01.09.2005 - JAN KELLER Systémový underground Jak je v zemi dobrým zvykem, také letos jsme si přímo uprostřed parného léta prožili nefalšovanou, ryze českou technoparty. Než bude někdy kolem Vánoc celá věc právně prošetřena a politicky dokonale vytěžena, pokusme se zamyslet nad tím, co mnohé zajímá ze všeho nejméně, tedy nad podstatou tohoto jevu. Ostatně se proslýchá, že se pro mimořádný úspěch červencového představení nějaké opakování chystá ještě tento víkend.
Anarchismus? Ani náhodou!
Panuje u nás přesvědčení, že účastníci technoparty jsou buď přímo anarchisty, anebo alespoň reprezentanty alternativní kultury, undergroundu. Je to velké nedorozumění. Nejsou to anarchisté, kteří si na louce pustili na plné pecky bedny.
Anarchismus je propracovaný životní postoj a sociálně angažované hnutí, které se snaží propojit důsledný liberalismus v oblasti politické se sociální spravedlností v oblasti ekonomické. Technoparty takové, ani žádné jiné politické požadavky nemá. Jak sami účastníci neustále zdůrazňují, jediným jejich požadavkem je - dobře a po svém se bavit. Pokud je tento požadavek všemi bezpodmínečně respektován, nic dalšího je už nezajímá.
Celou filosofii technařů skvěle vystihl Stanislav Penc, když vloni vzkázal tehdejšímu premiérovi České republiky: Neserte se do nás, my se do vás taky nesereme! Přeloženo do méně abstraktní řeči: Nechte nás bavit se a my budeme tolerovat vaše počínání v jiných ohledech. Nic není vzdálenější anarchistickému myšlení.
Narůstá v zemi chudoba a nezaměstnanost? Je práce stále nejistější, plánuje ODS dokonce už i zrušení minimální mzdy? Nechte nás, chceme se bavit! Hrozí zemi stovky nebezpečných toxických skládek a Hornímu Jiřetínu likvidace? Nechte nás, chceme se bavit. Jsou cesty zahlceny automobily a města přiotrávena plyny z jejich výfuků? My s našimi auty na tu svoji párty u dálnice ještě nějak dojedeme. Bože, pohleď, jak jsme alternativní. Kdyby se toho jenom dožili hippies! Je urážkou anarchistů, pokud k nim někdo technaře přirovnává.
Návrat k tribalismu
V případě posouzení z hlediska undergroundu je celá věc složitější. Už je to skoro dvacet let, co Michel Maffesoli publikoval v Paříži svoji knihu Le Temps des Tribus (Čas kmenů). Právě technoparty mu slouží jako ilustrace jeho základní teze -dnešní svět směřuje zpět k tribalismu. Pod tenkou slupkou individualismu se skrývá hlubinná touha po návratu do prazákladní sociální formy, do lůna všeobjímajícího kmene. Projevuje se nutkáním nechat rozplynout své vlastní Já v proudu nadindividuálních kolektivních zážitků. Prostředkem je skupinový rituál, kdy aparatury moderní techniky umožňují výbuchy kolektivního vzrušení, jež slouží k virtuálnímu přenosu do dřívějších a zdánlivě už zapomenutých stadií vývoje.
Nekonečné kolony aut zajišťují mase dychtící po posvátném zážitku nepřetržitý přísun chemikálií, které potetovaní tanečníci s kroužky v nosech potřebují ke svému vzrušení. Poněkud zvláštní vyústění liberálního individualismu. Monotónnost zvuků a pohybů, velká únava a silné dávky drog, to vše vede v kulisách přírody ke stavům jakéhosi vytržení a k pocitům splynutí s něčím vyšším, s něčím, co každého účastníka rituální slavnosti dalece přesahuje a co zároveň spojuje všechny zasvěcené do jediné homogenní masy. Nemyslím, že by si tak představoval občanskou společnost Alexis de Tocqueville. Určitě tak ale v řadě kmenů vypadaly iniciační obřady, kdy se z dětí stávali bojovníci.
Maffesoli soudí, že "návrat kmenů" je věc silně ambivalentní. Možná je to způsob, jak vdechnout nový dech civilizaci, která ztratila potřebu tvořit nové vize a ideály a ustrnula v bezduché rutině každodennosti. Kdysi se z takových hlubinných potřeb rodily náboženské sekty a tajná bratrstva. Možná je to však jen touha ztotožnit se s něčím elementárním, hluboce primitivním, s tím, "co je na humánním nejblíže humusu". Výsledkem není nové náboženství, zbude jen pár injekčních stříkaček v podupané trávě...
