11.12.2003 - Jan Keller - str. 06 Nerovnost až do hrobu
Návrh penzijní reformy je prezentován jako příklon k zásluhovosti a spravedlnosti. Výše starobního důchodu se má odvíjet od příjmů dosahovaných v době, kdy je člověk ekonomicky činný. Na prvý pohled spravedlnost sama. Kdo je výkonný, ať má spokojené stáří, kdo nepracuje, ať ve stáří nejí.
Ve skutečnosti však návrh penzijní reformy neodráží zdaleka jen individuální výkonnost a ochotu pracovat. V prvé řadě odráží prudký růst sociální nerovnosti v naší zemi. Sociální demokraté se rozhodli tuto nerovnost jednoduše dotáhnout až do pozdního stáří.
Prudké rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými zdaleka není dáno pouze ochotou pracovat a podávat výkon. Nerovnost je v mnoha ohledech systémově strukturována. Dvě třetiny bývalých okresů se v průběhu 90. let propadly mezi okresy chudé, zatímco Praha vylétla až někam ke 160 procentům průměrných příjmů. Znamená to snad , že obyvatelé Prahy jsou dvakrát pracovitější než lidé na Ostravsku, Mostecku či Vyškovsku?
Další příklad systémové nerovnosti. Velká část zaměstnanců svými příjmy stagnuje, zatímco několik tisíc držitelů strategických zaměstnaneckých pozic zejména ve finančnictví, bankovnictví a velkoobchodě dosahuje měsíčních příjmů v řádu statisíců až jednoho milionu. Jestliže takový člověk vydělává měsíčně tolik jako sedmdesát či stovka řadových zaměstnanců téže firmy, těžko uvěřit, že podává skutečně stokrát vyšší výkon. Důchod mu to však právě tímto způsobem ocení.
A jiný příklad. Mladí lidé jsou nezaměstnaností postiženi ve všech tržních ekonomikách výrazně více než jiné kategorie obyvatel. Ve Francii tvoří mladí do 26 let věku polovinu dlouhodobě nezaměstnaných. Každý, kdo o tom něco ví, rozmyslel by si napsat, že mizerný důchod dostanou jen ti lidé, "kteří budou většinu svého mladého věku na práci kašlat". Většinu svého mladého věku "kašlají na práci" například také matky, které vychovávají dvě nebo tři děti a po skončení mateřské marně shánějí práci. Za trest tedy dostanou co nejnižší důchod a své mateřství si budou odpracovávat do sedmdesátky.
Dalším diferencujícím faktorem je výše vzdělání. Většina populace nikdy vysokoškolské vzdělání mít nebude, ledaže by jeho úroveň, ale i praktická využitelnost radikálně klesla. Troufám si říci, že většina pracovních míst i v těch nejvyspělejších zemích ani vysokoškolské vzdělání objektivně nevyžaduje. Lidé s maturitou či nižším vzděláním jsou však stále více pokutováni nižší mzdou. Navíc tedy budou pykat ještě tím, že budou pracovat do sedmdesátky a déle. A to právě na těch pracovních místech, která jsou fyzicky namáhavá a která člověka rychle opotřebovávají.
Premiér Špidla opakovaně tvrdí, že reformy se dělají především pro chudší část společnosti. Na připravované penzijní reformě je to zvlášť dobře vidět. Zřejmě se premiér nechal inspirovat výroky některých psychologů, podle nichž pracovní režim udržuje člověka stále svěžím, zatímco důchodci rychleji stárnou. Tvůrci reformy se prostě rozhodli udržovat nižší příjmové kategorie ve stavu trvalé svěžesti, zatímco bohatým naordinovali předčasné stárnutí a rychlý úpadek psychických i fyzických sil. Velice rafinovaná levicová politika.
Ale zcela vážně. Možná, že vytunelovaná ekonomika a zadlužený stát jiné řešení nepřipouštějí. Ale ať se pak nevykládá, že to, co se bude s důchodci dít, děje se kvůli větší spravedlivosti.
