Pojem "občanská společnost" má všechny předpoklady k tomu, aby hrálo významnou roli ve slovníku politiků. Odkazuje k nejvyšším společenským hodnotám, spolehlivě vzbuzuje emoce a jeho význam je více než mlhavý.
Během dlouhého vývoje, jímž pojem občanské společnosti prošel, nabalovaly se na něj stále nové vrstvy významů. Díky tomu se mohou občanskou společností s naprosto stejným oprávněním ohánět politici pravicoví, levicoví i středoví. Každý má přitom na mysli něco zcela jiného, což jejich nekonečným debatám propůjčuje nejen dělnou atmosféru, ale i zvláštní kouzlo tajemnosti.
Postupné proměny představ o občanské společnosti nebyly nijakĺ náhodné. Obsah pojmu se měnil s tím, kdo ho pro obhajobu svých zájmů používal. Moderní jádro konceptu, který svým původem sahá až do antiky, bylo vytvořeno kolem hodnot, jež vyznávali především drobní a střední podnikatelé. To bylo ještě v dobách, kdy drobní a střední podnikatelé ve společnosti něco znamenali. V této podobě vyjadřuje myšlenka občanské společnosti především možnost upevňovat osobní nezávislost, hájit vlastnická práva, prosazovat svůj podnikatelský zájem jak proti státu, tak proti privilegiím parazitující šlechty a církve.
Na toto jádro se postupně nabalují další vrstvy. Souvisí to se zásadní proměnou středních tříd. S tím, jak jsou drobné rodinné podniky od konce minulého století vytlačovány velkými firmami, stávají se z potomků nezávislých malých rolníků, místních řemeslníků a drobných obchodníků zaměstnanci velkých organizací. Také oni mají své zájmy, a proto je koncept občanské společnosti v jejich podání radikálně proměněn. Je obohacen o důraz na vzájemnou solidaritu a namísto neskrývaného sebezájmu jsou zvýrazněny ohledy a zodpovědnost za celek. Dobrovolné asociace, které nyní v rámci občanské aktivity vznikají, se odpoutávají od vlastnických zájmů a stanovují si stále různorodější sociální a kulturní cíle. Vztah ke státní moci již není nutně nepřátelský. Občanská společnost chce být v této fázi spíše plnohodnotným spoluhráčem státu při prosazování společných cílů. Tak tomu bylo v dobách, kdy například odbory něco znamenaly.
S frontálním nástupem vulgárně ekonomizujícího neoliberalismu, k němuž došlo v posledním čtvrtstoletí, se představy o občanské společnosti dále zamlžily. Po vzoru klasických liberálů také dnešní neoliberálové volají po větší svobodě jednotlivce, jenž je ohrožován příliš rozbujelou mocí státu. Jako kdyby snad usilovali o renesanci původního smyslu občanské společnosti, jež se kdysi bouřila proti absolutismu. Potíž je v tom, že za útlak ze strany státu vydávají neoliberálové tu míru pojištění a sociálních jistot, které se podařilo zajistit v rámci sociálního státu. Sociální stát je přitom, vinou ekonomické globalizace, ale též vinou svých velmi vážných vnitřních problémů, ve smrtelné krizi. Neoliberálové do něj s velkým gustem kopou a tváří se, jako kdyby systém sociálního zabezpečení byl stejnou hrozbou pro svobodu občanů, jakou pro ni představoval kdysi absolutistický panovník. Pod heslem větší svobody přináší triumfující neoliberalismus celým skupinám ohrožených, vykořeněných a znejistělých lidí příslib ještě větší nejistoty do budoucna.
Heslo občanské společnosti patřilo vždy středním vrstvám. Verzi klasickou vytvořili farmáři a drobní podnikatelé, později od nich štafetu převzali organizovaní zaměstnanci, kvalifikovaní dělníci a úředníci, aby ji v koncovce nabídli sociálně neukotveným postmoderním individualistům. Paradoxem je, že spolu s tím, jak střední vrstvy postupně ztrácejí svoji identitu, jak se stávají stále nevýraznějšími a vnitřně se rozkližují, vypadá jejich ústřední heslo opticky stále plnější, je mnohomluvnější a významově bohatší. V dnešní době spolu v rámci téže společnosti koexistují všechny historické podoby středních vrstev. Nic však nenasvědčuje tomu, že by je heslo občanské společnosti nějak sbližovalo.
STARÉ STŘEDNÍ VRSTVY - TESKNĚNÍ PO ZAŠLÝCH HODNOTÁCH
Když staré střední vrstvy hovoří o občanské společnosti, jde jim o obranu jejich ohrožených hodnot. Boj o své postavení a majetky začali drobní podnikatelé prohrávat ještě před koncem minulého století. Rozmach velkých korporací, který je připravil o jejich dřívější postavení, způsobil, že tyto vrstvy přestaly být předmětem aspirace pro zbytek populace. "Ekonomickým faktem je, že starý nezávislý podnikatel se ocitl na malém otrůvku ztraceném v moři již zcela odllišného světa. Ideologie a politika se však tváří, jako kdyby obýval dosud celý kontinent," konstatoval již pořátkem 5O.let americký sociolog Ch.W.Mills. Staré střední vrstvy mívají potíž prohlédnout demagogii neoliberálů. Mylně se domnívají, že neoliberalismus chce rehabilitovat jejich hodnoty volné soutěže, svobody a výkonu proto, aby je opět dovedl k dávno ztracenému postavení. Jako kdyby si nevšimli, že v "rovném soupeření" už proti nim nestojí jejich stejně drobný soused, nýbrž největší ekonomické kolosy všech dob. Pro ně může deregulace znamenat jen jedno - nutnost dodržovat pravidla, která si pro ulehčení své bezmezné expanze stanovil velký byznys. Jakmile bude deregulace jednou dokončena a trh doširoka otevřen, jakmile údajně opresivní stát odtáhne od národní ekonomiky svou ochrannou ruku, vyvlastní to velkou část drobných podnikatelů spolehlivěji, než by dokázalo znárodnění.
