JAN KELLER

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- http://www.darius.cz/jankeller

24.2.2007

Keller: "Spojené státy se od roku 2002 oficiálně řídí doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. Nezříkají se použití jaderných zbraní jako první."

Jan Keller

Příspěvek přednesený na konferenci o politických dopadech výstavby americké raketové základny na území České republiky v Parlamentu dne 23. 2. 2007, kde se zástupcem ministra obrany diskutoval nejen sociolog Jan Keller, ale profesor mezinárodní politiky Oskar Krejčí, vojáci, občané i poslanci.

Dovolte mi, abych se vyjádřil k problematice cizí vojenské základny na našem území. Učiním tak ve dvou krocích. Nejprve si povšimnu několika nejčastějších argumentů stoupenců základny a pokusím se je rozebrat - jak si přeje ministryně obrany - nikoliv z ideologické, ale z čistě logické a věcné stránky. Poté se dotknu několika závažných okolností, o nichž stoupenci základny bohužel vesměs mlčí.

Nejprve tedy k argumentům stoupenců. Není jednoduché se k nim vyjádřit, protože tito lidé tvrdí každou chvíli něco jiného a poměrně často si přitom protiřečí.

Jan Keller - Ostravská univerizta 20:47

Těsně po loňských volbách v červnu 2007, kdy se o záměru Bushovy administrativy začalo poprvé mluvit více než v náznacích, se ještě uvádělo, že se jedná výhradně o prvek „Systému národní protiraketové obrany Spojených států“. Stačí zalistovat v novinách z počátku loňského léta, abychom zjistili, že se tehdy vůbec nehovořilo o nějaké ochraně České republiky, či dokonce celé Evropy.

Řeči o ochraně Evropy nastoupily teprve tehdy, když byl projekt americké vojenské základny veřejností vcelku jednoznačně odmítnut.

Najednou se začalo mluvit o tom, že jde vlastně – a možná dokonce v prvé řadě – o naši vlastní bezpečnost. Tyto řeči jsou však natolik nepřesvědčivé, že většina veřejnosti je opět nepřijímá.

A tak vznikla třetí verze legitimizace základny. Máme ji prý postavit z vděčnosti ke Spojeným státům. Pro ty, kdo by snad chtěli vděčnost prokazovat jiným způsobem, zazněl nedávno v Mnichově v pořadí už čtvrtý argument: ten, kdo je proti základnám v Česku a Polsku, zapomněl, kdo prohrál studenou válku.

Tady už nejde o jakousi vděčnost, ale o přímou a hodně neomalenou hrozbu. Všimněte si, prosím, těchto proměn. Od ochrany Spojených států, k naší vlastní ochraně. Od čisté vděčnosti ke Spojeným státům k tvrdému diktátu vítězů.

Naši vládní politici, včetně ministryně obrany, se dnes pohybují někde mezi druhou a třetí příčkou této škály. Odhaduji, že nejpozději někdy v dubnu, květnu se od našich vládních činitelů dozvíme, že zatímco oni studenou válku vyhráli, český národ ji prohrál.

A nyní mi dovolte, abych se stručně věnoval několika argumentům stoupenců základny.

1. Stoupenci základny celou věc bagatelizují tvrzením, že se jedná pouze o výstavbu radaru. Na našem území žádné rakety umístěny nebudou. Proto prý nechápou hysterii, která se kolem jednoho neškodného radaru zvedla.

Tady člověk nemusí být technický odborník, aby věděl, že radar a rakety tvoří jediný soubor, který je díky moderní technice propojen natolik těsně, jako by obojí stálo na jedné, jediné louce. Pokud chce někdo tvrdit, že my máme co dočinění pouze s radarem, projevuje tím jen svoji naprostou technickou i strategickou naivitu. Ve skutečnosti může nadzemní radar očekávat drtivý úder protivníka mnohem spíše než rakety zakopané hluboko v silu. Bez radaru zůstanou rakety v silu dokonale nepoužitelné, a pouze v tomto smyslu mírové.

Jde tedy už jen o to, najít protivníka, který si radar k úderu vytipuje.

Naši vládní politici dělají všechno proto, aby takového protivníka co nejrychleji vytvořili. Tomuto svému počínání říkají – péče o bezpečnost národa.

2. Odporem proti základně prý zrazujeme své evropské spojence a ohrožujeme jejich bezpečnost.

Opravdu se naši vládní politici domnívají, že vlády v Paříži, v Berlínu či v Římě jsou natolik nezodpovědné, neinformované a krátkozraké, že bez světla rozumu přicházejícího z Prahy by kráčely jako ovce na vlastní porážku? Odkud se bere v našich vládních činitelích tolik mesianismu?

Představme si, že bychom po roce 89 vyhlásili neutralitu. Podle stoupenců základny bychom tím celou západní Evropu vydali napospas silám, vůči kterým by byla naprosto bezbranná. Ještě že tu jsme my a že hrdě stojíme rozkročeni nad Brdy. Bez nás by ti prosťáčci západně od našich hranic dlouho nepřežili.