Technokonzum
Abychom mohli něco takového s čistým svědomím kvalifikovat jako kulturní underground, muselo by být zřejmé, že se hnutí vytváří v opozici vůči oficiální společnosti. Právě to však u technařů jaksi chybí. Dělají jen ve velké zkratce to, na čem je založena většinová společnost a díky čemu funguje právě tak, jak funguje. S celou společností jsou velmi úzce, až důvěrně propojeni prioritou konzumu a zábavy. Jde jim o masovou spotřebu zážitků, kdy každému je dovoleno zachovávat si iluzi, že právě on konzumuje uprostřed davu jemu tak podobných zcela jedinečným, neopakovatelným, nenapodobitelným způsobem. To, nač se s velkými zisky specializuje celý průmysl zábavy, turistiky a volného času, provozují oni sami zcela amatérsky, tak jaksi na koleně. Chovají se přitom ovšem zároveň bytostně ekonomicky, neboť s méně dokonalými prostředky dokáží vyvolat hutnější zážitek, který je od skutečných problémů reality odvede stejně spolehlivě, jako to v případě "knedlíků" dělají naši roztomilí baviči v televizi.
Možná část veřejnosti nesnáší technaře právě proto, že jim něco nepříjemně připomínají. Louka u lesa se v jejich aranžmá mění v obrovský supermarket, kde je všechno ve správném nasvícení tak neskutečně barevné, vzrušující a kde se neodolatelně voňavým stává i to, co vlastně až tolik nevoní. Pro uživatele nahrazuje droga vazby k osobám závislostí na produktech. Analýzy nákupního chování široké veřejnosti diagnostikují naprosto stejný posun. To jen uživatel drogy v touze po silném zážitku volí chemickou zkratku tam, kde běžný člověk jde velkým, pro technaře nepochopitelně dlouhým obloukem přes placenou práci a nákupní středisko. A většině kritiků techna vadí na celém hnutí vlastně jen to, že technařský vozík při nákupu až příliš hlasitě vrže.
Produkt systému
Návod pro své jednání technaři nevyčetli ze žádných příruček o občanské společnosti a už vůbec ne z učených pojednání o rituálech primitivů. Odkoukali ho z reklamy: Nevaž se, odvaž se! Poslouchej svůj instinkt!. Nejdřív si užij, potom plať!. Drží se toho naprosto důsledně a jen tím potvrzují to, co výzkumníci zjišťují o dopadech reklamy na lidskou psychiku obecně. Reklama dělá z lidí věčné děti. Velká část reklamy se obrací na nižší nervovou soustavu, slibuje požitek, jemuž je třeba podřídit vše ostatní. Zcela běžně pracuje se zázraky, aby ukázala svět jen jako místo trvalé slavnosti, nikdy nekončícího užívání. Absolutní svoboda zážitku dobře rezonuje s narcistní rovinou osobnosti. Žádné místo už nezbývá pro ohledy na druhé, jen minimum prostoru pro odpovědnost.
Technaři tuto kombinaci ve svém jednání v dokonalé karikatuře předvádějí. Chtějí mít svobodu hodně hlučně se bavit bez ohledu na právo jiných mít v noci klid. Chtějí mít svobodu utkat se s policisty a také svobodu nerespektovat státní moc. V tomto bodě vypadají téměř jako anarchisté. Bohužel je to však jen zdání. Liší se od nich v tom nejdůležitějším. Když bitku s policií prohrají, jdou žalovat reprezentantům státu, na jehož moci chtějí být absolutně nezávislí. Pokorně si stěžují u státní moci na to, že jim nedovoluje svobodně a bez následků se proti ní bouřit. Skandují, že tento stát není jejich, a zároveň chtějí, aby se k jejich prohlášení připojila hlava státu. Za vrchol své dobré vůle vydávají, když po sobě uklidí nepořádek, který předtím sami udělali. Mezi dospělými by takové gesto vyznělo dost směšně. Oni je však prezentují jako výraz občanské odpovědnosti.
Pokud underground znamená dělat primitivnějšími prostředky přesně totéž, co doporučuje systém, pokud underground znamená být produktem a přívěškem systému, pak technaři představují - zcela v protikladu k anarchistům - ten nepochybně nejryzejší underground.
Co dodat k tomu nešťastnému policejnímu zásahu? Je opravdu hrubě neprofesionální, když konzumní systém mlátí obušky do svých symbolů, do svých legitimních dětí. Do budoucna bude třeba postupovat přísně demokraticky. Nestříhat nikomu křídla přímo v letu, zkrátit je standardními prostředky ještě před vzlétnutím. Nepochybuji o tom, že zejména senátoři za ODS se do roka a do dne tohoto preventivního sestřihu velice aktivně zúčastní. Na rozdíl od mladých, nezkušených, svými zážitky dokonale pohlcených technařů to jsou skuteční, chladně kalkulující profesionálové. Je fakt škoda, že se nemohou domluvit. Vždyť ona ta touha jedněch po horkých zážitcích jde tak dobře dohromady s touhou těch druhých po teplých křeslech.
http://pravo.newtonit.cz/default.asp?cache=182476
25.08.2005 - Jan Keller
Nečas není konzervativní První místopředseda ODS Petr Nečas odhalil na stránkách Práva (22. 8.), že daňová reforma navrhovaná ČSSD hrubě znevýhodní daňové poplatníky s měsíčním příjmem 30 až 50 tisíc Kč, a to zvláště rodiny s dětmi. Proti těmto středostavovským vrstvám údajně ČSSD vede „propagandistický boj".
