Hutchinson: proč je právě tolik druhů, kolik jich je? Tutéž otázku lze použít i na politick0 strany
Problém, který udržuje jejich početní stavy:
- na jedné straně jich musí být větší počet
- aby se kontrolovaly navzájem
- aby více lidí mohlo soupeřit o pozice
- aby v konzumní společnost byl pocit pestrého výběru i v politice
- na straně druhé nápadů na programy je stále méně
- základní parametry diktuje globalizace
- není tolik způsobů, jak rozdělit žádané dobro (a ničím jiným se strany v kampani nezavděčí) - pokusy a omyly se došlo k idei sociálního trhu
Po věcné stránce by mohl být program jen jeden, který by uspokojil všechny. Či aspoň všechny, s nimiž je dobré počítat. Strany se z různých směrů k tomuto programu blíží.
(vše centrováno kolem ekonomického růstu a takových receptů na něj, které neporuší sociální smír)
Už není aktuální otázka, jak jít kupředu, nýbrž jak alespoň trochu věrohodně a dostatečně dynamicky přešlapovat.
Toto přešlapování má však svá slabá místa. Jednak zůstává mnoho neuspokojených ambicí, jednak mnoho neřešených, byť stále aktuálnějších problémů.
Vývoj může jít dvojím směrem:
a) Vybočí se z oblasti věcného a racionálního tím, že se budou politicky tématizovat afekty.
Pro nové zájemce o posty musí vzniknout širší pole, když v tom dosavadním už se nemohou uplatnit.
Začíná to morálními hesly (Normální je nelhat, Strana slušných lidí) Ale také antikomunismus. Otevírá to prostor pro tématizaci jiných afektů - národ a jeho mravní kvality.
b) V oblasti věcného a racionálního se zůstane, ale otevřou se v jejím jednodimenzionálním rámci rámci nové rozměry. Nejaktuálnější je ekologický.
To by zrelativizovalo celou dosavadní agendu založenou na neproblematizovaném růstu, na kterém se zleva i zprava shodli.
POUZE PŘEŠLAPUJEME? ANO, ALE STÁLE RYCHLEJI.
"Proč je vlastně v přírodě právě tolik druhů, kolik v ní je", "proč jich není o mnoho více anebo naopak mnohem méně?"Takto se tázali přírodovědci už v dobách počátků moderní vědy, kdy se ještě nemluvilo o ekologii, ale pouze o "ekonomice přírody".
O nějakých dvě stě let později si sociologové kladou podobné otázky v souvislosti se světem člověka. Proč máme právě tolik organizací, tolik různých sekt a hnutí, tolik názorových proudů, kolik jich právě je? Proč jich není mnohem více anebo naopak třeba o něco méně? Stejně zvídavou otázku bychom si mohli položit také ohledně politických stran. Jak vlastně funguje "ekonomika demokracie"?
PROČ JE JICH PRÁVĚ TOLIK?
V demokraciích může kolísat počet politických stran od dvou až po několik desítek. Nemůže jich být méně než dvě,
protože naprosto každá strana nosí v sobě zárodek totality. V případě, že by jí nikdo účinně neoponoval, dříve nebo
později by ztotožnila svůj vlastní zájem s údajným zájmem celé společnosti. Není to ani tak otázka ideologie, jako spíše
otázka počtů a pokud by se demokracie kdekoliv na světě smířila s principem opoziční smlouvy, rychle by zdegenerovala.
Celkové množství politických stran je však i v malé zemi rozhojňováno, kromě tohoto základního obranného
demokratického mechanismu, mnoha dalšími faktory. Oč méně tyto faktory s demokracií souvisí, tím více se na ni
odvolávají. Především jde o to, že více stran přináší více postů. V teorii to umožňuje, aby větší počet ctižádostivých lidí
mohl soupeřit o žádané pozice. V praxi bývají sice šance menších stran zanedbatelné, vnějškové rituály významnosti jsou
v nich však propracovány mnohdy ještě detailněji než ve stranách velkých, což řadu straníků spolehlivě uspokojí samo
o sobě.ĺ V konzumní společnosti našeho typu je navíc žádoucí, aby také v oblasti politiky by výběr zdánlivě tak neomezen
jako v oblasti žvýkaček, mýdel a pracích prášků. I když obsah bývá ve všech případech hodně podobný a bělící účinky
jsou zcela srovnatelné, právě pestrý obal zdůrazňující údajné rozdílnosti vyvolává u spotřebitele příznivou odezvu.
