---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
http://www.darius.cz/jankeller
Vstanou noví kádrováci!

Odpověď Jana Kellera Bohuslavu Blažkovi.

V našem světě mizejí hranice, což je jev poněkud ambivalentní. Je to dobré pro ty, kdo chtějí hledat solidaritu mimo svou vlastní zem, ale je to dobré i pro ty, kdo chtějí bohatnout bez hranic. Je to dobré pro ty, kdo chtějí pomáhat bez jakýchkoliv omezení, ale je to dobré i pro ty, pro jejichž přízemnost a prostřednost je každý prostor malý.

Část prvého letošního čísla Sedmé generace byla věnována osobnosti Murraye Bookchina, jednoho z nestorů amerického ekologického hnutí. Také osoba Murraye Bookchina je jistě ambivalentní. Jedni mu zazlívají příliš radikální mládí, jiní mu v otevřeným polemikách naopak kladou za vinu malou radikálnost ve srovnání s ochránci divočiny. Tyto polemiky bývají vesměs otevřené a čestné.

To, co napsal ve svém článku Ideolog pod maskou sociálního ekologa pan Blažek (SG 1-2/2001), však rovné ani čestné rozhodně není. Třetina článku, jenž měl být věnován seriózní kritice díla Murraye Bookchina, útočí na Kellera. Byl bych zvědav na kritiku věcnou a fundovanou. To, co dělá Bohuslav Blažek, však připomíná styl právě těch kádrováků, které on prý tak nemá rád.

Bohuslav Blažek mi napřed vytknul, že jsem něco tak podřadného, jako je Murray Bookchin, vůbec uvedl ve svém přehledu vývoje ekologického myšlení. Vyčetl mi, že Bookchinovy teze znějí v mém podání prý příliš slibně. V zápětí mi ovšem vytkl naopak to, že Bookchina prý kritizuji. Je těžké vyhovět lidem, kteří vám jednou vytknou, že někoho chválíte, a vzápětí vás obviní z toho, že ho kritizujete. Ale budiž. Ani to všechno by mne nevedlo k tomu, abych se ozval.

Na dalším místě pak ve svém kritickém rozboru díla amerického filozofa Blažek pokračuje tím, že připomíná Kellerovo členství v KSČ. Byl jsem členem komunistické strany a ještě než jsem napsal prvý ze svých příspěvků do Poslední generace, upozornil jsem na to tehdejšího šéfredaktora časopisu. Zároveň jsem ho upozornil, že se jistě najdou lidé, kteří buď kvůli některému ze svých komplexů, anebo ve snaze poškodit jedno ekologické hnutí, čas od času tuto historii připomenou, což by mohlo pro Duhu být nepříjemné. Všechno jsme tehdy zvážili a já jsem osm roků každý měsíc do Poslední generace psal. Bohuslav Blažek se v tomto bodě ozval až po sezóně, členem redakce už delší dobu nejsem. Ani v této věci bych tedy nereagoval.

Pan Blažek se však dopustil velké nepoctivosti, která je v odborných kruzích neprominutelná. Uprostřed svých zcela nekonkrétních blábolů najednou ocitoval celou pasáž z mé knihy, aby na ní demonstroval, že místo věcného rozboru kritizuji Bookchina zleva a vytýkám mu nedostatek třídního přístupu, tak jako to přece dělají všichni soudruzi.

Podvod, jehož se dopustil Bohuslav Blažek, spočívá v tom, že zamlčel, že ona kritika zleva, kvůli které mne osočil, pochází nikoli z mého pera, nýbrž z knihy K. Mellose Perspectives on Ecology. A Critical Essay (vydáno v New Yorku v nakladatelství St. Martin's Press roku 1988).

Každý gramotný člověk musí přece vědět, že pokud autor uvádí v textu za určitou větou bibliografický údaj v závorkách (v mém případě vypadal tento údaj takto - (Mellos 1988: 102)), jedná se o citaci a odkazuje se na autora, knihu a stranu, z níž byl citát uveden.

Vše nasvědčuje tomu, že Bohuslav Blažek tímto způsobem není zvyklý pracovat. To mu však nedává právo obviňovat z diletantismu druhé. Pokud by uměl číst odborný text, musel by si pan Blažek všimnout, že jsem v celé své publikaci nezaujal ani jednou své vlastní stanovisko. Přesně tak, jak se na přehledovou publikaci sluší. Byla to pochopitelně též jedna z podmínek nakladatele.

Kniha Sociologie a ekologie, kterou kádruje pan Blažek tak neúprosně, prošla odbornou oponenturou, kde vědeckými recenzenty byli profesorka Librová a profesor Petrusek. Doktor Blažek fakticky upírá těmto lidem odbornost, jestliže tvrdí, že svým jménem podpořili a doporučili k publikování něco, před čím on sám považuje za nutné varovat mladé čtenáře.

Pan Blažek starostlivě oslovuje milé, mladé čtenáře, aby jim doporučil, co číst mají a čeho se mají rozhodně vystříhat. Přečteme-li jeho článek pozorně, nalezneme v něm skrytou reklamu na jeho vlastní knihu o venkovu, městech a médiích. Je to jediné dílo, které neroztrhal na cucky, které naopak obhajuje před recenzenty, kteří mu prý něco omylem vytýkají.

Přiznám se, že jsem knihu Bohuslava Blažka nečetl. Nemohu tedy soudit. Možná je docela dobrá, opravdu nevím. Pokud bych byl posedlý blažkománií, jeho knihu bych si půjčil a rozcupoval na kousky. Každá kniha se dá při troše zlé vůle rozcupovat na kousky. Dokonce je to mnohem jednodušší, než psát knihy vlastní. Je to mnohem méně náročné na čas a inteligenci a člověk se přitom zviditelní stejně spolehlivě. Jestliže bych autorovi kritizované knihy navíc podsunul myšlenky, které formuloval někdo jiný (přesně tak to provádí pan Blažek), byla by taková podpásová kritika pak už úplná hračka.

Necítím potřebu své knihy milým mladým čtenářům doporučovat jako pan Blažek tu svoji. Necítím ani potřebu varovat je před jinými autory. Myslím, že mají svůj vlastní rozum, a nebojím se, že budou ideologicky už zase někým pomýleni. Musím se jen ozvat proti tomu, abych byl pražským neokádrovákem kritizován za něco, co napsal někdo v Americe.

Zmíněnou kritiku Bookchina z levicových pozic od K. Mellose jsem uvedl jednak proto, abych ukázal, že Bookchinovi skutečně nelze nadávat do marxistů, jednak a hlavně proto, abych na ní mohl prezentovat (jak lze nalézt na téže straně textu) problém mnohem zásadnější. Poukaz na ideologické pozadí Bookchinovy ekologické koncepce nás totiž přivádí k obecnějšímu zamyšlení: Lze ve světě, v němž jednotlivci i skupiny interpretují realitu pod zorným úhlem svých zájmů, vůbec ještě nalézt místo pro koncepci přírody, která by byla takových zájmů prosta? Lze si představit environmentální hnutí, které by vystupovalo ve jménu vyšších zájmů přírody, aniž by tím zároveň hájilo své zcela prozaické zájmy sociální?

Soudný čtenář, pro kterého jsem knihu psal, z textu jistě pochopil, že zde vůbec nejde o míru levicovosti či třídnosti M. Bookchina, nýbrž o problém ideologické podmíněnosti jakékoliv veřejné akce, tedy nutně i akce ekologické. Kniha byla napsána pro studenty, pan Blažek by u zkoušky zřejmě neprošel. Ne však z důvodů politických, nýbrž vědomostních a obecně rozumových. Nejsem u zkoušek sice zbytečně tvrdý, znalost čtení však předpokládám.

Závěrem svého pomlouvačného článku Bohuslav Blažek světu oznamuje, že k četbě Bookchinových knih zase dlouho nenajde sil. Teď jde o to, aby se to nedozvěděl Murray Bookchin. Mohl by si v zoufalství něco udělat.

Jan Keller

P. S.: O míře informovanosti (či vkusu?) pana Blažka svědčí, že se pod svůj pamflet podepsal coby sociální ekolog. Aby mohl pan Blažek vůbec někým být, musel napřed ubohý Murray Bookchin tento termín vymyslet a do vědomí veřejnosti skrze své dílo a činnost stejnojmenné instituce na univerzitě ve Vermontu prosadit.

22.09.2005 - LUKÁŠ RYCHETSKý
Podstata freetekna je nekonzumní

(polemika)
Ad: Jan Keller - Systémový underground
(Salon č. 433, Právo 1. 9. 2005)
CzechTek donutil mnohé lidi psát, snad i ty, co jinak nepíší. S příchodem psané kreativity ale zároveň většině odešla i snaha dopátrat se podstaty jevu, který za tím vším psaním stojí. Několikrát se o to pokusil sociolog Keller a pátrání zakončil po svém zvyku radikálním tvrzením, které technaře představuje jako konzumní dítka stejně konzumního světa, jimž ke spokojené a bezmyšlenkovité apatii stačí nějaká ta pilule a repetetivní rytmus soundsystému.

Alternativní životní styl
Podstata neorganizovaných rave party Kellerovi ale uniká kvůli jeho aktivistickému vidění světa, ve kterém jsou útěk a snaha o vytvoření paralelního kvazisvobodného prostoru degradovány na "prioritu konzumu a zábavy". Na rozdíl od filosofa Bělohradského nepřipouští možnost, že by "vnitřní emigrace" nebo "útěk do života na periferii, bezdomovectví" mohli být vyjádřením jasného a kritického postoje ke světu. Vnější znaky diskutované subkultury Keller zaměňuje s jejím vnitřním poselstvím. V okřídleném požadavku novodobých nomádů (Nic nežádáme, nic nechceme, jen prostor pro naše toulání.) nachází pouhou chuť po nerušeném konzumování, a tak už nevidí (nebo nechce vidět) étos zakladatelů této subkultury, kterým byla snaha uniknout z dosahu a dohledu systému. Snaha žít soběstačně kdesi na samotném okraji, kterou provází neromantické vědomí skutečnosti, že sice nemám možnost změnit život všech, ale mohu tak alespoň učinit se životem svým.

Zdánlivá pasivita a nechuť dovolávat se konkrétních politických požadavků nemá podobu odevzdání se, ale riskantní pouti na samu výspu společnosti. Manifesty prvotních raverů (Naším úkolem je zničit tu lhostejnost, která je odpovědná za zánik životní síly na naší planetě.) jsou přitom lehce k dohledání a při čtení těchto textů tvrzení, že "návod pro své jednání technaři odkoukali z reklamy", neobstojí. Obraz dnešního CzechTeku je odrazem dění v Británii na počátku 90. let. Do pohybu se tam tehdy nedala tlupa dovádivé mládeže, ale lidé, kteří se kromě pořádání otevřených party pod širým nebem rozhodli žít kočovným způsobem života a jejich kolony následovaly ty cikánské. Někteří z nich po letech, stále v autech, dorážejí každým rokem do České republiky. Nemělo a nemá to nic společného s hrubě materiálním přístupem ke světu. Staronová nomádská skromnost se jako už od pradávna směňuje za pocit nebývalé svobody a nezávislosti na systému. Běžně se tomu říká alternativní životní styl. Je s podivem, že jej travellerům někdo upírá.

Rave party byly v době svého vzniku reakcí na komerční trendy v taneční muzice a jejich pořádání bylo alternativou sponzorovaných technoparty s placeným vstupným a reklamou na každém metru prostoru. Alternativou nekomerční, nekonzumní. Dodnes tak zůstavají jedinou neplacenou a nesponzorovanou hudební akcí.

