14.09.2005 - Jan Keller
Jak zjednodušit Zákoník práce
Občanské demokratické straně se nelíbí připravované znění Zákoníku práce, který odbory akceptují jako ještě přijatelný kompromis. ODS by ráda zákoník výrazně zjednodušila a více ho provázala s dalšími legislativními normami. Pokud se přemůžeme a prokoušeme se Modrou šancí, pak z jejího "ducha" zjistíme, že zákoník by si vystačil v zásadě jen se třemi paragrafy. Prvý by stanovil, že zaměstnanec je povinen vykonat jakýkoli příkaz zaměstnavatele, aniž by měl garantovánu minimální mzdu. Paragraf druhý by konstatoval, že ten, kdo nerespektuje bod číslo jedna, přichází vlastní vinou o práci. A konečně paragraf třetí by oznamoval, že ten, kdo přijde vlastní vinou o práci, nemá nárok na žádnou formu sociálního zabezpečení. Takto vypadá Modrá šance pro zaměstnance, pokud ji zbavíme všech frází, balastu, klišé, vytáček a programových nejasností. ODS chce prostě zvyšovat konkurenceschopnost "této země" velice svérázným způsobem. Před zvyšováním kvalifikace, před kultivací pracovního a podnikatelského prostředí, před orientací na vývoj perspektivních ekologických technologií dává přednost odbourávání ochrany zaměstnanců. Modří ptáci toho budou muset opravdu hodně zjednodušit, pokud chtějí touto cestou dosáhnout konkurenceschopnosti takových zemí, jako jsou Čína či Indie. Naivní pozorovatel by mohl namítnout, že náš zákoník asi není tak úplně špatný, když umožňuje zemi dosahovat více než pětiprocentního ekonomického růstu. Na tuto námitku má ODS připraven opravdu originální protiargument. Místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová vyjadřuje mínění celé strany, když soudí, že vysokého růstu je dosahováno navzdory dnešní vládě. Zapomněla dodat, že vinou zákoníku jsou kromě neschopné vlády brzdou růstu také rozmazlení zaměstnanci, tedy nějakých 90 procent ekonomicky aktivních. Vláda i zaměstnanci mají velké štěstí, že růst není sedmi- či devítiprocentní. Podle analytiků typu paní Němcové totiž platí, že čím vyšší tempo růstu, tím jednoznačnější důkaz toho, že vláda a zaměstnanci brání v rozletu ještě mnohem větším. Vláda má štěstí, že růst není dvojciferný. V tom případě by totiž jak její neschopnost, tak neúnosnost Zákoníku práce byly v modrých očích paní Němcové a jejích neméně bystrých kolegů prokázány s jistotou stoprocentní.
27.09.2005 - Karel Balcar
Měli bychom mít vážné obavy ze stárnutí
SOCIOLOG, PROFESOR OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JAN KELLER ŘEKL PRÁVU:
* Na konferenci Ostravské univerzity diskutují od pondělí do středy vysokoškolští pedagogové z Německa, Rakouska, Francie, Finska i Španělska o evropské sociální politice. Kam směřuje celoevropský vývoj podle nich?
Dokud byl sociální stát silný, měl jen málo sociálních problémů, které představují například rozvedené matky s dětmi, nemocní a staří lidé či bezdomovci. Sociální pracovníci měli hodně prostředků a rozvíjeli teorie, jak zlepšovat přístup ke klientům. V mnoha zemích ale v posledních letech nastává opačná situace. Sociální stát zeslábl, problémů je mnohem více a peněz mnohem méně. Po sociálních pracovnících se najednou chce, aby jejich zájem už nebyl společný se zájmem klienta, ale aby ho ošetřili co nejlevněji. V zásadě pedagogové ze všech zemí zastoupených na konferenci s tímto trendem nesouhlasí.
* Znamená to, že staří lidé budou občany druhé třídy?
Bude-li trend ekonomizace sociální práce pokračovat, pak bychom měli mít vážné obavy ze stárnutí. Z ekonomického hlediska je plnohodnotný jen člověk, který je schopen nasadit všechny síly na trhu práce. Staří lidé mají smůlu: čím vyššího věku se dožívají, tak tím více by si měli našetřit během své ekonomické aktivity. Ale jak si mají našetřit, když zaměstnavatel po nich bude chtít kvůli konkurenceschopnosti, aby dělali čím dál laciněji. Také stát bude mít na své veřejné zaměstnance stále méně peněz. Lidé budou tlačeni, aby dělali efektivněji, ekonomičtěji, laciněji a zároveň by si přitom měli soukromě našetřit na nějakých 25 až 30 roků, kdy nebudou moci být na trhu práce. Stát to ale nemůže řešit tím, že bude prodlužovat odchod do důchodu do 75 let. V řadě profesí to nemá smysl.
* Takže i levice bude pod ekonomickým tlakem přistupovat k pravicové politice?
Rozdíly mezi pravicí a levicí se stíraly v době, kdy jel sociální výtah nahoru. Lidem se dařilo dobře a měli perspektivu, že se jim bude dařit ještě lépe. Ale už před deseti lety se v západních zemích výtah zastavil a poslední dobou jede dolů. Životní úroveň stagnuje nebo dokonce klesá. Nejmarkantnější je to u středních vrstev. Lidé poprvé přestávají věřit, že se jejich dětem bude dařit lépe, než se dařilo rodičům. To tady nikdy nebylo. V této situaci je pravděpodobné, že pravolevá osa více vynikne.
* A má levice dostatek nástrojů, aby záchrannou sociální síť více rozvinula?
Levice je handicapovaná. Pravici je jedno, jak chudí lidé dopadnou. Odepisují je, protože z hlediska výkonu i kupní síly jsou pro ně nezajímaví. Levice je handicapovaná tím, že jim tito lidé nejsou lhostejní. Integrovat je do společnosti totiž stojí peníze a je pravda, že pravicové strany, odepisující slabé, jsou schopny peníze ušetřit mnohem jednodušeji než levice.
14.10.2005 - Jan Keller
ODS schizofrenní
Firma Hyundai se právě rozhoduje o tom, zda na severní Moravě postaví obří závod na výrobu automobilů, který dá práci třem tisícovkám lidí. Továrna by se měla začít stavět již příští rok.
Ponechme stranou ekologickou stránku věci, ke které by se měla vyjádřit strana Zelených poté, co údajně prošla na svém pardubickém sjezdu zkouškou dospělosti. Povšimněme si ale jiného, určitě neméně ožehavého aspektu.
Právě se svádí bitva o Zákoník práce. ODS tvrdí, že zákoník navrhovaný vládou vytváří prostředí krajně nepřátelské vůči podnikání. Vládní návrh prý neumožňuje flexibilitu, zvýhodňuje zaměstnance na úkor firmy, dává ve skutečnosti vládu nad provozem do rukou odborářům. Vyjděme z předpokladu, který je krajně nesnadné si ověřit, a sice že politici ODS skutečně myslí vážně to, co na veřejnosti vyhlašují. Pak je přece věcí jejich cti, aby firmu Hyundai včas informovali, do jaké pasti se právě chystá vkročit. Jestliže náš Zákoník práce skutečně tak vážně poškozuje podnikatelskou sféru a znemožňuje firmám udržovat světovou konkurenceschopnost, může to vážně ohrozit i firmu, která zatím dosahuje výborných výsledků.
