Po železnici, anebo s Klausem?
Jan Keller
Jen díky politické nestabilitě podařilo se naši železnici zatím uchránit před likvidačními tendencemi Klausovy vlády. Zmíněný odklad může být pro železniční dopravu velmi cenný. S postupem času se totiž stále zřetelněji ukazuje, kam dovedla politika neuvážené privatizace naši autobusovou dopravu. Také autobusová doprava byla před lety privatizována s odůvodněním, že soukromí dopravci sníží náklady, ve vzájemné konkurenci sníží cenu jízdného, zmodernizují vozový park, pronikavě zvýší úroveň služeb cestujícím a ještě na tom všem bohatě vydělají. Slibovalo se přesně totéž, co se slibuje v případě privatizace železnic. U autobusové dopravy byl tento slib dokonce věrohodnější v tom, že její provozovatelé nemusejí, na rozdíl od železnice, platit téměř nic z náklady na rekonstrukci a údržbu dopravní cesty. Dnes, několik let po privatizaci, hrozí vnitrostátní autobusové dopravě kolaps. Opakovaně a naléhavě na to upozor?ují jak sami soukromí dopravci, tak materiály ministerstva dopravy. Z více než šesti tisíc autobusů, které jezdí po našich silnicích, je jich plných 83,6% účetně odepsaných, takže vlastně přesluhují. Provozně odepsaných je jich plná třetina. Jejich havarijní stav nutí provozovatele omezovat počet spojů. Na nákup nových autobusů - jeden stojí v průměru 2,6 milionu Kč - přitom nemají soukromníci prostředky. Naléhají proto na vládu, aby jim zvýšila dotace. Jak je ovšem známo, můž e stát rozdat jen to, na co si my všichni vyděláme, minus to, co mu pod nosem někdo vytuneluje. Výsledná suma zatím na nový autobus nestačí. Bylo by iluzí domnívat se, že ti, kdo by si v rámci privatizace za korunu koupili vlaky a nádraží, byli by schopni a ochotni do jejich obnovy investovat více. Po vzoru majitelů autobusových provozů by také oni naléhali na vládu, aby jim citelně zvýšila dotace. Pokud by neuspěli, nebyla by v sázce bohužel jen jejich firma, ale - opět na rozdíl od silnice - byl by v sázce nevratný osud celé dopravní cesty. Také zde je poučný příběh privatizace autobusové dopravy. Právě nově vzniklé malé dopravní firmy měly narušit monopol ČSAD na přepravu cestujících. Dnes tyto firmy přepravují 2% (!) cestujících, zbytek zajišťují autobusy velkých společností vzniklých papírovou privatizací ČSAD. Je to jako kdyby si několik desítek šéfů Českých drah mezi sebe rozdělilo příslušné díly existující železniční sítě. Kromě toho, že by si namísto nádražáckých uniforem oblékli fialová saka, nezpozoroval by cestující ani z pomalu jedoucího vlaku žádný rozdíl. Privatizace autobusových linek ani v nejmenším nezbrzdila odliv cestujících z veřejné silniční dopravy. Naopak, z autobusů mizí cestující mnohem rychlejším tempem, než kolik jich ubývá ve vlacích. Od roku 1993 klesl počet pasažérů v autobusech ze zhruba 700 milionů na necelých 450 milionů. Za stejnou dobu se počet cestujících na železnici snížil ze zhruba 240 milionů na 220 milionů. Přesto se o státní železnici neustále hovoří jako o vysoce neperspektivním způsobu dopravy, zatímco o neperspektivnosti soukromých autobusových přepravců nikdo neuvažuje. Je to logické, neboť neperspektivnost soukromého podniku je přece záležitostí majitele, byť by ve hře bylo zachování dopravní obslužnosti celých území. O tom, jak privatizovaná autobusová doprava rozšíří nabídku spojů, můžeme dlouze přemítat třeba na zastávkách při čekání na příští spoj. Skutečností je, že za poslední čtyři roky klesl počet autobusových spojý v pracovní dny z 85 tisíc linek na pouhých 53 tisíc. O víkendech pak odborníci v řadě míst již na autobus čekat ani nedoporučují. Privatizace autobusové dopravy nevedla ke konkurenci, která by na místních linkách snižovala cenu jízdného. Došlo pouze ke zrušení žákovských, studentských a dělnických slev a k periodickému zvyšování cen jízdného. Přitom možnost konkurence na silnicích je jistě větší než na kolejích. Nedovedu si představit, že bych z Místku do Těšína nejel po kolejích třeba se společností SOSNA a raději si pár minut počkal na příští spoj společnosti ŘÍMAN, kde jízdné je o pět korun levnější, nápoje chlazenější a záchody klimatizovanžjší. Nedovedl si to představit zřejmě ani Sosna s Římanem, přesto je ve hře stále jejich návrh transformace železnice. Její privatizace prý zaručeně sníží náklady, sníží také cenu jízdného, povede k modernizaci vozového parku, pronikavě zvýší úroveň sluěeb cestujícím ... A tak, když se i po těchto čerstvých zkušenostech s privatizací veřejné silniční dopravy přece jen rozhodneme, že raději s Klausem než po železnici, můžeme si být stoprocentně jisti vlastně jen jedním - že na tom někdo bohatě vydělá.
