---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
http://www.darius.cz/jankeller

09.09.2002 - Jan Keller
Naše elita v příští Evropě

Dcera ministryně školství ČR, která nastoupila do první třídy francouzské školy v Praze, se stala zřejmě nejvíce diskutovaným prvňáčkem na počátku tohoto školního roku. Někteří soudí, že by ministryně mohla více věřit svému vlastnímu resortu, jiní se naopak domnívají, že na straně této volby stojí úmluva o právech dítěte. 0Nejsem si sice tak úplně jist, zda tato úmluva byla přijímána právě kvůli podpoře tužeb dětí z milionářských rodin, to je však vedlejší. Jádro problému je totiž někde zcela jinde. Možnost platit pro svého potomka drahé studium na cizojazyčné škole mohla být zatím brána jen jako výraz určité formy snobismu dobře situovaných vrstev. Jedná se o snobismus velice kultivovaný, který je navíc z hlediska ekologického mnohem přijatelnější, než když zazobaní rodiče kupují svým potomkům co největší auta a co nejvýkonnější motorky, stavějí pro ně na pokrajích chráněných krajinných oblastí golfová hřiště či je posílají do těch nejvzdálenějších míst na zeměkouli, aby si tam odpočali po celoročním nicnedělání. Zcela jiný rozměr však dostává neškodný snobismus ve světle našeho připravovaného vstupu do Evropy. Vyučoval jsem několik let v rámci francouzsko-českého diplomu, kde absolventi mohou při troše štěstí a dobrých kontaktů pomýšlet na velice zajímavé pracovní příležitosti v rámci evropské správy. Podobný diplom má jen malou šanci získat ten, kdo neabsolvoval náročný jazykový výcvik, nejlépe pochopitelně počínaje od úrovně cizojazyčného gymnázia. Na ty, kteří mají pouze české školy, pak budou čekat, bez ohledu na to, zda si za ně zaplatí anebo ne, zpravidla příležitosti méně atraktivní. Co z toho všeho vyplývá? Po vstupu do Evropy výrazně vzrostou na významu ta místa, jež budou naše členství v nejrůznějších ohledech zprostředkovávat. Nezbytným předpokladem pro jejich obsazení bude perfektní zvládnutí jednoho či spíše dvou evropských jazyků, a to na takové úrovni, kterou nelze získat návštěvou jazykové školy dvakrát týdně večer po práci. Vznikne skutečná elita, která bude rozhodovat o všem podstatném, která bude finančně zvýhodněna a která se již v průběhu svého studia na francouzském gymnáziu dozví, že se u nás rozvíjí "la société a deux vitesses" (dvourychlostní společnost). Naše vláda dělá maximum, abychom do Evropy vstoupili co nejdříve. To je dobré. Bylo by ale ještě lepší, pokud by zároveň dělala maximum, aby srovnatelné šance na uplatnění ve společném evropském domě měly i jiné děti než jen ty, jejichž rodiče jsou zazobaní a bydlí v okruhu několika málo cizojazyčných gymnázií v republice. Zatím v tomto směru politická elita nedělá vůbec nic, jen pojišťuje budoucnost svým vlastním dětem. Jsme tak na nejlepší cestě vychovat si úzkou kastu evropských vzdělanců, kteří se v globálním světě jen tak neztratí. Jejím jádrem budou potomci pražské pravicové a levicové smetánky. Měli by se už teď modlit, aby zbytek společnosti ukázněně pochopil, kde je v dvourychlostní společnosti jeho místo.

(Autor je sociolog)