Mlčení ODS v této věci je stěží pochopitelné. Možná se strana domnívá, že do roku 2008, kdy má být výroba rozjeta, zařídí, aby u nás žádný Zákoník práce neplatil. To je ovšem velmi riskantní strategie. Pokud by se v cizině doslechli, že další prosperita světové firmy je třeba jen zčásti závislá na volebním vítězství právě Mirka Topolánka, mohlo by to znamenat prudký propad akcií s následnými otřesy na burze.
ODS tedy mlčí ve věci, ve které se ještě nedávno tvářila jako velký přeborník. Úplně zapomíná na nulovou toleranci a umožňuje vládě sbírat cenné body pár měsíců před volbami. V každém případě je chování ODS tváří v tvář zkáze, do níž se Hyundai řítí, zarážející. Jestliže selhalo centrum strany v Praze, měl by zasáhnout alespoň hejtman Tošenovský a stavbě továrny nedaleko Nošovic všemi prostředky zabránit. Jinak to bude vypadat, že ODS i v případě Zákoníku práce jenom tak blafovala. 19.10.2005 - Jan Keller
Ptačí test
Hysterie kolem ptačí chřipky nabírá na obrátkách, aniž by byl kdokoliv kompetentní schopen veřejnosti jasně říci, nakolik velké je riziko, před kterým stojíme, a nakolik jde o nafouklou bublinu, která pomůže lékárnám zbavit se předraženého zboží.
Využijme neobvyklosti chvíle a podívejme se na politiku z ptačí perspektivy.
Co nabízí pravice? Dokud pravicový politik neulehne s horečkami, bude do poslední chvíle tvrdit, že každý se má o sebe postarat sám, vláda má mít jen minimální pravomoci a jediné, co nutně potřebujeme, je dále deregulovat. V učebnicích ekonomie se nedozvíme nic o tom, co se děje s prosperitou národa v okamžiku, kdy viry překračují hranice s lehkostí spekulativního kapitálu.
Jak se má zařídit člověk podle pravicových receptů? Pokud je opravdu hodně bohatý, může se odstěhovat někam daleko, někam, kde se ptáci ještě těší dobrému zdraví. Pokud má aspoň nějaké peníze, může se zúčastnit prvého nájezdu na lékárny a jako kořist si odnést něco předraženého, o čem přesně neví, jestli to zabere. Všichni ostatní, na které se nedostaly buď peníze, anebo léky, prostě nepodali výkon, a nemohou tedy čekat od osudu nic dobrého.
Co může dělat levice? Na rozdíl od pravice je přesvědčena, že společnost existuje, že pravidla, normy a regulace neohrožují naši svobodu, ale umožňují nám žít pospolu a kolektivně čelit rizikům, která nás všechny společně ohrožují.
Na rozdíl od pravice si uvědomuje, že chudoba a další „sociální choroby“ jsou pro společnost zhoubné a nakažlivé, byť je nepřenášejí ptáci. Levice nemůže dopustit situaci, kdy lidé s celými rodinami marně klepou na ordinace lékařů a nevědí, na jaké organizované kroky zodpovědných míst se mají připravit.
Je zapotřebí, aby vláda uklidnila veřejnost, za pomoci expertů se vyjádřila k výši rizika a s předstihem načrtla možné scénáře krizových opatření. Nemůže čekat, že to za ni udělají třeba senátoři. Jak známo, Senátu občané stejně příliš nedůvěřují, což není pro demokracii žádná tragédie. Tragédií by bylo, kdyby přestali věřit vládě, že je schopna ochránit je před skutečnými hrozbami a odhalit hrozby pouze domnělé a vykonstruované.
04.11.2005 - Jan Keller
Cizí peří
Někteří ptáci se rádi chlubívají cizím peřím. Ti z plakátů ODS se to od nich naučili a provozují to zcela rutinně.
Hezkým exemplářem je Petr Nečas se svým článkem Politika ČSSD je asociální (Právo 1. listopadu). Místopředseda ODS jako typicky český pravicový konzervativec v něm tepe sociální demokracii za to, že zbídačuje dělnickou třídu. Jako jeden z důkazů uvádí skutečnost, že zatímco v polovině 90. let mělo dítě z dělnické rodiny sedminásobně nižší šanci získat univerzitní vzdělání, v roce 2004 má šanci už třináctkrát menší. To je výsledek sedmi let vlády asociální ČSSD, hřímá Nečas. Plně chápu, jak otřeseni tímto údajem se musí cítit lidé, kteří spolu s Nečasem zakládali pravicové strany puzeni touhou zlepšit úděl dětí z chudých vrstev. Podobná zjištění musí být pro ně naprosto šokující. Mohu je však uklidnit. Zjištěný trend má poněkud jiné pozadí. Petr Nečas dobře ví, proč ve svém článku neuvedl jeden jediný zákon či jiné opatření, pomocí něhož ODS během své vlády podpořila šance potomků dělnických vrstev dosáhnout vysokoškolského diplomu. Žádné takové opatření (ba ani balíček opatření) totiž neexistuje. Relativně vysoká šance dětí z dělnického prostředí dostat se na vysokou školu byla v polovině 90. let důsledkem školské politiky reálného socialismu. Ta cíleně zvyšovala podíl studentů z dělnických rodin na vysokých školách. Tento trend postupně slábl, ale v polovině 90. let nestačil ještě odeznít, mimo jiné proto, že příjmová diferenciace u nás v té době ještě tolik nepokročila (i když ODS pro ni udělala maximum). Existuje rozsáhlá odborná literatura o tom, proč je v kapitalismu šance potomků různých vrstev na vysokoškolské studium odstupňována velice nerovně. Když ve Francii zdemokratizovali v 60. letech 20. století systém školství, pořád měl ještě potomek z dělnické rodiny čtyřicetkrát (!) menší šanci dostat se na vysokou školu než potomek řídícího pracovníka. Nevím, jestli mi Nečas bude věřit, ale mohu ho ujistit, že ČSSD v tom ve Francii prsty rozhodně neměla. Právě tak nemá prsty v tom, že u nás od roku 1989 šance potomků z dělnických rodin studovat na vysoké škole neustále klesá. Vina ČSSD je v tomto bodě právě tak neprokazatelná jako zásluhy ODS.
Zdroj: www.pravo.cz
Komu prospěje zavedení školného - Přenáška Jana Kellera
V rámci akcí pořádaných k Mezinárodnímu dni studentstva proběhla v pondělí 15.
listopadu 2010 ve velké aule hlavní budovy FF UK na Palachově náměstí přednáška
Jana Kellera Deset falešných a jeden skutečný důvod, proč zavádět školné. Přednášku
zorganizovala za podpory Studentské komory Rady vysokých škol iniciativa ProAlt,
jíž je Jan Keller členem, a prof. Keller zde v rozšířené podobě přednesl svůj
příspěvek vydaný ve sborníku iniciativy Vzdělání není zboží! Proč nezavádět školné.
Falešné důvody
Jan Keller nejprve představil deset argumentů, které jsou používány zastánci
zavedení školného, a postupně dokazoval jejich neplatnost. Například argument,
že studium je čistě osobní investicí, takže je nesprávné, aby náklady na vzdělávání
jen pro některé hradila společnost jako celek. Dle Kellera však ve skutečnosti
prakticky není možné odhadnout, jaký díl vzdělání je čistě osobní investicí
a jaký má blahodárný přínos pro celou společnost. Je např. v zájmu všech (včetně
těch, kteří nestudovali a jejichž děti nestudují), aby u nás byl dostatek kvalitních
lékařů či učitelů češtiny.