Apolitické techno
Absence politických požadavků je pro Kellera důkazem konzumu. Svým exkursem do duše tanečníků, kterým je vše jaksi jedno, se ale dopouští zkreslení, když o nich mluví paušálně, přitom oni jsou tak rozdílní. Freeparty bývají označovány jako programově apolitické, skutečnost, že nejde o nějaké ideologizované, doktrinální jednotné myšlení ale neznamená, že se tam nemyslí vůbec. Výraz apolitický dostává v případě řady technařů nový význam, a sice jdoucí proti politice, nikoliv bez politiky. Rozdílnost lidí od soundsystémů i rozdílnost jednotlivých návštěvníků se sjednocuje v nechuti navštěvovat klasické komerční party, které o stavu dnešního světa vypovídají mnohem lépe než ty free. Jediným imperativem je pak heslo Do it yourself (Udělej si sám), které má k tupému následování reklamy asi tak daleko, jako člověk, který žije v nákladním autě s rodinou ke konzumentovi a voliči. Nejde tu o žádný diktát konzumu, ale o kreativní cestu k soběstačnosti.

Bylo by stejnou paušalizací tuto subkulturu cele představovat jako ryze nomádskou, dnes již taková totiž není. Počet technotravellerů se zmenšuje v souvislosti s dopadem zákonů, které nemíří pouze proti pořádání party, ale například v Británii zasáhly kočovnou komunitu Romů, hippies a technařů zároveň. Systém zkrátka už dávno ví, kdo a proč pro něj představuje nebezpečí. U koho postrádá jakoukoliv autoritu.

Konzum ale těžko hledat i u dnešní většiny, která si freetekno s alternativním životním stylem nespojila, a přesto myšlenky nesponzorovaných, bezplatných mejdanů, uspořádaných v rámci filosofie Do it yourself předává dál. Jde zřejmě o poslední skupinu lidí, kteří nepodlehli jako tolik ostatních tlaku hudebního průmyslu. Svou muziku sami skládají, sami ji vydávají a sami ji pak také zdarma anonymně hrají. Nikoho k tomu nepotřebují, a jak vidno, stále více lidí potřebuje je.

Techno a autonomní scéna
Medvědí službou antisystémovým bojovníkům je Kellerovo rozhořčení nad srovnáváním technařů a anarchistů. Technaři opravdu nejsou anarchisté, ale nelze zapomínat, že vyšli z prostředí britské autonomní a punkové scény a jak u nás, tak v zahraničí jsou s ní alespoň zčásti spjati. Není jistě náhoda, že první český soundsystém se zrodil na půdě dnes již zaniklého squatu Ladronka a že právě tento kmen několikrát formou benefičních party podpořil české anarchistické tiskoviny. V Británii existuje několik soundsystémů, které pravidelně doprovázejí pouliční party radikálně ekologické organizace Reclaim the Streets a travelleři již druhé desetiletí nalézají v zimních měsících azyl v anarchistických squatech. Pocit sounáležitosti, který Kellera uráží, je každodenní zkušeností mnoha anarchistů i technařů. Freetekno samo sebe ve svém projevu nikterak neomezuje, volá po vytvoření svobodného prostoru, ve kterém pak duní aparatury soundsystémů apolitických (jichž je většina), stejně jako těch, které se považují za antisystémové. Návštěvník své malé politické ne směřované vůči komerčnímu druhu zábavy říká už jen svou přítomností.

Techno jako politikum
Sociolog Keller se právem posmívá tanečníkům, kteří na jedné straně stát nemají rádi a na straně druhé se dovolávají jeho zákonů. Neměl by ale zapomínat, že právě takto se v režimech, které měly k humanismu daleko, volalo po rozšíření svobodného prostoru. Způsob, jenž zvolili pořadatelé protestních demonstrací, se může jevit jako mylný v touze oslovit co nejširší veřejnost, jako nebezpečný v tendenci důvěřovat některým politikům a jako podbízivý směrem k připraveným celebritám všeho druhu. Nelze jej ale zaměňovat za hlas freetekno komunity. Jakým způsobem se čeští technaři postaví k situaci, která jejich předchůdce žene stále dále od domovů, tedy k návrhu nového zákona o "některých shromážděních", se teprve ukáže. Zda v hlasitém protestu nakonec spojí stejně jako v Británii příznivce alternativní kultury bez rozdílu nebo prodají autenticitu své kultury za vojenský úvoz, nelze předvídat. Záležet bude také na těch deseti tisících návštěvníků, kteří se budou muset rozhodnout, jestli jim tento sice nepolitický, ale zároveň nekonzumní produkt konzumního světosystému náhodou nebude v nabídce chybět.

Důležitý bude i názor kritických myslitelů, které u nás pro alternativní mládež zosobňuje právě Keller. Bude zásadní a určující, zda se budou poctivě snažit porozumět fenoménu v jeho celistvé podobě, nebo zda ustrnou u slovních spojení o injekčních stříkačkách a propíchaných nosech, přesně ve stylu předsudečného lidového konzervatismu.


DISKUSE

Recenze knihy Björna Lomborga Skeptický ekolog, jejímž autorem je Jan Keller (Všeho je dost a bude ještě víc, LN 1. 7. 2006), ukázala, jak snadné je zesměšnit práci člověka, který se snaží věcnými argumenty a pomocí nejlepších dostupných dat bořit mýty, jež jsou v nás všech hluboko zakořeněny. Stačí na pár řádek shrnout protiintuitivní závěry a dát jim ironický nádech. Funguje to dokonale. Denně slýcháme z médií, že životní prostředí je stále více zdevastované, takže Lomborg prostě nemůže mít pravdu, když tvrdí (píše Keller), že „přírodní zdroje nedocházejí, hlad a chudoba jsou celosvětově na ústupu, život obyvatel planety je stále delší a zdravější a míra znečištění přírodního prostředí se snižuje“!

Světový bestseller Skeptický ekolog, který vynesl svého autora v roce 2004 mezi sto nejvlivnějších lidí světa časopisu Time Magazine, způsobil po svém vydání pozdvižení. Obsáhlé reakce se objevily v časopisech jako je Nature, Science či Scientific American. Do čela tažení proti dánskému docentu statistiky se postavil mj. i energetický analytik John Holdren, známý tím, že se spolu s biologem Paulem Ehrlichem rozhodli jednou provždy zničit odbornou reputaci „Lomborgova učitele“, slavného ekonoma Juliana Simona. Byl to totiž právě Simon, kdo začal s projektem, v němž nyní Lomborg pokračuje - monitorovat stav světa a vysvětlovat současný vývoj. „Ideolog“ Simon, jak jej Keller označuje, tvrdil, že mnohé suroviny budou postupem času méně vzácné, což se odrazí v jejich klesající ceně. Ehrlich, proslulý svými notoricky mylnými katastrofickými vizemi, se se Simonem vsadil, že cena pěti kovů (měď, chrom, nikl, wolfram, cín) během let 1980 až 1990 vzroste a ukáže na rostoucí vyčerpanost, a tedy vzácnost těchto zdrojů. Prohrál, ceny všech kovů se snížily, a to od 3,5 do 72 procent.

K obdobným závěrům dochází i Lomborg. Keller namítá, že jeho vysvětlení jsou „jasná, přímočará, ba až jednoduchá“. Ale přesně o to Lomborg usiloval: prostřednictvím údajů pocházejících z oficiálních statistik Světové banky, OSN, OECD a dalších institucí ukázat vývoj v jednotlivých oblastech životního prostředí. A ač se to může zdát divné, tato data dokládají, že „přírodní zdroje nedocházejí, hlad a chudoba jsou celosvětově na ústupu, život obyvatel planety je stále delší a zdravější a míra znečištění přírodního prostředí se snižuje“. Co s tím?

Bezesporu lze diskutovat konkrétní problémy či metodiku použitých statistik. To však vyžaduje jisté úsilí. Mnohem jednodušší je snažit se závěry knihy smést se stolu a živit ve veřejnosti staré mýty. Takový přístup zvolil Jan Keller. Věřme ale, že se najdou i jiní, kteří ke knize přistoupí s vážností. Své připomínky k analýze jednotlivých oblastí pak budou moci vznést na veřejné diskuzi s Lomborgem, která se bude konat v Praze na podzim tohoto roku. Doufejme, že i Jan Keller najde odvahu se zúčastnit a bude své výtky formulovat jako vědec. Zůstat v posměšné poloze totiž bude snad i jemu připadat až příliš laciné.

***

Diskuse vyžaduje jisté úsilí. Jednodušší je snažit se závěry knihy smést se stolu a živit ve veřejnosti staré mýty. Takový přístup zvolil Jan Keller.

O autorovi| Tereza Urbanová, Centrum pro studium životního prostředí, Liberální institut a Katedra ekonomiky životního prostředí, VšE v Praze

Tereza Urbanová

zdroj: www.lidovky.cz

21.09.2006 - Karel Balcar 

Ostrava už cítí příliv mozků z Východu

 

Sociolog prof. Jan Keller: ubližujeme sobě i chudším východním zemím

Odliv mozků z Ostravy se zmírňuje, zájem cizinců o práci v regionu se naopak zvedá. Z města za první pololetí odešlo za prací 342 Ostravanů, ale přišlo sem 1767 cizinců z EU a ostatních evropských zemí. Vyplývá to z informací úřadu práce.
Podle tiskové mluvčí úřadu práce v Ostravě Svatavy Baďurové z města od ledna do června odešlo za prací 57 především mladých vysokoškoláků. Jsou to sice opět jen vysokoškoláci evidovaní úřadem práce, ale podle Baďurové je to poměrně reálný obraz situace v krajském městě.
„Těžko jich bude dramaticky více,“ řekla s tím, že to ještě nemusí znamenat, že tito vysokoškoláci odešli z města nadobro. „Část jde za prací krátkodobě s cílem něco si vydělat, naučit se jazyk anebo získat třeba jen zajímavou položku do životopisu,“ doplnila Baďurová. údajně není již tak patrný odliv mladých mozků například do Prahy jako v předešlých letech.
Z druhé strany na ostravský trh práce přicházejí cizinci, kteří se zajímají nejčastěji o sezónní práce. „Za první pololetí roku úřad práce zaregistroval 1767 lidí z EU a Evropského hospodářského prostoru a registrace byla ukončena u 870 osob. V tom ale nejsou započítáni cizinci mimo EU, kterým je vydáváno roční pracovní povolení,“ uvedla Baďurová.
Do Ostravy z EU a dalších zemí mimo Unii ale nepřicházejí zahraniční pracovníci jen na dělnické pozice. Mezi cizinci pracujícími v Ostravě je v současnosti přibližně 350 vysokoškoláků, nejčastěji to jsou lékaři, manažeři a technici. Další příliv mozků je možné očekávat v souvislosti s plánovanými investicemi Hyundaie a dalších firem.

