www.pravo.cz - 22. 7. 2008 - Jan Keller
Martin Bursík si vynutil svolání sjezdu Strany zelených ještě před podzimními volbami. Zároveň dal najevo, že sjezdu využije k odstranění vlivu "ekologických fundamentalistů" ve straně. Spoléhá na to, že ekologické křídlo je mezi členy strany (ale zejména u voličů) slabší než pravicoví liberálové, kteří osiřeli po zániku Unie svobody.
Skutečnost je složitější. Mezi liberály z velkých měst, kteří za Bursíkem stojí, převládají tři typy voličů. Patrně nejpočetnější skupinu tvoří původně naivní prvovoliči. Jde především o studenty vysokých škol, kteří volili zelené masově. Slibovali si od nich novou politickou kulturu, a především konec korupce. Bursíkovo totální selhání v čunkiádě je z jejich naivity vyléčilo. Velká část z nich jen tak brzy k volbám nepůjde. Druhou početnou skupinu představují lidé středního věku činní především ve veřejném sektoru. Jde o učitele, lékaře bez soukromé praxe, zdravotnický personál, dále o pracovníky v kultuře, sociálních službách apod. Tito lidé mají hodnoty a aspirace středních vrstev, ovšem jejich finanční prostředky a životní úroveň je sráží k vrstvám nižším. Hodně si slibovali od Bursíkova hesla kvality života. "Když už nejsme bohatí, budeme aspoň žít kvalitně. To je přece k nezaplacení." U těchto lidí rozptýlil iluze Bursíkův souhlas s reformami, na něž právě oni doplatí nejvíce.
A konečně je zde menší segment veskrze mladších úspěšných podnikatelů, kteří by si rádi kvalitu života koupili, když už jinak mají všechno. Na tyto lidi Bursík hodně sází. Na rozdíl od něho však oni počítat umějí. Při hrozbě poklesu preferencí jeho strany se mnozí z nich vrátí zpět k ODS.
Ať se to Bursíkovi líbí, anebo ne, nad hranicí volitelnosti ho drželo kuriózní soužití dvou zcela odlišných křídel. Jakmile se zbaví slabšího z nich ve snaze zalíbit se modrým ptákům, s překvapením zjistí, že teď už nad pět procent nevzlétne. Bude muset zase po svých do nějaké jiné strany.
www.pravo.cz - 17. 7. 2008 - Jan Keller
Politická scéna České republiky je uspořádána tak, aby pravice byla schopna i při menším počtu hlasů kontrolovat levici. Nutnou součástí tohoto uspořádání je existence strany, jež by byla přijatelná pro ty pravicové voliče, kteří z nejrůznějších důvodů nechtějí volit ODS a přitom netíhnou ke konfesním lidovcům.
V minulosti plnily tuto úlohu ODA a později Unie svobody. Křehkost strany tohoto typu spočívá v tom, že po ukončení privatizace nemůže být její přitažlivost založena na lukrativních možnostech, které měla ODA. Musí to být strana ideová, která nebude lákat své členy na obsazování významných postů. Ty jsou již obsazeny členy ODS.
Jakmile zkrachovala Unie Svobody, nastoupil Martin Bursík. Strana zelených byla pod jeho vedením zformována v útvar čistě servisní, což se projevilo přitakáním daňové i sociální reformě, zablokováním referenda, aktivní účastí při schvalování radaru, či naprostou povolnosti při trapném aktu uznání nezávislosti Kosova.
Bursík ovšem převzal stranu, kde velkou část členů tvoří lidé, kteří nejsou vyhraněně pravicoví, jejich jediným zájmem je ochrana životního prostředí. To je pro něho dost mrzuté, ale zatím to zvládal.
Problém nastal, když se vedení ODS rozhodlo překročit limity politické výtěžnosti zelených. Zatím se mluví hlavně o oblasti energetické politiky, ale brzy přijde třeba řeč i na kamiony, těžbu uhlí v Beskydech či obnovení plánů na těžbu zlata kyanidovým loužením na Šumavě. Pokud by chtěl Bursík svůj servis pro ODS v těchto oblastech rozšířit, „druhé mocenské centrum strany“ by ho v tom nepodpořilo.
Potřebuje tedy získat čas k založení nových, nezelených buněk a poté k přeměně strany v Autoritativní Bursíkovu Unii svobody (AUTOBUS). Po změně stanov bude schopen ovládat celou stranu s pomocí jednociferného počtu věrných.
Až se sejde někdy počátkem září sjezd zelených, vystoupí na něm usměvavý Martin Bursík v kostýmu konduktéra. Zacinká modrým zvonečkem a zvolá: „Konečná stanice! Zelení vystupovat!“ Politická scéna České republiky bude pak zase spolehlivě uspořádána tak, aby pravice mohla snadno kontrolovat levici.
www.pravo.cz - 23. 5. 2008 - Jan Keller
Hlavní zásady politiky Melčákovy a Topolánkovy vlády jsou zcela jednoznačné a přímo programově průhledné. Vůči každému, kdo se jeví jako slabší, vystupovat tvrdě a nekompromisně, těm nejsilnějším naopak vyplnit každé jejich přání. Neustálé kličkování mezi lokajskou úslužností směrem navenek a knížecí přezíravostí směrem dovnitř by zlomilo i mnohem silnější charaktery.
Když odboráři důrazně varují před asociálními dopady reformy, ukazuje jim vláda cestou do Teplic vztyčený prostředníček. Když rektoři vysokých škol protestují proti připravovanému oklešťování univerzitních svobod a proti faktickému krácení rozpočtu na vzdělání, vláda jim kyne stejným gestem jako odborářům. Když se studenti medicíny i se svými učiteli bouří proti připravovanému osudu fakultních nemocnic, vysměje se jim mluvčí i se svým ministrem, že zase nic nepochopili. Nic nepochopili ani členové mnoha pražských divadel v čele s Jiřím Suchým, když se bláhově domnívali, že jim snad někdo bude ve státě s rostoucí ekonomikou přispívat na tu jejich kulturu.
Panskou namyšlenost, se kterou vláda přistupuje ke svým občanům, střídá ničím nemírněná podlézavost směrem k velkým a mocným. Uznání Kosova není ničím jiným než jen dalším vztyčeným prostředníkem. Tentokrát nikoliv směrem k odborářům, lékařům, studentům či umělcům, ale k normám mezinárodního práva a k usnesením OSN. Jdeme s hlavním proudem a to je dobře, sděluje nám všem Kateřina Jacques.
Vláda, která se nerozpakuje jít proti proudu veřejného mínění, proti názorům nezávislých expertů, proti zájmům lidí práce, si dává dobrý pozor na to, aby "šla s hlavním proudem". Bezelstně nám to sděluje politička, která - což je příznačné - ještě docela nedávno považovala za správné jít proti hlavnímu proudu.
Nejde o paní Kateřinu. Důležité je, že celé vedení strany zelených dnes geniálně propojuje topolánkovskou aroganci s melčákovskou úslužností. Naprostá přezíravost Martina Bursíka a jeho lidí vůči republikové radě a nezájem o program vlastní strany a současně bezmezná vstřícnost vůči nejsilnější koaliční straně. To, co tmelí neskutečnou aroganci vůči občanům s nechutnou servilitou kamsi navenek, má barvu zelenou.