Argument tvrdící, že školné představuje finanční stimul, který zajistí, aby
studenti řádně studovali, Keller odmítl s poukazem na to, že v současné době se
průměrné náklady na studium pohybují okolo 10 000,-Kč měsíčně, přičemž studenti
jsou sociální skupinou, jejíž životní náklady vzrostly za posledních pět let
nejvíce, a to 2,3krát. Podle Kellera jsou tedy studující z chudých rodin existujícími
náklady k rychlému a cílevědomému studiu motivováni i bez školného (případně jsou
jejich výší již dnes od studia zcela odrazeni) a studenty ze zámožnějších rodin,
které nyní náklady na studium nemotivují k co nejřádnějšímu studiu, bude stěží
motivovat platba nějakých deseti tisíc korun za půl roku navíc.
Obhajobu školného zakládající se na tom, že zavedení školného vylepší finanční
bilanci veřejných vysokých škol, Keller odmítl s tím, že při notorickém nedostatku
financí ve státní pokladně lze očekávat, že o stejnou částku, kterou studenti
školám přinesou, se sníží objem financí pro vysoké školy ze státního rozpočtu,
přičemž záruky o opaku každopádně neexistují.
Za zcela absurdní označil tvrzení, že zavedení školného přispěje ke zvýšení
sociální rovnosti v přístupu ke vzdělání, když již za současného stavu děti
chudších a méně vzdělaných rodičů studují vysokou školu méně často než děti
bohatých nebo vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Navíc je prokázáno, že zatímco chudší
lidé a ženy volí v otázce dalšího vzdělávání většinou strategii minimalizace rizika,
tak bohatší lidé a muži volí spíše strategii maximalizace zisku. Neboli v situaci,
kdy člověk z určitých důvodů hodnotí své šance na dokončení vysokoškolského vzdělání
jako nižší či nízké, tak ženy a chudší vzhledem k nákladům, které s sebou studium
nese a které se jim v případě neúspěchu nevrátí, se raději na vysokou školu ani
nehlásí, zatímco muži a bohatší lidé si řeknou, že možný úspěch (ukončené
vysokoškolské vzdělání) stojí za riziko případní finanční ztráty.
Skutečné důvody: bankovní produkt a soukromé VŠ
Ve druhé části svého příspěvku Keller upozornil na dva důvody, které podle něj
skutečně stojí v pozadí prosazování školného. Jeden důvod je obecný a druhý
specificky český. Obecný důvod spočívá v tom, že jelikož se počítá s tím, že
většina studujících nebude moci školné platit rovnou, ale bude si na něj muset
brát půjčky, objevuje se zde prostor pro nový bankovní produkt. Tento produkt
je o to výhodnější, že v návrzích školného se počítá s vysokým úročením (aby prý
zámožní studenti s úvěry nespekulovali!) a s tím, že pokud absolvent nepřekročí
hranici průměrného příjmu, nad kterou začne mít povinnost půjčku splácet, bankám
půjčku i s úroky splatí stát (tedy všichni daňoví poplatníci). Jedná se tudíž
o půjčky, které pro bankovní sektor nepředstavují žádné riziko a zajišťují vysoké
výnosy.
Specificky český důvod pro zavádění školného podle Kellera vysvítá v prohlášeních,
že školné je třeba zavést do roku 2013. Proč zrovna tento termín? Klíčem leží
ve vývoji porodnosti v České republice. Zatímco v letech 1992 a 1993 se narodilo
v ČR každém roce zhruba 120 000 dětí, v letech1996 - 2003 to bylo každoročně
zhruba jen 90 000 dětí. Tato skutečnosti znamená, že zatímco dnes se část zájemců
o vysokoškolské studium (ročníky za začátku devadesátých let) nedostane na veřejné
vysoké školy a končí na soukromých vysokých školách, kde za vzdělání platí, tak
až bude generace z let 1996 - 2003 ve věku, kdy se její příslušníci budou hlásit
na vysoké školy, jejich poptávku po vysokoškolském vzdělání s přehledem pokryjí
stávající veřejné vysoké školy. Zájme o soukromé vysoké školy tak zřejmě poleví.
Co v této situaci zajistí soukromým vysokým školám zcela určitě uchazeče a tak
i přežití? Když veřejné vysoké školy ztratí svou komparativní výhodu - nabídku
bezplatného vzdělání. Keller rovněž upozornil, že propad v demografickém vývoji
se projeví o čtyři roky dříve ve středním školství a že tato skutečnost může
vysvětlovat, proč ministr Dobeš tolik tlačí na optimalizaci sítě státních středních
škol.
Jak se bránit reformě a jak zajistit více financí
V následné diskusi pak Jan Keller reagoval na dotazy z publika, například
na obhajobu zavedení školného vznesenou Radimem Valenčíkem, či na výzvy, aby
přiblížil svou představu o tom, jak se bránit v současnosti prosazované reformně
terciárního vzdělávání a výzkumu, a aby představil kroky, o nichž se domnívá,
že zajistí financování vysokých škol a vědy a výzkumu na vyšší než současné úrovni.
Prof. Keller zdůrazňoval, že současní reformátoři se řídí strategií „rozděl a panuj"
(akademie věd proti vysokým školám; pražské a brněnské vysoké školy proti regionálním
vysokým školám) a jedinou obranou proti tomuto postupu je jednota akademické obce.
Co se týče lepšího financování, zde Keller obhajoval mimo jiné následující kroky:
důsledné potírání korupce, které zvýší příjmy státního rozpočtu; snížení aktuálního
počtu veřejných vysokých škol, kde jako nástroj doporučoval, aby v akreditacích
figurující profesoři a docenti mohli učit jen na jeden plný úvazek na jedné VŠ
(tedy žádné 1,5 či 1,75 úvazku); vyšší zdanění nejvýše odměňovaných skupin
obyvatelstva, přičemž zdůraznil, že tyto skupiny z 90% tvoří vysokoškoláci
a o těchto vysokoškolácích (na rozdíl od mnohých jiných) je možné s jistotou říci,
že se jim vysokoškolské vzdělání finančně vyplatilo.
Zuzana Kubišová
členka iniciativy ProAlt
http://iforum.cuni.cz/IFORUM-10069.html Ohlédnutí za rokem 2010
Zdroj: ČT 2
Datum: 29.12.2010
Čas vysílání: 18:05:00
Rozsah: 00:16:49
Autor:
Podívejme se dnes spolu se sociologem Janem Kellerem na celý rok 2010, v jehož závěru se v ulicích
dvacet letech po listopadu objevili nespokojení pracující i studenti. Politická a zhoršující se sociální
situace mají přímou souvislost s ochranou přírody.
