DESET PŘÍPADŮ PLUKOVNÍKA ZEMANA
Jan Keller
Major Jan Zeman prošel po listopadu 1989 postupně všemi prověrkovými komisemi a byl ponechán ve službách policie. Ve shodě se služebním řádem byl dokonce opakovaně povýšen. Protože však v jádru zůstal hloupým esenbákem, namočil se do vyšetřování kauz, které nikdo, ale opravdu nikdo nechtěl vidět. Vznikl tak nový seriál zcela fiktivních příběhů.
Příběh prvý nese název "Kuponová privatizace". Plukovník Zeman je zde na stopě skutečnému podvodu století. Zjišťuje, jakým způsobem se oklikou přes naivní DIKy vrací prakticky veškerý státní majetek do rukou několika bank a fondů. Zde se majetek převaluje mezi dceřinými firmami, až se vytvoří dostatečně silná vrstva nových vlastníků. Právě když chtěl Jan Zeman identifikovat tyto nové majitele byl z případu bohužel odvolán v rámci restukturalizace na úseku boje s hospodářskou kriminalitou.
Příběh druhý nás zavádí na venkov. Plukovník Zeman se z vlastní iniciativy pokouší rozluštit hádanku prudkého úpadku našeho zemědělství. Neuniklo mu totiž, jak ruku v ruce s rozkladem poměrně dobře fungujícího agrárního systému postupuje rostoucí závislost naší země na dovozu potravin. Právě když se probíral hromadou mrkví výhodně dovážených až odněkud z Belgie a vypisoval ze statistik ztráty našich pěstitelů zeleniny, dostal výstrahu od svého nadřízeného, aby se nepokoušel blokovat náš hladký vstup do Evropy. Nikdy se nedozvěděl, zda byl přeřazen na nátlak belgických pěstitelů mrkve, anebo zda diskrétní iniciativa pocházela od domácích stoupenců vstupu do Evropské Unie, s nimiž se dobře znal ještě z dob, kdy spolu na Praze 1 zakládali místní pobočku SČSP.
Příběh třetí nese jméno Viktor Kožený. Zpočátku byl tento skromný chlapec, který se vypracoval, plukovníku Zemanovi docela sympatický. Předával mu proto řadu informací z hospodářského života, vysvětloval mu, jak si který podnik právě stojí, a seznámil ho s několika poměrně vlivnými lidmi. Ve slabé chvilce mu dokonce na důkaz přátelství věnoval revolver a několikrát mu půjčil i nábojnici, z níž byl kdysi zastřelen jeho otec. Postupně se však dozvěděl, že Koženého metody nejsou tak zcela čisté. Když chtěl po něm Viktor další kompromitující materiály na přední politiky, plukovník Zeman rázně odmítl. Vzápětí si vzal velkou půjčku z Bohemia banky, a vrátil bývalému příteli všechny peníze za letenky na ostrovy, kam ho Viktor vždy zkraje podzimu zvával koštovat bahamský burčák. Přestal mu půjčovat i rodinnou nábojnici.
Příběh čtvrtý je pojmenován stručně - tunelování. Plukovník Zeman byl do něho zapleten jaksi proti své vůli. Své dluhy již dávno splatil a v bance mu narostlo slušné konto. Když si šel vybrat větší sumu, aby si zaplatil povinný kurs angličtiny, zjistil, že je banka vykradená. Tehdy poprvé v práci zapochybovali o jeho použitelnosti v nových poměrech. Trvalo mu téměř týden než pochopil, že banku vykradl její vlastní majitel. Teprve při instruktáži o čtrnácté vytunelované bance mu svitlo. "Ale to je přece trestné!" zvolal tehdy rozhořčeně. Vykoledoval si za to povinný kurs seznamování s novým právním řádem. Konečně si ve věci udělal jasno. Aby mohla být vlastníkovi banky krádež jeho ústavu prokázána, musel by se přiznat, že si svůj majetek ukradl schválně, nikoli nějakým nedopatřením. Protože všechny postižené banky byly rozkradeny právě jen nedopatřením, neztratilo se vlatně vůbec nic.