(Autor je sociolog)
04.12.2003 - Jan Keller - str. 07 Dvě mouchy jednou ranou
Absolventi škol ztratí nárok na podporu v nezaměstnanosti, pokud si napřed neodpracují alespoň jeden rok. Na první pohled docela sympatické opatření. Pro absolventy se tím vytvoří stejné podmínky jako pro ostatní žadatele o podporu. Navíc přestane daňový poplatník dotovat "nezaměstnaným" maturantům tři měsíce prázdnin, než na podzim nastoupí na vysokou školu. Vždy v létě tak maturanti uměle zvedají míru nezaměstnanosti o dvě desetiny procenta. Je ale v této věci skutečně všechno tak průzračně čisté? Jistě existovaly i jiné možnosti, jak maturantům zabránit, aby se celých dvanáct týdnů přiživovali na daňovém poplatníkovi. Přijímací zkoušky na vysoké školy se konají hned po maturitě v červnu a seznamy přijatých uchazečů podle krajů a obcí jistě mohou být už začátkem prázdnin v databázi příslušných úřadů. Pokud by se ustanovilo, že maturant přijatý na vysokou školu nepřestává být studentem, dvě desetiny procenta nezaměstnaných bychom si každé léto ušetřili. Spíše to vypadá tak, že poživační maturanti posloužili k ušetření na celé jedné kategorii obyvatel, podobně jako zdraví nemocní umožňují snížit nemocenskou pro všechny a falešní příjemci sociálních dávek mají zdůvodnit škrty v sociálních dávkách i pro ty skutečně potřebné. V tomto ohledu by navrhované opatření dobře zapadalo do logiky modernizace sociálního státu. Bude však mít i jiné důsledky, o nichž se v usnesení vlády jaksi nemluví. Za rok končí základní vojenská služba a spolu s ní také vítaný zdroj civilkářů, kteří si vojnu odpracovávali na mizerně placených místech. Už nyní mají například nemocnice starosti s tím, že by musely začít platit aspoň trochu adekvátní odměnu za namáhavou, zodpovědnou a málo atraktivní práci, kterou u nich civilkáři zatím skoro zadarmo dělají. Opatření vlády tento problém elegantně vyřeší. Absolventi středních a vysokých škol mají nyní nůž na krku. Pokud nevezmou práci, která vyžaduje určité vzdělání a jistou míru kultivace, je však přitom mizerně placená, ztratí nárok na podporu v nezaměstnanosti. Je to sice tak trošku nevolnický systém, vydělá na něm však jak stát, tak také řada dalších veřejných i soukromých institucí. Kde jsou ty doby, kdy se pan premiér "novodobého nevolnictví" ještě děsil? Aby bylo jasno: není špatné, že si absolventi škol čas od času připomenou, jak se žije běžně lidem, kteří vstávají do práce v době, kdy se na kolejích chodí spát. Problém je tak trochu v tom, že zejména v krajích s vysokou nezaměstnaností mohou maturanti i vysokoškoláci hledat roční povinnou brigádu dlouho marně. Budou těžce shánět třeba i nekvalifikovanou práci, která by jim otevřela cestu alespoň k sociální podpoře. Až si kvůli těmto vyhlídkám začnou navíc ještě platit školné, budeme mít vzdělanostní společnost se vším všudy.
(Autor je sociolog)
24.11.2003 - Jan Keller - str. 06 Pohřební řeč
Preference Unie svobody opakovaně klesly tak děsivě nízko, že si toho už všimli ijejí lídři - byť se předseda Petr Mareš dále raduje z pouhých čtyř procent, která unionistům naposledy přiřkla agentura STEM. Pokusme se stručně rekapitulovat, co strana za svého krátkého života stihla všechno provést. Proslavila se především ve třech ohledech. Především se zformovala jako výraz bytostného morálního odporu vůči praktikám, které doprovázely činnost ODS. Založili ji bývalí Klausovi korunní princové, kteří byli naráz znechuceni tím, co předtím po celá léta pomáhali reprezentovat. Toto zázračné prozření bylo poněkud znehodnoceno tím, že odpadlé špičky ODS, kované v pravdě a lásce, nikdy konkrétně neprozradily, co se za jejich asistence vlastně konkrétně v ODS dělo. Tím si odpadlíci koledovali o to, aby se stali ještě o stupeň méně důvěryhodnými než samotná ODS. Za druhé se unionisté prezentovali jako síla, která je schopna prosadit na naší politické scéně takové hodnoty, jako je schopnost vstřícné spolupráce, vzájemného naslouchání a dialogu. Právě to se stalo hlavním heslem, které čtyřkoalici posunulo jednu dobu dokonce do čela voličských preferencí. Skončilo to tím, že strany čtyřkoalice se rozhádaly mezi sebou, vyčetly si všechno možné i nemožné a pohádaly se, kdo za to může. Voliči se přiklonili k lidovcům. A konečně za třetí se Unie svobody prezentovala jako strana odborníků. Bohužel se během krátkého života strana nestačila odborně vyprofilovat, takže situaci musel zachraňovat Petr Mareš, odborník na vědu a techniku, na lidské zdroje, na