Prof. PhDr. Jan Keller, sociolog, Ostravská univerzita:
ČR je země, která má 14. největší ekologickou stopu na planetě. Tzn., že náš životní způsob hodně
zatěžuje přírodu. To samo o sobě je šatné, ale ještě horší je to, že těch 13 států, které jsou ještě méně
ekologické než my, má aspoň výrazně vysokou životní úroveň. My kombinujeme dvě věci. Jsme
obrovsky plýtvaví, tzn., že ten dopad na přírodu je obrovský a přitom naše životní úroveň je relativně
nízká oproti těm dalším ekologickým znečišťovatelům. Je otázka, jak to děláme. Těch faktorů je tam
celá řada. Jednak naše ekonomika je obrovsky energeticky náročná. To je známá věc, že je asi 2,5x - 3x
energeticky náročnější než je průměr Evropy a přitom ještě jsme 3. největším vývozcem elektrické
energie v Evropě, což je také rarita, protože země, která nemá příliš vlastních energetických zdrojů, tak
ještě zásobuje energií země ostatní.
Autor:
Vývozu elektřiny a miliardovým ziskům ČEZu jsme se v našich pořadech věnovali mnohokrát.
Ing. Vladimír Budinský, MBA, ředitel strategie a komunikace, Severočeské doly, Nedej se leden 2010:
Elektrická energie je podobné zboží jako auta, jako jiné zboží a možná v těch letech, v těch měsících
krize, nebo v tom těžkém ekonomickém období, které máme, zase ta naše exportní možnost v tét
komoditě může být docela stabilizující a může pomoci národnímu hospodářství. To se prostě tak nedá
říct, že export elektrické energie je něco špatného.
Ing. Miroslav Otcovský /ODS/, podnikatel a člen zastupitelstva města Litvínov, Nedej se leden 2010:
To není dobře. My bychom se měli orientovat na přidanou hodnotu, na špičkové technologie a ne na
to, že vydrancujeme krajinu, spálíme uhlí, vyrobíme elektřinu a vyvezeme ji za hranice. To je dle mého
názoru komunistický přístup, ale ne přístup vyspělé společnosti.
Ing. Karel Polanecký, OS Hnutí Duha, Nedej se říjen 2010:
Když se podíváme velmi zhruba na minulý rok, tak všichni odběratelé v ČR spotřebovali 50 mld. kWh a
zároveň jenom ČEZ, ne všechny energetické firmy, vykázal v minulém roce 50 mld. zisku. Zisku, ne
tržeb, ale zisku.
Autor:
Otevření trhu zákony po česku přineslo obrovské zisky všem prodejcům elektřiny. Stejně tak dopadla i
podpora zelené energie. Vláda pak nejspíš, nikoli omylem, po dlouho dobu držela enormně vysoké
výkupní ceny.
PhDr. Zbyněk Fiala, žurnalista, Nedej se říjen 2010:
Já si myslím také, že s cenami fotovoltaiky to nebylo hloupostí, že se včas nesnížily. Že to byla snaha ten
obor zabít a že to byla snaha, aby se lidé znepřátelili s tímto oborem a navíc budou potrestáni pokutou
stovek mld. Kč, kterou budou splácet 20 let po dobu životnosti elektráren ve zvýšených cenách za
elektřinu a ty peníze se ještě budou vyvážet ještě někam do zahraničí.
Prof. PhDr. Jan Keller, sociolog, Ostravská univerzita:
Co je možná ještě horší, tak obrovsky mizí u nás orná půda. Až jednou přijde ekologická krize v podobě
zdražení potravin, tak se budeme divit, co všechno jsme pozbyli, jak jsme si na té orné půdě postavili
supermarkety, předměstí, ty paneláky naležato, nejrůznější cesty, kterých snad ani nebylo třeba.
Ladislav Miko, ředitel odboru ochrany přírodních zdrojů, Generální ředitelství pro životní prostředí EK,
Nedej se březen 2010:
První věc, která je taková alarmující a kterou snad každý jako okamžitě pochopí je poměrně dramatický
úbytek zemědělské orné půdy, tzn. půdy, na které produkujeme své potraviny a další produkty.
Autor:
Z české krajiny každý den zmizí zhruba 11 ha zemědělské půdy. Pro bližší představu jde o plochu
bezmála tří Václavských náměstí.
Ing. Jiří Hladík, Ph.D., ředitel, Výzkumný ústav meliorací a ochrany přírody, Nedej se březen 2010:
Ta vymahatelnost práva od shora dolů v této zemi je velmi složitá, tak každý hřeší na to, že když má
dostatek peněz, tak ono to nějak dopadne. Pak stejně ten plán změníme, pak stejně tu stavbu
zlegalizujeme, dyť to v podstatě vidíme dennodenně, jak se to staví bez stavebních povolení na
půdách, který by nikdy nesměly být vyjmuty ze zemědělského půdního fondu. A vesele se staví dál.
Prof. PhDr. Jan Keller, sociolog, Ostravská univerzita:
Se starostí o přírodu to u nás v současné době není příliš dobré a v něčem se ta situace začíná až
nepříjemně podobat předlistopadovým poměrům z roku 89. Na jedné straně lidé mají velký strach o
práci, tzn. jsou ochotní dělat i v těch výrobách, které jsou ekologicky velice povážlivé a nemůžeme jim
to dost dobře vyčítat, protože mnozí z nich nemají na vybranou. Jsou tady i jiné podobnosti. Ti, kteří
jsou nahoře, podobně jako tehdy, nezodpovídají prakticky vůbec za nic. Velká část politické energie je
dneska vyplýtvávana na to, že jednotlivé části politické elity si navzájem předhazují, kdo za co může,
kdo nakolik zadlužil zemi, kdo je jak neschopný. Za minulého režimu v čele státu stáli naprostí ekologičtí
ignoranti. Dneska máme v čele státu osobu, která tvrdí, že ekologie neexistuje. Zatím co takový Jakeš
dělal ostudu jenom v rámci této republiky, tak jeho nástupci dneska chodí po světě vykládat, že
neexistuje globální oteplování. To je ostuda už celosvětová.
Ing. Jiří Hladík, Ph.D., ředitel, Výzkumný ústav meliorací a ochrany přírody, Nedej se březen 2010:
Člověk se chová velice zpupně, protože si myslí, že v té časové ose, ve které žije, kterou si je schopen
uvědomit, si myslí, že si může dovolit úplně všechno a vůbec nehledí na tu budoucnost. Bohužel to
vidíme ze všech stran a jsme tak vlastně vedeni i našimi představiteli, že to tak asi má být.
Václav Klaus, prezident ČR, 01.01.2010:
Mysleme rozumně na budoucnost, ale odmítejme uměle vytvářenou hysterii těch, kteří se nám snaží
vnucovat, že je třeba zastavit ekonomický růst a společenský pokrok.
Prof. PhDr. Jan Keller, sociolog, Ostravská univerzita:
Za minulého režimu se ekologie upozaďovala, protože se říkalo, že jsou vyšší cíle, jako by byly vyšší cíle,
než obyčejné přežití. V rámci budování socialismu ekologie musela počkat. Dneska musí ekologie
počkat v rámci budování světové konkurenceschopnosti ekonomiky. Za minulého režimu životní
prostředí a Ministerstvo životního prostředí mohlo existovat jenom v případě, že se příliš nestaralo o
ochranu přírody. Dneska to vypadá velice podobně a jestliže pan prezident po 14 letech poprvé přišel
na Ministerstvo životního prostředí, tak je to jasná známka toho, že o ekologii už se na tomto
ministerstvu příliš nejedná.
