30. 3. 2007 - Jan Keller

Jak znemožnit ekology

Kde jsou ty časy, kdy moc bojovala proti ekologickým aktivistům tím způsobem, že je vedla na tajných seznamech nebezpečných extremistů.
Kde jsou ty časy, kdy ministr vnitra Jan Ruml vysvětloval v televizní diskusi, že ekologové jsou vedeni sice na stejných stránkách jako neonacisté, píše se tam však o nich - to měla být polehčující okolnost - pouze petitem.
Tyto neomalené postupy státní moci nedokázaly ekologické hnutí ani v nejmenším zeslabit. Už se zdálo, že se naše země konečně evropsky zazelená.
Pak však přišla pohroma. Strana zelených překročila pět procent a vzala diskreditaci ekologického hnutí do svých vlastních rukou. Postupuje přitom mnohem systematičtěji než všechna dřívější ministerstva vnitra dohromady.
V rámci rozhodného boje proti korupci oznámil předseda Bursík veřejně, že vyzve předsedu Čunka k odstoupení z vládních funkcí. Musí být pěkný pohled na to, jak se tomu divadélku pro publikum oba dva v pohodě na zasedáních vlády smějí.
Na rozdíl od malého českého kabaretu kolem Jiřího Čunka stalo se divadlo s raketami komedií evropských rozměrů. I poté, co nejvyšší představitelé Polska prohlásili, že jednání o základnách je pro ně čistě bilaterální záležitostí, tváří se Martin Bursík, že hájí program sjezdu své strany, když ve vládě požaduje, aby se jednání rozšířilo na evropské partnery. Musel by být hodně naivní, pokud by si myslel, že dohoda o raketách bude dvoustranná, zatímco dohoda o radaru se stane věcí celé Evropy.
Z naivity však Martina Bursíka nikdo nepodezírá. Jistě velice dobře ví, že jediná pojistka v této situaci spočívá v celonárodním referendu. Jeho strana však možnost takového referenda blokuje. Radar pro něj není priorita, tak jako pro něj nejsou prioritou předvolební sliby o tom, že se bude zasazovat o posílení prvků přímé demokracie.
Lidé z ministerstva vnitra musejí být šokováni. Oproti tomu, jak během pár měsíců dokázal s pověstí zelených zatočit Martin Bursík, jsou oni učinění břídilové. A zatímco oni pracovali na diskreditaci zelených jen z čisté povinnosti, Martinu Bursíkovi dělá stejná práce očividně radost.

11. 4. 2007 - Jan Keller

Ani Čunek neporadí

Při vysvětlování svých finančních problémů vymýšlel Jiří Čunek nejrůznější nepravděpodobné a vzájemně si odporující verze, jimiž zásoboval veřejnost po celé měsíce. Důvěryhodnost jeho tvrzení přitom skvěle otestoval jeho poslední slavný mediální výstup.
Na dotaz, jak sehnat 200 000 Kč na dostavbu domku, Čunek radí, aby se dotyčný vydával za Roma, nepracoval a dělal výtržnosti. Pak prý peníze od státu snadno dostane. Čunek si z důvěřivého čtenáře prostě vystřelil. Pokud by se podle jeho rady dotyčný zachoval, nestačil by se divit. Podle návrhu nových zákonů, o nichž by Čunek jako první místopředseda vlády měl něco vědět, by čtenáře přestrojeného za Roma čekalo znehodnocování životního minima, pokles dávek v nezaměstnanosti a na svůj domek by si mohl spořit tak jedině ve stravenkách. Jestliže by mu nějaká koruna přece jen zbyla, zaplatil by ji na pořádkových pokutách při rozdělávání ohňů na náměstí.
Pokud by byl Čunek aspoň trochu upřímný, pak by jeho rada čtenáři musela znít úplně jinak. Třeba takto: Potřebujete rychle sehnat dvě stě tisíc? Není nic snadnějšího. Jste člověk, který nic moc neumí, má jen průměrné vzdělání a jeho pověst není nejlepší? To přece dnes v České republice nemůže být na závadu. Požadovanou sumu můžete sehnat během dvou měsíců.
Postačí, když se zviditelníte v médiích třeba útokem na nějakou menšinu či jinými hloupými výroky. Pak si musíte najít ještě politickou stranu, která vás za to vynese do svého čela a bude vám tleskat jako svému obroditeli. A potom už stačí jenom koupit si o něco větší slamník, než byl ten, do kterého jste si spořil posledně. V nové funkci a při nových zákonech o rovné dani, na níž zaručeně vydělají ti nejschopnější, bude slamník plný během dvou měsíců.
Vidíte, ani trochu to nebolelo. Stačila vám k tomu jenom trocha hroší kůže a dostatečně silný žaludek. Váš nový domek bude jako ze škatulky.
Jenom sám Jiří Čunek, který si po vzoru Mirka Topolánka založil svoji firmu na dojmu bodrosti a zemitosti, by mohl prozradit, proč svým čtenářům, kteří ho žádají o radu, neříká pravdu, ale věší jim bulíky na nos. Kdyby to prozradil, riskoval by, že v něm lidovci přestanou vidět svůj politický ideál.

