Všeho je dost a bude ještě víc

Ochránci životního prostředí už delší dobu leckoho popuzují tím, že upozorňují na meze lidské činnosti. Odpůrci ekologických aktivistů i odborných ekologů proto s úlevou přivítají knihu Skeptický ekolog, která se snaží dokázat, že situace není zas tak špatná, jak by se mohlo zdát.

V pětadvaceti kapitolách zabývajících se vyhodnocováním dat týkajících se ekonomického rozvoje a stavu životního prostředí B. Lomborg stále znovu obhajuje tezi, podle níž přírodní zdroje nedocházejí, hlad a chudoba jsou celosvětově na ústupu, život obyvatel planety je stále delší a zdravější a míra znečištění přírodního prostředí se snižuje. Určité problémy, které zatím ještě přetrvávají (například hladovění lidí v některých rozvojových zemích či postup globálního oteplování) budou podle něj vyřešeny během relativně krátké doby.

Může vzbudit určité rozpaky, že se k sociálnímu vývoji světa a k problematice životního prostředí poměrně autoritativně vyjadřuje člověk, který není odborníkem ani na otázky sociální, ani na ekologii. Přenechejme však spory o jednotlivosti Lomborgova výkladu povolanějším a povšimněme si celkové konstrukce jeho argumentace.

Základním východiskem autora je stěží zpochybnitelná zásada, podle níž by některá opatření na zlepšení stavu životního prostředí byla vzhledem ke svému efektu tak nákladná, že je rozumnější přesunout prostředky do oblastí, v nichž mohou přinést více užitku. Málokdo bude s tímto východiskem polemizovat. Ovšem ve snaze tuto svoji výchozí pozici ještě více zvýraznit činí Lomborg dva následující kroky: na jedné straně až příliš bagatelizuje existující ekologické hrozby, na straně druhé až příliš naivně vyslovuje své předpoklady ohledně dalšího vývoje jak zemí rozvinutých, tak rozvojových.

Více a levněji

Čtenář se v kapitolách věnovaných ekologii postupně dozvídá, že i při dvojnásobném počtu obyvatel planety bude potravin pro všechny stále více a budou stále lacinější. Zároveň prý dojde ke zvratu mírného úbytku lesů na planetě, a ty začnou opět přibývat. Také ropy a dalších surovin bude stále více s tím, jak poroste počet obyvatel země a tempo spotřeby neobnovitelných zdrojů. V zásadě nehrozí ani nedostatek vody, právě tak jako není ohrožena biodiverzita. Spolu s nárůstem čerpání zdrojů a s růstem spotřeby bude planeta stále čistější, bude se snižovat znečištění vody, půdy i ovzduší, a to nejen v bohatých zemích, ale časem i v těch chudých. Ani odpady nebudou při nárůstu spotřeby představovat zvláštní problém, takže snaha o jejich recyklaci bude spíše opadat. Žádné z těchto tvrzení není nové - Lomborg v těchto pasážích pouze opakuje úvahy ekonomů a ideologů typu Juliana Simona.

V polemice s environmentalisty autor upozorňuje na řadu varovných prognóz ohledně poškozování životního prostředí a mezí růstu, které se nikdy (či spíše dosud) nenaplnily. Dopady kyselých dešťů na lesy byly silně přeháněny, míra znečištění oceánů není ve skutečnosti nijak vysoká a ekologické havárie nemívají ani zdaleka nevratné následky.

Ovšem k tomu, aby byl jeho optimismus přesvědčivější, by se musel autor vyrovnat například s koncepty typu environmentální prostor, tedy s propočty, které zjišťují, jak se mění kapacita disponibilních zdrojů (vody, půdy, pastvin, lesů apod.) při souběžném nárůstu lidské populace a její spotřeby. Protože však naši planetu vnímá jako bezedný a nekonečný rezervoár pro uspokojování jakýchkoliv našich potřeb, koncepty typu environmentálního prostoru či ekologické stopy Lomborga nezajímají.

Kapitoly věnované ekonomickému a sociálnímu rozvoji pak optimismem přetékají. Lidé na celé planetě mají stále více peněz, stále více volného času, žijí stále bezpečněji, zdravěji a radostněji. Zvlášť dynamický a nadějný je vývoj v rozvojových zemích, i když v subsaharské Africe přetrvávají ještě určité problémy. V průběhu 21. století však téměř všechny státy světa prudce zbohatnou. Tezi o vynikajících perspektivách zemí třetího světa opakuje Lomborg neustále. O to méně se zabývá otázkami neúspěšné rozvojové pomoci či dopady programů strukturní adaptace na chudé země. Otázku astronomické zadluženosti rozvojových zemí odbývá jen několika větami.

