Kdo všechno dnes zachraňuje přírodu?
Jan Keller
Firma Monsanto sama sebe zásadně prezentuje jako korporaci, jejímž posláním je pomáhat řešit tíživé problémy lidstva nezištnou podporou vědy a environmentálně zodpovědným jednáním. Co je to za nevšední firmu a odkud přichází? Je skutečně tak čistá a průzračně zelená, za jakou ji vydává její oddělení pro public relations? Právě firmě Monsanto je věnována převážná část předposledního letošního čísla dvouměsíčníku The Ecologist. Firma pro výrobu chemikálií Monsanto byla založena v roce 1901. Zpočátku vyráběla umělé sladidlo sacharin. Ve dvacátých letech se stala předním výrobcem kyseliny sírové ve Spojených státech. Ve čtyřicátých letech se přeorientovala na výrobu umělých hmot a syntetických vláken. V roce 1947 se zapsala do dějin USA výbuchem v jednom ze svých továrních provozů, při kterém zahynulo více než 500 zaměstnanců. Krátce na to přešla na výrobu polystyrénových obalů, které na seznamu ekologicky škodlivých látek, pořízeném americkou agenturou na ochranu životního prostředí, dlouhodobě figurují na jednom z předních míst. Již před druhou světovou válkou vyráběla firma rovněž polychlorované bifenyly (PCB), které byly po jistou dobu vysoce ceněny pro svou nehořlavost a vysokou chemickou stabilitu. Poté, co vědecký výzkum v 60. a 70. letech definitivně prokázal karcinogennost PCB a krajně nepříznivý vliv této látky na imunitní systém, byla v roce 1976 výroba PCB v USA zakázána. Do té doby patřila firma Monsanto k jejím hlavním světovým producentům. Děti žijící v okolí East St.Louis (Illinois), kde firma Monsanto PCB vyráběla, patřily v té době shodou okolností k nejnemocnějším v celých Spojených státech. V oblasti byla nejvyšší míra poškození plodu, předčasných porodů, třetí nejvyšší míra dětské úmrtnosti a rovněž jedna z nejvyšších úrovní astmatického onemocnění. Město Times Beach ve státě Missouri, další z měst, ve kterém filantropická firma Monsanto rozjela svou výrobu, bylo natolik kontaminováno dioxiny, že americká vláda v roce 1982, po mnoha letech váhání, nařídila jeho evakuaci. Výroba řady škodlivých chemikálií fimou Monsanto nebyla dlouho zastavována mimo jiné proto, že na jejich vojenském využití měla zájem armáda. Společnost Monsanto byla jedním z hlavních dodavatelů známé toxické látky Agent Orange, která byla v době války ve Vietnamu zneužita k likvidaci obrovských ploch tamního deštného pralesa. V polovině 80.let musela firma zaplatit velké odškodné americkým válečným veteránům, jejichž zdraví tato zbraň vážně poškodila. Nezávisle na tom byly dále jedovatým Agent Orange likvidovány brazilské pralesy kvůli výstavbě silniční infrastruktury. V osmdesátých letech se firma snažila po dlouhé roky pomocí falšovaných údajů zbavit odpovědnosti za poškozené zdraví železničních zaměstnanců zasažených dioxinem v důsledku vykolejení vlaku s nebezpečným nákladem. K nehodě došlo v západní Virginii. V průběhu soudního šetření se mimo jiné zjistilo, že řada produktů firmy, které byly nabízeny hospodyňkám přímo do domácností, byla vědomě kontaminována dioxinem. Deník Toronto Globe and Mail po vynesení rozsudku napsal: „Způsob, jakým vystupovalo vedení firmy Monsanto v průběhu líčení, mnoho vypovídá o kultuře firmy, která dává vyšší prioritu svému profitu, než bezpečnosti svých výrobků a zdraví svých zaměstnanců". Dodnes pochází nezanedbatelná část příjmů této firmy z výroby a prodeje herbicidů. Přesné číslo je obtížné zjistit, neboť Monsanto své nejproblémovější provozy poslední dobou registruje jako nezávislé firmy pod jinými jmény. Dlouhá řada případů, kdy došlo k poškození částí přírody či lidského zdraví, zajišťuje i v devadesátých letech firmě Monsanto stabilně jedno z předních míst v