07.09.2002 - Jan Keller
Tlustá čára za solidaritou

V době vrcholících povodní bylo možno si povšimnout, že dokonce i politici ODS si na pár okamžiků uvědomili, že mezilidská solidarita je vyšší hodnota než egoismus zbohatlíků schovávající se za dobromyslnost neviditelné ruky trhu. Byl jsem tehdy v pokušení napsat studii s názvem Podíl povodní na polidštění pravice. Když vody opět opadly a tvář ODS se z nich vynořila, kdekdo může vidět, že maska humanity, kterou měl kvůli povodňové módě nasazenu dokonce i Václav Klaus, někam uplavala. Jeden z prominentních počtářů ODS Vlastimil Tlustý nyní rázně vystoupil proti návrhu vlády zdanit na přechodnou dobu tří let vyšším tarifem příjmy těch, kdo měsíčně pobírají více než 91 tisíc Kč. Vlastimil Tlustý argumentuje tím, že takto získaná částka by byla schopna pokrýt jen malý díl škod způsobených povodněmi. Kdyby to nebylo tak nezměrně hloupé, bylo by to dokonale směšné. Co kdyby stejným způsobem uvažovaly tisíce těch, kdo odevzdávali na pomoc postiženým pár stovek ze své výplaty, nebo třeba jenom čisticí prášky či suché oblečení? Málokdo je sice geniálním ekonomickým expertem typu Vlastimila Tlustého, každý z nich si však jistě dokázal spočítat, že jeho malý příspěvek sám o sobě hrůzu povodní nijak neovlivní, a pokud by on sám nepřispěl, suma sumárum se nic nestane. Na rozdíl od Vlastimila Tlustého si však každý z nich také uvědomil, že pokud se drobné příspěvky sejdou z mnoha různých zdrojů, jejich síla se sčítá. Po učitelích a dalších státních zaměstnancích se dnes chce, aby se spokojili se svými platy a zatím si nenárokovali to, co jim bylo před povodněmi slíbeno. Přitom o příjem jednoho zámožného, o kterého tak usilovně bojuje Vlastimil Tlustý, se dnes dělí nejméně šest až sedm učitelů na školách prvního stupně. V této situaci varuje Tlustý před přílišnou sociální nivelizací. Každý z učitelů přece může namítnout, že kdyby jemu přidali k bídnému platu pár stovek, stát by to při nápravě rozsáhlých povodňových škod ani nepoznal. Učitelky, které učí prvňáčky počítat do deseti, by mohly panu poslanci vysvětlit, co to dělá, když se drobná čísla sečtou. Nakonec se zřejmě i ony budou muset spokojit se svým mizerným platem a budou tak nadále nedobrovolně sponzorovat možnost státu platit úroky ze ztrát bank, které vznikly v době vlády strany poslance Tlustého. Pana Tlustého nám musí být při tom všem však tak trochu líto. Jestliže netuší, jak by mohlo množství malých zdrojů pokrýt financování velkých ztrát, pak je zřejmé, že si do dneška láme hlavu nad nevysvětlitelností povodní. Nikdy nepochopí, jak je možné, že z tak malých kapek, z nichž každá by ho sama o sobě ani nedonutila otevřít jeho poslanecký deštník, by mohl vzniknout větší potok. A je už zcela mimo jeho představivost, jak by z docela maličkých stružek a potůčků mohla kdy vzniknout rozvodněná řeka, či dokonce dravý a vše pustošící veletok. No nevadí, aspoň bude mít za dlouhých podzimních večerů v Parlamentu o čem přemítat.

(Autor je sociolog)

31.08.2002 - Jan Keller
Špatně položená otázka

Povodně u nás pro letošek snad skončily a můžeme očekávat diskusi na důvěrně známá témata. Probíhají skutečně nějaké klimatické změny? Nejsou vlastně všechny ty výkyvy počasí, které pozorujeme, z dlouhodobějšího hlediska stále ještě v normálu? A pokud se klima mění, nejedná se pouze o projev pravidelných přírodních cyklů, jež s různou periodou Zemi střídavě oteplují a ochlazují? Má skutečně na změnách klimatu, pokud k nim dochází, významnější podíl lidská činnost? S podobnými otázkami je dvojí potíž. Ta první spočívá v tom, že na ně nelze odpovědět jednoznačně. Ve hře jsou nepřesnosti měření, omezené rozlišovací schopnosti počítačových modelů, příliš krátké anebo jen obtížně porovnavatelné časové řady zkoumaných dat a kdoví co ještě. Druhou vlastností těchto otázek je jejich obrovská komplexnost. Při tak složitém zadání se vždy nutně najdou badatelé, kteří upozorní na odlišné aspekty problému a na jiné varianty řešení. Je to naprosto přirozené, neboť vědci mají za povinnost zpochybňovat a hledat slabiny ve vysvětleních. Pokud by jen jedno procento údajů svědčilo proti zbytku, je povinností vědců zaměřit se právě na toto jediné procento a zpochybňovat jím platnost zbylých devadesáti devíti procent. Jak konstatuje německý sociolog Ulrich Beck, čistota vědecké práce v tomto ohledu bohužel podporuje znečišťování ovzduší. Z obou těchto důvodů lze o příčinách a rozsahu klimatických změn diskutovat donekonečna a není zase tak absurdní představa, že poslední z diskutujících budou už vypouštět z úst pouze bublinky. Přitom otázka je špatně položena. Je zde totiž mnohem naléhavější problém, o kterém se ale prakticky vůbec nemluví. Postavme proto otázku jinak: Pokud by se zjistilo, že klimatické změny skutečně probíhají, že jejich tempo a rozsah je alarmující a že vinu za ně nese v rozhodující míře zcela prokazatelně činnost člověka (konkrétně třeba stoupající emise z dopravy a ze spotřeby domácností), vedla by tato burcující zjištění k nějakým změnám? Troufám si tvrdit, že s nejvyšší pravděpodobností by ani v organizaci ekonomiky, ani v charakteru spotřebního chování rozhodující většiny lidí k žádným změnám nedošlo. Světová ekonomika je nesena imperativem maximalizace zisku, a to bez ohledu na sociální a ekologické zřetele. To není levicová fráze, ale tvrdá realita, kterou lze statisticky snadno doložit. Chování konzumentů vychází z téhož ekonomického kalkulu. Každý si snadno spočte, že pokud by se on začal chovat ekologicky citlivěji, planetě to nepomůže a někdo druhý si místo něj projezdí kilometry, o které on přírodu ušetřil. Politika zprava a bohužel i zleva dává této úvaze své plné požehnání. Jestliže jsou však jak ekonomický systém, tak také konzumní chování, jež je jeho nutnou součástí, nereformovatelné, pak jsou ty nejdůmyslnější počítačové modely, registrující klimatické změny, jen pečlivým kronikářským počinem. A diskuse o míře zavinění je jen dobře zorganizovaným vyplněním času, který zbývá do další pohromy. Naplnit tento čas něčím inteligentnějším, než je maximalizace soukromého zisku a závody v konzumu, to není rozhodně na pořadu dne.

