čtvrtek 29. dubna
O B S A H
Co je nového v České republice:
* Přehled událostí
Odkazy:
* Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby
Válka o Kosovo:
* NATO jedná správně, i když ze špatných důvodů (Andrew Stroehlein)
* Srbsko: Co si myslí Rusové (Roj Medvěděv)
* Co si myslí Srbové v Británii (Guardian)
* Dvojí měřítka pro Billa Clintona (Slate Magazine)
* Bombardování srbské televize: Nová kulturní politika NATO (Jan Keller)
Reakce:
* Poznámky na téma Václav Bělohradský (Vlastimil Čich)
* Jindřich Pařík o válce v Kosovu
* Život je bohužel businessŠ (Petr Vyhnálek)
* Kosovo: Přemnožování primitivních národů je skutečně problém (Jaroslav Teplý)
Analýza:
* Kosovo a vzpomínka na Čečensko (František Roček)
------------------------------------------------------------------------ Nová kulturní politika NATO
Jan Keller
Vybombardování bělehradské televize v noci na 23. dubna hezky zapadlo do oslav 50 let trvání aliance. Když přední zastánce euroamerických morálních hodnot Bill Clinton zabořil den předtím na mapě Bělehradu svůj doutník právě do tohoto cíle, možná ani netušil, že zahájil zcela novou etapu v procesu šíření svobody slova.
Srbská televize se provinila tím, že její pořady byly krajně tendenční a kopírovaly politickou linii prezidenta, zvoleného parlamentu a vlády své země. Srbští občané, usoudilo NATO, nemají svůj vlastní rozum. Jsou to v podstatě nesvéprávní lidé, kteří byli pomýleni, a proto nedokáží rozlišit, co je v jejich zájmu a co není. Proto je třeba odstínit je od účinků nebezpečné propagandy, které tak snadno podléhají.
V oblasti kultury a informací se jedná o významný precedens. Ve štábu NATO je jistě již vypracován seznam televizních a rozhlasových společností, které informují své diváky a posluchače neobjektivně a tendenčně. Jejich degradování do podoby haldy šrotu uvolní prostor pro šíření svobody slova.
V podobě letadel NATO dostává liberalismus konečně křídla. Rozhodování, co budou a co nebudou od večera poslouchat, je sejmuto z beder samotných posluchačů. Budou mít plnou svobodu poslouchat ty stanice, které nebyly vybombardovány.
Vojensky zničit šiřitele opačných názorů je jistě mnohem efektivnější než svého odpůrce pracně přesvědčovat. Navíc se tím nositelé pravdy zbavují rizika, že by v diskusi museli čas od času třeba i uznat, že nic není černobílé a že i některá z myšlenek oponenta může být koneckonců pravdivá.
Takové přiznání je ovšem nebezpečné, protože nás zbavuje monopolu na pravdu. Pokud bychom ztratili tento monopol a zpochybnili svoji pravdu, nemohli bychom si být jisti, zda třeba druhý nemá stejný nárok vybombardovat některou z našich televizních či rozhlasových stanic, kterou za tendenční považuje zase on. Naštěstí jako členové NATO monopol na pravdu máme, a proto víme, že takový čin druhé strany by byl jednoduše kriminální a odporoval by elementárním zásadám lidskosti.
Zbývá veřejnosti objasnit, proč máme nezadatelné právo při bombardování cizí televize pozabíjet i její personál. Svým způsobem byli ti vevnitř také lidé, i když notně pomýlení. Rozhodně to nebyli ozbrojení vojáci, kteří by se mohli bránit.
Hezké vysvětlení podal v pátek večer v české televizi redaktor Svobodné Evropy Jan Jůn. Personál bělehradské televize je možno pozabíjet, protože to nejsou novináři, nýbrž pouzí propagandisté. A zabít propagandistu, tedy člověka s jiným názorem, je pochopitelně nutné v zájmu šíření svobody slova. Jan Jůn naštěstí není propagandista, proto se během svého naprosto objektivního vystoupení v televizi nemusel dívat směrem vzhůru, jestli náhodou něco nepřiletí. Přesto byl velice nervózní a i přes obrazovku se mu viditelně potily ruce. Že by snad svědomí?