Výsledky nedávného sjezdu Strany zelených komentovala den po jeho skončení v ČRo ministryně Džamila Stehlíková zhruba takto: Čeští zelení neobyčejně vyzráli a stali se vzorem pro zelené celé Evropy. Celosvětově uznávaný odborník Martin Bursík má na tomto výsledku lví podíl.
Takové hodnocení je jistě z jejího pohledu naprosto správné. Přesto však paní ministryně neřekla celou pravdu. Na vládním angažmá Strany zelených se rovným dílem podílelo trio Pohanka - Bursík - Melčák.
Bez jejich společného úsilí by dnes zelení neměli obsazena čtyři vládní křesla a nemohli na nejvyšší úrovni ukazovat, jak vypadá nová politika. Ministr zahraničí by nemohl o stejném víkendu na sjezdu tvrdit, že se za základny nepřimlouvá, a zároveň je propagovat v německém tisku.
Na svém sjezdu zelení skutečně dokázali, že vyzráli. Především na své voliče. Postarali se o to, že s nejvyšší pravděpodobností nebudou mít možnost vyslovit se v referendu k otázkám vojenské základny. Přitom se sami na sjezdu odpovědi na tuto otázku vyhnuli. Pojistili se hned dvojí alibistickou kličkou.
Za prvé se zavázali, že budou usilovat o to, aby vláda věc projednala s partnery v Evropě. I v případě nesouhlasu obou svých vládních partnerů si mohou tento bod spokojeně odškrtnout. Oni se přece vynasnažili.
Malá a nepočetná strana, která nebyla schopna zaujmout sama stanovisko, se ve svém usnesení zavázala, že takové jednoznačné stanovisko bude vyžadovat od pětadvaceti zemí Evropy. I v případě, že se Evropa jednoznačně nevyjádří, zelení - spokojeni sami se sebou - si budou moci odškrtnout další bod usnesení.
Evropští zelení bohužel zatím nechápou, kdo je podle paní ministryně jejich vzorem. Nizozemská strana zelených se od radarové základny distancovala, šéf německých zelených poslanců ji odsoudil a norští zelení vyjádřili ve svém dopise údiv, proč se Bursíkovi lidé hlásí právě k této barvě. Evropská strana zelených, která sdružuje poslance ekologických stran v EP, pak přímo vyzývá českou a polskou vládu, aby nechaly o tomto zařízení rozhodnout lid v referendu.
Přesto je pravda, že česká Strana zelených neuvěřitelně nejen rozkvetla do khaki barvy, ale také stačila rekordně rychle vyzrát. Co bude následovat? Možná stejně rychle seschne a brzy opadá. Přírodu prostě neošidíš.
Ministr školství Ondřej Liška názorně předvedl, jaký typ lidí se chystá předělat Stranu zelených k obrazu svému. V pondělí prvého září dojímal školáky i jejich učitele řečmi o tom, čemu chce zasvětit svůj život. Vymýtí šikanování na školách a postará se o důstojné platy učitelů. V úterý druhého září prohlásil, že pokud bude zvolená Kuchtová, pak on Liška na žáky i učitele kašle a skládá svoji funkci. On si prostě s Kuchtovou na jednom písečku hrát nebude. Skutečně vyzrálá osobnost ten náš pan ministr.
Směs libovůle a cynismu, kterou provozuje Liška v malém, praktikuje jeho předseda ve velkém. Bursík reprezentuje stranu, která má plná ústa přímé demokracie. Hlasovala však proti všem zákonům prosazujícím referendum. Rozhoduje v ní úzký kroužek lidí, kterým se dokonce i vcelku krotká celorepubliková rada protiví natolik, že z ní v nových stanovách hodlají udělat jakési zelené křoví pro svého předsedu a jeho milé.
Bursík je slovy pro co nejužší integraci Evropy. Přitom podporuje instalaci radaru v Brdech, který působí proti duchu evropské integrace. Bursíkovým slovům o tom, že Evropa s radarem souhlasí, většina zelených nevěří. Jejich hlas však po sjezdu už nikdo neuslyší. Jak prozradil ministr Liška, po sjezdu se už bude k radaru vyjadřovat jenom Bursíkovo vedení.
Svůj předvolební program založili zelení na tzv. kvalitě života. Dnes podporují Bursíkovi poslanci až na zcela okrajové výhrady reformu z dílny ODS, která ohrožuje nejen zaměstnance, důchodce a sociálně nejslabší domácnosti, ale celé segmenty středních vrstev. Martina Bursíka to zajímá asi tak jako Lišku platy učitelů. Tvrdí, že celá naše společnost „bohatne a jde nahoru“, zatímco lidí s existenčními problémy je prý jen hrstka. S vážnou tváří to říká v době, když už každé páté dítě v naší zemi vyrůstá v chudobě.
Vlajkovou lodí zelených je pro Bursíka Michael Kocáb. Obyčejní zelení mají pomoci protlačit do vysoké politiky člověka, který na otázku, zda vstoupí do jejich strany, odpovídá upřímně - to by byl dobrý fór.
Promodralý Bursík tvrdí, že jeho strana se snaží ozelenit ODS. To, nakolik Topolánek s Římanem a Řebíčkem zezelenali, se dozvíme krátce po sjezdu. Až nám bude vysvětleno, proč není možné omezit jízdy kamiónů tak, jak se tvrdilo před sjezdem.
Patřím k lidem, kterým jde o zelenou, nikoliv o modrou politiku. I v případě, že modrá na tomto sjezdu převládne, budu dále pokračovat ve spolupráci s ekologickými sdruženími. Pokud delegáti vše zváží moudře a zvítězí zelená, bude naše práce pro životní prostředí mnohem nadějnější.
Sjezd Bursíkovy strany proběhl na první pohled hladce. V jeho úvodu vystoupil Mirek Topolánek, který se mravně rozhořčoval nad neuvěřitelnou špínou, se kterou jeho prověření straníci špiclují a snaží se vydírat nepohodlné osoby svých nejbližších koaličních partnerů. Hovořil přitom o svém kolegovi, který se mediálně proslavil jako Ozdoba detektivních služeb (ODS).
Mohutný aplaus delegátů sjezdu naznačil, že mnoho z nich se už po několikadenním členství v Bursíkově straně stačilo plně zorientovat.
Bursík by však neměl usnout na vavřínech. Při inscenaci sjezdu se dopustil minimálně tří hrubých chyb. Tou první je způsob, jakým se dostala na sjezd část delegátů. Běžně vznikají měsíčně dvě či tři základní organizace Strany zelených. Během dvaceti červnových dnů jich vzniklo rovných 52, což představuje přibližně 22 % všech základních organizací této podivné strany, která se od přírody naučila jen jednomu – množit se dělením.
V kuloárech se hovořilo o tom, že noví členové nepocházejí všichni z Bursíkových podřízených. Nemálo se jich prý rekrutuje i z úředníků ministerstva školství. Mohou to být nepodložené spekulace a bylo by dobré, aby revizní orgány vše přešetřily. Ústřední revizní komise však stížnosti zamítla.
Druhou Bursíkovou chybou bylo, že do sedmičlenného předsednictva nenechal prohlasovat ani jediného ze svých odpůrců. Kontrolu nad ním by neztratil a mohl vypadat aspoň trochu demokraticky. Zřejmě mu na tom nezáleží. Může se mu to však vymstít vznikem nezávislé platformy. No a třetí chybou se stalo to, že nové předsednictvo nechalo zbavit funkcí řadu svých odpůrců z celorepublikové rady. Jako špatný vtip působí Bursíkovo prohlášení, že chce dát informaci, nakolik je jeho strana schopna kompromisů. Vyhození lidí s odlišným názorem je kompromisem k pohledání a snad jenom Ondřej Liška to může považovat ve své novořeči za jasný důkaz demokratičnosti strany.