Uklidněn tímto zjištěním, uvítal plukovník Zeman, že byl nasazen na vyšetření kauzy topné oleje. Zpočátku to vypadalo hrozivě a ztráty státu rostly do miliard. Brzy však dostal instrukce, které mu pomohly nezjistit žádné vážnější nedostatky. Celé vyšetřování bylo o to kratší, že většina podezřelých měla v předvečer svého předvolání nějaký osobní malér. Buď špatně startovali auto, takže jim pochopitelně vybuchlo, anebo se šli v roztržitosti koupat i s traverzou, se kterou se předtím opalovali na pláži. Plukovník Zeman tedy po pár měsících celý případ topných olejů odložil. Bohužel si nezapamatoval kam, takže ho už druhý den nikde v kanceláři nenašel.
Šestý příběh plukovníka Zemana byl oproti předchozímu hodně dramatický. Dostal na starost zajišťovat ostrahu fašizujících mladíků na jejich nepovolených pochodech Prahou. Dali mu za úkol chránit pochodující mladé vlastence před pokřikujicí lůzou nemytých a zfetovaných anarchistů. Podobně jako jeho bývalí spoluvězni z koncentráku ani on dost dobře nechápal vznešenost obav skinheadů o čistotu bílé rasy. Rozkaz je ovšem rozkaz, zvláště jedná-li se o ochranu naší křehké, mladé demokracie.
Hodně se mu ulevilo, když ho převeleli na oddělení boje s organizovanou narkomafií. Byl při zásahu sice dvakrát postřelen, nemusel se však obávat, že ho čeká disciplinární řízení jako kolegu, který si dovolil posadit mladé fašisty hezky do vlaku, kterým přijeli hajlovat na svou pivní slavnost. Seznámil se postupně s fígly ukrajinské, bulharské i kosovské větve a bylo mu vysvětleno, proč není žádoucí o posledně jmenované příliš hovořit v médiích. Každý má svou cestu integrace do Evropy a my bychom neměli těm, kteří zvolili kombinaci národně osvobozeneckého boje a obyčejného zločinu příliš bránit v rozletu. Z oddělení odešel na vlastní žádost, když zjistil, kde vlastně skončila nemalá část zabavených drog.
Kauza osmá se točila kolem financování politických stran. Byla to hezká práce. Časté výjezdy do Švýcarska, rozhovory s mnoha osobnostmi důvěrně známými z obrazovek. Celé dny strávené s lidmi, kteří dokáží tak krásně mluvit o právu, pořádku a spravedlnosti. Bylo to povznášející. Jen kdyby neměli tak hrozně špatnou paměť. Za nic na světě si nemohli vzpomenout ani jediné jméno sponzora své strany, nevěděli už, kdo jim financoval kampaně, kdo s nimi před volbami večeřel, ba ani, zda vůbec jejich strana nějaké peníze používala. Tito ušlechtilí lidé jako kdyby žili ze vzduchu a živili se jen velkými a dobře uleželými myšlenkami. Když se ho pak nejchytřejší politik při jednom z rozhovorů nevinně zeptal: "A co je to vlastně ten billboard?" plukovník Zeman pochopil a od dalšího vyšetřování upustil.
Snad proto, že toho už příliš mnoho věděl, odmítl s díky účast v celostátní akci "Čisté ruce". Formálně to odůvodnil poukazem na svou mravní nedostatečnost, na přetrvávající přežitky socialismu ve svém myšlení a na snadnou možnost svého podplacení, protože po vytunelování sedmnácté banky byl už zase bez prostředků. Když na něho nadřízení přesto naléhali, tvrdil, že akce je za podmínek opoziční smlouvy nesystémovým řešením a posléze se úplně politicky diskvalifikoval svým nevhodným dotazem: "A co jsou to vlastně čisté ruce?"
Desátá kauza plukovníka Zemana se řeší právě nyní. Do jeho úřadovny totiž vstoupil s nabitou pistolí otec jednoho zadrženého drogového dealera a požadoval, aby byl jeho syn okamžitě přijat ke službě u policie. Oháněl se přitom pozvánkou na jednu sponzorskou snídani, jakýmsi odznakem a barevnou pohlednicí, kterou dostal od svého přítele Pepy až odněkud z Hongkongu. Když ho plukovník Zeman vyhodil, byl obviněn z ohrožování neveřejného činitele a na internetu se rozjela kampaň za jeho degradování. Podpořili ji především umělci, kteří poukázali na jeho špatné charakterové vlastnosti dobře známé již z dob, kdy o něm natáčeli třicetidílný oslavný seriál. Teprve potom se plukovník Zeman zhroutil a přiznal se úplně ke všemu.
(Salon Práva)