Jan Keller
Poznámka JČ: Jan Keller zřejmě srbskou televizi neviděl, ani asi není seznámen s její historií za posledních deset let. Zatímco nehájím zabíjení propagandistů jako snad Jan Jůn (který je podle mé vlastní osobní zkušenosti z práce ve Svobodné Evropě vedle něho v redakci taky propagandista a cenzor), chtěl bych velmi důrazně podtrhnout, že je třeba rozlišovat právo na svobodný názor od bezostyšného, záměrného a manipulativního šíření lží. A jak se v relativistickém světě Jana Kellera pozná, že jde o "propagandu"? Myslím, že je docela průkazné, když lidé pracují pro mediální hlásnou troubu režimu, který všechny ostatní názory potlačuje, případně jejich nositele nechává zavraždit (Slavko Čuruvija). Jsem přesvědčen, že práce pro takový "sdělovací prostředek" je zločin. Neměla by se relativizovat. Nevím, jak se má trestat, ale bagatelizovat ji, že šlo jen o "jiný názor" myslím nelze. - Válka proti Jugoslávii se nemá podporovat proto, že je to válka "Západu" a my v ČR musíme lézt Západu kamsi, neboť se chceme také považovat za jeho součást, ale asi proto, že je nějakým způsobem třeba zamezit masakrování a vyhánění lidí - to je praxe ve dvacátém století v Evropě nepřijatelná. Nebo je přijatelná? A pokud ne, co po deseti letech zanedbaného vyjednávání se Srbskem, odpůrci vojenského zásahu v Srbsku, na ochranu před masakrováním lidí navrhujete? - Jsem rád, že reakce Západu v případě tvrdého porušování lidských práv ve velkém měřítku už přestaly být zdrženlivé a doufám, že tento princip bude Západ uplatňovat častěji, když bude docházet ke genocidě nevinných lidí. Myslím, že by dneska už Británie a USA neuznávaly Pol Pota za přestavitele právoplatného režimu. Destabilizuje tato obecná preference lidských práv mezinárodní politiku?
------------------------------------------------------------------------
- Rok zklamaných nadějí
Jan Keller-
Rok l998 nezačínal v České republice nijak špatně. Po finančních skandálech vedoucích k rozpadu ODS nastoupila hned 2. ledna do úřadu Tošovského vláda. Inteligentní finančník nahradil monetaristického kádrováka. V nové vládě zasedl do křesla ministra životního prostředí Martin Bursík, aby dokázal během půl roku svého působení postavit na nohy úřad, který byl dlouhá léta co do svých potencí a věrohodnosti tunelován dnes již legendárním zakladatelem ekologického benditismu. Protože se vláda začala konečně chovat vstřícně a zodpovědně, nebylo třeba pořádat ani každoroční blokádu Temelína. Besed u jeho bran se zúčastnil kromě ministra životního prostředí také ministr Vladimír Mlynář. Vláda rozhodla, že má být zřízena nezávislá komise odborníků, která do konce roku 1998 posoudí žádoucnost a rentabilitu dostavby Temelína. Další slibný vývoj nejenom v této oblasti závisel na výsledku červnových voleb. V parlamentních volbách zvítězila sociální demokracie s 32% hlasů. Otevřela se možnost vytvoření koalice s Luxovými lidovci a Unií svobody. Z hlediska ekologického měla taková koalice svou logiku v tom, že všechny tři strany se ve svých volebních programech přihlásily k myšlence udržitelného vývoje. Především vinou Jana Rumla a jeho iracionálních osobních sentimentů však k ustavení této koalice nedošlo. To otevřelo cestu k neslavné dohodě Zemana s Klausem, ve které se obě největší strany domluvily, že budou ignorovat předvolební sliby, jež daly svým voličům, a mimoto se pokusí vyřadit menší politické strany úplně ze hry. Koncem září odstoupil v důsledku těžkého onemocnění z vedení své strany Josef Lux, jedna z mála skutečných osobností našeho politického života. Celý podzim byl ve znamení nejistého přešlapování