školství a školné, na udržitelný vývoj a hlavně na to, jak ze strany silné a ambiciózní udělat stranu nevolitelnou. Dnes se odbornost Unie svobody omezuje na to, že strana na každý měsíc vyhlašuje obhajobu jedné abstraktní lidské ctnosti. I když ani nevím, který měsíc unionisté věnovali dochvilnosti a který čistotnosti, o účinku na voliče silně pochybuji. Nebude to platit ani na ty dochvilné a čistotné. Nabízí se nerudovská otázka, kam s nimi. Také zde se rýsují v zásadě tři možnosti. Někteří politici Unie svobody zůstanou ještě dlouho ozdobou Senátu. Budou se tvářit, že stabilizují demokracii, když už nedokázali stabilizovat svoji vlastní stranu. Jenom doufejme, že pod jejich odborným dohledem na tom bude demokracie lépe než Unie svobody. Druhá skupina zkusí štěstí ve volbách do Evropského parlamentu v příštím roce. Je to tak trochu podobné jako v případě Senátu. Když už se nedokázali se svoji politikou trvale udržet v Česku, pokusí se ji prosadit alespoň v Evropě. Také Evropa jistě bude potřebovat politiky morálně čisté, politiky vstřícné a kooperativní, politiky odborně zdatné. Štrasburk platí líp než Senát, euro má lepší zvuk než koruna, tak jaké cavyky. No a ti nejméně ambiciózní se prý chystají oslovit stranu Zelených a přeptat se tam na možnosti nějaké té recyklace. Zelení jsou na tom v preferencích zhruba stejně jako Unie svobody, ale mohli by do budoucna vykrýt prostor, který u nás zůstává zatím prázdný. Pokud se skutečně o něčem takovém uvažuje, měla by to strana Zelených avizovat dopředu. Přísun takových posil by rozhodně neměla před svými potenciálními voliči tajit. Už proto ne, aby dostali možnost včas se připravit na další pohřební řeč. (Autor je sociolog)
20.11.2003 - Jan Keller - str. 07 Vlastně se nic neděje
Náhoda tomu chtěla, že během téhož víkendu proběhly na dvou místech republiky dva akty, ve kterých měli občané vyjádřit svoji vůli. V Brně šlo o druhé kolo senátních voleb, ve třech obcích na jihu Čech o referendum ohledně umístění trvalého úložiště jaderného odpadu. Na první pohled dvě zcela nesouměřitelné události. Přesto je něco spojuje. Volby do Senátu v Brně ignorovalo v tomto kole již rekordních 90 procent oprávněných voličů. Tím byl ještě o dvě procenta překonán neslavný rekord, kterým se jen dva týdny mohly pyšnit Strakonice. Vítěz v Brně vyhrál o dvacet jedna hlasů, nastoupí tedy do Senátu s vědomím, že 95 procent jeho spoluobčanů mu svůj mandát a svoji důvěru nedalo. Nic se však neděje. A až se k příštím volbám do Senátu dostaví už jen rodinní příslušníci kandidátů, zase si ze známých úst vyslechneme, že Senát u nás přece stabilizuje demokracii. Referendum ve třech jihočeských obcích vypadalo jinak. Účast tam byla masívní a výsledky jednoznačné. Ve dvou obcích se proti úložišti vyslovilo 97 procent občanů, ve třetí z nich byl pro úložiště pouze jeden jediný. Ani tady se však nic neděje. Výsledky referenda nikoho k ničemu nezavazují, o umístění vyhořelého odpadu rozhodne příslušný ministr. Možná se přitom odvolá na to, že signál není jednoznačný, protože v každé ze tří obcí najdeme někoho, kdo úložiště podpořil. A demokracie přece znamená také ochranu názoru menšiny. Ostentativní volební neúčast na straně jedné a úplná bezmocnost těch, kdo se v referendu vyjádřili naprosto přesvědčivě, na straně druhé. Pokud by chtěl někdo diskreditovat instituce a smysl demokracie, stěží by vymyslel účinnější recept. Politická elita v prvém případě dává najevo, že ji občan zajímá jen jako nástroj její sebereprodukce, v případě druhém potvrzuje, že ve všech ostatních ohledech je jí vůle občana koneckonců lhostejná. A co je vrcholným paradoxem: takto se dnes nechovají nějaké narychlo vykvašené stranické kádry, jako tomu bylo nejednou v minulosti. Takto se chovají lidé, kteří si zakládají na svých politologických znalostech a s myšlenkou na suverenitu občanů, tak nás ujišťují, ráno vstávají a večer chodí spát. Nezbytnost Senátu i nezávaznost výsledků referenda je zajisté zakotvena v našich zákonech. Zákon je věc posvátná a jako každá posvátná věc se může snadno změnit v cizí a absurdní moc, která vnutí svoji vůli představám těch, kdo jí původně vdechli život. Vznikají pak odcizené instituce a odcizené poměry. Právě si připomínáme čtrnácté výročí událostí, které jednu formu odcizení politiky od občanů a občanů od politiky odstranily. Příslušné svíčky byly zapáleny, věnce pietně položeny, příslušné řeči byly slavnostně proneseny. Takže se vlastně vůbec nic neděje.
