Rok 1997 - rok nepříjemné pravdy
Jan Keller Do roku 1997 vstupovala Česká republika jako světový šampion všech vah. Měl to být politicky klidný rok, bez voleb a samozřejmě bez referend. Rok, ve kterém budou postupně dozrávat plody zdařilé ekonomické transformace. Jediné, co mohlo poněkud kalit radost z nastartovaných úspěchů, byl neobyčejně velký schodek obchodní bilance. V prvním kvartálu roku však stále ještě platilo vysvětlení profesora Klause z podzimu roku předchozího: deficit zahraničního obchodu je pro náš typ ekonomiky jen dalším důkazem toho, že jdeme správným směrem. Nakoupili jsme prostě jen o něco více moderních technologií. O to rychleji nyní poroste náš hrubý domácí produkt, o to více peněz bude již brzy na všechno včetně ekologie. Jako nepochopitelný rozmar mohla proto hned počátkem února působit pětidenní stávka železničářů. Byla zažehnána teprve poté, co místopředseda vlády Lux nahradil při vyjednávání zcela vykolejeného ministra dopravy. Všichni si oddychli v domnění, že nejdramatičtější část roku máme již za sebou. Neměli ovšem pravdu. Zdařilý vývoj ekonomiky byl už v dubnu a květnu korunován dvěma balíčky opatření. Rovnaly se přiznání, že naše ekonomika je na tom podstatně jinak, než se až dosud oficiálně uvádělo. Ministr Dlouhý, jeden z hlavních garantů dostavby Temelína, odstoupil v květnu spolu s Kočárníkem z funkce a šel se dovzdělat do koncernu ABB. Někdy uprostřed jara se začalo otevřeně hovořit o tunelování bank a podvodech všeho druhu. Vážně a ustaraně o tom najednou hovořili právě ti, kdo ještě na počátku jara měli pro podobné úvahy jen jízlivé posměšky. Koncem jara pak už kritika tunelování patřila k dobrému politickému tónu. Hrbotického komise pro zjišťování hospodářské kriminality ostatně v té době evidovala ne méně než 550 případů finančních machinací, každý z nich v hodnotě přesahující 100 milionů korun. Hned po oznámení těchto výsledků byla zrušena. Schylovalo se k politické bouřce, tu zažehnala na poslední chvíli jen obrovská povodeň, která se počátkem prázdnin přelila přes Moravu a východní Čechy. Přišla z míst, z nichž jen pár dnů předtím zaznívaly Klausovy vtípky na adresu údajných klimatických změn. Povodeň stmelila na pár dnů politickou scénu a Klaus se Zemanem mohli svorně překážet při záchranných pracích. Podzim byl mírný. Poskytl asi dva měsíce oddechového času, který každý využil po svém. Ministr Říman k tomu, aby povyhazoval poslední odborníky z ministerstva dopravy, a uvolnil tak cestu k totálnímu zeštíhlení železnice. Inženýr Dzida, ředitel OKD, zase k tomu, aby připravil starosty v podhůří Beskyd na to, že už brzy se jim začne propadat půda pod nohama. V listopadu to konečně prasklo a bylo to velmi, velmi ošklivé. Aféra s tajnými konty a živými mrtvými sponzory definitivně dorazila už tak rozhádanou koalici. Postupně vypověděly Václavu Klausovi poslušnost obě koaliční strany, poté (s pochopitelnou výjimkou Martina Římana) všichni ministři jeho vlastní strany a nakonec celé vedení poslaneckého klubu ODS. Sněm této strany se sice usnesl v tom smyslu, že krást a lhát v zájmu státotvornosti je povoleno, politické zemětřesení však už nešlo zastavit. Rok 1997 končí tím, že expremiér Klaus svými neopakovatelnými vystoupeními zajistil národu vpravdě silvestrovské pobavení. Jak na tom byla v těchto tragikomických politických kulisách v uplynulém roce ekologie? Nebylo to úplně špatné. Některé dílčí kauzy se podařilo, ne-li vyhrát, tedy alespoň posunout v náš prospěch. Týká se to soudních rozhodnutí v případě Kašperských hor, ve věci obchvatu města Plzně i v případě