Petr Nečas o sobě často mluví jako o konzervativním politikovi, který prý chce v ODS vyvažovat čistě liberální křídlo. Image zastánce konzervativních hodnot se mu vyplácí natolik, že svými příjmy spadá do nejúspěšnějších kategorií, kterých se bude týkat limitování výše odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Mohl by tedy do své živnosti také něco investovat a seznámit se s tím, co konzervativní hodnoty vlastně obnášejí.
Možná ho překvapí, že klasickým, ještě prvorepublikovým definičním znakem středního stavu, jehož se tak zastává, je schopnost hlavy domácnosti uživit celou rodinu, tedy děti i manželku. Vývoj, který se od konzervativních hodnot od 60. let 20. století odchýlil, vedl k tomu, že i ve vyspělých zemích nastupují ženy ze středních vrstev na trh práce, kde jsou odměňovány při stejném vzdělání výrazně hůře než muži.
Konzervativní politik by rozhodně neměl podporovat tento tlak na „socializaci" žen, který je odvádí od rodiny. Měl by uznat, že právě středostavovské vrstvy by měly mít děti, a že zejména matky v těchto rodinách by se měly dětem maximálně věnovat. To by jim nemělo bránit v jejich vlastním rozvoji, vzdělávání a dobrovolných aktivitách. ČSSD spolu s lidovci vycházejí vstříc těmto hodnotám návrhem na společné zdanění manželů, na kterém vydělají právě domácnosti, kde se matka dětem maximálně věnuje, na což doplácí zanedbatelným příjmem. Petr Nečas by naopak chtěl i z matek v relativně dobře situovaných domácnostech ždímat peníze na trhu práce, aby pak po pracovní době stihly oběhnout co nejvíce supermarketů. Bože, jak hluboce konzervativní! Pokud se chce někdo kompetentně živit hlásáním konzervativních hodnot, měl by upozorňovat, že peníze nejsou všechno. Důležitý je i styl. A příjem profesora, lékaře či středně úspěšného podnikatele nemusí dosahovat výše platu profesionálního poslance, aby určitý styl umožňoval. Je ovšem třeba dále zvýhodňovat domácnosti, které jsou schopny takový styl pěstovat.
ČSSD to už pochopila a společné zdanění manželů, které zvýhodní matky v domácnosti a vdané ženy pracující na omezenou pracovní dobu, je prvým krokem správným směrem. Kdy to pochopí konzervativci?
Jan Keller (Autor je sociolog)
http://pravo.newtonit.cz/default.asp?cache=55919
17.08.2005 - Jan Keller
Je polovina proti svobodě? Podle posledního průzkumu se národ rozdělil v postojích k technoparty přesně na dvě poloviny. Lidé nad čtyřicet tento způsob kulturního vyžití mládeže většinou odmítají, mladší ročníky ho tolerují či s ním přímo sympatizují. Podobně polarizované postoje lze sledovat i po stranické linii. Voliči ODS vyjadřují k technoparty většinou sympatie, voliči ČSSD a KSČM tuto akci zpravidla odmítají.
Profesor Petr Matějů výsledky průzkumu v televizi velmi rychle komentoval. Domnívá se, že různost postojů není dána ani tak věkem, ale prý tím, že polovina národa vyznává hodnoty volnosti a svobody, zatímco ti ostatní jsou bytostně netolerantní.
Když byl ještě Petr Matějů v politice, byl schopen zdůvodňovat přednosti placení školného na příkladu neobyčejně vysoké vzdělanostní úrovně ve Finsku. Docela mu přitom uniklo, že ve Finsku se školné neplatí.
Nyní je to s ním podobné jako se zakletou princeznou ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Ona princezna v jistém okamžiku přestala být mužem, a ještě se nestala opět ženou. Profesor Matějů jako kdyby přestal být politikem, a ještě se nestal opět vědcem. Co mu uniklo tentokrát? Bohužel zase to nejdůležitější.
Zásah proti technoparty je úzce spojen se jménem premiéra a v celé věci jde o startovní pozici nejsilnější vládní strany rok před volbami. Proto zmíněný výzkum nezjišťoval ani tak postoje vůči technařům, ale spíše postoj k nejsilnější vládní straně. Vyvozovat z něj soudy ohledně hodnotové orientace českého obyvatelstva je hodně odvážné, máme-li to říci kulantně.