(Autor je sociolog)
11.11.2003 - Jan Keller - str. 06 Konzervativní hodnoty
Miroslav Kalousek nahradil v čele KDU-ČSL Cyrila Svobodu. Co se týče roviny personální, je to vítaná změna a lze si jen přát, aby Svobodův přínos pro vládu byl co nejdříve oceněn stejně realisticky, jako byl oceněn jeho přínos pro stranu. Vláda by na jeho odchodu jenom vydělala. Podstatnější věc je však Kalouskův tolik zdůrazňovaný příklon ke konzervativním hodnotám. Zde je další důvod k radosti. Jestliže se lidovci přikloní ke konzervativním hodnotám, pak je vyloučena jejich užší spolupráce s Topolánkovou ODS. Hrubý populismus, primitivní účelovost, nestrávený liberalismus a pokleslý pragmatismus, tedy hodnoty, jimiž se profilují špičky občanských demokratů, nejsou slučitelné s hodnotami konzervatismu. Konzervatismus je soustředěn kolem posvátných hodnot rodiny, tradice, státu a víry. Co z toho plyne v praktické politice? Tak především rodina. Základem je pevná domácnost s mužem jako hlavním živitelem a ženou, která je příjmem manžela zabezpečena natolik, že se může kromě péče o děti věnovat činnostem, které jí vyhovují a pro které se cítí být povolána. Tedy žádná flexibilní práce, žádná honička mezi školkou, nákupy a zaměstnáním, konec věčného chození po úřadech práce. Podle konzervativních hodnot u nás dnes může žít jen mizivý zlomek domácností. Bude zajímavé sledovat, jak se Miroslavu Kalouskovi podaří zvednout příjmy živitelům rodin a stabilizovat jejich zaměstnání, abychom mohli žít konzervativně všichni. Tradice a venkov. Nový šéf lidovců ve svém vystoupení hovořil velice hezky o tom, že život na venkově se musí stát důstojným. To ovšem v praxi znamená konec rušení dopravní obslužnosti, významnou podporu železnici a hromadné autobusové dopravě. Znamená to také obnovení sítě prodejen, která byla na venkově během 90. let téměř zlikvidována. Znamená to konec rušení malotřídek a naopak investice do vzdělanostní a zdravotní infrastruktury venkova. Jako ekonom si Miroslav Kalousek jistě uvědomuje, kolik bude stát to, co právě slíbil. A jsme u hodnoty národního státu. V procesu globalizace se ze států a jejich vlád stávají jen převodové páky velkých firem. Obří korporace potřebují vlády k tomu, aby pro ně balily stále větší část peněz daňových poplatníků do úhledných balíčků investičních pobídek. Konzervatismus velí podporovat starý střední stav a trvalé domácí zdroje bohatství proti dočasné a krajně měnlivé přízni cizích investorů. Na jejich krajně flexibilní přízni totiž nelze postavit bod číslo jedna, tedy trvalé a perspektivní zajištění příjmů hlav domácností. Jistě budeme všichni Miroslavu Kalouskovi v boji se světovou globalizací držet palce. A konečně je zde víra. Je známo, že náboženskou víru v moderní společnosti nahradil ekonomický kalkul s jeho modlou spásného růstu. Tento kult obětuje lidi na oltář efektivity a konkurenceschopnosti. Na rozdíl od skutečného náboženství ekonomika nedokáže společnost integrovat. Naopak, štěpí ji a stále více lidí odsunuje na její okraj. Je obdivuhodné, že ekonom Kalousek chce tuto zvrácenost napravit a oživit konzervativní hodnoty, mezi než rozhodně nepatří tržní prodejnost.
To, k čemu se zavázal Miroslav Kalousek, znamená opravdovou revoluci. Totiž za předpokladu, že věděl, o čem mluví. (Autor je sociolog)
23.10.2003 - JAN KELLER - str. 04 O stejných cílech všech režimů
z knihovny… jana kellera
Knihu Alexise de Tocqueville o starém režimu a revoluci jsem poprvé četl ještě za starého režimu, takže jsem jí příliš nerozuměl. Materiály pro tuto práci shromažďoval autor od roku 1853 v archívu v Tours, kde se probíral korespondencí intendantů, vysokých královských úředníků, z nichž se po revoluci stali prefekti. Dnes jsou tyto zažloutlé dopisy uloženy v Národním archívu v pařížské čtvrti Marais, kde leží ve velkých bednách s archívním označením G7. Jejich sebepečlivější studium však nedá člověku zdaleka tolik, jako když si prožije revoluci. Pak teprve pochopí Tocquevillovy úvahy o hluboké kontinuitě ve změně i jeho obavy z moderního individualismu, jehož kořenem je žádostivost po hmotném blahobytu spíše než touha po svobodném myšlení. Učení ekonomů, které lidem blahobyt slibuje, říká nám Tocqueville, směřuje ke stejným cílům, jako praxe králů a poté revolucionářů. Tímto cílem je vytvoření abstraktní, neosobní, všudypřítomné moci, která bude zdálky dohlížet nad všemi lidmi a bude je utvářet podle svých vlastních potřeb. Když se člověk trpělivě prokousává stohy zaprášených dopisů, psaných energickou rukou vysokých královských úředníků, vrtá mu hlavou neodbytná otázka: Jak to všechno mohl Tocqueville z těch klikyháků před půldruha stoletím vyčíst?
