Globalizace má spoustu podob. Někdy se podává na způsob svobodné výměny informací na bezedném podnosu internetu. To z ní dýchá pohoda a poklid světové vesnice, na jejíž návsi ve stínu baobabu a lípy klábosí mormon a pop s dalajlámou. Jindy vystupuje globalizace v podobě velkého trhu práce, na němž může zcela svobodně soupeřit organizovaný český odborář a americký selfmademan s osmiletým indickým dítětem. Jindy láká globalizace možnostmi laciného výletu do Venezuely. nebo aspoň na francouzskou Riviéru (domácí řízky a vlastní povlečení vítáno).
V americkém Seattlu se globalizace představila v podobě o něco méně vlídné. Ozařovaly ji ohně ze zapálených aut, svištěly gumové projektily, bylo hodně zbitých a raněných. Proč vlastně tolik zoufalství, bezvýchodného násilí, křečovitého vzdoru? Několik dnů a nocí trvající bitva má jen dvě možná vysvětlení. Je docela dobře možné, že mylně bylo informováno oněch zhruba padesát tisíc amerických, ale i evropských farmářů, ochránců přírody, odborářů a členů mnoha občanských iniciativ, kteří se i přes hrozbu výjimečného stavu snažili konání konference o další liberalizaci obchodu zabránit. Jejich bouřlivá reakce může být zcela nepřiměřená a zbytečně hysterická. Anebo jsme hodně nedostatečně informováni my, kteří si při sledování zpráv o oné bouřlivé události klepeme na čelo, a spolu se Švejkem i když ten to prý nikdy neřekl) a Švejnarem se při zmínce o světové globalizaci tváříme stylem To chce klid.
Proč se tolik Američanů tak křečovité vzpouzí procesu, který chce nám všem přinést více tržní svobody, méně státních regulací a jako mimořádný bonus hamburgery obzvláště vypečené? Také zde jsou dvě možné odpovědi. Je docela dobře možné že, Američané prostě nemají rádi svobodu. Bouří se proti větší volnosti a ve své provinciální omezenosti odmítají prosperitu, která je s ní, jak všichni víme, tak úzce spojena. Vzhledem ke známé americké mentalitě je toto vysvětlení vysoce pravděpodobné.
Je zde ovšem i druhá možnost, kterou také nemůžeme zcela zamítnout: Co když protestující vědí o globalizaci něco, co my v Čechách a na Moravě zatím netušíme?
Všechna minulá jednání o pokračující liberalizaci světového obchodu probíhala dobře až do chvíle, kdy kanadští ochránci přírody vynesli na světlo obsah dokumentu zvaného Multilaterální dohoda o investicích (MAI - Multilateral Agreement on Investment). Byl to dokument velmi tlustý, velmi právnicky učený a především - velmi tajný. Ti, kdo ho po odtajnění četli, byli silně znepokojeni. Tvrdí, že pokud by byl dokument skutečně přijat a světový obchod podle něj důsledně liberalizován, ztratily by jednotlivé státy kontrolu nad tím, co se děje na jejich území.
Vezměme si zcela fiktivní příklad. Řekněme, že by existovala nadnárodní těžařská firma, která by měla eminentní zájem dolovat zlato třeba v Prachaticích. Hrozilo by přitom riziko, že příroda v okolí Prachatic se začne k nerozeznání podobat přírodě v okolí severočeské Bíliny. Zatím má náš stát ještě určité prostředky, jak firmu ve vší slušnosti z katastru Prachatic vyprovodit. Pokud by však byl přijat dokument typu MAI, byly by pravomoci českého státu srovnatelné s možnostmi kterékoli železniční lampárny. Zákaz těžby zlata v Prachaticích by byl právníky dotčené nadnárodní firmy označen za mimoekonomickou bariéru obchodování. Ekonomové firmy by vzápětí vyčíslili ztráty, jež jejich společnosti ze zákazu těžby vyplynuly. Český stát by byl pohnán před neveřejný obchodní soud v Ženevě, který by rozhodl o výši pokuty, kterou je třeba za to, že Prachatice byly zachráněny, nadnárodní firmě zaplatit. Vše by se dálo ve jménu svobody podnikání a ve jménu liberální deregulace světového obchodu.