1. 11. 2006 - Jan Keller

Zelené iluze

rubrika: Společnost 

 Komunální volby byly  letos ve znamení drtivého nástupu ODS, stagnace sociální 

demokracie a poměrně výrazného poklesu preferencí pro komunisty a lidovce.

 Volební zisk Strany zelených je příležitostí k úvaze o jejich myšlenkové identitě.

 Může být zajímavé položit si otázku, zda výsledky, jichž dosáhli

 zelení, je řadí spíše k vítězům, anebo k poraženým. Zatímco v

 minulých komunálních volbách zelení dostali jen 1,4 % hlasů, letos

 jim voliči nadělili plných 5,3 %. Srovnání procenta získaných mandátů

 nám prozrazuje, kde se nadělovalo. V roce 2002 získali zelení v

 komunálních volbách pouze 0,16 % ze všech rozdaných mandátů. V

 letošním roce, kdy v počtu hlasů překročili pětiprocentní hranici,

 získali přesto pouze 0,6 % z rozdaných mandátů. Konkrétně obsadili na

 radnicích zhruba 400 míst zastupitelů v situaci, kdy se jich

 rozdělovalo celkem 62 500.

 Zelení bodovali především, ne-li téměř výhradně, ve velkých městech,

 ať již krajských či ostatních statutárních. Jejich hlavní baštou jsou

 Praha, Brno a z měst statutárních pak ještě Liberec, Chomutov a

 Přerov.

 O čem toto rozložení svědčí? Zelení se zčistajasna vynořili právě na

 těch místech, kde v minulých komunálních volbách dosahovali svých

 osmi až deseti procent voliči Unie svobody (a ještě pár let před nimi

 voliči ODA). Tam, kde Unie svobody výjimečně postavila svoji

 kandidátku i letos (například v Opavě), se zelení nevyskytli.

 Nedostali se většinou na radnice ani tam, kde se bývalí unio nisté

 přeskupili a přejmenovali na různá "sdružení nezávislých" či "voleb

 pro město" apod. (Zlín, Hradec Králové, Děčín, Frýdek-Místek aj.).

 V některých městech se zelení na radnici dostali díky tomu, že s

 přejmenovanými unionisty vytvořili volební koalici (Přerov, Pardubice

 aj.).

 Jestliže tedy naše politická mapa právě v roce 2006 mírně zezelenala,

 není to bohužel tím, že by se v národě náhle projevilo vzedmuté

 ekologické povědomí. Je to pouze tím, že středoví liberálové, bývalí

 voliči ODA a zejména unionistů, po krachu svých stran hledají novou

 identitu. Stěží kvůli tomu začali třídit odpady, studovat poslední

 knihu Jamese Lovelocka, či dokonce omezovat jízdu autem. Nikdo to po

 nich ani nebude chtít. Význam celého manévru je totiž v něčem jiném.

 Poté, co se v době "sarajevského atentátu" oddělila od ODS část

 pravicově orientovaných politiků a voličů, kteří nemohli strávit

 záhady a podivnosti spojené například s financováním Klausovy strany

 a se záhadnými úkazy kolem privatizace, znamenalo to otevření

 prostoru pro sociální demokracii. Ta ve spojení s odpadlíky a s

 lavírujícími lidovci na dlouhá léta obsadila vrcholné politické a

 hospodářské funkce.

 Když se část pravicových voličů otřesených ze zmíněných šoků a z

 úsporných balíčků konečně vzpamatovala, byla cesta zpět do ODS už

 uzavřena. Čtyřkoalice byla pokusem zkonstruovat novou pravici pod

 heslem "Normální je nelhat". Tento pokus ztroskotal. Snad proto, že

 je velice obtížné být zároveň v politice, být úplně normální a přitom

 ani trochu nelhat.