--------------------------------------------------------------------
Tento článek byl uveřejněn v časopise Poslední generace vydávaném Hnutí DUHA.
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
Narcismus standardního ekonomického myšlení
Klíčové pojmy: Jan Keller, Paul Heyne, jednostrannost, únosná kapacita prostředí, vlastnická práva, ekologie, hodnotové preference, fanatismus, extremismus, narcismus, manipulace, nevratné škody, udržitelná existence, udržitelný rozvoj, redukce biodiverzity, recenze, novinový článek
Jan Keller
Narcis byl sličný jinoch, který neměl žádnou vadu, snad kromě toho, že se od rána do večera zaobíral jen sám sebou a svou vlastní krásou. Rád chodíval k tůňce, v níž pozoroval obraz své tváře. Plně pohroužen do tohoto vrcholného estetického zážitku, nadkláněl se nad svůj obraz tak neopatrně, že jednou spadl do vody a utopil se. Byl, chudák, tak zaměstnán jen sám sebou, že přehlédl rozdíl mezi svojí osobou a prostředím, což ho zahubilo. Psychologové hovoří o narcismu jako o určité poruše, kdy člověk není schopen vnímat svět jinak, než že do něj ustavičně projektuje obraz sebe sama. Nedokáže rozlišit mezi sebou a realitou, což ho může nakonec osudově ohrozit. Nevidí skutečné problémy, neboť do všeho promítá jen své problémy vlastní. Paradoxně mu tento přístup zabraňuje adekvátně řešit i ty jeho problémy, jimiž je pohlcen. Nebývá zvykem zkoumat jisté rysy ekonomického myšlení jako dílčí případ určité psychické úchylky. Podobnost s určitými charakteristikami narcismu je však natolik zarážející, že se takovému pokušení lze jen těžko ubránit. Kniha „Ekonomický styl myšlení" od Paula Heyneho vyšla již v pěti vydáních a podle autora předmluvy patří k nejpoužívanějším úvodům do ekonomických věd v anglosaském světě. Kniha je psána inteligentně, lehkým stylem a se spoustou nápaditých příkladů. O to více zarazí ty její pasáže, kde se autor zabývá ekologickými problémy. Je jim věnována celá kapitola, narážky na ně jsou však roztroušeny i jinde v textu. Tak například na straně 27 čteme: „Jestliže se domníváte, že za vodu neexistuje náhrada, uvažujete příliš akademicky. Velmi chybně jste abstrahovali od reality. Pravděpodobně předpokládáte, že se voda používá převážnějako pitná, ale ve skutečnosti se používá pro nejrůznější účely." Na jiném místě pak autor upřesňuje, že voda se používá například také na mytí auta, kde je ji možno nahradit například tím, že auto necháme prostě špinavé. Podobné postřehy již dopředu navnaďují čtenáře k četbě kapitoly nazvané „Znečištění životního prostředí a sporná práva". Tato kapitola je uvedena předběžným komentářem s definicí znečištění životního prostředí: „Znečištění životního prostředí nelze definovat jako poškození životního prostředí. Je to mnohem širší pojem. Vše, co děláme, včetně chůze a dýchání, poškozuje nějakou část životního prostředí," konstatuje autor a na uklidnění dodává: „Většina škod, které činíme našemu životnímu prostředí při běěném způsobu života, ve skutečnosti nejsou nikdy nenapravitelné. Velmi málo škod je nenapravitelných ve smyslu, že za žádných okolností, ať lidé dělají cokoliv, nemohou být napraveny." (str.286) Po tomto úvodním vyjasnění následuje podstata vymezení znečištění: „Znečištění ve skutečnosti není fyzikální povahy. Je to spíše mínění podporované