cementárny u Tmaně. Hrozba výstavby dálnice D3 z Prahy na rakouské hranice byla dokonce oddálena na neurčito. V červenci parlament konečně schválil zvýšení daně paliv a energií z 5 na 22%. Sedmý či osmý odklad byl ohlášen u nedostavitelného Temelína. Z jeho tří otců (dr. Husák, ing. Dlouhý, prof. Klaus) již nemá do dostavby co mluvit žádný. Určitě však vstanou noví bojovníci připravení zajistit za odstupující firmu Westinghouse v horizontu několika let plnohodnotnou náhradu. Koncem roku se začala lež otevřeně nazývat lží. To není špatné východisko. Nedělejme si ale iluze. Pokud by koruna neklesla o 15% a balíčky neubraly desítky miliard ze státního rozpočtu, byli by mrtví sponzoři tolerováni právě tak jako v uplynulých dvou letech. O vytunelovaných bankách by se dodnes nemluvilo. Už se ale stalo. Výsledky Klausovy ekonomiky snad mohou učinit větší počet lidí vnímavější k Havlovým nemateriálním hodnotám. Když pominula šalba „prosperity na dosah", bude snad více lidí vděčněji přistupovat k tomu, co může život zpříjemnit i bez konta na Bahamách. Procitnutí ze snu o životě rentiérů by mohlo dalším otevřít oči ve vztahu ke krajině kolem jejich domu. Teď už je snad jasné, že na poškozovanou přírodu si hned tak brzy nevyděláme. Některé přitom snad napadne, že by nebylo za této situace špatné omezit třeba její poškozování. ------------------------------------------------------------------------ (omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur) http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/1keller.htm Okurková sezóna
Jan Keller
V době na přelomu srpna a září začala jako obvykle okurková sezóna pozvolna přecházet do babího léta. Prázdniny se s námi letos rozloučily jednou pouliční slavností, jedním náběhem na ekologický skandál a jedním idiotským výrokem vysokého činitele, jenž zaduněl až z ocelového srdce republiky. Vezměme to všechno pěkně po řadě.
Pouliční slavnost II.
Poslední srpnovou sobotu vyšly tři tisíce mladých lidí v Praze opět do ulic, aby protestovaly proti expanzi velkých nadnárodních firem, proti neméně agresivní expanzi automobilů a proti způsobu, jakým postupovala policie při jejich minulém květnovém protestu. Tentokrát mohou být s demonstrací všichni spokojeni. Policisté jsou jistě rádi, že je nikdo potupně nehonil kolem nádraží a že všechny výklady obchodů tentokrát zůstaly celé. Anarchisté a další demonstranti se zase mohou domnívat, že se potvrdily jejich stížnosti, podle kterých květnové násilí vyvolali nepřipravení policisté svým neadekvátním postupem. Smutný může být snad jen exministr vnitra Cyril Svoboda, který měl příležitost vidět, jak vypadá skutečně profesionální zajištění podobné akce, a mohl si je porovnat se svým květnovým amatérismem.
Problém je však mnohem hlubší a nebylo by příliš moudré domnívat se, že stačí čas od času povolat několik set či dokonce tisíc policistů s vodními děly v záloze, a vše bude v naprostém pořádku. Ošidnost relativně pokojného průběhu demonstrace může spočívat v tom, že veřejnost nad vším mávne rukou. Nebyly materiální škody, nebyli zranění, a kromě jednoho úmrtí se nikomu vůbec nic nestalo. Pokud se ovšem nezačne kultivovaně diskutovat o hrozbách, na které chtěla většina demonstrantů svým způsobem upozornit, nemusí příště ani tisíc policistů stačit. Hned na podzim si pražané ověří, že v ulicích jejich města už skutečně pro automobily není k hnutí, a právě tak si ještě letos stovky drobných podnikatelů ve zcela nerovném soupeření s velkými obchodními řetězci připomenou, co že to ti demonstranti vlastně tak hlasitě skandovali.