(Autor je sociolog)

29.08.2002 - Jan Keller
Zbytečné předsudky

Každé léto vyjíždějí z České republiky směrem na sever a západ autobusy zaplněné romskými spoluobčany. Řada z nich se pak uchází o pobyt v některé z bohatých zemí. Každé léto vyvolává toto stěhování velké diskuse, v nichž zaznívají názory všelijaké. Ti, kdo Romům nemohou přijít na jméno, využívají jejich letní anabáze k šíření nejrůznějších předsudků. Snad nejčastější je tvrzení typu: "Podívejte se, kolik problémů je s línými Romy, zatímco s pracovitými Číňany či Vietnamci takové problémy nejsou." Je to z hlediska sociologického tvrzení naprosto pochybné. Porovnává totiž dva soubory, které se zásadně liší mírou své reprezentativity. Řečeno srozumitelněji: zatímco Romové žijící u nás představují celou populaci, z populace Číňanů či Vietnamců známe jen tu malou část, která k nám přišla. V každé populaci (dokonce i v té české) jsou přitom jak lidé pracovití a aktivní, tak také lidé pasivní, ba přímo líní. Číňané a Vietnamci, kteří k nám přišli přes půl planety, patří nepochybně k nejaktivnější a nejpracovitější části jejich populace. Jinak by seděli doma a my bychom od nich na tržišti nic výhodně a lacino nekoupili. V případě Romů však máme před očima nejen jejich nejaktivnější segment, který nepochybně existuje v podobě Romů pracovitých, či dokonce úspěšných podnikatelů. Vidíme také ty Romy, kteří reprezentují tu část populace, s jakou se v případě Číňanů či Vietnamců stěží kdy seznámíme. Je to stejné jako třeba s Američany. Své stereotypy o americkém způsobu života si vytváříme na základě zkušeností s těmi, kteří žijí přímo u nás, anebo s těmi, které nám ukazují americké televizní seriály. Obraz svobodného Američana nám nezastiňují osudy půldruhého miliónu Američanů, kteří jsou právě ve vězení a jejichž životními stories by nás Nova neunavovala. Podobné předsudky jsou posilovány mnoha různými způsoby. Na stavbách a při nejrůznějších opravách vidíme například mnoho tvrdě pracujících ruských a ukrajinských dělníků. Romy tak často nezahlédneme. Pokud bychom si promluvili s některým z romských podnikatelů v oblasti stavebních a výkopových prací, dozvěděli bychom se, jak často se jim stává, že místo nich si objedná investor právě firmu zaměstnávající zahraniční dělníky. Není to primárně kvůli odlišné píli, bývá to kvůli nižším nákladům. Zatímco Romům je třeba platit plnou mzdu, zahraniční sezónní síla (ať již ilegální nebo legální) se spokojí s odměnou mnohem nižší. Tím spíše, že v případě ilegálního pobytu lze stěží nárokovat doplatek. Nejsem vůči Romům nekritický. Velmi mne zarazilo, když po listopadu ę89 nadávali na reálný socialismus a zakládali zásadně pravicové strany. Člověk si přitom pomyslel něco o nevděku lidí, kterým za minulého režimu většinou tak úplně špatně nebylo. Pak jsem ale viděl mnoho kolegů z vysokých škol a z Akademie věd, proděkany pro ideologickou práci, kádrové rezervy a vedoucí stranických skupin, kteří spílali komunistickému režimu ještě mnohem tvrději a hlásili se k pravicovým stranám ještě zaníceněji. S úlevou jsem pochopil, že je toho mnohem více, co nás s Romy spojuje, než co nás od nich dělí. Předsudky nejsou na místě.
(Autor je sociolog)

