ROZOSTŘENÝ HRDINA
Stěží kdy existoval druhý sociologický koncept, jenž by byl tak neurčitý a mlhavý, a přitom budil tolik očekávání jako právě "střední třída". Za zdánlivě ostrými rysy modelovanými grafy některých sociologů a fantazií téměř všech politiků se skrývá nevýrazný, matný profil neforemného, místy až rozplizlého, navíc krajně proměnlivého sociálního chuchvalce. Prolínají se v něm vlastnosti nejprotikladnější.
Podle jedněch se střední třída neustále rozšiřuje na úkor jiných vrstev, podle druhých se naopak od všech ostatních jednoznačně distancuje a uzavírá se sama do sebe. Podle mínění některých je střední třída obyčejným průměrem, normálem, běžným standardem společnosti, podle jiných představuje reálnou či přinejmenším potenciální společenskou elitu. Zatímco jedni soudí, že střední třída dokáže společnost tvořivě a inteligentně integrovat, druzí v ní vidí jen beznadějně konformní masu. Proti názoru, že střední třídy společnost spolehlivě stabilizují, stojí neméně rozšířený názor, jenž tvrdí, že ji naopak v záchvatech statusové paniky destabilizují a rozkládají.
Stejné nejasnosti panují ohledně postavení a společenské funkce středních tříd v moderní společnosti. Dostávají se střední třídy nezadržitelně do pozice těch, kdo řídí celou společnost, anebo uvízly spolu s ostatními v pozici ovládaných? Považují střední vrstvy sociální stát za svou vlastní instituci, jež je vystavěna přesně na míru jejich potřeb, anebo jsou přesvědčeny, že sociální stát je omezuje a ony na jeho vydržování stále více doplácejí? Mají střední vrstvy v těchto a dalších sporech politicky blíže k pravici, anebo stojí spíše na levé straně politického spektra? A jsou jejich postoje vůbec jednoznačně rozluštitelné, anebo je jejich hlavní vlastností právě to, že jsou tak nejednotné a rozmlžené?
Jedním slovem, jsou střední třídy velkou nadějí moderní společnosti schopnou účinně řešit její problémy, anebo se nalézají již po dvě stě let v úpadku a samy ve skutečnosti představují jeden z nejtíživějších společenských problémů? Vždyť podle jedněch měly ze společnosti už dávno vymizet, protože do ní, podle logiky dějin, vlastně nepatří. Podle názorů druhých ovšem se měly už dávno definitivně stabilizovat a až na sám okraj vytlačit jiné vrstvy a třídy, které, podle logiky dějin, do společnosti vůbec nepatří.
Novodobého hrdinu v podobě vitální střední třídy přitom potřebují všichni, a to v dobách dobrých i zlých. Vždy, když se společnost ocitá v problémech, mluví s nadějí o středních vrstvách, protože potřebuje k nové rovnováze silné těžiště, jež by svou přitažlivostí překlenulo a přemostilo extrémy, které ji hrozí roztrhnout. Vždy, když společnost prosperuje, mluví s důvěrou o středních vrstvách jako o garantu dalšího vzestupu, nové dynamiky a ještě vyšší sociální harmonie.
Existuje však obrovský nepoměr mezi očekávaními směrovanými vůči těmto vrstvám a jejich aktuálním potenciálem a vývojovými perspektivami. Novodobý hrdina je stále méně připraven vyrazit na pomoc společnosti pokaždé, když se ocitá v krizi. Stále více je naopak pohlcován svými vlastními problémy a v rostoucí míře pochybuje, zda je vůbec schopen tak často proklamované společenské poslání vlastními silami naplnit. To v lepším případě. V případě horším si náš hrdina podobně nepraktické otázky při svém každodenním boji o přežití raději ani nepřipouští.