Všechny analogie s trhem jsou však nepřesné. Na fungujícím trhu by nebylo myslitelné, aby podvedený zákazník měl
ze zákona právo na reklamaci vadného zboží teprve po uplynutí čtyř let.
Je prostě hodně důvodů proto, aby stran existovalo v moderním zastupitelském systému co nejvíce. Některé z těchto
důvodů jsou pro demokracii životně důležité, jiné jen parazitují na životní nezbytnosti demokracie. Současná doba však
přináší prakticky všem politickým stranám velkou a nepříjemnou výzvu - nápadů na politické programy je stále méně. To
vede k tomu, že zcela bez ohledu na počet politických stran jsou si jejich volební programy navzájem stále podobnější.
VŠICHNI CHTĚJÍ TOTÉŽ
Moderní společnost je jednak společností vyhraněných individualistů, jednak společností usilující o maximální efektivitu.
Aby po technické stránce fungovala co nejúčinněji, musí být v průměru na hektar soustředěn dostatečný počet
individualistů. Teprve pak se vyplatí provozovat její infrastrukturu.
Základním heslem moderní politiky je prosperita. Hlásí se k ní bez výjimky všechny strany. Zájmem všech je, aby
ekonomikou ve dne v noci teklo co nejvíce laciného zboží, silnicemi ve dne v noci protékal co nejvydatnější proud
laciných aut, a médii se ve dne v noci valilo co nejvíce laciné zábavy. Moderní poliik se stará o údržbu všech těchto toků.
Je to nejlépe placený údržbář. Nemůže ovlivnit, co vlastně projíždí infrastrukturou blahobytu, dohlíží však na to, aby to
projíždělo co nejrychleji. Každým rokem se jako malé dítě těší na Vánoce. Tehdy odborníci vyhodnotí, kolik se toho
za rok zase stihlo.
V případě prosperity nejde samozřejmě pouze o množství, ale také o kvalitu spotřeby. Prosperující zemi pak poznáme
podle toho, že ledničkami spotřebitelů v ní proteče za jednotku času přibližně tolik kalorií, kolik rad na zhubnutí proteče
za stejnou dobu stránkami časopisů věnovaným zdravému životnímu stylu.
Tržní systém potřebuje, aby toky čehokoliv, co lze ještě prodat, byly co nejvydatnější. Těm, kterým v hlavě utkvěla pouze
tato jediná myšlenka, říkáme moderní pravicoví politici. Časem se ovšem zjistilo, že čím je proud tržních toků dravější,
tím více lidí odnáší sebou. Prostě je splachuje. Odtud požadavek sociálně tržní ekonomiky - podaná ruka lidem unášeným
směrem k septiku tržní neúspěšnosti. Je-li pravicový politik dostatečně přihlouplý a omezený, s vyčítavým pohledem
bilancuje, kolik taková ruka podaná tonoucímu vlastně stojí.
Většina pravicových politiků počítat umí. Proto se na modelu sociálně tržní ekonomiky shodnou s levicí. Dokonce
i v případech, kdy to kvůli svým natvrdlejším známým z elitního klubu nemohou říci otevřeně. Výsledkem je, že
politických stran máme sice požehnaně, po věcné stránce by jim však v podstatě stačil program jeden, k němuž se
z různých směrů postupně přibližují. Mohl by se jmenovat třeba ?program dalšího urychlení.?Pro lepší vizuální rozlišení
by ho před volbami mohly různé strany rozdávat ve složkách různé barvy. Jeho základní a jedinou myšlenkou by bylo
takové urychlení ekonomického růstu, jež neohrozí sociální smír. Až donedávna to vypadalo, že údržbáři všech
politických barev budou moci i do budoucna bezpečně udržovat rovnováhu pravidelným přešlapováním a uklidňujícím
kolébáním zprava doleva.
GLOBALIZACE SMÝVÁ BARVY
Vír globalizace tuto pracně ustavenou idylu v samém základu narušil. Globalizace znamená, že volné toky čehokoliv se
vymkly zpod kontroly údržbářů a chystají se smést každou hráz a každou regulaci, jež by se jim snad chtěla postavit do
cesty. I když se cynicky odvolává na větší svobodu svého pohybu, zrodila se globalizace právě z přihlouplého
a omezeného kalkulu, který odmítá zatěžovat vlastní profit zbytečnými náklady spojenými s podáváním rukou tonoucím.
