ODEPSANÁ EVROPA (Právo 21. 8. 2006)

Jiří Payne, poradce prezidenta republiky, se vyslovil ve svém článku Češi opět na křižovatce dějin (Právo 16 .8.) k otázce americké vojenské základny na našem území.

Zbraně hromadného ničení, konstatuje, budou představovat stále větší hrozbu. Je přesvědčen, že „útok balistickou střelou bude zítra na pořadu dne“. Evropa přitom nebude schopna nejméně po dvě až tři desetiletí podobným střelám se bránit. My dnes máme jedinečnou šanci si takovou ochranu pořídit.

Poradce prezidenta míní, že v dnešní situaci se nesmíme řídit emocemi, ale matematickou kalkulací. Taková kalkulace ho vede k doporučení, abychom se vykašlali na Evropu, když „někteří evropští spojenci se chovají antiamericky a izolacionisticky“ a některé státy americkou ochranu přímo odmítají. Protibalistický deštník mohou USA „za nějakou protihodnotu“ poskytnout jen tomu, kdo o to stojí.

Nechme tedy Evropu jejím ruinám, ve které se kvůli své neschopnosti dříve nebo později stejně promění, a s USA si tady mezi Řípem a Hostýnem vybudujme téměř stoprocentně bezpečné území, vlastně vybízí Payne.

Ta úžasná představa: Paříž hoří, ze Sacré Coeur se valí hustý dým, z trosek Berlína se podél bývalé zdi potácí hrstka těch, kdo přežili. Řím je na věčné časy prohlášen za mrtvé město. Je to tragické, ale nedalo se tomu bohužel zabránit. Snad jedině, kdyby Evropa přestala se svými nesmyslnými zemědělskými dotacemi, míní Jiří Payne.

Prezidentům poradce se domnívá,že odmítnutím americké základny bychom se dopustili stejné chyby, jako kdysi odmítnutím Marshallova plánu. V této velké historické parabole přehlédl jen jednu drobnou maličkost. Marshallův plán pomohl Evropě postavit sena nohy po druhé světové válce. Panova rada ponechává tuto Evropu docela na holičkách. Jako kdyby všechny investice Marshallova plánu byly vynaloženy jen proto, aby časem zbyla z Evropy jen hrstka radioaktivního popela. Naštěstí však ne z celé. V jejím srdci se bude i nadále skvět Česko, Praha a Hradčany. Shodou okolností zrovna ta lokalita, která Marshallův plán kdysi odmítla. Ach, jaká to ironie dějin!

Jiří Hanák psal nedávno v souvislosti s americkými raketami o českých muzikantech. Nechtějí prý nic jiného, jenom se přikrčit, přitulit a mít své pohodlíčko. Podle toho, co píše Jiří Payne, musí znít dnes na Hradě jedna velká symfonie. Naštěstí v podhradí si ji ještě nenotují.

ŠPATNÉ SVĚDOMÍ (Právo 24. 1. 2007)

Na první pohled je to nepochopitelné. Mirkovi Topolánkovi se všechno skvěle daří.

Důvěru parlamentu v politice si dokázal opatřit stejně elegantně jako důvěru bank v době, kdy ještě podnikal. Také v soukromé má vše, nač si jen pomyslí, aniž by přitom musel porušit jedinou ze svých pevných zásad. Přesto z nějakého důvodu trpí výčitkami svědomí.

Je to zřejmé z toho, co chystá v souvislosti s americkou vojenskou základnou, která má stát proti vůli většiny občanů na našem území. Za peníze daňových poplatníků hodlá rozjet velkorysou přesvědčovací kampaň o její potřebnosti. Logiku to nemá žádnou. Proč mají být lidé přesvědčováni o blahodárnosti základny, když se k její instalaci stejně nebudou moci vyjádřit? Úplně přece stačí, jsou-li o její potřebnosti přesvědčeni /a docela zadarmo) ti, kdo o nás rozhodnou.

Premiér země a předseda ODS míní, že obyčejní občané nejsou sdostatek kompetentní vyjadřovat se k otázkám obranyschopnosti země. Proč jim tedy dělat v té věci nákladné školení? Stanou se tím snad kompetentnějšími? A k čemu jim to bude, když je k rozhodování ani potom stejně nikdo nepustí?

Pokud by Mirek Topolánek uvažoval aspoň trochu logicky, musela by po osvětové kampani následovat možnost, aby lidé, kteří za své peníze konečně prohlédli, mohli svým nadšeným souhlasem základnu posvětit. Nic takového se však nechystá.

Žádnou logiku nehledejme tam, kde straší výčitky svědomí. Strana, která si pro jistotu svoji občanskost potuplovala ještě demokratičností, nemůže úplně bez následků občanům a voličům vyjevit, že v otázkách skutečně důležitých je nebere vážně. Proto budeme všichni proškoleni, abychom získali pocit, že kdybychom nebyli druhořadí, rozhodli bychom úplně stejně jako ti nahoře.

Napínavý bude postoj zelených. Dvoustranná smlouva s USA bez účasti evropských partnerů pro ně nepřipadá v úvahu. Pokud své slovo dodrží, stěží mohou zůstat ve vládě. Řešením by bylo, kdyby Martin Bursík svým tichým, ale pevným hlasem přiměl generály k tomu, aby na důkaz dobré vůle a jako signál voličům natřeli celý plot i bránu vojenské základny důkladně nazeleno.

BEZ NÁS SI EVROPA RUCE NEUMYJE (Právo 8. 2. 2007)

Ministryně obrany Vlasta Parkanová v Právu 27. ledna vysvětlovala, proč má být na našem území dočasně umístěna jednotka spřátelených vojsk. Má ochránit nás a celou Evropu před skupinkami fanatiků, kteří se zmocní jaderní zbraně a odpálí ji na nás z území nikoho. Naznačila, že toto území se může nacházet všude tam, kde operují islamisté.

Paní ministryně má naprostou pravdu. Stačí letmý pohled na glóbus, abychom viděli, že právě Jince v Brdech leží přesně na tom místě, odkud lze sledovat dráhy raket vypálené na Ameriku odněkud z proužku území prostírajícího se od Maroka po Filipíny.