Pod heslem ctností drobných podnikatelů zdůvodňuje neoliberalismus nástup poměrů, které drobné podnikatele velkoplošně likvidují. Chřadnoucí staré střední vrstvy jsou přitom konzervativními neoliberály dobrosrdečně ujišťovány, že právě jejich způsob života a jejich hodnoty jsou pro společnost nepostradatelné a do budoucna budou nepochybně ještě významnější.
NOVÉ STŘEDNÍ VRSTVY - KONZUMENTI POLITIKY
Nové střední vrstvy už nebojují o ztracené hodnoty. Chtějí se sociálně zachránit. Kdysi přijaly svět organizací, protože zaměstnání v nich jim zaručovalo příjmy a jistoty srovnatelné s tím, co malým podnikatelům zabezpečoval jejich majetek. Přijaly i sociální stát, který je pojišťoval podobně jako majetné pojišťovalo jejich vlastnictví.
Až dosud žily nové střední třídy s organizacemi v dokonalé symbióze. Byly k jejich obrazu formovány tak věrně, jako byly staré střední vrstvy utvářeny protestantskou etikou. Nyní jsou ze svých organizací seškrabovány v podobě přebytečného tuku. Jaký je jejich potenciál zapojit se aktivně do dění v rámci občanské společnosti?
Během svého vícegeneračního soužití s organizacemi si osvojily řadu vlastností, které je v tomto ohledu paralyzují. Spoléhají na to, že velké organizace jako vždycky vše vyřeší. To je utvrzuje v indiferentnosti vůči věcem veřejným. Jejich nezájem o oblast politiky přitom není nijak iracionální a vyplývá z jejich životních zkušeností. Již David Riesman, autor knihy Osamělý dav, upozorňoval, odkud se bere pasivita organizačního člověka. Část nových středních tříd politiku ignoruje prostě proto, že věří, že vše je v nejlepším pořádku, takže oni sami se již nemusí nijak angažovat. Druhá část ji ignoruje naopak proto, že se domnívá, že situace je natolik špatná, že již proti tomu nelze nic dělat. Výsledek je stejný - oba tábory se mění v přihlížející diváky.
Nové střední vrstvy se naučily politiku pasivně konzumovat, jako byly naučeny poasivně konzumovat vše, co pro ně nejrůznější organizace běžícím pásu chrlily. Profesionální politici využili tohoto principu, aby voliče oslovili svými neodolatelnými obaly. Alternativou standardizované konzumní nabídky je vyrábět si věci sám po domácku, jaksi jen na koleně. V oblasti politiky se právě jako taková málo efektivní alternativa jeví každá občanská iniciativa, jež přichází zdola, bez billboardu a bez pečlivě vybrané kravaty. Standardní stranická politika počítá s tím, že tato alternativa nebude pro přílušníky nových středních vrstev příliš lákavá. A organizační člověk zůstává divákem, jenž pod odborným dohledem profesionálů zpovzdálí sleduje dění na politické scéně. Vše je zrežírováno tak přesvědčivě, že divákům ale i hercům snadno uniká, o čem kus vlastně pojednává. Ta hra je o tom, jak v důsledku globalizace z politiky tiše a nepozorovaně odchází moc.
NEJNOVĚJŠÍ STŘEDNÍ VRSTVY - KLIČKOVÁNÍ PŘED NEJISTOTOU
Nejnověji už středním vrstvám nejde ani o původní hodnoty, ani o záchranu svého skupinového postavení. Chtějí jen individuálně přežít ve světě plném nových rizik a nejistot. Všeobecná nejistota se neobjevuje náhodou. Její nárůst přímo souvisí s přechodem od pevných organizací k nadnárodním korporacím. Pomocí vzrůstu nejistoty všeho a všech dokáží velké nadnárodní firmy zázračně zvyšovat svůj profit. Každý má možnost postarat se v této situaci sám o sebe, kličkovat obratněji než druzí a dynamicky hledat, kde nechal tesař globalizace díru.
Politici všech směrů a stran slibují bojovat proti narůstající nejistotě větší flexibilizací práce, volnějším obchodováním, větším podbízením se cizím investorům. Tedy přesně tím, co nejistotu umocňuje. Stále zřejmější neschopnost států pojišťovat své občany, voliče a plátce daní před narůstající nejistotou, mohlo by se zdát, vytváří novou šanci pro rozvoj občanské společnosti. Lze však vybudovat fungující občanskou společnost jen z obav, strachů a úzkostí? Lze ji navíc vybudovat ze strachu, jenž byl, stejně jako všechno ostatní v dnešní době, důsledně privatizován a deregulován?
DEREGULACE OBAV, ÚZKOSTÍ A STRACHU
I když vám dnes vůbec nikdo nezaručí bezpečí, nikdo vám naštěstí nepředpisuje, jakým způsobem se máte bát. Jako kdyby se výběr z široké palety ustrašených reakcí stal pevnou součástí lidských svobod. Pokud je libo, můžete se stáhnout do soukromí, pořídit si to nejmodernější zabezpečovací zařízení a vůbec nikomu neotevírat. Pokud se bojíte zvlášť mnoho, máte k tomu dobrý důvod a máte na to dost peněz, můžete si platit soukromou ochranku. Pokus vás strach z něčeho skutečného či jen fiktivního dožene k tomu, že překonáte i svou preferenci soukromí, můžete vstoupit do hnutí lidí, kteří vám budou blízcí, neboť se bojí přesně toho, co vy.