sociální demokracie, která se stala ve svém rozhodování závislou na vůli Václava Klause a zbytku jeho staré gardy. V listopadových volbách do zastupitelstev a do třetiny Senátu se projevilo znechucení velké části veřejnosti nečitelností naší politiky. Senátoři byli do svých funkcí zvoleni v průměru jediným z deseti oprávněných voličů. Hned po volbách začali někteří z nich uvažovat o čestné funkci doživotního emeritního Senátora. Rozklad věrohodnosti systému reprezentace tak pokračoval. Když pak v duchu opoziční smlouvy nahradila v čele Senátu v polovině prosince Libuše Benešová (ODS) s podporou sociálních demokratů dosavadního předsedu Petra Pitharta, byla tím odstraněna z přední politické funkce s výjimkou prezidenta Havla zřejmě poslední reprezentativní osobnost. Také v oblasti životního prostředí znamenal nástup Zemanovy vlády zproblematizování slibného vývoje z počátku roku. Proti ministru Miloši Kužvartovi, jehož osoba byla sama o sobě důstojnou náhradou Martina Bursíka, se zformovalo křídlo silně připomínající linii zatlačování přírody, tak jak byla rozpracována jednotlivými sjezdy KSČ a poté tvůrčím způsobem rozvíjena kongresy ODS. Z jedné strany komplikuje život MŽP ministr zemědělství Jan Fencl, který nehodlá vrátit kompetence, jež byly zcizeny v době Klausovy vlády. Ze strany druhé ministr průmyslu Grégr odvádí pozornost od Temelína rozvíjením úvah o stavbě další jaderné elektrárny, tentokrát u Oderských rybníků. Ukončení činnosti komise odborníků, která měla posoudit rentabilitu dostavby Temelína, je v nedohlednu. Výsledky, k nimž se podle všeho komise jednou dopracuje, by již dnes dokázal s velkou pravděpodobností uhodnout i naprostý neodborník. V samotném závěru roku se do ofenzívy proti ministru Kužvartovi zapojil bohužel také ministr dopravy Peltrám, který se zcela po římanovsku rozhodl ulevit přírodě stavbou dálnic. Ekonomická situace v zemi se v průběhu roku neustále zhoršovala. Vývoj dospěl tak daleko, že přinutil Václava Klause, hlavního viníka našich transformačních úspěchů, podat zase jednou svou pomocnou ruku. Nabídnutá pomoc byla s díky přijata. Ve stejné době, na samém sklonku roku, se začalo ze strany ODS i sociální demokracie hlasitěji než jindy hovořit o možnosti vypovězení opoziční smlouvy. Je to logické. Jestliže obě strany proti sobě před volbami mobilizovaly proto, aby se po nich hladce domluvily, je jasné, že chtějí-li se nyní na něčem domluvit, budou se muset v zájmu hladšího porozumění opět rozeštvat. Nebýt vysoké politiky, bylo by u nás jistě mnohem, mnohem smutněji.-
-------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1999/1keller.htm-
Skutečná volba teprve přijde
Jan Keller
I když volby jsme už měli, nic není rozhodnuto. Pouze vyšla ve zvlášť ostrém světle najevo celá rozpačitost dosavadního přešlapování sociální demokracie. Miloš Zeman natolik obětavě zachraňoval Václava Klause, že jemu samotnému už teď nepomůže nikdo. Pro ty ostatní to však bude teprve nyní zajímavé. Sociální demokracie se po prožitém šoku začne časem vzpamatovávat. Jak už to bývá, rýsují se před ní tři možné cesty dalšího vývoje. Otřesená a v hloubi duše uražená strana se může na truc všem uzavřít sama do sebe a neochvějně pokračovat směrem k politickému nebytí. Skvělým lídrem na tomto putování by byl nesporně onen poměrně čerstvý ministr Zemanovy vlády, který po volebním debaklu hrdě prohlásil: Na naší politice nemáme co měnit. Sneseme-li se z oblasti paranormálních politických jevů do střízlivé reality, zůstávají otevřeny dvě možnosti. Sociální demokracie se může snažit co nejdokonaleji kopírovat strategii