Přesto tady ale něco nesedí. Proč se ministryně obrany obrací s tímto strategicky tak významným zjištěním právě na české občany? Oni přece jsou ti poslední, kdo by mohli instalaci základny nějak ovlivnit. Měla by se obrátit naléhavým dopisem na své kolegy, ministry obrany evropských zemí. Jejich země jsou ohroženy stejně jako my, a přesto nikdo z nich o zřízení radaru s Američany dvoustranně nejedná. Je zřejmé, že něco zaspali. Jim a nikoliv obyčejným českým občanům by měla paní Parkanová bez jakékoliv ideologie předávat své cenné vojenské zkušenosti.

Když už budeme hloubit přímo u nás v Brdech zákopy kvůli nějakému Římu, Berlínu, Paříži či Londýnu, neměli bychom si to nechávat pro sebe. Po Američanech, kteří nás chrání, nemůžeme za jejich laskavost pochopitelně nic chtít.

Proč bychom ale neměli chtít nic po lehkomyslné Evropě, kterou budeme ochraňovat my? Jestliže se naše politická elita už rozhodla, že své sousedy ochráníme dokonce i proti jejich vůli, byli bychom bláhoví, pokud bychom si tak nezištnou službu nenechali pořádně zaplatit. Peníze, které k nám za to poplynou, by mohl šéf strany paní Parkanové zatím schovávat doma v kuchyni, než budou použity na tolik potřebný regionální rozvoj.

Už teď se k nám do Brd upírají nadějeplné pohledy Evropanů, jejichž vlády, na rozdíl od té naší, nedbají prozíravě o bezpečnost svých občanů. Je jen otázkou času, kdy před našimi ambasádami proběhnou první děkovná shromáždění. Snad je magistráty evropských metropolí nebudou zakazovat. Projevily by tím jen obrovský deficit demokratičnosti. A bylo by pak zase na nás, abychom jim svým příkladem otevřeli oči.

ZELENÉ CHYTRAČENÍ (Právo 12. 2. 2007)

Nedělní televizní debata místopředsedy vlády Martina Bursíka s místopředsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou v ČT se nesla v poklidném duchu. Byla jen dalším z mnoha důkazů toho, že program zelených je v principu více slučitelný s programem sociálních demokratů než s linií ODS.

Nejostřeji se stanoviska rozešla v otázce americké vojenské základny na našem území. Nebylo tomu tak proto, že by se v tomto bodě snad stranické programy lišily. Problém byl v tom, že Martin Bursík se svého vlastního programu přestává držet. Strana zelených ještě loni v létě odmítala raketovou základnu, pokud by byla zřízena mimo působnost NATO.

Nyní Bursík naznačuje, že bude naprosto stačit, když Spojené státy prohlásí, že někdy v blíže nespecifikované budoucnosti bude jejich základna dodatečně se systémem NATO nějakým způsobem propojena. Co asi udělá Bursík, pokud slib nebude splněn? Zařídí zbourání základny?

Kromě toho zelení tvrdili - a mnoho voličů tomu uvěřilo - že veřejnost má právo vyjadřovat se k důležitým otázkám včetně národní bezpečnosti. Martin Bursík dnes nedůstojně kličkuje i v této věci. Právníku Sobotkovi se snažil vysvětlit, že dílčí referendum by nebylo ono, protože je třeba referendum obecné. Připravme se tedy na to, že než bude přijato obecné referendum, mohou u nás vyrůstat klidně další a další základny. Nějak takto totiž vypadá Bursíkovo pojetí přímé demokracie.

Ani Vlasta Parkanová by z předsedy zelených radost neměla. Ministryně obrany vyzývá přece k věcné diskusi. Martin Bursík se v debatě o základních zmohl pouze na ideologický výpad vůči KSČM. Asi se mu líbí spolupracovat na instalaci nové základny za mlžnou clonou kritiky základen bývalých. Na věcnou Sobotkovu argumentaci, nevojenské zařízení nebude hájit Evropu, ale jen dvě další základny umístěné na severozápad od našeho území, Bursík nijak nereagoval. Přitom byla právě tato informace z celé debaty nejzávažnější.

Předseda Strany zelených ještě před měsícem tvrdil, že otázka základny není u nás aktuální. Za další týden se můžeme dozvědět, že aktuální není už ani program jeho strany, na který se v létě dalo nachytat tolik voličů.

JAK ZELENÍ VYZRÁLI (Právo 24. 2. 2007)

Výsledky nedávného sjezdu Strany zelených komentovala den po skončení v Českém rozhlase ministryně Džamila Stehlíková zhruba takto: Čeští zelení neobyčejně vyzráli a stali se vzorem pro zelené v celé Evropě. Celosvětově uznávaný odborník Martin Bursík má na tomto výsledku lví podíl.

Takové hodnocení je jistě z jejího pohledu naprosto správné. Přesto však paní ministryně neřekla celou pravdu. Na vládním angažmá Strany zelených se rovným dílem podílelo trio Pohanka-Bursík-Melčák.

Bez jejich společného úsilí by dnes zelení neměli obsazena čtyři vládní křesla a nemohli by na nejvyšší úrovni ukazovat, jak vypadá nová politika. Ministr zahraničí by nemohl o stejném víkendu na sjezdu tvrdit, že se za základny nepřimlouvá, zároveň je propagovat v německém tisku.

Na svém sjezdu zelení skutečně dokázali, že vyzráli. Především na své voliče. Postarali se o to, že s nejvyšší pravděpodobností nebudou mít možnost vyslovit se v referendu k otázkám vojenské základny. Přitom se sami na sjezdu odpovědi na tuto otázku vyhnuli. Pojistili se hned dvojí alibistickou kličkou.

Za prvé se zavázali, že budou usilovat o to, aby vláda věc projednala s partnery v Evropě. I v případě nesouhlasu obou svých vládních partnerů si mohou tento bod spokojeně odškrtnout. Oni se přece vynasnažili.

Malá a nepočetná strana, která nebyla schopna zaujmout sama stanovisko, se ve svém usnesení zavázala, že takové jednoznačné stanovisko bude vyžadovat od pětadvaceti zemí Evropy. I v případě, že se Evropa jednoznačně nevyjádří, zelení – spokojeni sami se sebou – si budou moci odškrtnout další bod usnesení.