KDO PATŘÍ DO STŘEDNÍCH VRSTEV
Do řad starých středních vrstev jsou zahrnováni samostatní rolníci, drobní obchodníci, živnostníci a řemeslníci, ale také představitelé svobodných profesí. Tyto vrstvy jsou během celého 20.století jak početně, tak svým významem na ústupu.
Do nových středních vrstev patří široké spektrum zaměstnanců organizací počínaje manažery a experty nejrůznější specializace přes lékaře, učitele, duchovní a úředníky všech stupňů až po řadové prodavače a nižší personál organizací. Učitelé, pracovníci ve zdravotnictví a sociálních službách, prodavači a úředníci přitom představují zdaleka nejpočetnější kategorie.
Obecně platí, že do středních vrstev jsou řazeni ti, kteří sice musejí pracovat, aby si na své živobytí vydělali, jejich příjmy jim však umožňují šetřit. Klasická představa příslušníka středních tříd považuje za samozřejmost mít vlastní domek, kvalitní, zpravidla vysokoškolské vzdělání pro děti a původně také schopnost muže uživit z jediného platu celou rodinu.
Druh "kapitálu", kterým tyto vrstvy disponují - ať již se jedná o drobný rodinný majetek anebo o odborné vědění - vyžaduje, aby byl individuálním úsilím ustavičně obnovován. To předpokládá u příslušníků středních vrstev velkou houževnatost a sebedisciplínu. Snad nejvýraznější tradiční vlastností ambiciózních středních vrstev, vlastností jež je zdůrazňována při jejich vymezování směrem k těm, kdo stojí pod nimi ale i nad nimi, je jejich schopnost nežít pouze přítomným okamžikem, schopnost odkládat odměnu, a tím ji do budoucna zvyšovat. Spolu se vzrůstem konzumních šancí nové střední vrstvy tuto zásadu postupně opouštějí a zvykají si žít na leasing.
ZLATÝ VĚK STŘEDNÍCH VRSTEV
Velkorysý sociální stát se rozvíjel v pozoruhodné symbióze s novými středními vrstvami. Ve dvou či třech desetiletích následujících po druhé světové válce, v době prakticky plné zaměstnanosti, umožňuje jistota práce ve velkých byrokratických organizacích středním vrstvám minimalizovat jejich úspory, jež si dříve odkládaly pro případ kritické životní situace, a vrhnout tyto rezervní peněžní prostředky na nákup a spotřebu. Tato zvýšená poptávka pomáhala vytvářet další pracovní místa a zvyšovat tempo ekonomického růstu. Rychlý růst ekonomiky zase zvyšoval možnosti státních výdajů určených na pořízení a na údržbu veřejných služeb a statků. Velkoryse se investovalo do demokratizace školství, do kultury, do zdravotnictví, vědy a výzkumu, ale také do stavby dálnic. Střední vrstvy byly v prvých řadách těch, kdo z vývoje profitovali. V této situaci, vyjádřeno slovy amerického politologa Seymoura Lipseta, skutečně střední vrstvy "stabilizují napětí mezi třídami, preferují umírněné strany a odklánějí se od stran extrémních, podporují politiku kolektivního vyjednávání, přispívají k růstu produktivity, která - tím, že umožňuje spravedlivější distribuci spotřebních statků a vzdělání - redukuje napětí uvnitř společnosti a odvádí ji od totalitních ideologií."
Problém je v tom, že blahodárné vlastnosti připisované nejen politologem Lipsetem, ale mnoha dalšími politology, sociology a zejména politiky právě středním vrstvám, jsou ve skutečnosti vlastnostmi sociálního státu a prostředí, které dokázal přechodně vytvořit. Z této šťastné, ale nikoliv věčné konstelace profitovaly všechny kategorie, které se dokázaly osvědčit v roli odběratelů zboží a služeb, jež chrlil sektor výroby.
