POSTMODERNA JAKO PROJEKT BURŽOAZNÍHO KOMUNISMU
Jan Keller
Úvahy o nástupu doby postmoderní vykazují přes veškerou svoji příslovečnou mlhavost přece jen jistou logiku. Je to logika téhož typu, s jakou argumentoval Karel Marx, když hodnotil svou současnost jakožto pouze polovičatý, nedokončený projekt modernity. Marx se domníval, že moderní společnost má v sobě mnohem více potencí pro rozvoj humanity, než kolik dokáže uvolnit buržoazní společnost řízená slepým diktátem trhu. Krach státně policejního socialismu sovětského typu bývá zkratkovitě interpretován jako konečný důkaz principiální nemožnosti polovičatost modernity překonat. Je tedy třeba zříci se projektů, rezignovat na vize a smířit se s tou nedokonalou podobou modernity, v jaké žijeme. Je třeba odmítnout velká vyprávění, neboť se v nich spojuje směšná naivita s nebezpečnými sociálně inženýrskými ambicemi. Nastupuje věk postmoderní, který je údajně odmítnutím všech vizí a všech projektů. Namísto nich preferuje výraznou individualizaci vkusu a postojů, upřednostňuje arbitrálnost oproti sociální podmíněnosti, znamená vyvázanost od všech sociálních určení. Byť se to příliš nezamlouvá ctitelům řádu, podporuje postmoderna relativitu oproti absolutizaci, pluralitu oproti závaznosti a dynamickou krátkodobost kontraktů oproti nehybné trvalosti. Postmoderna rozvolňuje a uvolňuje vše, co stále ještě svazovalo příliš ztuhlou modernitu. Je zvláštní, že právě tento obraz nastupující doby může být vydáván za důkaz konce všech pokusů o rozvíjení nedokončeného projektu modernity. Vždyť postmoderna neznamená nic jiného než pokračování v Marxově úsilí jinými prostředky. Také v jejím případě jde o utopický projekt usilující plně rozvinout potence, jež dřímou v moderní společnosti, dotáhnout nedotažené. Jestliže Marx naivně snil o tom, že v komunismu budou naplno rozvinuty možnosti svobodné lidské kooperace překonávající buržoazní neřesti rezonující s diktátem trhu, snílci postmoderny vsadili na rozvinutí buržoazních ctností generovaných trhem. Vlastní prefence, svoboda volby, možnost účasti jen na ziskových kontraktech, výkon osvobozený od produktivní oblasti a rozvíjený podle chuti kdekoliv, to vše je jen umocněním klasických měšťanských ambicí. Jestliže komunismus měl zrušit jakékoliv vykořisťování těch, kdo na kontrakty doplácejí, postmoderna má zrušit jakákoliv omezení těch, kdo z kontraktů profitují.
Autor je sociolog
16.11.1998:
http://www.sever.cz/text.asp?clanek=329
POSTMODERNA JAKO PROJEKT BURŽOAZNÍHO KOMUNISMU
Pomocí glosovacího systému můžete k článku připojit svůj názor.
Vzhůru do života!
Jan Keller
Být mladým člověkem narozeným v první polovině osmdesátých let, rozhodně bych se nebál, že můj život bude nudný. Než odejdou kolem roku 2050 dnešní mladí do starobního důchodu, zaručeně zažijí velká a neobvyklá dobrodružství. Ti z mladé generace, kteří jsou spíše povahy optimistické, mohou se těšit na celou řadu báječných zážitků. Naopak ti, kteří se narodili spíše jako mrzouti, mohou se s klidným svědomím obávat toho nejhoršího. Bohatá futurologická literatura se totiž dnes shoduje pouze v tom, že již v prvé polovině příštího století nás čekají převratné události. Spor se vede již jen o to, otevřou-li tyto události před lidstvem zcela nové a dosud netušené možnosti, anebo budou znamenat jeho rychlý či pomalejší úpadek. Že se však něco veledůležitého stane, o tom pochybuje jen málokdo. Procesy, které byly nastartovány v hloubce století dvacátého či dokonce ještě o něco dříve, budou v první polovině příštího století kulminovat, a jelikož se jedná o procesy povahy globální, stěží kdo zůstane stranou. Životní osudy dnešních středoškoláků budou těmito procesy v tom či onom smyslu určitě ovlivněny.