Opusťme náš zcela vymyšlený příklad a vraťme se do Seatllu. Padesát tisíc amerických, ale i evropských farmářů, ochránců přírody, odborářů a členů mnoha občanských iniciativ se zde nechalo po několik dnů a nocí mlátit, zatýkat a odvážet do vězení z pouhé obavy z toho, že pravomoci demokratických vlád, svobodná vůle občanů, ochrana přírody, zisky drobných podnikatelů a práva odborářů, to vše bude časem prohlášeno za mimoekonomické bariéry obchodování a pokutováno rozhodnutím příslušných neveřejných soudů.
Z nadhledu České republiky ovšem vypadá hemžení na ulicích Seattlu dokonale legračně. My dnes řešíme otázky mnohem zásadnější. Naše symbolické zvonce vyzváněly ze všech náměstí do celého světa osudovou otázku: Má nahradit Václava Klause raději Ivan Langer, anebo přece jenom Libuše Benešová?
zdroje :
http://www.volny.cz/l_kopecky/global/SEATTLE.htm
http://www.pravo.cz/
(Salon Práva)
z časopisu Sedmá generace
------------------------------------------------------------------------
Konec okurkové sezóny
Jan Keller
V době na přelomu srpna a září začala jako obvykle okurková sezóna pozvolna přecházet do babího léta. Prázdniny se s námi letos rozloučily jednou pouliční slavností, jedním náběhem na ekologický skandál a jedním idiotským výrokem vysokého činitele, jenž zaduněl až z ocelového srdce republiky. Vezměme to všechno pěkně po řadě.
Pouliční slavnost II.
Poslední srpnovou sobotu vyšly tři tisíce mladých lidí v Praze opět do ulic, aby protestovaly proti expanzi velkých nadnárodních firem, proti neméně agresivní expanzi automobilů a proti způsobu, jakým postupovala policie při jejich minulém květnovém protestu. Tentokrát mohou být s demonstrací všichni spokojeni. Policisté jsou jistě rádi, že je nikdo potupně nehonil kolem nádraží a že všechny výklady obchodů tentokrát zůstaly celé. Anarchisté a další demonstranti se zase mohou domnívat, že se potvrdily jejich stížnosti, podle kterých květnové násilí vyvolali nepřipravení policisté svým neadekvátním postupem. Smutný může být snad jen exministr vnitra Cyril Svoboda, který měl příležitost vidět, jak vypadá skutečně profesionální zajištění podobné akce, a mohl si je porovnat se svým květnovým amatérismem. Problém je však mnohem hlubší a nebylo by příliš moudré domnívat se, že stačí čas od času povolat několik set či dokonce tisíc policistů s vodními děly v záloze, a vše bude v naprostém pořádku. Ošidnost relativně pokojného průběhu demonstrace může spočívat v tom, že veřejnost nad vším mávne rukou. Nebyly materiální škody, nebyli zranění, a kromě jednoho úmrtí se nikomu vůbec nic nestalo. Pokud se ovšem nezačne kultivovaně diskutovat o hrozbách, na které chtěla většina demonstrantů svým způsobem upozornit, nemusí příště ani tisíc policistů stačit. Hned na podzim si pražané ověří, že v ulicích jejich města už skutečně pro automobily není k hnutí, a právě tak si ještě letos stovky drobných podnikatelů ve zcela nerovném soupeření s velkými obchodními řetězci připomenou, co že to ti demonstranti vlastně tak hlasitě skandovali.