 Rozložení voličů Bursíkových zelených se z velké míry překrývá s

 rozložením bývalých unionistů. Jsou to titíž lidé, maskovaní pro

 tentokrát pod zeleným nátěrem. Jsou pravicoví, ale nemohou zpět k

 ODS. Se stranou Mirka Topolánka je spojuje antikomunismus a ně které

 rysy konzervatismu, dělí je však od ní vstřícný postoj k Evropské

 unii a výhrady vůči pokleslému pragmatismu Václava Klause.

 Právě z těchto rysů pro ně vedení zelených vyrobilo program šitý

 přímo na míru. O nějaké větrné elektrárny v něm zas tak moc nejde.

 Převtělení unionistů do zelených nemá nic společného s trvale

 udržitelným rozvojem. Je to však docela chytrý manévr, jak opět

 spojit již po deset let rozhádanou pravici, aniž by musela ODS

 přijmout zpět na modrou hruď své ztracené syny a aniž by unionisté

 (pardon: zelení) museli přiznat, že s tím odporem ke lhaní v politice

 to svého času tak trochu přehnali. V zeleném hábitu zůstávají

 spolehlivě odlišeni od ODS a zároveň mohou Topolánkově straně

 nabídnout bez okolků ruku ke spolupráci. Doba, kdy nebrali občanským

 demokratům telefony, je už dávno pryč. V přestrojení za zelené mohou

 konečně přestat brát telefony sociálním demokratům a tím vrátit

 historii v tunelu času naráz o celých deset let zpátky.

 Je to docela šikovný kousek, který má snad jen jednu jedinou vadu.

 V naší zemi pořád chybí, na rozdíl od zemí vyspělých, autentická

 ekologická strana.

 Heslo kvality života, které si naši zelení dali do znaku, má tu

 výhodu, že se k němu mohou hlásit i lidé bez nejmenších ekologických

 aspirací. Pro někoho kvalita života znamená možnost zvesela ujíždět

 po široké dálnici bez obav, že uvíznu v dopravní zácpě. Pro jiného

 zase představuje vidinu klidného života daleko od přecpaných

 králíkáren, přímo uprostřed dříve chráněného zemědělského půdního

 fondu. Další si zase pod kvalitou života představují přihrádky v

 supermarketech přeplněné zdravou ekologickou výživou, kterou ve dne v

 noci (s výjimkou neděle odpoledne, kdy se jezdí z chaty), přepravují

 až přímo pod nos spotřebitele obří kamiony. Kvalita života může mít

 také podobu sjezdovek v prostoru CHKO, noční provoz a hudbu z

 reproduktorů přímo v ceně. Ti, kteří si pletou kvalitu života s

 dobrovolnou skromností, jen ojediněle zdobí kandidátky Strany

 zelených.

 Strana zelených může plnit své poslání sjednotitele rozhádané pravice

 nejlépe za předpokladu, že její elektorát se bude pohybovat někde

 mezi osmi až patnácti procenty. Pokud by měli méně, nepřinesli by ODS

 tolik hlasů, kolik je třeba na pohodlnou většinu ve sněmovně. Pokud

 by získali více, těžko by vysvětlovali, proč ze svého programu plní v

 rámci nutných kompromisů spíše jen okrajové věci. Museli by pak začít

 něco dělat s přebujelou automobilovou dopravou, se zneužíváním

 chráněných krajinných území pro potřeby sportovního byznysu, s

 úbytkem půdního fondu, s energetickou plýtvavostí naší výroby a se

 spoustou dalších věcí, které skutečně rozhodují o kvalitě našeho

 života. Proč by se ale přebarvení unionisté těmito věcmi měli vůbec

 zabývat?

1. 7. 2007 - Jan Keller

Všeho je dost a bude ještě víc 

Ochránci životního prostředí už delší dobu leckoho popuzují tím, že upozorňují na meze lidské činnosti. Odpůrci ekologických aktivistů i odborných ekologů proto s úlevou přivítají knihu Skeptický ekolog, která se snaží dokázat, že situace není zas tak špatná, jak by se mohlo zdát.

