Neudržitelné hodnoty a "postmoderní" trendy Jan Keller Hovoříme-li o lidských hodnotách v souvislosti s vizí trvale udržitelného života, bývá obvykle udržitelnost spojována s důrazem na dlouhodobější perspektivu, na stabilitu vlastních postojů. Neudržitelnost se naopak pojí s těkavostí, redukcí všeho na okamžitý prožitek, absenci pevnějších vazeb. Tento protiklad bývá formulován tak, že odkazuje spíše na individuální psychiku a opomíjí širší společenské kontexty. Je dobré uvědomit si, že to, co považujeme za výraz neudržitelných hodnot, je v sociologické literatuře uváděno jako typické znaky postmoderního člověka. Postmoderní člověk, jenž údajně zosobňuje hlavní trend současné mentality, je líčen následovně:
1. dává přednost rychlému střídání produktů, ale také mód, idejí a postojů,
2. nejen věci, ale také vztahy ke druhým lidem snadno odhazuje, chápe je jako záležitost na jedno použití,
3. preferuje krátkodobost: dočasný kontrakt považuje za výhodnější než jakoukoliv stálost,
4. správné image je pro něho důležitější než všechno ostatní,
5. má sklon považovat repliky originálu za reálnější než samotný originál.
Problém je nyní v tom, že postmoderní člověk má právě tuto podobu z důvodů, jež nejsou vůbec náhodné, nýbrž souvisí s určitými podstatnými rysy současné rozvinuté společnosti. Problémem této společnosti je, že má potenciál produkovat mnohem více, než může být zkonzumováno. Proto je její nejnedostatkovější entitou obyčejná pozornost, zájem spotřebitele. Je to spotřebitel, který je nasycen, ošacen a ubytován a přitom mu ještě zbývají peníze. Jeho pozornost je tedy nutno nalákat na něco jiného, za co bude ochoten peníze vydat. Pokud by o byl zemitý člověk, jenž se po nasycení základních potřeb věnuje zpytování své duše a hledání smíření s řádem přírody, mnoho lidí v odvětví služeb by rychle ztratilo pracovní příležitosti a hrubý domácí produkt země by výrazně poklesl. Postmoderní člověk, má-li být vůbec schopen participovat na konzumu podávaném jak na běžícím pásu, musí mít rozvinuty určité vlastnosti. Typickým příkladem je televizní divák či turista. musí být schopen těkat od jednoho předmětu ke druhému (po prohlídce baziliky muzeum automobilu), musí žít jen krátkodobým horizontem (zážitky jsou prchavé a hned uvolňují místo dalším, pokud by o nich příliš přemýšlel, uteklo by mu několik následujících, které nejsou o nic horší), kořistnický vztah k realitě (navštěvovaná místa i sledované pořady jsou tu jenom pro něho, může je vydírat tím, že jim odepře svoji pozornost a ony budou z nabídky vyřazeny), redukce všeho na okamžitý prožitek (zážitky jsou aranžovány tak, aby tvořily krátký celek, který ještě dokáže upoutat pozornost, pokud jsou delší, jsou rozkrájeny na nudle jednotlivých dílů, z nichž každý může být sledován sám o sobě, na své vlastní vyvrcholení a nepředpokládá znalost širších kontextů), nevázanost na trvalejší místo anebo vztahy (trvalost oslabuje intenzitu prožitku a lidé jsou ochotnější kupovat od všeho kousek než od téhož stále další kvanta). To, co považujeme za neudržitelné hodnoty a za výraz nezodpovědného postoje ke světu, je tedy vysoce funkční z hlediska současného systému produkce a spotřeby. Co z toho plyne? Ten, kdo chce hlásat hodnoty trvalé udržitelnosti, tak stojí nikoli proti nedostatečně vyzrálým individuím, ale proti komplexnímu systému ustavených vzorců reprodukce společnosti v ekonomické, politické i mentální rovině. Co v této situaci dělat? V obecné rovině by bylo dobré především udělat si jasno v tom, zda chceme podporovat ty prvky, které jsou označovány za postmoderní tendence, zda a v jakých ohledech chceme konzervovat modernitu a jaký máme vztah k prvkům uspořádání a mentality předmoderní. Nic jiného než kombinaci těchto tří principů pro své úvahy o lidské zodpovědnosti nemáme. Pokud budeme mít jasno v této základní otázce, může se to stát vodítkem k promýšlení jednotlivých segmentů alternativního uspořádání, ať již se jedná o záchranu venkova, o dopravní politiku, o vztah k politice velkých obchodních řetězců, o problematiku těžby, ale také o vztah státu k nadnárodním korporacím, o postoj k působení médií anebo k rozvoji turistického průmyslu. Mentalita lidí se nerodí z ničeho a neplave ve vzduchoprázdnu. Představuje strategii, s níž se lidí pohybují ve všech naznačených a v mnoha dalších oblastech v průběhu svého každodenního života. Pokud budou tyto oblasti fungovat i nadále v dosavadním postmoderně fázovaném rytmu, pak hodnoty, jež by byly slučitelné s udržitelností a se zodpovědným jednáním, se ani pomocí sebeohnivějších deklarací o nutnosti větší odpovědnosti mezi lidmi nerozšíří.