Výsledek je tristní. Téměř dvacet let po listopadu u nás jako v jedné z posledních zemí Evropy stále chybí zeleně profilovaná strana. Takový stav není trvale udržitelný.
Strategie zelených jako nejslabší parlamentní strany a nejméně vlivného člena vládní koalice byla od počátku zřejmá. Martin Bursík prostě usoudil, že bude zapotřebí udělat maximum ústupků koaličním partnerům (tedy především ODS), aby bylo možno zachovat hlavní priority programu zelených.
Tyto priority lze při troše zjednodušení shrnout do tří hlavních hesel: kvalita života, více přímé demokracie a do budoucna už žádná jaderná energie.
Již dnes lze konstatovat, že první část této strategie vyšla zeleným bezezbytku. Ústupky učiněné především ODS byly masivní, soustavné, vyčerpávající. Neexistuje snad jediný bod, ve kterém by Martin Bursík zapomněl Mirkovi Topolánkovi dát za pravdu. Bez odmlouvání souhlasil se setrváním Jiřího Čunka ve vládě, i když jen hodně neinformovaný člověk by netušil, že se tím jen zahajuje festival trapností s otevřeným koncem. Bez reptání ustoupil Martin Bursík od podpory své vlastní ministryně a více než iniciativně zkřížil cestu jejímu nástupci, na kterém se zelení shodli. Vůbec zde nejde o to, nakolik kompetentní byla Dana Kuchtová ve své funkci a nakolik kompetentní by byl Dušan Lužný. Při všech výhradách, které vůči nim může člověk mít - rozhodně je každý z nich o třídu kompetentnější a serioznější než ministr Čunek, kterého Bursík s Topolánkem drželi, dokud to šlo.
O tom, jaké ústupové manévry zelení prováděli a dosud konají ve věci amerického radaru, bylo toho napsáno až dost. Zdá se, že žádná laťka jim v této věci nepřipadá dosti nízká na to, aby ji nepodlezli, v případě potřeby nepodhrabali.
Jednoduše řečeno, velmi hodně toho bylo obětováno kvůli naplnění klíčových bodů programu zelených. V obětním zápalu nakonec došlo i na dvě ze tří zmíněných priorit. Svým souhlasem s daňovou a sociální reformou v režii ODS Bursíkovo vedení jasně ukázalo, že mu jde o kvalitu života nějakých pěti či deseti procent obyvatel České republiky. Na všechny ostatní totiž reforma dolehne s větší či menší vahou. O kvalitě života si mohou nechat zdát nejen důchodci a rodiny s dětmi, ale také naprostá většina příslušníků středních vrstev. Po zaplacení toho všeho, co se na jejich hlavy sesype, nebudou mít na ekologický způsob života (pokud jím nemíníme nedobrovolnou skromnost) ani pomyšlení. Je opravdu škoda, že se nikdo z Bursíkových lidí nevěnuje aspoň trochu hlouběji sociálním otázkám. Zjistili by, že reforma v té podobě, v jaké byla odsouhlasena, povede k hluboké stagnaci těch chudších a k citelnému propadu mnoha z těch, kdo zatím snili o udržení ve středních vrstvách. Jednoznačně prospěje lidem s měsíčním příjmem o
d 80.000 Kč výše. Kolik lidí z této skupinky obyvatel asi volilo Stranu zelených?
Bursíkovo vedení neobětovalo ve jménu zelených ideálů pouze kvalitu života.
Stejně - a možná ještě o něco hůře - to dopadá také v souvislosti s prvky přímé demokracie. I když poslanci zelených dobře vědí, že cesta k větší demokracii je u nás spolehlivě blokována Senátem, přesto chtěli vypadat více než loajálně a při nedávném projednávání v parlamentu nikdo z nich nehlasoval pro referendum. Kateřina Jacques navíc přidala do sbírky svých perel další blýskavý exponát: Předložené návrhy byly špatné, zelení předloží návrh jiný a lepší. Je to projev bezmezné naivity, anebo hlubokého cynismu?
Každý náznak protestu ze strany čím dál nešťastnější členské základny suverénně zvládá Martin Bursík standardním způsobem: Pokud bychom nedělali ústupky, hrozil by rozpad koalice. Občanští demokraté by se potom spojili do velké koalice s demokraty sociálními a zelení by z rozhodování vypadli. Potom by už nebyli schopni vůbec nic prosadit.
Ponechme stranou skutečnost, že pokud by zelení nebyli schopni opravdu vůbec nic prosadit, situace by byla k nerozeznání od té dnešní. Problém je totiž o něco hlubší a pro vyhlídky zelených ještě neutěšenější.
Po odpreparování všech dílčích a poté i klíčových cílů volebního programu zbývá zeleným už jen ten poslední - budoucnost bez jaderných elektráren. Nakolik je reálné, že právě tento cíl prosadí?
Je to bohužel mnohem méně pravděpodobné, než to, že mohli pomoci prosadit referendum, anebo zmírnit asociální dopady vládní reformy. Ať si o tom myslíme cokoliv a ať je nám budoucnost bez jádra jakkoliv drahá, jenom naprostý politický diletant by přehlédl, že projaderný postoj je jedním z mála prvků, které jsou společné české politické scéně odleva až doprava. Dost možná bychom žádný další podobně sjednocující prvek v dnešní politické situaci u nás ani nenašli.
Martina Bursíka jistě nelze považovat za politického diletanta. Tím záhadnější je jeho postup. Tam, kde by mohl využít relativní rovnováhy mezi silami pravice a levice a napomoci dobré věci - například zlidštěním reformy pro střední vrstvy, anebo prosazením většího hlasu lidí zdola formou referenda, postaral se celou svojí silou šesti poslanců a čtyř ministrů o to, aby v těchto bodech jednoznačně převážila pravice. Zásadový zůstává pouze ve věci jádra - tedy v záležitosti, která je už dopředu prohraná. Musí si toho být vědom. Kdyby to však veřejně přiznal, vyšlo by najevo, že všechny jeho ústupky byly jen přátelským darem Mirkovi Topolánkovi.
Martin Bursík zrazuje program zelených kvůli prioritě, o které musí jako zkušený politik vědět, že jí nikdy nedosáhne. Proti němu se v této věci sešikuje houf všech zbylých politických stran odleva až doprava, podnikatelé v něm budou pochodovat v jednom rytmu s komunisty a Topolánek si bude vykračovat ruku v ruce s Paroubkem.
Zelení jsou ve svém protijaderném postoji jako kůl v plotě a již brzy se o tom přesvědčí. Osobně mám proti jaderné energii možná více výhrad než Dana Kuchtová. (Tím spíše mne mrzí, že svým působením i způsobem odchodu z ministerského křesla výrazně oslabila přesvědčivost protijaderného hnutí.) Ale obětovat mnohé body programu, které se snad daly probojovat, ve prospěch jediného bodu, který je bohužel naprosto neprůchodný, to je pro celou stranu taktika sebevražedná.