Pokud by za rok zasáhl proti tanečníkům vodními děly ministr vnitra Ivan Langer, zjistil by překvapený Petr Matějů, že s tanečníky sympatizují voliči opoziční ČSSD, zatímco tvrdě proti nim a jejich subkultuře vystupují stoupenci vládní ODS. Nutně by z toho vyvodil, že za pouhý rok došlo k radikálnímu přepólování hodnotové orientace celého národa.
Tanečníci na technoparty jsou hrdí na to, že svoji hudbu provozují tak jaksi na koleně, neprofesionálně, zcela amatérsky. Profesor Matějů má jistě plné právo s nimi sympatizovat. Neměl by je však napodobovat.
Jan Keller (Autor je sociolog)
http://pravo.newtonit.cz/default.asp?cache=140697
06.08.2005 - Jan Keller
Zase bijí děti! Ve sporu o letošní technoparty se stále častěji používá analogie s mlácením demonstrantů v roce 1989. Jedním z prvých, kdo tento motiv rozehrál, byl prezident republiky, jehož konzervativní srdce začalo bít v rytmu techno. Demonstranti na Letné se této pomocné ruky chopili, rozvinuli nápad tvůrčím způsobem a na jejich transparentech nechybí obrázek asi pětileté holčičky, který má dokumentovat policejní zvůli.
Tato taktika není příliš prozíravá. Vzorné děti, které nyní přiběhly dospělým do Senátu požalovat, co jim ti zlí udělali (typická ukázka undergroundového charakteru této subkultury), se vystavují řadě dotěrných otázek. Proč bylo tolik dětí pod vlivem drog? Kdo prodal dětem alkohol? Kdo je pustil večer bez dozoru až k lesu? Proč si děti hrály tak ošklivě, že přitom zranily skoro stovku po zuby vyzbrojených policistů, některé těžce?
A nepříjemným otázkám se nevyhne ani pan prezident. Opravdu nevidí ten rozdíl mezi chováním demonstrantů v roce 1989 na Národní třídě a počínáním tvrdého jádra technoparty? Co by se asi stalo, pokud by tehdy demonstranti dorazili na Národní třídu notně podroušení, někteří z nich pod vlivem drog. Kdyby z jejich holých rukou vylétly naostřené oštěpy a patrony se slzným plynem. Kdyby se vrhli na policisty a stovku jich zranili.
Je škoda, že právě tento drobný rozdíl je pod rozlišovací schopností současného a zdá se, že i minulého pana prezidenta. Díky tomuto drobnému rozdílu se přece oba dva ocitli ve vrcholných funkcích.
Analogie vedená mezi událostmi tehdy a dnes je hodně povážlivá. Pokusme se ji domyslet až do hořkého konce. Jak to, že lidé zdevastovaní totalitou se tehdy chovali tak kulturně a ukázněně? Jak to, že mladí, kteří vyrostli v demokracii a za vzor mohou mít naše přední politické činitele, kašlou na zákony, berou právo do vlastních rukou a pohlceni svým vlastním zájmem porušují práva ostatních? Kde se stala chyba?
Aby měli technaři a jejich přímluvci plné právo na své pobouření, museli by se mladí minulý víkend chovat tak jako demonstranti tehdy na Národní třídě. To neznamená, že by se měli nechat bít. Měli co nejrychleji opustit prostor, z něhož je opakovaně vykazovala policie. A hned poté si měli důrazně stěžovat u českých a třeba i mezinárodních soudů, domáhat se práva. S podporou obou našich prezidentů, pravicových senátorů a mravních autorit typu Jaromíra Štětiny by jistě jejich volání nezůstalo oslyšeno.
A hlavně by nevypadali jako hodně poddajná loutka v rukou kovaných politických profesionálů. Nevypadali by jako malé děti.
***
Jan Keller (Autor je sociolog). Zdroj: Právo 02.08.2005 - Jan Keller
Roztančené mládí Ring volný
Letošní technoparty rozehnaná policií vzbudila na naší politické scéně velké vzrušení.
Je docela zábavné sledovat, jak ti samí politici, kteří vloni obviňovali vládu a policii z neschopnosti poradit si s náletem tančících kobylek, obviňují dnes vládu a policii za to, že si poradila. Ještě zábavnější je sledovat senátora za stranu Zelených, kterému na té kauze vadí úplně všechno - snad jen s výjimkou ničení volné přírody.
Na druhé straně není zásah policie bez problémů. Mladí tanečníci určitě nepředstavují žádné nebezpečí. Jsou součástí systému a jeho produktem. Nemají žádné politické požadavky, a kdyby je jen nechali v klidu kroutit se před reproduktory, kývli by snad na všechno. Chápou příkaz doby a nechtějí nic než hromadně konzumovat. V laciných autech, s mobily a s napojením na internet se chtějí kolébat v co nejjednodušším rytmu co nejhlasitější hudby. Viděl kdy někdo ideálnější voliče?