Nezlobte se na mne, ale já odmítám takto naše evropské spojence zostuzovat a degradovat. Zdá se mi to od našich pravicových politiků směšné a pro všechny, kdo si přejí integrovanou Evropu, naprosto nepřijatelné.

3. Tvrdí se nám, že cizí vojenská základna prý nijak neohrozí naši suverenitu. Prý ji nemůže ohrozit o nic více, než skutečnost, že akcie našich strategických podniků vlastní zahraniční firmy.

Ti, kdo toto tvrdí, by měli vysvětlit, proč to, co prý platí pro nás, neplatí pro Spojené státy. Vždyť i akcie mnoha amerických strategických podniků jsou dnes v cizích rukou. Spojené státy to tolerují, tak jako to tolerují všechny ostatní země v podmínkách globalizované ekonomiky.

Cizí vojenskou základnu by si však na své území Spojené státy umístit nenechaly. Proč se tak asi chovají, pokud by tím jejich suverenita údajně nijak neutrpěla? Bude Topolánkova vláda žádat zvláštní nótou, aby americká vláda souhlasila recipročně s vybudováním naší vojenské základny na svém území? Taková představa je samozřejmě naprosto absurdní. Je právě tak absurdní, jako ustavičné ujišťování české vlády, že jedná s USA jako rovný s rovným. Je to jen další bod, ve kterém se česká vláda totálně ztrapňuje.

4. Až do nedávné schůzky v Mnichově se nám tvrdilo, že všechny kroky Spojené státy od počátku konzultují s Ruskem, které prý nemá vážnější výhrady. Také tento argument se ukázal jako nepravdivý.

Rozhodně nejsem nekritickým obdivovatelem Vladimíra Putina.

Ti, kdo o nás momentálně rozhodují, by však měli říci zcela jasně a nedvojznačně, zda považují Rusko za nepřítele, anebo za spojence Evropy v boji proti terorismu. Pokud je Rusko v tomto boji naším spojencem, pak je třeba budovat ochranu společně s ním, nikoliv za jeho zády. Pokud je vnímáno jako hrozba a nepřítel, pak stavba radaru a deseti raket je jen dětinským počinem. Ten může Rusko sice rozdráždit, z vojenského hlediska však nemá naprosto žádnou cenu.

V každém případě by se dál už nemělo lhát o tom, že Rusko se základnami souhlasí. Není to pravda a je to jen další bod, ve kterém vláda klame voliče.

5. Kromě bezpečnostních aspektů má mít vojenská základna pro nás prý i příznivé ekonomické dopady. Předseda strany lidové to vyjádřil tak nějak po svém, když prohlásil: „Víte, kolik se toho na takové základně protopí a projí?“

Nejsem si jist, zda je tento argument míněn tak úplně vážně, a proto na něj odpovím ve stejně lehkém, tak trochu legračním, prostě čunkovském tónu.

Pokud chce někdo vylepšovat naši ekonomickou bilanci umísťováním cizích vojenských základen, pak by se tedy už měl chovat skutečně tržně. Měl by uspořádat dražbu příhodných lokalit na našem území, anebo rozhodnout o nabyvateli obálkovou metodou.

A pokud je navíc - tak jako momentálně paní ministryně obrany -členem KDU-ČSL, měl by se modlit, aby nejvíce ze všech nepřihodila v této podivné dražbě naší suverenity nějaká teroristická organizace. Vždyť trh nezná špinavé peníze.

A nyní mi dovolte stručně promluvit k otázce referenda.

Existují politici, kteří se formálně hlásí k referendu a přitom tvrdí, že otázka základny je příliš důležitá, než aby mohlo být rozhodnutí svěřeno občanům. Referendum k základně by prý zpochybnilo mandát poslanců a vlády i výsledky voleb.

Domnívám se, že politici, kteří toto tvrdí, pouze prozrazují míru svého pokrytectví. O každém referendu by se přece dalo prohlásit, že zpochybňuje mandát poslanců. Snad jen s výjimkou těch referend, která by se týkala naprostých banalit, o nichž politici ani nemají zájem rozhodovat. Nechme rozhodovat lid, ale jen o věcech zcela druhořadých, nepodstatných. To je, zdá se, skutečné krédo těchto demokratů.

Podle jiného tvrzení lidé nemohou o základně v referendu rozhodovat, protože se v tak složité otázce prý dostatečně neorientují.

Mohou existovat jen dva důvody, proč by se lidé neorientovali tak dobře jako politici. Buď jsou hloupější než oni, nebo jim chybí potřebné informace. Osobně se nedomnívám, že obyčejní občané jsou hloupější než obyčejní politici. Alespoň zatím věda neprokázala, že spolu s mandátem se zvyšuje IQ.