V souvislosti s báječnými vyhlídkami zemí rozvinutých zase nenajdeme ani slovo o tíživém problému nezaměstnanosti ani o prohlubujících se potížích sociálního státu. Lomborg se spokojuje s tvrzením, že ekonomický růst časem obohatí všechny. Jistou vágnost tohoto tvrzení kompenzuje jeho častým opakováním.

Mizí jenom havěť

I přes jasnost, přímočarost, ba až jednoduchost výkladu přetrvávají četné nejasnosti. Zmiňme jen některé z nich. V kapitole o znečištění životního prostředí vyjadřuje autor přesvědčení, že až chudé země v dohledné době zbohatnou, pohlídají si i ony čisté životní prostředí. Ani slovem se přitom nezmiňuje o jednom z faktorů, který umožnil zemím bohatým stát se čistšími již nyní. Jde o přesun části energeticky nákladných a znečišťujících typů výroby do chudších zemí. Jak vyspělou technologií budou muset tyto země disponovat, jestliže nebudou moci řešit problém svého znečištění po vzoru zemí bohatých? Ani tuto otázku Lomborg neřeší.

V kapitole o biodiverzitě se konstatuje, že mezi druhy, které mizejí v důsledku určitého (ne příliš významného) úbytku rovníkových pralesů, převládají z 95 procent nikoli milá a atraktivní zvířátka, ale jenom samí brouci, mravenci, mouchy a podobná havěť. V závěru kapitoly je pak čtenář uklidňován, že v budoucnu se i tempo vymírání možná zmírní, neboť bohatší lidé budou ochotni zaplatit za udržení ohrožených druhů více. Proč by měli bohatí lidé chtít platit za udržení brouků, mravenců, much a podobných neřádů, už však autor nikde nevysvětluje.

Problémy s vodou, které dnes regionálně trápí řadu chudých zemí, navrhuje řešit zdražením vody - aby se jí přestalo plýtvat. Dalším řešením je omezení zavlažování polí a dovoz potravin z těch zemí, kde je vody dostatek. Jak si na to všechno chudé země vydělají, Lomborg bohužel opět nevysvětluje. Asi prostě musejí počkat, až časem zbohatnou. Klimatizací proti globálnímu oteplování

Bohatší svět prý bude více dbát na zastavení úbytku biodiverzity, na ochranu obyvatelstva před dopady klimatických změn, před důsledky zvýšení hladiny moří apod. Podobná tvrzení se opakují téměř v každé kapitole. Čtenáři však nepřestává vrtat hlavou jedna věc: Jestliže dnes nejsme dostatečně bohatí na to, abychom mohli zabránit všem těmto hrozbám, a musíme si počínat tak, že je zvyšujeme, budeme skutečně časem dost bohatí na to, abychom mohli řešit dopady našeho dnešního počínání? A od jakého bodu se vlastně začíná vyšší bohatství pojit s vyšší zodpovědností?

Na podobné otázky kniha neodpovídá. Přesto však lze při jejím čtení načerpat nejen optimismus, ale také dobrou náladu. Na straně 155 se například dočteme, že nová ropná pole se budou objevovat tak, jak poroste poptávka po ropě. Na straně 331 se zase dozvíme, že nárůst teploty v důsledku globálního oteplování neohrozí chudé a starší lidi, protože v té době už budou všichni dost bohatí na to, aby si koupili klimatizaci. Navíc bude v teplejším světě umírat méně lidí kvůli podchlazení. V kapitole o odpadech pochopíme, že vzhledem k rozloze pevniny přibývá hald odpadků vlastně jen nepatrně.

A protože autor je povoláním statistik, ještě statistický bonbonek. Měřeno počtem mrtvých na miliardu kilometrů je jízda osobním automobilem, čteme na straně 115, sedmkrát bezpečnější než jízda na kole a osmkrát bezpečnější než chůze. Chybí už jen výčet příčin úmrtí chodců a možná i statistika o tom, kolik mrtvých připadá na tisíc autonehod a kolik mrtvých na tisíc případů, kdy se na chodníku srazí dva nemotorní chodci.

Rituální myšlení

Téma knihy je však příliš závažné a ambice autora příliš vysoké na to, aby bylo možno skončit sebedelším výčtem více či méně povedených žertů. Hlavní rozpor celého výkladu plyne přímo z jeho východiska.