Globalizace podporuje ještě rychlejší pohyb, a činí tak vysoce selektivním způsobem. Za hezkými řečmi o volném pohybu
služeb a zboží lze jen obtížně zahlédnout skutečnost, že 130 chudých zemí světa se na světovém exportu podílí pouze
necelými čtyřmi procenty. Svoboda těchto zemí, tedy dvou třetin členských států OSN, je v praxi redukována na ochotu
několika bohatých nechat je ještě více se zadlužit.
Za vzletnými řečmi o volném toku čehokoliv se skrývá méně honosná praxe, kdy proud cizích investic od bohatých je
pravicovými i levicovými stranami oslavován jako nejvyšší možné štěstí, zatímco proudy chudých lidí přes tytéž hranice
jsou téměř stejně unisono považovány za největší bezpečnostní riziko. A zatím nebyl zaznamenán případ, že by špinavé
peníze navrhl někdo naložit do zapečetěných vagonů a pod policejní ochranou poslat šupem tam, odkud přišly.
Globalizace změnila politiky v údržbáře mechanismu, kterému se už ani nesnaží rozumět, natož aby se odvážili získat ho
pod vlastní kontrolu. Mlhavými hesly o větší svobodě omlouvají a zastírají před vlastními občany a patrně i sami před
sebou svoji narůstající bezradnost. Musí to být v dnešní politice hrozný pocit. Zrovna když se politici zprava i zleva
konečně sešli na platformě tržní ekonomiky, dává jim trh najevo, že se už obejde klidně i bez nich, zatímco sociálno jim
ukazuje, že mu ve své bezradnosti stěží mohou nějak významněji pomoci. Pod sprchou globalizace jsou válečné barvy
předvolebních kampaní neúprosně smývány a pod nimi se zjevuje nápadná, snad až trochu mrtvolná bledost.
Další vývoj může jít v zásadě dvojím směrem: politici mohou začít dokazovat svou nepostradatelnost tím, že vybočí
z oblasti klasické politiky, které jim dává čím dále méně prostoru, do zdánlivě nových dimenzí. Nabízí se jim především
obrovské pole moralizování. Druhá možnost je podrobit zcela věcné kritice logiku stále rychlejšího přešlapování ve stále
užším prostoru, do které vyústil moderní kult růstu a materiální prosperity.
DVOJÍ PAST MORALIZOVÁNÍĺ
Na diskursu sociálně tržní ekonomiky se neuživí příliš mnoho politiků. Je zde místo pro tři strany. Buď budeme mít více
trhu, nebo více sociálna, anebo obojího zhruba tak stejně. Z hlediska demokracie je to počet dostatečný, z hlediska
soupeření o posty a pozice na trhu, kde se směňují mocensky relevantní symboly, je to však málo. Převis nabídky stran
a osobností nad poptávkou voličů lze snadno vyřešit rozhojněním sortimentu v oddělení morálky. Vznikne pak prostor pro
strany, které zjišťují, že normální je nelhat, či pro strany takzvaně slušných lidí.
I když tato strategie může pomoci těm, kdo by jinak zůstali politickými outsidery, morálka je tímto způsobem
nepředstavitelně ponížena. Z přirozeného požadavku obyčejné lidské slušnosti je deklasována na prostředek mocenského
boje. Až snad někdy zvítězí elementární slušnost a spolu s ní pravda a láska, poznáme to bezpečně podle toho, že se
s nimi v politice nebude nikdo okázale ohánět. Moralizování v politice, kromě toho, že je sebedestruktivní a požírá své
protagonisty, má ještě tu nevýhodu, že neumožňuje s dostatečně chladnou hlavou analyzovat skutečný stav věci. Naopak,
moralizujeme-li kupříkladu na téma globalizace, budíme tím pouze mylný dojem, jako kdybychom s ní snad hodlali něco
dělat. V politice platí, že slova by se neměla rozcházet s činy. Budeme-li moralizovat, lehce tomuto požadavku dostojíme,
neboť žádné činy, které by se se slovy případně mohly rozejít, zaručeně následovat nebudou.
Moralizování posouvá diskurs z roviny věcné analýzy do roviny hodnot, jež jsou kulturně natolik závazné, že se na nich
shodnou prakticky všichni. Z této radostné shody však pro ně už vůbec nic dalšího neplyne. Tyto hodnoty by totiž zůstaly
kulturně závazné nepochybně i v případě, že by jich nikdo nepoužil pro své politické cíle. Dokonce by pouze v tom
případě zůstala jejich vnitřní závaznost pro každého neoslabena.
Zavedeme-li pak dimenzi slušností přímo do politického klání, nestane se zaručeně nikdo z nás o nic slušnější, než byl
předtím. Pouze si velmi zkomplikujeme předvolební orientaci. Propletení programů pravých a levých s programy
slušnými a neslušnými by vyžadovalo tolik kombinačního důvtipu, že mnohý volič, který má už i tak svých problémů
dost, raději zůstane doma.