určitými lidmi. Je to stížnost: Ty realizuješ svůj prospěch tak, že přenášíš náklady spojené s jeho získáním na mě (nebo na nás), ale my neseme náklady produkce znečištění, přičemž na to nemáš žádné právo. Znečištění tedy představuje neshodu v oblasti vlastnických práv. Znečištění se tedy neodstraňuje tím, že se odstraní poškozené životní prostředí, což je rozhodně nemožné, ale tím, že se vyřeší neshody v oblasti vlastnických práv." (str.287) Již zde se standardní ekonom začíná nebezpečně naklánát nad zrádnou tůňku antropocentrického narcismu. Je natolik zabrán do sličného obrazu svých vlastnických práv, že samotný stav prostředí, například jeho schopnost udržovat vnitřní rovnováhu a stabilitu, je pro něj zcela nepodstatný. Dýležité je jen to, zda vlastník něčeho, co je v souvislosti se znečištěním poškozeno, byl či nebyl za toto poškození odškodněn. Pokud odškodněn byl, pak již žádné znečištění nemá právo vidět či dokonce reklamovat. Žádné znečištění pro něj již totiž neexistuje. Pro větší názornost uvádí Heyne jednoduchý příklad: Tovární komín chrlí saze, jež hustě pokrývají přilehlou obytnou čtvrt. Aby lidé byli ochotni v takové čtvrti bydlet, musejí být nžjak oškodněni (např. nižším nájemným či jinými výhodami) za tuto vadu na komfortu bydlení. Pokud se za těchto podmínek nastěhují, pak: „...souhlasili se sazemi na svých okenních římsách, takže to není znečištění." (str.288) Převedeme-li do našich poměrů: Pokud lze vůbec hovořit o nějakém znečištění severních Čech za minulého režimu, pak jen v tom případě, pokud tzv. pohřebné vyplácené tamním obyvatelým bylo příliš nízké. Pokud by je režim upravil tak, aby se obyvatelům zdálo dostatečné, a pokud by všichni ostatní měli možnost vystěhovat se, žádné znečištění by se z ekonomického pohledu nekonalo, byť by komíny kouřily sebevíce. Obyvatelé severních Čech, kteří by za těchto podmínek zůstali, by byli natolik zahleděni do zrcadla svých vysokých finančních kompenzací, že by naprosto žádné znečištžění neregistrovali. Slovy Heyneho: „Souhlasí-li kaědý, že všichni účastníci jednají v rámci svých práv, nejedná se o znečištění." (str.288) Vrátíme-li se opět k nám, pak minulý režim nebyl špatný proto, že devastoval přírodu, ale proto, že si nedokázal opatřit dostatek peněz na vyšší pohřebné. Pokud se nám nyní podaří vyšší částku (třeba i za cenu další devastace přírody) opatřit, pak z ekonomického hlediska k žádnému znečišťování nedojde. Jak jednoduché. Paul Heyne vzápětí dodává další příklad - pobřeží znečištěné naftou v dýsledku provozu blízkých doků. To, zda situaci vnímáme jako znečištění, není dáno stavem pláží či úmrtností mořských ptáků a ryb. Je to čistě otázka našich hodnotových preferencí. „Kdyby někdo byl ochoten vynaložit náklady, přístavní činnost by mohla být stejně antiseptická jako chirurgický zákrok. Stojí však tyto náklady za to?" (str.289) Ti, kdo uvažují příliš jednoduše, konstatuje ekonom, nazývají naftu na pobřeží znečištěním a dali by přednost čisté pláži. Tím ovšem jen napadají vlastnická práva těch, kdo mají prospěch z pokračující činnosti v přístavu. „Bylo by však chybou pro toho, kdo schválil existující určení vlastnických práv, aby nazýval tuto naftu na pobřeží jako znečištění. To by znamenalo, že uznal, že naši fanatičtí milovníci pláží by měli mít právo zastavit veškerou přístavní činnost odmítnutím poskytnout svýj souhlas. To je přesně to, o co jde. Nafta na pláži je znečištěním pouze pro toho, kdo tvrdí, že ti, kteří způsobují znečištění, nemají právo to činit."