Globalizace má nepochybně celou řadu aspektů kulturních, informačních, sociálních a ekonomických. V prvé řadě to je však proces čistě politický. Je to proces, v jehož průběhu se rozhoduje o tom, jakým způsobem a odkud budou napříště činěna rozhodnutí o mnoha věcech, o kterých dosud rozhodovaly více či méně nezávisle vlády suverénních států. Je vysoce pravděpodobné, že globalizace zároveň zvýší míru nestability domácí ekonomiky, ale přitom zúží prostor vládám, jak této nestabilitě čelit. Jinými slovy: pokud se vyplní předpovědi docela kvalifikovaných pesimistů, povede globalizace k situaci, kdy vlády jednotlivých zemí budou před svými občany zodpovídat za věci a poměry, které nebudou schopny výrazněji ovlivnit. To vše zcela bez ohledu na to, zda se bude jednat o vlády levicové či pravicové.
Tyto širší souvislosti bychom měli vidět pokaždé, když začne někdo v médiích bědovat nad tím, že bezpečnostní akce při zajišťování protestu mladých přišly daňového poplatníka na celý milion korun. Je to typická předlistopadová argumentace, která chce poštvat jednu skupinu lidí proti druhé. Zajisté, porovnáme-li milion korun s příjmem rodiny s malými dětmi či důchodců s nejnižšími důchody, zarazí nás, jak mnoho je to peněz. Právě k takovému porovnání máme být přivedeni. Porovnáme-li však stejnou sumu s majetkem, který vydá v londýnské restauraci Viktor Kožený při malém posezení s přáteli, zjistíme, že se jedná o nepatrné spropitné. Taková srovnání však již žádoucí nejsou. Na rozdíl od důchodců můžeme Viktora Koženého třeba ještě někdy potřebovat.
Buďme však objektivní a snažme se porovnávat srovnatelné. Snad nám někdo někdy alespoň přibližně vyčíslí, co nás bude globalizace vlastně stát. Zatím nám z nějakého důvodu takový účet nikdo nepředložil. Dokud ho však neuvidíme, nemůžeme být vůbec klidní. Odhlédneme-li od okrajových excesů, kterých bylo při demonstraci naštěstí minimum, a od typů, kterým je vcelku jedno, proti čemu protestují, jsou protesty proti globalizaci docela pochopitelným výrazem obav z nemalých rizik, které tak velká mocenská změna přináší. Pokud by jako jediný argument ve prospěch globalizace měl do budoucna sloužit nákup nových vodních děl, bylo by jen o další důvod k oprávněným obavám více.
Budou další Libkovice? Katastrofální situace severních Čech, kde na malé ploše minulý režim prosadil dusivou kombinaci velkoplošné těžby uhlí, tepelných elektráren a těžkého chemického průmyslu, se stala jedním z nejvýmluvnějších symbolů neudržitelnosti předlistopadového režimu. Jak známo, více než stovka obcí toto hospodaření nepřežila.
Opatření Pithartovy vlády z podzimu 1991, které stanovilo limity Těžby, bylo přijato nejen jako symbol nového přístupu v ekonomice, ale především jak výraz zcela nového vztahu společnosti ke krajině, a to nejen v tomto kdysi tak malebném kousku Čech. V posledních měsících se z různých stran ozývají hlasy o nutnosti tyto ekologické limity zrušit.
Volání po zrušení limitů nespadlo z čistého nebe. Je jen jedním z mnoha důsledků nepovedené transformace naší ekonomiky. Zatímco v oblasti průmyslu ani v minulých letech nepůsobilo téměř nic, co by nutilo výrobce pronikavěji snižovat energetickou náročnost výroby, v oblasti domácností spotřeba energie dokonce po celá devadesátá léta výrazně narůstala, což bylo Klausovou vládou příznačně vydáváno za důkaz toho, že se přibližujeme Evropě. Pravdou bylo i v tomto případě něco jiného. Jako kdybychom se už smířili s tím, že naši ekonomiku prostě v dohledné době modernizovat nelze a že domácnosti i výroba budou elektřinou mrhat v budoucnu stejně, jako jí mrhaly dosud. Budou-li zrušeny ekolimity, čemu potom bude Temelín ulevovat? Snahy o zrušení ekolimitů pro těžbu uhlí se navenek kryjí se starostmi o zajištění soběstačnosti naší země ohledně strategického zdroje uhlí. Argumentace, která by měla určitý smysl v případě Číny s jejími zdroji uhlí na několik set let, je silně demagogická v případě České republiky s jejími poměrně rychle vyčerpatelnými zásobami. Za vlasteneckými hesly o soběstačnosti se skrývá banální pravda, že je mnohem jednodušší urychlit spalování mizejících zdrojů, než se v účinnosti jejich spotřebovávání alespoň pokusit přiblížit vyspělým ekonomikám.