Globalizace má nepochybně celou řadu aspektů kulturních, informačních, sociálních a ekonomických. V prvé řadě to je však proces čistě politický. Je to proces, v jehož průběhu se rozhoduje o tom, jakým způsobem a odkud budou napříště činěna rozhodnutí o mnoha věcech, o kterých dosud rozhodovaly více či méně nezávisle vlády suverénních států. Je vysoce pravděpodobné, že globalizace zároveň zvýší míru nestability domácí ekonomiky, ale přitom zúží prostor vládám, jak této nestabilitě čelit. Jinými slovy: pokud se vyplní předpovědi docela kvalifikovaných pesimistů, povede globalizace k situaci, kdy vlády jednotlivých zemí budou před svými občany zodpovídat za věci a poměry, které nebudou schopny výrazněji ovlivnit. To vše zcela bez ohledu na to, zda se bude jednat o vlády levicové či pravicové.
Tyto širší souvislosti bychom měli vidět pokaždé, když začne někdo v médiích bědovat nad tím, že bezpečnostní akce při zajišťování protestu mladých přišly daňového poplatníka na celý milion korun. Je to typická předlistopadová argumentace, která chce poštvat jednu skupinu lidí proti druhé. Zajisté, porovnáme-li milion korun s příjmem rodiny s malými dětmi či důchodců s nejnižšími důchody, zarazí nás, jak mnoho je to peněz. Právě k takovému porovnání máme být přivedeni. Porovnáme-li však stejnou sumu s majetkem, který vydá v londýnské restauraci Viktor Kožený při malém posezení s přáteli, zjistíme, že se jedná o nepatrné spropitné. Taková srovnání však již žádoucí nejsou. Na rozdíl od důchodců můžeme Viktora Koženého třeba ještě někdy potřebovat.
Buďme však objektivní a snažme se porovnávat srovnatelné. Snad nám někdo někdy alespoň přibližně vyčíslí, co nás bude globalizace vlastně stát. Zatím nám z nějakého důvodu takový účet nikdo nepředložil. Dokud ho však neuvidíme, nemůžeme být vůbec klidní. Odhlédneme-li od okrajových excesů, kterých bylo při demonstraci naštěstí minimum, a od typů, kterým je vcelku jedno, proti čemu protestují, jsou protesty proti globalizaci docela pochopitelným výrazem obav z nemalých rizik, které tak velká mocenská změna přináší. Pokud by jako jediný argument ve prospěch globalizace měl do budoucna sloužit nákup nových vodních děl, bylo by jen o další důvod k oprávněným obavám více. Budou další Libkovice?
Katastrofální situace severních Čech, kde na malé ploše minulý režim prosadil dusivou kombinaci velkoplošné těžby uhlí, tepelných elektráren a těžkého chemického průmyslu, se stala jedním z nejvýmluvnějších symbolů neudržitelnosti předlistopadového režimu. Jak známo, více než stovka obcí toto hospodaření nepřežila.
Opatření Pithartovy vlády z podzimu 1991, které stanovilo limity
Těžby, bylo přijato nejen jako symbol nového přístupu v ekonomice, ale především jak výraz zcela nového vztahu společnosti ke krajině, a to nejen v tomto kdysi tak malebném kousku Čech. V posledních měsících se z různých stran ozývají hlasy o nutnosti tyto ekologické limity zrušit.
Volání po zrušení limitů nespadlo z čistého nebe. Je jen jedním z mnoha důsledků nepovedené transformace naší ekonomiky. Zatímco v oblasti průmyslu ani v minulých letech nepůsobilo téměř nic, co by nutilo výrobce pronikavěji snižovat energetickou náročnost výroby, v oblasti domácností spotřeba energie dokonce po celá devadesátá léta výrazně narůstala, což bylo Klausovou vládou příznačně vydáváno za důkaz toho, že se přibližujeme Evropě. Pravdou bylo i v tomto případě něco jiného. Jako kdybychom se už smířili s tím, že naši ekonomiku prostě v dohledné době modernizovat nelze a že domácnosti i výroba budou elektřinou mrhat v budoucnu stejně, jako jí mrhaly dosud. Budou-li zrušeny ekolimity, čemu potom bude Temelín ulevovat?