(str.289) Jak vidno, v tomto Heyneho příkladu ekologové dopadli ještě hůře než v předchozím. Každý poukaz na ekosystém ohrožený ropnými skvrnami může být kvalifikován jako nebezpečná snaha „fanatických milovníků pláží" narušit posvátný systém vlastnických práv. Jediným řešením by zřejmě bylo, aby si ekologičtí fanatici pláž zprivatizovali a pak žádali po ropných společnostech náhradu za poškozování svého majetku. Pokud by se na nějaké sumě domluvili, znečištění by rázem přestalo existovat, i když by se proud ropy řinul třeba pětkrát intenzívněji. Pokud si ekologové pláž z nějakého rozmaru koupit nechtějí, měli by být raději zticha, nepochopili principy ekonomického myšlení. Nepochopili, že „činnost, která mění (zvýraznil J.K.) životní prostředí, se nestává problémem, dokud neohrožuje práva jiných" (rozuměj: právoplatných vlastníků - J.K.). V tomto bodě se již Paul Heyne naklání nad tůňku svého vlastnického narcismu tak důkladně, že už vůbec není schopen rozlišovat, kde končí on se svými sličnými právy a kde začíná modrá hlubina na něm nezávislého přírodního prostředí. Pokud není v něčem schopen vidět sám sebe a své právo, nevidí vůbec, ale vůbec nic. Pokud naopak obrys svých práv zahlédne, považuje za trestuhodné znečištění cokoliv, zcela bez ohledu na ekologickou závažnost. Příklady, které uvádí, jsou kouzelné: „Znečištění se objeví v autobuse, když si mladí lidé zapnou tranzistorové rádio, a tím narušují právo ostatních cestujících na klidnou a tichou jízdu, jakož i naopak, když ostatní cestující zasahují do práva mladých lidí poslouchat hudbu, když je nutí, aby vypnuli své tranzistory a oni měli ticho a klid. Znečištění životního prostředí je, i kdyě milovník růží pěstuje své keře, a tím zasahuje do práv obětí růžové alergie." (str.291) Tento téměř postmoderní guláš se honí hlavou ekonoma těsně před tím, než se ozve hlasité žbluňknutí a na hladině tůňky se roztáhnou široká kola. Je nutno ocenit duchapřítomnost, s níž jsou oba poslední příklady vybrány. První z nich má naznačit škodlivý vliv veřejné dopravy na životní prostředí. Sedneme-li do svého auta, nikdo nám nebude znečišťovat naše životní prostředí řvaním svého tranzistoru. Příklad s růžemi je zase tvrdou obžalobou přírody, která si dovoluje nutit nás ke kýchání, aniž by nám tento vnucený náklad, na rozdíl od ušlechtilých provozovatelů továrních komínů a přístavních doků, jakkoliv refundovala. Logika standardního ekonomického uvažování je stejně průzračná jako voda, v níž kdysi dávno zkončil mladý Narcis: Jestliže pěstitel růží neodškodní dodatečnějediného kýchajícího alergika, jedná se o trestuhodné znečišťování životního prostředí. Pokud by naopak řekněme provozovatelé Černobylu odškodnili všechny oběti havárie z jara 1986, o žádném znečištění nemůže být pak řeč. Reálnou ekologickou situaci testuje peněženka, nikoli dozimetr a už vůbec ne počet hrobů obětí či dokonce nějaké poškození přírody, protože ta svá práva před žádným soudem přece nikdy vymáhat nemůže. V celé kapitole zabývající se problémem poškozování přírody, respektive problémem znečištění, nenalezneme ani