GLOBALIZACE VERSUS SOCIÁLNÍ STÁT
Po třiceti tučných poválečných letech, kdy nejvyspělejší země se uvnitř svých hranic topily v přebytcích, se však začíná ohlašovat proces globalizace. Sociální stát jako dočasný kompromis mezi silami trhu a závazky sociálna je přímo ve svých základech zpochybněn. Síly trhu překračují volně všechny hranice, všechny bariéry a všechna dosavadní omezení, zatímco sociálno zůstává beznadějně uzavřeno v hranicích národních států. Výrobní firmy, a po jejich vzoru také další organizace, pronikavě zeštihlují, aby mohly v zostřující se světové konkurenci vyrábět a své služby poskytovat s co nejnižšími náklady. Štíhlé organizace se zbavují přebytečného tuku, tedy právě těch zaměstnanců, kteří až dosud pomáhali vytvářet masovou poptávku. Střední vrstvy, které zažily poválečný rozkvět sociálního státu, přitom navíc stárnou a vyžadují stále nákladnější péči. Protože se však rodí málo dětí, ubývá těch, kdo mohou rostoucí náklady na tuto péči financovat.
Právě tak, jako se v 50. a 60.letech rozevírala spirála vzestupu sociálního státu, uzavírá se nyní pozvolna bludný kruh jeho sestupu. Vzrůstající nejistota uvnitř firem na cestě permanentního zeštihlování brání zaměstnancům žít bezstarostně tak jako dříve. V důsledku zeštíhlování rostou počty nezaměstnaných, což snižuje kupní sílu. Prosperita firem, jež opustily hranice země, fungují nadnárodně a jsou zdaňovány v cizině, se již neodráží v hojnosti veřejných zdrojů. Tenčí se proud peněz na pořízení a údržbu veřejných statků a služeb. Právě když se politici zprava i zleva po dlouhé pouti ideologiemi 19.století sešli na platformě sociálně tržní ekonomiky, dává jim trh najevo, že se obejde docela klidně i bez nich, zatímco stav sociálna jim naznačuje, že mu stěží mohou nějak výrazněji pomoci.
UŽ JE PO SEZÓNĚ
Zatímco elita oslavuje příchod globalizace, situace středních vrstev se začíná měnit. Koncem 80.let již lze naplnit dřívější běžná očekávání středních vrstev v západní Evropě i ve Spojených státech ohledně jejich životního stylu jedině s vysoce nadprůměrným platem. Většina příslušníků středních vrstev může již jen jako na ztracenou minulost vzpomínat na nedávné časy, kdy silný stát blahobytu ve spolupráci s velkými a hospodářsky silnými domácími firmami umožňoval i lidem se středními zaměstnaneckými příjmy "žít buržoazně". Ve vyspělých společnostech začínají opět narůstat nerovnosti, a to i uvnitř samotných středních vrstev.
Ti skutečně ambiciózní z jejich řad přecházejí do služeb nadnárodních korporací, zatímco kdysi prestižní profese středních vrstev, jako je medicína, inženýrské disciplíny, věda a výzkum, které vyžadují schopnost podávat celoživotně velký výkon a přitom odkládat gratifikaci, jsou přenechávány lidem s nižším statusem. Buďto imigrantům z chudších a rozvojových zemí, anebo ženám, jež už se tradičně ve společnosti "rovných šancí" musejí spokojit s nižšími příjmy.
V nové sociální situaci střední vrstvy rychle opouštějí hesla z šedesátých let o mezigenerační i jiné solidaritě a stahují se do soukromí, kde se starají jen samy o sebe. Zároveň se celá střední vrstva v tomto svém nejnovějším provedení začíná rozdělovat na dvě velice odlišné části. Úspěšná menšina následuje ve svém rozletu velké korporace, zbytek se snaží zachránit alespoň něco z toho, nač byl v dobách silného sociálního státu zvyklý. Byla to především možnost výhodného vysokoškolského studia, dále možnosti profesní kariéry, kterou toto studium vcelku spolehlivě zaručovalo, a nakonec jistota důchodového zabezpečení. Všechny tyto tradiční trumfy nových středních vrstev jsou nyní zpochybněny. Roste nezaměstnanost středoškoláků a od 80.let dokonce i vysokoškoláků, podniky již nejsou zdaleka tak velkorysé v garantování kariéry, mladá generace vstupuje na trh práce se stále většími obtížemi. K obavám o zaměstnání se připojuje nejistota ohledně zajištění ve stáří. Začíná se běžně pochybovat o tom, zda děti budou moci udržet životní úroveň svých rodičů.