JSME NA TŘECH LODÍCH
Jan Keller
Spolu s tím, jak prudce opadá vzedmutá vlna očekávání vyvolaná listopadem 89, naše společnost se polarizuje. Snad nejméně zřetelná je kupodivu polarizace pravo-levá. Hranici zde setřela nejen domácí specialita - rafinovaná opoziční smlouva, ale především celková malátnost evropské levice, která se tak dlouho bezcílně potácela mezi bezradností a konformitou, až ji soucitný Tony Blaire zasadil hezky zprava dobře mířenou ránu z milosti.
Mnohem výrazněji u nás rok od roku vystupuje polarizace podle profesí. Zemědělci, učitelé, železničáři, horníci, lékaři a zdravotní setry, ti všichni se dávno nedělí na pravicové a levicové, nýbrž výhradně na hodně naštvané a krajně apatické. Ti první chodí se stejným pobouřením demonstrovat střídavě proti vládám namodralým i narůžovělým, ti druzí zcela lhostejně mávnou rukou nad jakoukoliv vládou.
Ani tato nápadná diferenciace by nám však neměla zakrývat obrysy roztržky ještě mnohem vážnější. Jedná se o narůstající propast mezi generacemi. Zdá se, že se stále zřetelněji rozsazujeme na tři různé lodě. Vybíráme si je nikoliv náhodně, nýbrž podle svého věku. Na té největší, vlajkové se plaví ekonomicky aktivní. Posádka je to hodně různorodá, jsou na ní námořníci soukromí i státní. Dvě třetiny osazenstva však plavou - každý, jak umí - od výplaty k výplatě. Vysoko nad nimi jsou umístěny luxusní třídy pro pět či sedm procent zámožných, pod nimi v hloubce podpalubí se tísní zatím osm (záhy již deset a hned potom dvanáct) procent nezaměstnaných.
Celá politická hra se odehrává výhradně na této největší lodi. Jednotlivé strany se liší tím, které z palub jsou ochotny za prudkáých poryvů ekonomické krize hodit přednostně záchrannou vestu. Zatímco Klausova strana ji nabízí srdnatě především těm silným a úspěšným, aby se mohli o sobe postarat sami, strana Zemanova nesměle míní, že by bylo možná lepší zachraňovat také ženy a děti. Však bývá za tuto nemravnost z pravoboku opakovaně peskována. Strana Jana Rumla rezervovala moudře všechny vesty pro sebe, protože přežít musí, to dá rozum i cit, hlavně ti nejspravedlivější.