Zavést do politiky moralizování znamená vydat se plnou parou do slepé uličky. Na konci této uličky na nás čekají
pseudohodnoty, neboť neexistuje symbol natolik problematický, aby si ho někdo nemohl vepsat do svého politického
programu. Na tenkém ledě moralizování, kde se nelze pevně opřít o žádnou věcnou analýzu pak snadno můžeme
uklouznout všichni. Proto se odjakživa nedoporučuje s pány na tento nablýskaný led chodit.
ZBÝVÁ UŽ JENOM SELSKÝ ROZUM
Existuje naštěstí - alespoň v teorii - možnost, jak nevybočit z oblasti racionální diskuse, a přitom neuváznout
v jednorozměrné síti stále nenasytnějších infrastruktur. Tato možnost je skryta v kritickém přehodnocení dosavadního
směřování. Existuje dostatek ověřitelných podkladů k tomu, abychom si uvědomili, kam nás naše údržba rozbujelých
infrastruktur nakonec přivedla. Levice si vždy citlivě všímala toho, jak ničím nebrzděné tržní toky unášejí po proudu celé
kategorie sociálně slabých. Pokud její citlivost vůči skutečně potřebným nebyla ještě otupena, jistě si povšimne, že do řad
slabých a deptaných se postupně přesouvá stále větší část toho, co nás obklopuje. Selský rozum ví, že na omezeném
gruntu se nemůže nikdy urodit neomezená úroda. Ekonomové, kteří věří v možnost nekonečného růstu v konečném
prostředí, jako kdyby na tuto pravdu obyčejných sedláků někdy v průběhu svých studií dočista zapomněli. Výsledkem je,
že zprava i zleva k nám promlouvají politici, kteří si nechtějí připustit, že čím větší kus dvorku si vybetonuji, tím méně mi
na něm zůstane trávníku. Možná proto to s politikou dopadá v procesu globalizace tak neslavně. Liberály tak opěvovaná
deregulace by v posledním důsledku mohla také docela dobře znamenat, že mi můj dvorek klidně i bez mého souhlasu
může přijít vybetonovat kdokoliv. To vše bez ohledu na to, volil-li jsem v posledních volbách pravicově, anebo levicově.
Globalizace prostě nemá ráda žádné bariéry a ve svém věčném spěchu se nemůže příliš zdržovat rozlišováním, má-li před
sebou ostnatý drát anebo jenom okrasný plůtek kolem květinové zahrádky. Obojí může být betonáři snadno kvalifikováno
jako škodlivá bariéra pro zcela svobodný rozvoj jejich činnosti ("mimoobchodní bariéra obchodování" se tomu začalo
říkat).
O globalizaci není třeba moralizovat. Je lepší sednout a počítat. Přispívá takzvaný svobodný rozvoj obchodu k ochraně
světových zásob neobnovitelných zdrojů, anebo jsou vyčerpávány rychleji než dosud? Přispívá obchod v režii
nadnárodních firem k menšímu počtu ropných havárií, ke zmírnění emisí skleníkových plynů a ke zpomalení devastace
světových pralesů, anebo naopak všechny tyto zhoubné jevy urychluje? Zvyšuje pronikání obchodních řetězců počet
pracovních míst v zemi, anebo ruinuje lokální a regionální obchodní sítě? Přispívá exponenciální nárůst světové dopravy
ke sbližování kultur a ke snižování konfliktů mezi nimi, anebo jenom neúměrně snižuje rozlohy půdy, kterou by bylo
možno využít jiným způsobem? nakolik globalizace zvýšila životní úroveň řadových zaměstnanců a nakolik jenom rok
od roku zvyšuje rozdíly v příjmech mezi nimi a jejich manažery?
Globalizace není jenom velké a dosud nedoceněné riziko. Je také určitou šancí. Spolu s tím, jak se bude rozvíjet, budou
mít občané možnost posoudit, nakolik jsou jejich politici odleva až doprava skutečnými zastánci jejich zájmů, a nakolik
jsou jejich hrátky pouze reklamním sváděním různobarevných obalů. Je ovšem velkou šancí také pro politiky. Ti
pravicoví mají příležitost konečně se zamyslet nad vágností a často kontraproduktivností svých hesel v nové historické
situaci. Ti levicoví mají zase možnost nově promyslet, komu všemu je třeba podat nyní pomocnou ruku. Ani jedni, ani
druzí nemají bohužel příliš času. Pokud by se snažili spasit útěkem k moralizování, brzy se odněkud vynoří strana, jež si
na svůj štít vepíše nacionalistické klikyháky. Taková strana by sice nepomohla vůbec ničemu, mohla by však pokazit
úplně všechno.