Polistopadové sliby jsou postupně opouštěny. Nejprve byl seškrtán seznam uhelných elektráren určených k odstavení, nyní se již uvažuje o stavbě elektráren nových. Jako kdyby mohl jakýkoliv počet nových uhelných elektráren či dalších bloků elektráren atomových zachránit ekonomiku, která vyrábí své výrobky s energetickou náročností srovnatelnou v Evropě již jen s Rumunskem.
Rok od roku se přitom ke svému konci chýlí životnost elektráren uváděných do provozu ještě za minulého režimu. Chátrají stejným tempem, jakým se vyprazdňují zbytky zásob energeticky využitelného uhlí. Vláda koalice proti tomu v devadesátých letech neučinila prakticky nic. To nejvýznamnější, čím do energetické politiky zasáhla, byla nechvalně známá kampaň za pořízení přímotopů do našich domácností. Díky ní výrobci elektřiny prakticky nepocítili propad výroby počátkem devadesátých let. Jak neskutečně krátkozraký to byl manévr ukazuje se právě dnes, kdy i přes ekonomickou stagnaci by průmysl potřeboval pro sebe již téměř tolik elektřiny jako v dobách vysoce plýtvavého reálného socialismu. Nejsnažší řešení - zrušit ekolimity.
Pokrok však přece jen existuje. Zatímco v minulosti byla likvidace severočeských obcí tvrdou daní za přihlouplé budování blahobytu všeho pracujícího lidu, dnes již tato fráze nehrozí. V případě, že by skutečně došlo k prolomení limit těžby uhlí, budou obyvatelé Horního Jiřetína, Černic, Droužkovic, Spořic a Března obětováni ve jménu mnohem vyšších ideálů naprosté svobody, ekonomického růstu a prosperity. Jistě to pro ně bude obrovské zadostiučinění.
Výroba bezdomovců plní plán
Otřesná televizní reportáž z dětského domova v Ostravě ukázala divákům to, co sociální pracovníci u nás vědí už delší dobu - na rostoucích počtech bezdomovců se proti své vůli stále výrazněji podílejí domovy pro opuštěné děti. Jak nejlépe umí, pečují zaměstnanci domovů o své chovance přesně do dovršení osmnáctého roku jejich věku. Pak jim podle zákona nezbývá nic jiného, než je s nepatrným obnosem v kapse vyprovodit na ulici. Ocitají se na ní bez bytu, bez práce, bez příbuzných a bez jakéhokoliv zázemí. Pečlivě a na útraty státu byli připraveni pro život bezdomovce, jemuž je souzeno potulovat se po nádražích a parcích. Není divu, že mnozí z nich dříve nebo později končí ve vězení. Televizní zpravodajství ukázalo vyděšené tváře těch, které tento osud s vysokou pravděpodobností čeká, a ukázalo mrtvolu chlapce, který se svému údělu dokázal vzepřít jedině sebevraždou. V reportáži vystoupila ředitelka dětského domova, která s rozhořčením poukázala na to, že místo zařízení, jež by mohlo chovancům domova poskytovat při rozjezdu do života alespoň nejnutnější zázemí, postavilo město raději nové garáže.
Pak již se po celé obrazovce doširoka rozlila rozšafná tvář primátora města Ostravy (ODS), který divákům vysvětlil, že jakákoliv další péče o mladé lidi bez domova by v nich jen posilovala pocit, že nad nimi někdo stále dohlíží, takže si nemohou zařídit svůj vlastní život sami a po svém. Je tedy zřejmě lepší ponechat je ulici, kde budou naprosto svobodni a konečně budou moci dokázat, že to dokáží.