slovo o únosné kapacitě prostředí, ani narážku na hrozby plynoucí ze ztráty schopnosti ekosystémů udržovat svou stabilitu, pochopitelně také ani jediné povzdechnutí nad nevratnými škodami, které jsme přírodě (např. v souvislosti s redukcí biodiverzity) svou činností již způsobili. Jak se topí ve své narcistní iluzi, nepřestává ekonom vypouštět legrační bublinky. Tak například nadměrný hluk v blízkosti velkých letišť nemusí znamenat zdaleka jen znečišťění, ale může být ekonomicky výhodný, když například „...nedoslýchavý sežene výhodnou koupi obytného domu pod letovými dráhami k letišti." (str.293) Mezi takové bublinky patří i řada duchaplných otázek, jimiž je kapitola o životním prostředí uzavřena. Vybírám z nich jen ty nejpodařenější: „Máte-li rád sluneční záři, představují mraky, které zakrývají slunce, znečištění?" „Poškozuje vymycování lesů životní prostředí? Jsou-li výsledkem vymycování nižší ceny stavebního dřeva, či životní prostředí se vymycováním zlepšilo?" „Poškozují pasti na myši životní prostředí?" „Znečišťují kuřáci životní prostředí, i když kouří jen doma?" „Historické knihy často bědují nad zkázou ohromných stád bizonů, kteří se potulovali po západních prériích před příchodem bílého člověka. Proč početná ohromná stáda hovězího dobytka, který se u náš nachází, nepotká stejný osud jako buvoly? Co si myslíte, že by se stalo s poměrnou velikostí stád hovězího dobytka a buvolů, kdyby Američané ztratili chuť na biftek a náruživě si oblíbili buvolí maso?" Jako odpověď na duchaplné dotazy jedné z nejoblíbenějších učebnic ekonomie v anglosaském světě nabízí se jen jedno jediné: žbluňk!
--------------------------------------------------------------------
Tento článek byl uveřejněn v časopise Poslední generace vydávaném Hnutí DUHA. (Omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur.)
http://www.cuni.cz/cucc/metlice/metliceII-6-9
"Prestanme se uz konecne tvarit, ze se vlastne nic nedeje.
Nesnazme se podobat onomu panovi, ktery padaje z desateho poschodi s kazdym dalsim patrem s ulevou zjistuje, ze se opet nic nestalo. Pry byla jeho spokojenost nejvyssi zhruba metr nad zemi."
Jan Keller, Az na dno blahobytu
ZELENE LZI KONECNE ODHALENY aneb NA CO VSECHNO PRISEL JONATHAN
** jan keller **
Velice si cenim osvetove cinnosti prazskeho Obcanskeho institutu. Jeho prekladatelske a edicni usili nas obohacuje o skutecne kulturni perly, svymi informacemi stetuje cestu k budouci prosperite. Po neobycejne pronikave studii Postrelove Cesta do zeleneho otroctvi nam OI dava nahlednout do myslenkoveho bohatstvi Jonathana H. Adlera, loajalniho zamestnance Institutu pro kompetitivni podnikani ve Washingtonu. Po cetbe teto utle brozurky uz bude pro slusneho cloveka velmi, velmi nesnadne koketovat s ekologii.
Knizka odhaluje jeden po druhem 10 mytu, ktere si vymysleli ekologove vedeni morbidni snahou postrasit duverivou americkou mladez. Nastesti se Jonathanovi podarilo vsechny lzi vyvratit a v zaveru studie nadobro odvratil hrozici ekologicky kolaps.
Jonathan zacina duraznym zpochybnenim iluzi o uzitecnosti recyklace. Jeho argumenty jsou az zazracne proste. Napriklad stromy, jak znamo, sadime proto, abychom meli z ceho vyrabet papir. Kdybychom kryli potrebu papiru recykalci, odpadl by duvod stromy sadit a my bychom meli planetu docista bez lesu.