* * *
V zemích, kde je bohatství jediným nebo jen hlavním základem aristokracie, přinášejí peníze, které ve všech společnostech poskytují potěšení, navíc ještě moc. V důsledku těchto dvou výhod peníze na sebe strhávají všechnu lidskou představivost a nakonec se stávají tak říkajíc jediným hledaným a dosahovaným odlišujícím znakem. V těchto zemích je literatura zpravidla málo pěstována a v důsledku toho literární hodnoty vůbec nepřitahují zájem publika. Zato v zemích s převládající rodovou aristokracií toto všeobecné nutkání po získání bohatství nenacházíme, protože tam lidské srdce není hnáno jediným směrem stejnou vášnivou touhou, ale věnuje se přirozené rozmanitosti svých sklonů. Jsou-li tyto národy kulturně vyspělé, setkáváme se u nich vždy s velkým počtem lidí, kteří si cení duchovních požitků a ctí ty, kdo je vytvářejí. Mnoho ctižádostivých lidí, kteří pohrdají penězi a které jejich plebejský původ nepřipouští k veřejným záležitostem, se tedy jako k poslednímu útočišti utíkají ke studiu literatury, v níž hledají jedinou slávu, která jim je dovolena. Vytvářejí si tak mimo politický svět oslnivé postavení, jež jim je zřídka odpíráno. Ve státech, kde peníze dávají moc, je význam lidí závislý na větším nebo menším bohatství v jejich vlastnictví. A protože bohatství může být v každém okamžiku ztraceno nebo získáno, vyplývá z toho, že příslušníci aristokracie jsou stále pronásledováni strachem o ztrátu postavení, které zaujímají, nebo že se jiní občané budou na jeho privilegiích podílet. Tato obvyklá nestálost, která vládne v politickém světě, je uvádí do jakéhosi permanentního rozčilení, jen s neklidem užívají svůj majetek a jako ve spěchu se chápou možností, které jim nabízí. Neustále pozorují sami sebe neklidným pohledem, aby se ujistili, že nic neztratili. Na všechny ostatní vrhají pohledy plné strachu a závisti, aby zjistili, zda se kolem nich nic nezměnilo. A vše, co se někde pozvedá do výše, v nich vyvolává nedůvěru.
(Tři Tocquevillovy eseje Sociální stav a politika Francie před rokem 1789, Starý režim a Revoluce a Zlomky o Revoluci: Dvě kapitoly o Direktoriu vyšly ve svazku nazvaném podle nejslavnější z nich v češtině poprvé. Citovanou ukázku jsme vybrali z první z nich.)
Alexis de Tocqueville: Starý režim a Revoluce
Přeložili Vladimír Jochmann a Adriena Borovičková Academia 307 stran, cena neuvedena
20.10.2003 - Jan Keller - str. 06 Pořád ještě máme volbu
Odmyslíme-li si flámování poslance Kotta (dříve ODS) a záchvat sociálního cítění poslance Hojdara (pořád ještě ČSSD), lze říci, že dvě události zahýbaly politickou scénou naší země v tomto roce. Na jaře to byla válka v Iráku, na podzim bitva o podobu reformy veřejných financí. Co mají obě tyto události společného? Vlastně jen maličkost. K oběma přišel občan jako slepý k houslím, ani jednu z nich neměl možnost v jádru ovlivnit, ani u jedné neví, jak na tom vlastně je. A hlavně - neví, co může čekat do budoucna. Prostě taková standardní situace, příznačná pro naše poměry. Jak to bylo s Irákem. Řadu měsíců jsme byli čelnými politiky vládní koalice i ODS ubezpečováni, že Irák má takřka na sto procent zbraně hromadného ničení, nechce je ukázat inspektorům OSN, a právě proto musí být potrestán. V opačném případě totiž je připraven použít svých zbraní do 45 minut. Až bude zneškodněn, vojska spojenců se stáhnou a zemi bude spravovat OSN. Uplynulo půl roku od pádu Bagdádu a diktátorského režimu. Ukázalo se, že naši politici (ti vládní i ti z ODS) buď nebyli svými spojenci pravdivě informováni, anebo nám docela obyčejně lhali. V obou případech by z toho snad měli vyvodit nějaké důsledky. Nestalo se tak a my můžeme jen čekat, pod jakou záminkou dostanou naši zemi do další krvavé války. Nezasvěcenému člověku neodbytně vrtá hlavou: lhali nám naši politici záměrně, anebo jenom nerozuměli tomu, co se vlastně děje? A jak je to s reformou veřejných financí. V prvé polovině 90. let vláda ODS a po jejím neslavném pádu vláda vedená sociální demokracií občanům tvrdily, že naše země překonala nejhorší úskalí transformace a je na cestě k prosperitě. Podle mých novinových výstřižků z prvé poloviny 90. let jsme v prosperitě měli žít vlastně už nyní. Kolem roku 1995 se psalo přímo o tom, že se stáváme hospodářským tygrem. Když tlustě nafouklá modrá bublina splaskla a my jsme se vrátili zpět z Klausova fitcentra na Zemanův operační sál, měla operace Čisté ruce nastolit nápravu poměrů. Nikdy nikdo nevysvětlil, proč vlastně neproběhla. Místo toho se více než pět let po jejím vyhlášení uvažuje o tom, že bude třeba do budoucna zatočit s hospodářskou kriminalitou. Prostředky na tento boj se zálohově stáhnou z platů zaměstnanců, z nemocenských a z penzí důchodců. Byli naši politici pravdivě informováni o stavu našich financí, anebo nám docela obyčejně lhali, když nás opakovaně ubezpečovali o brzkém příchodu prosperity? Reforma veřejných financí slavně prošla, ale oddychnout si nemůžeme. Můžeme jen čekat, pod jakou záminkou a v jaké politické sestavě se přistoupí k druhému kolu reformy, o němž již nyní zasvěcení prozrazují, že tentokrát už pojedeme hodně z kopce a že nás to bude stále více a více bolet. Slabší povahy by si mohly začít zoufat. Neztrácejme však naději. To nejdůležitější nám přece zůstalo. Pořád si ještě můžeme svobodně vybrat mezi tou částí politické elity, která nás záměrně vodí za nos, a tou částí, která pouze nic neví, protože nebyla včas správně informována.