hitparádě největších znečišťovatelů na americkém kontinentu. V poslední době vsadila firma Monsanto na genetické inženýrství. Její zájem sahá od růstových hormonů přes geneticky upravovanou sóju a kukuřici až po bavlnu učiněnou odolnější vůči hmyzu. Po ovládnutí velké části amerického trhu se setbou začíná Monsanto pronikat do dalších zemí, Brazílií a Kanadou počínaje. Rutinní součástí této expanze je vylepšování vlastního image. Namísto málo důvěryhodné podoby chemického koncernu si nasazuje masku osvíceného živitele planety. Slibuje, že se zasadí o to, aby na Zemi proběhla druhá zelená revoluce, jež tentokrát již zaručeně nasytí všechny strádající a hladovějící. Namísto chemikálií má nastoupit informace. Je zvláštní slyšet podobná ujišťování právě od firmy, která stále z velké části žije z produkce herbicidů. Společnost Monsanto mění svou rétoriku ještě dynamičtěji než svou produkci. Vyrábí sice například stále stejný herbicid Roundup, neinzeruje však svůj výrobek již jako herbicid, nýbrž jako „produkt, určený k minimalizaci půdní eroze". Chemické složení přitom zůstává stejné. Geneticky upravované plodiny nejsou v rétorice firmy pochopitelně manipulovány za účelem vyššího zisku, ale výhradně jen kvůli vyřešení tíživého problému populační exploze. Biotechnologie neslouží k přeměně všeho živého v dobře prodejné patentované zboží, ale vždy jen k nezištné pomoci komukoliv, kdo se ocitne v nouzi. Firma Monsanto se tak ve vší skromnosti prezentuje před veřejností jako dovršení božího díla kreace jinými, účinnějšími prostředky. Namyšlená ignorance zpravidla předchází pád. Zdá se tedy, že vše je nachystáno pro to, abychom si mohli prožít ve větším měřítku podobnou deziluzi, jakou svět prožil v důsledku zelené revoluce šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy vlivem přílivu chemikálií dočasně vzrostly zemědělské výnosy, byla za to však zaplacena velmi vysoká cena. Farmáři se stali závislými na chemických koncernech, chudší z nich přestali být konkurenceshopnými a přišli o svoji půdu. Zvýšilo se tempo půdní eroze, poklesla hladina spodních vod, došlo k rozbití rurálních komunit, které existovaly po tisíce let. Druhá zelená revoluce, kterou nám slibuje Monsanto a další společnosti flirtující s genetickým inženýrstvím, může všechny tyto negativní jevy umocnit. Podezřelá směs manipulace, dohledu, kontroly a zisku může přinést stěží něco dobrého přírodě, komunitám, které v ní hospodaří, a lidskému zdraví. Demokracie by přece měla znamenat, že máme výběr a můžeme si zvolit, jaké technologie budeme používat. Praktiky firmy Monsanto nám příliš výběru nedopřávají. Zdá se, že k moci se dere jen další z institucí, které si myslí, že vědí vše o našem dobru mnohem lépe než my sami.
Podle The Ecologist 5/1998 přeložil a zkrátil Jan Keller
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/12keller.htm
Monsanto v Indii: Místo vděku protesty
Jan Keller
Velké nadnárodní firmy mají jediný cíl - maximalizaci zisku bez ohledu na oblast, ve které ho dosahují. Z hlediska propagace firmy však takový cíl nezní příliš vznešeně. Proto se firemní odborníci z oblasti public reations snaží obrázek firmy pro veřejnost přikrášlit. Nikdy nejdou kšefty tak dobře, jako když se věří, že za nimi stojí ty nejvyšší hodnoty. Firma Monsanto ve svých propagačních materiálech často hovoří o hladovění lidí v rozvojových zemích, jež může být ukončeno údajně jedině s její pomocí, či přesněji s pomocí průmyslových biotechnologií, které vyvíjí. Naše biotechnologie uživí svět, tvrdí se v pestrých reklamních šotech firmy. Geneticky modifikované sazenice mají pomoci vyřešit problém bídy zemí třetího světa pro celé příští tisíciletí. V propagačních materiálech firmy jsou její oponenti