Následky jsou nepříznivé

Sociolog a pedagog Ostravské univerzity prof. Jan Keller tvrdí, že příval pracovníků ze zahraničí může mít ale nepříznivé následky.
„Pokud k nám půjdou málo kvalifikovaní lidé, bude to velká zátěž pro sociální systém. Neplatili do něj, ale budou z něj potřebovat peníze, pokud se v jejich životě něco neočekávaného přihodí. Anebo k nám půjdou kvalifikovaní pracovníci. To je ale způsob, jakým zase parazitujeme na té troše kvalifikovaných v těch chudších zemích, než je ta naše. Když jim ale tyto lidi odlákáme, tak tyto země spadnou o to níž a jejich perspektiva vlastního rozvoje se zase oddálí. Ať k nám přijdou více či méně kvalifikovaní, vždy to bude problém,“ konstatoval Keller.
Ideální by údajně bylo, kdybychom mozky uměli odčerpávat ze Západu, ale na to podle něj nemá republika dost tvrdou měnu.
Na přistěhovalce se budou muset připravit jako na konkurenci i komunální politici. „Během poměrně krátké doby bude určitá část zastupitelů například vietnamského původu. Je třeba si uvědomit, že lidé, kteří do Česka přijdou, jsou nadprůměrně podnikaví, pružní a dynamičtí, jinak by zůstali sedět doma. Pak to ale bude pro komunální politiku nepoměr, když nadprůměr z Vietnamu se bude konfrontovat s průměrným místním zastupitelem. Já osobně budu volit spíše ty Vietnamce,“ uzavřel Keller.

Regionální mutace - Právo - Severní Morava

www.pravo.cz

TROCHU PSYCHOLOGIE DO Té ANARCHIE

úvodem bych se chtěl omluvit za poněkud rozverný titulek, příliš nekorespondující s naprosto vážně míněným obsahem článku, leč mne, milí čtenáři, nic lepšího nenapadlo, čím bych upoutal vaší pozornost k přečtení následujících řádků, kde naleznete nejen další z mnoha "vědeckých" názorů ohledně nutnosti existence anarchistické společnosti, ale i mnoho podnětů k zamýšlení se nad sebou samým a nad svým jednáním. Psychologickým aspektům v souvislosti s nepřirozenou autoritou či anarchií se, co je mi známo, dosud žádná publikace či periodikum, vydávané anarchistickým hnutím v 90. letech, ještě nevěnovala. Proto by poněkud nezáživná první část tohoto článku měla vést k objasnění některých odborných pojmů, druhá část bude naopak, alespoň doufám, velmi zajímavá a možná nadzvedne ze židlí nejen odpůrce anarchie, ale i ty z vás, kdož se považujete za revoluční či militantní anarchisty. Chcete-li se tedy vznášet a vychutnat něco z pocitů astronautů či cestujících ve výtahu, jemuž se ve 40. patře přetrhlo lano, čtěte až do konce. Jak tomu u odbornějších článků bývá, následující řádky jsou v podstatě opsány z několika knih (vytištěno "obvyklým" typem písma) a doplněny mými vlastními úvahami a "technickými" poznámkami (vytištěno kurzívou). Převážná část tu a tam mírně upravených převzatých textů pochází z vynikající knihy německého psychologa Petera Laustera s poněkud praštěným názvem Nenechte si nic líbit (zřejmě měl dotyčný psycholog stejný problém s upoutáním pozornosti čtenářů na ne zrovna "akční" téma, jako já), menší část pak z publikace Cesta k vnitřní svobodě z pera téhož autora a ze známého díla psychoanalytika Ericha Fromma Strach ze svobody. Čtenář do hloubky obeznámen s psychologií nechť mi promine převedení některých odborných termínů do srozumitelného a proto možná i trochu zjednodušujícího jazyka, neboť uvádění vysvětlivek neznámých pojmů by zabralo příliš mnoho místa v tomto časopise. Psychická bída obyvatelstva Přes skutečnost, že za posledních 50.let tohoto století byl zaznamenán značný nárůst materiálního blahobytu a sociálních jistot, nejen že neubylo psychických poruch a chorob, ale naopak podstatně jich přibylo. Podle některých německých lékařů by se každý třetí pacient, který navštíví ordinaci, měl podrobit i psychiatrickému léčení a každý druhý pacient na operačním stole nemá žádný organický nález a představuje "psychický případ". Pacienti psychiatrických ústavů představují pouze špičku ledovce, jsou to jen ty nejtěžší případy. Mnohem horší je to s milióny psychicky narušených lidí, trpících psychosomatickými symptomy (například žaludečními vředy či migrénami) nebo neurózou. Psychologů a psychoterapeutů je málo, duševní utrpení je navíc viděno v blízkosti šílenství, duševních chorob a hrozícího blázince, proto přetrvává neochota pacientů s žaludečními vředy či rakovinou, že by se vlastně měli léčit psychicky. Co vlastně způsobuje psychické utrpení? Dle zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda existují tři instance, mající vliv na chování lidí:
- "ono", neboli nevědomé pudové jednání (například sexualita či agresivita)
- mé vlastní "já" (rozumové jednání člověka, které se může pro mnohé jevit jakožto "iracionální", naopak tzv. "racionální" chování člověka může být nerozumné)
- "nadjá", neboli okolní svět se svými morálními představami Pokud nevědomé pudové jednání a vliv okolí (neboli "ono" a "nadjá") převažuje nad vlastním "já", může to vést k volnému průběhu agresivity a sexuality, ale také k tzv. obranným mechanismům, což jsou první symptomy (příznaky) duševního onemocnění.

Než se dostaneme k některým příčinám (tzv. životním lžím), které vedou k převaze "nadjá" a "ono" nad vlastním "já" (mezi které patří, jak už asi tušíte, i fungování nynější autoritativní společnosti), bude možná potřebné zamyslet se nad některými obrannými mechanismy - "odmítání", "vyhlášení bezmoci" a "city pod krunýřem" (pochopitelně je jich daleko více, než tyto tři). Odmítání Vše, co působí úzkost či nepříjemné pocity, je odmítáno - začíná to při výchově v útlém dětském věku a ve škole, kde se téměř vždy praktikuje autoritářská výchova; u dětí se odmítání projevuje například potížemi při učení, u dospělých to vede k ústupu před realitou, rovněž tak u některých anarchistů existují tendence odmítat fakta popírající "základní mezníky anarchismu" či "klasickou revoluční cestu". "Odmítač" se spokojí s podřízenou činností a neprotestuje, když se mu děje křivda. Je poslušný, poddaný, nechce uvažovat o společenských nešvarech, neboť "vždyť přece se s tím nedá nic dělat, tak už to chodí". školský a výchovný systém v každém státě nahání (ať už úmyslně nebo neúmyslně) většinu dětí do odmítání, protože společnost potřebuje velké množství "odmítačů", kteří jsou ochotnými poddanými. Vyhlášení bezmoci Tento obranný mechanismus se dá charakterizovat výrokem "nedá se nic dělat, tak to prostě je".

Tento ústup do pasivity se stává začátkem manipulovatelnosti. K první kapitulaci vlastního "já" dochází vůči rodičům (autorita je vynucována trestáním nebo odmítnutím lásky), pak následují učitelé, profesoři, šéfové, partneři v manželství, vůdcové s jedinou správnou ideologií. Cesta k psychickému (a tudíž i fyzickému) zdraví však vede mimo jiné skrz odpor k autoritám. Je tedy jasné, proč mocní tohoto světa nepodporují psychoterapii - má zůstat jen terapií vyšších vrstev a ponechat většinu národa ve stavu manipulovatelnosti. City pod krunýřem City jsou v naší technické civilizaci považovány za méněcenné a vládne přesvědčení, že city se nemají dávat najevo a nejlepší je racionální způsob nazírání bez emocí. Jenže člověk city má, a i když je násilím potlačí, nezmizí. Projeví se například v orgánech a svalech těla či se mohou "proměnit" v reálné onemocnění. Děti jsou psychicky "chytřejší", než dospělí - své emoce, například hněv, vyjadřují dupáním či nespoutaně pláčí, neb jsou méně nuceny přijímat role a kontrolovat své city. Ten, kdo už nemá emoce, je vlastně mrtvý. "Ani s tisícem umělých květů poušť nerozkvete a tisíce prázdných tváří nezaplní samotu."

Obranné mechanismy ve společnosti

Nejdříve bych vám chtěl, milí čtenáři, poděkovat za to, že jste se "prokousali" až k tomuto odstavci - trochu té teorie bylo nutné a nadále už to bude čím dál zajímavější, mimo jiné i proto, že si teorii přiblížíme na konkrétním "anarchisticky laděném" příkladě - fungování obranných mechanismů ve společnosti. Kdo například říká nepříjemnou pravdu o sociálních nešvarech či o ekologické krizi a dobrovolné skromnosti, vyvolá u obyvatelstva (a bohužel i mezi anarchistickým hnutím samotným) celou řadu obranných mechanismů, mimo jiné:
- ztotožnění se s autoritou ("udělám, co oni, tj. také budu devastovat a konzumovat a pokud budu moci, tak také ostatní vykořisťovat")
- vytěsňování, neboli potlačování protestů následkem strachu z trestu
- projekce, neboli promítání vlastních potlačených přání na jiné osoby, které pak zuřivě kritizuji a potírám (opravdu trefné příklady naleznete v článku Fuhrer a jeho Sturm Abteilung, otištěném v letošním čtvrtém čísle stále lepšícího se časopisu A-Kontra)
- racionalizace, neboli rozumové ospravedlnění určitého jednání ("když ničím přírodu, konzumuji či vykořisťuji své bližní, přece vytvářím pracovní místa")
- zaclonění, neboli odstranění příznaků - u jednotlivců se to děje např. podáváním chemických léků zvaných psychofarmaka (Peter Lauster připouští jejich použití jen ve velmi akutních případech), ve společnosti je tímto psychofarmakem spoléhání se na technologie (a technické prostředky). Oba dva případy dokáží pouze zmírnit symptomy, nikoliv řešit příčiny.
- vyhlášení bezmoci ("nedá se s tím nic dělat, stát tu byl, je a nadále musí být")
- přebírání rolí, neboli akceptování pravidel hry ("vždyť je to všechno uzákoněné")
- otupení - tak se na to napijem (že, milí anarchisté.)

Překonání obranných mechanismů

Když už někdo chce přivodit společenskou změnu a chce po druhém, aby překonal svůj obranný mechanismus, je už docela načase, aby se zbavil těch svých. Neboli bylo by asi lepší nejdříve pracovat sám na sobě, než coby anarchisté začneme poučovat ostatní, jak by měli správně "anarchisticky" vytvářet společnost. Navíc by možná nebylo na škodu naučit se neiniciovat agresivní či odmítavé reakce u tzv. "normálních" lidí. Doposud totiž většina anarchisty pořádaných akcí (street parties, demonstrace), vydávaných materiálů (časopisy, brožurky, letáky, plakáty) a leckdy i naše chování vůči okolí, přiznejme si to, spíše dokázaly posílit výše uvedené obranné mechanismy. Pak se divíme, že máme takový fantastický úspěch u "prosté" veřejnosti a je nás, kolik je.

Doufám, že jste teď, milí anarchisté, nepodlehli obrannému mechanismu zvanému "vyhlášení bezmoci". Nikdy není pozdě se změnit k lepšímu. Návody k překonání obranných mechanismů vám sice v tomto článku nepředložím, přesahovalo by to rozsah tohoto časopisu a koneckonců jsou většinou obecně známé - dost často je naleznete v časopisech jako je Kruh života či třeba z psychologického hlediska téměř dokonalé knize Síla je ve vás americké autorky Luise L. Hay. Zkusme se ale zamyslet nad způsobem svého vyjadřování - jak myslíte, že na okolí zapůsobí neustálé opakování negací ("nezaměstnanost, nezaměstnanost a zase nezaměstnanost") či slova "muset" (hojně se vyskytující v publikacích ČSAF či Solidarity). Pokud je totiž vyvolaný pocit u čtenáře či posluchače nepříjemný, kloní se dotyčná osoba k tomu, aby na danou informaci zapomněla. Co je nepříjemné, odporuje naším přáním a nechceme si to připomínat. Pokud je ale vyvolaný pocit příjemný, má daná informace či prožitek daleko větší šanci, že se usídlí v paměťových buňkách. Mimochodem, na základě těchto psychologických poznatků se zpracovávají scénáře reklamních šotů. Podvědomí člověka může také odmítavě zareagovat na někdy až brutálně agresivní styl některých časopisů, jako je např. jisté periodikum sociálních anarchistů. Mezi "lehce stravitelné" nepatří ani doposud otištěné názory sociálního anarchisty Murraye Bookchina i jeho některých oponentů z řad amerických anarchoprimitivistů.