Začněme však u věcí předvídatelných. Dnešní středoškoláci se stanou kolem roku 2000 plnoletými a půjdou poprvé volit. Většina z nich, zejména ti z větších měst, bude volit pravicově. Nepůjdou ovšem již k volebním urnám s takovým nadšením jako jejich kolegové z let devadesátých. Budou mít totiž méně iluzí a více informací o tom, co je reálně v životě čeká. V centru jejich pozornosti bude stát volba povolání, respektive vysoké školy, na kterou se budou krátce po roce 2000 hlásit. Jen nepatrný zlomek z nich uspěje ve snaze jít studovat na prestižní školu do zahraničí. Ti, kterým se to přece jen povede, budou mít vyhráno. V případě, že se po ukončení studia vrátí do vlasti, vytvoří jádro budoucí vzdělanostní elity. Budou sice rozčarováni pracovními a platovými podmínkami, kontakty se zahraničím jim však umožní vyrovnávat nevýhody provinčního prostředí, které již tradičně frustrují průměrného českého vzdělance.
Studenti, kteří zůstanou doma, brzy zjistí, že cesta, kterou si vybrali, je jen zdánlivě snadnější a méně trnitá. Některé obory, jako například medicína či advokacie, budou pro jejich generaci prakticky nedostupné. Počty lékařů a zubařů, či notářů a advokátů jsou již bohatě naplněny, a generace, která je dnes kontroluje, půjde do důchodu příliš pozdě, než aby měli větší šanci narození před rokem 2000. Ani ti, kdo vystudují společenskovědní obory počínaje ekonomií a konče politologií, psychologií či sociologií, nebudou to mít po promoční hostině roku 2006 či 2008 nijak jednoduché. Zjistí, že jejich kolegové, kteří vystudovali vysokou školu již v devadesátých letech, dokázali poptávku po ekonomech a vůbec lidech zabývajích se člověkem a společností prakticky beze zbytku pokrýt. Možná po roce 2040, až tyto silné populační ročníky odejdou do důchodu, něco se uvolní. Než se tak stane, lze se zabývat úvahami, zda nebylo přece jen lepší vystudovat některý obor na věčně neobsazené technice.
Největší překvapení čeká však na ty, kdo absolvují většinu z učitelských oborů. Zatímco pilně studovali, přestaly se rodit děti, a na to málo, co se urodilo, nyní čeká v poloprázdných třídách armáda učitelů pocházejících ještě z velké části ze silných populačních ročníků. Boj učitelů o zbylé vzdělávatelné žáky může nabýt nevídaných rozměrů a přiblížit se svou drsnou krutostí počínání norských velrybářských flotil.
Dramaticky se však budou kolem roku 2010 odvíjet osudy dnešních středoškoláků i v jiných než jen v profesní oblasti. Vzhledem k postupnému posunu věku prvního sňatku, který pozorujeme v posledních letech, čeká je právě kolem roku 2010 jejich první svatba. Vzhledem k souběžným trendům v rozvodovosti lze předpokládat, že každý druhý až třetí z nich se jen o pár let později poprvé rozvede. Většina z těch štastnějších bude v té době stále ještě hledat svůj první společný byt. Pokud nebudou mít děti, budou si na něj při platu průměrného vysokoškoláka moci našetřit i bez státní či rodičovské podpory poměrně brzy, řekněme za deset let.
To jsme ovšem již v roce 2020. Přichází čas, abychom do soukromých osudů promítli některé z globálních civilizačních trendů, o kterých hovoří futurologové. Jaký svět uvidí v roce 2020 z okna svého prvého vlastního bytu dnešní průměrně úspěšný středoškolák? Podle optimistů to bude pohled přímo báječný: Bude již téměř dořešen problém spolehlivé a bezpečné výroby atomové energie. Dnešní atomové odpady budou v reaktorech nového typu využívány jako vyhledávané palivo. Genetické zásahy do rostlin a živočichů umožní vypořádat se s dnes tolik tíživým problémem potravy pro celé, nyní již sedmi či osmimiliardové lidstvo. Dnešní skládky odpadů se díky novým recyklačním technologiím promění ve vyhledávané zdroje vzácných surovin. Automobily s nepatrnou spotřebou pohonných hmot učiní z ustavičného cestování a popojíždění tu nejekologičtější činnost. Ohromný nárůst světového bohatství umožněný expanzí ekonomické globalizace začne smazávat rozdíly mezi dnešními vyspělými a zatím ještě méně vyspělými zeměmi. Spolu s tím se do celého světa rozšíří demokratické politické systémy. Ústup nedostatku a bídy povede k zatlačování sociálně patologických forem jednání počínaje závislostí na drogách a mezietnickou nesnášenlivostí konče.