V celém pestrém mumraji se lehce přehlédnou dvě malé bárky, které se kolébají nejistě kdesi na hodně vzdáleném politickém obzoru. Na jedné z nich jsou tiše usazeni důchodci. Jejich plavba je dost krušná. Za dlouhého bezvětří alespoň vyhlížejí, dopraví-li jim i tento měsíc jejich pravidelnou dávku proviantu. Když se to i pro tentokrát štastně podaří, bývá to pro ně velká úleva. Větší povyražení je čeká jen před volbami, kdy se zadostiučiněním vyslechnou lichotivé řeči těch, kdo jsou jinak zvyklí zírat skrze ně do namodralých dálek. Je zde však ještě třetí bárka. Ta, kterou za hurónského řevu obsadila část mladých. Co je to za generace, která přiveslovala v rytmu techno? Bezpečně se o ní ví jen to, že vyrostla v systému, který k ní mluví slovy andělskými o svobodě a neomezených možnostech, a který by si docela dobře vystačil i bez ní. Míra jejich nezaměstnanosti jim jeho skutečný zájem dokáže ukázat s přesností na dvě desetinná místa. V blankytném moři pravdy a lásky se uplatní jen ti z nich, kteří v tvrdé a neúprosné konkurenci převálcují a do podpalubí odsunou své méně šťastné vrstevníky.
Tito mladí lidé věrně kopírují systém, ve kterém žijí. Proto jsou tak agresivní. Když do nich policie řeže, neví, co činí. Nemůže z nich vytlouct agresivitu, kterou budou tolik potřebovat, až se budou muset se svými kolegy přetlačovat o to, kdo komu vezme práci. Budou ji potřebovat i potom, až začnou coby šéfové firem soupeřit o to, která položí tu druhou. A ti nejskvělejší ji budou potřebovat, až v roli zralých politiků budou z obrazovky za pár let urážet druhé zralé politiky při nedělním obědě. Jsou prosyceni agresivitou, která ze systému jen jen kape. Jsou však ještě mladí, a proto nevědí, jak návaly agresivity co nejvhodněji usměrnit, tak aby to kariéru usnadnilo, nikoli předčasně pohřbilo. Trochu více sebekontroly a navrch dortu třešinku pokrytectví, a budou moci přesednout na vlajkovou loď spolu s námi. Ti, kdo ji v globálním oceánu bez mapy a kompasu kormidlují, nejsou důležití jen tak náhodou. Mají neodbytný pocit, že vezou všechny do bezpečného přístavu prosperity. „Jenom nezlobte, vždyť už jsme skoro u cíle", vysílají politickou morseovkou své kapitánské poselství na křehkou bárku mladých pokaždé, když posílají další houfec neúspěšných do podpalubí.
(Salon Práva)
BEZTŘÍDNÍ (OBČANSKÁ) SPOLEČNOST
Jan Keller
Termín "občanská společnost" se stal jedním z nejužívanějších slov naší doby. V tabulce zvlášť frekventovaných výrazů následuje hned za slovy "prosperita", "supermarket", "automobil" a "pedofilie". Až s velkým odstupem za ním slýcháváme pak slova označující další praktické věci jako je "pravda", "láska", "flexibilita" a "Viagra".
Není ani trochu náhodné, že o občanské společnosti se tolik mluví. V minulosti se o ní zvlášť často hovořilo pokaždé, když šlo o to, zvýraznit úlohu obyčejných lidí ve vztahu ke špatně fungující oficiální moci. V 19.století toto heslo mobilizovalo k odporu proti zoufale přežilé absolutistické monarchii, která příliš svazovala především rodící se soukromý podnikatelský sektor. V nedávné minulosti spojoval apel na občanskou společnost ty, kteří aktivně vystupovali proti přežilým poměrům reálně byrokratického státního socialismu. V obou případech sloužila občanská společnost jako heslo, jež nejlépe vyjadřovalo naději nespokojených.
Na prvý pohled může být trochu záhadné, proč se o občanské společnosti hovoří právě tolik zrovna dnes, kdy stát rozhodně není ani absolutistický, ani komunistický a často, jak se zdá, už ani funkční. Je vůbec správné, aby se energicky šikovala občanská společnost právě v okamžiku, když její historický odpůrce, tedy stát, už delší dobu není jaksi ve formě a s pohledem upřeným na svoji věčně prázdnou státní kasu jako kdyby očekával, kdy už konečně přijde od nadnárodních institucí rána z milosti?