Pokud máte největší strach z toho, že lidstvo už další nárůst prosperity nepřežije, můžete vstoupit do hnutí ekologického. Pokud se zcela přízemně obáváte, že vám cizinci vezmou práci, už na vás čekají v hnutích xenofobních. Pokud jsou vaše strachy a obavy rázu duchovnějšího, můžete zalistovat v dlouhých seznamech církví a sekt, jež vás budou strachu zbavovat pomocí těch nejneuvěřitelnějších bludů.
Z podobných organizací, hnutí a spolků sestává velká část toho, co lze považovat za občanskou společnost kvetoucí v podmínkách rizikové společnosti. Problém je v tom, mohou-li být výhonky občanské společnosti kultivovány na kompostu složeném právě jen ze strachu a obav. Z něj mohou nejspíše vyrašit a vykvést jen květy zla, podezření a nenávisti. Jde o to, zda solidarita vynucená tímto způsobem, solidarita lidí, kteří kličkují a uhýbají před společným nepřítelem, může přinést něco jiného, než co beztak již nabízí stát, když ve slabých chvilkách vyzývá k nekompromisnímu obnovení řádu a pořádku.
Nejnovější střední vrstvy složené z výrazných individualistů se zatím jasně nevyjádřily. Jediné, na čem trvají, je naprostá svoboda vybírat si. Jediné, na čem se opravdu shodnou, je, že nemohou změnit prakticky nic z poměrů světa, ve kterém žijí. Nejsou přece sociálními inženýry. A tak touží jen po tom, i nadále neomezeně volit v situaci, kterou ani nadále nebudou moci ovlivňovat. "Liberalismus se stal oslavou souhlasu, přitakání a konformity," konstatoval Zygmunt Bauman a položil nepříjemnou otázku: "Ale potřebujeme vůbec liberály, máme-li být konformní?" Mohli bychom se ptát velice podobně. Občanská společnost se stává shlukem či sítí těch, které spojují úzkosti a obavy z rizik, jejichž zdroje jsou jim vzdálené, jsou pro ně neuchopitelné a neviditelné a hlavně - jsou těmi prostředky, jež mají k dispozici, bohužel neodstranitelné. Ale potřebujeme se angažovat se svými nejistotami v občanské společnosti, máme-li žít v nejistotě?
MÍSTO HAPPY ENDU
Pokud nejeví nejnověji střední vrstvy zájem o občanskou společnost, nelze jim to, upřímně řečeno, příliš vyčítat. Nehrnou se do politiky jednoduše proto, že mají dostatek informací. Být zcela odpolitizovaný je docela přirozenou strategií v době, kdy z politiky na úrovni národních států nenápadně odchází moc. Zatímco profesionální politici to ani nepostřehli, televize je již v obraze. Po povinné dávce hluchých diskusí se může konečně naplno věnovat tomu skutečně důležitému - estrádám, kvízům, seriálům a soutěžím.
Staré střední vrstvy participovaly na občanské společnosti tím, že aktivně vytvářely veřejné mínění. Nové střední vrstvy přihlížely politice stále více již jen jako diváci. Vrstvy nejnovější si položily správnou otázku: Potřebujeme vůbec politiku, máme-li přihlížet? A tak raději zevlují na něco zábavnějšího.
(Salon Práva)
Chvála zahrádkářům
Jan Keller
V poslední době se stalo módou pořádat učená fóra, na nichž odborníci na slovo vzatí nenuceně debatují nad kaviárem o problému světové bídy, a jsou tak pracovití, že ještě cestou na letiště probírají ve svých klimatizovaných limuzínách znepokojující otázky o dopadu emisí z dopravy na globální oteplování. Marně však vyhlížejí z oken konferenčních sálů a marně mžourají zpoza bezpečnostních skel svých pancéřovaných stříbrných sršňů. Nikde na obzoru ani náznak nějakého řešení.
Netřeba však tak docela ztrácet naději. Řešení celosvětových globálních problémů včetně těch problémů našich snad přece jen existuje. Dost možná však spočívá v krocích natolik nenápadných a při pohledu shora tak nepatrných, že dalekozrací profesionálové spásy všeho druhu je prostě nemohou při nejlepší vůli ani zaregistrovat. Jednou z téměř titěrných drobností, které sice velmi nenápadně, ale kupodivu dosti tvrdošíjně stojí v cestě globálnímu směřování světa, mohou být třeba i docela obyčejné zahrádky. Některé jsou jako dlaň, jiné bývají větší, některé jsou rozptýleny jen tak osaměle, jiné zase soustředěny v celých koloniích, některé jsou spíše okrasné, jiné jsou zeleninové. Bývají tak nenápadné a zároveň jsou natolik všudypřítomné, že nás ani nenapadne, co všechno by se v nich mohlo skrývat. Všechny však mají jedno společné – dohromady představují alternativu ke směřování takzvaně velkého, globalizujícího se světa. Alternativu možná napohled trochu skromnou, avšak vzhledem k vrstvám neúrodné hlušiny, která náš svět ve stále hustější vrstvě pokrývá, alternativu vítanou a milou.