17.08.2002 - Jan Keller
Když voda smyje fráze

Povodně, které se v poslední době nápadně často a s velkou razancí objevují, nám dávají tvrdou lekci nejen z ekologie, ale také z politiky. Právě v době pohrom a katastrof se ukazuje, nakolik se politický diskurz, jímž se živí profesionální politika, odlišuje od reálného života. Miroslav Beneš by dnes jistě ani za nic na světě nevystoupil na budějovickém náměstí a nepředčítal program své strany, v němž se to jen hemží frázemi o tom, že každý se má o sebe postarat sám, že každý má hledat pomocnou ruku na konci své paže. Neštěstí a katastrofy, které postihují všechny, jasně dokumentují infantilnost politiky, která popírá význam společnosti a vidí pouze individuum. Anebo řečeno jinak: jsou politické programy, které se hodí jen do dobrého počasí. Neštěstí typu živelných katastrof bohužel velmi drasticky ilustruje to, co společenská věda (snad jen s výjimkou neoklasické ekonomie) ví už velmi dávno: vyhraněný individualismus je možný jen ve společnostech, které jsou natolik socializovány, tedy fungují díky sehraným kolektivním akcím tak bezchybně, že individuum může docela zapomenout na svou sociální podmíněnost a kochat se iluzemi o své naprosté jedinečnosti, nezávislosti a soběstačnosti. Teprve když nastane něco mimořádného, teprve když je bezchybné fungování systému vystaveno nějaké zkoušce, uvědomuje si individuum, na čem všem je závislé a jak zoufale bezbranné by zůstalo samo tváří v tvář kritické situaci. Teprve potom se ukazuje, že mýtus silného individua, nezávislého na celém zbytku světa, má svůj psychologický doprovod v podobě narcismu malého dítěte, které má pocit, že právě ono je ze všech nejmocnější, protože stačí jen zabroukat a hned ho někdo přebalí. Kdo by si přitom nevzpomněl na filozofování Martina Římana o absolutní svobodě individualistického automobilisty. V takovém rozpoložení je snadné volat po co nejslabším státu a při každé příležitosti zpochybňovat kategorii veřejného zájmu, ba samu existenci a význam společnosti. Když ovšem důkladně zaprší, je všechno rázem jinak. Pak se teprve ukazuje, co je podstatné. Málokomu potom vadí pomoc státu či projevy nezištné solidarity, které jsou vlastně přece jen převlečeným socialismem. Právě v tom ovšem tkví podstata sporu o sociální stát. Jeho levicoví stoupenci si velice dobře uvědomují, že i v době, kdy někteří mají krásné a slunné počasí, mohou jiní lidé právě čelit svým velkým osobním a rodinným průtržím mračen a povodním. Někteří dokonce žijí v trvalé sociální nepohodě a na konci své paže mají jen prázdné ruce. Pravicový program jim cynicky radí, aby se o sebe nějak postarali. Spoléhá přitom na to, že jsou slabí a roztroušení. Jakmile ovšem přírodní pohroma ukáže sociální podmíněnost života každého a jeho závislost na kolektivu, odnáší vysoká voda pravicové fráze a i z mnoha narcistních, do sebe zahleděných individualistů se rázem stávají normální lidé. Není to ale trochu vysoká cena za pochopení něčeho tak jednoduchého?

(Autor je sociolog)



08.08.2002 - Jan Keller
S prezidentem, anebo v pravdě?