Čítankovým příkladem agresivního stylu budiž Bookchinova esej (či jak to nazvat) Whither Anarchism, která je přímo ukázkově prodchnutá nenávistí, arogancí a pohrdáním vůči odlišným či nesouhlasným názorům (a to už pomíjím v této eseji otištěné vulgární nadávky, směřované Bookchinovým oponentům).

Životní lži Peter Lauster jich uvádí celkem osm, za nejzajímavější (jejichž poznání může každému napomoci překonat své obranné mechanismy) považuji níže uvedené: 1. životní lež - charakter je důležitější než individualita Charakter (v pojetí Petera Laustera) znamená určitou normu vytvořenou společností.

Charakter člověka současné společnosti (ctižádost, egoismus), minulé či možná nastávající (věrnost "naservírovaným" myšlenkám, povinné nadšení) vznikl či může vzniknout manipulací a takový charakter je nadále manipulovatelný - jako pracovní síla, jako konzument, jako volič, jako stoupenec určitých modelů. Naopak zralost člověka je možná jen při neomezeném vývoji individuality, samozřejmě při respektování svobody druhého. Když člověk odpovídá obecně uznávané normě, neboli "nevyčnívá", poskytuje mu to pocit jistoty, čímž však masochisticky sebepotlačuje své vlastní "já" a zároveň sadisticky touží tyto normy vnucovat jiným.

Naopak, svobodně rozvinutý "zralý" člověk nemá žádnou vůli k moci, jeho egoismus není zaměřen na utlačování či vykořisťování druhých lidí a přírody. 2. životní lež - člověk potřebuje vzory a ideály Většina lidí tráví svůj život tím, že se snaží být takoví, jací by měli být dle všeobecně uznávaných vzorů nebo ideálů, místo, aby uskutečňovali sama sebe. Tohle znáte snad všichni z vás, sebemenší vybočení z "řady" (styl oblečení, nekonzumní způsob života, apod.) je trestáno, ať už psychicky (ze strany rodičů, sousedů, učitelů či kolegů v práci) či fyzicky (rodiče, policie). Problém však také může nastat, když protestní reakce vůči této životní lži vedou k protoreakci - k opačnému vzoru (nedbalý vzhled, drogy, příživnictví, nekritické uctívání "anarchistických idolů"). Závislost na opačném ideálu (byť by to byli "klasikové anarchismu") rovněž nemůže vést k vytouženému svobodnému rozvoji.

3. životní lež - nejdůležitější je pocit jistoty, svoboda vede k chaosu
Kdo naplňuje pravidla a normy autorit, dociluje uznání a chvály. Jde cestou přizpůsobení a cítí se zajištěn, neboť se vyhnul negativnímu hodnocení a trestu. Takový typický pozemšťan denně podléhá manipulaci, horuje pro vzory a idoly (politické, filmové či sportovní hvězdy) a denně aktivně o svou nesvobodu usiluje. Stává se, že člověk sní o svobodě, touží po ní, na straně druhé se jí však obává a brání se jí. Tak dochází k paradoxu, kdy sice o svobodě mluví, píše, poukazuje na nesmyslné společenské, sociální, morální či ekologické poměry a chtěl by žít v "občanské" (či "decentralizované") společnosti, ovšem na druhé straně se bojí pro to něco konkrétně udělat a především ve výchově (svých dětí, studentů.) uplatňovat více svobody a autonomii osobnosti, protože doposud jsou lidé vychováváni k nesvobodě. "Všechny ty řeči o antiautoritářské výchově vedou jen k chaosu a k anarchii." Tato odpověď signalizuje strach ze svobody. Anarchie ovšem znamená nepřítomnost nadvlády a anarchismus znamená (nejen toto) "nauku o popírání státního násilí a pořádku". Poznámka specielně pro odpůrce anarchismu - znovu připomínám, že předchozí věty jsou téměř doslovnými citacemi z publikací psychologa Petera Laustera, který už tím, že výše uvedené vůbec napsal, jako jeden z mála vysokoškolsky vzdělaných lidí na této planetě možná dokázal překonat výše uvedenou životní lež. Psychoanalýza a psychoterapeutické školy výsledky svých výzkumů naznačují anarchistickou společnost bez nadvlády, aniž by však oficiálně a cíleně o takovou společnost usilovaly. Sice zdůrazňují, jak je společnost nemocná a podávají diagnózu symptomů útlaku lidí (různí jednotlivci či skupiny toto rozšiřují na zvířata a přírodu), ale neodvažují se vytvořit žádný konkrétní společenský program či návrh nové budoucnosti v rozvoji osobnosti a sebeurčení. Tento strach ze svobody neexistuje jen u psychologů, ale i u filosofů, sociologů, atd.

Zářným příkladem je stěžejní dílo Jana Kellera Až na dno blahobytu, ve kterém sice není na státu ponechána jediná nit suchá (současní anarchisté mají, s výjimkou sociální oblasti, velmi daleko k důslednosti výše uvedeného sociologa), ovšem v kapitole snažící se naznačit nějaké východisko je "naprostá anarchie" striktně a bez udání důvodu odmítnuta. Autor se pak pokouší velice mlhavě definovat jakousi decentralizovanou společnost, aniž by uvedl, kdo ji bude (pokud vůbec někdo) organizovat - budou-li to "osvícení" byrokraté, dostali bychom se přirozeným vývojem zase zpět k vysoce centralizované společnosti, budou-li to lidé sami, jednalo by se právě o tu odmítanou "naprostou anarchii".

Rovněž filosof Václav Bělohradský se nedávno blýskl (v dopise iniciátorům výzvy Impuls 99) neuvěřitelně drtivým odsudkem kapitalismu, konzumerismu, katolické církve, byrokracie, globalizace či EU (není snad vynechána jediná špatnost současné euroatlantické civilizace), aby pak bohužel s jistou dávkou nostalgie zatoužil po návratu "demokratického sociálního státu". Těžko říct, proč si Jan Keller ani Václav Bělohradský nepřipouštějí možnost neexistence nepřirozené autority ve společnosti. Že by to bylo způsobeno nedostatkem informací? Nebo je to třeba důsledek jednání a chování anarchistů (těch, co se za ně považují či těch, za které je považují sdělovací prostředky)? Bylo by velmi zajímavé a poučné znát jejich důvody.

Další životní lži

Patří mezi ně například "Každý je bližním sám sobě", či "Inteligence je důležitější než cit".

Jejich popis by však přesahoval kapacitu tohoto vydání Existence, takže snad někdy příště. Zkusme se nyní vrátit k některým pasážím z knihy Petera Laustera (resp. Ericha Fromma), o kterých se domnívám, že si zaslouží vlastní kapitolu. Výchova k negativní agresivitě Autoritativní výchova dnes, stejně jako v minulosti, ovládá dětské pokoje.

Krásná doba dětství představuje pro mnohé děti peklo plné násilí. Toto násilí nemusí být pouze fyzické, ale i psychické - např. absence pozornosti, citu či lásky a zájmu o malé roztomilé stvoření, nebo zákazy, ponižování a nereálné stupňování požadavků. V menšině dnešních domácností se vychovává autoritativně, ve zbývajících, tedy ve většině z nich, více než autoritativně. Rodiče to zpravidla tuší, avšak podvědomě v této výchově pokračují, neboť sami byli vychováváni autoritativně, jak svými vlastními rodiči, tak autoritativní společností. Přílišnou autoritativní a frustrující výchovou je spuštěn patologický vývoj agrese ve směru agrese negativní - taková osobnostní struktura žije dnes u mnoha lidí; nacisté v Německu nebo třeba komunističtí fanatici v Kambodži či v období čínské kulturní revoluce nepředstavovali žádné výjimečné zjevy, jen mohli díky určité politické konstalaci své sadistické sklony uplatnit. I když k takovéto politické konstalaci dochází poměrně zřídka, i v demokratickém státě existuje neustálá možnost destruktivního uplatňování moci v mnoha institucích. Neb nejen mocní, ale i ti méně mocní na nižších místech v hierarchii jsou sadisty, čekajícími denně na svou šanci. Agrese "Jsem vášnivý odpůrce represivních kapitalistických a komunistických společenských struktur, které manipulují, utlačují, vykořisťují, vydírají a zastrašují," říká o sobě Peter Lauster.

A dodává: "Jako psycholog vídám každý den konkrétní psychickou bídu člověka, žijícího v kritizovaných společenských strukturách a přeji si, aby se vztahy měnily, aby se nejen o tom mluvilo, ale aby se pro to udělalo něco praktického. Na druhé straně vehementně odsuzuji násilné akce teroristů (myšlena činnost západoněmecké RAF)."

Násilí plodí odvetu a agrese protiagresi. Kde je tomu konec? I když se můj nepřítel velice vzdálil jádru své duše, přece je stejný, jako já. Vražda nebo nějaká jiná méně násilná agrese je únikem před sama sebou a já ubližuji druhému člověku tím, co nejhoršího někdo provádí mně. Vracím-li ránu, nejsem lepší, i když si přeji vykonat něco dobrého. Kdo vsadil na agresi, prohrál hned od začátku; docílí možná (v lepším případě) jen povrchního zdánlivého úspěchu, ale v konečném důsledku se nic nezmění.

Přerušení agrese

Člověk, jenž je utlačován a autoritářsky omezován, ve strachu před trestající autoritou (rodiče, represivní složky vládnoucího režimu) potlačuje sebezáchovnou obranu (což je také jedna z forem agrese) proti agresorovi. Toto potlačení agrese často vede patologickým směrem k sadismu a destrukci. Smutným příkladem tohoto budiž tzv. španělská sociální revoluce, ve které nešlo ani tak o anarchistické ideály, jako spíše o pomstu často negramotných lidí na do té doby brutálně se chovajících členech katolické církve a příslušnících neuvěřitelně bohatých vrstev. Nemusíme ovšem zacházet tak daleko do historie, vzpomeňme si na chování alkopunkerů na různých demonstracích či pražských street parties. Kdo se vědomě k agresorovi nechová agresivně, aby přerušil nekonečný řetěz "násilí - protinásilí - násilí proti protinásilí", ten se sice chová nepřirozeně, ale morálně, protože jeho chování ukončuje agresi a do budoucna podporuje přirozené chování. Ne vždy je však na místě křesťanský postoj Lva N. Tolstého co se strpění agrese týče, zvláště když jde o útok na vlastní život.