pravicových stran. Zaměří se především na vrstvy vlivné, perspektivní a silné a bude vydatně sekundovat jejich rozletu. Například tím, že začne osekávat veřejné výdaje, ignorovat odbory a sociálně dorážet vrstvy slabší. Aby přitom udržela zdání všelidovosti, může se dokonce časem pokusit zabrnkat na strunu nacionalismu, tak jak to mívá ve zvyku pokleslá část pravice. Nelze vyloučit, že tato strategie by našla v jistých patrech sociální demokracie vstřícnou odezvu. Je to strategie krajně jednoduchá, praktická a především - jde s dobou. Tato cesta má však pro původně levicovou stranu jednu nevýhodu. Jestliže by chtěla sociální demokracie soutěžit s pravicí na poli úspor veřejných výdajů a při podpoře silných a úspěšných, nemůže nikdy vyhrát. Jakkoli slabý ozvuk sociální citlivosti povede vždy k tomu, že její politika se ve srovnání se stranami skutečně pravicovými vždy prodraží. Je jistě lacinější ponechat slabé jejich osudu, než se jim snažit pomáhat. Když se podaří sociální demokracii vyrovnat se v tomto ohledu pravici, ztratí důvod pro svou existenci. Třetí možnost by předpokládala skutečnou revoluci a zdá se, že tato možnost je i po volebním propadu strany ze všech nejméně pravděpodobná. Sociální demokracie by musela vymyslet něco nového. Musela by přijít na to, jak posilovat solidaritu při neodvratně slábnoucím státu. Musela by vymyslet, jak učinit vývoj udržitelným, když víme, že dosavadní směřování v oblasti dopravy, energetiky či spotřebního chování má k udržitelnosti hodně daleko. Musela by konečně vymyslet, jak uchovat národní identitu v podmínkách volného toku kapitálu a pracovní síly. Na žádnou z těchto otázek nezná pravice odpověď. Vystačí si s primitivním apelem na okamžitý individuální prospěch. Přibližně u poloviny společnosti to zatím zabírá. Chce-li však strana růže nabídnout perspektivu, a po té se bude volat s růstem sociálních a ekologických problémů čím dál častěji, musí postupovat jinak. V opačném případě ji čeká smutný osud těch, kteří na své politice nemají co měnit.
(Autor je sociolog)
http://www.pravo.cz
rubrika Komentáře
Keller viz též stránky
http://www.mujweb.cz/www/JanKeller.cz
Co všechno Václav Klaus neví
Jan Keller ( 26.10.1999)
Nedělní diskusní (24.10.1999) pořad v televizi z Prima, v němž se setkal Václav Klaus s místopředsedou vlády Pavlem Rychetským, měl standardní průběh. Divák se opět dozvěděl, že všechny vlády během uplynulých deseti let dělaly maximum pro štěstí a prosperitu této země.
V samotném závěru expremiér opět zazářil tak, jak jsme.ho znali v dobách jeho největší slávy. S nevěřícím pohledem a krajně udiveným hlasem se optal moderátora i diváků, zda někdo vůbec věří, že by u nás existovaly nějaké privilegované vrstvy, které jsou díky svému postavení zvýhodněny proti běžným lidem. Hovořilo se zrovna o fungování justice. Není překvapivé, že Václav Klaus o ničem podobném neví. Seznam toho, o čem všem nevěděl, je dlouhý jako jeho kariéra. Nejprve nevěděl, jak odlišit špinavé peníze od těch, které byly získány poctivě. To mu nebrání v tom, aby dnes dával za pravdu nářkům na neprůhlednost našeho hospodářského prostředí.
Ještě na podzim roku 1996, během své slavné přednášky na Vysoké škole ekonomické, nevěděl nic o tom, že by vysoký schodek zahraničního obchodu mohl poškodit ekonomiku našeho typu. Několik studentů prvního ročníku prý tehdy dokonale uklidnil.
V televizní besedě s Milošem Zemanem počátkem června 1998 nevěděl, co by asi tak mohl znamenat výraz tunelováni. Tento termín, jak vysvětloval divákům, není součástí standardního ekonomického slovníku, takže podobný jev prostě nemůže existovat.