Ti, kdo po vzoru našich občanských demokratů vidí v občanské společnosti jen zbytečné nedorozumění, které brání v rozletu standardním politickým stranám (či alespoň té jedné, ovšem ze všech nejstandardnější), možná ani nedocenili, k čemu všemu může zvýšený zájem o občanskou společnost posloužit. Občanská společnost přece znamená výhradně a pouze svobodu, individuální autonomii, možnost volby pro každého, stejnou zodpovědnost pro všechny. Budeme-li hovořit jen o "občanské společnosti" a volat po jejím rozvoji, stěží kdy přijde řeč na takové věci jako je různost životních šancí, bohatství a chudoba, ovládání, či dokonce vykořisťování. Nic z toho klasická občanská společnost nezná. Jak kdesi výstižně poznamenal maďarský sociolog Ivan Szelényi: "Občanská společnost je vlastně beztřídní společnost. Mluví se v ní jen o svobodě, nikdy ne o nerovnostech."
Je to zcela přirozené. S heslem občanské společnosti přišli před dvěma sty lety soukromí vlastníci, jejichž problémem rozhodně nebyla chudoba. Proč by ní o mluvili? Sociální nerovnosti jim příliš nevadily. Vadilo jim, že nemohou své vlastní solidní materiální zajištění doprovodit silným hlasem v politice. Všemocný absolutistický stát jim tuto možnost tvrdošíjně odpíral.
Obsahy pojmů žijí mnohdy i poté, co svět, o kterých vypovídaly, se k nepoznání změnil. Někdy se tato setrvačnost pojmů může dokonce i hodit. A tak dodnes mnozí z těch, kteří velebí občanskou splečnost, zcela ignorují, že osobní svoboda a absence chudoby nemusejí jít vždycky ruku v ruce.
Jak povznášející, pohodlné a praktické je hovořit stále jen o svobodě uprostřed společnosti, kde jedním z výrazných problémů se stává nárůst nerovností. Možná proto dnes někteří v létě, v zimě stále jen přemítají o tom, zda je občanské společnosti v naší zemi už tak akorát, nebo nám jí pořád ještě kousek chybí. Jedni litují, že výhonky občanské společnosti raší jen spoře, a vzápětí dávají mocné impulsy k jejich rychlejšímu růstu. Jiní naopak nepřihnojují, jen s uspokojením konstatují, že, i když zrovna neprší, přece jen to tu a tam občansky kape. Je však problém občanské společnosti skutečně v prvé řadě problémem početním?
Neexistuje bohužel žádná hranice, za kterou se dosažená hustota občanské společnosti (měřeno, řekněme, na tisíc obyvatel, anebo třeba na hektar) změní v jakousi novou kvalitu. Neexistuje práh intenzity, po jehož překročení by hlučná slova o občanské společnosti přestala být hluchá k otázkám nerovnosti, chudoby, či dokonce, s odpuštěním, vykořisťování. Pokud občanská společnost zůstává pouze radostnou oslavou politické rovnosti, nikdy nesblíží bohatství s bídou, pouze bude zamlžovat rozdíl mezi nimi. Právě v tom spočívá past občanské společnosti. Je v ní však skryta také naděje pro ty, kteří mají pocit, že na nerovnosti doplácejí. V rámci občanské společnosti mohou vznikat sdružení a iniciativy, které nebudou hovořit jen o svobodě, ale také o různosti šancí bohatých a chudých. Možná odněkud odtud pramení ona pověstná nedůvěra občanských demokratů k občanské společnosti. Vždyť podle nich je naše společnost poprvé od počátku šedesátých let, tedy od éry prezidenta Novotného, už zase sociálně harmonická. Aby se nám ta beztřídnost nepokazila, bude třeba připravit přiměřené trestní sazby pro ty, kdo by na ni snad upozorňovali. Ani za Novotného by to nikdo nevymysel lépe. (Salon Práva)
Blíží se konec světa
Jan KELLER
Jan Keller je nejznámější český sociolog, vlivný ekologický myslitel, odpůrce konzumu a globalizace, které považuje za způsob kolektivní sebevraždy, věrozvěst apokalypsy a také miláček vysokoškolských studentů. Dlouhovlasý frýdecko-místecký profesor s vizáží Přemysla Oráče rád provokuje, kritizuje všechny strany napříč politickým spektrem, netají se svým někdejším členstvím v KSČ a lituje, že se nenarodil jako Francouz.