Střední vrstvy se brání tím, že se snaží přesunout co nejvíce sociálních rizik na jiné a ještě bezbrannější skupiny. Protestují proti přílišné výši svých daní a podporují škrty v těch výdajích sociálního státu, ze kterých ony přímo neprofitují. "S tím, jak se konkurenční boj za zachování vlastních pozic na trhu přiostřuje, střední třídy se stávají méně liberální, méně schopné zaujímat občansky osvícené a sociálně citlivé postoje a jsou náchylnější naslouchat těm politickým výzvám, které nabízejí jednoduchá a často iracionální řešení jejich osobních ekonomických problémů," konstatuje v polovině 90.let americký sociolog A.J.Vidich. V Evropě sedmdesátých a osmdesátých let mohou být tyto sociální nárazy alespoň částečně stále ještě tlumeny existujícími sítěmi sociálního zabezpečení. Ve Spojených státech je vývoj mnohem přímočařejší. Jestliže v polovině sedmdesátých let zde bylo možno počítat mezi střední a vyšší vrstvy zhruba dvě třetiny populace, zostření sociálních podmínek, jež se v té době začíná projevovat, se v amerických poměrech v důsledku tradiční slabosti sociálního zabezpečení projevuje mnohem ostřeji. Velká část dělníků, kteří v poválečných letech dosáhli konzumní úrovně srovnatelné se středními vrstvami, nyní odpadá. "Dříve si kupovali vlastní domky a výstavní auta, někdy si pořizovali i skromné letní bydlení. Mnohé rodiny vystačily žít z jediného platu. To vše se mění spolu s tím, jak mizí lukrativní pracovní místa v továrnách," konstatuje americká socioložka J. B.Schorová, autorka knihy "Přepracovaný Američan".
Zároveň s tím, jak nejohroženější část středních vrstev klesá mezi vrstvy nižší, část druhá, mnohem méně početná, prudce bohatne. Zbytek těchto vrstev pak má stále větší problémy zajistit si s průměrným příjmem takový životní standard, který býval pro střední třídy dříve obvyklý. Míra nerovnosti uvnitř všech vyspělých zemí se v důsledku toho někde rychlejším, jinde o něco pomalejším tempem zvyšuje. Stále více lidí je nuceno udržovat si dosavadní životní standard prodlužováním přesčasové práce, přibíráním druhého i třetího zaměstnání, omezováním některých výdajů. Krize sociálního státu se - v různých zemích opět různým tempem - postupně prohlubuje. Roste všeobecná neochota přispívat na jeho fungování.
Úspěšní příslušníci středních vrstev nevidí důvod, proč by měli ze svého platit provoz veřejných služeb, jestliže jsou schopni pořídit si tytéž služby ve stejné či lepší kvalitě privátně. Opouštějí veřejné školy a posílají své děti do škol soukromých. Přestávají používat veřejnou dopravu a používají výhradně své vlastní automobily. Nenavštěvují veřejná prostranství a budují si své chráněné rezervace. Stěhují se z obce do zvláštních chráněných sídlišť pro vyvolené, kde se nespoléhají na veřejnou policii, ale platí si svou vlastní, soukromou.