Evropští zelení bohužel zatím nechápou, kdo je podle paní ministryně jejich vzorem. Nizozemská strana zelených se od radarové základny distancovala, šéf německých zelených poslanců ji odsoudil a norští zelení vyjádřili ve svém dopise údiv, proč se Bursíkovi lidé hlásí právě k této barvě. Evropská strana zelených, která sdružuje poslance ekologických stran v Evropském parlamentu, pak přímo vyzývá českou a polskou vládu, aby nechaly o tomto zařízení rozhodnout lid v referendu.

Přesto je pravda, že česká Strana zelených neuvěřitelně nejen rozkvetla do khaki barvy, ale také stačila rekordně rychle vyzrát. Co bude následovat? Možná stejně rychle seschne a brzy opadá. Přírodu prostě neošidíš.

ZBABĚLCI Z TROKAVCE (Právo 19. 3. 2007)

Obyvatelé Trokavce, malé vesničky pod Brdy, za jejímiž humny má vyrůst mírové zařízení amerických branných sil, se v místním referendu vyslovili 71 hlasy proti jednomu v neprospěch bílé koule svobody.

Naplnilo se tak neblahé tušení Václava Havla, že český národ v sobě nenajde dostatek občanské odvahy, aby vzorně spolupracoval s největší mocností světa a s mírnou úklonou plnil každé její přání, jak se to dělá mezi skutečnými přáteli.

Cizí pozorovatel, který není obeznámen s pravidly české politiky, by si v této situaci mohl začít lámat hlavu nad tím, jak bude na nepříjemnou novinu reagovat česká vláda. My místní víme, že vláda má dvě možnosti. Může použít strategii frýdecké radnice, anebo sáhne k aplikaci Čunkova pravidla.

Princip frýdecké radnice se osvědčil v polovině 90. let. V místní anketě se více než pět tisíc obyvatel postavilo proti obchvatu prosazovanému ODS. Občanští demokraté tehdy přes noc shromáždili sedm podpisů pod petici pro obchvat a vedení radnice prohlásilo, že v situaci, kdy stojí názor proti názoru, musejí podle svého svědomí rozhodnout zastupitelé, mezi nimiž měla ODS tehdy většinu. Svědomí zastupitelům velelo, aby se ztotožnili s oněmi sedmi podpisy.

Jak si nevzpomenout na výrok jednoho z obyvatel Trokavce, který prohlásil, že politici by se měli řídit nikoliv svým svědomím, nýbrž vůlí voličů. Svatá pravda. K tomu, abychom zjistili, jaká je vůle voličů, stačilo by vypsat referendum. Na to, abychom zjistili, zda politici vůbec nějaké svědomí mají, bohužel žádný nástroj k dispozici nemáme.

Vláda však v této situaci patrně spíše sáhne k Čunkovou pravidlu. S úsměvem permanentně překvapeného naivky prohlásí, že ona je v tom všem přece úplně nevinně a že nechápe, kdo a z jakých důvodů proti ní v Trokavci konspiruje.

Ministryně obrany k tomu zasvěceně dodá, že Trokavečtí jsou zcela zjevně posedlí ideologií, a Martin Bursík s kouzlem sobě vlastním jim připomene, že radar přece není žádnou prioritou.

A tak si zase všichni oddechneme a oceníme novost poměrů. Zatímco před rokem 1989 bylo z politických důvodů zakázáno ovlivňovat důležitá rozhodnutí, dnes to jenom tak jaksi z technických důvodů není dost dobře možné. Cítíte ten rozdíl?

JSME TADY DOMA (Právo 11. 6. 2007)

Nejprve Občanské fórum a po jeho vzoru také Občanské hnutí mávalo v oblibě plakát, který hlásal: Jsme tady doma!

Jednoduchý text nebyl nikterak banální. Chtěl zdůraznit, že je pryč doba, kdy občan měl doje, že kdesi kdosi o něm rozhoduje. Rozhoduje o něm, aniž by on sám do toho mohl jakkoliv zasáhnout, ba dokonce aniž by do toho mohl třeba jen nahlédnout.

Jak jsme na tom po téměř osmnácti letech snah o budování demokracie? Právě se v místním referendu lidé v dalších devíti obcích jednoznačně shodli na tom, že nechtějí mít za humny cizí vojenskou posádku. Za minulého režimu by jim nikdo referendum uspořádat nepovolil. Nyní si ho dopřát klidně mohou¨, ovšem s vědomím, že jeho výsledky nebudou nikoho zajímat.

Pokud by se to snad někomu nezdálo, politici ho poučí, že nežijeme v přímé, ale v zastupitelské demokracii. Lidé se na základě svých preferencí svobodně rozhodují mezi stranami a jejich volebními programy. Tak je to aspoň v teorii.

V praxi to vypadá trochu jinak. Po volbách si politici sami určí, které body svého programu vynechají a které si do něj nově napíší. Pročetl jsem pozorně všechny programy politických stran a v žádném jsem nenalezl bod o tom, že dotyčná strana bude usilovat o umístění americké vojenské základny na našem území. Dnes politici hned tří stran tvrdí, že k něčemu takovému mají od voličů mandát. Žádný takový mandát neexistuje.

Zvlášť pozorně jsem si pročetl program Strany zelených, protože mám leccos společného s ekologií. Ani tam se o radaru nepsalo, dočteme se tam však o nutnosti zavést referendum.

Slibovali nám, že vláda bude tvořena lidmi, kteří rozumí svým rezortům. Jmenovitě ministryně obrany si přeje diskutovat výhradně na odborné úrovni.

Jak vypadá její odbornost? Vyjádřila ji víc než výmluvně: Radare, já ti tleskám.

Po dlouhých osmnácti letech jsme už zase doma. Welcome.

I KDYŽ TO VLÁDU NEZAJÍMÁ (Právo 14. 7. 2007)

Jen den poté, co mluvčí vlády pro otázky radaru pan Klvaňa sdělil, že vládu ani v nejmenším nezajímá názor, který by mohli občané vyjádřit v referendu, byl publikován otevřený dopis adresovaný prezidentu republiky a předsedům obou komor Parlamentu. Mezi několika desítkami signatářů najdeme řadu lékařů, vědeckých pracovníků, podnikatelů a manažerů, vysokoškolských pedagogů, ale také právníky, překladatele, výtvarníky, herce a režiséry.