Až ODS a ČSSD usoudí, že nastal čas spojit se ve věci prosazení výstavby dalších jaderných bloků v areálu Temelína, anebo rovnou nové elektrárny v Blahutovicích, prostě se za tímto účelem spojí. Bursíkovi zelení pak zjistí, že neudělali vůbec nic, co by toto spojení mohlo aspoň trochu zkomplikovat. Stihli však odvrhnout většinu bodů, na které lákali ve volbách. Budou tvrdě odkopnuti Topolánkem a zároveň zdiskreditováni v očích svých voličů. Nezbude jim, než ronit velké zelené krokodýlí slzy.
Avšak dříve, než se tak stane, budou zelení Topolánkem vytěženi ještě důkladněji než severní Čechy. Bude jim umožněno, aby se podíleli na všem tom, proti čemu se většina občanů vzpouzí. Uvidíme je u slavnostní kolaudace cizí vojenské základny, právě tak jako u zavádění školného, anebo u dalšího nárůstu plateb za služby ve zdravotnictví. Budou přitom řečnit o demokracii a o kvalitě života. Věrohodní budou asi tak jako Čunek se svými úsporami.
Na závěr malá rada pro členskou základnu. Zelení by měli mít zvlášť blízko k přírodě, ke krajině, určitě i k venkovské hroudě. Možná by k ní však nemuseli přistupovat způsobem, o kterém se zmiňuje Karel Kryl v závěru své písně Pasážová revolta.
------------------------------------------------------------------------
Pasážová revolta
Nosíme z módy kopretiny
čímž okrádáme stáda
a vůl - kdys jméno obětiny
je titul kamaráda
Na obou nohách vietnamku
a jako komfort hlavu
Na klopě placku jak psí známku
Znak příslušnosti k davu
I naše generace
má svoje prominenty
Program je rezignace
a facky argumenty
Potlesk je k umlčení
a pískot na pochvalu
a místo přesvědčení
jen pití píva z žalu
Pod zadkem stránku Dikobrazu
vzýváme Zlaté tele
Sedáme v koutcích u obrazů
Čekáme Spasitele
Civíme lačně na měďáky
My - Gottwaldovi vnuci
A nadáváme na měšťáky
tvoříce - Revoluci
I naše generace
má svoje kajícníky
a fízly z honorace
a skromné úředníky
a tvory bez svědomí
a plazy bez páteře
a život v bezvědomí
a lásku k nedůvěře
Už nejsme nejsme to co kdysi
Už známe ohnout záda
Umíme dělat kompromisy
a zradit kamaráda
A vděčni dnešní Realitě
líbáme cizí ruce
A jednou zajdem na úbytě
z té smutné revoluce
I v naší generaci
už máme pamětníky
a vlastní emigraci
a vlastní mučedníky
A s hubou rozmlácenou
dnes zůstali jsme němí
Ne - nejsme na kolenou
Ryjeme drškou v zemi!
29.11.2007
ANALÝZA
Po volbách v roce 2006 zavládlo v ekologickém táboře v naší zemi obrovské nadšení. Strana zelených se překvapivě dostala do parlamentu a o pár měsíců později se stala dokonce jednou ze tří stran nově vytvořené vládní koalice. I přes poměrně nízký počet mandátů získali zelení ve vládě hned čtyři křesla. V parlamentu zasedlo šest jejich poslankyň a poslanců.
Co zbylo z počáteční euforie o necelý rok později? Pocity rozčarování, pocity studu a dojem trapnosti. Strana zelných má nyní ve vládě prakticky již jen dvě křesla. O to první se připravila tím, že si nechala vnutit na post ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Od počátku prováděl zcela jinou politiku, než k jaké se zelení zavázali ve svém volebním programu. Zdůvodňuje to tím, že v cizině zastupuje celou zemi, nikoliv jen jednu politickou stranu. Ve skutečnosti vystupuje nikoliv v zájmu celé země, hájí v zahraničí výhradně zájem jedné politické strany. Bohužel ne té, za kterou byl do vlády nominován. Druhé místo ve vládě zelení ztratili, když nechali prakticky bez odporu padnout ministryni školství Danu Kuchtovou.
Je pravda, že její výkon byl průměrný a že se dopustila řady chyb. Totéž však lze říci prakticky o všech jejích kolezích v ministerských křeslech této vlády. Jen ona jediná však musela odejít. Jakousi podivnou shodou okolností odešel v její osobě z vlády také jediný člověk, který byl ochoten diskutovat s odpůrci radaru a dát jim v lecčems za pravdu. Nelze vyloučit, že právě to jí přitížilo více než neohrabanost v získávání evropských peněz. Někteří její kolegové byli v tomto ohledu ještě neohrabanější než ona. Ve funkci však setrvali. Protože je zřejmé, že Danu Kuchtovou nevystřídá ve funkci její bývalý náměstek Dušan Lužný, je velice pravděpodobné, že vliv zelených se omezí pouze na dvě zbylá křesla. Na křeslo ministryně bez portfeje, která je tak nenápadná a tak bezmocná, že nemůže vadit snad skutečně nikomu. A na křeslo místopředsedy vlády a ministra životního prostředí, který sice vliv má, neuplatňuje ho však v zájmu své strany.
Zelení natřikrát
V této situaci lze konstatovat, že ve Straně zelených jsou ukryty vlastně strany tři. Tu první a zdaleka nejvlivnější skupinu představuje její předseda spolu se šesti svými poslanci. Je v jejich (a pouze v jejich) zájmu, aby zelení udělali cokoliv pro své udržení ve vládě. Nic z toho, co se zatím vládě přihodilo, nepohnulo tuto skupinku k tomu, aby o své účasti ve vládě třeba jen na vteřinu zapochybovala. Podivné domácí účetnictví ministra pro regionální rozvoj přešel Martin Bursík a jeho věrní s chápajícím úsměvem. Odpor ODS k referendu ho nevyvedl z rovnováhy, jako kdyby právě tento bod nebyl jedním z pilířů volebního programu jeho strany. Když by se čistě náhodou začala stavět další jaderná elektrárna a rozjela se těžba uhlí v severních Čechách, a třeba i v Beskydech, Martin Bursík by nepochybně našel dobrý důvod, proč ve vládě i nadále setrvávat. Možná by argumentoval tím, že je to jediný způsob, jak nekompromisně prosazovat program zelených.
Druhou skupinu ve straně představují její voliči. Jsou to z nemalé části bývalí voliči Unie svobody. Heslo kvality života, které Bursíkova strana razí, pro ně znamená především možnost nakupovat zdravé potraviny a bydlet co nejdále od rušných cest a křižovatek. Pokud se jim toto slíbí, budou tolerovat cokoliv. Nevadí jim slavný popírač globálního oteplování ve funkci prezidenta, nevadí jim kupodivu ani daňová reforma, která pomáhá lidem stojícím o jeden až dva příjmové stupínky výše než oni.
A konečně třetí, zdaleka nejméně vlivnou skupinu, představují členové strany zelených. Politicky stojí někde uprostřed pravolevého spektra, někteří jsou vykloněni o pár coulů nalevo, jiní o pár palců doprava. Ve straně ovšem nemají prakticky žádný vliv. Martina Bursíka ani zelené poslance jejich názory nezajímají a bývalí voliči Unie svobody jim klidně své hlasy odevzdají, protože vědí, že hrají jen úlohu jakýchsi bílých koňů či spíše zelených soumarů. Odedřou drobnou mravenčí práci a za to jim na příštím sněmu jejich předseda nevynadá tolik, kolik by si podle jeho mínění zasloužili. A pokud by jim i vynadal, dovolí pak některým z nich, aby se s ním vyfotili.