V pětadvaceti kapitolách zabývajících se vyhodnocováním dat týkajících se ekonomického rozvoje a stavu životního prostředí B. Lomborg stále znovu obhajuje tezi, podle níž přírodní zdroje nedocházejí, hlad a chudoba jsou celosvětově na ústupu, život obyvatel planety je stále delší a zdravější a míra znečištění přírodního prostředí se snižuje. Určité problémy, které zatím ještě přetrvávají (například hladovění lidí v některých rozvojových zemích či postup globálního oteplování) budou podle něj vyřešeny během relativně krátké doby.

Může vzbudit určité rozpaky, že se k sociálnímu vývoji světa a k problematice životního prostředí poměrně autoritativně vyjadřuje člověk, který není odborníkem ani na otázky sociální, ani na ekologii. Přenechejme však spory o jednotlivosti Lomborgova výkladu povolanějším a povšimněme si celkové konstrukce jeho argumentace.

Základním východiskem autora je stěží zpochybnitelná zásada, podle níž by některá opatření na zlepšení stavu životního prostředí byla vzhledem ke svému efektu tak nákladná, že je rozumnější přesunout prostředky do oblastí, v nichž mohou přinést více užitku. Málokdo bude s tímto východiskem polemizovat. Ovšem ve snaze tuto svoji výchozí pozici ještě více zvýraznit činí Lomborg dva následující kroky: na jedné straně až příliš bagatelizuje existující ekologické hrozby, na straně druhé až příliš naivně vyslovuje své předpoklady ohledně dalšího vývoje jak zemí rozvinutých, tak rozvojových.

Více a levněji

Čtenář se v kapitolách věnovaných ekologii postupně dozvídá, že i při dvojnásobném počtu obyvatel planety bude potravin pro všechny stále více a budou stále lacinější. Zároveň prý dojde ke zvratu mírného úbytku lesů na planetě, a ty začnou opět přibývat. Také ropy a dalších surovin bude stále více s tím, jak poroste počet obyvatel země a tempo spotřeby neobnovitelných zdrojů. V zásadě nehrozí ani nedostatek vody, právě tak jako není ohrožena biodiverzita. Spolu s nárůstem čerpání zdrojů a s růstem spotřeby bude planeta stále čistější, bude se snižovat znečištění vody, půdy i ovzduší, a to nejen v bohatých zemích, ale časem i v těch chudých. Ani odpady nebudou při nárůstu spotřeby představovat zvláštní problém, takže snaha o jejich recyklaci bude spíše opadat. Žádné z těchto tvrzení není nové - Lomborg v těchto pasážích pouze opakuje úvahy ekonomů a ideologů typu Juliana Simona.

V polemice s environmentalisty autor upozorňuje na řadu varovných prognóz ohledně poškozování životního prostředí a mezí růstu, které se nikdy (či spíše dosud) nenaplnily. Dopady kyselých dešťů na lesy byly silně přeháněny, míra znečištění oceánů není ve skutečnosti nijak vysoká a ekologické havárie nemívají ani zdaleka nevratné následky.

Ovšem k tomu, aby byl jeho optimismus přesvědčivější, by se musel autor vyrovnat například s koncepty typu environmentální prostor, tedy s propočty, které zjišťují, jak se mění kapacita disponibilních zdrojů (vody, půdy, pastvin, lesů apod.) při souběžném nárůstu lidské populace a její spotřeby. Protože však naši planetu vnímá jako bezedný a nekonečný rezervoár pro uspokojování jakýchkoliv našich potřeb, koncepty typu environmentálního prostoru či ekologické stopy Lomborga nezajímají.

Kapitoly věnované ekonomickému a sociálnímu rozvoji pak optimismem přetékají. Lidé na celé planetě mají stále více peněz, stále více volného času, žijí stále bezpečněji, zdravěji a radostněji. Zvlášť dynamický a nadějný je vývoj v rozvojových zemích, i když v subsaharské Africe přetrvávají ještě určité problémy. V průběhu 21. století však téměř všechny státy světa prudce zbohatnou. Tezi o vynikajících perspektivách zemí třetího světa opakuje Lomborg neustále. O to méně se zabývá otázkami neúspěšné rozvojové pomoci či dopady programů strukturní adaptace na chudé země. Otázku astronomické zadluženosti rozvojových zemí odbývá jen několika větami.