líčeni jako nepřátelé chudých a hladovějících. Podle reklamních a propagačních firemních agentů nemají dobře živení ekologové ze Západu žádné právo upírat chudým farmářům v zemích rozvojových přístup k nejnovějším technologiím výroby potravin. V samotných chudých zemích však není firma Monsanto vítána zdaleka tak vřele, jak by odpovídalo jejím reklamám. Příkladem může být Indie, kde velká část venkovského obyvatelstva stále hospodaří tradičním způsobem. Koncem listopadu minulého roku přerostly protesty místních farmářů proti firmě v indickém státě Karnataka v první přímou akci, v jejímž průběhu byly vytrhány a demonstrativně spáleny plodiny rostoucí na pokusném poli Monsanta. Demonstranté přitom vyslovili své požadavky, mezi jiným požadavek okamžitě ukončit pokusy s geneticky upravovanými plodinami a požadavek vyhostit firmu Monsanto z Indie. V příštích měsících demonstrovali stejným způsobem na pokusných polích firmy ještě několikrát. Monsanto působí v Indii již od roku 1949 a je zde hlavním dodavatelem chemikálií pro zemědělství. V poslední době si nárokuje již dobrou třicítku patentů na geneticky pozměněné plodiny včetně rýže, rajčat a brambor, které byly uměle upraveny tak, aby byly rezistentní vůči herbicidům firmy Monsanto. V současné době se podnikají pokusy s modifikovanou bavlnou, která by měla být odolnější vůči některým chorobám. Své testy provádí firma přímo na polích některých místních rolníků, kterým slibuje, že dosáhnou vyšší úrody, než je obvyklé. Přitom jim neprozradila, že pro ni budou pěstovat rostliny geneticky pozměněné, navíc bez souhlasu indické vlády. Ne všechny pokusy se vždy zdaří, a tak řada rolníků dosáhla pod odborným vedením firmy úrody nižší a v kvalitě často zcela neprodejné. Toto ilegální testování navíc probíhalo bez příslušných kontrol. Chyběla i opatření, která by zamezila šíření nových pokusných plodin na pole nic netušících sousedů. Monsanto přitom spoléhalo na to, že místní rolníci jsou příliš nevzdělaní a málo informovaní než aby mohli její praktiky odhalit a zpochybnit. Právě tato korporativní arogance byla poslední jiskrou, která vedla místní obyvatelstvo k podpalování úrody na pokusných polích firmy na různých místech Indie. Incidenty vedly posléze místní úřady k zákazu dalšího působení firmy ve státě Adhrapradéš. Dne 9.srpna 1998 vznikla organizace požadující, aby Monsanto opustilo celou Indii. Datum vzniku organizace není náhodné. Jedná se o výročí dne, kdy Gándhí pronesl svou slavnou výzvu k Britům, aby opustili Indii. Nyní je stejná výzva adresována sídlu firmy v americkém Illinois. Během prvních čtyř měsíců kampaně přinesli pošťáci řediteli firmy deset tisíc pohlednic z Indie, vyjadřujících stejné přání. Rostoucí odpor vůči firmě Monsanto má své hlubší kořeny. Chce zabránit tomu, aby se drobní farmáři po celém světě jednou nestali celým svým živobytím všichni stejně závislí na jedné či několika globálních korporacích. Vznikla by tím monopolní situace, která by se již ani vzdáleně neřídila tržními zásadami. Drobní farmáři by ztratili poslední zdání své samostatnosti. Právě nedávno rozhodla indická vláda o povolení masového dovozu amerických sojových bobů, což dále povzbudilo zdejší nedůvěru ke geneticky upraveným potravinám. Protože u importovaných plodin chybí jakékoliv značení, nelze vyloučit, že byly geneticky pozměněny. Autor článku Paul Kingsnorth soudí, že příště by snad firma Monsanto měla změnit svoji obchodní taktiku. Dříve než začne oznamovat lidem v rozvojových zemích, že je přichází spasit od hrozby nouze a hladu, mohla by se jich zeptat, zda právě o tohoto spasitele opravdu stojí. Konkrétně v případu Indie by si tím ušetřila nemalé náklady a zřejmě i stejně nemalé rozčarování.