(Autor je sociolog)
16.10.2003 - Jan Keller - str. 07 Útok na chrámy podnikání
Dokonce i lidé, kteří, podobně jako já, byli v minulosti spíše kritiky postojů a názorů ODS, se jistě ztotožní se stanoviskem, které Topolánkova strana zaujala vůči hanebné akci policie, jež proběhla v noci z minulého pátku na sobotu. Zhruba čtyři tisíce policistů po celé republice vniklo do nočních klubů a nevěstinců a tím ohrozilo hladký chod těchto pracovišť. Svévolná akce sociálnědemokratického ministra dosvědčila, že Grossova strana, na rozdíl od ODS, nechápe skutečné priority naší ekonomiky a nikdy se neidentifikovala s čistě tržními principy. Noční přepad pornoklubů a hanbinců není v souladu se zájmy této země, tak jak je chápe ODS. Nejde přitom zdaleka jen o to, že noční kluby soustředily dříve roztroušené lehké děvy na jednom místě, takže ekonomika prostituce může dokonale využívat synergického efektu. Jde o mnohem více, jde o nestydatý útok na jeden ze symbolů naší doby. Poslanci za ODS si zcela správně uvědomují, že noční kluby, bordely a nevěstince jsou jakousi laboratoří naší budoucnosti. Pravidelně noc co noc, od večera až do rána, se v nich neúnavně testují (většinou na dobrovolnicích) ty vlastnosti, které jsou zcela nezbytné pro úspěch v čistě tržní ekonomice. Naše spoluobčanky, které pracují v těchto podnicích, jako prvé pochopily, že cestou k úspěchu v dynamickém prostředí je naprostá deregulace. Proto se průkopnicky zbavují iracionálních bariér studu a ostychu, které nám ostatním stále ještě svazují ruce i nohy, takže zatím nepodáváme v sektoru služeb maximální výkon. Pracovnice nočních klubů (a stále více i první vlaštovky z řad mužů) jako první pochopily skutečnou úlohu lidského zdroje v tržní ekonomice. Lidský zdroj musí být zcela k dispozici rychle se měnící poptávce. To znamená vycházet vstříc zákazníkovi celým svým vzhledem, svojí nehranou vstřícností a veškerým svým věděním, jež je nutno neustále doplňovat a obohacovat o nová know-how. V řeči manažerů lidských zdrojů říkáme tomuto dokonale promiskuitnímu chování flexibilita. A noční kluby jsou jen jedním z mnoha pracovišť, na nichž je dnes tato schopnost, nezbytná zvláště pro malý národ, u nás testována. V kapitalismu, jak konstatuje po vzoru markýze de Sade americký sociolog Christopher Lasch, se všechny svobody sbíhají v právu užívat si a nechat druhé, aby si užívali mne. Jakkoliv omezovat prostituci je v těchto podmínkách vlastně nemorální, neboť to působí proti svobodě poptávky a protiřečí posvátné zásadě, podle níž každý kupující zná své preference nejlépe. Omezování prodejnosti by bylo vážnou ranou pro čistý trh a není divu, že právě ODS to se svým politickým instinktem a vybraným vkusem vycítila jako první. Akce Grossových mužů byla namířena i proti dalšímu pilíři naší doby - proti globalizaci. Vždyť právě díky globalizaci dnes můžeme na nočních pracovištích svobodně volit mezi ženami různých národů a různé pleti, to vše za ceny, které by bez této zdravé konkurence byly zhola nemyslitelné. A jednu poznámku na závěr: Topolánkova strana má pravdu, když se nočních klubů horlivě zastává. Přiznejme si konečně už i my ostatní, že proti tomu, co se za vlády ODS dělo v našich bankách a kampeličkách, jsou hrátky probíhající noc co noc v našich vykřičených domech jen docela nevinnou zábavou.