Zbývá tedy druhý důvod. Lidé nemají potřebné informace. Dobře však víme, že informovanost patří k základním předpokladům svobodného rozhodování. Ti, kdo veřejnosti potřebné informace tají, ve skutečnosti lidem svobodu rozhodování upírají. Sami si přitom ponechávají svobodu rozhodovat o druhých svévolně a za jejich zády.

Vládní politici se přitom nemohou vymlouvat na žádné vojenské tajemství. Při dnešních možnostech špionáže bude vědět potenciální nepřítel jako první vše potřebné o raketách i o radarech.To můžeme, bohužel, považovat za jednu z mála smutných jistot té dnešní, už zase stále nejistější doby.

Zvláštní je, že proti referendu brojí výhradně jen pravicové strany. Tvrdí, že občané nejsou schopni rozhodovat sami o sobě dostatečně zodpovědně. Přesně tohle se nám snaží namluvit strana, pro kterou je alfou i omegou veškeré politiky zásada, že každý jednotlivec zná své preference nejlépe.

Slíbil jsem, že nebudu mluvit o ideologii, ale pouze o logice.

Jak může logicky uvažující člověk prohlašovat, že každý jednotlivec zná svoje preference nejlépe, a zároveň těm samým jednotlivcům upírat právo projevit své preference v záležitosti, která je pro ně důležitá a ke které se chtějí vyslovit?

Kdo vlastně rozhoduje o tom, kdy člověk může své preference projevit a kdy je projevit nemůže? Chtějí o tom rozhodovat stranické sekretariáty složené z lidí, kteří se dušují, že právě hlas občanů je pro ně závazný. Ty stranické sekretariáty, které se budou před volbami zase dovolávat naší moudrosti a po volbách budou s námi zase zacházet jako s neplnoletými?

Jak se máme s klidným svědomím spolehnout na to, že za nás budou kvalifikovaně rozhodovat lidé, o kterých víme, že neznají ani smysl slov, která používají. Ministryně obrany se nedávno podepsala pod text s názvem „Nejsme vazaly, radar ochrání i nás“.

Omlouvám se paní ministryni, pokud někdo v redakci novin snad vymyslel titulek za ni. Obávám se, však že si ho vymyslela ona sama.

Po stránce logiky je to stejné, jako kdyby svůj článek nazvala například: „Nejsme pokrytci, pouze neříkáme to, co si skutečně myslíme“.

Protože co vlastně znamená slovo „vazal“? Vazalem se stával původně svobodný člověk, který se uchýlil pod ochranu mocného pána. V aktu tzv. infeudace se zavazoval sloužit někomu mocnému oplátkou za to, že ho bude jeho pán chránit. Formálně mu mohla být ponechána svoboda, stával se však na svém pánovi zcela závislý. Z vděčnosti za to, že jím byl chráněn, mu prokazoval drobné i větší protislužby.

Nyní je snad zřejmé, o čem vlastně vypovídá věta: „Nejsme vazaly, radar ochrání i nás.“

A ještě jednu historicky možná poučnou poznámku. V americké nótě žádající českou vládu o zřízení základny se pro českou stranu používá v diplomacii tak trochu neobvyklý termín „přátelé“. Také tento termín souvisí historicky s vazalstvím, a sice s jeho nejranějšími fázemi. Otrokáři ve starém Římě si často pořizovali z propuštěných otroků kliku sobě naprosto oddaných klientů. Protože propuštěnci nebyli plnoprávní, zastupovali je jejich páni před soudem, chránili je a vyžadovali za to drobné protislužby a především - naprostou oddanost.

V dopisech, které mocní patroni svým drobným klientům posílali, je oslovovali termínem „přítel“ a blahosklonně je ujišťovali o své přízni a ochraně. Tyto vztahy pak na některých územích vcelku plynule přecházely ve vztahy klasického vazalství.

Nabízí se nám tak nový pohled na vztah vazalství a ochrany, tedy na výrazy, s nimiž paní ministryně tak suverénně a s takovou neznalostí operuje. Nezastírám, že mám velké obavy, jestliže lidé s takovou mírou informovanosti a kulturního rozhledu se hlasitě dožadují práva, aby mohli rozhodovat o mně a o mých blízkých.

A nyní mi dovolte přejít ke druhé části. Zde se alespoň krátce zmíním o tom, o čem stoupenci základen bohužel nemluví vůbec:

1. Spojené státy se od roku 2002 oficiálně řídí vojenskou doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. V jejím rámci se nezříkají ani použití jaderných zbraní jako první.

Po zkušenostech z Iráku si nemůžeme být jisti, že Bushova vláda nerozpoutá další válku pod zcela lživou a falešnou záminkou. V tomto případě bychom byli bezprostředně zataženi do konfliktu, jehož průběh bychom nemohli ani v nejmenším ovlivňovat. Pouze bychom nesli všechny jeho následky.