Pokuta za smog
To, jak vypadá Bursíkova strana zevnitř, by nemuselo samo o sobě nikomu z nezúčastněných příliš vadit. Ovšem jen v případě, pokud by tato strana nedělala sytě zelené křoví v situaci, na kterou mnozí lidé začínají více či méně doplácet. Kvalita životního prostředí v naší zemi se už zase zhoršuje. Na dvou třetinách území rapidně stoupá míra znečištění ovzduší. Když Martin Bursík nedávno přicestoval na severní Moravu, prohlásil, že tento problém je jeho naprostou prioritou. Bude prý usilovat o to, aby se situace v následujících letech zase začala obracet k lepšímu. Ani ho nenapadlo, že by mohl situaci postižených občanů pomoci vyřešit mnohem dříve, a to v řádu měsíců, které nám zbývají do Nového roku. Od tohoto data začneme totiž platit za každou návštěvu u lékaře poplatek třicet korun a za každou položku na receptu poplatek ve stejné výši. Tyto částky máme prý odevzdávat z motivačních důvodů. Měly by nás přimět k tomu, abychom více dbali na zdraví své a svých dětí. Je zvláštní, že Martina Bursíka ani uprostřed
ostravského smogu vůbec nenapadlo, jak je situace absurdní. Jistě je mu známo, že se znečištěným vzduchem souvisí vyšší nemocnost nejen dýchacích cest, ale v důsledku poklesu imunity organismu i dalších nemocí.
Jak mají omezovat své návštěvy u lékaře lidé v oblastech, ve kterých je předepsaná norma pro znečištění ovzduší překračována nikoliv povolených třicet dnů v roce, ale plných dvě stě?
Pokud s tím chce Martin Bursík něco dělat, měl by promluvit s kolegou Julínkem a vysvětlit mu, že lidé, kteří nemohou ovlivnit závadnost toho, co dýchají, mohou jen velmi těžko ovlivňovat četnost svých návštěv u lékaře. Poplatek, který budou muset platit i za nemoci způsobené znečištěním, je vlastně jen pokutou za to, že se nemohou odstěhovat někam hodně daleko. Proč chce česká koaliční vláda s účastí Strany zelených pokutovat lidi za to, že žijí v nezdravém prostředí? Taková pokuta nemá pochopitelně nic společného s tržním řešením, které patří mezi další priority strany zelených. Pokud by skutečně vše mělo fungovat tržně, pak by museli platit znečišťovatelé, nikoliv jejich oběti.
Poplatek u lékaře by za pacienty musely platit firmy, které emise produkují a jejich zdraví tím zhoršují. Takové poplatky by skutečně mohly motivovat ke snižování nebezpečných emisí. Pokud budou pokutováni naopak nemocní, nebude to motivovat nikoho vůbec k ničemu. Martin Bursík umí o trhu nesporně velice pěkně hovořit. Měl by se možná trochu více zamyslet nad tím, jak trh funguje.
Dobrovolně chudí
A mohl by se zamyslet nad spoustou jiných věcí. Na posledním velkém sezení Strany zelených se pustil do těch členů, kteří požadovali zastoupení strany v dozorčích orgánech firem se státní účastí. Prohlásil, že je nemorální, aby se zelení chovali jako lidovci, kterým jde hlavně o dobře placené „fleky“. Lidovcům se vzápětí sice omluvil, členům své strany však nikoliv. Přitom pravdu měli oni, a ne on.
Dnes už nežijeme v direktivní ekonomice, ve které by bylo možno řídit chod firem ať již z vlády, či z regionálních orgánů státní správy či samosprávy. Chování firem lze mnohem více ovlivnit právě z pozic jejich dozorčích orgánů. Právě to Martin Bursík odmítá se zdůvodněním, že by bylo nemorální, aby zelení obsazovali posty vysoce nadstandardně placené. Bohužel také přitom mu něco podstatného uniklo. Nikde není přece psáno, že člen řídící či dozorčí rady musí nutně pro svoji vlastní potřebu použít všechny ty nemorálně vysoké odměny, které z titulu své funkce získává.
Proč by zelení nemohli obsadit maximum postů na této úrovni? Proč by si pak nemohli ponechat z odměn a prémií jen to nejnutnější, jen to, co potřebují k vedení dobrovolně skromného života? Řekněme nějakých sto tisíc korun čistého měsíčně. Zbytek by přece mohli použít na financování ekologických sdružení typu Brontosaurus, Děti Země anebo třeba Hnutí Duha. Zabili by tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak by získali skutečně mocné páky k tomu, aby mohli ovlivňovat hospodářskou politiku státem vlastněných velkých firem, jednak by nasměrovali mohutný proud financí do neziskového sektoru, který zatím skomírá na akutní nedostatek prostředků.
Jak známo, většina aktivit lidí z neziskového sektoru už pomalu spočívá v získávání prostředků na fungování organizace, takže na vlastní aktivity příliš času nezbývá. Zelení by mohli vydatně přispět k revitalizaci tohoto sektoru. To by jim ale jejich předseda nesměl zakazovat vstupovat do dozorčích rad. Jistě by v touze pomoci přírodě nezneužívali svého postavení k osobnímu prospěchu. Martin Bursík i na tomhle místě raději hezky mluví o trhu, než aby se zasadil o rozhýbání tržních mechanismů ve prospěch čistšího ovzduší. Raději mluví vzletně o občanské společnosti, než aby ji zcela konkrétně pomohl postavit se zase aspoň trochu na nohy a obnovit přírodě prospěšné aktivity, které vlivem finančního nedostatku často upadají.
Evropská ostuda
Snad nejvíce škody dokázala Bursíkova strana napáchat v oblasti, kterou se chtěla původně nejvíce profilovat. Jde o oblast evropského sjednocování. Čeští zelení nejsou dnes mezi evropskými zelenými nijak dobře zapsáni. Působí dojmem strany, která nemá nic proti militarizaci evropského prostoru, což je na pozadí frází o udržitelnosti postup dosti skandální. Na české zelené se dívají s despektem nejen jejich kolegové v barvě. Česká republika dnes působí jako stávkokaz snah o výraznější evropskou integraci. Po změnách, které přivedly v Polsku k moci liberální směr, zůstává naše malá země v protievropském tažení osamocena jako kůl v plotě.
Naše evropské partnery nezajímá, že zelení to údajně myslí s Evropou dobře. Jsou prostě součástí vlády, která se tváří, že má více rozumu než zbytek Evropy dohromady. Bursíkova strana nese vinu za tuto velice neprozřetelnou politiku. Stokrát se mohou její představitelé zaklínat tím, že Evropa je pro ně stejně tak velkou prioritou jako čistota životního prostředí anebo jako rozkvět občanské společnosti. Pokud by špičkám zelených opravdu o Evropu šlo, netolerovali by vládu, která Evropu rozděluje. Oni však jsou takové vlády přímo součástí. Můžeme si být jisti, že naši evropští partneři mají mnohem lepší paměť, než jakou prokazují zelení, když se mají rozpomenout na body programu, který jim přinesl takovou přízeň voličů. Ostuda, na které se podílejí směrem k cizině, vybledne ještě později než rozpaky, které budí u svých bývalých sympatizantů doma.