Vláda si tyto lidi úplně zbytečně popudila. Oni přece lépe než kdo jiný pochopili, že žijeme ve společnosti zážitku. Do důsledku dovedli heslo masové kultury: konzumovat ve stále silnějších dávkách pokud možno stále totéž. Psal o tom Friedrich Nietzsche a teoretizovali o tom dost složitě Adorno s Horkheimerem. Oni tím hodně jednoduše žijí.
Pozdní kapitalismus je kulturou zážitků. Jde v něm jen o to, co cítím a prožívám, zcela bez ohledu na okolí. Je jen nutno vhodně se naprogramovat, třeba směsí monotónní únavy a povzbuzujících prostředků. Pak jsou zážitky nejostřejší. Stačí poslouchat svůj instinkt. Jde o poněkud neheroické vyústění moderního kultu individualismu, který hledá svoji jedinečnost v co nejhustším davu. Je to koneckonců ten nejlacinější prostředek budování identity.
Je tu, pravda, problém lidí, kteří jsou touto formou masového konzumu poškozeni. Musejí si protrpět pár dnů a hlavně nocí v ukrutném randálu, zbaveni vlastního soukromí. Bude zřejmě na Ivanu Langrovi, aby pro příští rok našel vhodný kompromis. Co tak uspořádat kulturní událost v místě, které je třeba tak jako tak pohnojit? Účastníci by se mohli volně houpat v rytmu techna a aplikovat si nezbytné chemikálie, ovšem s volkmany na uších.
Volkman je ideální intimistní prostředek, umožňující každému konzumovat i uprostřed hustého davu zcela sám a odděleně. Mladí by se svobodně realizovali a zároveň by bylo ticho po pěšině. A policie by už nemusela ty naše nadějné daňové poplatníky honit po lesích.
Jan Keller (Autor je sociolog)
http://pravo.newtonit.cz/default.asp?cache=604335
03.11.2005 - Jan Keller
Vychutnej si svůj protest!
Zatím posledním představením našich zcela apolitických technařů bylo uspořádání akce nazvané zcela neutrálně Paroubtek. Na mé pochybnosti o charakteru tohoto hnutí odpověděl mezi jinými Lukáš Rychetský (Salon č. 436, Právo 22. září). Jeho stanovisko lze stručně shrnout takto: Hnutí techno je výrazem snahy uniknout z dosahu systému, a to buď radikálně - bezcílným touláním v autech, anebo aspoň pořádáním nekomerčních mejdanů pod širým nebem. Obojí dává "pocit nebývalé svobody a nezávislosti na systému".
Popis pocitů podaný zevnitř hnutí se míjí s mou diagnózou sociologa-netechnaře. Pokusím se proto svůj pohled dále rozvést. Předesílám, že nemám nic proti technařům. Nemám však ale ani důvod sdílet jejich iluze. Nepochybuji o tom, že na technoparty zavítá nejeden bystrý, sympatický a inteligentní mladý člověk. Jen mi není tak úplně jasné, co tam v tom případě dělá.
Techno jako rezignace před systémem
Termínem "systém" bývá v kritické teorii označován neosobní mechanismus ekonomické a politické moci, který formuje jednání konkrétních lidí podle potřeb své vlastní reprodukce. Politici, kteří usilují o více moci, ekonomové, pro které peníze jsou vždy až na prvém místě, jsou jen poslušnými loutkami, které se zcela ztotožnily s imperativy mocného systému a přiživují se na jeho výkonnosti. Jeho mocné tlaky přitom považují za svou vlastní vůli a jeho možnosti mylně ztotožňují se svou vlastní potencí.
Proti této degradaci lidí (a to i těch nejmocnějších) na pouhé součástky systému vystupují od počátku modernity mnohá protestní hnutí. Mezi prvními byli anarchisté, kteří věří v možnost rozbít odosobnělý systém a nahradit ho asociacemi svobodně kooperujících jednotlivců. Systémový tlak působící shora chtějí nahradit samoorganizací přicházející zdola.
Už v tomto bodě by měli technaři zbystřit pozornost. Skutečná alternativa k systému se pozná podle toho, že chce něco aktivně vytvořit. Nespokojuje se s pouhým parazitováním na zbytcích, které z přeplněného stolu systému padají.
V 60. a 70. letech minulého století mělo hledání alternativy dvojí podobu: nejprve přišla vlna komunitních hnutí, o něco později začal prudký vzestup široké palety takzvaných nových sociálních hnutí.
Komunitní hnutí se snažila vybudovat malé ostrůvky alternativního života. Po prudkém vzestupu na přelomu 60. a 70. let komunity prudce upadly. Mimo jiné se o to zasloužily sezónní nájezdy svobodných nomádů. Ti vždy v létě komunity zaplavili a dříve než stačili vyjíst rezervy na zimu, náruživě se oddávali sběru nových zážitků. Jistě přitom prožívali "pocit nebývalé svobody a nezávislosti na systému".