My řadoví občané (a jsem přesvědčen, že také ministryně obrany) bychom byli mezi posledními, kdo by se dozvěděli o odpálení takových „preventivních“ raket. Dozvěděli bychom se o tom až po jejich dopadu.

Má paní ministryně pro takový případ sestaveny evakuační plány pro obyvatele české kotliny, zvláště pak Prahy a středních Čech?

Kam bychom ji měli následovat? Na jaký nový Říp? Na ten jaderný?

2. A je zde druhá okolnost, o které se prakticky vůbec nemluví.

Významným aspektem celého plánu Americké raketové obrany je aspekt ekonomický. Soukromé firmy mají ze zbrojení miliardové zisky, a proto mají hospodářský zájem na tom, aby se napětí ve světě spíše vyostřovalo.

Spousta amerických občanů proti zájmům těchto firem protestuje.

A po nás se chce, abychom (prý v zájmu našeho spojence) celý projekt podporovali. Naším spojencem je demokratický americký lid, nikoliv zbrojařské koncerny. Tady neplatí okřídlené heslo: Co je v zájmu General Motors je v zájmu Ameriky. Pokud považujeme za svého spojence demokratickou Ameriku, měli bychom proti šílenému plánu malých, ale ekonomicky i politicky velice vlivných skupinek, co nejenergičtěji vystupovat. To je ten nejlepší způsob, jak vyjádřit našim spojencům svůj vděk, jak nás k tomu vybízejí vládní činitelé.

Není v zájmu Ameriky stupňovat závody ve zbrojení. Projekt raketové obrany takové závody stupňuje. Politici, kteří ani toto nechápou, buďto nejsou kompetentní, anebo jsou to pouze loutky.

Je pravda, že nejzávažnější hrozby na nás dnes přicházejí doslova z nebe. Jsou to však hrozby, které nelze zahnat raketami. Výstavba raketových systémů pouze odčerpává prostředky, které tak nutně potřebujeme na zmírnění aspoň těch nejdrastičtějších dopadů očekávaných a přicházejících globálních změn klimatu.

3. A konečně je tady velice závažný vnitropolitický argument.

Žádná z politických stran ČR neměla ve svém volebním programu výslovně uvedeno, že bude usilovat o výstavbu cizí vojenské základny na našem území. Politici nemluví pravdu, když tvrdí, že od voličů dostali mandát i v této věci za nás rozhodovat. Nemluví pravdu politici ODS, politici KDU-ČSL, ani politici Strany zelených. Nikdo jim takový mandát nedal a oni velice dobře vědí, proč se tak bojí referenda. Referendum by ukázalo, že prosazují něco jiného než vůli svých voličů.

A právě skutečnost, že politici nehájí zájmy voličů, představuje, podle mého názoru, pro demokracii v naší zemi dokonce ještě větší nebezpečí, než to, jakou hrozbu představuje cizí vojenská základna v kontextu doktríny preventivních úderů pro naši národní bezpečnost.

Zdroj: www.blisty.cz

Zdroj: www.pravo.cz

28. 12. 2006 - Jan Keller

Až budou zelení nadělovat

Glosa

Pokud na naší politické scéně existuje nějaká hodně popletená strana, pak jsou to určitě zelení.

A nejde jen o to, jak rychle střídají své upřímné nadšení (vždy, když je ODS přizve do vlády) a svoji hrdou zkormoucenost (pokaždé, když je ODS vzápětí odmrští). Bursíkovu stranu volili lidé mírně nadprůměrných příjmů, tedy rozhodně žádní boháči. Dále to byli mladí voliči a také obyvatelé velkých měst. Těm všem zněl sympaticky snad nejfrekventovanější výraz ve volebním programu zelených - kvalita života. Jakou kvalitu života zaručí svým voličům zelení pilně sekundující ODS?

Lidé s průměrnými a mírně nadprůměrnými příjmy budou patřit k těm, kdo na Modré šanci nejvíce prodělají. Jednotná daň jim, na rozdíl od těch bohatých, žádnou výraznější úlevu nepřinese. Doprovodné osekávání sociálních vymožeností však právě je postihne ze všech nejvíce. Těm nejpotřebnějším se toho totiž příliš vzít nedá.

Naopak lidé s příjmy jen mírně nadprůměrnými nejenže nedosáhnou na zpřísněné sociální dávky, ale bude se po nich požadovat, aby si napříště sami financovali mnohé z toho, co jim zatím v jisté míře sponzoruje sociální stát.

Mladí voliči, další opora zelených, dostanou nadílku v podobě školného, i když si o ni modrému ani zelenému Ježíškovi určitě nepsali. Díky školnému budou prý více motivováni ke studiu, takže budou určitě chytřejší než ti, kdo jim školné ordinují. Díky tomu budou vědět, že tudy cesta ke společnosti vzdělání zaručeně nevede. Lidé z velkých měst dostanou už brzy pod stromeček dárek v podobě radikálně deregulovaných nájmů. Kvalitu života jim to příliš nezvedne. Až odevzdají zvýšené nájemné, budou se muset uskrovnit v jiných oblastech. Třeba přestat kupovat ekologické potraviny, které jsou v průměru dražší než ty neekologické. Nebude to dobrovolná skromnost, co přiškrtí jejich výdaje.