Sebezáchovná obrana by ale neměla, pokud možno, vyvolávat zesílené protinásilí. Revoluce Odpor proti útlaku a hledání větší spravedlnosti je morálně oprávněné. Navíc je to i z hlediska zachování si duševního a následně i fyzického zdraví přímo nutné, jak vyplývá z první části tohoto článku. Stane-li se však utlačovaný machiavelistou, čili staví "zájem revoluce" či "třídního boje" nad morální zásady, jedná i on nemorálně, egoisticky. Na tom ztroskotala drtivá většina revolucí (ne-li všechny). Revolucionáři většinou praktikovali stejný despotismus, jako vládnoucí skupiny, proti kterým se bránily. Místo aby přesvědčovali, manipulovali. Revoluce nepřichází ani zdola (proletariát) ani shora (establishment). Úspěšná revoluce vychází z nitra, z duše, osvobozené od deformací, zmrzačení a životních lží. Jen důslednou prací na psychice, napravováním vědomí a odbouráváním obranných mechanismů a životních lží se může zdařit společenská přeměna. "Chceme být lidmi už před revolucí, jinak bude revoluce nelidská", vyžaduje sociolog Dieter Duhm. A futurolog Robert Jungk k tomu dodává:

"Humánní revoluce musí zůstat lidská, proto musí užívat jiných metod, i když to bude trvat trochu déle. Ti, kdož chtějí měnit společnost, se musí naučit myslet a plánovat dlouhodobě." Než tedy začneme chtít měnit lidi, naše děti, spolupracovníky, společnost, měli bychom změnit nejdříve sami sebe, abychom neztroskotali. Měli bychom se v prvé řadě osvobodit od konfliktů s prostředím a od svých postojů zavrhnout balast falešného poznání. Je hrozné, když se psychicky deformovaný člověk stane revolucionářem a pustí se do ozdravování společnosti, aniž by se dále zabýval svým "já". Všichni budoucí revolucionáři by se měli méně učit zacházet se zbraněmi či připravovat se na partizánskou válku, o to více by se měli hledět psychicky uzdravit, a to dříve, než způsobí nové neštěstí nelidskosti a útlaku. Být se zbraní v ruce v ilegalitě ještě žádného duševně nemocného jedince neuzdravilo, byť se to zdá mnohým teoretikům revolučním činem. Závěrem bych chtěl sdělit všem, kdož se ještě nevznášejí ve svém pokoji či už rituálně nespálili tuto stránku, že je docela přirozené, že se v prvním okamžiku bude vaše podvědomí bránit novým "nečekaným" nebo nepříjemným skutečnostem, neb zatím ještě nemá vytvořené škatulky, do kterých by výše uvedené informace "seděly". Méně přirozené by však bylo si dané škatulky nevytvořit. Což se tedy nyní zamyslet nad dosavadní činností lidí a organizací činných v anarchistickém hnutí? Doposud se spíše plánovaly sociální revoluce (nebo naopak zase street parties) či striktně se ideologicky vymezovalo, aniž by se zároveň "pracovalo na psychice, napravovalo vědomí a odbourávaly se obranné mechanismy a životní lži". Není to možná důvod (či spíše jeden z mnoha důvodů), proč je anarchistické hnutí tak "úspěšné", jak je nyní a proč je nás takový nesmírně "obrovský" počet? Zdokonalení sebe sama, snaha o odbourávání obranných mechanismů u společnosti vůči anarchistickým myšlenkám a především zaměření se na oblast výchovy - možná právě toto (kromě jiného), spíše než spoléhání se na radikalizaci námezdně pracujících v průběhu hospodářských krizí, může vést k toužebně očekávaným změnám. Náznak "vědeckého" zdůvodnění ze strany psychologů či psychoanalytiků k tomu ti, kdož vyžadují nějaké "racionální vysvětlení", už tedy mají, i když to pochopitelně samo o sobě nestačí a může se ukázat, že i "vědecké kapacity" se mohou v něčem mýlit. Zřejmě bude tedy nejlepší, když nad výše uvedeným podumá každý sám. A zkuste se usmát, hned vám bude líp u srdce.
-abm-


http://www.csaf.cz/existence/7/psychologie.htm

www.pravo.cz - příloha Kultura - 25. 3. 2009 - Zdenko Pavelka

Kellerův sarkastický deník



Nějak rychle jsme zapomněli, že jsme tady doma. Je načase si to opět připomenout – uzavírá sociolog Jan Keller předmluvu k výboru ze svých komentářů publikovaných v Právu v letech 1998–2008.

Ošemetnou službu dni a posun k dlouhodobější platnosti překonávají v Kellerových textech sarkasmus a černý humor, ostrými pointami a jedovatostmi končí většina glos. Zvláště v posledních větách je totiž Keller literárním prasynovcem vídeňského ironika Petera Altenberga, kousavý vtipálek, jehož smích je jedinou zbraní proti sobectví a blbosti takzvaných elit.

Skoro se zdá – při četbě tohoto svérázného deníku – jako by považoval za svůj hlavní úkol odhalovat právě lidmi volenou, ale čím dál méně odpovědnou společenskou vrstvu, která především zavinila tak rozšířenou a umrtvující frustraci z posledních dvaceti let. A při pohledu na bratrstvo zlobbovaných politických špiček ve stranických sekretariátech a v malostranských parlamentních budovách se utěšuje: Podle italského sociologa Vilfreda Pareta nejsou dějiny ničím jiným než hřbitovem elit, které se zkompletovaly a uzavřely. Ke kellerovské ironii patří i to, že s liberály, jejichž božskou prozřetelností je volná ruka trhu, polemizuje nejraději v duchu a za pomoci svého milovaného Alexise de Tocqueville, klasika liberalismu.

Kupodivu však Keller tento desetiletý výběr vydává, protože nahlíží české bahno optimisticky – pokud ovšem jako společenství budeme schopni nenaletět nacio -nalistické strategii, která například jen v kupónové privatizaci způsobila stamiliardové ztráty. Jak? …odmítnout budování prosperity, rozvoj demokracie i ochranu suverenity po česku…

Jan Keller: Teď, když máme, co jsme chtěli

Earth Save, 174 stran



Další potvrzení, že politika se odtrhla od života

Rozhovor Haló novin se sociologem, profesorem PhDr. Janem Kellerem

Současná krize nás zaskočila. Jste na tom stejně?
Věřil jsem, že volby v září proběhnou. Nenapadlo mne, že si bude poslanec Melčák stěžovat. Považuji ho za pouhou figurku, která dříve plnila instrukce ODS. Nebylo ale ani v zájmu ODS zářijové volby zrušit. Z toho pro mne vyplývá, že za nitky v případě Melčáka tahá ještě i někdo další. Zatím netuším, kdo by to mohl být.

Jak vůbec vy byste tuto krizi hodnotil?
Je to jen další potvrzení toho, že vládní politika se odtrhla od života společnosti a od zájmů většiny běžných občanů. I když jsem si přál pád Topolánkovy vlády, dnes to vypadá tak, že jsme si zatím moc nepomohli. Přitom do řádných voleb se situace v ekonomice i v politice bude spíše zhoršovat. O sociální situaci ani nemluvím. Vzrůst nezaměstnanosti nás teprve čeká.

Když se tak ohlížíte zpět, jakou roli v ní byste přiznal hlavním aktérům, tedy Melčákovi, Ústavnímu soudu, hlavním politickým stranám či poslednímu rozhodnutí ČSSD?
Budu stručný: Poslanec Melčák prohlásil, že podruhé se už nechystal podat stížnost k Ústavnímu soudu. Můžeme si tedy být naprosto jistí, že se k tomu chystal. V tom případě by Ústavní soud asi trval na tom, co tak křečovitě obhajoval už v prvním kole - na nepřípustnosti retroaktivity. Je velké riziko, že by tím zpochybnil i druhý termín voleb. Za této situace bylo správné, že ČSSD od předčasných voleb ustoupila. Vyřadila tím ze hry dva velice podezřelé hráče - Melčáka a většinu soudců Ústavního soudu. Pokud by se sněmovna rozpustila, hrozil by skutečně ještě mnohem větší chaos. Nelze spoléhat na to, že vládní politici, ústavní soudci, či dokonce pan Melčák by se chovali zodpovědně.
Ústavní soud měl z právního hlediska zřejmě právo udělat to, co udělal. Neměl by se ale nyní zbavovat politické zodpovědnosti za důsledky, které tím vyvolal. Vůbec se mi nelíbí, že ústavní soudci se tváří stylem My nic, my muzikanti.

Kdo z této krize myslíte, že bude nejvíce profitovat?
To uvidíme až po volbách v květnu 2010. Zatím z ní vychází nejlépe prezident Klaus. Ale myslím si, že i on by byl raději, kdyby se politici a soudci chovali zodpovědněji. Ve hře je přece mnohem více než osm poslaneckých platů Miloše Melčáka, které si nyní může za svoji tvrdou práci vychutnat.

Co říkáte gestu Mirka Topolánka, tedy tomu, že se vzdal poslaneckého mandátu? Bude to mít nějaký vliv na politickou scénu?
Mirek Topolánek ještě nedávno tvrdil, že každá krize ho zoceluje. Bohužel tehdy zapomněl dodat, co pro něho takové zocelení znamená - utéci z boje jako malý kluk.
Pro předlistopadovou armádu, která ho do boje takto vycvičila, to není příliš lichotivé vyznamenání. Ale ne každý absolvent splní naděje svých učitelů.

Jak se vlastně nyní vývoj až do květnových či červnových voleb může vyvíjet?
Bude velké přetahování o podobu státního rozpočtu. Fischerova vláda chce bohužel náklady na krizi přesunout na střední a nízkopříjmové kategorie obyvatelstva. V podstatě chce ubrat těm, kdo nemají vlivné lobby a kdo se nemohou bránit. Rodiny s malými dětmi, nemocní, důchodci. Tady všude se dají ubrat miliardy, aniž by hrozilo, že se tím sníží přítok sponzorských darů do pokladen pravicových stran.

Jak by měly postupovat strany, které se chtějí dostat do Poslanecké sněmovny?
Měly by si najít skupiny, jejichž zájmy chtějí hájit. Všem prostě vyhovět nelze. Měly by jasně říci, co pro ně hodlají udělat a kde na to vezmou peníze. Pro levicové strany to jsou nejen lidé sociálně slabí, ale stále více také příslušníci takzvaných středních vrstev. Právě na jejich úkor hodlá pravice řešit dopady krize, jak nám pan Janota jistě brzy vysvětlí.

Jak podle vás může ovlivnit současná situace přípravu státního rozpočtu a vůbec myslíte si, že Fischerova vláda svou roli ustojí?
Premiér Fischer jasně řekl, že povede jen takovou vládu, ve které mu levice dovolí prosazovat škrty na úkor tradiční voličské základny levice. Pokud svůj názor nezmění a pokud se levice nezpronevěří svému programu, pak Fischerova vláda nemůže do voleb vydržet.

Jaký ohlas, z perspektivy několika měsíců, může mít naše krize na evropské veřejné mínění či naše postavení na evropské scéně?
Už se našli politici a komentátoři, kteří tvrdí, že nás současné dění v Evropě obrovsky poškozuje. Jsem v poslední době v Evropě zhruba stejně často jako v České republice a ujišťuji vás, že Evropa se o dění u nás nijak zvlášť nezajímá. Každá z členských zemí má dost starostí sama se sebou. V Evropě je v průměru vyšší nezaměstnanost než u nás a předvolební boje například v Německu jsou pořádně tvrdé. Mimochodem právě v Německu šla během pár měsíců výrazně nahoru strana radikální levice - Die Linke.