(Salon Práva)
ROPNÉ SKVRNY V POLITICE Jan Keller
Když před pár dny šéf mezinárodního inspekčního týmu v Iráku Richard Butler ujistil americký Kongres, že neexistují
důkazy o tom, že by se Irák chystal dodávat teroristům zbraně hromadného ničení, jen naivní člověk by si mohl myslet, že
takové ujištění může něco změnit na již připravených vojenských plánech. Když prezident Václav Havel vykonal vloni
oficiální návštěvu Saúdské Arábie, jen úplný naivka by si mohl myslet, že v této zemi ztratí snad slůvko za četné oběti
porušování základních lidských práv.
Osvědčené zásady pravdy a lásky platí pochopitelně také v mezinárodní politice. Mají zde však jemnou příchuť ropných
produktů a jsou závislé na strategických zásobách a vstřícnosti té které země. Proto je třeba mluvit o politice v kategoriích
etických, nenechat se jimi však hloupě svazovat.
Konkrétně dnes situace vypadá tak, že Spojené státy se svým apetitem přes 7 miliard barelů ročně odčerpávají pro svých
pět procent populace zhruba čtvrtinu celkové spotřeby ropy. Při této spotřebě by vlastní zdroje ropy vyčerpaly během
pouhých tří let. Protože se nechystají k žádným úsporám, je zřejmé, že na jednotlivé státy musejí pohlížet nikoliv pouze
optikou lidských práv, ale především pod zorným úhlem použitelné ropy.
Kupříkladu veškeré zásoby Libye představují pouhé čtyři roky americké spotřeby. Tamější režim má tedy i při nepříliš
vlídném postoji k demokracii poměrně slušnou perspektivu. Z hlediska lidských práv není příliš zajímavý. Zásoby
Venezuely představují sedm let spotřeby garanta světového pořádku a za pokusem o převrat v této zemi z letošního jara
byly rozeznatelné temné žilky, které nevedly zrovna ze Slušovic.
Abychom však Spojeným státům nekřivdili. Dělají jen zvlášť okatě to, co provozují všechny vyspělé země a co ročně
spotřebovává lví podíl z téměř 30 miliard barelů tohoto neobnovitelného zdroje.
Z centra Evropy, která se kvůli rekreaci právě topí v pravidelné dopravní zácpě, lze stěží Američanům jejich nadměrnou
spotřebu příliš vyčítat.
Pokračujme raději v ropné násobilce. Zásoby Íránu, který je nedemokratický, a proto byl zařazen mezi země tvořící osu
zla, jsou tak obrovské, že by vystačily krýt celosvětovou spotřebu ropy přibližně po dobu tří let. Ještě o něco větší zásoby
má Kuvajt, který je asi tak demokratický jako Írán, je to však náš spojenec, a proto nemá s osou zla pranic společného.
Potíž je s Irákem. Jeho zásoby ropy by uživily celý svět plné čtyři roky, on však nespolupracuje. Spojené státy od něj
v roce 2000 s krajním znechucením a štítivě odebíraly denně pouze 600 000 barelů. Stále tak činí, a to v rámci humanitární
pomoci. Jinak by se irácké ropy raději ani netkly.
A konečně zde máme Saúdskou Arábii s pohádkovým bohatstvím černého zlata, které nám při dnešním tempu těžby
umožní dopřát si oblíbenou všeobecnou prázdninovou dopravní zácpu ještě plných devět sezón. Něco tak báječného stojí
jistě za tolerování té trochy feudálních, či místy otrokářských přežitků, které tu a tam v zemi ještě najdeme. Proto není
divu, že i světoví politici, kteří mají na ochranu lidských práv vystavený živnostenský list, občas přivřou oko. Je to tak
správné. Nikdo přece není dokonalý, a pokud bychom ropu nespotřebovali my, určitě ji spotřebuje nějaký zlý, méně
svobodný, či dokonce méně pokrytecký režim.