ZAHRÁDKA NAMÍSTO TRŽNÍ PUSTINY
Systém trhu má v rovině ekonomické jistě řadu zázračných vlastností. Vzniklo na to téma dokonce množství neuvěřitelných historek a pohádek. Ať již je vyprávějí ekonomové či recitují politici, děj příběhu bývá zhruba následující: „Žil byl jeden mladý a krásný Trh. Po dlouhém a nebezpečném putování ekonomickými vědami neohrožený Trh konečně nalezl svou vysněnou Společnost. Oženil se s ní a měli spolu mnoho nových Potřeb." Řada vypravěčů se v rámci dělby práce specializovala právě na předčítání podobných pohádek a docela obstojně se tím živí. Jejich pohádková živnost vzkvétá zvláště poté, co se ukázalo, že nejeden volič při těchto konejšivých příbězích dokáže prospat celé čtyři dlouhé roky.
Skutečnost však má do pohádky, jak už to tak bývá, hodně daleko. To, co provádí trh se společností, není žádná idyla. Chová se ke své princezně spíše jako pořádně vyhladovělý drak. Možná to nemyslí ve svém rozoumku nijak zle, nejde mu však o nic jiného, než o to, roztrhat společnost na kusy, rozcupovat ji na co nejmenší částečky. Trh totiž ke svému dobrému trávení potřebuje společnost složenou z dokonale samostatných, to ale zároveň znamená dokonale izolovaných, dokonale nesoběstačných a pokud možno osamocených lidí. Takoví lidé jsou potom nuceni obracet se právě na trh s naprosto všemi svými potřebami. Jsou na trhu závislí od rána do večera kvůli každé maličkosti, bez něj nejsou schopni obstarat si vůbec nic.
Dokonale tržní společnost zatím naštěstí nikdy a nikde neexistovala. V lidském světě stále ještě přežívají nezanedbatelné ostrůvky tržních vztahů. Ty pocházejí ještě ze starých dob, dávno před vznikem moderní průmyslové a tržní společnosti. Každá domácnost představuje vlastně jeden z takových netržních ostrůvků. Vstupovat na něj se ekonomům raději ani nedoporučuje. Nalezli by zde neuvěřitelné množství načerno prováděné a zcela nezdaněné práce. Francouzští sociologové nedávno spočetli, že pokud by v jejich zemi všichni manželé platili manželkám za uvaření oběda, pokud by navíc batolata platila matkám za každé přebalení (při zvýšené taxe za noční směnu, pochopitelně), pokud by si sousedé uklízeli byty a myli auta navzájem a za tuto službu si platili, vzrostl by hrubý domácí produkt Francie oproti dnešnímu o plných padesát procent.
To, co se děje dennodenně v domácnostech nejen ve Francii, je jedna velká sabotáž tržní ekonomiky. Vždyť pokud by se manželé rozvedli, přestali hospodařit společně, úklid si objednali u příslušné firmy a obědvali každý ve své restauraci či bufetu, prosperita země, měřena standardními ekonomickými ukazateli, by jednoznačně vzrostla. Pokud by navíc nevychovávali ani své děti a svěřili je do péče dětského domova, vytvořili by nové pracovní příležitosti v sektoru služeb. Prosperita země by zase o něco vyskočila. Vždyť jen vzrůst rozvodovosti přináší Spojeným státům americkým ročně více tržních příležitostí, než kolik obstará celá ekonomika Haiti. Naštěstí pro ekonomy a jejich bilancování se Američané rozvádějí stále častěji a přibližně polovina dětí zde již vyrůstá v neúplných rodinách. Jejich rostoucí kriminalita pak vytváří další tržní šance. Americký sen se pozvolna naplňuje.
Co s tím mají společného zahrádky? V zásadě působí proti této tržní logice. Tyto malé ozeleněné ostrůvky jsou na fungování trhu dalekosáhle nezávislé. Umožňují člověku, aby si alespoň něco vypěstoval pro sebe sám a se svou rodinou. Obstará si tak v příjemném prostředí aspoň část věcí, na které by musel jinak vydělávat i uprostřed slunného dne někde v šedé kanceláři. Z hlediska ekonomů představuje neregistrovaný výnos ze zahrádek a z drobného chovu pochopitelně neférovou konkurenci průmyslovému zemědělství. A tak raději dávají potřebným lidem zadarmo poukázky na potraviny. Podporuje se tím hospodářský model, v němž dvě až tři procenta ekonomicky aktivních obdělává pomocí chemikálií a těžké techniky nekonečná pole, zatímco deset, dvanáct či patnáct procent nezaměstnaných se na ně přitom dívá z oken svých laciných bytů.