Právě lidé ve velkých městech nejvíce doplácejí na již opět se zhoršující kvalitu životního prostředí, tentokrát zaviněnou především obrovským nárůstem individuální dopravy. V tomto směru jim zelení nijak neuleví.

Většina dárečků, u jejichž rozdělování budou snaživě asistovat, poputuje k nejvyšším příjmovým kategoriím, které žijí ve svých chráněných ghettech stranou emisí, jimiž každodenně brouzdají voliči zelených.

24. 2. 2007 - Jan Keller

Zdroj: www.pravo.cz

Jak zelení vyzráli

Výsledky nedávného sjezdu Strany zelených komentovala den po jeho skončení v ČRo ministryně Džamila Stehlíková zhruba takto: Čeští zelení neobyčejně vyzráli a stali se vzorem pro zelené celé Evropy. Celosvětově uznávaný odborník Martin Bursík má na tomto výsledku lví podíl.
Takové hodnocení je jistě z jejího pohledu naprosto správné. Přesto však paní ministryně neřekla celou pravdu. Na vládním angažmá Strany zelených se rovným dílem podílelo trio Pohanka – Bursík – Melčák.
Bez jejich společného úsilí by dnes zelení neměli obsazena čtyři vládní křesla a nemohli na nejvyšší úrovni ukazovat, jak vypadá nová politika. Ministr zahraničí by nemohl o stejném víkendu na sjezdu tvrdit, že se za základny nepřimlouvá, a zároveň je propagovat v německém tisku.
Na svém sjezdu zelení skutečně dokázali, že vyzráli. Především na své voliče. Postarali se o to, že s nejvyšší pravděpodobností nebudou mít možnost vyslovit se v referendu k otázkám vojenské základny. Přitom se sami na sjezdu odpovědi na tuto otázku vyhnuli. Pojistili se hned dvojí alibistickou kličkou.
Za prvé se zavázali, že budou usilovat o to, aby vláda věc projednala s partnery v Evropě. I v případě nesouhlasu obou svých vládních partnerů si mohou tento bod spokojeně odškrtnout. Oni se přece vynasnažili.
Malá a nepočetná strana, která nebyla schopna zaujmout sama stanovisko, se ve svém usnesení zavázala, že takové jednoznačné stanovisko bude vyžadovat od pětadvaceti zemí Evropy. I v případě, že se Evropa jednoznačně nevyjádří, zelení – spokojeni sami se sebou – si budou moci odškrtnout další bod usnesení.
Evropští zelení bohužel zatím nechápou, kdo je podle paní ministryně jejich vzorem. Nizozemská strana zelených se od radarové základny distancovala, šéf německých zelených poslanců ji odsoudil a norští zelení vyjádřili ve svém dopise údiv, proč se Bursíkovi lidé hlásí právě k této barvě. Evropská strana zelených, která sdružuje poslance ekologických stran v EP, pak přímo vyzývá českou a polskou vládu, aby nechaly o tomto zařízení rozhodnout lid v referendu.
Přesto je pravda, že česká Strana zelených neuvěřitelně nejen rozkvetla do khaki barvy, ale také stačila rekordně rychle vyzrát. Co bude následovat? Možná stejně rychle seschne a brzy opadá. Přírodu prostě neošidíš.