(Autor je sociolog; vyšlo v Právu, 10. srpna 2002; Salon Práva)
08.10.2002 - Jan Keller Kdo vypne inkubátor
Již třetím týdnem si političtí komentátoři a světová média všímají nemilé zápletky, k níž došlo při přípravách vojenské
intervence do Iráku. V renomovaných francouzských novinách můžeme například sledovat titulky typu "Válka je
ohrožena" či "Bush čelí Saddámovu souhlasu". Jde o to, že irácký diktátor zradil na poslední chvíli svého nepřítele tím, že
se uvolil respektovat existující rezoluce OSN a projevil ochotu vpustit do své země zbrojní inspektory. Americký
prezident, který nesplnil svůj slib, že dopadne bin Ládina či alespoň šéfa hnutí Tálibán, nutně potřebuje vyhrát lokální
válku, zvláště když prémie za ni je nezanedbatelná. Touto mimořádnou prémií bude hlavní slovo při dělení největších
světových nalezišť ropy mezi mamutí ropné koncerny, bez jejichž pomoci nelze v rozvinuté demokracii vyhrát
prezidentské volby. Stačí vzpomenout si na to, čím jsme žili na podzim roku 1990, abychom spolehlivě uhádli, jak bude
vypadat ten letošní informační podzim. Je to již neuvěřitelných dvanáct let a mnozí možná pozapomněli. Irák předtím
v létě přepadl a okupoval Kuvajt, čímž hrubě a nesporně porušil mezinárodní právo. Přesto jsme tehdy byli navíc ještě
přesvědčováni, že Saddám Husajn vlastní jaderné zbraně, a pokud zůstane jen několik měsíců u moci, nebude váhat
použít jich ke zničení lidstva. Husajn byl označován za nového Hitlera, jenž disponuje jednou z nejmocnějších světových
armád, a jakýkoliv náznak smířlivosti vůči němu byl prohlašován za novou formu mnichovanství. Na počátku roku 1991
začala pak válka, během níž bylo chirurgickými zásahy vedenými s přesností několika centimetrů zaživa spáleno zhruba
sto padesát tisíc Iráčanů, vesměs druhořadých vojáků. Zraněno a zmrzačeno bylo milión vojáků a civilistů. Jediný, komu
se nic nestalo, byl Saddám Husajn a jeho elitní gardy. Mezopotámský Hitler byl naopak zakonzervován u moci na dalších
dvanáct let, aby mu v září roku 2002 americký prezident navrhl čestný odchod do slušného exilu. Jak krásná lekce boje
proti světovému zlu. Nyní jsme tedy o dvanáct let starší a přinejmenším irácký diktátor je o dvanáct let moudřejší.
Navrhuje vpustit do země inspektory OSN. Prezident Bush si však nemůže dovolit udržovat spojence příliš dlouho
v laxní pochybovačnosti. Snad se tedy jeho rádcové rozvzpomenou na to, jak tomu bylo v říjnu roku 1990, kdy
o vhodnosti úderu pochybovala dokonce velká část amerických senátorů. Před kongresovým výborem pro lidská práva
tehdy vystoupila patnáctiletá kuvajtská dívka Najirah, která vylíčila, jak iráčtí vojáci vyřadili v obsazeném Kuvajtu
z provozu inkubátory s novorozenci. Každý slušný člověk tuto zrůdnost odsoudil a válka proti silám zla mohla začít.
Teprve dva roky po slavném vítězství se ukázalo, že příběh byl smyšlený a vystoupení dívky, jež byla shodou okolností
dcerou kuvajtského velvyslance ve Spojených státech, bylo pečlivě nacvičeno v režii jisté americké agentury úspěšně
působící v oblasti public relations. To, čeho budeme již zanedlouho jakoby přímými svědky na svých barevných
obrazovkách, je již do posledních podrobností naplánováno. Jedinou záhadou zůstává, kdo tentokrát vypne inkubátor.
15.10.2002 - Jan Keller ODS porušila další zásadu
Pod vedením Václava Klause porušila ODS ve své relativně krátké historii snad všechny zásady, které si sama stanovila.