Snahy o zrušení ekolimitů pro těžbu uhlí se navenek kryjí se starostmi o zajištění soběstačnosti naší země ohledně strategického zdroje uhlí. Argumentace, která by měla určitý smysl v případě Číny s jejími zdroji uhlí na několik set let, je silně demagogická v případě České republiky s jejími poměrně rychle vyčerpatelnými zásobami. Za vlasteneckými hesly o soběstačnosti se skrývá banální pravda, že je mnohem jednodušší urychlit spalování mizejících zdrojů, než se v účinnosti jejich spotřebovávání alespoň pokusit přiblížit vyspělým ekonomikám.
Polistopadové sliby jsou postupně opouštěny. Nejprve byl seškrtán seznam uhelných elektráren určených k odstavení, nyní se již uvažuje o stavbě elektráren nových. Jako kdyby mohl jakýkoliv počet nových uhelných elektráren či dalších bloků elektráren atomových zachránit ekonomiku, která vyrábí své výrobky s energetickou náročností srovnatelnou v Evropě již jen s Rumunskem.
Rok od roku se přitom ke svému konci chýlí životnost elektráren uváděných do provozu ještě za minulého režimu. Chátrají stejným tempem, jakým se vyprazdňují zbytky zásob energeticky využitelného uhlí. Vláda koalice proti tomu v devadesátých letech neučinila prakticky nic. To nejvýznamnější, čím do energetické politiky zasáhla, byla nechvalně známá kampaň za pořízení přímotopů do našich domácností. Díky ní výrobci elektřiny prakticky nepocítili propad výroby počátkem devadesátých let. Jak neskutečně krátkozraký to byl manévr ukazuje se právě dnes, kdy i přes ekonomickou stagnaci by průmysl potřeboval pro sebe již téměř tolik elektřiny jako v dobách vysoce plýtvavého reálného socialismu. Nejsnažší řešení - zrušit ekolimity.
Pokrok však přece jen existuje. Zatímco v minulosti byla likvidace severočeských obcí tvrdou daní za přihlouplé budování blahobytu všeho pracujícího lidu, dnes již tato fráze nehrozí. V případě, že by skutečně došlo k prolomení limit těžby uhlí, budou obyvatelé Horního Jiřetína, Černic, Droužkovic, Spořic a Března obětováni ve jménu mnohem vyšších ideálů naprosté svobody, ekonomického růstu a prosperity. Jistě to pro ně bude obrovské zadostiučinění. Výroba bezdomovců plní plán
Otřesná televizní reportáž z dětského domova v Ostravě ukázala divákům to, co sociální pracovníci u nás vědí už delší dobu - na rostoucích počtech bezdomovců se proti své vůli stále výrazněji podílejí domovy pro opuštěné děti. Jak nejlépe umí, pečují zaměstnanci domovů o své chovance přesně do dovršení osmnáctého roku jejich věku. Pak jim podle zákona nezbývá nic jiného, než je s nepatrným obnosem v kapse vyprovodit na ulici. Ocitají se na ní bez bytu, bez práce, bez příbuzných a bez jakéhokoliv zázemí. Pečlivě a na útraty státu byli připraveni pro život bezdomovce, jemuž je souzeno potulovat se po nádražích a parcích. Není divu, že mnozí z nich dříve nebo později končí ve vězení. Televizní zpravodajství ukázalo vyděšené tváře těch, které tento osud s vysokou pravděpodobností čeká, a ukázalo mrtvolu chlapce, který se svému údělu dokázal vzepřít jedině sebevraždou. V reportáži vystoupila ředitelka dětského domova, která s rozhořčením poukázala na to, že místo zařízení, jež by mohlo chovancům domova poskytovat při rozjezdu do života alespoň nejnutnější zázemí, postavilo město raději nové garáže.