Ekologove na nas sesilaji jednu pohromu za druhou. Patri mezi ne i kysele deste. Jonathan je nastesti odbornikem i v teto oblasti, a proto muze tvrdit:"Dusik obsazeny v kyselych destich ve skutecnosti naopak lesum velmi pomaha, nebot stromum zajistuje nezbytnou vyzivu". Jiste. Staci pohled na dobre vyzivovane lesy v Krusnohori, abychom mu dali za pravdu. Minuly rezim zde vykonal kus drobne pestitelske pece a je dobre, ze v tomto chemickem zahradniceni pokracujeme.
Ani mytu o zhorsovani ovzdusi nedal Jonathan sanci. Zjistuje, ze ne vsechna auta znecistuji ovzdusi stejne a ze "ve vetsine pripadu je emisni prispevek osobnich vozu zanedbatelny". Navic upozornuje, ze priroda se casto a rada znecistuje sama (jako priklad by mohl pouzit spinavy snih na Ostravsku) a prispevek cloveka je opet zanedbatelny. V tomto bode Jonathan vylozene uhodil hrebik na hlavicku. Jak znamo, Matka Priroda je uz jaksi od prirody velka spindira a nebyt poctiveho usili industrialniho cloveka jiste by se uz davno ve sve spine utopila. Jeste ze nas ma.
Ve fantaziich ekologu znamena prelidneni Zeme hrozbu pro ekosystemy a je jednou z pricin rustu bidy v rozvojovych zemich. Jonathan naproti tomu zjistil, ze "dokonce i ve tretim svete je zvysovani zemedelske produkce rychlejsi nez populacni rust". Je opravdu skoda, ze Obcansky institut zatim nestacil rozeslat prirucku do potrebnych zemi, takze v nich rocne 60 mil. lidi umira hladem uplne zbytecne, vlastne jen z neinformovanosti.
Posetili ekologove nam zaroven tvrdi, ze Zemi hrozi hlad, a zaroven kritizuji vysokou spotrebu, diky ktere hlad zahanime. Jsou dokonce tak drzi, ze nas vyzyvaji k setreni, a to i k setreni takovymi malickostmi jako je obycejna voda. "Tato snaha strezit vodu bohuzel odrazi povrchne zjednodusujici pohled na prirodni zdroje. Voda ve Spojenych statech nedojde", uklidnuje nas Jonathan a svuj postreh vzapeti zobecnuje. "Co se energie tyce, ceny nafty a zemniho plynu jsou nejnizsi za posledni desetileti, coz je jasnym znamenim, ze zasoby fosilnich paliv jsou holne. Ceny rostou, jestlize zasob ubyva." A nebyl by to Jonathan, kdyby svuj systemovy postreh napadite neprenesl od roviny kazdodennosti:"Jizdou autem do skoly anebo do kancelare a zpet se spali nejake palivo, ale usetrime urcity cas, ktery potom muzeme venovat jine dulezite cinnosti". Nasi potomci nas budou zboznovat za to, kolik casu jsme si dokazali tak elegantne usetrit. A radeji ani napomyslet, oc bychom byli ochuzeni, kdyby take Jonathan mrhal casem pesi chuzi.
Ekologove se nam snazi namluvit, ze produkujeme prilis mnoho odpadu. Jonathan to vidi jinak. Objevuje, ze moderni skladky mohou byt "vitanym doplnkem sousedstvi" obci. Prinaseji jim pracovni prilezitosti a penize. Co by si obce pocaly, kdyby je obklopovala pouha neznecistena priroda. Cim vice odpadku, tim vice penez a zaroven mene nezamestnanych. Ponekud pachnouci cesta k prosperite.
Postupne nas Jonathan zbavuje cele rady nepochopitelnych iluzi a pover. Zbavuje nas strachu z toxickych latek v potravinach a take vysvetluje, ze trocha toho karcinogenu v jidle nemuze skodit. Ani zbytky pesticidu nepredstavuji zadne zjevne ohrozeni lidskeho zdravi.