Může tato krize ovlivnit účast voličů v příštích volbách a komu vlastně ti, co zbudou, mohou dát více za pravdu?
Do voleb toho přijde ještě hodně a dnes nelze účast ani sympatie odhadnout. Důležité budou dva faktory. Jednak to, kolik hlasů ve skutečnosti získá TOP 09. Výzkumy jí sice momentálně dávají více hlasů než komunistům, ale nepřekvapilo by mne, pokud by na jaře nepřekročila pět procent. Dále bude důležité, jak dopadnou lidovci. Pokud by se do parlamentu nedostali, bude sílit tlak na velkou koalici ODS a ČSSD.

Mezi ODS a ČSSD to sice haraší, ale v kuloárech se stejně hovoří o možném velkokoaličním povolebním scénáři. Domníváte se, že skutečně existuje toto nebezpečí?
Velká koalice by byla nebezpečná hlavně pro ODS a ČSSD. Znamenalo by to začátek jejich štěpení a počátek jejich konce. Myslím si, že krize bude v té či oné podobě trvat spíše roky než měsíce. Spolu s tím se bude společnost polarizovat, zájmy jednotlivých skupin bude stále obtížnější sladit. V takové situaci by se obě strany koalicí jenom znevěrohodnily. Buď by se musely zříci jádra svých programů, anebo by se tyto programy navzájem vyrušovaly.

Co by bylo třeba udělat pro to, aby k podobným problémům už nedocházelo? Je na to vůbec nějaký recept?
Pokud nezačne být ekonomický systém, který plodí krize ve stále kratších intervalech, nějakou formou účinně regulován, bude se sociální situace ve společnosti stále více vyhrocovat. Moc velkých finančníků a finančního kapitálu dnes prostě není pod žádnou demokratickou kontrolou. Z toho vzniká stále větší nejistota nejen pro zaměstnance, ale i pro drobné podnikatele a také pro rodiny, celé domácnosti, pro důchodce spod. To, co se u nás děje, je jen drobnou ilustrací tohoto základního protikladu dnešní doby.

18. září 2009, Jaroslav KOJZAR

www.halonoviny.cz


O užitečnosti mafie a jiných známostí pro život

9. května 2009
V současné sociologii se to jen hemží slovy jako společnost sítí nebo sociální kapitál, ale víme vlastně proč? Podle sociologa Jana Kellera si ani odborníci, kteří s těmito pojmy běžně pracují, neuvědomují širší společenské souvislosti, které způsobily jejich nebývalou popularitu. Vysvětlení je třeba hledat v "krizi organizované modernity", ke které dochází od 70. let minulého století. Tehdy se sociální stát dostává do problémů a podobně se vede i jiným velkým formálním organizacím, které dosud poskytovaly svým členům materiální zajištění a bezpečí. Vzniká nový divoký svět, v němž se jednotlivci musí o sebe postarat sami.

Tak se stalo, že i sociologové objevili svět sociálních sítí, kontaktů a známostí. Lidé ale přece věděli odjakživa, že bez konexí daleko nedojdou. Sociální sítě opěvované dnešními učenci nejsou ničím jiným než demokratickou mutací starých klientelistických sítí. Aby tuto tezi doložil, Keller se pustil do čtení korespondence královských intendantů s Colbertem, ministrem financí Ludvíka XIV. a zakladatelem francouzské státní správy. Dopisy plné podlézavosti, ponížených proseb o protekci a nabídek nejrůznějších dárků ukazují, že klientelismus a korupci mají moderní státy v genech.

Podobně Keller kritizuje sociální kapitál. Tento pojem pochází od politologa Roberta Putnama, který jím označuje kvalitu občanského života. Sociální kapitál vzniká z obcování lidí ve sdruženích a spolcích, kde pěstují ctnosti tolerance, družné spolupráce a solidarity. Keller vidí věci úplně jinak. V dnešní společnosti na lidi číhá mnoho rizik, proti kterým již instituce neposkytují ochranu. Pojištění před těmito riziky se privatizuje a výsledkem je posedlost zvětšováním sociálního kapitálu, to znamená kontaktů, které mohou přijít v nouzi vhod. Jenže představa, že mezilidské vztahy lze chápat a hromadit jako kapitál, je hluboce zvrácená. Navíc ne každá známost má stejnou hodnotu. Politické konexe mají zcela jinou váhu než známost s prodavačkou v trafice naproti.

V čisté podobě sociální kapitál ztělesňuje sicilská mafie. Tu Keller, inspirován především četbou italských autorů, nepovažuje za přežitek tradiční venkovské společnosti, ale naopak za fenomén veskrze současný. Na Sicílii během 19. století dorazil trh a modernizace, ale stát byl katastrofálně slabý. Podnikatelé se necítili bezpeční, a začali si proto najímat soukromou ochranu. Mafie tuto funkci plní znamenitě tím, že kombinuje brutální násilí s chytrým networkingem. Nejprve nabízí přátelství.

Kapitoly o klientelismu a mafii budí očekávání, že se Keller hned nato pustí do výkladu situace v české společnosti. Na nic takového však nedojde. Údajně proto, že spolupráce sociologů s "kriminalisty a nezkorumpovanými členy justice" zatím v Česku nekvete. Možná příště. I bez této roviny je Kellerova svižně psaná kniha sympaticky provokativní.

***
LITERATURA FAKTU (VYŠLO ČESKY)
Jan Keller: Nejistota a důvěra
Vydal SLON, Praha 2009. 173 strany.


From: Jan Keller
Sent: Sunday, October 18, 2009 10:03 PM
To: info @ darius.cz
Subject: Re: policejně justiční bordel (lomentář k článkům ke kauze právnické fakulty v Plzni

Pane Nosreti,
každý, kdo se pohybuje na VŠ, musí vědět, že podvody plzeňského typu nemohly být záležitostí tří lidí.
Museli o tom vědět na té fakultě a určitě i na rektorátu prakticky všichni. Pokud bychom my u nás dali jedinému studentovi diplom zadarmo, věděla by to během pár dní celá fakulta i s širokým okolím.

Rád bych se mýlil, ale zastupující děkan Pospíšil na mne působí dojmem, jako by měl za úkol zahrát to do autu.

Proč vydal seznam 400 lidí, ve kterém jsou údajně poctiví i nepoctiví? Proč si nedal tu práci a nevydal jenom seznam nepoctivých? Neměl by být problém takový seznam vyhotovit.

Jestliže ten student, který vystudoval plzeńská práva během července a srpna, má v indexu složeny během té doby všechny zkoušky (tvrdí se, že ano), pak jistě není problém podívat se na těch sedm vyučujících (většinou asi docentů a profesorů), kteří tam musejí být podepsáni. Pokud by tam byli podepsáni i asistenti, nemohli to udělat z vlastní vůle.

Mělo by se také zjistit, jeslti náhodou jednou měsíčně nejezdli společným autobusem na plzeňská práva učit právníci z úřadu vlády.
Pokud nejezdili, pak je třeba odsoudit špinavé pomlouvačné fámy. Pokud tam náhodou jezdli, kolik za to brali peněz?


Je to vlastně ještě horší. U doktorského studia musí existovat oborová rada, kde musejí být zastoupení lidé z jiných fakult. Tato rada má kontrolovat průběh studia. Evidentně v tom jeli všichni její členové. Navíc musí být každá práce oponována dvěma docenty či profesory zvenku.
Opět v tom musí jet spousta lidí, kteří jako oponenti figurovali.
Kromě toho musí vědecká rada fakulty sledovat průběžně doktorské studium. V té radě museli být zastoupení lidé mimo PLzeň. I oni v tom jeli. A Pospíšil tvrdí, že to byl většinou jenom chaos, občas trochu špíny. Mafie se rodí právě ze směsi chaosu a špíny.

Zdravím a pevnou důvěru v Pospíšila přeji
Jan Keller
Rozhovor
Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti
Jan Stern
Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky.

Takže rituál zahání pocit viny? Viny za co?
Existuje velké množství hypotéz, proč je pocit viny ve všech společnostech a dobách tak silně rozšířen. Podle některých je důsledkem hrozného zločinu, který se stal někdy na počátku lidské existence. Frazer, Freud anebo třeba René Girard z různých stran spojují pocit viny s vraždou otce, panovníka či boha, což je vlastně ve všech případech totéž. Jiní odvozují pocit viny z toho, že člověk zabíjí zvířata, ať už divoká nebo domestikovaná. Nejelegantnější vysvětlení ovšem říká, že pocit viny je vlastně sebeobranný mechanismus lidské psychiky.

Sebeobranný?
Jistě. Zjednodušeně řečeno: svět, ve kterém žijeme, je naplněn tolika nespravedlnostmi, křivdami a přímo zrůdnostmi, že pokud bychom měli pocit, že jsme v něm nevinní, museli bychom se z toho dočista zbláznit. Jedině když uvěříme, že si za to všechno můžeme sami, může náš rozum a cit vyjít z této zkušenosti ne zcela rozvrácen. Moudrost některých náboženství je v tom, že v lidech takový pocit viny pěstují, čímž jim paradoxně pomáhají zvrácenosti světa vnitřně unést. Protože toho svinstva, ve kterém se vcelku nezaviněně ocitáme, bude podle všeho spíše přibývat, úloha náboženství do budoucna dále poroste.

A tedy i rituálů, zřejmě.
Samozřejmě. Na jaře minulého roku zemřela v poměrně mladém věku vynikající americká antropoložka Catherine Bellová. Je mimo jiné autorkou zdařilé typologie primitivních rituálů. Z jejího pohledu můžeme na dění v moderní společnosti pohlížet jako na sadu jakýchsi „pseudorituálů“. Například dnes převládající technokratické myšlení lze chápat jako zvlášť krutou formu permanentního obětního rituálu, který neváhá obětovat příslibu budoucí prosperity celé kusy přírody, krajiny i vnitřní přirozenosti člověka. Když vám politici tvrdí, že je nutno vyasfaltovat kus malebné krajiny ve východních Čechách anebo v Posázaví proto, abychom zvýšili svoji konkurenceschopnost, je to typický obětní rituál. Je to stejné, jako když šamani obětovali část úrody proto, aby sklizeň byla o to hojnější. Problém je v tom, že v případě šamanů to často fungovalo, dnešní technokraté takové výsledky nemají.

ŠAMANI S BÍLÝMI LÍMEČKY

Proč mluvíte v souvislosti s moderní civilizací o „pseudorituálech“ a ne o rituálech?
Právě proto, že moderní ritualismus přes hojnost svých projevů nedokáže plnit to, co zcela automaticky plnily rituály v dobách archaických a tradičních. Rituály provozované technokraty, ekonomy a šamany politiky nedokáží, na rozdíl od těch starých, výrazně redukovat nejistotu, ve které žijeme. Nedokáží uspokojivě zvyšovat důvěru v chod světa a nedokáží posilovat integritu celé společnosti. Jediné, co dokáží zcela spolehlivě, je posilovat existující mocenskou hierarchii. Právě proto jsou také s takovou pečlivostí provozovány.