Na rozdíl od pana Klvaňi se signatáři domnívají, že umístění vojenské základny narušuje suverenitu země. Na rozdíl od členů vlády mají za to, že zvolení představitelé by měli respektovat vůli svých voličů. Ostentativní ignorování občanů patří do repertoárů jiných než demokratických režimů a není žádný důvod se k těmto praktikám vracet.

Otevřený dopis připomíná lidem, kteří jsou dočasně u moci, že Česká republika není jejich vlastnictvím, se kterým by mohli nakládat zcela libovolně. Prostor ve středu Evropy byl nám všem svěřen na velmi omezenou dobu a nikdo nemá právo přihazovat ho do rulety mocných.

„Argument, že za obyvatele mají rozhodovat v této otázce politici, není přijatelný, protože ani jedna z politických stran nedeklarovala svůj postoj k uvedené záležitosti před volbami a občané tedy neměli v minulých volbách žádnou šanci vyjádřit hlasováním svůj názor týkající se daného problému“, uvádí se v otevřeném dopise.

Znepokojení je plně na místě. Namísto ohlašovaného dialogu vláda ústy svého mluvčího suše konstatuje, že nedokáže pod tlakem, jemuž je vystavena, plnit ani elementární sliby o tom, jak daleko od obydlených míst bude radar postaven. Jestliže lidé, kteří by měli chránit naše zdraví a majetky, nejsou očividně schopni garantovat ani toto minimum, čeho se od nich ještě dočkáme?

Součástí dopisu je desítka naléhavých otázek, na které vláda nedává odpověď, byť se zavazovala, že k nim otevře celonárodní dialog. V dopise se slušně, ale důrazně připomíná, že nejen rozhodnutí samo, ale také cesta, kterou jej bude dosaženo, bude pravděpodobně často diskutována z historického hlediska a činnost zodpovědných osob bude posuzována nejen naší generací.

I když to vládu podle všeho naprosto nezajímá, počin padesátky osob činných ve veřejném i v soukromém sektoru má svůj význam. Tito lidé zadarmo a ve svém volném čase připomenuli těm, kdo jsou placeni i z jejich daní, co by mělo být ve slušné společnosti jejich povinností. Po takovémto upozornění se už naše politická elita a její mluvčí nebudou moci s udiveným pohledem a s krčením ramen vymlouvat, že ani pořádně nevěděli, co činí.

UŽ ZASE NA STRÁŽI MÍRU (Právo 27. 7. 2007)

Vláda se chystá v září poslat do akce své propagandisty, aby veřejnost - už zase zoufale pomýlenou - za její vlastní peníze přesvědčovali o nutnosti instalovat cizí radar na našem území. Zatímco propagandisté se ještě školí, můžeme dopředu odhadnout, s čím asi přijdou.

Budeme přesvědčováni, že existují hodné a zlé velmoci. Tu hodnou musíme z celého srdce milovat, tu zlou z duše nenávidět a ustavičně podezřívat. Slýchávali jsme sice něco podobného po celý život, ale tehdy, jak se později ukázalo, to vůbec nebyla pravda. Teď už to bude konečně zaručeně správně.

Kromě toho nám bude vštěpováno, že když hodná velmoc dělá něco špatného, nemůže to být přece špatné. Zatímco ti zlí měli velké a nestvůrné gulagy, ti hodní provozují jenom takové prťavé a nenápadné, vlastně docela praktické mučírničky. Zatímco jedni týrali zaslepení ideologií, druzí mučí s rozvahou a

ve jménu těch nejvyšších civilizačních hodnot. Je to vlastně takové jakési humanitární mučení. Jakékoliv srovnávání je nepřípustné. Kdo by se odvážil srovnávat divoký teror s dokonale zvládnutým profesionalismem?

Navíc budeme ujišťováni, že když ten hodný hájí své zájmy, musíme ho oddaně podporovat. Když hájí své zájmy ten zlý, musíme se proti němu rázně naježit a čím nepatrnější jsme na šachovnici mocných, tím hlasitěji je třeba vrčet a poštěkávat směrem, kterým nás zrovna natočí. Když posunuje hodná velmoc své zbrojní systémy k hranicím velmoci ošklivé a předák ošklivých říká, že se budou bránit, je to od něho přece neslýchaná arogance. Taková drzost musí být rázně potrestána, i kdybychom měli vyvolat další spravedlivou válku. A hodní přece dokáží vyvolávat jenom spravedlivé války.

Budeme poučeni – tak jako jsme byli poučováni po celý život – že horečnaté zbrojení je přece tou nejpřímější cestou k vytouženému míru. Chceš-li mír, připravuj válku. Chceš-li mír trvalý, buď připraven udeřit jako první. Kdo by měl udeřit jako první, když ne ten hodný?

A tak buďme šťastni, že je nadobro pryč strašidlo komunismu. Teď už se konečně můžeme naprosto svobodně strašit, děsit a budit noční můry v rámci těch nejvyšších, přímo všelidských hodnot. Dovede si někdo představit něco záslužnějšího?

KLVAŇOVY RITUÁLY (Právo 10. 8. 2007)

Topolánkova vláda neměla šťastnou ruku, když za koordinátora svého úsilí o zřízení cizího radaru u nás vybrala právě Tomáše Klvaňu.

I kdyby byl radar po zdravotní stránce stoprocentně bezpečný, byl by pan Klvaňa určitě ten poslední, komu by to lidé uvěřili. Jde o vzdělaného člověka, který jistě dobře ví, že kouření škodí zdraví. Nedělalo by mu potíže spočítat, jak souvisí růst prodeje cigaret s doprovodným nárůstem rakoviny hrtanu či plic a to vše s růstem odměn manažerům tabákových firem. Ochota propagovat výrobky, jež nejsou z hlediska zdravotního zrovna v pořádku, mu tedy nechybí.