Podstatné je, že všechny tyto problémy budou muset být vyřešeny právě dnešní generací středoškoláků. Ti starší, jak známo, na ně totiž žádné účinné recepty nemají. Zůstávají však klidní, budují nové atomové elektrárny, zvětšují skládky odpadů a kupují stále nová auta. Z toho lze soudit, že dnešním středoškolákům se hodně věří. Jinak by se přece museli ti starší a údajně zralejší chovat mnohem opatrněji.
Co by se mohlo stát v případě, že dnešní středoškoláky nenapadne, jak eliminovat rizika, která doprovázejí jednání starších generací? Na tuto možnost upozorňují tvůrci pesimistických prognostických scénářů. Podle nich nebude vyhlídka novopečených majitelů bytů 2+1 v roce 2020 zdaleka tak lákavá, jak tvrdí optimisté. Energii budeme vyrábět tak jako dosud. To na jedné straně povede k výrazným klimatickým změnám v důsledku čerpání fosilních zdrojů, na straně druhé k rostoucím problémům s odpady z jaderných elektráren. Genetické zásahy do rostlin a živočichů se mohou vymknout kontrole s dosud nepředvídatelnými důsledky. Skládky odpadů budou sice mnohem větší než ty dnešní, nebudou však o nic lépe využitelné a budou vonět naprosto stejně jako dnes. Jízda automobilem s menší spotřebou bude stejně náročná na prostor a stejně nebezpečná všem kolemjdoucím, jako je tomu dnes. Ekonomická globalizace dále zvýrazní již tak propastné rozdíly mezi bohatými a chudými. Spolu s tím se do nových částí světa rozšíří nedemokratické politické systémy. Patologické formy jednání budou nabývat na intenzitě, ať již se to týká závislosti na drogách či třeba mezietnických konfliktů.
Oba scénáře budoucího možného vývoje zůstávají otevřeny. Stejně tak otevřeny jsou i nejrůznější možnosti jejich kombinace v jednotlivých částech světa, ale třeba i uvnitř těchže zemí. Kromě volby té správné školy, volby toho správného životního partnera a posléze volby nejvhodnější formy zadlužení za účelem získání vlastního bytu budou mít tedy dnešní středoškoláci někdy kolem roku 2010 ještě i pár světovějších starostí. V podstatě se od nich očekává, že budou korigovat směr vývoje řady předchozích generací tak, aby neskončil celosvětovou pohromou, nýbrž dal naději na důstojné přežití ještě i těch, kteří se dnešním mladým lidem za deset až patnáct let narodí. Uvážíme-li, že třetina či polovina z dnešních patnáctiletých bude mít právě v kritickou dobu plno starostí se svým rozvodem, někteří další budou docházet pravidelně na úřady zprostředkující práci, a jen skutečně nemnozí mají během příštích deseti let statistickou šanci na významnější výhru v některé z oblíbených televizních loterií, musíme uznat, že jsme toho na jejich záda nenaložili právě málo. Než odejdou kolem roku 2050 do starobního důchodu, budou se muset pokusit zachránit celou jednu civilizaci. Snad to pro ně dobře dopadne.
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
------------------------------------------------------------------------
O neudržitelné mentalitě postmoderního člověka
Jan Keller
------------------------------------------------------------------------
Zabýváme-li se lidskými hodnotami ve vztahu k palčivým environmentálním problémům, bývá zvykem rozlišovat je podle toho, zda prospívají či naopak škodí našim šancím na přežití. Také u nás Josef Vavroušek uspořádal deset párů hodnot z hlediska jejich slučitelnosti s udržitelným rozvojem společnosti.
Udržitelnost bývá v těchto koncepcích vždy spojována s důrazem na dlouhodobější perspektivu, se schopností zříci se krátkodobých výhod, se zodpovědností za dopady vlastního jednání. Neudržitelnost se naopak pojí s těkavostí, krátkodobým horizontem, s čistě kořistnických vztahem k realitě. Neudržitelnost hrozí tam, kde vše je redukováno na okamžitý prožitek, jednající se přitom necítí být nijak vázán k určitému místu, trvalost není typická ani pro jeho vztahy k druhým lidem, dokonce ani pro jeho vlastní postoje.