(Autor je sociolog)
10.10.2003 - Jan Keller - str. 06 Nemíchejme jablka s hruškami
Český statistický úřad zveřejnil nejnovější údaje o mzdách zaměstnanců. Vyplývá z nich, že se dále posilují negativní tendence, k nimž směřuje sociální rozvrstvení v naší zemi. Ve stabilních demokraciích má sociální rozvrstvení podobu jablka. Střední vrstvy jsou nejsilnější a zdaleka nejpočetnější, směrem nahoru idolů od nich se stratifikační jablko rychle zužuje a zakulacuje. Chudých je málo a příjmy bohatých nejsou astronomicky vzdáleny zbytku populace. Naše země se však co do nerovnosti stále více přibližuje modelu zemí rozvojových. V nich má příjmová struktura obyvatelstva podobu hrušky. Střední vrstvy jsou slabé, většina populace se shlukuje v dolní příjmové části, zatímco nad nevýraznou střední vrstvou se zvedá úzký příjmový krček, přecházející nahoře do tenké stopky příjmové elity. To, zda příjmová struktura země má podobu jablka anebo hrušky, nabývá na významu v případě reformy sociálních výdajů a obecně v případě modernizace (rozuměj: odbourávání) sociálního státu. Například bývalý ministr financí Pavel Mertlík ve svém rozhovoru (Právo 29. 9.) míchá jablka s hruškami, když hovoří o své představě další radikální reformy. Mluví o tom, že bude nutno odbourat bezplatnou lékařskou péči s výjimkou závažných onemocnění, že bude nutno zpoplatnit vysokoškolské studium, že bude nutno redukovat penzijní systém jen pro skutečně sociálně potřebné. Pokud by naše příjmová struktura měla podobu jablka, měly by takové úvahy možná jisté oprávnění. Zámožné a prosperující střední vrstvy by si mohly po vzoru bohatých hradit běžná ošetření, platit školu pro své děti a ještě si přitom spořit na důchod. Z čeho však má všechny tyto výdaje pokrýt většina zaměstnanců, jejichž mzda dělá dnes méně než patnáct a půl tisíce hrubého? Ve společnosti, která má tvar hrušky, se většina populace drží nad vodou právě díky pomoci sociálního státu. Jakmile plánovači naší sociální reformy č. 2 odejmou lidem dosavadní podporu, běžná zaměstnanecká rodina se dvěma dětmi se ocitne na prahu bídy. Pak se bude muset těmto rodinám, kde muž vydělává patnáct a žena dvanáct tisíc hrubého, beztak dát do druhé kapsy to, co se jí z jedné kapsy v rámci "modernizace" vzalo. Vývoj příjmových nerovností od jablka k hrušce, tedy růst příjmové diferenciace spolu se stagnací či přímo úbytkem středních vrstev, u nás rychle pokračuje a připravované reformy ho podle všeho jen dále urychlí. Právě ty vrstvy, které jsou nejpočetnější, nezaujímají vedoucí pozice a jsou roztroušeny mimo Prahu, je totiž možno nejsnáze zkasírovat. Možná vede k těmto krokům ekonomická nutnost a zcela určitě jsou to kroky politicky nejprůchodnější. Jestliže ovšem vede ekonomická nutnost a politická průchodnost naši zemi na cestu k modelu, který známe zatím jen ze zemí rozvojových, pak je v ovoci, které je nám nabízeno, něco hodně červivého.
(Autor je sociolog)
verze pro tisk
02.10.2003 - Jan Keller - str. 07 Žijeme si nad poměry
POLEMIKA
Ve snaze odradit odboráře od boje za jejich požadavky a ve snaze popudit proti nim veřejnost jsou užívány nejrůznější argumenty. Některé jsou zcela zvrácené, na jiných je kus pravdy, jsou jenom tak trošku demagogické. Do této druhé kategorie lze zařadit diagnózu Václava Žáka (Právo 19. 9.), který tvrdí, že si žijeme nad poměry. Dovolím si tuto diagnózu poněkud prohloubit. Česká republika má míru nezaměstnanosti srovnatelnou s průměrem zemí západní Evropy. Zatímco Evropská unie dává na své nezaměstnané v průměru téměř dva a půl procenta HDP, Česká republika dává zhruba půl procenta. Na sociální dávky rodinám s dětmi přispívá stát v zemích Evropské unie v průměru více než dvěma procenty, u nás je to procento a půl. Sociální příspěvky na bydlení tvoří v Evropě půl procenta HDP, u nás jen jednu desetinu procenta. Na výplaty starobních penzí a vdovských důchodů jde v Evropě, jejíž populace je zhruba stejně stará jako ta naše, více než 12 procent HDP, u nás je to něco mezi sedmi a osmi procenty. Také na postižené občany, na nemocné, a dokonce i na financování systému sociální správy vydávají země Evropské unie v průměru větší procento HDP než Česká republika. Kdo může vlastně za to, že si i při celé této bídě pořád ještě žijeme nad poměry a že budeme muset na potřebných ještě více šetřit? Co udělali politici během posledních třinácti let pro to, abychom se v uvedených ukazatelích Evropě spíše přibližovali, než