Václav Klaus dodnes neví, jak to vlastně bylo s financováním strany, v jejímž čele stojí, a neví, jak to bylo s jejími tajnými sponzory. Možná ani neví, že za získané peníze jeho strana vylepila po celé republice billboardy, na nichž on osobně, poměrně krátce před vyústěním krize, národ ujišťoval, že vše je na té nejlepší cestě.
Klausova nevědomost nás několikrát proslavila i v Evropě. Například tehdy, když počátkem léta 1997 na setkání s vědci v Beskydech tvrdil, že neví nic o hrozbě.globálních klimatických změn. Odborníky svým tvrzením nezaskočil; protože se o něm tradovalo, že neví ani o existenci vědního oboru s názvem ekologie, jak prohlásil před žasnoucími studenty na univerzitě v Olomouci.
Nejnověji Václav KIaus pobavil veřejnost, když tváří v tvář výsledkům agentury IVVM prohlásil, že on osobně neví nic o tom, že by každý čtvrtý či pátý občan v naší zemi chtěl volit komunisty. Pochopitelně nemůže vědět nic ani o tom, proč tomu tak vlastně je.
V televizní besedě na Primě expremiér Klaus řekl, že neví nic o prosebném dopisu, který Viktor Kožený zaslal nedávno premiéru Zemanovi. Když mu moderátor sdělil, že viděl dopis na vlastní oči, Klaus nevěděl, zda mu má věřit: Ví ještě vůbec, že přednedávnem vychvaloval Viktora Koženého jako schopného podnikatele?
A tak jediná věc, kterou Václav Klaus ví zcela určitě je, že bez něho a jeho encyklopedického nevědění by to u nás rozhodně tak dál nešlo. (Autor je sociolog)
18. prosince 2000
Naprosto průhledné stvoření
Zdá se, že volání po větší průhlednosti v naší politice bude konečně již brzy vyslyšeno. Z dnešní čtyřkoalice zřejmě v budoucnu vznikne nová, jednotná a zcela transparentní politická strana. Již nyní je průhledná v míře, kterou u nás za posledních deset let nepamatujeme. Je čirá jako pramenitá voda, protože stejně jako voda také ona je naprosto bez barvy, bez chuti, bez vlastností. Je průhledná jako šaty nahého krále a podobně jako on, také ona na to dovede být patřičně hrdá. Jak vlastně vypadá "medvídek koala" - přesněji koala medvídkovitá - bez závoje? Už na první pohled se jedná o čistokrevné zvíře. Zcela zřetelně v něm rozeznáváme pokoru, vlídnost a sociální citlivost, které podědil po lidovcích. Tyto vlastnosti se v něm nenuceně snoubí se zarputilou tvrdostí, někdy až militantností nekompromisní Demokratické unie. Hned vedle identifikujeme nepřehlédnutelné znaky ryzího konzervatismu, jenž koale do vínku dala kmotřička ODA, ona nestárnoucí krasavice, která ani po osmé či desáté plastické operaci neztratila pro českého konzervativce nic ze své přitažlivosti a svého zvláštního, vskutku neopakovatelného půvabu. Zbytek genetické výbavy koaly tvoří liberální klon, jenž byl při dramatické operaci odňat z vysokých orgánů ODS a pod pracovním názvem Unie svobody voperován zvířeti někam mezi hlavu a srdce. Cestou k ještě větší průhlednosti poztrácí koala zajisté i zbytek svých původních vlastností. Jistě se zbaví pachuti, která byla spojena se stranou ODA, s její nápadnou úlohou při privatizaci i s její nenápadnou politickou sublimací tváří v tvář podivným dluhům, jež nadělala v množství větším než malém. Zbaví se také nechtěné komičnosti DEU, této mikroskopické strany s hlasem tyranosaura rexe, strašlivé šelmy politických druhohor. Zbaví se též pochopitelně silného odéru, který obklopoval dezertéry, kteří se do ní flexibilně přesunuli z vysokých postů Klausovy strany. Dokonce se časem jistě zbaví i neslaného nemastného dojmu, jejž budili lidovci. Také ten by v nových podmínkách působil snad až příliš výrazně, mohl by být vnímán jako nadmíru kořeněný a navíc zbytečně silně zakořeněný. Zdá se tedy, že již brzy budeme mít první dokonale vydestilovanou a naprosto sterilizovanou politickou stranu. Její lídr Kopřiva nebyl vybrán náhodně. Naopak, volba byla velmi pečlivá. Muž bez vlastnosti by nebyl lepším adeptem. O vlastnostech Jaroslava Kopřivy se pozitivně ví jen jediné - dokáže si představit, že se stane premiérem. Bude to správný muž ve správné straně, na jejímž logu se právem zaskví slogan Nic není nemožné. Slogan, který bude na rubu doprovázen méně výraznou nášivkou Nic není jisté. Budoucnost patří straně bezbarvých. Rozkročila se opravdu zeširoka, takže pokryje téměř celou pravici, úplně celý střed a ve svém předvolebním misionářském zápalu možná šlápne i do něčeho nalevo. Strana typu catch all se tomu v politologii říká. Strana, která chce brát všechno. V zemi, kde už toho k rozebrání mnoho nezbývá, je to taktika téměř geniální.