* V řadě svých článků a knih popisujete současný spotřební model světa jako zvrhlý a vedoucí do záhuby.Vaše knížky jsou rozebrány, ale přesvědčit lidi k dobrovolné skromnosti se vám nepodařilo. Nemáte z toho deprese?
Říká se, že ekologové mají tři životní stadia: optimismus, pesimismus a alkoholismus. Já jsem teď zrovna v tom druhém. Jsem pesimista a je to moje vina, protože hodně čtu. Existuje totiž poměrně silně vědecky podložená hypotéza, podle které současná míra konzumu je neudržitelná. Dohady jsou jen o tom, jak dlouhý časový horizont před sebou máme.
* Jiný recept na přežití než dobrovolnou skromnost nemáte?
Jsou jen tři způsoby, jak katastrofě čelit. Buď vymyslet techniku, která bude spotřebovávat méně zdrojů a mít větší efektivitu. Jenomže jakmile vyvineme techniku s čtyřnásobnou účinností, bude to alibi, které lidem umožní s klidným svědomím zvednout konzum na čtyřnásobek. Druhá možnost, velice ožehavá, jde přes zásahy do ekonomického nebo dokonce politického mechanismu. Tím se nemyslí nějaká ekologická diktatura, ale třeba radikální decentralizace. Většina ekologických aktivistů ale spoléhá na třetí cestu. Přemlouvat lidi, aby změnili svůj hodnotový systém.
* Což je ovšem utopie...
Ano, je to nejméně riskantní, ale zároveň nejutopičtější. Jako sociolog vím, že změna hodnot by nastala, pokud by vůbec nastala, v řádu několika generací. A že na podobné výzvy část populace dokonce zareaguje tím, že si musí rychle ještě co nejvíc užít.
* Znamená to, že jsme ztratili pud sebezáchovy?
Tady zřejmě fungují biologické konstanty. Člověk je schopen solidarizovat se se svou rodinou, s nejbližšími příbuznými, s okruhem několika, maximálně desítek lidí. Ale po lidech se teď chce, aby se solidarizovali s tím, co přijde několik generací po nich. A to člověk nedovede.
* Takže zřejmě žijeme poslední etapu lidských dějin?
Všechny trendy tomu nasvědčují. A já jsem skutečně přesvědčen, že se to stane. Ale cosi je v lidské povaze, co ten pesimismus prostě odblokuje. Anebo se stane zázrak.
* Věříte, že to za nás zařídí Bůh?
Měl jsem několik přednášek v kostelích a faráři mi pak tvrdili, že jsem věřící. Ale, jak se říkalo za minulého režimu: Nejsem s touto otázkou vyrovnán. Mně ani nejde o nějaké vyšší principy. Jde mi o to, že podle všech zpráv o stavu světa moje malé děti, které teď mají pět a sedm roků, až budou dospělé, nebudou mít nic z toho, co mám dneska já. Na žádný vyšší princip jsem nedosáhl.
* S Bohem to máte komplikované.Věříte tedy alespoň v pokrok?
V pokrok se už dávno nevěří. Pokrok je konstrukt osvícenských myslitelů, kteří si v druhé polovině 18. století mysleli, že člověk je schopen absolutního zdokonalení. A jako se křesťanství domnívá, že na konci bude poslední soud a poté život věčný, tak osvícenství tu myšlenku sebezdokonalování až do fáze spásy promítlo do vědy a techniky. Vznikly z toho atomové elektrárny a takzvaná riziková společnost, která při svém naprosto rutinním fungování plodí své vlastní ohrožení, proti kterému není dostatečně pojištěná.