Pak již se po celé obrazovce doširoka rozlila rozšafná tvář primátora města Ostravy (ODS), který divákům vysvětlil, že jakákoliv další péče o mladé lidi bez domova by v nich jen posilovala pocit, že nad nimi někdo stále dohlíží, takže si nemohou zařídit svůj vlastní život sami a po svém. Je tedy zřejmě lepší ponechat je ulici, kde budou naprosto svobodni a konečně budou moci dokázat, že to dokáží.
Vystoupení pana primátora bylo dvojnásob cynické, uvážíme-li, že právě v těchto dnech probíhalo zrovna v Ostravě shromáždění sociálních pracovníků z celé západní Evropy, kteří znepokojeně rokují o nebezpečném nárůstu sociální marginalizace. V celé Evropě rok od roku přibývají počty lidí, kteří se cítí být vyloučeni ze společnosti. Bezdomovci jsou jen pověstnou, i když velice výmluvnou špičkou tohoto ledovce. Vyspělé země zatím marně hledají způsoby, jak tento trend zbrzdit a jak zvýšit míru integrace ohrožených lidí do společnosti. Škoda, že pan primátor na konferenci nevystoupil. Mohl odborníkům z celé západní Evropy vysvětlit, že ohrožené skupiny mladých lidí je nejlépe ponechat na ulici, aby si bez jakéhokoliv poručníkování vychutnávaly svoji svobodu. I v evropských městech pak bude, zvláště po setmění, život právě tak vzrušující a dobrodružný, jako je v naší milé a pohostinné Ostravě.
Soudní lidé vědí, jak obtížné bývá nalézt práci, pokud člověk ještě nevstoupil na pracovní trh. O to obtížnější je to v místech, která, podobně jako Ostrava, vykazují nejvyšší míry nezaměstnanosti z celé republiky. To, co dokáže silně zkomplikovat život i těm, kdo mohou hledat oporu ve své rodině, znamená pro bezprizorní často zcela bezvýchodnou situaci. Je to situace o to těžší, že i pokud by snad práci přece jen nalezli, měli by menší šanci než ostatní, vybudovat si svou vlastní rodinu a vlastní domácnost. Děti z prostředí domovů mají velký problém nalézt životního partnera a osvojit si vzorce rodinného chování, které nikdy předtím nezažily. Proto vyspělé země pracně hledají způsoby, které by opuštěným lidem dávaly co největší šanci opět se do společnosti postupně integrovat, opět se naučit starat se o sebe sami. Je zde zapotřebí velké citlivosti a samozřejmě i hodně peněz. Nejsou to však peníze vyhozené. Uvažující pragmatiky jistě uklidní třeba to, že tyto prostředky se mohou vrátit například ve snížené míře kriminality.
Jestliže my peníze na taková humánní opatření dnes prostě nemáme, neměl by to nikdo zakrývat žoviálním žvýkáním frází o svobodě a svobodném životě. Příliš to připomíná známý výrok o naprosto stejné svobodě bohatých i chudých moci se vyspat kdykoliv pod mostem. Zde přece nevolíme mezi pravicovostí a levicovostí, ale mezi poťouchlým cynismem a obyčejnou lidskou slušností. Doufejme, že moudří otcové našich měst budou mít tolik ohledů, aby ty nešťastníky, kteří musejí v osmnácti letech zcela bez prostředků opustit dětské domovy, nechali alespoň přespávat kousek od radnice ve svých nově postavených garážích.