Méně úspěšní členové středních vrstev nemají dostatek prostředků, aby zaplatili provoz toho, co pomalu chátrá po odchodu jejich úspěšnějších kolegů: provoz veřejných škol, které ztrácejí úroveň odchodem nejúspěšnějších, udržování veřejných parků, které se stávají rejdištěm uživatelů drog, provoz veřejných nemocnic, ze kterých se opět stávají, tak jako tomu bylo v 19. století, odkladiště pro chudé nemocné, záchytná místa pro ty, kdo trpí nakažlivými chorobami, a dočasné útulky pro bezdomovce.
V této atmosféře, která začíná na vyspělé země koncem století tíživě doléhat, se stále zřetelněji ukazuje, že rozštěpené střední vrstvy nemají ty vlastnosti, které jim byly přisuzovány naposledy v dobách, kdy ještě žily v symbióze se sociálním státem. Poté, co se sociální stát začal rozkládat, střední vrstvy náhle přicházejí o všechny blahodárné vlastnosti, jež se jim omylem přisuzovaly. Nejen že nejsou schopny posilovat sociální soudržnost společnosti jako celku, nejsou schopny udržet ani svou vlastní soudržnost.
PERSPEKTIVA - SLOUŽIT ÚSPĚŠNÝM
Někteří ekonomové předpovídají, že střední třída - definována zjednodušeně jako ti, kdo disponují průměrným množstvím peněz - postupně zcela zmizí. Nejde přitom jen o to, že mzdy nižších pater střední vrstvy, tedy kvalifikovaných dělníků a zbylých pracovníků středních úrovní, stagnují či dokonce klesají, zatímco platy špičkových manažerů a úspěšných symbolických analytiků dosahují astronomické výše.
Snad ještě závažnější než prudké rozevření příjmových nůžek, k němuž dochází především od 80.let, je pro další osudy středních vrstev ona kvalitativní změna, jež zcela přehodnotila vzájemný vztah jejich nižších a vyšších pater. Horní část středních vrstev spojila své osudy s globalizovanou ekonomikou. Nejúspěšnější patro středních vrstev se stalo natolik mobilní, že tito lidé jsou stále jednou nohou na odchodu. Pokud zatím ještě zůstávají doma, od ostatních spoluobčanů se na každém kroku izolují.
Nižší střední vrstvy mohou pobývat v přítomnosti vyšších jen po čas, kdy jim poskytují své osobní služby. Pak se zase vracejí do svých méně atraktivních sídlišť. I když jsou příslušníci vyšších středních vrstev stále více uzavřeni, stále více izolováni od zbytku společnosti a neustále připraveni k odchodu z lokality, z kraje i ze země, personál z řad nižších středních vrstev zůstává právě na nich existenčně závislý. Závislí ze středních vrstev nemají na vybranou. "Poprvé v dějinách poválečné Ameriky přestal příjem středních vrstev garantovat to, co jsme si zvykli považovat za středostavovský životní styl," konstatuje socioložka Barbara Ehrenreichová.
Ambicí nižších středních už dávno není dohnat své úspěšnější bývalé středostavovské kolegy. Správně tuší, že je už nedoženou. Proniknout do jejich segregovaného světa je stále obtížnější. Hlavní předsevzetí nižších středních je mnohem skromnější: udělat vše pro to, aby byli jejich vyšší spoluobčané s jejich službami spokojeni a neodcházeli za nižší cenou či lepší kvalitou jinam.
Po formální stránce zůstávají nižší střední vrstvy samozřejmě stále ještě rovnocenné s vyššími. Ve skutečnosti jsou jim v podmínkách globalizace zcela bez varování vydány na milost a nemilost. Nálepka "střední třídy" se za těchto okolností stává pouhou fikcí, která má udržet zdání spojitosti tam, kde již žádná spojitost neexistuje.
Sen o "buržoazním životě" dosažitelném pohodlně z jednoho slušného platu se postupně rozplývá. Nebýt politiků, kteří v jednom kuse řeční o svých sympatiích pro zájmy a potřeby středních vrstev, mnozí bychom ani nevěděli, jak dobře na tom vlastně jsme a co krásného nás do budoucna ještě čeká.
(Salon Práva)