* Není ale ve vědě vlastně jediná reálná naděje na záchranu? Třeba někdo konečně vymyslí auto na ekologický pohon...
To není žádná utopie, existují už auta, která ujedou sto kilometrů na jeden litr. Ale nevyplácí se je tržně vyrábět, protože se více vydělává na autech, která spotřebují pět šest sedm litrů benzínu. I kdyby nám ale věda umožnila jezdit na sluneční nebo měsíční svit, je to úplně jedno. Protože auto především zabírá prostor. Všecko, z čeho na Zemi žijeme, je produktem fotosyntézy. A fotosyntéza potřebuje kromě slunečních paprsků taky prostor. Jakmile bychom vynalezli auto, které by jezdilo na sluneční svit, byl by to jen další impulz k tomu, abychom pokryli zbytek planety osmiproudými dálnicemi pro auta na sluneční svit.
* V jedné stati jste napsal, že průměrný Američan spotřebuje tolik jako dvacet Číňanů. Dovolte mi provokativní otázku: Nemá tedy vlastně Al Kajda pravdu, když tvrdí, že USA jsou říší zla?
Terorismus je velice nebezpečná věc. A nikdo, ani ekologická hnutí, by si neměl zahrávat s myšlenkou terorismu. Je třeba změnit orientaci těch, kteří jsou na tom dobře. Protože pokud by ti, kteří jsou na tom špatně, vybili ty, kteří jsou na tom dobře, tak jejich druhý krok bude, že je napodobí a ještě předeženou. Takže budou mít ještě víc aut než ti Američani, a to už je co říct.
* Svého času jste ostře protestoval proti bombardování území bývalé Jugoslávie. Jaký je váš názor na chystanou válku v Iráku?
V té Jugoslávii mně nešlo o žádného Miloševiče. Už tehdy se ale dalo tušit, že si tam západní země zkoušejí něco nanečisto. Tam se poprvé projevilo, co je to vlastně ta deregulace. Ona totiž nemá jenom ekonomický význam, ale znamená odstraňování norem, podle kterých se zatím řídily vztahy mezi státy. Deregulace v tomto případě znamenala, že země byla vybombardována bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, takže bylo jen otázkou času, kdy bude další země vybombardovaná stejným způsobem. Když vznikne monopol, jde všecko do pekla. A to, co předvádějí Spojené státy, je vznik monopolu. Pokud deregulace postoupí tímto směrem, tak potom kam si kdo ve Washingtonu ukáže prstem na mapě, může začít bombardovat. Teď se říká, že Irák by mohl začít vyvíjet jaderné zbraně, protože inspektoři tam žádné nenašli. Tím končí veškerá mezinárodní bezpečnost. Každý stát by přece mohl někdy začít něco vyvíjet.
* Občas to vypadá, že z vašeho pohledu je kapitalismus horší než socialismus...
V žádném případě. Kapitalismus a socialismus jsou dvě formy industriální společnosti, které se liší například v tom, že socialismus měl monopol na výkon násilí, zatímco kapitalismus i násilí privatizuje. V socialismu když člověk mluvil proti něčím zájmům, mohl se velice opodstatněně obávat, že skončí ve státním vězení. V kapitalismu mu to nehrozí. V kapitalismu ho ráno najdou mrtvého. Ale rozhodně kapitalismus není horší než socialismus. Problém je, že kapitalismus škodí přírodě jinak než socialismus. Ostravsku, Beskydám obrovsky škodil socialismus tím, že tam vybudoval těžký průmysl, těžil tam uhlí. Dneska to tam má být zplundrováno proto, aby bylo co nejvíce sjezdovek, aby si tam co nejvíce lidí mohlo na co nejnejpřístupnějších vrcholcích koupit co nejvíce opečených párků a piva v plechu. Socialismus i kapitalismus vycházejí ze stejného principu ekonomického růstu, jenom kapitalismus má ten růst mnohem dynamičtější. A ekonomický růst, jak známo, je had, který požírá svůj vlastní ocas. Rok od roku stále větší podíl vytvořeného bohatství padne na zahlazování škod, které vznikly jako vedlejší produkt nového bohatství.