V souvislosti s báječnými vyhlídkami zemí rozvinutých zase nenajdeme ani slovo o tíživém problému nezaměstnanosti ani o prohlubujících se potížích sociálního státu. Lomborg se spokojuje s tvrzením, že ekonomický růst časem obohatí všechny. Jistou vágnost tohoto tvrzení kompenzuje jeho častým opakováním.

Mizí jenom havěť

I přes jasnost, přímočarost, ba až jednoduchost výkladu přetrvávají četné nejasnosti. Zmiňme jen některé z nich. V kapitole o znečištění životního prostředí vyjadřuje autor přesvědčení, že až chudé země v dohledné době zbohatnou, pohlídají si i ony čisté životní prostředí. Ani slovem se přitom nezmiňuje o jednom z faktorů, který umožnil zemím bohatým stát se čistšími již nyní. Jde o přesun části energeticky nákladných a znečišťujících typů výroby do chudších zemí. Jak vyspělou technologií budou muset tyto země disponovat, jestliže nebudou moci řešit problém svého znečištění po vzoru zemí bohatých? Ani tuto otázku Lomborg neřeší.

V kapitole o biodiverzitě se konstatuje, že mezi druhy, které mizejí v důsledku určitého (ne příliš významného) úbytku rovníkových pralesů, převládají z 95 procent nikoli milá a atraktivní zvířátka, ale jenom samí brouci, mravenci, mouchy a podobná havěť. V závěru kapitoly je pak čtenář uklidňován, že v budoucnu se i tempo vymírání možná zmírní, neboť bohatší lidé budou ochotni zaplatit za udržení ohrožených druhů více. Proč by měli bohatí lidé chtít platit za udržení brouků, mravenců, much a podobných neřádů, už však autor nikde nevysvětluje.

Problémy s vodou, které dnes regionálně trápí řadu chudých zemí, navrhuje řešit zdražením vody - aby se jí přestalo plýtvat. Dalším řešením je omezení zavlažování polí a dovoz potravin z těch zemí, kde je vody dostatek. Jak si na to všechno chudé země vydělají, Lomborg bohužel opět nevysvětluje. Asi prostě musejí počkat, až časem zbohatnou.

Klimatizací proti globálnímu oteplování

Bohatší svět prý bude více dbát na zastavení úbytku biodiverzity, na ochranu obyvatelstva před dopady klimatických změn, před důsledky zvýšení hladiny moří apod. Podobná tvrzení se opakují téměř v každé kapitole. Čtenáři však nepřestává vrtat hlavou jedna věc: Jestliže dnes nejsme dostatečně bohatí na to, abychom mohli zabránit všem těmto hrozbám, a musíme si počínat tak, že je zvyšujeme, budeme skutečně časem dost bohatí na to, abychom mohli řešit dopady našeho dnešního počínání? A od jakého bodu se vlastně začíná vyšší bohatství pojit s vyšší zodpovědností?

Na podobné otázky kniha neodpovídá. Přesto však lze při jejím čtení načerpat nejen optimismus, ale také dobrou náladu. Na straně 155 se například dočteme, že nová ropná pole se budou objevovat tak, jak poroste poptávka po ropě. Na straně 331 se zase dozvíme, že nárůst teploty v důsledku globálního oteplování neohrozí chudé a starší lidi, protože v té době už budou všichni dost bohatí na to, aby si koupili klimatizaci. Navíc bude v teplejším světě umírat méně lidí kvůli podchlazení. V kapitole o odpadech pochopíme, že vzhledem k rozloze pevniny přibývá hald odpadků vlastně jen nepatrně.

A protože autor je povoláním statistik, ještě statistický bonbonek. Měřeno počtem mrtvých na miliardu kilometrů je jízda osobním automobilem, čteme na straně 115, sedmkrát bezpečnější než jízda na kole a osmkrát bezpečnější než chůze. Chybí už jen výčet příčin úmrtí chodců a možná i statistika o tom, kolik mrtvých připadá na tisíc autonehod a kolik mrtvých na tisíc případů, kdy se na chodníku srazí dva nemotorní chodci.

Rituální myšlení

Téma knihy je však příliš závažné a ambice autora příliš vysoké na to, aby bylo možno skončit sebedelším výčtem více či méně povedených žertů. Hlavní rozpor celého výkladu plyne přímo z jeho východiska.