Poradce ve věcech přírodních
Při pohledu na podobné typologie se člověku vybaví protiklad těkavého pubescenta, který je nezralý a teprve experimentuje se svou zkušeností, a dospělého, již vyzrálého člověka, jenž si udělal jasno ve svém životě a našel si pevné místo ve společnosti. Úkol je pak snadný: pomoci lidem nalézt dospělou podobu, co nejrychleji vyrůst z infantilní nehotovosti.
S takovým postojem pochopitelně riskujeme, že budeme obviněni z elitářství. Mohli bychom se však bránit tím, že se jedná jen o obdobu již existujících, legitimních forem poradenské činnosti. Ten, kdo vyzývá k zodpovědnosti vůči životnímu prostředí, může být považován za experta, jenž lidem radí, jak žít v trvalém soužití s vnější přírodou, která je obklopuje. Je to podobné, jako když jim psycholog radí, jak najít způsob harmonického soužití s vnitřní přírodou, se svou vlastní duší.
K celému problému by se dalo přistupovat z pohledu pedagogického optimismu: ukazujeme lidem jenom tu cestu, kterou by si oni sami, třebas o něco tápavěji a zdlouhavěji, pro sebe beztak našli. Pouze tak urychlujeme přirozený ontogenetický proces zrání.
Člověk postmoderní a udržitelný
Bohužel, věc ve skutečnosti není tak jednoduchá. To, co řadíme mezi trvale udržitelné hodnoty, je přímou negací těch postojů, které sociologická literatura považuje za typické pro postmoderní mentalitu. Postmoderní člověk je líčen následovně: dává přednost rychlému střídání produktů, ale také mód, idejí a postojů, nejen věci, ale také vztahy k druhým lidem snadno odhazuje, chápe je jako záležitost na jedno použití, preferuje krátkodobost: dočasný kontrakt považuje za výhodnější než jakoukoliv stálost, nade všechno dbá na správné image, má sklon považovat napodobeniny originálu za reálnější než samotný originál.
Ideálem udržitelnosti je naopak zemitý člověk, který se snaží pečlivě kultivovat prostor, jenž mu byl dán k obývání, ať již v přírodě, ve společnosti, anebo dokonce v sobě samém. Oproti tomu typickou figurou post- moderní doby je turista: na žádném místě nechce setrvávat, všemi pouze prochází. Necítí za žádné z nich odpovědnost, je naopak přesvědčen, že všechna byla naaranžována jen kvůli němu, kvůli jeho pohodlí a suvenýrům, které si koupí a odnese. Oblíbenou knihou Vavrouškova člověka by mohla být právě tak Bible jako Brehmův Život zvířat anebo třeba učebnice systémového inženýrství. Jde mu o nadosobní řád a o pevné místo člověka v něm. Oblíbenou knihou postmoderního člověka je turistický průvodce. Všechno je v něm bez ladu a skladu promícháno tak, aby se prohlídka dala stihnout co nejrychleji a obsáhla co nejvíce atrakcí.
Mazánek spotřebitel
Postmoderní člověk není pouhou intelektuální konstrukcí. Má právě tuto podobu z důvodů, které nejsou vůbec náhodné, nýbrž souvisí s určitými rysy současné rozvinuté společnosti. Problémem této společnosti je, že má potenciál produkovat mnohem více, než kolik může zkonzumovat. Proto se jí nejméně ze všeho dostává obyčejné pozornosti, zájmu spotřebitele. Je to spotřebitel, který je nasycen, ošacen a ubytován a přitom mu ještě zbývají peníze. Jeho pozornost je tedy nutno nalákat na něco jiného, za co bude ochoten peníze vydat. Pokud by byl každý jako náš zemitý člověk, jenž se po nasycení svých základních potřeb věnuje zpytování své duše a hledání smíření s řádem přírody, mnoho lidí by rychle ztratilo pracovní příležitosti a hrubý domácí produkt země by výrazně poklesl.
Proto je třeba podporovat v lidech ty vlastnosti, které jim i po nasycení stále ponechají pootevřenou peněženku. Vychází se z toho, že společným jmenovatelem komerční úspěšnosti je schopnost uspokojit touhu lidí po novém zážitku. Lidé nechtějí už jenom bydlet, jenom cestovat, jenom jíst, jenom odpočívat. To všechno dělají stále více kvůli tomu, aby přitom také něco neobvyklého zažili. Nové zážitky lze produkovat buď tak, že jde člověk za nimi (jako turista), anebo přicházejí ony k němu (jako k televiznímu divákovi). Obě strategie umožňují to nejdůležitější — nejrůznější zážitky v rychlém sledu střídat.
