10.03.2004 - Jan Keller - str. 07
Slamákem to asi nebude
Šéf klubu poslanců ODS Vlastimil Tlustý nedávno prohlásil v Poslanecké sněmovně, že koncept sociálního státu vždy vede k nezaměstnanosti. Podíváme-li se na fakta, pak zjistíme, že silně indisponován nechodí do Poslanecké sněmovny zdaleka jen poslanec Petr Kott. Na rozdíl od poslance Kotta, jehož chování již bylo uspokojivě vysvětleno, zůstávají výroky poslance Tlustého velkou záhadou.
Porovnejme míru velkorysosti sociálního státu, vyjádřenou procentem hrubého domácího produktu určeného na sociální výdaje, s mírou nezaměstnanosti. Mezi státy sociálně nejštědřejší patří v Evropě Švédsko, Francie a Dánsko, což jsou země, které do oblasti sociálních výdajů směrují více než 30 % svého hrubého domácího produktu.
Na opačném konci, tedy mezi státy sociálně úspornými, najdeme kupříkladu Irsko, Portugalsko a Španělsko. Tyto země nijak sociálně rozhazovačné nejsou, vydávají na sociální účely jen něco kolem 20 % HDP. Právě sem patří pro zajímavost a jako informace pro pana Tlustého také Česká republika se svými zhruba 22 % HDP směrovanými do sociální oblasti.
Povšimněme si nejprve zemí sociálně štědrých. Švédsko prošlo poměrně dramatickým vývojem. Od šedesátých let až do počátku let devadesátých se tam nezaměstnanost pohybovala mezi jedním až dvěma procenty. V průběhu devadesátých let vyskočila až k deseti procentům. Bylo to mimochodem právě v době, kdy Švédsko sáhlo k úsporným sociálním opatřením.
Francie měla poměrně vysokou nezaměstnanost již na počátku 80. let, kdy přesahovala 6 %, a v polovině 90. let se podíl nezaměstnaných mezi ekonomicky aktivními dokonce zdvojnásobil na více než 12 %. Naopak Dánsko, země srovnatelně sociálně štědrá s Francií, patřilo v téže době k zemím s nejnižší nezaměstnaností v Evropě.
Pana poslance a ekonomického experta Tlustého možná překvapí informace, že Dánsko patří ke státům blahobytu takzvaně sociálnědemokratického typu, což mimo jiné znamená, že financování sociálních výdajů je založeno více na daních než na výběru sociálního pojistného. Jeho tvrzení o souvislosti mezi výší daní a mírou nezaměstnanosti tím dostává nepatrnou trhlinku, abychom užili jazyka zakladatele ODS.
Na druhé straně škály v sociálně úsporném Portugalsku a zejména Španělsku nezaměstnanost dlouho trhala všechny rekordy a nyní se poněkud snižuje (přičemž ovšem zároveň roste podíl sociálních výdajů na HDP). V Irsku je skutečně nezaměstnanost poměrně nízká a pohybuje se zhruba na úrovni Rakouska, jež ovšem pro změnu patří k sociálně štědrým zemím.
Vidíme tedy, že tvrzení pana poslance o souvislosti mezi štědrostí sociálního státu a výší nezaměstnanosti se nezakládají na pravdě a působí přinejmenším dojmem hrubé neinformovanosti. V létě jsem si vysvětloval výroky poslance Tlustého jednoduše tím, že v úmorných prázdninových vedrech nenosil na hlavě slamák. Nyní máme mrazivý březen a pan poslanec je už zase v ráži. Přiznávám, že toto už vysvětlit nedokážu. (Autor je sociolog)
www.pravo.cz
19.02.2004 - Jan Keller - str. 07
Šokující vysvětlení
Skupina sociálnědemokratických poslanců podepsala dopis, v němž požadují, aby se už konečně začalo diskutovat o politice levicové strany, která se v rychle měnícím ekonomickém prostředí stává pro mnohé voliče, řečeno velmi kulantně, poněkud neprůhlednou.
Krátký dopis vyvolal vzápětí vysokou vlnu dohadů. Začalo se spekulovat o tom, jaké ambice poslanci sledují, komu se chtějí za co pomstít a kdo vlastně stojí v pozadí onoho komplotu. Začalo se zkoumat, nakolik naivně či naopak chladnokrevně chtějí potopit svoji vlastní stranu, které politické síly touží zvýhodnit a které ze zálohy kompromitovat.
Ještě dříve, než se dozvíme, že banda šestnácti byla někým nastrčena, či že je přímo napojena na al-Kajdu, dovolím si vyslovit domněnku, která zřejmě bude znít v českých politických poměrech naprosto skandálně.
Co když těm lidem jde skutečně o to, o čem se ve svém dopise zmiňují? Ano, zní to téměř šíleně, ale pokusme se na chvíli připustit, že chtějí opravdu věcně diskutovat o závažných skutečnostech, o nichž se v jejich straně zrovna příliš nemluví.
Sociální demokracie se dostala zdaleka nejen u nás do obtížné situace. Kompromis mezi zaměstnanci a firmami, na němž byla její politika více než sto let založena, byl v důsledku globalizace výrazně narušen.