Na jedné straně autor v každé kapitole zdůrazňuje, že nic takového jako meze růstu lidstvu nehrozí. Zdrojů je dostatek a do budoucna jich bude zcela spolehlivě stále více. Zároveň opakovaně klade otázku, zda investovat do ochrany té či jiné části přírody při vědomí fatální omezenosti našich zdrojů. Když se to tedy hodí, jsou zdroje neomezené, když ne, je jich žalostně málo. A takhle mazaně prokličkuje Lomborg vlastně všemi kapitolami.

Kniha čtenáře na první pohled ohromí množstvím čísel, údajů a tabulek. Autor neustále opakuje, že chce holými fakty bojovat proti mýtům, které tak nezodpovědně šíří ekologové. Docela přitom přehlédl, že jeho vlastní postup věrně odpovídá logice ne-li přímo mýtů, tak tedy určitě rituálního myšlení. Všechny ty hromady čísel jsou pečlivě naaranžovány tak, aby ospravedlnily něco, co se příliš nápadně podobá myšlení našich předků, když ještě provozovali obětní rituály. Bývalo zvykem obětovat malou část úrody, úlovku či majetku, aby se tím přivolalo velké blaho a zajistil se o to větší úspěch ve veškerém počínání. Lomborg nedělá nic jiného. Vždy nejprve připustí, že malá část lesů ubývá, trocha vody nám chybí, malé procento druhů vymírá a Země se přece jen o několik stupňů otepluje. Tato drobná vada na kráse planety je však vzápětí prohlášena za nezbytnou daň za to, že již brzy nás všechny zavalí veliké blaho a dostaví se neobyčejný úspěch ve všem našem počínání. Bořit mýty pomocí rituálů není příliš racionální, byť je to všechno překryto horami čísel a moři tabulek.

Lomborg tvrdí, že zná práce ekonoma Hermana Dalyho. Způsob jeho uvažování to však bohužel neovlivnilo. Bývalý ekonom Světové banky Herman Daly se věnoval studiu vynucených výdajů a ukázal, že rostoucí část vykazovaného hrubého domácího produktu nejvyspělejších ekonomik spočívá v investicích, jež mají eliminovat negativní dopady minulého růstu. Jestliže stavíme podél silnic protihlukové bariéry, investujeme do opatření proti erozi půdy, odsiřujeme tovární komíny, nijak tím vším nebohatneme. Bráníme jen tomu, aby kvalita našeho života prudce nepoklesla.

Herman Daly dále zjistil, že po odečtení vynucených výdajů byl průměrný Američan i Evropan koncem osmdesátých let 20. století reálně tak bohatý, jako byl v letech padesátých. Zbytek připadá na zahlazování negativních dopadů našich aktivit. Když Lomborg slibuje, že budeme stále bohatší a bohatší, neláme si hlavu nad tím, jak velká část vykazovaného růstu je tvořena právě vynucenými výdaji. Proto zní nepřesvědčivě jeho ujišťování o tom, že již brzy budeme natolik bohatí, abychom si pořídili všechno to, čeho se nám momentálně nedostává.

V každém případě je dobré, že Centrum pro ekonomiku a politiku spolu s energetickou skupinou Czech Coal umožnilo vydat knihu v češtině. Příručku lze doporučit každému, kdo chce věřit, že kácením lesů si již brzy vyděláme na nové lesy a urychlením těžby uhlí zase získáme prostředky na vybudování nové krajiny. Zvláště lze pak knihu doporučit motoristům proklínajícím při tankování rostoucí ceny benzinu. Autor všem znepokojeným motoristům garantuje, že ropy bude stále více a bude stále levnější. Jedinou podmínkou je, abychom tankovali ještě častěji a vydatněji. Kdo by nechtěl žít spolu s Lomborgem v jeho krásném, veselém a přímo dětsky bezstarostném světě.

***

"Knihu lze doporučit každému, kdo chce věřit, že kácením lesů si již brzy vyděláme na nové lesy, urychlením těžby uhlí zase získáme prostředky na vybudování nové krajiny a že ropy bude stále více a bude levnější. Tedy, pokud budeme tankovat častěji."

Skeptický ekolog

Björn Lomborg V překladu Petra Holčáka vydalo nakladatelství Dokořán a Liberální institut, Praha 2006, 588 stran

The Ultimate Resource

J. L. Simon Vydalo nakladatelství Princeton University Press, Princeton 1981, 415 stran

For the Common Good

H. E. Daly, J. B. Cobb Vydalo nakladatelství Beacon Press, Boston 1989 (2. vydání 1994), 492 strany