se od ní vzdalovali? A vynořují se další naléhavé otázky. Když provedeme analýzu příslušných dokumentů, pak zjistíme, že dnes prakticky všechny země Evropy, bez ohledu na svůj ekonomický výkon, zdůvodňují připravované škrty v sociálních rozpočtech právě tím, že také ony si údajně žijí nad poměry. Přitom se v těchto zemích ročně vytvoří více bohatství než kdykoliv v minulosti a zisky nejbohatších se stále více vzdalují od příjmu průměru populace. Malá vrstva stále bohatších lidí si ovšem nad poměry podle všeho nežije. Pokud bude tento vývoj pokračovat, pak zisky především z velkých nadnárodních firem a z často spekulativních finančních operací i nadále astronomicky porostou, zatímco na chudých se bude stále více šetřit a stále častěji se jim bude předhazovat, že si žijí trestuhodně nad poměry. Když někdo začne kázat o tom, že si žijeme nad poměry, je třeba se ptát, nad jaké poměry si vlastně žijeme. Žijeme si nad poměry země, která nedokáže vybrat daně, země, která mnohdy vysloveně neefektivně rozdává investiční pobídky, země, jejíž vláda platí z veřejných peněz to, co bylo rozkradeno v množství větším než malém. V takové zemi si ovšem budeme žít vždycky nad poměry, i kdybychom úplně zrušili nemocenskou i dětské přídavky. Od politiků by bylo v této situaci fér, pokud by svým voličům aspoň naznačili, nakolik se bude muset při těchto trendech většina populace ještě uskrovnit, aby si u nás už opravdu nikdo ze sociálně slabých, ze zaměstnanců a z lidí práce nežil nad poměry.
(Autor je sociolog)
08.11.2003 - Jan Keller - str. 06 Prý málo využíváme globalizaci
Stává se zvykem, že premiér Špidla vyslovuje své nejpozoruhodnější myšlenky na zahraničních cestách. V polovině července na mezinárodní konferenci prohlásil, že úkolem sociálního státu bude přivykat lidi na život v nejistotě. Tím jen tak mimochodem postavil na hlavu základní pilíř sociálnědemokratické politiky uplynulého století. Nyní, v průběhu návštěvy Chile, při schůzce se svým vládním partnerem poznamenal, že naše dva státy společně až dosud málo využívaly možností globalizace. Tento výrok by měl smysl, pokud jím chtěl premiér říci, že Chile a Česko provozují společně málo nadnárodních firem, které by si vybíraly daňové prázdniny ve třetích zemích. Měl by smysl také v tom případě, pokud tím snad chtěl naznačit, že neexistují společné česko-chilské banky, které by dávaly úvěr rozvojovým zemím za tvrdých politických podmínek (tzv. programy strukturní adaptace), které tyto země přivádějí de facto zpět do neokoloniálního postavení. Pokud však premiér Špidla ani jedno, ani druhé na mysli neměl, zůstává jeho výrok velkou záhadou. Určitě jím totiž nemohl mínit, že mezinárodní obchod obou zemí má ještě rezervy. Intenzita mezinárodního obchodu příliš nesouvisí se současnou fází globalizace. Před sto lety si státy mezi sebou vyměňovaly větší podíl svého hrubého domácího produktu než dnes a tento ukazatel zdaleka nepatří k podstatě dnešní globalizační vlny. Globalizace otevírá velký prostor finančním spekulacím a umožnila rozkvět virtuální ekonomiky, jejíž dopady děsí i spekulanta Sorose. Globalizace umožňuje nadnárodním firmám vydírat jednotlivé země, lokality i regiony pod pohrůžkou, že se do nich nenastěhují, anebo že z nich odejdou. Tím umožňuje velkým firmám dělit se stále méně o své zisky se zaměstnanci a se sociálním státem. Nutí tím politiky těchto zemí, aby učili své občany žít v trvalé nejistotě a aby z této nouze dělali na mezinárodních konferencích svoji ctnost. Před národními státy však globalizace příliš nového prostoru neotevírá. Tím méně pak před státy trpasličími, jako je Česko anebo Chile. Nutí je pouze vydávat stále větší část peněz jejich daňových poplatníků na investiční pobídky cizím firmám, jejichž přínosem si nemohou být nikdy příliš jisty a s jejichž loajalitou nemohou počítat. Globalizace staví drobný podnikatelský sektor těchto zemí do nerovné konkurence, když vybízí majitele večerek, aby se jako rovný s rovným vyrovnali náporu obchodních řetězců. Výsledkem je úpadek středních vrstev a prekérní postavení těch zaměstnanců, kteří se radují z každého týdne a měsíce, jež se cizí firma uvolila v jejich regionu ještě zůstat. Pokud špičky sociální demokracie tyto podstatné souvislosti globalizace a jejich osudové důsledky nechápou, pak předposlední místo pro kandidáta této strany v doplňovacích senátních volbách minulý víkend bylo snad až příliš lichotivé.
( Autor je sociolog )