To, co považujeme za neudržitelné hodnoty a za výraz nezodpovědného postoje ke světu, je tedy vysoce funkční z hlediska současného systému produkce a spotřeby. Neudržitelné hodnoty korespondují velmi úzce s imperativy postmoderního konzumu a na něm založené prosperity, jež je osou současné eknomiky i politiky. Jedná se o situaci, v níž konzument je pánem, nabídku je nutno neustále přizpůsobovat jeho krajně nestálým preferencím. Ty lze nejsnadněji a nejlaciněji uspokojovat výrobou stále méně trvanlivých produktů. Výrobek na jedno použití vydrží tak dlouho jako nejmenší jednotka konzumentova apetitu. Pro každou další jednotku nutno zakoupit nový.
Kázat hodnoty nestačí
Co z toho plyne pro ty, kdo přemítají o lidské odpovědnosti? Ten, kdo chce prosazovat hodnoty trvale udržitelného života, není v roli poradce, který usnadňuje lidem jejich osobnostní zrání a působí tak v souladu s jejich přirozeným vývojem. Dostává se naopak do pozice někoho, kdo zpochybňuje funkčnost základních struktur a hybných motivů současné společnosti, v níž dominuje sektor služeb s jeho strategií svádění konzumenta. Kázáním morální převahy hodnot udržitelnosti v abstraktní poloze stěží může tyto stále znovu reprodukované vzorce zpochybnit či vážněji narušit. Hodnoty, které stojí v cestě udržitelnosti, jsou totiž stále znovu oživovány naprosto běžnými imperativy každodenního života. Lze to ukázat na případu motorismu. Současná společnost si v stále větší míře vynucuje používání automobilu. Automobilismus aktivuje v plné šíři celou škálu hodnot neslučitelných s trvalou udržitelností:
* nepočítá s dlouhodobější perspektivou (ignoruje omezenost zásob ropy právě tak jako svůj příspěvek ke globálnímu oteplování),
* je založen na preferenci krátkodobé výhody před širšími důsledky (vede k útlumu železniční dopravy a k likvidaci systému hromadné dopravy obecně),
* nepředpokládá zodpovědnost za důsledky vlastního rozhodnutí (neplatí rozsáhlé externality jako zábor půdy, emise, hluk, mrtví a ranění, okupace veřejného prostoru, deformace krajiny),
* automobilismus působí přímo proti principu vázanosti na místo a péči o ně (vytváří průchozí krajinu, homogenizuje prostor, ničí lokální zvláštnosti, podporuje samoúčelnou těkavost).
Volání po lidské zodpovědnosti zde stojí v protikladu k velmi silným materiálním zájmům mocných lobby, které z bujení automobilismu žijí. Jejich politický vliv je nesrovnatelně větší než vliv všech ochranářů a moralistů dohromady. Co za této situace dělat? V obecné rovině by bylo dobré především udělat si jasno v tom, zda chceme podporovat ty prvky, které jsou označovány jako postmoderní tendence, zda a v jakých ohledech chceme konzervovat modernitu a jaký máme vztah k mentalitě předmoderní. Nic jiného než kombinaci těchto tří principů pro své úvahy o lidské zodpovědnosti nemáme.
Pokud budeme mít jasno v této základní otázce, může se to stát vodítkem k promýšlení jednotlivých segmentů alternativního uspořádání, ať již se jedná o záchranu venkova, o dopravní politiku, o vztah k politice velkých obchodních řetězců, o problematiku těžby, ale také o vztah státu k nadnárodním korporacím, o postoj k působení médií anebo k rozvoji turistického průmyslu.
Mentalita lidí se nerodí z ničeho a neplave ve vzduchoprázdnu. Představuje strategii, s níž se lidé pohybují ve všech naznačených a v mnoha dalších oblastech svého každodenního života. Pokud budou tyto oblasti fungovat i nadále v dosavadním postmoderně fázovaném rytmu, pak hodnoty udržitelnosti a zodpovědného jednání se mezi lidmi nerozšíří ani za pomoci těch nejohnivějších deklarací.
JAN KELLER (*1955)
Sociolog, publicista, působí na Masarykově univerzitě v Brně.
http://www.tencl.cz/keller/postmod.htm VRATIT SE