ZAHRÁDKA JAKO TŘETÍ CESTA
Drobné samozásobitelství představuje ne-li přímo třetí cestu, tedy alespoň schůdnou alternativní pěšinku, která se vine mezi abstraktním systémem trhu a úředním systémem státní sociální péče. To, co si vypěstuji na své zahrádce, mám k dispozici pro případ, že bych na to na trhu neměl dostatek peněz, ale také pro případ, že by se to již nevešlo do skromného charitativního rámečku sociální péče, který je ochoten mi zajistit s velkým brbláním stát. Zde mají zahrádky, třeba by byly rozlohou sebemenší, rozměr přímo historický. Neustále jsme dnes všichni tlačeni do falešného dilematu: Buď s námi bude po libosti nakládat všemocný trh, anebo se o to postará všemocný stát. Toto dilema je velmi nešťastné a krajně účelové. Spolehneme-li se pouze na trh, čekají nás jen obyčejné krysí dostihy – stále více a více vydělávat proto, aby bylo možno stále více utrácet. Čím čistší je trh, tím hlubší nákupní vozíky je nutno před sebou dennodenně tlačit, má-li se do nich vejít všechno to, co lze obstarat jedině koupí. Protože však vše je nutno od někoho v čistě tržním prostředí koupit, je třeba hned po návratu ze supermarketu běžet opět rychle do práce – protože vozík pro další nákupní dávku je již přistaven a netrpělivě čeká. (Poznámka autora: Tyto pasáže nejsou psány pro tuneláře, tedy pro hrstku našich spoluobčanů, kteří si nechali od polistopadové politiky patentovat způsob, jak si vše potřebné opatřit i bez peněz a bez nakupování.) Tržně neúspěšným zbývá pouze krajně neosobní, byrokraticky dávkovaná sociální pomoc. Závislost na trhu vyměnili za závislost na státu a na jeho sociální péči. Čím čistší, konkurenčnější a dravější tržní prostředí, tím více tržně neúspěšných a tedy nutně tím více klientů stále přetíženějšího sociálního státu. Zatímco trh člověka ustavičně popohání, systém státní péče ho stále někam posunuje a tlačí. Ani zde, ani tam není ani na okamžik svým vlastním pánem. Zahrádky představují malé a docela útulné oázy v širé pustině sociálně tržní ekonomiky. Zatímco z jedné strany neúprosný diktát trhu a ze strany druhé úřední tlaky státní péče lidi navzájem dokonale izolují, na zahrádkách mohou být, pokud si to sami přejí – spolu a pohromadě. Zatímco trh neustále staví jedny proti druhým a po všech žádá, aby se do krve servali o kost pracovních příležitostí, na zahrádkách se mohou lidé dohodnout po dobrém jako rovný s rovným. Zatímco státní péče je často pokořuje tím, že jim dává najevo prekérnost jejich situace a nahlíží jim v kuchyni pod pokličky, aby se ujistila, kdo patří skutečně mezi sociálně potřebné, v zahrádkářské kolonii platí: má zahrádka – můj hrad. Vlastní parcela v rámci zahrádkářské kolonie umožňuje všem hledat a udržovat onu křehkou rovnováhu mezi autonomií – samostatností a naprosto dobrovolnou kooperací. Na humusu tržní konkurence ani v pařeništi státní byrokracie se této ušlechtilé zahradní směsce příliš nedaří. Každá zahrádkářská osada tak představuje malý zárodek modelu, který je tak žádoucí pro vznik skutečně zdravé společnosti. Úrodná a vlídná půda zahrádek chrání jak před nepřehlednou džunglí trhu, tak před podezřelou bažinou státní byrokracie.
ZAHRÁDKY NEJSOU VIRTUÁLNÍ REALITA Virtuální realita, tedy nahrazení a jakési vylepšení obyčejné skutečnosti pomocí uměle zkonstruovaných obrazů, dnes poznamenává a deformuje život na každém kroku. Za vylepšení pouhé skutečnosti je přitom vydáváno cokoliv, co umožňuje z málo uspokojivé reality světa alespoň načas ve fantazii uniknout. Před blikající obrazovky televizorů, počítačů a hracích strojů usedají lidé, když jim obyčejná svět připadá až příliš nudný, fádní, průměrný a bez nápadu. Za mírný poplatek je jim dovoleno žít ve světě uměle zkonstruovaném a vzrušeně se identifikovat s hrdiny, kteří jim imponují právě proto, že na rozdíl od nich samotných nejsou ani trochu nudní, fádní, průměrní či bez nápadu. I když virtuální realita je poměrně nedávný vynález, někteří její fanoušci se již stihli propracovat do stadia, kdy nerozeznávají realitu od fikce. Ti zvláště pokročilí pak tuto základní neschopnost vydávají za svou hlavní přednost. Shodou okolností to často bývá jejich přednost jediná. Virtuální realita oprošťuje lidi od přirozených forem mezilidských vztahů a zapojuje je do kontaktů zprostředkovávaných výlučně technikou. Technika jim zprostředkovává iluze doteků, barev a časem snad i vůní, které jako kdyby nebyly z tohoto až příliš obyčejného světa. Působí tak v naprosto stejném směru jako drogy a má i stejný účinek – zvyšuje závislost konzumentů. Stejně tak jako drogové opojení, také opojení virtuální realitou je věrným symbolem převráceného světa, ve kterém se člověk cítí zdaleka nejsvobodněji právě tehdy, když je pod v l i v e m. To, aby byl člověk co nejvíce a co nejdéle pod vlivem, je základní problém veškeré marketingové strategie. Pokud by se pravidelný konzum nbestal nutkavým návykem dostatečného počtu lidí, ekonomika by dostatečně dynamicky nerostla. Nutkavý konzumní návyk se stal zdrojem úzce ekonomicky chápaného pokroku, a proto je naše kultura tak dalekosáhle bezbranná vůči drogám všeho druhu. Mnozí potřebují drogy ke svému vzrušení přesně tak, jako se jimi potřebují přenášet do světů, které je vzrušují virtuálně. Teprve až budou napevno přifázováni ke kabelům, budou se cítit dokonale svobodní. Možná pak z vděčnosti založí stranu občanské virtuální demokracie. Co zde může nabídnou obyčejná zahrádka? To