Mluvila o minimálním státu, počty úředníků za její vlády však neustále rostly a byrokracie bujela. Mobilizovala hystericky
proti socialistům, přitom však s nimi vzápětí uzavírala smlouvy o rozdělení vlivu. Zaklínala se privatizací, přitom však
podporovala nezodpovědný bankovní socialismus, na který budeme ještě dlouho všichni doplácet. Mluvila
s profesorským přehledem o průhledných financích, přitom si však na jejím sekretariátě podávali dveře Pepíci
z Hongkongu s mrtvými Maďary. Jen jediné zásady se ODS držela až dosud zcela důsledně. Byl to princip zastupitelské
demokracie. Stokrát a tisíckrát Václav Klaus trpělivě vysvětloval, že žijeme v politickém systému, kde o rozdělení moci
rozhodují výhradně voliči ve volbách. Tyto řeči směroval s oblibou k ekologickým iniciativám, kterým zdůrazňoval, že
mandát nemá nikdo, kdo neprošel zkouškou parlamentních voleb. Ve svých útocích proti občanské společnosti vyzýval
k potírání prvků přímé demokracie. Každý, kdo chce mít v politice hlas, musí založit vlastní stranu a obsadit s ní příslušný
počet míst v zákonodárném orgánu, kde se rozhoduje, hlásal Václav Klaus. Odporem k přímé demokracii zdůvodňovala
ODS po celá léta svůj nesouhlas s referendem a její poslanec Zvěřina využíval nejednou ve svých polemikách v Právu ke
zdůvodnění tohoto stanoviska strany všech svých sexuologických vědomostí. Referendum bylo pro ODS nepřijatelné
jako všechno, co zavánělo třeba jen náznakem přímé demokracie. Jedno referendum o vstupu do Evropské unie nám prý
vrchovatě stačí, nadále pak už budou občané rozhodovat o všem zase jen přes své volené zástupce, jak se na parlamentní
demokracii sluší a patří. Nyní se tedy dozvídáme, že v pokračujícím pádu je Václavu Klausovi dobrá dokonce už i přímá
demokracie. Výkonná rada ODS se usnesla, že předseda strany by se měl stát naším nadstranickým prezidentem a při jeho
volbě navrhuje obejít parlament a svěřit rozhodování přímo občanům. Najednou už neplatí to, co Václav Klaus a jeho
stranické ozvěny neustále opakovali. Výsledky voleb už nejsou jediným kritériem a politické strany nejsou jediným
legitimním orgánem politického prosazování vůle národa. Václav Klaus chce být aspoň prezidentem. Podle nejvyššího
grémia ODS je však jeho volba do této zbytkové funkce přes parlament neprůchodná, a proto je třeba zrušit všechno to, co
bylo dříve deklarováno, a přihlásit se jako jeden muž k tomu, co bylo dosud tvrdě kritizováno. ODS tak národu předvádí
další lekci politického pragmatismu pro velmi, velmi pokročilé. Tento postup je možná skandální, určitě však není
překvapivý. U politické strany, která porušila snad všechny ostatní zásady, jež tak slavnostně vyhlašovala, by bylo
s podivem, pokud by svoji hlavní zásadu chtěla snad nějakým nedopatřením přece jen respektovat.
(Autor je sociolog)
11.10.2002 - Jan Keller Těžká volba
Poctiví členové, skalní příznivci a nezištní sponzoři Občanské demokratické strany mají před sebou nesnadnou volbu.
Rozhodnutí, zda je nadále povede Václav Klaus, tedy člověk, který přečetl všechno, ale nepochopil nic, jim dotyčný
usnadnil včerejším oznámením, že na předsedu ODS již kandidovat nebude. Zůstal jim však k volbě třeba Evžen
Tošenovský, člověk, který nečetl nic, ale ví všechno. Co nepochopil Václav Klaus? Především to, že ekonomika
nefunguje ve vzduchoprázdnu, ale ve složitém pletivu sociálních a ekologických vazeb. V důsledku toho vznikají četné
sociální problémy a začínají působit vážná ekologická omezení, přičemž obojí činí dosavadní způsob vývoje
neudržitelným. Po vzoru vulgárních ekonomů vyřešil Václav Klaus problém jednoduše tím, že od těchto nepříjemných
skutečností abstrahoval. Ekologické problémy však nezmizely v okamžiku, kdy Klaus prohlásil, že ekologie neexistuje
a že to není žádná věda. Právě tak sociální problémy neztratily nic ze své aktuálnosti poté, co Václav Klaus prohlásil, že
ani společnost neexistuje, neboť existují jen svobodná individua. Co ví Evžen Tošenovský? Především ví, že lidé se příliš
spoléhají na to, že stát jim zařídí vzdělání, sežene jim práci a zajistí bydlení. V době jeho spravování stoupl v Ostravě
počet rodin žijících na úrovni chudoby dvojnásobně. Ti naivní chudáci se spoléhají, že jim někdo pomůže. Není to
komické? V příštích přibližně pěti letech má přijít o práci polovina zbylých horníků v Ostravě a okolí. Každý z nich
s sebou stáhne do propasti nezaměstnanosti tři další ekonomicky aktivní z oblasti služeb. Už Ivan Sviták říkával, ze
problémy Ostravska nevyřešíme tím, že si bývalí havíři budou navzájem leštit boty a prodávat limonády. Co ale mají
dělat, to jim nikdo neporadí, a pan hejtman je zajisté potěší tím, že jim ponechá v této věci naprosto svobodnou volbu. Asi
tak nějak, jak to doporučoval onen klasik pravicového myšlení, jehož hlavní díla aspirant na nejvyšší funkci v ODS
zaručeně studoval, bohužel se ale nerozpomene na to, jak se jmenoval autor, o čem to přesně psal a proč on to vlastně
četl. Členy, příznivce a sponzory ODS čeká volba velevýznamná, leč přece jen tak trochu zvláštní. Ať již zvítězí kdokoli,
třeba i Evžen Tošenovský, stejně se dozvíme z úst vítěze jen to, že každý se má přece postarat sám o sebe. Pokud se ale
máme starat o sebe sami, proč bychom k tomu, proboha, potřebovali jakéhokoliv předsedu ODS.