Vystoupení pana primátora bylo dvojnásob cynické, uvážíme-li, že právě v těchto dnech probíhalo zrovna v Ostravě shromáždění sociálních pracovníků z celé západní Evropy, kteří znepokojeně rokují o nebezpečném nárůstu sociální marginalizace. V celé Evropě rok od roku přibývají počty lidí, kteří se cítí být vyloučeni ze společnosti. Bezdomovci jsou jen pověstnou, i když velice výmluvnou špičkou tohoto ledovce. Vyspělé země zatím marně hledají způsoby, jak tento trend zbrzdit a jak zvýšit míru integrace ohrožených lidí do společnosti. Škoda, že pan primátor na konferenci nevystoupil. Mohl odborníkům z celé západní Evropy vysvětlit, že ohrožené skupiny mladých lidí je nejlépe ponechat na ulici, aby si bez jakéhokoliv poručníkování vychutnávaly svoji svobodu. I v evropských městech pak bude, zvláště po setmění, život právě tak vzrušující a dobrodružný, jako je v naší milé a pohostinné Ostravě.
Soudní lidé vědí, jak obtížné bývá nalézt práci, pokud člověk ještě nevstoupil na pracovní trh. O to obtížnější je to v místech, která, podobně jako Ostrava, vykazují nejvyšší míry nezaměstnanosti z celé republiky. To, co dokáže silně zkomplikovat život i těm, kdo mohou hledat oporu ve své rodině, znamená pro bezprizorní často zcela bezvýchodnou situaci. Je to situace o to těžší, že i pokud by snad práci přece jen nalezli, měli by menší šanci než ostatní, vybudovat si svou vlastní rodinu a vlastní domácnost. Děti z prostředí domovů mají velký problém nalézt životního partnera a osvojit si vzorce rodinného chování, které nikdy předtím nezažily. Proto vyspělé země pracně hledají způsoby, které by opuštěným lidem dávaly co největší šanci opět se do společnosti postupně integrovat, opět se naučit starat se o sebe sami. Je zde zapotřebí velké citlivosti a samozřejmě i hodně peněz. Nejsou to však peníze vyhozené. Uvažující pragmatiky jistě uklidní třeba to, že tyto prostředky se mohou vrátit například ve snížené míře kriminality.
Jestliže my peníze na taková humánní opatření dnes prostě nemáme, neměl by to nikdo zakrývat žoviálním žvýkáním frází o svobodě a svobodném životě. Příliš to připomíná známý výrok o naprosto stejné svobodě bohatých i chudých moci se vyspat kdykoliv pod mostem. Zde přece nevolíme mezi pravicovostí a levicovostí, ale mezi poťouchlým cynismem a obyčejnou lidskou slušností. Doufejme, že moudří otcové našich měst budou mít tolik ohledů, aby ty nešťastníky, kteří musejí v osmnácti letech zcela bez prostředků opustit dětské domovy, nechali alespoň přespávat kousek od radnice ve svých nově postavených garážích.
Globalizace, ekologie a marginalita spolu úzce souvisí. Jsou v konfliktu od té doby, co byla zahájena válka o odpoutání rozhodování od prostoru, o kterém je rozhodováno. Globalizace v podstatě znamená, že ti, kdo rozhodují, mohou kdykoliv utéci před zodpovědností za důsledky, jež budou mít jejich rozhodnutí pro přírodu a také pro lidi v jakékoliv lokalitě. Environmentální a sociální důsledky svého počínání nemusejí kalkulovat do efektivnosti svých investic. Devastace z Libkovic a marginalita z Ostravy se tak již brzy propojí s devastací jiných míst a sociální exkluzí jiných lidí do velké pavučiny, z níž je utkán příslib globalizované prosperity.
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/10keller.htm
Politika zeštíhlování a její hubené výsledky
Jan Keller
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/5stihlo.htm
Výraz „zeštíhlení" se stal jednou z nejčastěji používaných politických formulí. V době kultu zdravého těla, joggingu a zaručeně účinných redukčních diet jsou politici ochotni vyzývat k zeštíhlení snad čehokoliv. Podobné výzvy působí velmi esteticky, a politika provoněná atmosférou kosmetických salónů vyvolává dojem věčné mladosti. Všichni přece dobře vědí, že tloustnout znamená stárnout. Ten, kdo by snad chtěl proti politice zeštíhlení něco namítat, odsuzuje sám sebe do role obézního dýchavičného kazisvěta nemotorně přešlapujícího ve světě stále svižnějšího pohybu. Úspěšní politici se předhánějí v tom, který z nich naordinuje ekonomice, celému státu či alespoň veřejné dopravě zaručenější zeštíhlovací, a tedy omlazující, dietu. Zvykli jsme si, a tak ani příliš nepřemýšlíme o tom, co tolik atraktivní zeštíhlování vlastně v jednotlivých případech znamená.