Sociální hnutí 70. let pochopila, že cesta nevede přes izolaci v komunitách. Nesnažila se o rekonstrukci celé společnosti, nesnila o ideální obci. Chtěla energicky prosadit zcela konkrétní požadavky v oblasti ekologie, feminismu, občanských práv, ochrany zvířat či protestu proti válce. Sociální hnutí byla systému mnohem nebezpečnější než komunity, protože neslibovala velké dobro někdy do budoucna, ale bojovala proti drobným projevům zla zde a nyní. Proto například nemá tato protestní hnutí v oblibě úředně nejvyšší patron technařů v naší zemi.
Teprve když se podařilo v průběhu 80. let nová sociální hnutí otupit, znechutit, odradit a zpacifikovat, přišli na scénu angličtí nomádi se svým okřídleným heslem: Nic nežádáme, nic nechceme, jen prostor pro naše toulání.
Rezignace a kapitulace se staly jejich programem. Hrají si na vyobcované bezdomovce, ale zásadně jen s plnou nádrží. Dělají ze sebe lidi bez domova iniciativně a s velkým gustem, a cynicky se tak vysmívají všem, koho do pekla bezdomovectví semlely neúprosné mechanismy systému. To, že se přitom cítí velmi zajímavě, lehce a svobodně, je jejich problém, kterým se zde zabývat nebudu. Jen bych jim doporučil strávit pár týdnů v zimě na pražském hlavním nádraží. Pak by si možná začali hrát na něco jiného.
Co je a co není konzum
Stoupenci techna si až křečovitě odmítají připustit, že jejich jednání je projevem obyčejného konzumu. Nelámou si příliš hlavu nad tím, podle čeho se konzumní jednání pozná. Skutečnost, že technaři jezdí na své akce většinou v ojetých autech, popíjejí zpravidla lacinější alkohol a pouštějí si lacinou hudbu, ještě neznamená, že se nechovají konzumně. Konzumně se chová třeba i chlapík, který s kumpány den co den popíjí laciné patoky ve čtvrté cenové skupině, cigarety si lepí na koleně a pouští si k tomu nahlas rádio. K jeho cti ovšem slouží, že nic z toho nevydává za "snahu uniknout z dosahu a dohledu systému". Jak tedy rozlišit konzumní a nekonzumní chování? Můžeme vyjít třeba z Benjaminovy kritiky technokratismu. Walter Benjamin vytýkal technokratům už koncem 20. let minulého století, že usilují přivést přírodu vně nás i uvnitř nás pod totální kontrolu. Svobodná společnost by měla naopak usilovat o to, aby získala kontrolu nad svým vztahem k přírodě. To znamená mimo jiné osvojit si schopnost reflektovat vedlejší důsledky, které z praktikovaného vztahu k přírodě vyplývají.
Můžeme definovat konzumerismus jako takový postoj ke světu, který programově odmítá získat kontrolu nad svým vztahem k přírodě, ať již jde o přírodu vnější či vnitřní. Bez ohledu na to, jak skrovné jsou jeho prostředky, konzument je bude využívat jedině k tomu, aby si zahodoval, třebas by to byla hostina ze zbytků.
Pokračování (4)
Dokončení (1)
Klidně rozšlape pole, které nezasel, do lesa chodí na roští nejraději s motorovou pilou, auto odstaví uprostřed louky. Vždyť příroda za něj dá vše opět do pořádku, je to její starost. Po lehkém předávkování se konzument nechá ošetřit, po předávkování těžkém odvézt do nemocnice. Vždyť doktoři ho z toho dostanou, je to jejich starost. Nejsem si jist, zda akce tohoto typu lze nazvat spolu s Rychetským "jedinou neplacenou a nikým nesponzorovanou hudební akcí".
Podle Waltera Benjamina platí, že jedině tehdy, získáme-li kontrolu nad naším vztahem k vnější i vnitřní přírodě, budeme moci kontinuálně rozvíjet svou zkušenost. Konzumerismus naopak dosazuje namísto souvislé zkušenosti, která člověka obohacuje, jen nesystematický sběr zážitků, jenž člověka opotřebovává. Technaři musejí sami nejlépe vědět, nakolik monotónní hudba, drogy a únava ze škubavých pohybů rozvíjejí jejich zkušenost a nakolik slouží jen útržkovitému sběru zážitků. Ti, kteří se vyjadřují na kameru, hodnotí své vnitřní obohacení slovy "pařba" či "super". Výřečnější z nich mluví o "superpařbě".
Benjamin analyzuje konzumní chování jako dialektiku "nového a stále téhož". Tvrdí, že kapitalismus plodí ohlupující monotónii stále téhož, vydává ji ovšem vždy zásadně za něco zbrusu nového. To vše jen proto, aby zvýšil zisk z prodeje. Lidé si nebudou kupovat radostně stále totéž, pokud nebudou přesvědčeni, že kupují pokaždé něco nového, něco, co tu ještě nebylo.