Spolu s tím dochází k otřesu celé konstrukce sociálního státu. Se vzrůstem mobility kapitálu prudce roste cena za jeho setrvání v zemi. To vede ke snižování daní pro podnikání a pro kapitálově silné vrstvy. Aby se za těchto okolností sociální stát udržel, jsou náklady na jeho chod přenášeny na ty skupiny, které nemohou vládu vydírat pod pohrůžkou odchodu ze země na Slovensko či někam ještě dále.
To ale znamená, že zaměstnanci a nižší příjmové kategorie, tedy tradiční voličská základna sociální demokracie, budou postiženi dvakrát. Jednak budou silněji zatíženi (zvláště nepřímými) daněmi, jednak se na ně bude přesouvat stále větší váha sociálního pojištění, neboť firmy se svého podílu na něm postupně zbavují. Stále silněji zatěžovaní zaměstnanci však nemohou počítat s tím, že se zvýší alespoň udrží jejich sociální práva.
Naopak velké firmy a vrstvy s nejvyššími příjmy mohou kalkulovat nejen s vyššími zisky, ale také s tím, že tyto jejich příjmy budou stále méně daňově zatěžovány. Jejich podíl na udržování sociálního státu bude dále klesat a spolu s tím poroste takzvaná veřejná chudoba, tedy chudoba veřejného sektoru.
Pokud si vzpomeneme, že právě sociální stát (a jeho postupné rozšiřování!) tvořil historicky jádro programu sociální demokracie, možná nás napadne, že za dopisem šestnácti nemusely stát ani zhrzené osobní ambice, ani chorobná pomstychtivost, ani politická naivita. A dokonce ani neidentifikovatelné temné síly zla, které jinak mohou samozřejmě úplně za všechno. (Autor je sociolog)
www.pravo.cz
07.02.2004 - Jan Keller - str. 06
Lék na stárnutí populace
Mrazivé dny jsou konečně za námi a veřejnost si zhluboka oddechla. Po celý měsíc měla příležitost sledovat odvážný experiment a se zatajeným dechem fandit jeho hrdinům. Nemluvím o přistání americké sondy na Marsu, ale o něčem mnohem více vzrušujícím. Tři naši poslanci a jeden senátor se odvážili podstoupit dobrodružství, na které budou jistě dlouho vzpomínat a jehož detaily povyprávějí jednou svým vnukům, kteří pak nebudou moci samým vzrušením ani usnout. Senátor Zdeněk Bárta (KDUČSL) a poslanci Petr Bratský (ODS), Stanislav Křeček (ČSSD) a Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) to tedy nakonec přece jen dokázali. Sestoupili jen tak bez skafandru ze zastupitelského Olympu mezi obyčejný lid, aby zde prožili neuvěřitelných jedenatřicet dnů jen s minimální mzdou, tedy s čistým příjmem 5020 Kč. Díky rozhovorům, které podávali, dokud ještě měli dost sil, jsme se již počátkem ledna dozvídali, že nejhůř to zatím snáší syn poslance Bratského, který musel odložit výlet do libereckého akvaparku. "Když jsem si představil tu cenu za benzín a vstupné, bylo mi jasné, že to nepůjde," prohlásil Petr Bratský a vyvrátil tak všechny fámy o tom, že poslanci nemají přehled. Z humanitárních důvodů si během onoho vysilujícího dobrodružství ponechali svá auta a byty, na něž by z minimální mzdy šetřili asi hodně dlouho. Jak prozradila poslankyně Šojdrová, do pokusu se nezapočítává ani splácení hypoték, leasingů a podobně. Nezapočítává se ani lyžařská výbava pro ty, kteří se rozhodli aspoň část měsíce proživořit na horách v Harrachově či v Beskydech. Nezapočítávají se plesové šaty paní poslankyně. Ve večerní róbě, která se dá pořídit z minimální mzdy, by ji asi ani na dobročinný ples nepustili. Poslanec Bratský pil poprvé od dětství zase vodu se sirupem a senátor Bárta šel tak daleko, že místo oblíbených cigaret bafal po celý leden jen laciný tabák z dýmky. "Možná i něco zhubnu, ale to mi nevadí," prohlásila s odzbrojující upřímností a s výrazem krajního odhodlání v očích paní poslankyně. Experiment našich zastupitelů pochopitelně neměl šanci přiblížit se podmínkám, v jakých žijí lidé s minimální mzdou. Jeho aktéři jako kdyby nepochopili, že lidem s nízkými příjmy nehrozí smrt hladem, ale sociální vyřazení. Naši pokusníci se nemuseli bát, že během měsíce přijdou o kontakty, které jim příště vynesou ještě více, zatímco lidé žijící na okraji chudoby přicházejí postupně o své sociální vazby a dostávají se do stále větší sociální izolace. Nemluvě o tom, že všechny nákupy a radovánky, které poslanci odložili až na únor, odkládají lidé s minimální mzdou na neurčito. A tak jen bafali z dýmky laciný tabák a při vodě se sirupem se těšili na to, jak si vše vynahradí v létě třeba v Karibiku. Jejich experiment však není třeba odsuzovat. Může mít jiný a zcela epochální význam. Možná že když se budeme všichni chovat jako puberťáci, zastavíme tím stárnutí populace.