Hlavní devizou Tomáše Klvani je profesionalita v komunikaci. Také sem se ovšem loudí chybičky. Třeba když prohlásil, že referendum o radaru by se změnilo v protiamerický rituál. Profesionálové v komunikaci by měli aspoň přibližně znát význam slov, s nimiž pracují.

I kdybychom přehlédli celou literaturu o rituálech od dob Robertsona Smítne pře Frazera a Freuda až po Turnera a Douglasovou, stěží bychom našli něco, co by dávalo Klvaňovu výroku aspoň zdání nějakého smyslu. Můžeme se však nechat inspirovat Davidem Kertzerem, který zkoumá rituály v kontextu moderní politiky.

Podle tohoto amerického antropologa dnešní politické rituály slouží k tomu, aby odvedly napětí ze společnosti a neutralizovaly je způsobem, který neohrozí mocné. Přesně to dělá pan Klvaňa.

Objíždí vesnice, které nemají do instalace radaru co mluvit, rokuje se starosty, kteří nemohou rozhodnutí nijak ovlivnit,a diskutuje s občany, jejichž názor vládu ani v nejmenším nezajímá. Těmito rituály budí zdání demokratičnosti celého procesu a odvádí napětí od politiků, kteří si ho za tímto účelem ostatně najali.

Je možné, že ve skrytu duše ho tato rituální činnost neuspokojuje. Není vyloučeno, že už se těší, až bude stavba zkolaudována a on se bude moci vrátit k propagaci jiných zdraví prospěšných projektů. Snad proto, aby vytěsnil toto frustrující povědomí, nařkl druhé (konkrétně dvě třetiny národa), že to jsou oni, kdo chce provozovat rituály.

Příště by se měl buď trochu mírnit, anebo si napřed něco přečíst. Tak by to aspoň udělal profesionál přes komunikaci.

TEĎ NENÍ VHODNÁ CHVÍLE (Právo 17. 8. 2007)

Snad nejpovedenější scénou francouzského filmu Rána deštníkem je výjev, kdy Pierre Richard v roli hlavního hrdiny běhá zmateně pod okny své družky.

Ta mu hází na hlavu jeho oblíbené lyže, tenisovou raketu, rozstříhaný plážový obleček a z hrnce k tomu všemu ještě dolů lije vývar pořízený z jeho nejmilejších gramofonových desek. Pierre Richard svoji potupu komentuje slovy: „Teď není vhodná chvíle.“

Jak si na tento obrázek nevzpomenout při každém vystoupení poslanců za Stranu zelených.

Martin Bursík snad již posté opakuje, že je ještě příliš brzy zaujmout čitelné stanovisko k otázce amerického radaru. Teď prostě ještě není vhodná chvíle, ta bude zřejmě až při kolaudaci.

Den či dva před druhým čtením návrhu daňové reformy tvrdila v televizi Kateřina Jacques, že další snížení daní pod 15% je pro zelené naprosto nepřijatelné. Vznikl by tím kritický výpadek ve výběru daní. Za pár hodin byla daň pro fyzické osoby snížena od roku 2009 na 12,5%. Kateřina Jacques se kupodivu odmlčela. Asi pochopila, že na připomínání rizika prázdné pokladny teď není vhodná chvíle.

Není to tak dávno, co byla ministryně školství Dana Kuchtová ochotna přivazovat se u bran Temelína, aby protestovala proti možnému nebezpečí, které v případě havárie ohrožuje lidi žijící v okolí jaderné elektrárny. Když nyní stovky a tisíce jejích spoluobčanů vyjadřují vážné obavy z ohrožení svého zdraví běžným fungováním (nikoliv havárií) cizího radaru, paní ministryně k tomu státnicky mlčí. Zřejmě teď není vhodná chvíle.

Mohli bychom zalistovat v usnesení, které Bursíkova strana velkou většinou přijala na svém sjezdu dne 17. 2. 207. Čteme v něm: „Zelení jsou přesvědčeni o tom, že posílení mezinárodní bezpečnosti lze docílit pouze mnohostrannou spoluprací mezinárodního společenství.“ A o kousek dále se dozvídáme: „Zároveň si myslíme, že nejen odborníci, ale i veřejnost má právo vyjádřit se k důležitým otázkám, včetně národní bezpečnosti“.

Ale proč bychom se v nějakých bezcenných cárech papíru ještě vůbec hrabali? Teď na to není vhodná chvíle.

NA CESTĚ K  PRAVDĚ A LÁSCE (Právo 12. 9. 2007)

Jak je všem dobře známo, naše společnost se po listopadu 89 vydala cestou pravdy a lásky. Tato cesta nemůže být jaksi z technických důvodů přímočará. Pro lidi, kteří tak dlouho žili v systému lži a nenávisti, by mohl kontakt s čistou pravdou a všeobjímající láskou znamenat obrovský šok.

Proto byla zvolena opatrnější taktika. Oba principy, k nimž tak spolehlivě směřujeme, jsou pečlivě dávkovány. A tak máme namísto pravdy zatím pro jistotu jen polopravdy a také láska je pro tuto chvíli vysoce selektivní. Aby přechod nebyl drastický, jde o lásku ke spojenci nejvěrnějšímu.

Jak vypadá pravda zrealizovaná jen na 50%? Má například podobu zpravodajství, která po nedávném festivalu v Turnově donekonečna opakovala, že pět set mladých lidí podepsalo přímo na festivalu petici dožadující se umístění cizího radaru na našem území. Skutečně tomu tak bylo. Druhá část pravdy se do většiny médií (s čestnou výjimkou Práva) už bohužel nedostala. A tak se mnozí lidé dodnes nedozvěděli, že na stejném festivalu podepsalo dva tisíce mladých lidí petici proti radaru.

Uveďme jiný příklad pravdy, kterou se zatím podařilo zrealizovat jen částečně. Vládní politici tvrdí, že radar na našem území má přispět k ochraně Spojených států i Evropy. Napůl mají pravdu. Aby měli pravdu celou, museli by se nějak vypořádat se studiemi odborníků, kteří na základě matematické analýzy balistických křivek tvrdí, že radar může sloužit pouze ochraně dalších radarů ve Skotsku a v Grónsku. Naše území údajně nijak chránit nebude.