10. 1. 2007 - Jan Keller

Zdroj: www.pravo.cz

Bezradná vládní koalice

Když si lidé před pár dny přáli hodně veselý nový rok, asi to nemysleli tak doslova, jak to pochopilo vedení tří pravicových stran.
Přímo uprostřed té pravé ladovské nezimy přicházejí tři králové s projektem, který dokládá, jak málo rozlišují mezi veselím, komičností a groteskou.
V čele navrhované vlády Mirek Topolánek, přímo erbovní tvor politiky ODS. Nad údajnou Paroubkovou nemorálností (dodnes nedoloženou) se dokázal naprosto upřímně pohoršovat v době, kdy už chystal vánoční překvapení pro své nejbližší. Jako správný reprezentant pravice s vážnou tváří národu oznamuje, že odchází z vrcholné politiky, pokud mu nevyjádří důvěru aspoň jeden sociální demokrat či komunista, jimiž tak opovrhuje. Svůj další politický osud spojil s existencí aspoň jedné kukačky, která zanese do cizího hnízda.
Předseda lidovců Jiří Čunek se do poměrů naší vysoké politiky vpravil poměrně rychle. Nejprve tvrdil, že by nemohl být v čele své strany, pokud by tam spolu s ním seděli lidé, jako je Cyril Svoboda či Miroslav Kalousek. Tím odstartoval raketovou kariéru, díky které dnes sedí v navrhované vládě spolu s Cyrilem Svobodou a Miroslavem Kalouskem. Zdá se, že co je zcela nepřípustné pro lidovce, je docela dobré pro tuto zemi.
Martin Bursík je rozený profesionál. Může být ve vládě s Jiřím Čunkem, protože ten přece nebude spravovat záležitostí Romů. Může být ve vládě s Mirkem Topolánkem, protože má rád kukačky. A kdo má rád kukačky, má jistě rád i ostatní přírodu. Zelení navíc přicházejí s ideou zcela nové politiky. Podle ní je mnohem lepší ovládnout co nejvíce křesel ve vládě, která se konat nebude, než mít třeba jen jedno jediné ve vládě, která skutečně nastoupí.
Názor, že sociální demokraté by měli tuto vládu tolerovat za podmínky, že nebude útočit na sociální stát, je snad ještě podivnější a bezradnější než celá trojkoalice. Kdyby přece chtěl Mirek Topolánek takové podmínky plnit, neutíkal by od jednání se sociální demokracií opakovaně pro pomoc k zeleným.
Od navrhované vlády asi nikdo nějaké rozumné řešení očekávat nebude. A tak jediná otázka, která ještě dokáže vzbudit jakousi pozornost unaveného a otráveného českého voliče, zní: mohou mít pravičáci levobočka? Snad nejčastěji se mluví v této souvislosti o záhadném poslanci Melčákovi.

Články a komentáře - "Proč NE americkým základnám?" - report z diskuze

autor: redakce

vyšlo: 24.2.2007

Poměrně neplánovaně jsem se včera ocitl v Poslanecké sněmovně PČR na semináři „Proč NE americkým základnám?“. Seminář navazoval na konferenci ze čtvrtku 22. „K Evropě míru cestou odzbrojování nebo výstavbou nových vojenských základen“.
Seminář byl pořádán o.s. Vojáci proti válce, jako hosté vystoupili: za MO ČR Ivan Dvořák, sociolog prof. Jan Keller z Ostravské univerzity, za o.s. Vojáci proti válce plk. v.v. Jiří Bureš a prof. Oskar Krejčí.

Jak vidno na první pohled, podpora raketovým základnám neměla na tomto semináři (spíše charakter diskusního fóra) příliš místa, což lze možná chápat jako odpor odpůrců radaru vůči předpokládané mediální manipulaci. Na toto téma chystáme v příštích dnech anketu/symposium. Níže uvedený report je výtahem z příspěvků všech zúčastněných a nevyjadřuje názor autora.

Jaké tedy zazněly na fóru názory?
Jako první vystoupil Ivan Dvořák, zástupce oficiálních struktur, jeho příspěvek tak odpovídal informacím, které jsou veřejnosti dostatečně známé. Radar v ČR ani základna v Polsku nejsou podle MO ČR namířeny proti Rusku, ale proti tzv. „rošťáckým státům“ (tím byly myšleny rouge states, které jsou jinak označovány jako „darebácké“, nicméně Dvořák buď mylně nebo záměrně použil jiný slovní obrat) a nikoli proti Rusku, s ním podle jeho slov dochází ke konzultacím a Rusové jsou si tak všech aspektů radaru i základen vědomi. Dvořák zároveň zmínil Bezpečnostní strategii ČR (konkr. čl. 15, 30 43), která předpokládá aktivní podíl na řešení problému proliferace ZHN. Způsob, jak tento problém řešit, je podle MO ČR připojit se k systému reagujícímu na tuto hrozbu. V druhé části svého příspěvku pak Dvořák zmínil 3 dosud známé projekty protiraketové obrany – aktivní vrstvenou ochranu bojiště (USA-současná realita), protiraketový systém NATO (k tomuto projektu existuje zatím pouze studie) a systém interoperabilní ochrany bojiště NATO-Rusko. Podle MO ČR USA předpokládá zapojení do systému NATO a kooperaci poté, co zmíněné 2 projekty budou ve vývoji dále.
Na závěr vyslovil Ivan Dvořák 3 podmínky vytvoření radarové stanice: 1) otevřenost vůči veřejnosti, 2) transparentnost vůči Rusku, 3) pozdější zapojení do systému kolektivní bezpečnosti.
Verbální střelbu z Ruska pak Dvořák nekomentoval s tím, že tento aspekt patří do administrativy MZV.

V pořadí druhý vystoupil Jiří Bureš, jenž zpochybnil „nepřetržitou mírumilovnou politiku USA“. Českou společnost polarizoval na „malou vlivnou a arogantní menšinu proti velké mírumilovné většině“. Podle něj mělo po rozpadu Varšavské smlouvy zaniknout i NATO, místo toho si však našlo nového nepřítele. Bureš dále vznesl námitku, že USA v rámci své hegemonie může napadnout prakticky kohokoliv, ohledy neohledy na OSN. Pokud budou ČR radar a Polsko základny akceptovat, Rusko přijme opatření, které podle Bureše vystavuje ČR útoku.

