Musí si člověk život zasloužit?
Jan Keller
Nejen my v naší zemi, ale také řada států,
o jejichž vyspělosti nepochybujeme, zažívá dnes
vážné ekonomické problémy. Již
delší dobu se otevřeně hovoří o krizi
sociálního státu, který velkoryse
zabezpečoval všechny potřebné. Hovoří se
však také o krizi zaměstnanosti a mezi ekonomy i
sociology se množí dokonce úvahy o zaměstnatelnosti
velké části dosud ekonomicky aktivních lidí.
Spolu s tím, jak práce odchází z
bohatých zemí do zemí s lacinou pracovní
silou, vzniká závažný problém v rovině
sociální. Nejde zdaleka jen o to, že fronty žadatelů před
zprostředkovatelnami práce jsou v zemích jako je Francie
či Německo rok od roku delší a sami čekatelé na
práci rok od roku nervóznější,
neklidnější i sklíčenější. V
sázce je něco více než jen bědování nad
nedostatečností podpor v nezaměstnanosti a dočasně
menší kupní sílou těch, kdo práci
hledají. Současná situace vede k tomu, že do
popředí vystupuje závažný problém
společenský a kulturní.
Naše euroamerická civilizace vstoupila do moderní
doby s jednou velkou prioritou, s prioritou produktivnosti. Použila ji
jako mocnou zbraň navenek, když zatlačila a různými formami si
na nejrůznějších místech zeměkoule postupně
podrobila řadu kultur „méně vyspělých", tedy v
podstatě méně ekonomicky produktivních. Stejnou prioritu
však použila také dovnitř sebe samé, když
produktivní měšťané v řadě revolucí smetli
neproduktivní, z ekonomického hlediska neospravedlnitelně
zahálčivou šlechtu.
Produktivní síly začaly budovat společnost, jejímž
ústředním heslem se stal výkon. Životní
šance každého bez výjimky měly být od
nynějška určovány nikoli snad narozením,
nýbrž čistě a pouze podaným výkonem. V principu
nezáleželo na tom, zda člověk v rovině organizace práce
podá výkon duševní, anebo v rovině
její realizace výkon fyzický. Důležité
bylo, aby na poli produktivity přispěl k dílu svým
osobním, měřitelným a objektivně ohodnotitelným
přínosem. Proces emancipace, jenž učinil velké pokroky
především od poloviny devatenáctého
století, měl mimo jiné umožnit každému, tedy i
chudým lidem, ženám či lidem jiné než
bílé barvy pleti povznést se na základě
podaného výkonu do příslušné
společenské pozice. Také proto byli chudí v Evropě
osvobozeni od roboty, ve které podaný výkon
žádný vzestup negarantoval, černoši v Americe
osvobozeni od otroctví a ženy na obou kontinentech postupně
emancipovány od závislosti na robotě a otroctví ve
vlastní domácnosti.
Emancipace založená na možnosti podat maximální
výkon byla nepochybně velkým pokrokem oproti
předchozím dobám, které výkon
neprivilegovaných žádnou možností
sociálního vzestupu neodměňovaly. Zároveň
však tento proces přinesl nový problém. Spolu s
tím, jak oblast ekonomiky získávala
ústřední místo ve veškerém
společenském dění, začíná se
pohlížet na člověka jednostranně jen jako na ekonomicky
více či méně produktivní bytost. Každý
získává nejen šanci, ale také
povinnost prokázat na trhu práce své
produktivní kvality a svou užitečnost. Ze zdravých
lidí pouze nejbohatší dědicové
velkých majetků jsou z tohoto testu užitečnosti vyjmuti a mohou
napodobovat svým životním stylem onu okázalou
zahálčivost, která v případě šlechty tolik
pobuřovala jejich pilné a pracovité
měšťanské předky.
Pohled, jenž hodnotu člověka do značné míry odvozoval od
podaného pracovního výkonu, byl jen málo
vlídný k těm, kdo z důvodů již vrozených či
získaných zdravotních handicapů nebyli často
schopni soutěžit na poli práce rovnocenně s druhými.