(Autor je sociolog)
Jan Keller
DNY, KTERÉ NEOTŘÁSLY SVĚTEM
Jan Keller
Vlna očekávání, která předcházela zářijovému zasedání světových finančníků v Praze, byla u nás vzedmutá tak jako snad nikdy za uplynulých deset let. Událost měla mít neobyčejný význam z hlediska celého světa, především však nejchudších rozvojových zemí. Měla mít dalekosáhlý restrukturační dopad na obě světové finanční instituce. A v neposlední řadě měla znamenat mnoho výhod též pro celou hostitelskou zemi. Kromě výrazného zviditelnění jí měla přinést mnohamiliardovou zálohu na zatím stále ještě odkládanou prosperitu.
Na zevrubné hodnocení celé události je určitě ještě příliš brzy. Jisté se zatím zdá být jen to, že vysoká vlna očekávání nám letos nevydrží ani do konce babího léta. Původně zamýšlený třídenní kongres finanční elity se nakonec smrskl, odečteme-li slavnostní zahájení a o poznání méně slavnostní ukončení, na zhruba dva půldny plenárního zasedání. Příliš krátká doba na položení základů k restrukturaci obou mamutích institucí, přímo směšně krátká doba k vytýčení nové politiky rozhodného odstraňování světové chudoby.
Za dva půldny se dají zvládnout tak maximálně jedny větší pouliční nepokoje. Pouze v tomto bodě mohou snad někteří nahlásit - splněno. Bohužel právě tento bod programu přilákal snad veškerou pozornost širší veřejnosti. Dokonce i francouzsk televize mu věnovala patnáctivteřinový šot. V řinčení výkladůĺ a v kouři z pneumatik docela zapadly argumenty, které zaznívaly po celý týden na alternativních konferencích a které si finančníci museli vyslechnout dokonce i během krátké schůzky s kritiky globalizace na pražském hradu. Kromě třídenního kontrasummitu, jehož se zúčastnili filozofové, sociologové, politologové a publicisté prakticky ze všech kontinentů, probíhalo v dalších třech dnech bohatě obsazené diskusní fórum nazvané Jiná zpráva. Zatímco účastníciĺ kontrasummitu se věnovali především kritickým sociálnímĺ a politickým dopadům činnosti Světové banky, na fóru Jiná zprávaĺ byla projednávána především témata ekologická a ekonomická.