Ani v případě, že by tito odborníci měli také pravdu, politici o ní mluvit nebudou. Odporovalo by to principu selektivní lásky. Jak upozorňuje přední americký sociolog Richard Sennett ve své knize Tyranie intimity, v politické manipulaci hraje významnou a nebezpečnou roli smíchávání sféry veřejné a soukromé. Vděčnost, láska a vřelé sympatie mají místo ve vztazích mezi konkrétními lidmi. Jakmile jsou dosazeny do vztahu k (jakékoliv) velmoci, stávají se jen figurkou na šachovnici, kterou hýbou profesionálové. A ti do svých úvah city nepletou. Láska k velmoci plní v jejich kalkulech podobnou úlohu jako dávkování pravdy veřejnosti. Slouží k manipulaci veřejným míněním.

JE TOHLE PŘESVĚDČOVACÍ KAMPAŇ? (Právo 8. 10. 2007)

V televizních novinách ČT1 se minulý pátek (5.10.) objevila podivná zpráva. Dozvěděli jsme se, že někdo neznámý podvrhnul na internetové stránky určené zájemcům o létání zfalšovanou mapu zakázaných letových prostorů. V okolí Brd

na ní bylo zakresleno obrovské pásmo o průměru 100 kilometrů.

Dále jsme se dozvěděli, že rozhoření majitelé sportovních letadel začali již sepisovat protestní petice. Naštěstí včas zasáhlo ministerstvo národní obrany, které v mapce odhalilo plagiát. Veřejnoprávní televize dala prostor k vyjádření dvěma lidem - mluvčímu ministerstva obrany a jistému právníkovi. Mluvčí pan Čírtek prohlásil, že se jedná nepochybně o akci odpůrců základny, kterým došly argumenty o škodlivosti radaru, a proto se uchylují k podvrhům a falšování. Přizvaný právník vzápětí naznačil, že by se mohlo jednat o trestný čin šíření poplašné zprávy. Tolik fakta.

Jak celou zprávu interpretovat? Jsou zde dvě možnosti a sám nevím, která z nich je pravdivá. Je možné, že někdo z odpůrců základny se rozhodl pomoci své věci hodně hloupým způsobem. Podvrhnul na internet falešnou mapu, aby vyděsil sportovní piloty a zajistil jejich několikahodinovou podporu svému hnutí. Muselo mu být jasné, že po pár hodinách bude jeho podvod odhalen, celá věc dementována a hnutí proti základnám, kterému tak fandí, se ocitne u veřejnosti ve špatném světle.

Druhá možnost je, že falešnou mapu vyrobil naopak stoupenec instalace radaru. Věděl totiž, že podvod bude vzápětí odhalen, celá věc dementována a hnutí, které mu tolik pije krev, se ocitne ve špatném světle.

Pan Čírtek, mluvčí ministerstva paní Parkanové, stoprocentně ví, že podvod provedli odpůrci radaru. Měl by se tedy zachovat jako voják a čestně nahlásit, kdo za celou lumpárnou stojí. Anebo by se měl omluvit těm, které obvinil bez důkazů. Obávám se, že pan Čírtek neudělá ani jedno, ani druhé. Je ostatně placen za to, že nemá svůj vlastní názor.

Veřejnoprávní televize je však svými diváky placena za něco úplně jiného. Dostává peníze na to, by informovala nestranně, objektivně a vyváženě. Jestliže dává hlas pouze jedné straně, vystavuje se podezření, že se stala součástí čísi hodně podivné přesvědčovací kampaně. Má to Česká televize zapotřebí?

REFERENDUM MůŽE PROSPĚT I MLUVČÍMU (Právo 12. 10. 2007)

V pondělí 8. října jsem v Právu publikoval článek, ve kterém jsem vyjádřil pochybnosti o objektivitě a vyváženosti reportáže, kterou odvysílala na téma radaru Česká televize. Své pochybnosti jsem adresoval jednak České televizi, jednak mluvčímu Ministerstva národní obrany, který v reportáži vystupoval.

Obě strany zareagovaly neprodleně. Česká televize mne hned druhého dne pozvala do diskuse, kde mi dala neomezený prostor k tomu, abych mohl vyjádřit své názory. Diskuse se vysílala naživo. Musím smeknout před tímto dokladem profesionality.

Mluvčí Ministerstva obrany zvolil jinou taktiku. Místo toho, aby se omluvil za obvinění, která - jak sám přiznává - vznáší, aniž by je mohl doložit, přidal k nim kupu obvinění dalších. Bohužel zase neprokazatelných. Odpůrcům radaru nepřiznal jediný rozumný argument. Zato jim vmetl do tváře, že šíří fámy o tom, že radar ohrožuje Eskymáky rakovinou. Navíc neopomněl, poněkud alibisticky, za všechno obvinit Českou televizi.

Podle pan Čírtka jsou zřejmě dvě třetiny národa proti radaru jen proto, že lidé jsou pomýlení fámami o nemocných Eskymácích.

Jako bonbónek mi vytknul, že agituji proti radaru za peníze, které za své články dostávám. Já mohu psát články a knihy na spoustu dalších témat a nemusím přitom poslouchat ničí rozkazy. Diskutuji na internetových stránkách, kde mne za to nikdo neplatí. Vzpomíná si pan Čírtek na jediný názor, který by veřejně vyřknul, aniž by mu za to někdo zaplatil?

Příští středu jedu (za vlastní peníze) do Prahy, kde na tiskové konferenci odhalíme další nepravdy těch, kdo u nás radar propagují. Pan Čírtek se může přijít podívat a namístě naše fámy o Eskymácích vyvracet. Doufám, že to nedopadne stejně jako na jaře, kdy jsem přijel do parlamentu diskutovat s paní Parkanovou. Raději se z diskuse omluvila.

Příspěvek pana Čírtka je jen dalším argumentem pro to, abychom usilovali o konání referenda. Referendum je nástroj, v jehož rámci mohou všichni vyjádřit zcela svobodně svůj skutečný názor bez strachu z toho, že je to za nadřízený kázeňsky potrestá. Referendum by umožnilo vyjádřit se zcela svobodně i panu Čírtkovi. Nedivil bych se, kdyby hlasoval proti radaru.