Nejsem muzikolog. Jako laika mne však napadá, že nejlepší zvukovou kulisou k Benjaminovým úvahám o beznadějně stále stejném, které je nabízeno v nepatrných obměnách stále znovu a znovu, by byla nejspíš tak hudba techno. Technaři ovšem vidí svou originalitu v tom, že ukolébávající monotonii stále téhož produkují úplně zadarmo, neziskově. Lze to vnímat jako protest? Asi je to protest nápodobou.
Svoboda nomádů a její sponzoři
Lukáš Rychetský chválí svobodu otců zakladatelů techna, jejichž ideálem bylo toulat se jako nomádi a díky tomu žít soběstačně. Vidím v tom velké nedorozumění. Nomádi nikdy nežijí soběstačně. Kdysi dávno, když bylo lidí ještě málo, toulali se krajinou, živili se sběrem a lovem a parazitovali přitom na schopnosti přírody obnovovat zdroje, které oni svobodně a bez omezení spotřebovávali. Když pak lidí přibylo, nebylo už možné, aby se svobodě těch, kdo nesejí, ale pouze sklízejí, oddávali všichni. Nomádi se začali živit jednoduše tím, že parazitovali na usedlém obyvatelstvu a svobodně konzumovali jeho nadvýrobek. Tak vznikla většina barbarských říší. Nomádi si své cizopasnictví vykládali jako privilegium, které je vůči usedlým pošlechťuje. Tak vznikala v antice a v raném středověku šlechta.
Cizopasní nomádi mají dnes své vysoce civilizované nástupce. Jsou jimi nadnárodní společnosti, které také těží ze své svobody toulat se po celé planetě a přiživovat se na zdrojích lokalit, ve kterých se vždy jen dočasně usazují. Když zjistí, že jiná zem či jiný kraj jim umožní znásobovat své zisky svobodněji a velkoryseji, alespoň na pár sezón tam zavítají. Ani tito novodobí kočovníci nežijí soběstačně, živí se na těle svého hostitele, pokud jim to přináší výhody. Svému hodování říkají někdy poněkud cynicky "teritoriální rozvoj".
Stačí se podívat do oblastí, z nichž se právě odstěhovali za lepším, abychom zjistili, co vlastně tito svobodní kočovníci rozvíjejí. Když odtáhnou za lacinější pracovní silou směrem na východ, zbývá po nich vysoká nezaměstnanost, alkoholismus, drogy, chátrající supermarkety na jedno použití a půda všude kolem pokrytá asfaltem a betonem cest, které už nikam nevedou a nic nespojují. To, co si dnes můžeme prohlížet v mnoha postižených oblastech Porúří, v severovýchodní Francii či na předměstích Barcelony, je předzvěstí toho, jak budou u nás po sezóně vypadat místa, kde právě s velkou slávou vznikají průmyslové zóny lákající nadnárodní společnosti. Ani moderní kočovníci nežijí soběstačně, navíc odvykají soběstačnosti usedlou populaci, která je živí.
Toulaví raveři mají úplnou svobodu chovat se jako chudí příbuzní velkých nadnárodních toulavých kočovníků. Nemají však, právě tak jako oni, ani v náznaku šanci přiblížit se tím soběstačnosti. Ta totiž člověka vždy zároveň ukázňuje a svazuje. Soběstačný není ten, kdo po vyjedení zásob snadno najde nového dočasného hostitele. Být soběstačný bylo vždy spjato s určitou nudou lokální vázanosti a vždy to bylo hodně pracné. Toulat se volně jako pták je poetické jenom tak dlouho, dokud se lze spoléhat na to, že jedni budou znova a znova pracně osévat pole, která budou ti druzí volně a bez závazků sklízet. Možná bychom mohli založit definici plnohodnotné aktivity a prázdného konzumu také na tomto protikladu.
Naprosto ideální protest
Vraťme se však od svobodných kočovníků k našim méně dokonalým technařům a k aktuální situaci. Kdybych reprezentoval systémové struktury peněz a moci, nepřál bych si mít jiného oponenta než právě je. Chtěl bych někoho, kdo protestuje zásadně jen v letních měsících, a pouze tehdy, neklesne-li teplota pod 12 stupňů a nepadá-li k ránu příliš studená rosa. Všemožně bych si takového kritika hýčkal. Spolu se senátorem Štětinou bych objížděl připravovaná jeviště radikálního rozchodu se systémem a vlídně bych rebelující "bezdomovce" povzbuzoval: Máte tady hebkou travičku, hezké holky, co víc si můžete ke svému protestu přát.