Z poměrně nadějných začátků to tak zelení dotáhli k tomu, že mají ve vládě již fakticky jen poloviční zastoupení. Scvrklo se na pouhopouhé dvě osoby - Martina a Džamilu. Těžko říci, která z nich je více k pláči.
Autor je sociolog, ekolog a publicista. Vystudoval historii a sociologii na FF MU v Brně. Absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně. Je profesorem sociologie na Zdravotně sociální fakultě Ostravské univerzity. Je autorem téměř dvou desítek sociologických publikací.
Zveřejněno 24. 11. 2007 v příloze Bellevue - kulturně - společenské příloze Brněnského deníku, Vyškovského deníku, Břeclavského deníku, Blanenského deníku, Hodonínského deníku a Znojemského deníku. Na straně 43. Redakce Deníku tento text nikdy neumístila na internet ani nepřevzala do celostátního vydání...
Zdroj: www.blisty.cz
Spory probíhající ve Straně zelených před jejich blížícím se sjezdem bývají často mylně interpretovány.
Ve skutečnosti v nich nejde v prvé řadě o to, zda a kdy se dostaví Temelín. A už vůbec ne o to, jestli budou kamióny odstaveny v pátek večer, anebo až v sobotu ráno.
V zásadě je spor veden o to, jak má v demokracii fungovat politika. Martin Bursík vystupuje jako rozený technokrat. Ekologie je pro něho zajímavá jen potud, pokud lze na heslo „kvalita života“ přilákat něco kolem deseti procent voličů. Bursíkovi je v podstatě jedno, co kvalita života vlastně znamená. Důležité je, že tento termín lze libovolně zužovat a natahovat tak, aby reklamně zaujal. Proti Bursíkovi stojí lidé, jejichž krédo lze shrnout následovně: Požadujeme, aby byly všechny chystané i uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší malé zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům i veřejnosti.
Podle Bursíka má o důležitých věcech rozhodovat vedení strany. Odborníci bývají různí a veřejnost má svaté právo mezi volbami mlčet. Názorně to předvedl v debatě o radaru s občany Borovna, přenášené televizí. Více než on peskoval přítomnou veřejnost už jenom Alexandr Vondra.
Bursíkovi nahrává, že krédo jeho oponentů je dnes mocnými vnímáno jako projev fanatismu, radikalismu, extremismu. Prezident Klaus varuje před ekologisty, řada politiků je označuje přímo za ekoteroristy, v médiích se jim dostává přívlastků ještě horších. V souvislosti s budováním dálniční sítě padají návrhy na radikální omezení prostoru pro občanské iniciativy.
Běžně se dovídáme, že obyčejní lidé těm skutečně důležitým věcem nemohou rozumět. Odborníci nedopadají o mnoho lépe. Pokud se jejich expertiza politickým špičkám nehodí, bývá jejich hlas ignorován. Jedinou odpovědí je, že se od nich distancují jejich nadřízení v obavě nepoškodit svůj ústav.
Nevím. Možná lidé skutečně ničemu nerozumějíí a zasluhují si, aby o nich rozhodoval nikoli snad pomazaný panovník, nýbrž všemi mastmi mazaní předsedové politických stran. A krédo radikálních zelených je asi úplný blábol.
Vždyť jsem ho také ocitoval z prohlášení Několik vět, mezi jehož signatáři je podepsán také jistý Saša Vondra.
V rozhovoru v sobotním Právu rozehrál Martin Bursík velké filozofické téma návratů.
Předsedu zelených však neinspiroval ani Gianbattista Vico, ani Friedrich Nietzsche. Mluvil o návratech tak jaksi po svém.
Nejdříve v reakci na Matěje Stropnického prohlásil, že zeleným hrozí „návrat zpátky o dva a půl roku ke dvěma procentům preferencí“. V zápětí v reakci na názor Dany Kuchtové, že je třeba vrátit zelené k politickému středu, konstatoval, že to není možné, „protože v politice žádný návrat není“.
Když si takto ujasnil základní pojmy, pustil se do vysvětlení, jak je to vlastně s kamióny. Nedělní večer je u nás dobou návratu chalupářů z víkendu. Tyto víkendové pobyty, říká Bursík, jsou pozůstatkem komunistického režimu, kdy smog lidi vyháněl z měst. Na Západě nikam na víkend prchat nemusí, protože města mají čistá. Navíc ani nemohou, protože nemají tolik peněz, aby si mohli pořídit dvě nemovitosti.
Je to pozoruhodné vysvětlení a nabízejí se hned dvě řešení, jak čelit problémům s přeplněnými silnicemi v době návratů. Třeba bychom mohli učinit města čistějšími, aby lidé neměli důvod dvacet let po revoluci prchat z domovů. Bohužel toto předseda zelených zařídit neumí. Za jeho spoluvládnutí se naopak kvalita ovzduší v našich městech zhoršila.
Martin Bursík však, zdá se, pracuje na druhé variantě. Pokračování v reformách, které tak energicky podporuje, ohrožuje především střední vrstvy, tedy vrstvy typických chatařů a chalupářů. Až si tito lidé nebudou moci dovolit druhé bydlení, silnice se koncem víkendu konečně uvolní. A majitelé kamiónů nebudou muset stávkovat. Jedná se o typicky bursíkovský kompromis.
Abychom ale nezapomněli na téma návratů. Ze všeho nejméně je podle Bursíka žádoucí návrat k diskusím, „kdo je skutečně zelený“. Předseda zelených dobře ví, proč taková diskuse proběhnout nesmí.
Předseda Strany zelených už nějakou dobu radí počkat si ve věci radaru na stanovisko nového amerického prezidenta. Z toho je vidět, že častěji než v programu vlastní strany listuje si v Osudech dobrého vojáka Švejka.
Bursíkův postoj nápadně připomíná Švejka při výslechu na policejním ředitelství: "Jestli si přejou, vašnosti, abych byl pro radar, tak budu pro radar, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: Bursíku, nehlaste se k radaru, budu se vykrucovat do roztrhání těla."
Po mnichovské bezpečnostní schůzce je zadání pro Martina Bursíka velice zmatené: Musí být naprosto rozhodně pro radar, ale jedině v případě, že tato krajně nespolehlivá technologie se stane zcela spolehlivou. Musí se za radar neohroženě postavit, ale jen za předpokladu, že tak neskutečně drahý prostředek obrany se stane v době krize přijatelně laciným. A konečně, musí hlasovat pro radar, pokud se ukáže, že tento prostředek sváru mezi Američany a Rusy výrazně přispěje ke společnému postupu Američanů s Rusy.
Tato dilemata určitě straší Martina Bursíka více než přízrak kamionů valících se našimi silnicemi po celé páteční odpoledne. Více než rozšiřující se těžební krátery v severních Čechách a více než zhoršující se nebe nad Ostravou.
Pouhých pár měsíců před evropskými volbami, které jeho stranu zocelí, anebo pohřbí, zůstává zcela bez opory. Ani přátelé mu nepomohou. Jeho stranická dvojka Ondřej Liška si pochvaluje, že namísto radaru se rýsují jiné možnosti. Jeho nejbližší koaliční spojenci Vondra a Parkanová naopak vylučují, že by radar v České republice instalován nebyl.
Než nový americký prezident Bursíkovi nakonec prozradí, zda se raději přiznat, anebo tvrdošíjně zapírat, může být pro předsedu zelených už pozdě. Nemůže se opřít ani o svá četná tvrzení, že Evropa instalaci radaru rozhodně podporuje.