Na jedné straně autor v každé kapitole zdůrazňuje, že nic takového jako meze růstu lidstvu nehrozí. Zdrojů je dostatek a do budoucna jich bude zcela spolehlivě stále více. Zároveň opakovaně klade otázku, zda investovat do ochrany té či jiné části přírody při vědomí fatální omezenosti našich zdrojů. Když se to tedy hodí, jsou zdroje neomezené, když ne, je jich žalostně málo. A takhle mazaně prokličkuje Lomborg vlastně všemi kapitolami.

Kniha čtenáře na první pohled ohromí množstvím čísel, údajů a tabulek. Autor neustále opakuje, že chce holými fakty bojovat proti mýtům, které tak nezodpovědně šíří ekologové. Docela přitom přehlédl, že jeho vlastní postup věrně odpovídá logice ne-li přímo mýtů, tak tedy určitě rituálního myšlení. Všechny ty hromady čísel jsou pečlivě naaranžovány tak, aby ospravedlnily něco, co se příliš nápadně podobá myšlení našich předků, když ještě provozovali obětní rituály. Bývalo zvykem obětovat malou část úrody, úlovku či majetku, aby se tím přivolalo velké blaho a zajistil se o to větší úspěch ve veškerém počínání. Lomborg nedělá nic jiného. Vždy nejprve připustí, že malá část lesů ubývá, trocha vody nám chybí, malé procento druhů vymírá a Země se přece jen o několik stupňů otepluje. Tato drobná vada na kráse planety je však vzápětí prohlášena za nezbytnou daň za to, že již brzy nás všechny zavalí veliké blaho a dostaví se neobyčejný úspěch ve všem našem počínání. Bořit mýty pomocí rituálů není příliš racionální, byť je to všechno překryto horami čísel a moři tabulek.

Lomborg tvrdí, že zná práce ekonoma Hermana Dalyho. Způsob jeho uvažování to však bohužel neovlivnilo. Bývalý ekonom Světové banky Herman Daly se věnoval studiu vynucených výdajů a ukázal, že rostoucí část vykazovaného hrubého domácího produktu nejvyspělejších ekonomik spočívá v investicích, jež mají eliminovat negativní dopady minulého růstu. Jestliže stavíme podél silnic protihlukové bariéry, investujeme do opatření proti erozi půdy, odsiřujeme tovární komíny, nijak tím vším nebohatneme. Bráníme jen tomu, aby kvalita našeho života prudce nepoklesla.

Herman Daly dále zjistil, že po odečtení vynucených výdajů byl průměrný Američan i Evropan koncem osmdesátých let 20. století reálně tak bohatý, jako byl v letech padesátých. Zbytek připadá na zahlazování negativních dopadů našich aktivit. Když Lomborg slibuje, že budeme stále bohatší a bohatší, neláme si hlavu nad tím, jak velká část vykazovaného růstu je tvořena právě vynucenými výdaji. Proto zní nepřesvědčivě jeho ujišťování o tom, že již brzy budeme natolik bohatí, abychom si pořídili všechno to, čeho se nám momentálně nedostává.

V každém případě je dobré, že Centrum pro ekonomiku a politiku spolu s energetickou skupinou Czech Coal umožnilo vydat knihu v češtině. Příručku lze doporučit každému, kdo chce věřit, že kácením lesů si již brzy vyděláme na nové lesy a urychlením těžby uhlí zase získáme prostředky na vybudování nové krajiny. Zvláště lze pak knihu doporučit motoristům proklínajícím při tankování rostoucí ceny benzinu. Autor všem znepokojeným motoristům garantuje, že ropy bude stále více a bude stále levnější. Jedinou podmínkou je, abychom tankovali ještě častěji a vydatněji. Kdo by nechtěl žít spolu s Lomborgem v jeho krásném, veselém a přímo dětsky bezstarostném světě.

***

"Knihu lze doporučit každému, kdo chce věřit, že kácením lesů si již brzy vyděláme na nové lesy, urychlením těžby uhlí zase získáme prostředky na vybudování nové krajiny a že ropy bude stále více a bude levnější. Tedy, pokud budeme tankovat častěji."

Skeptický ekolog

Björn Lomborg

V překladu Petra Holčáka vydalo nakladatelství Dokořán a Liberální institut, Praha 2006, 588 stran

The Ultimate Resource

J. L. Simon

Vydalo nakladatelství Princeton University Press, Princeton 1981, 415 stran

For the Common Good

H. E. Daly, J. B. Cobb

Vydalo nakladatelství Beacon Press, Boston 1989 (2. vydání 1994), 492 strany