Za jakými rysy současné společnosti cítíte potřebu rituálu?
Například fenomén sociální exkluze – vyloučení jistých skupin ze společnosti – přímo vyzývá ke zpracování s užitím kategorie očistných rituálů. Část společnosti – lidé málo výkonní, tržně nepřizpůsobiví, lidé příliš mladí, anebo příliš staří – mají být obětováni na stejném oltáři prosperity, na kterém moderní věda zaživa rozpitvává pokusné králíky a moderní technokraté zalévají živou přírodu horkým asfaltem.
Podobně nejrůznější teorie modernizace je možno analyzovat jako specifickou formu přechodového rituálu. Přechodové rituály sloužily ke tlumení nejistoty ve fázích, kdy jednotlivec anebo celá skupina přecházeli z jednoho období svého života do jiného, odlišného. Jejich cílem bylo tlumit nejistotu v té fázi přechodu, kdy dotyční nepatřili momentálně nikam. Stejné rituály rozehrávali po druhé světové válce politici v rozvojových zemích a dnes je pěstují politici naši. Pod heslem „modernizace“ se skrývá víra v to, že společnost se přesune do dospělejšího stadia, takže není třeba propadat panice v době, kdy do jistého typu společnosti již nepatříme a do údajně vyspělejšího stadia jsme ještě nedorostli.

Když to berete takhle, opravdu se zdá, že těch „pseudorituálů“ kolem nás přibývá.
Je to tím, že v dnešní společnosti zmizela z řady příčin důvěra. Zhruba od devadesátých let minulého století se řada studií snaží měřit jednak míru důvěry, která panuje mezi lidmi navzájem, jednak důvěru lidí v instituce – ve vládu, v politické strany, v média. Pravidelně zjišťují, že více důvěry obojího typu je v zemích západních a velice málo v zemích tzv. postkomunistických. I v západních zemích má však důvěra posledních dvacet třicet let klesající tendenci.
V sociologii dnes mají silné slovo teorie, které se snaží veškeré lidské jednání vysvětlit na základě směny a směňování. Podle těchto teorií je také mezilidská důvěra čistě záležitostí obchodní. Takzvaná teorie racionální volby se snaží odvodit prvek důvěry z čistěpragmatického kalkulu. Podle ní se lidé snaží budit důvěru proto, že se jim to vyplatí. Špičkoví teoretici prostě přicházejí s velkou slávou s vysvětlením, které dávno zná každý sňatkový podvodník.
Ve své knížce se snažím naopak ukázat, že důvěra má buď mimoracionální charakter, anebo prostě neexistuje. Právě rituály byly způsobem, jak posilovat důvěru v řád světa i důvěru mezi lidmi, která je s tou první úzce spojená. Dnešní společnost sice dokáže zcela rutinně dávkovat lidem nejistotu, ve které budou žít, nedokáže však budit důvěru. Její pseudorituály na to prostě nestačí. A návrat k původním rituálům není možný ani žádoucí.

Třeba je dobré osvobodit se od důvěry, tedy de facto od iracionality.
Tím si nejsem jistý. Důvěra je životně důležitá především pro střední vrstvy. Právě ony jsou na důvěře v řadě ohledů závislé mnohem více než ostatní členové společnosti. Realizují se často v profesích, pro které je charakteristický vztah odborníka a klienta. Na důvěře jsou založena očekávání jak ve vztazích mezi pacientem a lékařem, tak také mezi právníkem a klientem, učitelem a studentem, anebo zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci. Ve všech těchto profesích existuje riziko poškození klienta, přičemž samotný klient nedokáže míru tohoto rizika zpravidla odhadnout.
Střední vrstvy jsou definovány jako vrstvy, které jsou schopny odkládat odměnu do budoucna. Ti horní toho mají tolik, že nemusejí požitky odkládat, ti dole nemají co odkládat. Střední vrstvy dlouho věřily, že když odměnu odloží, bude v budoucnu o to vyšší. Bez důvěry v budoucnost však nemá smysl odměnu odkládat. Snažím se ukázat, že pokles důvěry, který konstatují snad všichni sociologové, je ve skutečnosti příznakem stagnace a úpadku středních vrstev. Když uvážíte, že právě střední vrstvy bývají považovány za garanta demokracie, je jasné, že jde o vážnou věc.

STRAŠIDLO MORÁLNÍHO HAZARDU

K tomu všemu nyní zažíváme globální ekonomickou krizi. O její podstatě má většina z nás asi jen mlhavou představu. Dala by se vysvětlit?
Ze sociologického hlediska je počátek i rozvoj dnešní hospodářské krize skvělou ilustrací rozpadu důvěry právě v těch zemích, které nám jsou dávány za vzor. Nové formy finančního podnikání jsou tak složité, že vyžadují mimořádnou důvěru ze strany všech partnerů. Vedení velkých amerických hypotečních bank prodávalo celé balíky úvěrů, o kterých vědělo, že nebudou nikdy splaceny. Tím podrylo důvěru ostatních finančních institucí, které si přestaly navzájem půjčovat peníze. Aby se předešlo úplnému kolapsu, státy začaly pumpovat do bankovního sektoru peníze daňových poplatníků. Provizorně to snad pomůže, nahlodanou důvěru to však neupevní. A s každou novou aférou bankéřů, kteří si z veřejných peněz vyplácejí tučné provize a zhotovují si z nich zlaté padáky, důvěry dále ubývá. Lidé, kterým nechce nikdo půjčit, přestávají kupovat nejen domy, ale i auta, takže krize se přenáší do výrobní sféry. Masy lidí jsou propouštěny, když dražší výrobky nikdo nekupuje. Stát, který pumpuje peníze do soukromého sektoru, aby ho zac hránil, má stále méně prostředků na pomoc těm, kdo o práci přišli. V důsledku toho roste nedůvěra ve veřejné instituce. Takže se to celé uzavírá do začarovaného kruhu.

Dala se krize předvídat? Odvrátit?
Tato krize se dala předvídat, ale pochybuji o tom, že by se dala odvrátit. Je to jako smrt, kterou také můžete předvídat, ale nemůžete jí zabránit. Je to smrt systému, o kterém mnozí naivně věřili, že poroste do nebe. Hned na počátku devadesátých let jeden německý sociolog napsal: „To, že se zhroutil systém reálného socialismu, vidí každý hlupák. To, že nyní je na řadě kapitalismus, tuší jen ti nejinformovanější.“ Robert Kurz, který tohle prohlásil v práci Kolaps modernizace, předběhl dobu skoro o dvacet let. Je příznačné, že jeho kniha docela zapadla. Na rozdíl od knížek mnohem mělčích, a proto optimističtějších.

Jak krize změní svět?
Nevím, jak dalekosáhle krize svět změní. Tržní systém má nemalou schopnost učit se ze svých chyb a využívat pro své fungování prvky jiných systémů. Rozhodující bude, nakolik sáhne k prvkům nedemokratickým. Obávám se, že mnozí z těch, kteří mají plná ústa svobody, mají k takovému pokušení nejblíže. Omezit svobodu proto, abychom ji mohli časem rozvinout dokonaleji, to je jedna z odvrácených stran osvícenského myšlení. Zase jsme mimochodem u obětních rituálů. Je to stejné, jako když neoliberálové vyzývají, abychom si utáhli opasky, protože jinak té báječné prosperity nikdy nedosáhneme. Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti – to je motto všech šamanů.

Jak tedy dál? Bude o tom vaše příští knížka?
Moje příští knížka se bude jmenovat Tři sociální světy a její výchozí myšlenka bude velice jednoduchá. Je v povaze společnosti, že v ní existují tři odlišné sociální světy. Za prvé svět těch, kteří mají moc, vliv a privilegia. Za druhé svět těch – říká se jim střední vrstvy – kdo mohou být těm nahoře nějak užiteční, a proto jim mocní upustí něco ze svého stolu. A konečně za třetí svět těch, které mocní k ničemu nepotřebují, a proto se o nich soudí, že jsou přebyteční a pro společnost zbyteční.
Na základě tohoto banálního nápadu lze předjímat velice konfliktní povahu vývoje, který nás čeká. Celý systém totiž funguje, jen pokud jsou splněny tři předpoklady. O těch, kdo jsou nahoře, se musí věřit, že jsou pro společnost nějak důležití. Střední vrstvy zase musejí mít pocit, že jsou adekvátně odměněny za své služby těm horním a celému systému. A konečně ti dole musejí mít perspektivu, že pokud se budou snažit, budou zase integrováni do společnosti a přizná se jim lidská důstojnost. Dnes jsou všechny tyto tři podmínky v jádru zpochybněny. To je skutečný sociologický obsah dnešní krize důvěry a to je zároveň i docela pádný důvod, proč být přesvědčen o tom, že dále to takhle už nepůjde.

tento článek vyšel v Novém Prostoru číslo 323 (17. února 2009)
http://www.novyprostor.cz/clanky/323/sebezranovanim-a-askezi-k-neobycejne-hojnosti.html
U nás má sociální struktura podobu hrušky
Jan Keller
(Masarykův lid, č. 4/2003)

V příštím roce zahájí Masarykova společnost v Hradci Králové přednáškový cyklus na téma otázky sociální. Jedním z přednášejících bude i známý český sociolog prof. Jan Keller, působící na Katedře sociální práce Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity.

Co považujete v dnešní době za nejvážnější problém v sociální oblasti?
Jeden francouzský sociolog zavedl termín dekonverze. To znamená, že společnost se mění takovým způsobem, že pro velkou část lidí v ní není uplatnění. Procesů dekonverze v dějinách proběhla celá řada, například dokonce už v polovině 14. století. Opět jsme v situaci, kdy mnozí lidé budou pro společnost naprosto nepotřební z hlediska výroby tím, že nebudou splňovat vzdělanostní a flexibilizační kritéria, a z hlediska spotřeby, protože nebudou představovat žádnou kupní sílu... vzhledem k tomu, že si na to nevydělají. Naše společnost je bohužel stavěna na tom, že z ekonomiky udělala modlu, a lidé, kteří jsou ekonomicky zbyteční, mají problém osvětlit, že nejsou zbyteční společensky.

Jakou úlohu by měla mít této oblasti občanská sdružení a vůbec celý neziskový sektor?
Hodně se o tom mluví, ale je to dvojznačná věc. V této otázce se jsem hodně skeptický. Občanská společnost prošla během posledních dvou set let vývojem, kdy v první fázi se skládala z drobných a středních vlastníků, kteří měli majetky, a proto měli prostředky k tomu, aby ve společnosti pomohli něco zlepšit s tím, že samozřejmě hájili i své osobní zájmy.
V druhé fázi už občanskou společnost představují velké organizace v době sociálního státu a odborů. To jsou lidé, kteří sice nejsou majetní, ale je jich hodně a mohou se složit s cílem něco ve společnosti zlepšit. Dnešní občanská společnost a občanské iniciativy mají dvojnásobnou smůlu: nejsou to drobní a střední vlastníci a není jich mnoho. To znamená, že 90 procent jejich aktivit spočívá v tom, že hledají peníze, aby vůbec nezanikly, a málo času jim potom zbývá na to, aby mohli vyvíjet nějakou činnost. Osobně to znám z ekologických hnutí, hnutí za lidská práva a všude je tam ta situace stejná.
Vzhledem k tomu, že stát má a bude mít v důsledku globalizace a demografických proměn čím dál méně peněz, je tady silná tendence využívat příjmů z daňových odvodů jinak než k sociální podpoře a starost o sociálno převést právě na dobrovolná sdružení, takže občan pak odvádí daně a zadarmo ve volném čase supluje v sociální oblasti to, co neudělá stát.

Neblíží se opět doba korporativismu?
Pokud chápeme korporativismus jako organizování lidí podle odvětví v sektorech ekonomiky, tak si myslím, že proti tomu zde působí globalizace. Ta vede k tomu, že zaměstnanci se v odvětvích rychle mění a na území národního státu není pevná struktura profesí. Propojují se ovšem firmy na nadnárodní úrovni, které pak nemají zájem podporovat korporativismus na území nějakého národního státu, a práce se roztříštila. Zaměstnanci již na tyto firmy jako na partnery nedosáhnou, protože jim unikají a pendlují mezi jednotlivými státy a kontinenty. Korporativismus předpokládá, že zaměstnanci a firmy jsou zhruba v rovnováze, ale dnes došlo k ohromnému vychýlení nerovnováhy ve prospěch firem, které jsou tak silné, že korporativismus nepotřebují a zaměstnanci se nejsou schopni stát jejich partnerem.