Vyzáblý stát, ekonomika i sociálno
Hovoříme-li například o zeštíhlení podniků, pak není od věci si povšimnout, že tlusté faldy mají v tomto případě podobu mužů a žen, kteří příjdou o práci, a novou budou jen těžko hledat, protože zeštíhlovat musejí přece všechny podniky. Estetika zeštíhlování zde vede k nárůstu počtu nezaměstnaných, aniž by byla nutně impulzem pro vznik nových firem, a tedy nových pracovních míst. Zeštíhlování, které může pomoci jednotlivé firmě, neřeší problém přebytečných pracovníků. Pouze ho přesunuje na úřady práce, jejichž fungování musí být financováno stále vyššími částkami. To už ale není problém úspěšných firem, nýbrž neúspěšné, protože příliš sociálně přecitlivělé společnosti. Za jediné ekonomicky rentabilní řešení je pak považováno další zeštíhlování dávek v nezaměstnanosti. Zde už ovšem strategie zeštíhlování ztrácí leccos ze své původní estetičnosti a v některých domácnostech může časem vést i k rostoucím nejasnostem ohledně rozdílů mezi elegantní štíhlostí a obyčejnou podvýživou.
Ještě podivnější okolnosti doprovázejí zeštíhlování státu, tedy požadavek, který odjakživa patří k hlavním rekvizitám liberální kosmetiky. Už několik let je u nás zeštíhlování státu doprovázeno řadou hlubokých nedorozumění. Mýlil by se ten, kdo by se naivně domníval, že štíhlou figuru by měl stát získat snad omezením počtu svých úředníků. Právě v době, v níž se tak výmluvně hovoří o zeštíhlování státu, vzrostl u nás počet státních úředníků jako nikdy předtím. To ovšem neznamená, že léčebná kúra se úplně minula účinkem. Ve stejné době se podařilo pronikavě zeštíhlit alespoň státní kasu, a to dokonce tempem, v něž nevěřili ani ti největší odborníci na odtučňování.
Na tento transformační úspěch pak mohou plynule navázat další zeštíhlovací kroky. Zdravě pohublá státní kasa umožňuje zbavit železnici přebytečného tuku regionálních drah, obéznímu zdravotnictví ubírá nehezké faldy v podobě třetiny nemocnic a také školství díky ní nějaké to přebytečné vzdělávací kilo shodí. Veřejný sektor tak dostává ojedinělou šanci přímo pohádkově omládnout. Zbývá ještě trochu zeštíhlit policii, aby ji jen tak lehce nedohonil organizovaný zločin. Armádu můžeme nechat baculatou, dvířka vedoucí do NATO jsou beztak dost široká.
Co by to však bylo za politiku, pokud by se zabývala jen institucemi, a nemyslela na občany. Bylo by asociální dopřát veškeré dobrodiní zeštíhlování pouze veřejným financím, a nepodívat se přitom na peněženky občanů. Připravovaná deregulace v oblasti cen energií či plynu má pochopitelně jen málo společného s nápravou cen. To by se muselo napřed vyjasnit, v které kapse elektrárenských a plynárenských monopolů peníze vybrané navíc vlastně skončí. Hlavním cílem těchto opatření je aplikovat zeštíhlovací proceduru na příliš buclaté peněženky rozmařilých středních vrstev, jež zřejmě nezdravě přibraly v důsledku lukulských hodů vydařené kupónové privatizace. Ve stimulujícím prostředí našeho posttransformačního fitcentra a díky ozdravné péči v podobě poklesu reálných mezd, získají naše příliš zbytnělé peněženky zase šlachovité rysy předvýplatních atletů.
Zájmy buclatých koncernů
Pokud by mělo celonárodní zeštíhlování vést ke konzumnímu umírnění a zmoudření, nebylo by co proti němu namítat. To však jeho cílem rozhodně není. Zeštíhlovací kúra byla naordinována zájmy ekonomické globalizace a jejích smutných hrdinů - nadnárodních firem. Tyto zájmy se ukazují být natolik mocné, že před nimi kapituluje v dojemné svornosti stejně tak pravá jako levá část politického spektra.