Autor, Nedej se září 2010:
S nástupem nové vlády se v křesle ministra životního prostředí poprvé ocitl člověk, který neměl s touto
oblastí nikdy nic společného. Advokát Pavel Drobil o sobě prohlásil, že je nechutně bohatý podnikatel z
Ostravy, jako základní studijní materiál si přečetl knihy Václava Klause a v médiích se proslavil výrokem,
že je ochotný dýchat za český průmysl.
Mgr. Jiří Guth, ekologický poradce, Nedej se září 2010:
Stručně to pěkně charakterizovala socioložka Tereza Šteflová, která zformulovala dva pilíře přístupu
vlády. Jeden - naturalizace trhu, kdy trh, vč. té konkurence, je považován za něco daného, čemu se
musíme přizpůsobit a podle čeho máme jednat a naopak industrializace přírody, kdy v případech střetů
řekněme těch v horším slova smyslu rozvojových zájmů a zájmů životního prostředí musí jednoznačně
příroda ustoupit.
Prof. PhDr. Jan Keller, sociolog, Ostravská univerzita:
Problém je v tom, že už Topolánkova vláda zahájila generální útok na veřejný sektor. V podstatě, a je
smutné, že se na tom podílela tehdy i Strana zelených, v podstatě bylo sníženo pojistné, zastrojováno
pojistné a byla snížená daňová povinnost, tak že pokud ČR neporoste o 11 % ročně, tak nefinancujeme
zbytky veřejného sektoru. Já se domnívám, že se to udělalo záměrně proto, aby se veřejný sektor v
těch segmentech, které jsou lukrativní, aby se zprivatizoval, a aby soukromé fondy mohly začít
vydělávat na našich starostech z toho, že stárneme v chudobě, na našich starostech a obavách o naše
zdraví, aby mohli vydělávat z toho, že všichni chceme zaručit svým potomkům vzdělání, aby měli určité
životní šance. To je velice nebezpečný trend, protože ochrana přírody a ekologie mohou samozřejmě
pro ni udělat hodně i soukromé firmy, ale nemůže to být pouze postaveno na soukromém zájmu.
Jakmile začneme nabourávat veřejný sektor, a jakmile prohlásíme, že veřejný zájem v podstatě
neexistuje, tak ochrana přírody bude jednou z prvních obětí tady tohoto manévru.
Autor:
Jak bezostyšně pohřbít veřejný zájem ukázala také kauza tendrů na hospodaření ve státních lesích.
Ondřej Liška, jednání PSPČR, 16.04.2010, Nedej se červen 2010:
Navržený způsob obchodu se dřevem je pro stát krvavě nevýhodný. Přesněji řečeno, reálně, reálně tu
hrozí tunel v řádu mld. Kč.
Autor:
Poté, co ani usnesení Parlamentu kontroverzní tendry nezastavilo, svolalo hnutí Duha a sdružení
živnostníků v lesním hospodářství před Ministerstvo zemědělství demonstraci.
Neuveden:
Zastavte tunel!
Jednání s demonstranty, ministr Jakub Šebesta, Nedej se červen 2010:
To, co to je? O jaký tunelování? Tady o žádný tunelování Lesů ČR nejde.
Jan Šubert, tiskový mluvčí BIS:
Lesy hospodaří s rozsáhlým státním majetkem a kde je velký majetek, kde jsou velké peníze, tam
různé podnikatelské, vlivové a lobbistické skupiny hledají příležitost, jak se přiživit, jak se obohatit a
samozřejmě na úkor státního majetku. Ten model je jednoduchý. Na místa, kde se rozhoduje dosadit
vlastní lidi a ovlivňovat obchodní záležitosti. Konečným cílem je potom vyvést velké peníze ze státního
podniku na soukromé subjekty.
Autor:
Nedávno vyvolala poměrně velkou pozornost i diskusi vaše nejnovější knížka Tři sociální světy. Můžete
říct, co je jejím hlavním tématem?
Prof. PhDr. Jan Keller, sociolog, Ostravská univerzita:
Ta knížka má v podstatě jenom jeden nápad. Což považuju za úspěch, protože už jsem četl hodně
kníže, které nemají žádný nápad. Moderní společnost přechází ze stádia obyčejné nerovnosti do stádia
naprosté nesouměřitelnosti. Nerovnost, ne nerovnost lidí, ale nerovnost pozic ve společnosti je
naprosto v pořádku, společnost musí být uspořádána funkčně. Pokud je společnost pouze nerovně
uspořádána, pořád je to ještě dobré a nevylučuje to demokracii. Jakmile ovšem začne být společnost
uspořádána nesouměřitelně, pak to znamená, že všechny ty řeči o otevřené společnosti, o rovných
šancích pro všechny, o možnosti demokratické vlády, jsou skutečně jenom pokrytecké fráze. Snažím se
v té knize ukázat pomoci francouzské, německé, anglické a americké sociologie, že zhruba za
posledních 30 let elita neustále bohatne, odděluje se od zbytku společnosti, žije v jakémsi svém
zvláštním světě, takže příslušníky elity my obyčejní smrtelníci poznáme bezpečně podle toho, že v
životě nikdy se s nimi nesetkáme. Nesouměřitelnost už dneska neexistuje jenom pouze mezi
jednotlivci a mezi skupinkami lidí, už je nesouměřitelnost i mezi jednotlivci a celými státy velikosti ČR.
Abych uvedl příklad, veškerý státní český dluh ve výši zhruba 1 300 mld. Kč by mohla nejbohatší rodina
planety ze svého rodinného majetku zaplatit celkem 1 530x. To je celkem dobrý případ
nesouměřitelnosti, protože pokud by tato rodina zaplatila náš dluh pouze 1 529x, potom jí ještě na
drobné rodinné výdaje pořád zbude 1 300 mld. Kč.
Autor
Krást je nebezpečné, nemáte-li už mnoho peněz. Charles Wright Mills.
Prof. PhDr. Jan Keller, sociolog, Ostravská univerzita:
Ta knížka vůbec není psaná z pozic nějakého revolučního proletariátu, ten prakticky dneska neexistuje,
ale z pozic středních vrstev, kterým reálně hrozí, že nebudou schopny žít důstojným životem v
horizontu 10, 15, 20 let. Podle francouzské sociologie, konkrétně podle sociologa Luise Sobela, který se
zabývá generační problematikou, je v horizontu 15-20 let zhruba polovina potomků středních vrstev
ohrožena deklasováním. Prostě v tom systému nebude tolik práce pro příslušníky středních vrstev a
polovina těch potomků půjde dolů za předpokladu, že žádné děti nižších vrstev nepůjdou nahoru. ČR
za tím západoevropským vývojem vždycky pokulhávala nějakých 20-30 let, ale ten vývoj u nás v tom
špatném slova smyslu se natolik zrychluje, že nevylučuju, že Francouze doženem a předeženem tady v
tomto trendu.
Autor:
Jak vnímáte stav demokracie po 20 letech v ČR?
Mgr. Miroslav Janík, Český svaz ochránců přírody Kosenka, Nedej se leden 2010:
Tak ten vnímám přímo jako ohrožený. Tak ten vnímám jako přímo ohrožený. Všechny ambice, a
dokonce, co jsme se naučili kontaktem s ostatními demokraciemi, kde jsme vyjížděli hodně často
studijně, aby se třeba rozvíjela ta demokracie participativní, která má úžasné metody a možnosti
zapojení občanů do všech procesů a tedy i do procesu ochrany přírody, to dneska chybí a naopak se to
v mnohém zhoršilo. Ty nové, bych řekl, elity udržují tu moc a dokonce systémem, který lze nazvat
mafiánským nebo skoro kriminálním, když vidíme a to co jsme my očekávali skutečně, a dokonce byly
nastartované ty procesy, někde možná se ještě udržují, ale na většině míst a v rámci státu to vidím
velmi smutně a jako bych řekl začínáme znovu.
