Milí sněhuláci,
právě vrcholí doba předvánočních nákupů, ve výkladech se rozsvítily zlaté vánoční hvězdy, na tržiště u náměstí už přivezli malé stromky, smrky a jedličky, pod podloubím se brzy objeví kádě a v nich mrskající se kapři. Do samoobsluhy na rohu už přivezli kolekce, letos konečně i ty třípatrové s nugátem. Radnice nám pořídila obrovitý osmimetrový vánoční strom a večer co večer se na zčernalém prostranství uprostřed města rozezvučí slavnostně laděné koledy. Je opravdu škoda, že celou tu parádu tentokrát nevidíte.
Letošní vánoce budou, milí sněhuláci, přibližně o dvě až tři procenta štědřejší, než byly pro průměrnou zaměstnaneckou domácnost vánoce loňské. Naše prosperita už zase o něco poskočila. Máme o dvacet až třicet haléřů lacinější mrkev, ze které bychom vám za normálních okolností dělali velké červené nosy, nemluvě o poměrně laciném uhlí, které vám tak slušelo namísto očí, a děravém hrnci coby klobouku. To všechno tedy máme a příští rok to má být prý ještě nejméně o půldruhého procenta lacinější. Chybí nám už jenom ten sníh. Kupodivu to jediné, co jinak bývalo úplně zadarmo.
Někdy kolem Mikuláše skončila v holandském Haagu naprostým fiaskem vrcholná mezinárodní konference. Politici, kteří nás standardně a celoročně zasypávají sliby o prosperitě, se opět nedohodli, co podniknout proti globálnímu oteplování. Žádný sněhulák nebyl bohužel na jednání akreditován. Možná se na to v tom shonu tak trochu zapomnělo, možná to byl něčí úmysl. O to vydatněji lobovali jiní. Zase se už, milí sněhuláci, rozhodovalo o vás bez vás. Výsledkem jsou černé vánoce. Pro sněhuláky a pro děti snad ještě horší než černý pátek pro burziány.
Naše neobyčejně vyspělá věda, milí sněhuláci, dokáže s poměrně vysokou pravděpodobností stanovit, proč už nejste. Jak si jistě pamatujete, plácali jsme vás každou zimu ze tří základních stavebních prvků. Nejdříve se uválela ta největší koule, která měla znázorňovat dolní část vašeho trupu, tedy v zásadě zadek. Potom následovala koule o něco menší - to byl trup a břicho. Na tuto část se mohly napojit ruce, aby bylo kam strčit koště. Často ale nedržely, záleželo to především na kvalitě sněhu, zbytek na šikovnosti. Nakonec se udělala malá hlava, pusa, oči z uhlíků a nos.
Takle se to dělávalo po celé generace. Jako děti se to všichni učili už v mateřské škole, aby to nikdy nezapomněli. Bohužel si lidé tuhle docela jednoduchou věc nezapamatovali a když potom vyrostli, dokonale to popletli. Začali si kupovat čím dál více aut, aby si měli v čem vozit své líné zadky. Symbol svobody a individuality tomu hrdě a hloupě říkali. Čím více aut, tím více pohodlí. Tím ovšem také více skleníkových plynů, které z vloček dělají kapky a ze závějí bílého sněhu mokré fleky našedlého bláta.
Lidé fascinováni svou domnělou dospělostí dočista zapomněli, že vlastně nedokáží tvořit. Dokáží jenom přeměňovat to, co zde už stvořené našli. Dovedou jen měnit něco za něco jiného. To, co někde přibude, pochybí pak pochopitelně jinde. A vy jste na téhle směně nemohli neprodělat. Čím více aut pro líné zadky, tím méně sněhu pro uplácání vašich zadků, sněhuláci.
Prosperita se, jak známo, neobejde bez ledniček a bez mražáků. Proč to vysvětlovat zrovna vám. Víte to lépe než kdo jiný. Lidé potřebovali čím dál více ledniček, aby jim hodně dlouho vydrželo čerstvé hovězí. Něřekli jim, jak šíleně je nezdravé. Plné břicho se bez plné ledničky neobejde. Když se pase hovězí, uvolňuje se šílené množství metanu. Když se spravují ledničky, uvolňuje se velké množství freonů. Poté, co lidé stáhli zimu do svých ledniček a mražáků, začalo se jí pochopitelně nedostávat venku v přírodě. To, co někde přibude, pochybí pak jinde. Plné mrazící pulty v supermarketech neprospívají všem břichům stejně. Na ta vaše ledová bříška, milí sněhuláci, pak už nestačilo napadnout dostatek sněhu.
Sníh nepadá a nepadá, zatímco političtí hlavouni všech barev a všech stran dál řeší místo věcí podstatných jen své nicotné problémy, drobné problémky a titěrné problémečky. Mohou si to dovolit. Tím spíše, že na špalku klimatických změn nekončí jejich veledůležité kariéry, ale pouze a jedině vaše hlavy, milí sněhuláci. Komu asi potom připadne ojetý kastrol, když vás tu už nebude?
Ale možná se stane velký vánoční zázrak. Možná jste se zatím jen tak schovávali, abyste nás notně a výchovně postrašili. Ráno se třeba vzbudíme, vykoukneme z okna a s úlevou zjistíme, že nám zase pomalu a zvolna, tiše a pokojně sněžíte. S radostí pak poběžíme do garáže, nakoukneme do ledničky a pustíme si zprávy v televizi, abychom se ujistili, že hlavouni se ještě nehonosí vašimi rezavými kastroly.
Potom půjdem v hluboké závěji vychutnat předvánoční nákupy, za ojíněnými výklady se rozsvítí zlaté vánoční hvězdy a větvičky stromků na tržišti u náměstí budou obaleny bílým sněhovým popraškem. Cestou na sebe mrknem, zhodnotíme, kdo má červenější nos a nakoukneme do kádí s kapry.
Určitě to tak dopadne. Přece byste nás v tom, milí sněhuláci, nenechali. To byste museli mít hlavu, zadek i srdce dočista z ledu.
(Salon Práva)