Již brzy se strhne velké hádání o to, kdo se má stát prezidentem Česka. V průběhu kampaně se zřejmě potvrdí, že v současné době neexistuje osobnost kvalit natolik výjimečných, aby se na jejím jmenování shodla větší část národa. Handrkování, ostouzení a skandalizování kandidátů lze s jistotou očekávat. Protože slušného člověka by taková atmosféra odradila, můžeme vzít jed na to, že prezidentem, jenž by měl být mimo jiné symbolem morálky, se stane někdo z těch, kdo si o funkci ve vší skromnosti sami řeknou a kdo osvědčí, že má tu nejtlustší kůži a nejlepší žaludek ze všech. I když nepochybně řadu takových schopných kandidátů máme, bylo by možná lepší pouvažovat, zda je nám to zapotřebí. Existují totiž i jiné možnosti. Pro to, abychom funkci prezidenta buďto úplně zrušili, anebo alespoň toto křeslo ponechali - z důvodů hluboce symbolických - aspoň jedno volební období neobsazené, hovoří řada důvodů. Především by to byl upřímný a důstojný projev uznání vlastní viny za to, že jsme nedokázali zabránit rozbití Československa. Není přece nic pokrytečtějšího než odvolávat se na Masarykovu tradici, a stát přitom nejvýše na troskách a ruinách toho, co mělo být Masarykovým odkazem. Tlaky na rozbití Československa byly zřejmě natolik silné a pokušení rozmnožit nejvyšší státní funkce klonováním natolik neodolatelné, že zabránit zániku společného státu - navíc při známých kvalitách české i slovenské mocenské elity - prostě nebylo možné. Zrušením či neobsazením funkce prezidenta bychom nejlépe vyjádřili oprávněný pocit občanské bezmocnosti tváří v tvář rozbití země, ve které jsme se narodili. Jsou zde však i další a méně emotivní důvody. Ukazuje se, že v nových podmínkách prostě nejsme ochotni a zřejmě ani schopni provozovat vlastními silami infrastrukturu, která je přirozeným základem moci suverénního státu. Základem suverenity státu totiž kupodivu nejsou přepestré uniformy Hradní stráže, nýbrž přiměřený podíl na kontrole infrastrukturních sítí typu bankovnictví, telekomunikací či energetiky. Pokud z důvodů ekonomických skutečně musíme tyto sítě převést do rukou cizích nadnárodních společností, neměli bychom si dělat o své suverenitě přehnané iluze. Pokud chceme i za těchto okolností žít v pravdě, pak nový prezident by místo na Hradě měl sedět raději v lampárně (pochopitelně jen do doby, než také České dráhy někomu výhodně prodáme). V uplynulých čtyřiceti letech jsme nebyli natolik svobodni, abychom zrušili funkci prezidenta, který byl jen obřadní figurkou ovládanou zájmy cizí, dočasně spřátelené mocnosti. Po rozpadu této mocnosti jsme se stali v tomto ohledu nesporně svobodnější. Pochopitelně ne natolik, abychom mohli nechat případné kandidáty na funkci prezidenta prolustrovat ohledně možného napojení na jiné než neexistující sovětské rozvědky. Máme však jistě dostatek svobody k tomu, abychom vyjádřili reálnou míru samostatnosti své země zrušením či neobsazením funkce, jež má tuto samostatnost symbolizovat.
(Autor je sociolog)


07.08.2002 - Jan Keller
Přiznání stále nežádoucí?