Jak je na tom ohledně svých ekonomických priorit standardní pravice, o tom jsme se mohli za léta vlády koalice dostatečně přesvědčit. Upozorňovat na širší ekologické a sociální souvislosti globalizace profesora inženýra Václava Klause bylo asi tak smysluplné, jako bavit se s kuličkami naftalínu. Klausovi odpůrci zleva, kteří dostanou po volbách dost možná svoji první šanci, nás však mohou překvapit ve vztahu ke globalizaci stejně nemile. Ilustrativní pro jejich pohled mohou být například názory prof.Milana Matějky (viz Právo 24.2. a 20.3. 1998).
Matějka stručně popisuje známé parametry globalizace: nadnárodní firmy jsou možností nižších nákladů přitahovány do zemí s nízkou úrovní mezd, zboží volně proudí mezi kontinenty, kapitál se mezi nimi přemísťuje díky počítačům ve zlomcích vteřin. Česká republika by se měla, doporučuje Matějka, chopit této příležitosti co nejpevněji. Musí se co nejlépe „přizpůsobit podmínkám a požadavkům nové éry".
„Zeštíhlet musí podniky všeho druhu, od průmyslových až po banky", vyzývá Matějka. Co vlastně bude s odloženým zaměstnaneckým tukem, o tom se bohužel nezmiňuje. Není to asi důležité, imperativem dne je přece zvýšení globální konkurenční schopnosti. Všechno ostatní se pak už nějak přidá. Podniky musí vyrábět a prodávat v silných řetězcích, zní další jeho rada. Co bude se starou střední vrstvou, která bude silnými výrobně distribučními řetězci velkoplošně ruinována a likvidována, o tom nás autor rovněž ani v náznaku neinformuje.
Od jednotlivců však očekává, že zaměří své profesní a hodnotové formování podle požadavků velkých firem, „neboť globální konkurence vyžaduje podstatně vyšší znalosti než dřívější lokální ekonomiky s okrajovou rolí exportu a importu". I když je neobyčejně lákavá perspektiva, podle níž namísto obyčejného sedláka a řemeslníka již brzy nastoupí všude, kde to jen bude možné, lehce naparfémovaný bílý límec, opět chybí odpověď na otázku, co s těmi, bez jejichž navoněných límců se globalizovaná ekonomika klidně obejde, zvláště když voňavky z jihovýchodní Asie jsou dnes o tolik lacinější. „I celý veřejný sektor musí zeštíhlet", upozorňuje Matějka, aniž by prozradil, kam vlastně chce nacpat ty desetitisíce vdaných žen a často mladých matek, které musejí sedět v kanceláři úřadů, aby domácnost vůbec vyšla s penězi k příští výplatě. Možná je pošle do front přede dveřmi úřadů práce. Štíhlé ekonomiky, jak víme z Francie a Německa, mají tyto fronty zvlášt dlouhé a tlusté. Také odbory musejí přehodnotit své chování. Namísto stálých a každému ekonomovi naprosto nepochopitelných ustavičných mzdových požadavků musejí začít uvažovat o tom, jak svému zaměstnavateli co nejvíce snížit náklady. Člověka napadne, že by odboráři mohli tak nejspíš pravidelně losovat, kteří jejich členové půjdou příští měsíc z kola ven a o kolik mizerně placených hodin budou ti zbylí svého chlebodárce v zájmu udržení konkurenceschopnosti na globalizovaných trzích dobrovolně sponzorovat. Pokud dobrovolně nezareagují právě tímto směrem, příjdou pochopitelně o práci také.