Bodem, ve kterém se příspěvky téměř všech řečníků z celého světa setkávaly, byly takzvané Programy strukturálních úprav. Jedná se o druh politiky, který je Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem celosvětově ordinován jako univerzální lék na snad všechny představitelné neduhy. Přijetím Programu strukturálních úprav bývá podmiňováno udílení rozvojových půjček. Rozvoj chudých a středně vyspělých zemí je tak zvenčí nevratně usměrňován na cestu, z níž bývá obtížné vycouvat. Kritici obou zmíněných institucí se shodují v tom, že strukturně upravená země přestává být schopna rozhodovat o svých vlastních osudech. Mění se v přívěšek světového obchodu, na který dodává určité plodiny či suroviny z obnovitelných i neobnovitelných zdrojů. Vydělává si tím, na splácení úroků z půjček. Tyto úroky však začínají žít brzy svým vlastním životem, který zajímá finančníky mnohem více než životy těch, jimž mělo být pomoženo. K jejich splácení je zapotřebí jednak vyvážet stále více, jednak půjčovat si další peníze. Rytmus splácení a nikoliv rytmus rozvoje začíná pak diktovat chod života v chudých zemích. Roste v nich sociální napětí, takže je nutno pomocí jiných půjček přednostně financovat vyzbrojování a výcvik policie a armády. Slibovaný rozvoj se nedostavuje. Jediné, co se opravdu dynamicky rozvíjí, je právě onen nenasytný dluh.
V Praze se očekávalo, že přední finančníci udělají velkorysé gesto a rozpracují program snižování a odpouštění astronomické zadluženosti. Žádný takový program, který by byl dostatečně jednoznačný a kontrolovatelný, však vyhlášen nebyl. Namísto toho bankéři naznačili, že jakékoliv úlevy dlužníkům budou podmiňovat ještě striktnějším a nekompromisnějším trváním na zavádění pověstných Programů strukturních úprav.
Pokud jsou tedy analýzy kritiků správné, můžeme očekávat, že také v dalších letech budou nepříznivé sociální, ekologické i politické dopady činosti Světové banky a Mezinárodního měnového fondu narůstat. Finančníci budou nepochybně nadále vyzývat k diskusi, i nadále však jen o okrajových problémech, které se celkové strategie rozvojové pomoci nedotknou. Veřejnost se bude dále pohoršovat nad rostoucí radikálností militantních odpůrců.
To jsou špatné zprávy. Optimisté ovšem jistě zaznamenali, že události v Praze v průběhu posledního zářijového týdne měly přece jen jeden světlý bod. Díky tomu, že z ciziny se dostavila jen poměrně malá část původně avizovaných demonstrantů, dokázala policie s vypětím všech sil situaci nakonec zvládnout. Raději nemyslet na to, co všechno by se mohlo přihodit, pokud by se na Strahově ubytovalo skutečně oněch patnáct tisíc radikálů a nikoliv jen zhruba tisícovka. Průběh pouličních bojů ukázal, o jak riskantní podnik se jednalo. Bylo skutečně hodně odvážné, či spíše lehkovážné nabídnout naše hlavní město jako arénu pro volný boj mezi silami, které jsou, jakkoliv zprostředkovaně, reprodukovány dosavadním průběhem globalizace a doprovodným sociálním a politickým vývojem.
O motivaci pouličních radikálů si může každý myslet své. Skutečností však je, že politici, kteří ze své funkce přímo zodpovídají za to, že v zemi nebude ohrožen veřejný pořádek, riskovali více, než kolik bylo zdrávo. Vysoce iniciativně se vsunuli do konfliktu, který probíhá celosvětově a který již po několik let nabývá na intenzitě. Nevzali dostatečně v úvahu, že nejradikálnější křídlo protiglobalizačních sil se již stihlo účinně organizovat a dokáže dnes kooperovat v celoevropském a celosvětovém rozsahu.
Proti této radikalizující se síle byli nebezpečí vystaveni policisté zvyklí na prvomájové střety s několika desítkami vcelku umírněných pražských anarchistů. Nechce se ani věřit, že by například v Paříži uspořádali podobně riskantní podnik, pokud by jim počet policejních těžkooděnců dovoloval bránit buď výklady na výstavných bulvárech, anebo Latinskou čtvrt na druhé straně řeky. Přesně to se stalo u nás a je třeba zaklepat, že jsme zase jednou měli více štěstí než rozumu.
Nyní tedy nezbývá než trpělivě čekat na slíbené miliardy investic, jež k nám za naši pohostinnost údajně poplynou. Každý, kdo věří tomu, že světoví bankéři si skutečně za minulých deset let do posledního centu nezjistili, nakolik se jim vyplatí u nás investovat, může se radostně připojit k nové vlně neobyčejně vysokých očekávání.
(Salon Práva)