Deset let uběhne jako voda, pomalu přichází čas bilancování, čas zhodnotit dnes již málem uplynulá devadesátá léta. Přes všechny možné dílčí rozdíly se jistě všichni shodneme na tom, že to byly vpravdě zlaté časy. Podobně jako předchozí dekády, také ta poslední v tomto budovatelském století probíhala ve znamení jednoduchého a každému srozumitelného ústředního hesla. Tentokrát byla tímto heslem "rychlá privatizace", a jistě není náhoda, že v ní znamenitě uspěli mnozí z těch, kterým se dařilo podobně úspěšně naplňovat neméně náročné úkoly doby předchozí.
Do let devadesátých jsme nastoupili, jak se stalo hezkým zvykem, jednotným krokem: "Jak budeme dneska privatizovat, tak budeme zítra žít," opakovali jsme si v sevřeném šiku u přepážek kupónové privatizace. A skutečně, stále více se potvrzuje pravdivost tohoto kréda. Privatizace byla od počátku mnohovrstevnatý proces a proběhla na výbornou v nejrůznějších oblastech našeho života. Jediným sektorem, ve kterém tak stoprocentně úspěšná přece jen nebyla, se stala oblast ekonomiky. Nepodařilo se zprivatizovat klíčové banky, a také strategické podniky zůstaly v naprosté většině v rukou státu. Ty firmy, které zprivatizovány byly, se zase z nemalé části staly závislé na státem vlastněných bankách a jejich fondech. Takové drobné vady na kráse by nám však neměly zastírat to hlavní - ve všech ostatních oblastech byla privatizace překvapivě úspěšná.
V rekordně krátkém čase se podařilo zprivatizovat násilí. Namísto násilí veřejného a státem s buranskou neústupností dávkovaného, nastoupilo vysoce diskrétní a přitom neméně účinné násilí soukromé. Soukromé služby poskytování násilí se staly jednou z nejrentabilnějších profesních činností. Stejně výhodným se stalo nabízet soukromou ochranu před tímto profesně zdatným násilím a prodej zabezpečovacích zařízení všeho druhu zažil nebývalou konjunkturu. Je jen škoda, že mnohé transakce prováděné v rámci tohoto slibně se rozvíjejícího trhu s násilím unikají zatím zdanění. Pokud by byly příjmy z tvorby a reprodukce strachu zahrnuty do bilance našeho růstu, rázem bychom se o celý skok přiblížili pověstným tygrům.
Podařilo se též zprivatizovat obrovské množství informací vlastněných až dosud státem a jeho orgány. V oblasti hospodářské to umožnilo alespoň některým chovat se při privatizaci podniků mnohem inteligentněji než ti ostatní. I když je pojem "informační revoluce" v Evropě chápán poněkud odlišně, skutečně revolucionizující efekty měl tenhle jev právě u nás, a to v souvislosti se změnou vlastníků. V době zlatých časů nepotřebuje dobře informovaný člověk vystát na svůj majetek dlouhou frontu u přepážky kuponové privatizace. Správné informace ve správný čas dávají lidem mohutná křídla, jejichž jediným máchnutím lze doletět třeba až na Bahamy. Ve druhé, neméně úspěšné vlně byly pak privatizovány informace, které o lidech pečlivě nasbíral za peníze daňových poplatníků mimulý režim. Ti z nás, kdo nebyli líní otevřít si živnost právě v této oblasti, mohou potvrdit, že řemeslo má zlaté dno. Také tento způsob násilí páchaný na občanech zůstává bohužel nezdaněn.
Soukromníci, kteří podnikají (dnes už i na mezinárodní úrovni) s donášením, by v případě zdanění své živnosti mohli postrčit naši ekonomiku až k samému zadku tygra. Konečně se podařilo též zprivatizovat i nemalou část zisku z chodu jinak striktně veřejných úřadů. Dynamika tohoto sektoru je značná a právem si ji všimla dnes už celá Evropa. Zrovna nedávno nám k ní telefonicky gratulovali až z dalekého Holandska. Neměli bychom však propadat sebeuspokojení. V mnohém se zde jen navazuje na vývoj předlistopadový. Rozdíl je v tom, že nyní žijeme ve zlatých časech, což dává schopným podnikatelům v sektoru veřejné administrativy dříve netušené možnosti. Pokud by se zdanila korupce, s velkou pravděpodobností bychom vyhráli dostihy o celá jedna chlupatá tygří prsa. Nebuďme proto smutní z toho, že se zatím příliš nedaří v oblasti ekonomiky. Vždyť je to jen zlomek toho, co bylo možno chvatně zprivatizovat. V ostatních oblastech můžeme hrdě hlásit - "bezezbytku splněno". Až budou historici jednou popisovat naši dobu, jistě ji zhodnotí podobně, jako kdysi tu svou ocenil básník Ovidius: "Aurea sunt vero nunc saecula..." Zlaté jsou opravdu nynější časy. Za zlato se člověku dostává nejvíce cti a za zlato se získává i láska.
(Salon Práva)
OD OPOČLOVĚKA K ČLOVĚKU-PRASETI
Jan Keller
Američtí a australští vědci vydělili buňky lidského plodu a jejich jádro vložili do prasečích buněk. Během týdne se vyvinula dvě embrya. Nezávisle na tom, zda by embryo donosila žena či prasnice, živá bytost by byla z biologického hlediska více člověkem než prasetem. Tolik agenturní zpráva.
Reakce na toto šokující vědecké sdělení budou jistě rozdílné. Z hlediska selského rozumu, který není zvyklý brát si servítky, nás zřejmě okamžitě napadne, že zmínění američtí a australští vědci vlastně nevymysleli nic tak převratného, neboť odborník v bílém plášti, který souhlasí, aby byl placen za podobné experimenty, musí být beztak více prase než člověk.