(Autor je sociolog)
18.09.2002 - Jan Keller Politika jako umění nemožného
O tom, že politiku není nutno suchopárně chápat jen jako umění možného, veřejnost opět přesvědčila Hana Marvanová.
Svým jednáním se pokusila znemožnit nejen vládu a její úsilí o odstranění povodňových škod, ale především svoji vlastní
stranu. To druhé se jí povedlo dokonale. Ani člověk s nejbujnější fantazií si nyní nedovede představit, co ještě může
napsat US-DEU na své billboardy v blížící se volební kampani. Její předvolební nástěnky z jara, které ještě tu a tam
povlávají v našich městech a obcích, voliče informují o tom, že Unie svobody představuje jasnou alternativu a je prý
zárukou toho, že v zemi bude už konečně pořádek. Když se tyto billboardy vylepovaly, byla Hana Marvanová
předsedkyní US-DEU, a pokud by sama nesložila uraženě předsednickou funkci, byla by jí dosud. To o této straně
vypovídá více než všechny billboardy krášlící tuto zemi. Díky Marvanové se Unie svobody stala stranou sebevrahů. Jak
jinak nazvat uskupení, které nejprve zpochybní svoji pravicovost vstupem do levicové vlády, aby po několika týdnech
zpochybnilo svoji soudnost pokusem o vyšachování vlastní vlády. Jednání Hany Marvanové bývá ospravedlňováno jejím
lpěním na celoživotních ideálech. Není to přesvědčivá verze. Zrovna před rokem (4. října 2001) napsala Marvanová do
Práva, že je třeba připravit se psychicky na to, že nesmíme ronit slzy, až ve zprávách z trestného tažení do Afghánistánu
a kamkoliv jinam uvidíme umírat nevinné oběti. Na člověka, který v 80. letech patřil u nás k předním aktivistům tehdy
pronásledovaného a kriminalizovaného mírového hnutí, to je pozoruhodný ideový vývoj, jenž ukazuje, že věrnost idejím
bývá někdy vysoce selektivní. Je příznačné, že ve svém úsilí prezentovat politiku jako umění nemožného získala
Marvanová bezvýhradnou podporu Václava Klause, který jí k jejímu dnešnímu disidentství nadšeně gratuloval. Klaus je
zvyklý se ztrapňovat, a tak mu ani trochu nevadí, když gratuluje Marvanové k odvaze a nezávislosti při hlasování, tedy ke
kvalitám, které prokazatelně nemá nikdo z jeho vlastních poslanců. Kdyby měl kdokoliv z nich v sobě jen špetku
nezávislosti Hany Marvanové, skončil by u Klause ještě mnohem rychleji než bývalý primátor Kasl. Bude zajímavé
sledovat, zda se Marvanové podaří dotáhnout do konce umění nemožného posílením pozic Miloše Zemana. Její hlasování
je totiž hodinou pravdy také pro Špidlovu pozici. Až dosud mohla sociální demokracie redukovat svoji levicovost na
rozhodování o tom, se kterým pravicovým partnerem půjde do otevřené či skryté koalice. Pokud by se nyní ČSSD držela
Unie svobody, hrubě riskuje, že jí milovaný partner skoná přímo v náručí. Pokud by se přimkla opět opozičně k ODS,
riskuje ještě více. Jednak opakovaný vtip přestává být vtipem, jednak by se kompromitovala coby zastánce urychlené
evropské integrace. Po deštivém létu začíná horký podzim a Hana Marvanová toho může spolu s sebou stáhnout do
politické bezvýznamnosti mnohem více, než si vůbec dokáže představit.
(Autor je sociolog)