Třetí příspěvek přednesl známý sociolog a mj. neoblíbenec Václava Klause, Jan Keller. Řeč byla rozdělena do dvou částí. V první Keller kritizoval argumenty stoupenců radaru na území ČR. Podle něj je rétorika těchto lidí velice proměnlivá a do určité míry se stala normativní a výbušná (např. zmínil jeden příspěvek z nedávné konference v Mnichově: „Kdo odmítá základnu, zapomněl, kdo prohrál studenou válku..“). Keller dále poukazoval na vzájemnou neoddělitelnost radaru a základny, jejichž vzájemná vzdálenost nemá na činnost žádný vliv a celý systém funguje tak, jako by „stál na jedné jediné louce“. Dále vyzval k nepodceňování západoevropských států, vůči nimž se ČR údajně staví jako ochránce jejich bezpečnosti.
Rusko je třeba zařadit mezi spojence Evropy nebo terorismu, ale je třeba si konečně vybrat. Pokud je spojencem Evropy, pak je s ním třeba spolupracovat a vyjednávat. Keller zpochybnil i další výhody pro ČR, především finanční.
Dále došlo ke kritice názoru poslanců, že referendum zpochybňuje jejich mandát. Známý sociolog argumentoval tím, že žádná politická strana neměla před volbami v programu výstavbu cizího vojenského zařízení na území ČR.
Ve druhé části „O čem se nemluví“ se profesor Ostravské univerzity věnoval americké doktríně preventivní války a vznesl připomínku, která se týkala nejistoty v dalších krocích Georgie Buse (další válka pod lživou záminkou?). V souvislosti s tímto tématem Keller pronesl i úvahu, že našim spojencem není General Motors a lobyistické skupiny v USA, ale demokratický lid USA. Závěrem se Keller dotkl i tématu nového závodu ve zbrojení.

Posledním vystupujícím byl Oskar Krejčí. V úvodu svého vystoupení poukazoval na prezentaci detailů všech válek místo prezentace širšího kontextu války. Podle Krejčího se stáváme poprvé součástí vysoké politické hry (v tomto kontextu používá Brzezinského teorii o hráčích v mez. politice: ohniska – objekt hry, hráči – subjekt hry). Podle něj bychom neměli nabourávat logiku mocenské rovnováhy v mezinárodní politice – každý kdo usiluje o jadernou převahu, dožene ostatní k reakci. V tomto duchu pokračoval Krejčí i dále, vyzdvihuje přímá jednání na úkor technologického řešení problému. ČR by se měla umět rozhodnout, vzápětí dodává: „chceš-li mír, připrav mír“. Ve svém čase naboural některé faktické chyby zástupce MO Dvořáka, zmínil, že ke konzultacím s Ruskem sice dochází, nicméně tyto jednání neskončila dohodou. Putina Krejčí označuje za příkladného žáka realizmu v mezinárodních vztazích a žádá vůči němu více empatie v okamžicích, kdy se z Ruska uměle vytváří „druhá strana“. Důraz Krejčí klade na dohodu a na závěr přikládá 3 příčiny neúspěchu v konsenzu: 1) intervencionismus Bushovy zahraniční politiky, 2) lobbyisté „stojící před Kongresem“, 3) ohrožení vojensko-průmyslové komplexu.

Po těchto přípěvcích následovala diskuze, v níž zazněly názory především válečných veteránů, ale vystoupil i např. známý redaktor Britských listů Štěpán Kotrba. Jejich příspěvky se samozřejmě týkaly většinou odporu vůči zbrojení v jakékoliv podobě.

Na půdě PS se v pátek 23.2. 2007 sešli odpůrci radaru, základen a soudobé americké zahraniční politiky. Velký výtka patří především nerovnoměrnosti diskuze, zástupce oficiálního stanoviska MO měl, upřímně řečeno, těžkou pozici (nejde pouze o počty na obour stran8ch, Keller i Krejčí navíc patří mezi výtečné řečníky). Nicméně by mě zajímalo jakým způsobem odpoví lidé radar i základnu podporující. Analytické diskuzní fórum pro veřejnost "na druhé straně" barikády zatím chybí...

-PK-

http://www.sekuritaci.cz/web/clanek.asp?id=77

5.3.2007

Keller: Chtěl jsem, aby pozvali Tamáše

Jan Keller, Ivan Odilo Štampach

Ve čtvrtek mi telefonovala produkce z ČT 1 a nabídli mi, abych v neděli přišel do pořadu Václava Moravce. Řekl jsem jim, že chci, aby do pořadu pozvali mluvčího iniciativ sdružených ve hnutí Ne základnám pana ing. Tamáše. Oznámili mi, že pan Tamáš už prostor v TV měl. Zopakoval jsem jim svůj návrh ještě dvakrát, ale bezvýsledně. Nebyl jsem ochoten v TV zaskakovat za lidi, kteří by měli být pozvání přednostně, protože dnes už reprezentují více než jen svůj osobní názor. Tedy pokud bereme vážně řeči o občanské společnosti.