Jaké výhledy tedy mohou mít střední vrstvy v dnešním světě?
Otázka středních vrstev je naprosto klíčová. Je důležité sledovat jestli jich kvantitativně přibývá, ubývá nebo stagnují. Současné údaje z Evropy i z Ameriky dokládají, že střední vrstvy v nejlepším případě stagnují a spíše ubývají. Je také třeba sledovat, zda dnes není za střední vrstvy vydáváno to, co do nich vlastně vůbec nepatří. Podle historické definice středních vrstev z první třetiny 20. století k nim patří člověk, který má takové možnosti výdělku, že svého příjmu si může pořídit vlastní bydlení, svým dětem vysokoškolské vzdělání a jeho manželka nemusí pracovat a může se věnovat charitativní činnosti, rozvoji občanského sektoru apod. Dnes je v České republice takových domácností asi 5 procent a mám obavy, že jich spíše ubývá.

Střední vrstvy lze obecně považovat za záruku demokracie. Bojíte se nějaké nové totality?
Velká část sociologů dnes píše o tom, že 21. století bude stoletím autoritativních režimů. Nemluví přímo o totalitě, ale autoritativní režim má k totalitě již velice blízko. Tento názor odvozují například z toho, že silná střední vrstva (v dobách, kdy se jí dařilo byla oporou demokracie), silná občanská společnost, předpokládá také silný stát, protože se zatím vždy vyvinula v podmínkách státní společnosti. Byla francouzská občanská společnost, anglická, německá (v Rusku zatím nikdy žádná nevznikla), a jakmile stát zeslábne, může to mít dopad i na možnost vývoje občanské společnosti, protože se vyvíjela jako partner státní moci (někdy šla proti ní a někdy s ní kooperovala). Jakmile je stát slabý, občanská společnost nemá žádného partnera, protože nadnárodní společnosti se s ní bavit nebudou, prohlásí ji za překážku volného obchodu a půjdou do zemí, kde je málo ekologických aktivistů, málo odborářů a málo silných starých vrstev, které by mohly hájit zájmy malého a středního podnikání.

Může nám v tomto pomoci proces evropské integrace?
Doufám že ano. Existují dvě možnosti, jak se bude Evropa vyvíjet. Jedna možnost je (tu by chtěla ODS), aby si i ve sjednocené Evropě státy šly navzájem po krku, snižovaly si daně a přetahovaly jednotlivé firmy pomocí lákavých investičních pobídek. V tom případě se Evropa nemusí vůbec budovat, protože státy si mohou vzájemně pomáhat redukovat sociální stát i bez Evropy sjednocené. Když ODS říká, že chce Evropu tohoto typu, tak jinými slovy říká, že Evropu nechce. Druhou možností je, že Evropa se skutečně sjednotí (ne na byrokratickém principu), ponechá si svoji kulturní a národnostní různost (zní to trochu jako utopie, ale je to jedna možnost) a pokusí se navzájem mezi státy proti deregulaci zavést určitou regulaci ve prospěch celé Evropy. Deregulace totiž znamená naprostou džungli, kde si srážejí jednotliví konkurenti ceny až na cenu práce a sociálních výdajů až na kost. Důležité je vymyslet nějaký způsob (samozřejmě ne byrokratický z Bruselu, protože ten by pohltil potřebné peníze, nebo jejich velkou č ást), jak by si evropské státy mohly společně udržet a navzájem garantovat určitou míru sociální úrovně. Je spočteno, že v zemích kde životní úroveň v průměru spadne pod určitou sumu eur nebo dolaru se demokracie nemůže uchytit. Zatím jsou obrovské země nad touto čarou, ale v případě, že tvrdá deregulace bude pokračovat, tak se mohou pod tuto čáru rychle dostat a pak by se splnily předpovědi sociologů, kteří hovoří o nástupu autoritativních režimů.

Neobáváte se negativního nacionalismu v souvislosti s rozšiřováním Unie?
Takovou reakci to vyvolá a bude to hodina pravdy pro každou z těch zemí. Když Le Pen začal jít prudce nahoru, byl jsem ve Francii a vím, že i v městečcích, která měla osm až deset tisíc obyvatel se proti němu konaly velké demonstrace a on to pak v druhém kole naprosto projel. Bude otázka pro každou zemi, jak se jí podaří tento nápor vyrovnat, protože toto hnutí je velice silně demagogické.
Nám hrozí, že naše nejkvalifikovanější pracovní síla odejde na západ vydělávat si v eurech a tato místa budou pokryta lidmi z jiných zemí hlavně z východu, protože například ukrajinští inženýři a lékaři u nás zatím dělali kopáče. Teď je velkou otázkou, které demagogické hnutí se toho chopí jako první, aby to využilo ve prospěch vzestupu pravicových vášní. To se určitě stane a pak se teprve ukáže, jestli máme vyspělou demokracii a vyspělou občanskou společnost a podaří–li se jí s tím vyrovnat.

Čím to, že v posledních volbách tolik posílila komunistická strana a v průzkumech veřejného mínění se stále drží na předních místech?
Komunistická toho dosáhla díky jednomu muži. Tím není Miroslav Grebeníček, ale Vladimír Špidla. Tomu se nepodařily dvě věci. Jednak vyprofilovat sociální demokracii a dále vysvětlit lidem, co po nich bude chtít v rámci veřejných financí, co všechno bude obsahovat reforma a jak se bude lidem na jejím konci dařit. U nás má sociální struktura podobu hrušky a ne formu jablka. Formu jablka má sociální struktura tam, kde jsou silné střední vrstvy, nad nimi je pár bohatých a dole pár chudých. U formy hrušky je naprostá většina lidí stěsnána dole v té masivní části, čímž přecházejí do chudoby (v Ostravě během posledních pěti let počet lidí pod hladinou bídy vzrostl na dvojnásobek) a nad tím je tenká stopka a to jsou zaměstnanci, kteří vydělávají měsíčně 150 tisíc až 1 milion. Jestliže Špidlova strana neřekne, jak se reforma dotkne obou těchto skupin mohou její preference klesnou ještě níž. Inteligentní politika sociální demokracie by byla jediná možnost jak zabránit vzestupu komunistů, a nejsem si jist, jestli Vladimír Špidla dokáže dělat inteligentní politiku sociálně demokratické strany.

Měli by ostatní strany s komunisty spolupracovat?
Ony s ní na komunální úrovni spolupracují a to, že s nimi nespolupracují, je jenom taková hra v parlamentu. Spolupráce probíhá nejen se sociální demokracií, ale i se středovými a pravicovými stranami. Pokud by všechny strany řekly, že nikde nebudou s komunistickou stranou spolupracovat, tak typuji, že v příštích volbách by mohli komunisté výrazně překročit 25 procent.

S prof. Janem Kellerem rozmlouval
10.11.2003 Michal Trousil

Nad knihou Jana Kellera: Hrozné čtení
 Ve srovnání s nedávno vydanou studií Tři sociální světy (Slon 2010) jsou předchozí knihy Jana Kellera přátelskými, vůči dnešním sociálním inženýrům laskavými ironickými šťouchanci. Tahle publikace shromažďuje a do souvislosti dává nejrůznější fakta o vývoji euroatlantické civilizace v posledních zejména třiceti letech. A je to hrozné čtení. středa 28. července 2010, 11:00 Keller portrétuje vývoj Evropy a Ameriky (nejen USA, ale celé) a píše například o elitách, které ovládají život ostatních. Zklame ovšem milovníky spikleneckých teorií. Je to prosté: vládne ten, kdo má peníze. Jde o kastu nějakých šesti tisíc nejmocnějších lidí planety, cituje Keller z knihy Supertřída: Globální mocenská elita a svět, kterou napsal David Rothkopf, bývalý vysoký úředník Clintonovy administrativy. A sám dodává: Tahle kasta je fakticky jediná skutečná, stabilizovaná a patřičně cílevědomá třída, která tu z 20. století zbyla. Ví se o ní nesrovnatelně méně než o ostatních vrstvách dnešní populace, protože ji ani nenapadne nechat se sociologicky zkoumat. Zato jsou k dispozici čísla o těch dole. A o tom, co se s nimi děje. V půlmiliónovém Washingtonu připadali v roce 1980 na jednoho vězeňského dozorce čtyři vysokoškolští učitelé, ale už v roce 1997 byl poměr přesně opačný. Podobně se v USA ve stejné době obrátil poměr peněz určených na sociální bydlení a na vězeňství. Spojené státy, pořád ještě ekonomický a mocenský hegemon dnešního světa, změnily sociální podporu na podporu privatizovaného vězeňství, které tam dnes patří k pěti nejziskovějším oborům (spolu například s IT a biotechnologiemi). Evropa se ovšem také snaží. Dala se cestou podmíněné sociální podpory. Ve Velké Británii už patří k pravidlům nejen to, že nezaměstnaný musí od čtvrtého měsíce vzít jakoukoliv práci, ale podpora může být odebrána třeba i jen za to, že se dotyčný "nevhodně chová". V Belgii a Německu kontroloři počítají v koupelnách počet kartáčků na zuby. Když jich má rodina moc, žije podle úředníků rozmařile a o dávky přijde. Žijete v představě, že sebe či své děti zabezpečíte co nejvyšším vzděláním? Tak čtěte: Indie chrlí každoročně zhruba 200 000 nových inženýrů schopných pracovat stejně kvalitně jako ti západní a navíc ochotných odvádět svou práci za zlomek mzdy vysokoškoláků evropských nebo amerických. To je příklad, který se samozřejmě týká středních vrstev, tedy většiny. Ta si polepší možná v Číně nebo v Rusku. Ale v Evropě? Mzdy budou i při vyšším výkonu klesat, vybere se méně na daních a bude stále méně na sociální podpory. Začarovaný kruh. Keller napsal horor ze současnosti, ale přitom nestraší, jen vypočítává a střízlivě uvažuje o možných rizicích, když se nastavená trajektorie bude vyvíjet lineárně. Jenže dějiny jsou plné zvratů a nečekaných odboček. Děsivý účet třicetileté a stále trvající nadvlády ideologické mesaliance neoliberálů a neokonzervativců nemusí skončit rozvratem Evropy, pokud bude pokračovat v odstraňování sociálního státu. Může to přece dopadnout úplně jinak. Inspirován četbou Tří sociálních světů rozpomínal jsem se na některé zprávy z poslední doby. Například: Čínská vládní delegace podepsala 15. června v Evropany fackovaných Aténách čtrnáct smluv zahrnujících projekty námořní a letecké dopravy, výstavbu telekomunikačních sítí či vývoz olivového oleje v řádech miliard eur. Ve velkém byznysu začalo evropské jaro 28. března - švédské Volvo koupil od Forda za 1,8 miliardy dolarů pan Li Šu-fu, majitel čínské automobilky Geely. O tom, kam se budou postindustriální Evropa a Amerika ubírat, budou za pár let pravděpodobně rozhodovat jiní manažeři a v jiných službách než ti dosavadní. Je to dobrá zpráva? Zdenko Pavelka, SALON, Právo
VRATIT SE