ODBYTÁ KAMPAŇ (Právo 16. 10. 2007)

Vláda stále slibuje, že již brzy zahájí věrohodnou kampaň za zřízení vojenské základny na našem území. Je už nejvyšší čas, zatím se o věrohodnosti totiž ani v žertu mluvit nedá.

V srpnu vypracovali odborníci předběžné posouzení vlivu radaru na zdravotní stav populace. Od té doby museli zprávu již několikrát doplňovat, protože i laici si všimli, že je v ní řada věcných chyb a nedostatků.

Ani u členů vlády není nasazení o mnoho lepší. V Otázkách Václava Moravce v neděli 7. října ministr Schwarzenberg tvrdil, že se stavbou radaru prý souhlasí naši evropští spojenci. Prý je to především zásluhou zelených.

Člověk by hned pookřál. Je hezké, že zelení, kteří nedokázali udržet ve vládě svoji ministryni školství a nedokážou ovlivňovat domácí politiku ani na úrovni dozorčích rad, mají mocné páky, jimiž posunují politiku americkou i evropskou.

V pondělí 8. října prezident Sarkomy zopakoval vůči radaru vážné výhrady Francie. Nikdo nečeká, že právě v otázce radaru budou Topolánkovi ministři mluvit pravdu. Profesionál by však měl vystupovat tak, aby se to na něj neprovalilo hned příští den. Ministr zahraničí má v tomto ohledu hodně co dohánět.

Do přesvědčovací kampaně se zapojily i celebrity. Astronom Jiří Grygar pojal svoji účast originálně. Na setkání se stovkou občanů v jednom ostravském kině bavil přítomné řečmi, jak se před mnoha a mnoha lety lidé báli hromosvodu. O radaru se sice posluchači příliš nedozvěděli, odcházeli však s neodbytným pocitem, že se u nás chystá instalace něčeho, co bude ze všech stran přitahovat na naši zemi hromy a blesky.

Ladislav Smoljak byl v rozhlasové debatě upřímný. Na otázku, co ví o parametrech základny a radaru, odpověděl zpříma: Abych vám pravdu řekl, nevím a ani mne to nezajímá. Něco tak odzbrojujícího ani mírové hnutí zatím nevymyslelo.

Člověk však nesmí být přehnaně kritický. Co chcete dneska kvalitního pořídit za hloupých patnáct milionů korun?

NEPŘÍTEL NÁS ZRADIL (Právo 8. 12. 2007)

Výzvědné služby Spojených států uveřejnily zprávy, ze které vyplývá, že Irán již před čtyřmi léty zastavil vývoj jaderných zbraní. Zpráva byla uveřejněna poměrně krátce poté, co prezident Bush v projevu naznačil, že jaderné zbrojení Iránu by mohlo vést ke třetí větové válce. Ponechme stranou dohady o tom, že Bush tyto vyhrůžky formulovat v době, kdy byl již údajně několik měsíců se zprávou výzvědných služeb seznámen. Asi ji četl nepozorně.

Bushovo jednání bude nepochybně zajímat voliče v USA. Naše voliče by mělo zajímat něco jiného. Česká vláda a politici koaličních stran jim opakovaně tvrdili, že radar v Brdech nás má ochránit před možným jaderným útokem ze strany Iránu. Zároveň tito politici uvádějí, že o stavbě radaru musejí rozhodnout právě oni, neboť jsou na rozdíl od veřejnosti dobře informováni.

Nyní se ukazuje, že jsou tady pouze dvě možnosti. Buď naši politici nebyli o skutečném stavu věcí vůbec informováni, a pak není důvod věřit jim, že budou rozhodovat lépe než obyčejné lidé. Anebo informováni byli a v tom případě svým voličům pravdu prostě zatajili. Dosud jsou na proradarových stránkách ministerstva zahraničí občané strašeni možností jaderného útoku z Iráku. Na těchže stránkách se dočteme, že na vzdálenost, která nás dělí od Iránu, „pochopitelně nemá smysl střílet raketami s konvenčními výbušnými hlavicemi“.

Ministerstvo zahraničí může tvrdit, že Irán připravuje do svých hlavic munici bakteriologickou či chemickou. Bude to asi tak věrohodné, jako kdyby pan Klvaňa povídal, že iránští agenti nás mohou ohrožovat rozdáváním cigaret, které přece také ve velkém zabíjejí. Což nebrání průmyslu a lidem jistého typu, aby se jejich výrobou a distribucí docela solidně živili.

V každém případě nás však nepřítel ošklivě zradil. Tím, že nezbrojí, jak jsme předpokládali, pouze ukázal, jak je rafinovaný. Právě v tomto smyslu komentoval zprávu tajných služeb americký prezident. Zatímco nepřítel je nevyzpytatelný, naši koaliční politici jsou krásně čitelní. Proto můžeme už dopředu odhadnout, po vzoru koho se budou nad věrolomností nepřítele co nejupřímněji rozhořčovat.

Kdo je strýček Příhoda? (Právo 28. 12. 2007)

Normální země a normální vlády se chovají tak, že zbrojí a připravují se na konflikt, pokud usoudí, že jim odněkud hrozí nebezpečí. Do análů vojenské a diplomatické historie bude jistě zapsána vláda Mirka Topolánka. Zvolila totiž přesně opačnou taktiku.

Napřed se rozhodla, že pozve do země cizí vojáky a nechá vybudovat vojenskou základnu s tím nejmodernějším a nejnákladnějším zařízením. Teprve ve druhém kroku se ohlíží po případném nepříteli. A hledá opravdu usilovně.

Nejprve ministryně obrany ve svém památném vystoupení přišla s teorií, že naše země může být třeba ohrožena ze strany teroristů, kteří se zmocní balistické střely a vyšlou ji na nás z hlubin pouště. Ještě dříve, než stačila tuto verzi zhudebnit, vymysleli jiní větší šlágr. Jsme prý ohrožováni ze Severní Koreje. Ta bude již brzy připravena vystřelit raketu přes celou Asii, Evropu a Atlantik, aby překvapila USA. Celé léto jsme byli touto pohádkou masírováni. Ještě dlouho poté, co Korea přestala být jako nepřítel pro naše přátele zajímavá.