Dvě zprávy z poslední doby opět rozvířily otázku majetkových přiznání. První zpráva je dobrá - vrcholní politici jsou ochotni svá majetková přiznání dobrovolně učinit. Druhá zpráva je špatná: když se v domku bývalého vysokého ministerského úředníka našlo třicet miliónů, bez instituce majetkového přiznání je o důvod méně nějak se tím znepokojovat. Vzniká tak otázka, proč jen ti politici, kteří jsou ochotni chovat se slušně, mají být vystaveni majetkové kontrole a veřejným pohledům. Tuto otázku by si měla položit především US-DEU, která zvlášť houževnatě trvá na odporu k zavedení majetkových přiznání pro všechny, jejichž majetek přesahuje deset miliónů korun. Programové prohlášení obsahuje jen vágní větu, že "vláda navrhne vhodnou podobu zákona o majetkových přiznáních a prokazování původu příjmů". Právě US-DEU se ráda prezentuje jako strana hájící zájmy středních vrstev. Příliš upřímně takové ujišťování nezní. Pokud bychom totiž za střední vrstvy zcela mechanicky považovali domácnosti s průměrným příjmem, pak je zřejmé, že těmto lidem majetkové přiznání rozhodně nehrozí. Průměrná domácnost by si při dnešních příjmech spořila na majetek v hodnotě deseti miliónů přibližně čtyřicet let. Musela by si přitom opravdu důkladně utáhnout opasky. Anebo ještě přesněji - nesměla by si za tuto dobu koupit ani rohlík. I když v případě Unie svobody lze předpokládat leccos, je nepravděpodobné, že by její odpor k majetkovému přiznání byl motivován obavou, aby se průměrná česká domácnost necítila být obtěžována, až někdy kolem roku 2042 bude muset povinně přiznat svých poctivě naspořených deset miliónů. Je zřejmé, že Unie svobody nemluví ani za dnešní výrazně nadprůměrně úspěšné domácnosti, které vydělávají měsíčně kolem 40 tisíc Kč čistého. I takovým domácnostem by při absolutní spořivosti trvalo dlouhých dvacet let, než by hranici deseti miliónů překročily. Máme u nás v republice několik tisíc domácností, které přiznávají legální měsíční čistý příjem vyšší než sto tisíc korun. Pokud měly tento příjem po celá devadesátá léta (a pokud si během té doby ani ony nekoupily jediný rohlík, jediné zrnko kaviáru), mohla by je majetková přiznání už nyní zajímat. Tyto domácnosti však nemají se středními vrstvami příliš společného, snad jenom vysoké pracovní úsilí a velké odříkání, bez něhož by k takovému majetku ve slušné společnosti jistě nepřišly. Zájmy jakých středních vrstev tedy Unie svobody vlastně hájí? A pokud ve hře nejsou střední vrstvy, o čí zájmy vlastně jde? Drobné a střední podnikání je většinou v takovém stavu, že desetimiliónové majetky se zde rozhodně jako na běžícím pásu netvoří. Máme zde ovšem skupinu lidí, jejíž výchozí postavení před rokem 1989 v hospodářské sféře bylo díky straně a státu natolik dobré, že se po listopadu promítlo do výhodných privatizačních šancí. Raději ani neprozrazovat poslankyni Marvanové či exposlanci Krásovi, že v tomto případě by mohli fungovat jako snaživí přímluvci hodně starých kádrů. Jistě by jim to přišlo při jejich zcela principiálním antikomunismu strašlivě líto. Potom tady máme skupinku velkých vlastníků, kteří získali majetek v restituci a měli neobyčejné štěstí. Zatímco většina restituentů získala majetek v nedobrém stavu a spíše na něj doplácejí, některým byly jejich majetky na poslední chvíli prudce zhodnoceny modernizací za peníze daňových poplatníků. Unie svobody si zřejmě v těchto případech z nějakého důvodu nepřeje, aby daňový poplatník získal informaci o plodech svého úsilí. Jinak se ovšem tato strana bije za daňové poplatníky, jak jen může. Pak zde máme ještě různé mafie, nelegální obchodníky, daňové podvody a majetky vzniklé korupcí. Unie svobody kandidovala ve volbách pod billboardem, jenž voličům sliboval, že Koalice udělá pořádek. Je po volbách, takže by mohlo být neslušné jí to ještě dnes připomínat. A tak nám zůstává poslední kategorie - výherci první ceny Sportky. Máme jich u nás už několik desítek. Unie svobody se zřejmě chce profilovat jako jejich strana. Jen aby ji nepřekvapilo, pokud v příštích volbách získá výhradně jejich hlasy.
(Autor je sociolog)

02.08.2002 - Jan Keller
Sociálně tržní ekonomika

Dvě ze tří stran vládní koalice mají ve svém volebním programu rozvoj sociálně tržní ekonomiky. Praktická politika ukazuje, že si tyto dvě strany mohou velice dobře rozumět i s třetím partnerem, Unií svobody. Vezměme příklad z oblasti politiky bytové. Unie svobody je pro prudké zvyšování nájemného, což má vést k otevření trhu s byty. Zvyšování nájemného k něčemu takovému skutečně vede, jenže trochu jinak, než si představují pravicoví ideologové čistého trhu bez přívlastků. Jak nedávno informovalo Právo, opouštějí důchodci své příliš drahé byty v centru velkých měst, pronajímají je finančně lépe situoványm vrstvám a stěhují se do městeček, kde jsou nájmy levnější. Díky rozdílu v ceně nájmu jim zbude ještě několik tisícovek, aby si přilepšili k důchodu. Zde vidíme, jak trh dokáže elegantně řešit problémy. V tomto případě trh s byty řeší problémy důchodového zabezpečení. Pravicová politika je vlastně proti své vůli sociálně neobyčejně citlivá. Čím více se budou zvedat ceny bytů v atraktivních oblastech, tím více důchodců bude na stáří zabezpečeno, neboť mají naprostou svobodu hledat si domov někde jinde, a lacinější. A pokud bychom ceny bytů ve velkých městech zvedli řekněme na pětinásobek, naši důchodci by se (spolu s politiky) jako první ze všech přiblížili životní úrovni Evropy. Toto řešení, nad kterým si všichni stoupenci čistého či jen mírně znečištěného trhu jistě mnou ruce, vychází ovšem z určitých předpokladů a bude mít určité dopady. Toto báječné řešení parazituje na bytové politice v dobách reálného socialismu. Díky tomu, že tehdy i lidé obyčejní mohli žít v atraktivních částech měst, mají dnes co nabídnout, aby si vykoupili klidné stáří. Bohužel lidé, kteří zestárnou v tomto novém režimu, už takovou šanci mít nebudou. Druhou podmínkou je, že spousta důchodců disponuje chatami a chalupami, které si rovněž pořídili za reálného socialismu a na které nyní mohou odejít, aby uvolnili místo. V letech sedmdesátých a osmdesátých činila rozloha obytných prostor na jednoho Čecha více než dvojnásobek holandského průměru. Právě díky tomu dnes můžeme řešit alespoň část problémů sociálně tržním způsobem. Stačí hlasitě uzákonit odsuzování socialismu, a přitom tiše čerpat z těch několika výhod, které měl. Sociální důsledky tohoto generačního stěhování budou ovšem už méně slibné. Stále více se u nás bude prosazovat sociální segregace. Úspěšní budou odcházet do drahých zón ze sídlišť, kde se budou kumulovat lidé s nízkými příjmy, lidé nezaměstnaní, lidé bez větší perspektivy. V USA, které jsou v zásadě kastovní společností, je tato segregace do sociálních ghett obvyklá. Ale dokonce i v kulturních a sociálně citlivých zemích, jako je Francie, tento proces proběhl od sedmdesátých let a výsledkem je permanentní válka mezi gangy z chátrajících předměstí a stále bezmocnějšími silami pořádku. Sociální polarizace se bude v naší sídelní struktuře odrážet stále více a spolu s tím poroste kriminalita. To bude jeden z vedlejších důsledků stěhování, které dnes může vypadat jen jako báječný způsob řešení nedobré situace důchodců.
(Autor je sociolog)