nejdůležitější. Od nefalšovaného kontaktu s reálnou půdou, až po ty zcela nevirtuální brouky a žížaly. Na zahrádce chválabohu není možné, abyste při šlápnutí do kusu obyčejného hnoje cítili vůni vybraného parfému. Ve virtuální demokracii to bývá pravidlem. Zemitost zahrádek však znamená ještě mnohem více. Působí přímo proti hlavní neřesti konzumní kultury. Ta spočívá nejen v tom, že nákupní vozíky musejí být rok od roku stále těžší a objemnější. Koneckonců existují konzumní kultury, jako je ta naše, v nichž sposta lidí jen stěží stačí zakrýt běžným nákupem pouhé dno svého košíku. Moderní konzum však znamená především ztrátu vědomí o širších souvislostech. Naprosto se vytrácí přehled o tom, jakými cestami a s jakými důsledky se zboží dostalo do regálu, ve kterém jsme je zatím vždy pohodlně našli. Všichni se tak přesunujeme do jakési virtuální reality, ve které příliš snadno nabýváme dojmu, že potraviny, které si ze supermarketu odvážíme, snad rostou přímo někde v regálech. Jen málokdy jsme schopni říci o jejich původu něco konkrétnějšího. Něco si prostě roste jen tak u Meinla, něčemu jinému se daří zase spíše v Delvitě či hned kousek vedle v Makru. Pro část úrody je třeba zajet až někam daleko za humna do Diskontu, kde narostla nejlacinější. Ztrácíme nejen přehled o tom, jak se k nám věci dostávají, ale tím spíše pak o tom, co se s nimi vlastně děje, když doslouží. Prostě se před námi objevují a zase beze stopy mizí, jako by to byly pouhé obrázky ve virtuálním studiu. Také jejich osudy jsou nám příznačně lhostené. Protože o nich dohromady nic nevíme, málo si jich vážíme. Jako kdybychom se vraceli velkou historickou oklikou do fáze primitivních kultur sběračů, kteří jen tak ledabyle parazitují na tom, co jim právě přijde do cesty. Jsme na tom dokonce ještě hůře než oni. Zatímco takzvaní primitivové měli obsáhlé vědomosti týkající se toho, co, kdy a kde roste, měli dokonalé znalosti o svém prostředí, náš dnešní sběračský instinkt se spokojí s důvěřivým předpokladem, že supermarket prostě bude mít otevřeno i zítra. Kdyby se náhodou jednoho dne brány supermarketů nečekaně neotevřely, nepomohou snad ani Zlaté stránky. Zahrádka představuje z hlediska vývojového rozhodný krok kupředu. Přenáší nás z fáze pouhých náhodných sběračů do mnohem pokročilejšího období záměrných pěstitelů, tedy do vyššího stupně civilizace. Pěstitel se snaží mít na své zahrádce pod svou vlastní kontrolou to, čeho se lovcům a sběračům dostává jen z vůle jakési vyšší moci a za cenu oběti týkající se jejich peněženek. Pěstitel zná souvislosti. Může sledovat proces zázraku růstu přímo před svýma očima a ví, jakým způsobem spolu věci souvisejí. Třebaže na jeho zahrádce není zhola nic virtuálního, dějí se zde věci senzačnější než v tom nejneskutečnějším filmu. Na vlastní oči vidí, jak z loňského odpadu povstává nový život. I kdyby návštěvník supermarketu prostál vzadu za velkoobchodem celé jaro, podobný zázrak tam určitě nespatří. I když ekonomové rádi mluví o zázračném růstu, ve srovnání se zahrádkáři o něm nevědí vlastně vůbec nic. To jen po vzoru jistých přírodních organismů vydatně parazitují na dávno mrtvých analogiích. Nevědí nic o cyklických procesech, které teprve dávají veškerému růstu smysl. Když si koupím bochník chleba a hned před obchodem ho odhodím do popelnice, ekonomika země zase o něco vzroste. Bylo totiž prodáno a zaplaceno zboží, což standardním ekonomickým statistikám ke spokojenosti naprosto stačí. Ke spoustě koupených věcí se přitom chováme naprosto stejně jako k bochníku odhozenému do popelnice. Nemáme k nim ten správný vztah Vůbec nevíme, jak vznikly, a je nám docela jedno, jak zkončí. Žádného zahrádkáře by naproti tomu nenapadlo vyhodit svou úrodu do popelnice. Zná velice dobře souvislosti, proto by to nikdy neudělal. A přesto se cena plodin, které pracně vypěstoval a poté k vlastní spokojenosti spotřeboval, nikdy nepromítne do ukazatele hrubého domácího produktu. Vyhodím-li do kontejneru koupený chleba, moje země zbohatne. Pochutnám-li si s celou rodinou na úrodě z vlastní zahrádky, země zůstává bilančně chudá, jako kdybych vůbec nic nevypěstoval. Kdo je moudřejší a kdo ví více o životě? Ekonom nebo zahrádkář?
ŠITÉ PŘÍMO NA MÍRU ČLOVĚKA Jen málo věcí v moderní společnosti ještě respektuje obyčejné lidské rozměry. Má-li něco v konkurenci nové ekonomiky přežít, musí to být přinejmenším multi-, super-, nejraději však přímo hyperveliké. Pro silně přerostlý, nezdravě nafouklý hospodářský systém jsme vymysleli neutrální termín globalizace. V moderním světě, jenž se stává příliš těsným pro všechnu tu globální aroganci a globální pokrytectví, znamenají míry pouhého člověka, přes veškerá ujišťování politiků, stále méně a méně. V tomto světě jsou ekonomicky úspěšné pouze takové instituce, jimž se daří pouhé lidi odsekávat, jako by to bylo přebytečné sádlo. Ve světě, kde pyšné hradby vysoké politiky jsou (od jednoho humanitárního bombardování ke druhému) stále vyšší, zůstávají naštěstí ještě stát obyčejné plůtky kolem zahrádek. Jsou pořád stejně nízké a stejně skromné. V tom je velká naděje.
Právě v měřítku zahrádek je něco, co si i v nesmyslné době udržuje smysl pro míru. Dokázaly to i v době, kdy města, architektura, silnice, letiště a přístavy dávno jakýkoliv smysl pro míru nadobro ztratily. V nízkých plůtcích zahrádek zůstává něco, co se ani v rámci globalizace neroztahuje až po obzor, a co, na rozdíl od politiků, nenabobtnává až do nebe.