Milan Orálek, Český svaz ochránců přírody Valašské Meziříčí, Nedej se leden 2010:
U demokracie je životní prostředí s ní nerozlučně svázáno, protože demokracie tam kde končí práva
jednoho začínají práva druhého a obráceně. A u životního prostředí je to dvojnásob. To je přesně
zrcadlo té demokracie, protože tam je to nejlépe vidět.
Prof. PhDr. Jan Keller, sociolog, Ostravská univerzita:
Najít řešení je velice složité. Já v té knížce apeluju na příslušníky středních vrstev, aby si uvědomili, jak
ta situace reálně vypadá. Prostě ti nahoře našli velice jednoduchý prostředek, jak poštvat ty uprostřed
proti těm dole. Jakmile ty skutečné elity přestanou přispívat na chod veřejného sektoru a na
financování sociálního státu, tak zároveň mají v ruce nástroj, jak poštvat střední vrstvy proti těm pod
nima, protože nenápadně v nich živí představu, že problémy nevznikly proto, protože bohatí přestávají
platit, ale protože chudí jsou údajně příliš rozmlsaní. Střední vrstvy by si měly uvědomit, že pokud
půjdou sociálně dolů, nebude to proto, že doplácejí na nižší vrstvy, ale proto, že ti nahoře z nich udělali
posledního sponzora sociálního státu. To všechno dohromady vytváří velice neblahou konstelaci, na
jedné straně obrovská plýtvavost, na druhé straně jednak chudnutí veřejného sektoru, jednak
zadlužování domácností. A tím se celý ten bludný kruh uzavírá, protože lidé, kteří mají vážné existenční
problémy, které narůstají, pochopitelně nebudou příliš času a energie věnovat ochraně přírody, takže
ti, kteří ji znečišťují budou mít ještě volnější ruce.
Autor:
Na shledanou v příštím roce. Klidný rozhodně nebude. Od příštího týdne vysíláme pořad ""Nedej se"" vždy
v neděli dopoledne po 11. hodině. Zachovejte nám svou přízeň a nedejte se.
Zpracovatel: Anopress IT a.s.
8. 3.2010 - Jan Keller - Ring volný - Publicistika - Právo Hon na Duška
Jan Keller )
Pokud by Jaromír Dušek prohlásil, že mezi chlapy z výtopny je nějak podezřele
mnoho homosexuálů, byl bych mezi prvými, kdo by začal bít na poplach. Považoval
bych takový výrok za bezprecedentní útok na čtyřprocentní menšinu.
Jaromír Dušek však řekl něco úplně jiného. Veřejně prohlásil, že vysoké posty
v jistém strategickém rezortu jsou obsazovány podle zcela jiných kritérií než
podle odbornosti. Právě tím vyvolal obrovskou vlnu morálního rozhořčení
na místech nejvyšších.
Nemohu si pomoci, ale domnívám se, že naprostá většina z těch, kdo nyní Duška
s velkým nasazením odsuzují, by zůstala naprosto chladnými, pokud by se otřel
právě jenom o chlapy z výtopny.
Všichni ti úctyhodní lidé, kteří se teď předhánějí v prohlášeních že se Jaromír
Dušek sám vyobcoval ze slušné společnosti, by si měli položit zásadnější otázku:
A žijeme skutečně ve slušné společnosti?
Naše společnost je tak trochu zvláštní. Pokud by předseda odborů dopravy
a služeb v rozhovoru uvedl, že na železnici protékají zcela bez užitku miliardy
z kapes daňových poplatníků, nikdo by mu nevěnoval pozornost. Proč se tím
znepokojovat v zemi, kde každý kilometr dálnic stojí téměř třikrát tolik,
než tam, kde funguje kontrola veřejných výdajů.
Pokud by předseda odborů poukázal na nesmyslně přebujelou organizační strukturu
vedení drah a na opatření, která rozbíjejí funkčnost železniční dopravy, opět
by to nikoho nezvedlo ze židle. Žijeme přece v zemi, kde zlatokopové ve vysokých
funkcích si už dávno vykolíkovali své parcely. Někdy podle stranických klíčů,
jindy podle ještě podivnějších kritérií.
A pokud by Jaromír Dušek vypočítal, kolik nás vlastně stojí takové Pendolíno,
které nakonec jezdí stejnou rychlostí jako obyčejný rychlík, anebo pokud by
vysvětlil, jak je to s poruchovostí a cenou elefantů, mávli by všichni znuděně
rukou. Když se modernizuje doprava, na nějakou tu korunu se přece nehledí.
I když stejně jako Jaromír Dušek nemám nic proti homosexuálům obecně, pokud
bych byl vyobcován z takto slušné, skrznaskrz průhledné a čestné společnosti ,
ani trochu by mi to nevadilo.
Bilance stávky
Jan Keller (2010)
Skončila poslední letošní stávka a než začnou protesty příštího roku je dobré
se ohlédnout, co přinesla a jaké reakce vyvolala.
Pan prezident se na stávkující zlobí a zároveň tvrdí, že stávka dopadla směšně
a nikdo se jí nezúčastnil. Vysvětlit tento do oči bijící protimluv není snadné.
Skoro to vypadá, že až dosud se Václav Klaus domníval, že má na směšnost monopol,
a nyní se začíná obávat, že by ho mohl někdo trumfnout.
Premiér Nečas míní, že stávka byla slabá, a děkuje občanům, že protestující
většinově nepodpořili. Bude si zajisté namlouvat, že jeho mandát k provádění
škrtacích reforem je tím silnější. V tom se ovšem hluboce mýlí. Stávky se
zúčastnilo a solidaritu se stávkujícími vyjádřilo zhruba tolik lidí, s kolika
odbory počítaly. Nízké počty demonstrujících v Praze či v Ostravě by nás neměly
splést. Potenciál solidarity ve společnosti existuje.
Vzpomeňme na situaci kolem Bushova radaru v Brdech. I když proti jeho instalaci
byly stabilně dvě třetiny národa, do ulic nikdy nevyšla protestovat více než
tisícovka jeho odpůrců.
Stoupenci radaru na tom byli ovšem ještě hůře. Když uspořádali demonstraci v jeho
prospěch,přišel si písničky Pepy Nose na Václavák vyslechnout nepatrný hlouček lidí.
Většinu z nich tvořili udivení procházející turisté.
Mandát Petra Nečase vděčí za mnohé předvolebnímu mlžení Věcí veřejných. Spousta
lidí Radku Johnovi prostě naletěla a nyní toho tváří v tvář jeho nečitelné straně
trpce litují.
Pan premiér by se mohl přesvědčit o síle svého mandátu velice jednoduše. Stačilo by,
aby vyzval k demonstrování souhlasu ty, kdo s jeho pojetím reforem souhlasí.
S velkou pravděpodobností by ulice našich měst zely prázdnotou, i kdyby Pepa Nos
zpíval třeba dvouhlasně.