(Autor je sociolog)
www.pravo.cz
Anarchisté: S pravičáky se nemluví
rubrika: KRÁTCE Z DOMOVA
PETICE
PRAHA - Skupina anarchisticky a levicově orientovaných aktivistů sepsala petici nazvanou S pravičáky se nemluví. Varuje v ní před politickou účelovostí soudobého antikomunismu. Autoři v prohlášení reagují na petiční akci S komunisty se nemluví, která vznikla v června na protest proti rostoucímu vlivu KSČM ve společnosti. K výzvě se přihlásil například redaktor anarchistického časopisu Akontra Ondřej Slačálek či sociolog Jan Keller. "Prohlášení nepodporuje politiku KSČM ani minulý režim, který signatáři označují za 'krutou parodii levicových myšlenek'," sdělili zástupci petičního výboru. Připouštějí však, že KSČM vyjadřuje příležitostně názory týkající se sociální problematiky a dalších témat, kterými se ostatní strany nezabývají. Komunisté podle signatářů nereprezentují jen zájmy svých voličů, ale podstatně více lidí.
Lidové noviny, 04. 12. 2003, čtk
Jako spoluautor české verze americké petice NIKOLI NAŠÍM JMÉNEM zaznamenal Jan Keller
se svými přáteli fenomenální politický úspěch, když shromáždil od lhostejných českých občanů mnoho tisíc podpisů proti popletenému útoku amerických jednotek na Irák. Četné názory signatářů
naleznete a atmosféru celé akce nasajete na adrese www.mujweb.cz/www/irak
----------------------------------------------------------------------
Prohlášení iniciátorů petice „Nikoliv našim jménem"
Naše petice vznikla jako český ohlas na petici amerických občanů „Not in Our Name", se kterou
plně solidarizujeme.
K sepsání petice jsme byli inspirováni americkými protesty proti válce v Iráku, kterou chce za každou cenu rozpoutat prezident Bush.
Naše petice má evropský původ, u jejího zrodu stáli čeští intelektuálové žijící nejen u nás, ale také v Německu a ve Francii.
Naše petice apeluje na vládu ČR, aby stáhla vojenské jednotky z Kuvajtu, kde stojí připraveny na preventivní válku proti Iráku.
Signatáři petice jsou pobouřeni tím, jak česká vláda ignoruje mínění většiny lidí naší země,
kteří si tuto špinavou válku nepřejí.
Jsme pobouřeni tím, že naši političtí představitelé svým servilním postojem k požadavkům Buschovy
administrativy přispívají k rozkolu v Evropě ještě dříve, než jsme do ní vstoupili.
Nedomníváme se, že vzorem pro „novou Evropu" má být chování satelitů, kteří snaživě spěchají splnit Buschova přání dříve, než jsou vyslovena.
Na internetu a prostřednictvím petičních archů přibývají denně stovky podpisů občanů, kteří jednoznačně odmítají nést spoluvinu za útok na Irák.
Znění petice bylo již před dvěma týdny předáno bývalému prezidentu republiky, předsedovi vlády, předsedovi Parlamentu a předsedovi Senátu. Všichni tito oslovení političtí činitelé dodneška nijak nereagovali a vůli občanů ignorují.
Naše petice však není jednorázový akt a političtí činitelé by si neměli namlouvat, že se své zodpovědnosti vyhnou. Pokud budou požadavky občanů i nadále obcházet, zvážíme další kroky.
Můžeme například oslovit tisíce signatářů s prosbou, aby v blížícím se referendu o vstupu do Evropské unie řekli své NE agitaci české vlády.
Myšlenka sjednocené Evropy je nám drahá, Špidlova vláda však této myšlence, zdá se, ještě nedorostla.
Nechceme jít přece do Evropy proto, abychom v ní dělali něčí pátou kolonu.
Nechceme do Evropy kvůli tomu, aby nás z ní George Busch s Tony Blairem vyváděli na frontu jako
své pomocné oddíly.
Nechceme do Evropy proto, abychom v ní nečestně pomáhali přehlasovat ty, kteří nás do ní pozvali.
Nebudeme dělat Špidlovi evropské stávkokazy a nebudeme dělat ministru války Tvrdíkovi rekruty, kteří se těší na sladkou smrt.
Česká vláda by měla dobře zvážit, do jaké Evropy se chystá.
Nemůže do Evropy vstoupit bez svých občanů.
My do ní však můžeme vstoupit třeba o něco později, ale s jinou, moudřejší vládou.
Náš požadavek stáhnout české chemiky z Kuvajtu trvá. Referendum o vstupu do Evropy se blíží.
Je na vládě, jak se rozhodne.
Za iniciátory petice „NIKOLIV NAŠÍM JMÉNEM"
Jan Keller