Hýčkal bych si oponenty, kteří v lidech budí dojem, že být proti systému znamená vypadat aspoň po dva tři víkendy v létě hodně zanedbaně, popíjet na louce ve křoví, a když se trochu ochladí, jít se schovat k někomu, kdo mě může nakrmit, protože není tak důsledně protisystémový jako já.
Lukáš Rychetský soudí, že technaři představují pro systém obrovské nebezpečí, jen Keller to prý nepoznal. Pokorně přiznávám, že jsem to opravdu nepoznal, a to dokonce ani po opakovaném upozornění. Navíc na sebe prozradím, co vše jiného ještě nechápu.
Pořád si myslím, že jakýkoliv protest může ohrožovat systém jedině tehdy, může-li být významně rozšířen. Když bychom ale všichni "unikli do bezdomovectví" a s plnou nádrží jezdili vyjídat usedlé komunity, pak mi není jasné, kdo by nás časem živil. Ani zásoby tolerantních anarchistů nejsou přece bezedné a protest technařů bývá vždy jen "protestem až do vyčerpání zásob".
Dále se domnívám, že protest může být jakžtakž věrohodný jen tehdy, když nebrání kritikům systému vychovávat děti na takové úrovni, aby se mohly jednou samy rozhodnout, jak chtějí žít. Nechápu, jak by mohly mít takovou volbu děti, které by kočovaly spolu s technaři Evropou.
Vůbec pak nechápu, jak může být protest proti konzumní kultuře organizován pomocí automobilů, skrze nekonečné bezcílné přejíždění sem a tam, od jedné benzínové pumpy ke druhé. Že by zase protest nápodobou? Právě ta auta, v nichž technaři z celé Evropy dorážejí každým rokem do České republiky, aby demonstrovali, jak žít v éře nafty a benzínu nezávisle na systému, mne přivádějí snad nejvíc do rozpaků. Vidí takoví lidé ještě vůbec nějaký rozdíl mezi nezávislostí na systému a rutinním přiživováním se na něm?
A vůbec pak už nechápu, že naše technaře nezaráží, když je v protestu podporují špičky systému včetně Václava Havla a Václava Klause. Ten prvý, nepochybně jen z roztržitosti, docela zapomněl na svou někdejší protisystémovost. Ten druhý je ztělesněním systémové instrumentality v celé její nahotě. Technařům ale nevrtá hlavou, proč jim tak fandí, když se válejí opilí někde na louce, právě ti, kdo pro anarchisty neměli slůvka pochopení, když v září 2000 demonstrovali v Praze proti sletu největších finančních nomádů planety.
Nakonec ještě jeden docela drobný detail. Psal jsem ve svém článku o tanečnících s kroužky v nosech. Lukáš Rychetský mi vyčítá, že šířím předsudky ve stylu lidového konzervatismu. Omlouvám se. Nikdy jsem neviděl žádného technaře s kruhem v nose. Po pravdě řečeno je mi docela jedno, kam všude si tanečníci kroužky věší. Snaha vylepšovat přírodu mne nedojímá. Kroužky v nose ale mívají býci. Vsunují se jim na toto citlivé místo proto, aby nerebelovali a nechali se pokojně vést na dlouhé, pevné tyči. Kamkoliv je nasměrují, jdou jako beránci. Možná si myslí, že je vedou někam na čerstvou, zelenou travičku. Na co to vlastně lákal technaře senátor Štětina?
Foto popis| Letošní andersenovský rok připomene i jedno z více než dvaceti představení 10. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka. V úterý 8. listopadu bude ve Státní opeře hostovat berlínské divadlo Volksbühne s inscenací Franka Castorfa Moje Sněhová královna, a jak snímek napovídá, diváci mohou od předního německého režiséra očekávat mimořádný zážitek. Po prologu ve vídeňském Burgtheatru v sobotu 29. října (vynikající provedení Schillerova Dona Carlose v režii Andrey Breth) festival začíná zítra v Divadle na Vinohradech (Ibsenova Heda Gablerová v inscenaci Thalia Theater Hamburg). Letos k německým, švýcarským a rakouským scénám přizvali pořadatelé také lucemburský Kapuziner Theater se současným dramatem Lukase Bärfule Sexuální neúrózy našich rodičů (hraje se 14. a 15. 11. v Divadle Rokoko). Součástí letošního ročníku je také off program - v Divadle Komedie představí v sobotu 5. listopadu Miroslav Bambušek scénické dokumenty o událostech krátce po skončení 2. světové války v Brně a v Postoloprtech v rámci projektu perzekuce.cz - součástí večera bude diskuse pamětníků a historiků.
Foto autor| Foto archív Volksbühne / Pražský divadelní festival německého jazyka
Foto popis| Roman Sejkot: EYEsLAND, 5. 10. 2005. Výstava pojmenovaná podle této fotografie představuje do 25. listopadu v pražské Galerii Nikon výběr z autorovy dosud neprezentované tvorby posledních šesti let včetně děl z posledních dnů před vernisáží.