Proklamovaná naprostá rovnost všech na trhu
práce takové lidi citelně znevýhnodňuje, protože
bez vlastní viny zaostávají v
celospolečenských závodech ekonomické
úspěšnosti. Ryze ekonomický pohled měl pro ně vždy
tak málo pochopení jako řekněme pro starobní
důchodce. Na trhu práce mohou nabídnout v průměru
méně než ostatní, ani jejich kupní síla
není příliš zajímavá.
Ekonomové vyřešili problém po svém - od
handicapovaných prostě abstrahovali. O fyzicky či duševně
postižených a jejich místě v hospodářském
životě nenajdeme v příručkách ekonomie ani ten
nejmenší odstaveček. Takzvaný „homo
economicus", od něhož se výpočty i spekulace ekonomů
odvíjejí, je vždy naprosto zdravý a nijak
neproblémový dospělý muž v
nejlepších letech. Z těchto silných,
energických a samostatných mužů se skládá
moderní peloton závodníků produktivity.
Pokud bylo ekonomicky obtížně využitelných lidí
relativně malé množství, nepředstavovali z hlediska
ekonomických ani sociologických úvah prakticky
žádný problém. Situace se však
začíná pronikavě měnit s nástupem
ekonomické globalizace. S rozvojem možností
volného toku zboží a kapitálu
odplývá práce ze zemí bohatých do
zemí s lacinou pracovní silou. Přímo uprostřed
těch ekonomicky nejvyspělejších zemí se
rozrůstají ostrůvky těch, kdo jsou pro potřeby ekonomiky
méně využitelní. Jsou to zdraví lidé často
v nejlepším věku, kteří najednou odpadají z
pelotonu prosperity.
Spolu s tím, jak jejich počty narůstají,
vkrádá se stále důrazněji palčivá
otázka: „Musí si člověk zasloužit život, aby měl na
něj vůbec právo?" Zvlášť naléhavě vyslovila
nejnověji tuto otázku Viviane Forresterová,
francouzská historička umění, ve své knize
nazvané příznačně Lohorreur économique. Snad s
výjimkou těch nejbohatších žádá
společnost po všech svých členech, aby prokázali,
čím jsou pro ni užiteční. Být užitečný
přitom ve společnosti produktivity znamená být
rentabilní, být dobře využitelný pro
získávání profitu. „Jaký
užitek má život", táže se provokativně
Forresterová, „pokud není zužitkovatelný pro
potřeby hospodářského stroje?" Existence takových
lidí je z hlediska čistě ekonomických imperativů prostě
příliš drahá. Jejich
„zahálčivý" život je naštěstí
tolerován, i když čistě ekonomicky je taková tolerance
vlastně neomluvitelná. Zatím se však na ní
trvá, a to, míní Forresterová, hlavně ze
strachu ze skandálu. Dlouhodobě je však situace, kdy
ekonomika si vystačí i s malým množstvím
platných lidí, s velkou pravděpodobností
neudržitelná. „Jak jsme se vůbec mohli", táže se
autorka, „s nástupem automatizace a kybernetiky naivně
radovat, že zmizí potřeba lidské práce, jestliže
přitom za nic jiného než za práci nelze lidi v
naší společnosti důstojně platit?" Tato otázka je
ve skutečnosti psána s obrovským vykřičníkem.
Dokud deformace našeho ekonomistního
vnímání reality postihovala „pouze"
náš pohled na handicapované, nebylo
příliš šancí něco s tím dělat.
Nyní, když globalizace ekonomiky způsobuje obrovský
handicap lidem naprosto zdravým a chtějícím
podávat plný výkon, dostáváme my
všichni příležitost vyřčené vtíravé
otázky znovu a lépe promyslet. psáno pro
Bariéry a Sedmou generaci
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v
jaké byl ještě před provedením jazykových
korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/4keller.htm