Nakonec si nechava Jonathan uplne prkotiny: famy o globalnim oteplovani a o udajnem nebezpeci spjatem pry s vyrobou freonu. Konstatuje, ze je skoda, ze ke globalnimu otepleni nedojde. Vyssi teploty by mohly byt prospesne. O neco teplejsi podnebi by vytvorilo zdravejsi planetu. Ostatne penize vrzene na zabraneni sklenikoveho efektu, ktery ve skutecnosti nehrozi, by jiste chybely jinde, coz by neblaze mohly pocitit pristi generace.
Ve dvou trech odstaveccich Jonathan presvedcive dokazuje, ze zbytecne obavane freony nemohou zpusobit jiny nez jen zcela okrajovy ubytek ozonove vrstvy. Ten v zadnem pripade nemuze prekrocit 10%. Zde se lze jen dohadovat, proc Obcansky institut (nejlepe ve spolupraci s poslancem Budinskym) nepodal trestni oznameni na meteorologicky ustav z Hradce Kralove, ktery si dovolil opakovane namerit ubytky nekolikanasobne vyssi. Jonathan tvrdi, ze hladina ozonu kolem nasi planety naopak stoupa. Jaksi na okraj se zminuje o tom, ze dukazy, jimiz sva tvrzeni podepira, jsou bohuzel neprukazne. To prece nevadi, Jonathane.
V roztomile brozurce, ktera by mohla smele nest podtitul Kladivo na ekology, chybi snad uz jen jedina kapitola: O blahodarnosti vybuchu v Cernobylu. Anebo ze by na toto tema pripravoval Obcansky institut celou monografii?
doc.PhDr. Jan Keller, CSc.
pripravili Milan Tucek IV., Jan Klimes, FSV UK, sociologie
--------------------------------------------------------------------------
----------------------Konec 1. casti Metlice 6-9/II-----------------------
-------------------------------------------------------------------------- Krušné hory se už zase nezelenají
Jan Keller
Není to tak dávno, snad rok či dva, co jsme mohli v novinách číst článek jednoho ze státem schválených ekologů s názvem Krušné hory se opět zelenají. Od té doby se stav našeho životního prostředí ustavičně zlepšoval. ČEZ odsiřoval jednu elektrárnu za druhou, a dokonce i Poldi Kladno přestala zásluhou ministra Dlouhého definitivně znečišťovat. Výsledek, který se dostavil, nečekal snad nikdo. Již téměř půl roku referuje televize pravidelně o tom, že v Krušných horách umírají poslední stromy. Nejprve zjara to byl méně odolný smrk ztepilý, nyní je to už i bříza, která údajně snese všechno. Zdá se, že prudké zlepšení životního prostředí břízu dokonale zaskočilo. Člověka napadne, že optimistické zprávy o tempu zlepšování životního prostředí nebyly možná tak úplně pravdivé. I takový odborník na monitorování, jakým byl ministr Benda, se přece mohl tu a tam zmýlit. Tím však nelze vysvětlit všechno. Prokazatelně poklesla průmyslová výroba, ČEZ skutečně odsířuje a alespoň emise síry v atmosféře výrazně poklesly. Příčina bude tedy zřejmě někde hlouběji. Všichni víme, že za minulého režimu byly zdevastovány zvláště severní Čechy opravdu hrozným způsobem. Také v listopadu 89 byl tento argument velice silný. Po roce 1992 se však vládou schválení ekologové začali tvářit, jako kdyby hrozné rány přírodě bylo možno zacelit marginálními opatřeními. Argument, že dáváme na životní prostředí srovnatelný podíl z národního rozpočtu jako vyspělé země, neobstojí. Vzhledem ke stavu našeho životního prostředí je to prostě málo. Stát více nemá a výdaje například na armádu jsou pro něho přednější. Určitě se mu to vymstí. A nejde zdaleka jen o to, že ve zcela odlesněných Krušných horách se to bude vojákům v jejich brčálově zelených maskáčích pořádně těžko maskovat.
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
http://www.duhafoe.cz/generace/1997/10krusne.htm VRATIT SE