V posledních Otázkách Václava Moravce se vedla diskuse o případném umístění americké vojenské základny systému NMD v České republice, přičemž složení pozvaných hostů budilo rozpaky nad tím, zda se skutečně jedná o seriózně míněnou debatu. Václav Moravec uvedl, že původně předpokládané složení mělo být jiné, ale někteří pozvaní účast odmítli. Britské listy požádaly dva z původně pozvaných, Ivana O. Štampacha a Jana Kellera, aby se k důvodům odmítnutí vyjádřili. (Bohumil Kartous)

Štampach: Jedná se o usnadnění potenciálního útoku

Potýkám se už druhý týden s virózou, mám záchvaty kašle, mám rýmu, přes den usínám. To se do televizního pořadu nehodí. Nemám horečku a proto chodím do práce, ale vše ostatní zatím odmítám. Když mne ČT v polovině týdne oslovila, odpověděl jsem, že jsem ochoten zastávat stanovisko umírněného odpůrce radaru, a bylo to přivítáno. Podmínil jsem to ale hned zlepšením zdravotního stavu. Když se stav moc nelepšil, oznámil jsem ČT (pokud si dobře pamatuji v pátek), že opravdu bohužel nemohu přijít. Bylo to čistě mé rozhodnutí a nikdo mne k němu nenutil.

Na svém postoji k radaru jsem nic nezměnil. Důvodem nesouhlasu s radarem pro mne nejsou obavy o naši bezpečnost. Jsem pro transatlantickou solidaritu. Američané několikrát zasáhli do našich dějin ve prospěch svobody a demokracie (osvobození části území r. 1945, podpora českého rozhlasového vysílání ze zahraničí a podpora zdejší potlačené opozice za minulého režimu). Neměli bychom se tedy držet zpátky; nemůžeme čekat, že někdo ponese kůži na trh za nás. O rizika je třeba se podělit. Ale to se děje v rámci Severoatlantického obranného společenství.

Neodůvodňuji svůj nesouhlas ani vlivem na životní prostředí, protože o tom čtu a slyším protichůdná tvrzení a nevyznám se v tom.

Můj důvod, znovu opakuji, je tento: protiraketový deštník dává jedné ze stran, v tomto případě Spojeným státům jednostrannou výhodu. Taková strana může útočit bez obavy z účinné obrany druhé strany. Tento systém proto není obranný, je to podpora či usnadnění potenciálního útoku. Máme-li být Američanům vděčni, neznamená to, že jsme povinni podporovat jejich současné imperiální plány. Systém "hvězdných válek" porušující rovnováhu sil odmítám společně s americkými politiky a občany, kteří hájí "jinou Ameriku." Poslední volby do Kongresu jsou svítáním naděje. Bushovská Amerika, to je jiná Amerika, ne ta, jejíž hodnoty a dějiny obdivuji a ctím; opírá se o fundamentalistickou a fanatickou ideologii a ohrožuje bezpečnost současného světa. Amerika, která podporuje tyrany a intrikuje proti svobodně zvoleným představitelům zemí ve své "sféře vlivu" si nezaslouží podporu Evropy. Útok USA na Irák je ukázkou: Saddámovo mučení politických vězňů bylo nahrazeno americkým mučením politických vězňů, propukla nebývalá vlna terorismu a sektářského násilí. Nechci být součástí jakési "nové Evropy", která je lokajská. Nepodporuji české (a východoevropské) politiky, kteří chodí leštit kliky do Washingtonu za zády evropských spojenců.

Jsem pro, aby o zjevném omezení suverenity státu na části českého území rozhodovali voliči v referendu, a pokud referendum bude, budu hlasovat proti radarové stanici.

S pozdravem
Ivan Štampach

Keller: chtěl jsem, aby pozvali Tamáše

Ve čtvrtek mi telefonovala produkce z ČT 1 a nabídli mi, abych v neděli přišel do pořadu Václava Moravce. Řekl jsem jim, že chci, aby do pořadu pozvali mluvčího iniciativ sdružených ve hnutí Ne základnám pana ing. Tamáše. Oznámili mi, že pan Tamáš už prostor v TV měl. Zopakoval jsem jim svůj návrh ještě dvakrát, ale bezvýsledně. Vzhledem k tomu, že mám krátce před důležitou cestou do Francie, nebyl jsem ochoten prakticky na poslední chvíli v TV zaskakovat za lidi, kteří by měli být pozvání přednostně, protože dnes už reprezentují více než jen svůj osobní názor. Tedy pokud bereme vážně řeči o občanské společnosti.

S pozdravem
Jan Keller

VRATIT SE