Datum: 02.08.2002

30.07.2002 - Jan Keller
Politováníhodné

V diplomatické řeči se slůvko "politováníhodný" často užívá proto, aby se nemuselo užít výrazů mnohem tvrdších, které by mohly vést třeba ik nepříjemné konfrontaci. Takových užitečných slov používá diplomatická řeč řadu, bez nich by bylo na Zemi mnohem více válek. V kauze, která se provalila v souvislosti s naším nejdiplomatičtějším pracovištěm, je vrcholně politováníhodné vlastně vše, na co se člověk podívá. Je politováníhodné, že teprve v souvislosti s přípravou vraždy může obyčejný občan aspoň trochu nahlédnout, jak to u nás ve sférách nejvyšších zřejmě funguje. Co si myslet o tom, že státní úředník, který je svým nadřízeným vyzdvihován za svoje nevšední kvality, musí mít dnes tak malou důvěru v banky, že si raději schovává své poctivě vydělané desetimilióny doma v obyčejných krabicích od bot? Je politováníhodné, dozvídáme-li se najednou o tom, že se budou prověřovat úředníci, které si dotyčný úředník s sebou na ministerstvo přivedl. Skutečně už naše úřady fungují tak, že do nich prominenti přivádějí své známé a klienty, aby je v nich nechali zaměstnat? Když vysoká škola chce přijmout nového učitele, musí se zájemci ucházet o místo s platem kolem deseti tisíc v náročném konkurzním řízení, které se vypisuje veřejně a musí být oznámeno v tisku několik měsíců předem. Najednou se dovídáme, že jsou u nás instituce, které veřejné řízení zřejmě považují za něco, co je dobré jen pro plebs, a obsazují ta nejlukrativnější místa podle zcela jiného klíče. Je politováníhodné, že teprve údajná příprava vraždy známé novinářky umožňuje udělat si obrázek o tom, jací lidé byli ve strategických institucích pověřeni záštitou nad akcí Čisté ruce. Zároveň se veřejnost dovídá, jak jednoduché je pro šéfy strategických sektorů obrany zapomínat plnit rozkazy, které dostávají od svých nadřízených a od volených politiků. Všichni teď jistě trnou, aby za údajnou přípravou vraždy stál skutečně ten, kdo je ze všeho podezříván. Dalo by se totiž v tom případě mluvit o psychickém zkratu. Jinak si najmutí dobrodušného vraha-ochotníka prostě nelze vysvětlit. Psychickými zkraty musel ovšem v tom případě trpět také ten, kdo dotyčného zaměstnával a kdo ho dával za příklad ostatním. Ať již vyšetřování dopadne jakkoliv, je vrcholně politováníhodné, že metody, které zatím znala jen ne zcela šťastně transformovaná část české ekonomiky (to je snad pro podnikající podsvětí dosti diplomatické označení), se zabydlely na místech, která mají naši zemi reprezentovat před světem. Ještěže bývalý ministr zahraničí slíbil, že bude v celé věci s policií spolupracovat. Touto velkorysostí nasadil ostatním občanům laťku opravdu velice vysoko. Shrnuto a podtrženo: pokud se budeme držet diplomatické mluvy, pak je nesnadné vyhnout se konstatování, že v tomto případě se zcela zřejmě jedná o vskutku politováníhodný Augiášův chlív.
(Autor je sociolog)