Přitom by tak rád vyhověl. Jenže netuší, komu přesně a za co. A tak může jen tiše závidět svým šťastnějším kolegům Alexandru Vondrovi a Vlastě Parkanové. Ti, zdá se, podobné problémy nemají.
Za tři roky působení v čele Strany zelených se Martinu Bursíkovi podařilo téměř nemožné.
Nikdo nepředvídal, s jakou lehkostí dokáže proměnit velkou naději mnohých v dokonale nepoužitelný politický odpad. V odpad, za který by stěží kdo zaplatil pár týdnů před volbami do Evropského parlamentu třeba jen korunu šrotovného.
Za vším stojí jedno nedorozumění. Z toho, že je někdo erudovaným odborníkem v oblasti energetických úspor, kupodivu ještě neplyne, že bude alespoň průměrně schopným lídrem politické strany.
Martinu Bursíkovi by slušel třeba náměstek pro životní prostředí v ekologicky orientované vládě ODS. Pokud by měl nad sebou jako ministra někoho, kdo je schopen vidět věci komplexně, mohli by vytvořit dobrý tým. V čele zelených však působí jen jako figurka, která pokazí, co může.
Skuteční zelení své místo v evropské, ale i v české politice nepochybně mají. Jejich posláním je upozorňovat ostatní politické strany, že svými standardními programy, pokud péči o životní prostředí pouze neupřímně deklarují, poškozují ve svých důsledcích i své vlastní voliče. Dokonce i ty voliče, kteří nemají ani trochu rádi zelené.
Strana vedená Bursíkem bohužel není schopna takovou roli sehrát. Právě naopak. Dokáže od ekologie a od starosti o životní prostředí odradit i lidi, kteří nesdílejí tak docela Klausovo přesvědčení, že poškozování přírody nikdy nikdo neviděl.
Martin Bursík však není celá Strana zelených. Její druhou polovinu tvoří Kateřina Jacques. Na zelených webech po celé republice je dnes zahrnována kritikou za to, že ani neví, co je to vlastně biomasa.
Je načase, aby se už někdo nešťastné místopředsedkyně ekologické strany zastal. Po celou dobu jejího rozhovoru s Janem Krausem jistě mnohý posluchač trnul, aby paní Kateřina neprohlásila, že biomasa je odborný výraz pro skupinový sex. Ona se však přemohla a raději mlčela. Když bude takto moudře mlčet častěji, může být pro stranu posilou. Tedy alespoň pro tu Bursíkovu.
Ti, kdo sledovali televizní přenos pádu Mirka Topolánka, měli jedinečnou příležitost na vlastní oči vidět metody, s nimiž Martin Bursík po léta pilně odpracovával svoji účast ve vládě.
Základem této metody je krajní účelovost, se kterou manipuluje s fakty.
A tak přímo na kameru tvrdil, že demise této vlády uvolní cestu k rozvoji jaderných elektráren a k narušení limitů těžby uhlí v severních Čechách.
Ve skutečnosti jsme dnes v situaci, kdy stavbu další atomové elektrárny požadují prakticky všechny politické strany. A sám Martin Bursík už dávno prohlásil, že pro něho není odpor k jádru náboženstvím. Nyní na to zapomněl.
Přímo na kameru se stylizoval jako poslední mohykán bránící dostavbě Temelína. To je schopen tvrdit jen pár dnů poté, co nechal vyloučit ze strany symbol protijaderného hnutí Danu Kuchtovou. Asi proto, aby mu nestála v cestě v jeho boji proti jádru.
Tábor těch, kdo chtějí prolomit limity těžby v severních Čechách, je mimořádně silný právě v ODS.
Tito lidé nechávali ve vládě Bursíka jen proto, že jim byl momentálně užitečný. Netajili se tím, že se pokusí limity těžby opět prolomit. A věděli, že Martin Bursík v tomto případě pohrozí vystoupením z koalice. Udělal to už asi padesátkrát, proč by to neudělal po padesáté prvé. Ve vládě beztak zůstane. Ale až poté, co mu slíbí, že nebudou rýt moc hluboko.
Ve skutečnosti Martin Bursík, který se rád nechal filmovat před Bílým domem jako zachránce planety, nedokázal v této vládě natrvalo prosadit ani zákaz páteční jízdy kamiónů. Zřejmě pro něj byli čeští autodopravci silnějším protivníkem než světoví naftaři a těžařské společnosti.
Zlatým hřebem jeho parlamentního vystoupení bylo ovšem tvrzení, že „to je o politické kultuře, to je o schopnosti poslouchat odlišné názory“. Se stejnou jazykovou vytříbeností bychom mohli říci, že to je o naprosté ztrátě paměti člověka, který už neví, jak se sám choval vůči lidem s odlišnými názory, než je vyrazil ze strany.
Až bude chtít někdo vytesat pomník licoměrnosti, Martin Bursík by mu směle mohl stát modelem.
Ve Straně zelených začaly otevřené čistky. Mají podobu zbavování funkcí a vylučování ze strany. Referují o tom všechna média s výjimkou jediného. Na internetové stránce Strany zelených bylo ještě včera u dne 8. března prázdno.
Pokud by se řadoví členové zelených spolehli na své vlastní zpravodajství, doteď by nevěděli, že jejich bývalá ministryně a dvě poslankyně již ve straně nejsou. Jako kdyby se lidé kolem Martina Bursíka styděli za to, co dělají.
Jejich stud není na místě. Každá politická strana má právo vyloučit ze svých řad ty, kdo se proviňují proti vlastnímu programu. Tím spíše, že s vyloučením ze strany nejsou dnes spojeny žádné další důsledky a dopady pro rodinu a děti.
Jestliže však chce vedení strany působit důvěryhodně, nesmí používat dvojí metr. Vyloučení prvých čtyř černých ovcí ze zeleného stáda bylo zdůvodněno tím, že údajně závažným způsobem a opakovaně porušily předpisy a jednaly v rozporu s programovými cíli Strany zelených. Miroslav Rokos, předseda revizní komise, který návrh na vyloučení podal, sám sebe považuje za nestranného a spravedlivého člověka.
Pokud je tomu tak, pak nás určitě dělí jen dny od chvíle, kdy se podepíše pod dokument následujícího znění: Ondřej Liška závaž -ným způsobem poškodil zájmy Strany zelených a opakovaně porušuje zvlášť hrubým způsobem vnitřní předpisy Strany zelených ve smyslu článku 11, odst. 9, písmeno a) Stanov SZ.
Ondřej Liška totiž opakovaně obhajoval tzv. Bílou knihu terciárního vzdělávání, jejímž záměrem je zavést placení školného na vysokých školách. Zdůvodňuje to diskriminací studentů z chudších rodin, jež má být údajně zavedením školného odstraněna.
Nikdo nepožaduje po českém ministru školství, aby uvažoval logicky. Tento svůj deficit možná dokáže vyvážit přednostmi v jiných oblastech. Je však evidentní, že Ondřej Liška nemůže zůstat členem strany, v jejímž programu stojí: „Nechceme školné na vysokých školách, problém financování neřeší, ale ztíží přístup ke vzdělání pro studenty z rodin s nižšími příjmy.“
A proto je zřejmé, že návrh na vyloučení Lišky ze strany zazní jistě co nejdříve. Tedy alespoň pokud jsou Miroslav Rokos a členové jeho prověrkové komise lidé objektivní a spravedliví.