Globalizace, ekologie a marginalita spolu úzce souvisí. Jsou v konfliktu od té doby, co byla zahájena válka o odpoutání rozhodování od prostoru, o kterém je rozhodováno. Globalizace v podstatě znamená, že ti, kdo rozhodují, mohou kdykoliv utéci před zodpovědností za důsledky, jež budou mít jejich rozhodnutí pro přírodu a také pro lidi v jakékoliv lokalitě. Environmentální a sociální důsledky svého počínání nemusejí kalkulovat do efektivnosti svých investic. Devastace z Libkovic a marginalita z Ostravy se tak již brzy propojí s devastací jiných míst a sociální exkluzí jiných lidí do velké pavučiny, z níž je utkán příslib globalizované prosperity.
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
Převzato z časopisu Sedmá generace
------------------------------------------------------------------------
Středa 27.03.2002 14:37 Malé pražské výročí
Jan Keller Je poslední březnový týden a my bychom si měli připomenout jedno malé výročí. Uplynul přesně rok a půl od vrcholného zářijového setkání špiček světového finančnictví a bankovnictví v Praze. Kdo si ještě vzpomene na to, co tehdy finanční elita hostitelské zemi a celému světu slibovala? Od rána do večera jsme byli ujišťováni, že Praha vejde do historie jako místo velkého zvratu v politice bohatých vůči chudým zemím.
V předvečer zasedání vydala Světová banka Zprávu o rozvoji světa, ve které právě tento slib slavnostně stvrzovala. Mezinárodní měnový fond se tvářil vstřícně a slavnostně.
Měl jsem tehdy příležitost diskutovat o těchto slibech v rozhlasové besedě s místopředsedou jedné z obou slovutných institucí. Jezdil tehdy po republice a svou roztomilou češtinou strategicky získával sympatie veřejnosti. Na všechny mé pochyby ohledně věrohodnosti minulých slibů Světové banky reagoval tvrzením, že bohužel nejsem v obraze, neboť tyto instituce se nyní již určitě hodlají změnit. Říkal to tak upřímně a bezelstně, že jsem se za svou pochybovačnost málem začal stydět.
Po roce a půl od slavného pražského zasedání se ukazuje, že v obraze nebyl (abychom ho nepodezírali z něčeho horšího) sám pan místopředseda. Podle nejnovější ročenky referující o světovém vývoji se rozdíly mezi chudými a bohatými v celoplanetárním měřítku dále vyhrotily. Zatímco v roce 1970 pobírala nejbohatší pětina lidstva čtyřicetkrát vyšší příjmy než pětina nejchudší, v roce 1997 to byl již sedmdesátinásobek a v roce 2000 čtyřiasedmdesátinásobek. Na pražské setkání korunované hluboce symbolicky vepřovými hody s panem premiérem tento neblahý trend nijak nezareagoval.
Přední finančníci a bankéři světa tedy buďto nemluví pravdu, anebo v dobré vůli slibují něco, co nemohou nijak ovlivnit. V každém případě si ze svých slibů udělali docela solidní živnost. Právě před týdnem zavítala světová elita v rámci své charitativní turistiky do Mexika, kde musí být touto dobou opravdu příjemně. Rok a půl po slavném a přelomovém pražském zasedání nyní v Mexiku konstatovali, že do budoucna už bude opravdu důležité začít se konečně zabývat problémy světové bídy. Zatím toho pro jistotu chudým zemím příliš neslíbili. Vyzvali je (tedy alespoň ty, které nepatří do tábora našich spojenců), aby se nejprve zbavily svých nedemokratických režimů. Jak to mají udělat, jestliže jejich režimy jsou po zuby vyzbrojeny zbraněmi, jež jim výhodně prodaly země bohaté, to jim bohužel neporadili.
Pražský pokus o zmírnění světové bídy jaksi zapadl. Zbyly po něm škody na výkladech rozbitých výtržníky v řádu několika set tisíc korun. Hodně a dlouho se o tom mluvilo. Zbyly po něm také škody na technice rozkradené v sálech, do nichž výtržníci neměli přístup. Ty činily několik miliónů. O tom se příliš nemluví. Všichni už hovoří o další velké pražské události. Když se to nepovedlo s bídou, budeme řešit problémy světového míru. Výklady bude nutno lépe střežit, výpočetní a konferenční techniku bych doporučoval pevně přivázat.