podle časopisu The Ecologist 1/1999
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
in: http://www.ecn.cz/duha/generace
in Tencl.cz
Date: 24.04.98
Author: Uhlíř Miloš
Source: Lidové noviny
Rocnik: 11
Cislo: 96
Stranka: 3
Tezaurus: Životní prostředí-ostatní, Ostatní, Informace-zdroje informací
Osobnost: Ostatní české osobnosti
Geografie: Evropa-Česká republika
Brněnský sociolog Jan Keller chápe ekologii jako varování RECENZE
Jednu z kapitol své knihy Sociologie a ekologie uvádí brněnský sociolog Jan Keller výrokem amerického ekonoma Kennetha E. Bouldinga: Věřit v možnosti neomezeného růstu v omezeném prostředí může jen blázen nebo ekonom . Skeptický přístup k neomezenému růstu ekonomiky, který se v těchto slovech odráží, je charakteristický pro celou Kellerovu knihu. Stabilita moderní společnosti je s ekonomickým růstem nerozlučně svázána. Toto přesvědčení je základním postulátem standardní ekonomické vědy. Jeli však ekonomický růst nevyhnutelně spojen s růstem průmyslové výroby a intenzivním čerpáním přírodních zdrojů, dojde dříve nebo později ke stavu, kdy se rozvojový potenciál zcela vyčerpá. Žádný strom ještě nikdy nevyrostl do nebe, ekonomický růst narazí na své meze, dojdeli k překročení kapacity zdrojů. Keller suverénním způsobem provází čtenáře na cestě od prvých impulsů, kterými začala ekologická metodologie ovlivňovat sociologii, až zhruba do r. 1995. Nezatěžuje jej statistikami či technickými detaily, soustřeďuje se na obecné závěry svou povahou v podstatě filozofické. Tedy na to, co může jistě pozitivně formovat ideologii environmentalistů (tj. Zelených), a také na to, co by mělo ovlivňovat aktuální politické koncepce na úrovni hlubší, než je u nás zvykem. Prací věnovaných ve světě různým aspektům této problematiky je dnes již ohromující množství. Imponující je i rozsah literatury, kterou Keller zpracoval, utřídil a kriticky zhodnotil. Maximální autentičnosti při prezentaci názorů jiných vědců autor dosahuje bohatými citacemi a svůj komentář většinou omezuje na objasňování historických souvislostí a pojmů. Kellerův subjektivní pohled lze však jasně vycítit. Jednak ve výběru materiálů, jednak v tom, kolik místa jim věnuje. A konečně v tom, jak zachází s citáty a uvádí je do souvislostí. Ve čtenáři vzniká dojem, jako by seděl na mezinárodní konferenci, kde vysvětlují, obhajují a posuzují své myšlenky vědecké kapacity různých oborů, nejen sociologové a ekologové, ale také politologové, ekonomové a filozofové. Účastníci se hlásí do diskuse třeba i několikrát v průběhu zasedání, některé své názory konfrontují s názory svých mladších kolegů či předchůdců. Vyvrcholením knihy je pak kapitola 13, věnovaná výkladu myšlenek německého sociologa Ulricha Becka, který patrně nejpregnantněji a nejúplněji (do r. 1993) zobecnil a utřídil výsledky snah o pochopení krize průmyslové společnosti. I laik, kterého příliš nevzrušuje (jinak velice instruktivní) inspirace sociologie ekologií (těmto otázkám je věnována prvá část knihy), druhou část (nazvanou Ekologie jako varování ) zcela nepochybně přečte s intenzivním pocitem dobrodružství poznání . Do tohoto pocitu se bude ovšem vkrádat dojem, že úvahy nad daným tématem jsou současně realistickým malováním ekologických čertů na zeď i hrachem na ni házeným. Neboť setrvačnost globalizující se ekonomiky je natolik drtivá, že jakékoliv úsilí ji vědomě a cíleně ovlivňovat je předem odsouzeno k nezdaru. V tom lze také spatřovat hlavní důvod, proč ekofilozofie, ekopolitika, a tím méně sociologie či cokoliv jiného v podstatě nenabízí jiné představy o prevenci před globálními hrozbami než naivní doporučení dobrovolně vstupovat do řehole konzumní střídmosti. To samozřejmě není vinou Kellerovou. Jeho zásluhou naopak je, že poukazuje na dosud nezodpovězené otázky a formuluje úkoly, kterými by se sociologie měla také zabývat. A dělá to způsobem, který je velice inspirativní a který také vysvětluje, proč jako učitel na brněnské Masarykově univerzitě má mezi studenty velikou autoritu a popularitu.
Miloš Uhlíř