I kdyby neposloužila k ničemu jinému, stávka jasně odkryla základní rozpor
v argumentaci současné vlády. Koaliční politici tvrdí, že veřejný sektor
nevytváří zhola nic, za veškeré bohatství prý vděčíme sektoru soukromému.
Pokud to myslí opravdu vážně, pak by se přece měli ze stávky radovat.
Stávkující rezignovali v ten den na svůj plat, takže státní rozpočet na tom
musel podle vládní filozofie vydělat. Místo toho, aby se pan premiér radoval
a vyzýval ke stávkám státních zaměstnanců ještě delším, a tedy pro státní kasu
ještě blahodárnějším, mluví o destabilizaci země.
Že by byl skutečně veřejný sektor mnohem důležitější a pro fungování celé společnosti
mnohem významnější, než se nám snaží namluvit ti, kdo se rozhodli pro jeho decimaci? Lidé opět zlenivěli
Jan Keller
Jako by těch špatných zpráv nebylo poslední dobou dost. Právě publikovaná čísla
ministerstva práce a sociálních věcí dokládají další výrazný vzestup nezaměstnanosti.
Jak si tento trend vysvětlit? Díky pravicovým politikům víme, že nezaměstnanost
je projevem lidské lenosti. Ten, kdo chce pracovat, práci si vždycky najde. Práci
nemá pouze ten, kdo ji nehledá a místo toho dává přednost nicnedělání a pobírání
tučných sociálních dávek.
Bystří analytici typu Petra Nečase, kteří si jako svoji práci vybrali právě šíření
těchto a podobných moudrostí, se nyní budou muset hluboce zamyslet, co vlastně vedlo
k další erupci lenosti v českých zemích.
Patrně usoudí zase to, co zatím usoudili vždycky: příčinu nárůstu nezaměstnanosti
je třeba hledat v rozhazovačnosti socialistů. Ti zbudovali natolik komfortní systém
sociálního zabezpečení, že další a další lidé prostě neodolají a nechají se hýčkat
a ovívat v záchranné síti.
Jestliže tedy nezaměstnanost stoupla, je to neklamný důkaz toho, že náš systém dávek
v nezaměstnanosti není trvale udržitelný. Bude třeba zpřísnit a osekat ho ještě více,
než se podařilo poslední Topolánkově vládě.
Šťouralové, kteří by chtěl namítat, že naše pomoc nezaměstnaným už teď patří v Evropě
k těm nejskromnějším, si na pracovité pravicové politiky nepřijdou. Na líné Čechy
a Moraváky, kteří se už zase rozvalují na úřadech práce, je prostě zapotřebí tvrdosti
nadstandardní.
Neekonoma by napadlo, že vzrůst nezaměstnanosti může třeba nějak souviset
s hospodářskou krizí. S tím ovšem u naší pravice nepochodí. Ta prakticky rok
jakoukoliv krizi ekonomiky tvrdě popírala a její projevy bagatelizovala. Pokud
nakonec existenci krize připustila, učinila tak z jediného důvodu – potřebovala
nějak vysvětlit, jak je možné, že snížení daní a pojistného nejbohatším nepřineslo
do státního rozpočtu žádné peníze. Právě takový efekt přece pánové Topolánek,
Nečas a další od rovné daně očekávali.
To, že krize zvyšuje nezaměstnanost, naše pravicové politiky pořádně zaskočilo
a rozladilo. Můžeme jen hádat, jakými opatřeními se za to líným lidem pomstí. Zase na jedné lodi
Ty tam jsou doby, kdy jsme v bratrské jednotě s dalšími satelity Varšavské smlouvy fungovali
jako prodloužená ruka velmocenské politiky jistého vojensky silného, avšak ekonomicky se
hroutícího státu. Bylo to vymyšleno tak, že pokud by se ona východní velmoc dostala do
vojenského konfliktu, naše území by sloužilo jako nárazníková zóna, která by byla obětována
v případě, že by se velmoci vojensky nedařilo. Věděli to všichni, za nedemokratických poměrů se
s tím však nedalo hnout. Mohli jsme se jenom modlit, aby ona východní velmoc měla takový
strach ze svého soupeře, že své výboje omezí jen na vzdálený Afghánistán. Ani jsme nechtěli
vědět nic o tom, jak tam byli bez naděje na vojenské vítězství barbarsky masakrováni bezbranní
civilisté.
Čas oponou trhnul a změněn svět. Po chvilkovém naivním přemítání o rozpuštění všech
vojenských paktů už zase žijeme v realitě. Scházíme se s bratry Poláky (raketová základna),
bratry Bulhary (radar), bratry Rumuny (další rakety) a nově i bratry Turky (možný radar)
opět na jedné lodi.
Po slaboduchých řečech o obraně míru a socialismu mohou naši představitelé na nejvyšší úrovni
vést vysoce rozumné úvahy na téma obrany míru a kapitalismu. Nedělají to ze strachu ze zlé
velmoci, činí tak v upřímném nadšení z velmoci hodné. Každý přece ví, že kategorie z oblasti
intimity jsou pro analýzu mezinárodní situace ty ze všech nejvhodnější.
Nemusíme však zoufat. Stále je zde naděje, že ona západní velmoc bude mít takový respekt ze
svých soupeřů, že své obranné akce omezí na vzdálený Afghánistán. Raději ani nechtějme nic
vědět o nešťastných kolaterálních škodách, ke kterým v této vzdálené zemi tu a tam stále ještě
dochází.
Naštěstí nám experti hravě vysvětlí, že nelze porovnávat věci neporovnatelné. Tenkrát šlo přece o
mír jen naoko, dneska to zbrojařské koncerny myslí s mírem smrtelně vážně. Tenkrát bychom se
změnili v nárazníkovou zónu nedobrovolně, dnes tak činíme iniciativně a radostně. Tenkrát s tím
lidé nesměli nesouhlasit, dnes klidně nesouhlasit mohou.
Ale proč si vlastně vůbec stěžovat? Hlavně, že už jsme zase na stejné lodi se svými bratry a někde
daleko a vysoko se o nás rozhoduje konečně v našem vlastním zájmu.
Jan Keller (2010)
Poznámka redaktora (06.06.2010):
Jan Keller přispěl do ankety Proč se hlásím k levici textem, který už ve chvíli
jeho vydání lze označit za klasický. A navíc přidal i odpověď na otázku, do jaké
společnosti netouží patřit. Co chtít od sociologa víc?
Proč se hlásím k levici?
Jan Keller (esej; 2010)
V zásadě mám tři důvody, proč se hlásím k levici i přesto, že to občas znamená
nechat si nadávat do socek, parazitů, komoušů, bolševiků a podobné havěti. Často
mne tak titulují na webových stránkách anonymní diskutéři, o nichž dle úrovně
jejich pravopisu soudím, že byli zrozeni pro společnost výkonu.
Prvý důvod je zcela pragmatický. Studoval jsem sociologii a historii a měl jsem
možnost věnovat se těmto disciplínám poměrně do hloubky. Sociologii mimo jiné na
katedře v Bordeaux, kde kdysi působil Durkheim, historii na katedře moderních
dějin v Paříži na Sorboně.