Ministr školství to nikdy nemá lehké. Ani v případě, že má zkušenosti s chodem škol, strávil dlouhá léta v akademických funkcích a má už dávno ujasněno, k čemu by vlastně vzdělávání a výchova měly sloužit.
V o to horší situaci je pochopitelně Ondřej Liška, který nic z těchto elementárních předpokladů nesplňuje. Připravoval se na kariéru diplomatickou, a snad když se zjistilo, že zde právě není žádné místo přiměřené jeho ambicím, vzal zavděk aspoň postem ministra školství. Jako kdyby tady nebylo možno za ten rok či dva dohromady nic pokazit.
Je to tak trochu zvláštní. Pokud by chtěl člověk učit na té nejodlehlejší škole, vyžadovali by po něm pedagogické minimum. Když však chce řídit přímo z centra celý resort, nikdo se ho na jeho předpoklady neptá. Stačí vhodná stranická příslušnost. Pan ministr není zdaleka sám, kdo se spoléhá, že je už dávno promlčené ono skandování z před dvaceti lety: Nechceme straníky, chceme odborníky.
Kantorům to nějakou dobu nevadilo. Zvlášť když se mohli na webu zelených pobavit úvahami pana ministra na téma „Nové trendy ve výuce“. Dočetli se tam, že až z Finska přichází nebývalá novinka – žáci, kteří jsou pomalejší a zaostávají, budou potřebovat větší vedení a více péče.
Když jsem počátkem osmdesátých let učil budoucí učitelky mateřských škol, už v prváku jsme tuto informaci probírali. V tehdejších učebnicích však nebyla vydávána za nic až tak objevného.
Tahák, se kterým chtěl ministr Liška ve své zkoušce obstát, se jmenuje Bílá kniha vzdělávání. Mezi kantory se jí říká „Býlá kniha“. To vzhledem ke stylistické úrovni, na jaké se její autoři sešli. Zdaleka nejen kvůli tomu vzbuzuje nevoli akademiků, studentů, fakultních senátů i hlavy církve katolické.
Člověk je náchylný osamělé a bezmocné štvance litovat. To by však ministr Liška nesměl prohlašovat, kolik rozdá mezi kantory peněz, které nemá. A hlavně by se měl věnovat tomu, k čemu se cítí být povolán.
Existuje přece spousta zemí, na jejichž ambasádách nelze ani za celé roky napáchat tolik škod jako na českém školství v průběhu těch několika měsíců, které ministrovi ve funkci ještě zbývají.
Když šli zelení do vlády, slibovali přinést závan zbrusu nové politiky.
Dlouho nebylo zřejmé, jak to vlastně myslí. Jejich nový závan se až nápadně podobal odéru, který jsme tak důvěrně znali z kuchyně ODS. Teprve nyní se ukazuje, v čem spočívá novost a originálnost Bursíkovy strany.
Až dosud chyběl naší politice kontakt s realitou. Ti, kdo rozhodovali, činili tak od úřednického stolu. Nevěděli, jak vypadá skutečný svět za dveřmi jejich úřadoven. Zelení se to rozhodli radikálně změnit.
Jako první vykročil do reality pochopitelně Martin Bursík. Aby se přesvědčil, zda skutečně existuje globální oteplování, vydal se na odvážnou výpravu letadlem z Keni až do Antarktidy. V přímém přenosu jsme tak mohli vidět dvě věci. Jednak bylo v Antarktidě tou dobou sněhu o poznání méně než v Liberci, jednak tam Martin Bursík přiletěl zcela ekologicky, bez jediné igelitové tašky.
Výlet tohoto typu se sice na přírodě podepíše asi tak jako používání igelitek na celé Moravě po zbytek funkčního období vlády, ale Martinu Bursíkovi už jeho zážitky nikdo nevezme.
Hned za pár dnů napodobil zkušeného Bursíka zelený nováček Michael Kocáb. O těch, kdo nedodržují své finanční závazky, věděl zatím jen něco málo z doslechu. Jednalo se o nějaké drobnosti z prostředí investičních fondů. On však chtěl poznat ty skutečné neplatiče. Proto se rozhodl ubytovat na celý týden v jámě lvové. Bude zajímavé sledovat, k čemu ho to inspiruje, až se po týdnu absence vrátí k vládním povinnostem, za jejichž výkon je placen.
Na tahu je teď Kateřina Jacques. Proslula mimo jiné jako vášnivá stoupenkyně umístění amerického radaru na našem území. Určitě by měla napodobit ekologickou stopu předsedy své strany a udělat si výlet na Marshallovy ostrovy.
Denní dávky radarového záření, které chtěla dopřát lidem v okolí základny v množství větším než malém, ji jistě dodají energii do eurovolební kampaně. Bude ji potřebovat.
Snaha zelených politiků osahat si realitu, na kterou ve Sněmovně nenarazí, je jistě chvályhodná. Modleme se jen, aby nepřivedla Karla Schwarzenberga k rozhodnutí nastěhovat se na týden mezi Srby, kterým uznáním Kosova zajistil tak báječné vyhlídky.
Česká veřejnost je většinově levicová.
Uznali to ostatně sami pravicoví politici ve svých reakcích na výsledky loňských podzimních voleb.
Od počátku 90. let se proto používají dva osvědčené způsoby, jak i přesto dostávat pravici spolehlivě k moci. Tím prvním je dělení levice na demokratickou a nedemokratickou. Má to samozřejmě více příčin, právě tento krajně účelový aspekt však u techniků moci rozhoduje.
Nestačí ovšem rozdělit levici. Ještě je třeba, aby byli mobilizováni ti pravicoví voliči, kteří nemají rádi ODS. K tomu posloužila dlouhá řada stran zakládaných a udržovaných pro tento účel: ODA, US-DEU, Bursíkovi „zelení“. V záloze zůstávají lidovci, kteří jsou tak charitativně založeni, že prostě nedokáží říci ne.
V řádu několika týdnů si i čelní politici ODS uvědomí, že jejich strana se po pádu vlády rázem ocitla s nulovým koaličním potenciálem. Její dosavadní tři partneři jsou v troskách.
Poté, co byl Bursík až k nepoužití oslaben členy vlastní strany, kteří už nechtěli být přesvědčováni silou, může mu ODS konečně s velkým gustem říci, co si myslí o ekologii. S tímto spojencem strana Římana a Bendla už nepočítá.
Také lidovci jsou pro ODS stěží použitelní v situaci, kdy se Kalousek přetahuje s Čunkem o to, kdo z nich zatluče poslední hřebíček do společné rakve.
Nejvýznamnější koaliční spojenci Mirka Topolánka, tedy pánové Melčák a Wolf, v politice definitivně skončili. Pád vlády, který se zasloužil o jejich politické nebytí, bychom si měli připomínat jako památný den. Měli bychom si v tento den pravidelně vzpomenout na to, co je to pozitivní a negativní motivace a jak zhoubné důsledky má pro demokracii. Je jasné, s čím půjde ODS do voleb. Dominovat bude antikomunismus, to kvůli oslabení levice. Za touto vznosnou fasádou budou probíhat snahy o recyklaci jakékoliv pravicové strany, která by se mohla s ODS po volbách spojit. A úplně vzadu, hluboko v šeru za politickou scénou, se budou zkoušet nové metody motivace.
Je otázka, zda pro jejich provozování nebude tentokrát vytipován někdo šikovnější.