Autor je sociolog
PRÁVO 27. března 2002
www.pravo.cz
15.03.2004 - Jan Keller - str. 07 Bangladéš, anebo Burkina Faso?
Ekonom Jan Švejnar poradil v rozhovoru pro Právo, jak se může zachránit sociální demokracie.
Musí prý radikálně vymezit skupiny, které budou mít nárok na sociální pomoc. Dále má snížit daně občanům, ale především cizím i domácím firmám, aby neodešly do daňových rájů. Zároveň má učinit atraktivnější cenu pracovní síly snížením odvodů na pojistném. Je třeba investovat do vzdělání, a protože stát na to peníze nemá a mít nebude, je nutno už konečně zavést školné. Vydělají na tom všichni, protože vzdělání otevírá cestu k vysokým platům a bohatství.
Sociální demokracie se má orientovat přednostně na voliče, kteří dokážou využívat možnosti globalizace a jsou pokud možno imunní vůči šokům, které občas přináší. Tolik Jan Švejnar.
Bylo by možno všechny tyto rady ekonoma přeložit do slovníku sociálních problémů, které z této léčby v zemích, kde byla aplikována, pravidelně vyplývají. Šířící se rozčarování z výsledků neoliberální léčby vyjádřil nedávno německý sociolog Christoph Butterwege, když prohlásil: Pokud by prosperita země závisela na malých sociálních nákladech a nízkých daních firem, musely by se v luxusu topit Bangladéš a Burkina Faso.
Povšimněme si však především souvislostí politických. Jan Švejnar v zásadě sociální demokracii poradil, aby se přihlásila k volebnímu programu ODS. Také občanští demokraté chtějí přece nejen zvyšovat úlevy pro bohaté a pro firmy, ale též se postarat o ty nejpotřebnější, o skutečné sociální případy. Také občanští demokraté chtějí snížit rozsah sociálního zabezpečení, aby donutili pracovat ty, kteří prý pracovat nechtějí. Občanští demokraté chtějí rovněž snížit míru solidarity, a to pod stejnou záminkou jako Jan Švejnar - vede prý k neúnosnému plýtvání.
Může sociální demokracii pomoci, přihlásí-li se jen poněkud jinými slovy k programu občanských demokratů? O tom lze silně pochybovat. Za zamyšlení však stojí, jaký model politiky z doporučení Jana Švejnara vyplývá. Navrhuje, aby zde byly dvě silné strany, které budou propagovat v zásadě tutéž politiku a trumfovat se přitom budou v tom, která z nich ji předvede v učebnicovější podobě.
Voliči se tak budou moci zcela svobodně rozhodovat mezi stranou, jež chce cizím firmám snížit daně hodně, a stranou, která je chce snížit ještě o trochu více. Budou mít volbu mezi stranou, která zredukuje sociální nároky nižších vrstev citelně, a stranou, která je zredukuje ještě citelněji. Budou si moci svobodně vybrat, zda dají hlas těm, kdo zruší bezplatné vzdělávání, anebo raději těm, kteří zavedou školné.
Strany se budou trumfovat v tom, která z nich odvykne lidi na sociální dávky a naučí je pracovat v regionech, kde na jedno pracovní místo připadá čtyřicet a více uchazečů. Budou se předhánět v nápadech, jak zaměstnance a drobné podnikatele otužovat, aby se v podmínkách globalizace cítili tak dobře jako mocné nadnárodní korporace.
Existují dlouhé seznamy slibů neoliberálů učiněných během posledního čtvrt století a dosud nesplněných. Pokud náhodou neoliberální léčba nezabere ani u nás, budou mít podle Švejnarova modelu lidé naštěstí pořád ještě volbu. Budou se moci svobodně rozhodnout mezi Bangladéšem a Burkinou Faso.