Možná, že ani zahrádky naše problémy nakonec vyřešit nepomohou. Co se dá dělat. Aspoň jsme v nich byli na čerstvém vzduchu. Není sice klimatizovaný, jako ten v limuzínách, kongresových centrech anebo v halách supermarketů, zato je však pořád ještě zadarmo. A dokonce i ti největší, ze všech nejúspěšnější a ze všech nejfajnovější individualisté ho pořád ještě dýchají s námi. Ne-li přímo kolektivisticky, tedy určitě společně.
(Salon Práva, 2000)
U nás má sociální struktura podobu hrušky Jan Keller (Masarykův lid, č. 4/2003)
Jan Keller V příštím roce zahájí Masarykova společnost v Hradci Králové přednáškový cyklus na téma otázky sociální. Jedním z přednášejících bude i známý český sociolog prof. Jan Keller, působící na Katedře sociální práce Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity.
Co považujete v dnešní době za nejvážnější problém v sociální oblasti?
Jeden francouzský sociolog zavedl termín dekonverze. To znamená, že společnost se mění takovým způsobem, že pro velkou část lidí v ní není uplatnění. Procesů dekonverze v dějinách proběhla celá řada, například dokonce už v polovině 14. století. Opět jsme v situaci, kdy mnozí lidé budou pro společnost naprosto nepotřební z hlediska výroby tím, že nebudou splňovat vzdělanostní a flexibilizační kritéria, a z hlediska spotřeby, protože nebudou představovat žádnou kupní sílu... vzhledem k tomu, že si na to nevydělají. Naše společnost je bohužel stavěna na tom, že z ekonomiky udělala modlu, a lidé, kteří jsou ekonomicky zbyteční, mají problém osvětlit, že nejsou zbyteční společensky.
Jakou úlohu by měla mít této oblasti občanská sdružení a vůbec celý neziskový sektor?
Hodně se o tom mluví, ale je to dvojznačná věc. V této otázce se jsem hodně skeptický. Občanská společnost prošla během posledních dvou set let vývojem, kdy v první fázi se skládala z drobných a středních vlastníků, kteří měli majetky, a proto měli prostředky k tomu, aby ve společnosti pomohli něco zlepšit s tím, že samozřejmě hájili i své osobní zájmy.
V druhé fázi už občanskou společnost představují velké organizace v době sociálního státu a odborů. To jsou lidé, kteří sice nejsou majetní, ale je jich hodně a mohou se složit s cílem něco ve společnosti zlepšit. Dnešní občanská společnost a občanské iniciativy mají dvojnásobnou smůlu: nejsou to drobní a střední vlastníci a není jich mnoho. To znamená, že 90 procent jejich aktivit spočívá v tom, že hledají peníze, aby vůbec nezanikly, a málo času jim potom zbývá na to, aby mohli vyvíjet nějakou činnost. Osobně to znám z ekologických hnutí, hnutí za lidská práva a všude je tam ta situace stejná.
Vzhledem k tomu, že stát má a bude mít v důsledku globalizace a demografických proměn čím dál méně peněz, je tady silná tendence využívat příjmů z daňových odvodů jinak než k sociální podpoře a starost o sociálno převést právě na dobrovolná sdružení, takže občan pak odvádí daně a zadarmo ve volném čase supluje v sociální oblasti to, co neudělá stát.
Neblíží se opět doba korporativismu?
Pokud chápeme korporativismus jako organizování lidí podle odvětví v sektorech ekonomiky, tak si myslím, že proti tomu zde působí globalizace. Ta vede k tomu, že zaměstnanci se v odvětvích rychle mění a na území národního státu není pevná struktura profesí. Propojují se ovšem firmy na nadnárodní úrovni, které pak nemají zájem podporovat korporativismus na území nějakého národního státu, a práce se roztříštila. Zaměstnanci již na tyto firmy jako na partnery nedosáhnou, protože jim unikají a pendlují mezi jednotlivými státy a kontinenty. Korporativismus předpokládá, že zaměstnanci a firmy jsou zhruba v rovnováze, ale dnes došlo k ohromnému vychýlení nerovnováhy ve prospěch firem, které jsou tak silné, že korporativismus nepotřebují a zaměstnanci se nejsou schopni stát jejich partnerem.
Jaké výhledy tedy mohou mít střední vrstvy v dnešním světě?
Otázka středních vrstev je naprosto klíčová. Je důležité sledovat jestli jich kvantitativně přibývá, ubývá nebo stagnují. Současné údaje z Evropy i z Ameriky dokládají, že střední vrstvy v nejlepším případě stagnují a spíše ubývají. Je také třeba sledovat, zda dnes není za střední vrstvy vydáváno to, co do nich vlastně vůbec nepatří. Podle historické definice středních vrstev z první třetiny 20. století k nim patří člověk, který má takové možnosti výdělku, že svého příjmu si může pořídit vlastní bydlení, svým dětem vysokoškolské vzdělání a jeho manželka nemusí pracovat a může se věnovat charitativní činnosti, rozvoji občanského sektoru apod. Dnes je v České republice takových domácností asi 5 procent a mám obavy, že jich spíše ubývá.
Střední vrstvy lze obecně považovat za záruku demokracie. Bojíte se nějaké nové totality?