Proti tomuto odsudku se ovšem zajisté nesouhlasně ozvou specializovaní experti, kteří začnou nám laikům poučeně vyjmenovávat, jaké velké výhody vyplynou strádajícímu lidstvu z toho, že bude ve zkumavkách křížit lidské maso s vepřovým. Možná se lidé stanou odolnější proti července či slintavce, možná se prasata naučí pochodovat na jatka po četách a rotách, tak jako to dělají lidé. Ekonomové nepochybně vyčíslí možné hospodářské přínosy, neboť neexistuje na tomto světě nic tak perverzního, aby z toho zároveň nemohly plynout vysoké hospodářské přínosy. Jsou však nepochybně věci, o kterých by se žertovat nemělo. Kromě krajně ožehavých právních a etických aspektů má celá záležitost také svůj řekněme dějinně filozofický rozměr. A to bez ohledu na to, zda příslušná etická komise celý výzkum rezolutně zablokuje či alespoň zbrzdí a odloží někdy na později.
Homo sapiens se po nepředstavitelně dlouhou dobu vyvíjel z prapředků, které měl společné s prapředky dnešních opic. Toto klíčové vydělení ze zvířecího světa našlo své místo ve starých mytologiích. Snad všechny archaické kultury ve svých nejroztodivnějších představách o světě vždy zásadně trvají na zásadě, že celý řád je ohrožen, dojde-li k promíchání principů, jež mají zůstat už napořád odděleny. Takovými principy jsou kupříkladu princip světla a tmy, princip života a smrti, princip posvátého a světského, ale také princip člověčího a zvířecího. Monstra, která kombinují rysy člověka a zvířete, vždy vystupují jako zlověstný symbol ohrožení řádu, jeho definitivního pádu do osidel zmaru, smrti a tmy. Často přitom ve starých mytologiích hraje svoji úlohu lest, která domýšlivým lidem zatemňuje rozum.
Nyní je tedy jakési napůl lidské, napůl vepřové monstrum vydáváno za produkt světla vědy a osvíceného lidského rozumu. Jistě se najdou lidé, kteří v něm budou vidět novou naději pro zdraví a život. Přesně tak si nejrafinovanější mytologie představovaly příchod zkázy. Smíchá-li člověk z pýchy a krátkozrakosti to, co mělo zůstat navěky odděleno, veškerý řád světa se zhroutí. Zásadní opozice mezi lidským a zvířecím vždy úzce souvisela s příkrým protikladem mezi věcmi posvátnými a světskými. Protože člověk mohl za jistých okolností participovat na posvátném, jeho životu byla přisuzována váha v principu odlišná od hodnoty života zvířat, a to přesto, že se lidé zabíjeli velmi často mezi sebou navzájem. Očistné rituály, které toto zabíjení doprovázely, byly odlišné od rituálů, jež doprovázely hon či lov. Snaha nesmíchávat věci zcela odlišných kvalit byla i zde úzkostlivě dodržována.
Pozdější proces civilizace tuto zásadní dichotomii svědomitě zachovává. V moderní společnosti se lidé přestávají klanět až po pás bohům a namísto toho se alespoň lehce uklánějí při setkání sobě navzájem, aby naznačili, že respektují mimořádnost své existence. Zatímco svět ostatních živých tvorů je zcela odkouzlen a stává se jen jedním ze vstupů výrobního procesu, člověk je vybaven lidskými právy, která opět zdůrazňují nedotknutelnost této zcela zvláštní formy života. Pouze fašismus si dovolil deklasovat člověka na úroveň surovinového zdroje, když z jeho kůže dělal kabelky a z jeho kostí mýdlo.
To, co se nepodařilo barbarskému fašismu, může se podařit moderní vědě rozvíjené přímo uvnitř vyspělých demokracií. Hranice mezi člověkem a zvířetem má být opět bagatelizována. Překračování všech hranic a deregulace všech pravidel se zde projevuje ve své čistě patologické podobě. Děje-li se tak navíc ve jménu lékařského pokroku, tím hůře. Pro člověka i pro prasata.
Vývoj moderní vědy nerespektuje žádná tabu. To by bylo snad v pořádku, pokud by etické komise neměly stále větší problém držet krok s tempem neustále troufalejších a povážlivějších experimentů. Jako kdyby se naši vzdálení předkové po celé nepředstavitelně dlouhé období vydělovali ze světa zvířat jen proto, aby nakonec lidstvo dospělo do stádia, kdy bude své geny pod odborným dohledem opět mísit s geny těch nižších forem života, od nichž se celým svým kulturním a civilizačním úsilím snažilo odlišit.
Začne-li se pod jakkoliv ušlechtilou záminkou smíchávat to, co mělo zůstat navždy odděleno, pak hrozí, že řád světa se zřítí. Možná by bylo moudřejší navrhnout jakési kompromisní řešení. Neblahé nutkání, které vede experty v bílých pláštích k tomu, aby propojovali nespojitelné, by snad mělo být zaměřeno jiným směrem. Co tak vložit jádra buněk lidského plodu nikoliv do prasečích, ale do opičích buněk? Vrátili bychom se tam, kde jsme kdysi dávno začínali. Lidstvo by získalo šanci začít vše znovu a tentokrát už třeba konečně lépe. A bílé pláště vědců mihající se ve větvích pralesních velikánů by alespoň o jeden nový druh obohatily tak povážlivě se tenčící biodiverzitu.
(Salon Práva)