* Jste vy osobně rád, že přišla listopadová revoluce?
Jsem, mimo jiné proto, že teď může být konečně člověk věrohodně levicový.
* Když jsme u toho, vy se nijak netajíte tím, že jste v 80. letech, ještě na gymnáziu, vstoupil do KSČ. Co jste si tenkrát myslel o světě, v kterém jste žil?
Těžko říct. Obával jsem se nebezpečí amerického imperialismu.
* To vám zůstalo?
Tehdy to nehrozilo tolik jako dneska. Ale samozřejmě kvůli americkému imperialismu jsem nevstupoval do strany.
* Tak proč? Řekl jste v rozhovoru pro LN, že byste se jinak vyřadil z profesní kariéry už kolem maturity. Pak by se ze mě stal velmi zdatný antikomunista, který toho po věcné stránce moc vědět nebude, a už bych byl celý život zatrpklý... Vyměnil jste tedy svědomí za vzdělání?
Myslím, že jsem to takhle necítil. Co jsem tehdy řekl, na tom všem trvám, s jedinou výjimkou. Já jsem se pak nepěkně vyjádřil o Janu Rumlovi a to mě mrzí. Po mně chtějí často novináři, abych se kál za to, že jsem byl v komunistické straně. Ale já dneska žiji v bývalém okresním městě, kde komunisté řídí radnici, a v krajském městě komunisté řídí v koalici krajskou radnici.
* Nebýt revoluce, byl byste pořád komunistou?
To by záleželo na okolnostech. Nedovedu říct, co bych udělal, kdyby opravdu v listopadu nějakého studenta zabili, ne tak, jak to bylo tenkrát jenom navlečeno. Mě mrzí, že jsem byl ve straně, vůči lidem, jako je Karel Kosík nebo Petr Uhl. Ale nemrzí mě to vůči členům ODS, kteří v té straně byli často taky, a nemrzí mě to vůči dnešním pětadvacetiletým, protože oni nemůžou vědět, jestli by do ní nevstoupili, kdyby se narodili v roce 55. Já kdybych se narodil v roce 75, taky bych dovedl dělat revolučního studenta!
* Stranickou legitimaci máte ještě doma schovanou?
Myslím, že bych ji našel.
* Ve svých článcích kritizujete všechny politické strany, na milost berete jen zahrádkáře. Proč?
To je evidentní. Problémy ekologie ani globalizace se nedají řešit žádnou revolucí. Čas revolucí je pryč, revoluce nebudou. Mimo jiné proto, že se mohly dělat tam, kde bylo centrum moci soustředěno v jednom bodě, a dnešní společnost je společnost sítí, takže by revoluce nevěděla, proti čemu se vlastně zaměřit. Zahrádkáři, to je výborná věc. Ono totiž není ani tak potřeba, aby klesal konzum, ale důležité je, aby se věci ke konzumu nepřevážely na velké vzdálenosti, aby se využívalo místních zdrojů. A zahrádkaření znamená, že výroba a spotřeba je lokalizovaná.
* Stala se, sociologicky vzato, s Čechy v 90. letech nějaká proměna?
Český člověk je nejen v tom špatném, ale i v tom dobrém slova smyslu flexibilní. Umí dokonale využívat, bohužel i zneužívat nové příležitosti. Možná obratněji než lidé v jiných zemích. Je to i tím, že se u nás každých dvacet let mění strategie. Možná se mě budou novináři za dvacet let ptát, jak jsem mohl někde zapomenout průkaz komunistické strany a jestli se za to trochu nestydím... Mně se hrozně líbilo, když Adolf Born řekl pro magazín Lidových novin, že český člověk, až nás obsadí nějaká ta Al Kajda, prohlásí, jak si obrovsky oddechl, že má konečně svobodu. Líp bych to nevyjádřil.
* Který problém české společnosti považujete za nejzávažnější?
Korupci. Ona je v každé společnosti, ale mám neodbytný pocit, že u nás se stává systémovou záležitostí.