Velká část sociologů dnes píše o tom, že 21. století bude stoletím autoritativních režimů. Nemluví přímo o totalitě, ale autoritativní režim má k totalitě již velice blízko. Tento názor odvozují například z toho, že silná střední vrstva (v dobách, kdy se jí dařilo byla oporou demokracie), silná občanská společnost, předpokládá také silný stát, protože se zatím vždy vyvinula v podmínkách státní společnosti. Byla francouzská občanská společnost, anglická, německá (v Rusku zatím nikdy žádná nevznikla), a jakmile stát zeslábne, může to mít dopad i na možnost vývoje občanské společnosti, protože se vyvíjela jako partner státní moci (někdy šla proti ní a někdy s ní kooperovala). Jakmile je stát slabý, občanská společnost nemá žádného partnera, protože nadnárodní společnosti se s ní bavit nebudou, prohlásí ji za překážku volného obchodu a půjdou do zemí, kde je málo ekologických aktivistů, málo odborářů a málo silných starých vrstev, které by mohly hájit zájmy malého a středního podnikání.
Může nám v tomto pomoci proces evropské integrace?
Doufám že ano. Existují dvě možnosti, jak se bude Evropa vyvíjet. Jedna možnost je (tu by chtěla ODS), aby si i ve sjednocené Evropě státy šly navzájem po krku, snižovaly si daně a přetahovaly jednotlivé firmy pomocí lákavých investičních pobídek. V tom případě se Evropa nemusí vůbec budovat, protože státy si mohou vzájemně pomáhat redukovat sociální stát i bez Evropy sjednocené. Když ODS říká, že chce Evropu tohoto typu, tak jinými slovy říká, že Evropu nechce. Druhou možností je, že Evropa se skutečně sjednotí (ne na byrokratickém principu), ponechá si svoji kulturní a národnostní různost (zní to trochu jako utopie, ale je to jedna možnost) a pokusí se navzájem mezi státy proti deregulaci zavést určitou regulaci ve prospěch celé Evropy. Deregulace totiž znamená naprostou džungli, kde si srážejí jednotliví konkurenti ceny až na cenu práce a sociálních výdajů až na kost. Důležité je vymyslet nějaký způsob (samozřejmě ne byrokratický z Bruselu, protože ten by pohltil potřebné peníze, nebo jejich velkou část), jak by si evropské státy mohly společně udržet a navzájem garantovat určitou míru sociální úrovně. Je spočteno, že v zemích kde životní úroveň v průměru spadne pod určitou sumu eur nebo dolaru se demokracie nemůže uchytit. Zatím jsou obrovské země nad touto čarou, ale v případě, že tvrdá deregulace bude pokračovat, tak se mohou pod tuto čáru rychle dostat a pak by se splnily předpovědi sociologů, kteří hovoří o nástupu autoritativních režimů.
Neobáváte se negativního nacionalismu v souvislosti s rozšiřováním Unie?
Takovou reakci to vyvolá a bude to hodina pravdy pro každou z těch zemí. Když Le Pen začal jít prudce nahoru, byl jsem ve Francii a vím, že i v městečcích, která měla osm až deset tisíc obyvatel se proti němu konaly velké demonstrace a on to pak v druhém kole naprosto projel. Bude otázka pro každou zemi, jak se jí podaří tento nápor vyrovnat, protože toto hnutí je velice silně demagogické.
Nám hrozí, že naše nejkvalifikovanější pracovní síla odejde na západ vydělávat si v eurech a tato místa budou pokryta lidmi z jiných zemí hlavně z východu, protože například ukrajinští inženýři a lékaři u nás zatím dělali kopáče. Teď je velkou otázkou, které demagogické hnutí se toho chopí jako první, aby to využilo ve prospěch vzestupu pravicových vášní. To se určitě stane a pak se teprve ukáže, jestli máme vyspělou demokracii a vyspělou občanskou společnost a podaří—li se jí s tím vyrovnat.
Čím to, že v posledních volbách tolik posílila komunistická strana a v průzkumech veřejného mínění se stále drží na předních místech?
Komunistická toho dosáhla díky jednomu muži. Tím není Miroslav Grebeníček, ale Vladimír Špidla. Tomu se nepodařily dvě věci. Jednak vyprofilovat sociální demokracii a dále vysvětlit lidem, co po nich bude chtít v rámci veřejných financí, co všechno bude obsahovat reforma a jak se bude lidem na jejím konci dařit. U nás má sociální struktura podobu hrušky a ne formu jablka. Formu jablka má sociální struktura tam, kde jsou silné střední vrstvy, nad nimi je pár bohatých a dole pár chudých. U formy hrušky je naprostá většina lidí stěsnána dole v té masivní části, čímž přecházejí do chudoby (v Ostravě během posledních pěti let počet lidí pod hladinou bídy vzrostl na dvojnásobek) a nad tím je tenká stopka a to jsou zaměstnanci, kteří vydělávají měsíčně 150 tisíc až 1 milion. Jestliže Špidlova strana neřekne, jak se reforma dotkne obou těchto skupin mohou její preference klesnou ještě níž. Inteligentní politika sociální demokracie by byla jediná možnost jak zabránit vzestupu komunistů, a nejsem si jist, jestli Vladimír Špidla dokáže dělat inteligentní politiku sociálně demokratické strany.
Měly by ostatní strany s komunisty spolupracovat?
Ony s ní na komunální úrovni spolupracují a to, že s nimi nespolupracují, je jenom taková hra v parlamentu. Spolupráce probíhá nejen se sociální demokracií, ale i se středovými a pravicovými stranami. Pokud by všechny strany řekly, že nikde nebudou s komunistickou stranou spolupracovat, tak typuji, že v příštích volbách by mohli komunisté výrazně překročit 25 procent.
S prof. Janem Kellerem rozmlouval
10.11.2003 Michal Trousil