Dostal jsem tak příležitost využívat myšlenkových zdrojů ve větší bohatosti, než
bylo obvyklé v našich zeměpisných končinách. Poctivým studiem jsem nabyl přesvědčení,
že bez solidního sociálního státu, bez rozsáhlého a fungujícího veřejného sektoru
společnost velice brzy propadne rozkladu.
Hlásím se tedy k levici nikoliv proto, abych připravoval krvavé zvraty a světové
revoluce, ale aby bylo možno udržet všechno to, co takovým událostem dokáže zabránit.
Revoluce nejsou řešení, pouze vytvářejí situaci, kterou s chutí využívají ti nejméně
skrupulózní, aby rychle vybudovali něco, kvůli čemu ti ostatní revoluci rozhodně
nedělali. Ta poslední sametová je toho jen dalším názorným důkazem.
Jsem tedy přesvědčen, že bez sociálního státu a rozsáhlého veřejného sektoru není
možná demokracie, a velmi se obávám, že ti, kdo volají po oslabení, osekání,
odstranění toho všeho, to vlastně velice dobře vědí.
Hlásit se dnes k levici znamená snažit se udržet rovnováhu mezi dvěma sektory,
které se vydělily se vznikem modernity: sektorem veřejným a sektorem soukromým.
Bez oddělení těchto dvou sektorů není možná moderní společnost. Bez rovnováhy mezi
nimi není možná demokracie. Když veřejný sektor pohltí vše soukromé, vzniká z toho
totalita.
Odvážní bojovníci proti totalitě (o naprosté většině z nich nebylo před rokem 89
vůbec slyšet) si dnes hodně zjednodušují situaci, když totalitu ztotožňují
s takzvaným komunismem. Existuje i opačné riziko totality. To tehdy, když
se rovnováha mezi veřejným a soukromým zhroutí v opačném gardu. Jakmile by
soukromé pohltilo zbytky veřejného prostoru, měli bychom opět totalitu jako prase,
mám-li použít termínu, který rád užívá Petr Pithart.
Jsem přesvědčen, že velká část těch, kdo privatizují, co vidí, používá strašení
tou prvou totalitou, aby co nejrychleji a bez odporu uvolnili prostor pro radikální
vychýlení rovnováhy v neprospěch veřejného sektoru. Osudy demokracie v lepším případě
neberou do úvahy, v případě horším s ní už nepočítají.
Důkazem je, že právě z jejich tábora zaznívají hlasy o ekonomických výhodách, které
by přineslo odebrání hlasovacího práva těm, kdo byli tržně nejméně úspěšní a zchudli.
Pokud by chudí neměli hlasovací právo, země by se nezadlužovala, mohli jsme se nedávno
dočíst z pera profesora Univerzity Karlovy.
Být levicový proto dnes znamená snažit se udržet existenci veřejného sektoru,
protože po jeho osekání by začal být kus po kuse osekáván pro mnohé i přístup
do veřejného prostoru, tedy k politickému rozhodování.
Druhý důvod, proč se hlásím k levici je, řekněme, hygienický. Mám zkušenosti
s nemalým počtem lidí, kteří se dnes hlásí vehementně k pravici, přičemž před
rokem 89 mne kárali, že jsem málo uvědomělý. Nechtěl bych být s těmito lidmi
ve stejném táboře a jsem upřímně rád, že se naše cesty rozešly. Tím rozhodně
netvrdím, že každý pravicově orientovaný člověk patří k těmto typům.
Znám řadu pravicově orientovaných lidí, kterých si - co se týče jejich osoby
a postojů - upřímně vážím. S jejich argumentací však nemohu souhlasit z těch
důvodů, o kterých jsem se zmínil v prvním bodě. Prostě jim při nejlepší vůli
nemohu dát zapravdu v tom, že důsledná privatizace všeho vyřeší všechny problémy.
Řešit problémy tím, že odebereme hlas lidem, kteří mají na jejich řešení jiný názor,
není nijak originální a stejně to nefunguje.
Právě nyní mi vychází knížka Tři sociální světy. Snažím se v ní ukázat, k čemu
vede logika dnešní pravice hlavního proudu. V zásadě k posunu od společnosti
plynulé nerovnosti ke společnosti naprosté sociální nesouměřitelnosti. Zatímco
jistá míra nerovnosti bývá docela funkční a je slučitelná s demokracií, příkrá
sociální nesouměřitelnost je pro demokracii smrtelně nebezpečná. Nakonec by
na ní doplatili i profesoři Karlovy Univerzity, a to by byla jistě škoda.
A ten třetí důvod je filozoficko recesistický a vyplývá z bodu číslo dvě.
V jedné ze svých pozoruhodných knih napsal Jan Stern větu, kterou si dovolím
jen nepatrně pozměnit: Chci, abyste mne coby levičáka, tedy v zásadě komunistu
vyloučili z vaší slušné společnosti. Ve skutečnosti nevím, jsem-li opravdu
komunista. Naprosto bezpečně však vím, že do VAŠÍ slušné společnosti patřit
opravdu, ale opravdu netoužím.
Diskuse
Michael Hauser - filosof, Praha
Slabost levice Neděle, 6.Června 2010, 16:12:20
Existuje celý jeden teoretický proud, který kritizuje "sociální stát" zleva,
jako je Claus Offe nebo James O´Connor. Říkají zhruba to, že sociální stát v rámci
kapitalismu má v sobě vždy rozpor: zvětšuje se oblast chráněná před přímým působením
směny, ale to podlamuje růst privátní akumulace a zisku, která je ekonomickým
základem kapitalistického sociálního státu. Jak říká O´Connor, je v něm rozpor
mezi imperativem akumulace a imperativem sociálního smíru. Tento rozpor se projevil
ve fiskální krizi sociálních států v sedmdesátých letech. Neoliberalismus je potom
pokus, jak tuto fiskální krizi řešit v rámci kapitalismu, za cenu sociálního smíru.
(Více o tom ve sborníku Soku "Sociální stát a kapitalismus".)
Dobře, už slyším, a co "skandinávské země"? Ale i tam platí v zásadě totéž, jenomže
tam existují specifické podmínky, které se jen tak nedají přenést jinam. Jak vysvětlit,
že v hlavních světových ekonomikách, v USA, v západní Evropě, dnes v Číně, byla koncepce
sociálního státu poražena?
Dlouhodobé sladění soukromého a veřejného sektoru a la Keynes je nejspíš jedním
z levicových mýtů dvacátého století, který dnes může sloužit leda k tomu, abychom
tady v českém rybníku ukázali, že levice nerovná se totalita, a pokusili se napravit
excesy české postkomunistické pravice, papežštější než papež. Ale jinak je to spíš
projev slabosti levice.
Petrasek Milan - penzista
Slabost levice, nebo síla pravice Neděle, 6.Června 2010, 17:06:31
Neprožili jsme konzervativní revoluci druhé poloviny minulého století. Nejsme
schopni diferencovaně vnímat její průběh a společenské změny, které neoliberální
hodnoty přinesly. Známá je nám pouze dnešní epocha, kdy silná pravice se zbavila
balastu sociálního kapitalismu a určuje morálku. Kdy politické strany zastupují
mocenská seskupení a jsou na nich existenčně závislé. Naše současné představy
o nutnosti balance společenské moci mezi pravicí a levicí jsou následkem
traumatizace totalitární minulostí mimo evropský rámec. Pro osmdesát procent
mládeže je pravicový program nabídkou pro zdatné a úspěšné. VRATIT SE