24.07.2002 - Jan Keller
Lidský zdroj, to zní hrdě

Díky tomu, že vzniklo ministerstvo pro lidské zdroje, lze očekávat, že tento termín se z mluvy ekonomů a manažerů přenese i do veřejných debat. Zvláště oblíben se jistě stane v politice, protože může velice snadno získat přesně tolik významů, kolik je u nás stran, směrů a politických proudů. Samotný ministr pro lidské zdroje Petr Mareš soudí, že péče o lidské zdroje "znamená zajišťovat, aby se lidé mohli uplatnit podle svých schopností, talentů a pracovitosti" (Právo 20. 7.). Toto vymezení lze jistě přijmout. Zásada "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" se zhruba kryje s Marxovým vymezením komunismu a má v sobě v rovině teoretické nesporně velký humanizující potenciál. Druhým pilířem lidských zdrojů je zásada celoživotního vzdělávání, kterou již téměř před stoletím shrnul Vladimír Iljič Lenin slovy: "Učit se, učit se, učit se!" Nebuďme však škodolibí, neboť klasikové vědeckého komunismu zaručeně nemluvili o tom samém jako ministr Petr Mareš. Rozdíl je v předpokladech o charakteru společnosti, v níž se má lidský zdroj rozvíjet. O rozvoji lidských zdrojů v dobách reálného socialismu si dnes málokdo dělá iluze. Jakou podobu může ale nabýt rozvoj lidských zdrojů v takzvané "nové ekonomice", založené na silném vlivu zahraničních investorů, na imperativu flexibility pracovní síly a na snaze firem přenášet na stále bezbrannější zaměstnance maximum rizik svého podnikání? Hrozí, že lidský zdroj zde bude proháněn uličkou, kde na jedné straně bude opracováván podle tržních zájmů zaměstnavatelů, na straně druhé bude formován podle klesajících finančních možností státu či společnosti. Ideální lidský zdroj je takový, který se dokáže neustále rekvalifikovat na své vlastní útraty, a to podle momentálních potřeb na trhu práce. Má mít stále vyšší a vyšší vzdělání, to ho ale bude stále méně chránit před osudem sezónního dělníka, který se vždy až ráno dozví, jestli o něj bude ještě i tento den zájem. Ideální lidský zdroj je iniciativní a samostatný, což znamená, že nekomplikuje život zaměstnavateli ani státu. Hradí si veškeré náklady na zvýšení své použitelnosti a neurazí se, když mu dávají najevo, že je pro ně vlastně také jen výrobkem na jedno použití. Neupíná se přehnaně na určitou odbornost, protože nemůže vědět, zda o ni bude zájem také příští sezónu. Musí být vždy připraven vzít, co právě je, protože jinak mu to před nosem vyfouknou jiné, snaživější lidské zdroje. Lidské zdroje žijí v takzvané "vzdělanostní společnosti", která má prosperovat za tu cenu, že se vzdělaností má společný již jen reklamní název. Je to ale reklama klamavá. Vzdělanost v ní ani náhodou neznamená kultivaci kvůli člověku samotnému. Znamená jen zvyšování použitelnosti člověka pro momentální potřeby anonymního trhu práce. Jakékoliv vzdělání, které se nedá sezónně zpeněžit, je v ní naprosto bezcenné. Právě tak v ní nemají cenu lidské zdroje, které neinvestují samy do sebe, aby promptně posloužily jako zdroje zisku pro někoho druhého. Bude tedy zajímavé sledovat, s jakou koncepcí přijde vicepremiér pro lidské zdroje a jak se přitom povede nám - lidským zdrojům.
(Autor je sociolog)


Anarchisté: S pravičáky se nemluví


PETICE

PRAHA - Skupina anarchisticky a levicově orientovaných aktivistů sepsala petici nazvanou S pravičáky se nemluví. Varuje v ní před politickou účelovostí soudobého antikomunismu. Autoři v prohlášení reagují na petiční akci S komunisty se nemluví, která vznikla v června na protest proti rostoucímu vlivu KSČM ve společnosti. K výzvě se přihlásil například redaktor anarchistického časopisu Akontra Ondřej Slačálek či sociolog Jan Keller. "Prohlášení nepodporuje politiku KSČM ani minulý režim, který signatáři označují za 'krutou parodii levicových myšlenek'," sdělili zástupci petičního výboru. Připouštějí však, že KSČM vyjadřuje příležitostně názory týkající se sociální problematiky a dalších témat, kterými se ostatní strany nezabývají. Komunisté podle signatářů nereprezentují jen zájmy svých voličů, ale podstatně více lidí.

Lidové noviny, 04. 12. 2003, čtk

IN: PRÁVO, WWW.FLASHNEWS.CZ , LIDOVÉ NOVINY, WWW.LIDOVKY.CZ


VRATIT SE