* Setkáváte se tady na Moravě s nenávistí vůči Praze?
No tak já ji někdy sám živím... (směje se) Ne, to si dělám legraci. Tady není žádný regionalismus ve smyslu odtržení od Čech. Ale velice se liší podmínky pro Pražany a pro ty, kteří žijí na venkově. Já sám například nesu těžce, když se dočtu, že ministryně školství Buzková dá svoji dcerku do francouzské školy, což samo o sobě je pikantní. I já bych chtěl, aby moje děti chodily do francouzské školy, ale tak daleko ještě u nás decentralizace není. Dokonce bych se snažil vydělávat třeba jenom na to, aby byly ve francouzské škole. A kdyby to nešlo, tak v německé nebo v anglické. Je totiž jasné, že v další generaci ti, kteří budou umět jenom česky, budou na sekundárním pracovním trhu.
* Vyslovíte se v červnu v referendu pro vstup do Evropské unie?
Jsem jednoznačně pro. Rizika tady samozřejmě jsou, nemá cenu si nalhávat, že naši lidé budou mít stejnou šanci jako lidé v Evropě. Jedno z rizik například je, že za velice nízkou cenu bude skoupena česká půda. Jenomže ona by byla asi skoupena, i kdybychom do Evropy nešli. Ale já jsem pro vstup hlavně ze dvou důvodů: Jednak si myslím, že Evropa nám nedovolí tak korupční prostředí, a taky po ekologické stránce je mnohem dál než my. Prostě žádné výjimky pro auta bez katalyzátorů a podobně.
* Máte tři děti. Sdílejí s vámi váš postoj k životnímu prostředí?
Životní prostředí nejvíc poškozuje automobilová doprava a tvrdá turistika. Auto nemáme a naše turistika vypadá tak, že celý rok šetříme a potom jedeme do Francie. Protože kdybych mohl udělat něco jinak, než jsem udělal, tak bych se narodil jako Francouz. Asi jsem ve Francii prožil nějaký minulý život, já si to jinak vysvětlit nedovedu. Architektura, krajina, typ francouzské mentality mě prostě přitahují. Já jsem až do svých osmnácti roků, a to ti, kteří mě nemají rádi, neradi slyší, neviděl jediný sovětský film. Chodil jsem pořád jenom na Tři mušketýry. Dokonce jsem čtyři roky šermoval.
* Taky jste dělal kulturistiku. Chtěl jste předvádět bicepsy?
No to bylo spíš z praktických důvodů, protože chodit na Ostravsku na zábavy a nedělat při tom kulturistiku bylo dost riskantní.
* Popral jste se někdy na zábavě?
Nás byla taková skupinka asi šesti kluků. A díky tomu, že jsme dělali kulturistiku, tak jsme se nikdy prát ani nemuseli. Prostě jsme jen chodili v tričkách bez rukávu.
* Tipnete si, jak to tady bude vypadat tak za sto let?
Sto let je strašně dlouho. Já myslím, že ty procesy, které jsou rozjeté, vyčerpávání zdrojů a klimatické změny, se týkají horizontu tak dvaceti roků. Vždycky jsem se těšil z toho, že už se katastrofy nedožiju. A teď mám strach, že se jí ještě dožiju.
***
Oblíbený citát jednoho z nejznámějších českých sociologů a duchovního vůdce řady ekologických iniciativ Jana Kellera (48) pochází od Michela de Montaigne: Jediný statek, který je spravedlivě rozdělen, je lidský rozum. Nikdo si nestěžuje, že ho má málo. Keller vystudoval sociologii a historii na brněnské univerzitě, pobýval také na stážích ve Francii. Několikrát změnil zaměstnání, mimo jiné byl i závozníkem v pivovaru a pomocným dělníkem ve Slezanu. V roce 1999 byl jmenován profesorem sociologie na Masarykově univerzitě. Od roku 2000 učí na Ostravské univerzitě. Má na svém kontě desítky přednášek, článků a knih, které patří mezi bestsellery.