Být produktivnější než Japonci
Otázkou života a smrti se v podmínkách globalizované ekonomiky stává neustálé zvyšování produktivity práce. Akademické úvahy ekonoma na toto téma znějí více než přesvědčivě. Vzorem nám mají být firmy Toyota či General Electric, které pochopily, že v každé vyspělé zemi je příliš mnoho produktivních kapacit, a jen ty nejproduktivnější firmy mají naději vítězit. Globální trh je hřištěm, vysvětluje prof. Matějka, na němž probíhá hyperkonkurence, ve které vítězí jen ten nejproduktivnější. Všichni méně produktivní nemilosrdně hynou. Takový popis fungování globalizace je zajisté upřímnější než obvyklé hezké řeči o svobodném trhu a volném toku čehokoliv, co si přeje téci. Problém je však někde jinde. Prof. Matějka líčí, co všechno by se dalo pořídit, pokud by produktivita našeho pracovníka stoupla řekněme na německou úroveň. Bylo by více peněz na další modernizaci výroby, na školství, zdravotnictví, vědu, veřejnou dopravu atd. Chybí však vysvětlení, proč vlastně ty země, které vysoké produktivity práce dosáhly, namísto toho, aby umísťovaly stále více lidí do oblasti školství, zdravotnictví, vědy a veřejné dopravy, zvyšují jen rok od roku počty svých nezaměstnaných. Tady přichází v úvahu jen dvojí vysvětlení. Je možné, že Němci pracují ještě stále málo produktivně, že jsou příliš líní na to, aby dokázali zajistit pracovní příležitosti pro svých 15% nezaměstnaných kolegů. Až budou Němci pracovat více a účinněji, budou mít práci všichni. Je zde ovšem ještě druhá možnost. Když pracují lidé produktivněji, znamená to přece, že méně jich toho vyrobí více. Ti, jejichž práce se ušetří, vůbec nemusí dostat příležitost v jiné firmě či v jiném sektoru. Zůstanou prostě z hlediska poptávky na trhu práce přebytečnými. Globalizovaná ekonomika jejich přebytečnost ještě umocní, protože se vyhýbá zemím a oblastem, které jsou vyspělé, tedy náročné na výši mzdy.
Být vysoce produktivní a stejně zemřít
Pokud platí tento model, pak ekonomové svými výzvami ke zvyšování produktivity práce, která je podle nich otázkou života a smrti, neřeší vůbec nic. Pokusme se domyslet Matějkův scénář plný vysoce produktivních včeliček.
Pokud některé naše firmy časem předhoní svou produktivitou práce mnohem méně dynamické firmy německé či francouzské, budou dostávat více zakázek a třeba se jim podaří o něco zvýšit míru nezaměstnanosti v Německu a Francii. Životní úroveň zaměstnanců těchto našich firem prudce vzroste, zbytek peněz poplyne mohutným proudem do oblastí školství, zdravotnictví, vědy a veřejné dopravy. To dále zvýší výkonnost naší ekonomiky až někam nad úroveň méně efektivních a nevalně pracujících Japonců. Životní úroveň u nás už bude taková, že se budeme jezdit stravovat na víkendy do směšně laciných bavorských a dolnorakouských restaurací. Francouzi a Britové si od nás budou kupovat ojetá auta a celý život budou spořit na to, aby se jednou mohli podívat alespoň na pár dnů a s karimatkou do pro ně příliš drahých metropolí typu Prahy, Brna či Ostravy.
Firmy však brzy zjistí, že naše příliš drahé dělníky si nemohou dovolit zaplatit. Aby snížily své náklady, přesunou jedna po druhé výrobu do zemí se skromnější pracovní silou a nižším komfortem. Řekněme do Švýcarska či Lucemburska. Jediná cesta, jak jim v tom zabránit, bude: pracovat ještě více a požadovat za práci méně a méně. V této kombinaci přepracovanosti a skromnosti však zároveň poroste nezaměstnanost a zároveň klesnou zdroje na financování školství, zdravotnictví, vědy a veřejné dopravy. Ti, kdo budou mít práci, budou pracovat do úmoru. Řady těch, kterým práce uteče do laciných zemí, porostou. Prostředky na jejich zajištění však už zase nebudou. Je to prostě dokonale začarovaný kruh. Dosáhnout prosperity v měřítku globalizované ekonomiky, to je úloha, která nemá žádné řešení. Každá země se v podmínkách globalizace stane buď chudou zásobárnou laciné pracovní síly, anebo se jí budou firmy vyhýbat, protože její pracovní síla je příliš drahá a náročná, a snižuje tedy zisky firmy, která má možnost vždy odejít do země chudší. Činit proto ze zvyšování produktivity práce otázku života a smrti je krajně zavádějící a v podmínkách globalizované márnice ekonomiky je to nad rakví s pozůstatky skutečného trhu navíc i málo pietní.
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
Zdroj: Duha-Sedmá generace