Podzim byl ve znamení iránské hrozby. Všichni dobře informovaní čeští vládní činitelé se celé měsíce dušovali, že to co nevidět přiletí z Teheránu. Shodou okolností to bylo právě v době, kdy spojenci za Atlantikem již bezpečně věděli, že z Teheránu to nepřiletí. Čeští kolegové jim však nestáli za upozornění, a tak je nechali, aby se blamovali.

Prozření české politické elity vyjádřil nejupřímněji ministr zahraničí: stavíme to prostě jen tak, pro strýčka Příhodu, prohlásil státnicky. Ještě než stačil Karel Schwarzenberg vysvětlit, proč budujeme nazdařbůh jen jeden radar a netřeba pět anebo ještě lépe devět, vynořil se další nepřítel. Pan Klvaňa ukázal prstem na Rusko. To je ovšem hodně ostrý tabák.

Hrozba prý pochází ze země, o které nás naši politici dosud ubezpečovali, že nás neohrožuje. Přesně z té země. Kterou ne tak dávno navštívil český prezident, aby její vedení ubezpečil, že stavba radaru opravdu, ale opravdu nemá s nimi nic společného.

Zatím nás stál Schwarzenbergův strýček Příhoda jenom nějakých 15 milionů korun. To na takzvanou vysvětlovací kampaň. Mnohem větší škody však páchá pohled na zdánlivě úctyhodné dámy a pány v ministerských křeslech, kteří se úzkostlivě snaží vyhovět, a přitom sami přesně nevědí čemu.

Podrazí Čunek Schwarzenberga? (Právo 28. 1. 2008)

Karel Schwarzenberg patří nepochybně k nejinteligentnějším politikům současné vlády. Svědčí o tom jeho prohlášení, že z této vlády okamžitě odejde, pokud se do ní vrátí Jiří Čunek. Je jasné, že ministr zahraničí musí velice dobře vědět, že se předseda lidovců do vlády již brzy navrátí.
Jeho prohlášení tedy můžeme číst jako elegantní manévr, který mu má posloužit k vycouvání z vysoké politiky. To, že chce Schwarzenberg z vlády odejít, muselo být každému jasné po zhlédnutí nedělního pořadu Otázky Václava Moravce. Mnoha různými způsoby ministr divákům naznačoval, že práce, kterou dělá, ho absolutně nebaví, nemá na ni čas a jeho priority jsou už dávno někde úplně jinde.
Demonstrativně přišel do pořadu naprosto nepřipraven. Na otázku, co si slibuje od probíhajících bilaterálních americko-českých jednání o radaru, odpověděl s tajeným smíchem: „No aby to stálo za to.“ To, že ho nezajímají vojenské aspekty celé věci, prozradil divákům tvrzením, že my přece riskujeme málo, protože u nás bude stát jenom radar, a navíc jsme hluboko v evropském zázemí.
Slova o tom, že Evropa s tím už za poslední rok začala jaksi více souhlasit, zvolil nepochybně proto, aby všem bylo jasné, že se za uplynulý rok o evropském stanovisku nestihl informovat. Francouzi to prý ale nevidí vyloženě záporně a Němci o tom diskutují. Takže to je vlastně skoro spontánní souhlas. Dánové do toho nemají co mluvit, protože mají radar v Grónsku.
Aby rozloučení s publikem neprobíhalo tak smutně, poznamenal ministr, že celá věc rozhodně nemá žádné ekonomické pozadí. My přece radar nekupujeme, takže nemůže být ani slovo o nějakém byznysu.
Marně Lubomír Zaorálek vysvětloval postoje našich evropských spojenců, marně mluvil o společném evropském obranném projektu, zbytečně upozoroval na rizika bezpečnostní, politická i ekonomická. Ministr zahraničí už evidentně přemýšlel o hezkých věcech, které ho po odchodu z vlády čekají.
Pokud by si Jiří Čunek náhodou všechno ještě rozmyslel a umínil si, že do vlády nepůjde, byl by to vůči Karlu Schwarzenbergovi ošklivý podraz.

PRVNÍ OBĚŤ RADARU (Právo 12. 2. 2008)

Americký radar zatím na našem stále ještě svrchovaném území nestojí, ale první oběť jeho působení je už známa. Stal se jí profesor Švejnar.
Komunisté neměli důvod podpořit jeho naděje ve třetím kole. Kdyby tak učinili, stali by se nevěrohodnými před svými voliči. Od počátku zdůrazňovali, že jejich hlasy nedostane nikdo, kdo se od stavby radaru nedistancuje. Jan Švejnar tak bohužel neučinil a mohl si spočítat, že do třetí volby prvního kola nemusí už ani chodit.
S podporou komunistů by měl Švejnar tolik hlasů jako Klaus a mohli bychom se těšit na zajímavý souboj. Takto je již zřejmé, že Klause v žádném z dalších kol ohrozit nemůže. Lze toho litovat, bylo by však bláhové stavět ho do dalšího kola. Místo vyrovnaného souboje budeme jen svědky toho, jak nechutnými způsoby a za cenu kolika infarktů bude ODS nahánět svého stočtyřicátého voliče. Druhou obětí radaru se může co nevidět stát Martin Bursík. To v případě, že bude Švejnara prosazovat i nadále. Tím znemožní dohodnout se na nějakém jiném protikandidátovi a fakticky tak pomůže svému oblíbenému Václavu Klausovi na Hrad.
ODS mu za to však příliš vděčna nebude a pomsta staronového prezidenta bude jistě tak rafinovaná jako jeho výklad klimatických nezměn.
Bursík sám už téměř rok tvrdí, že mluvit o radaru zatím ještě není aktuální. Bude to nepochybně tvrdit i v den podpisu smlouvy. Je to jediný způsob, jak zamluvit, že cizí vojenská základna bude u nás zřízena bez ohledu na názor Evropy, pouze na základě dvoustranné dohody mezi rozhádanou vládní koalicí ČR a odcházející Bushovou administrativou. Je zvláštní, co všechno dokáže Martin Bursík vydávat za příklad zbrusu nové politické kultury.
A tak tady během pár týdnů můžeme mít vedle sebe Klause opět na Hradě, smlouvu o radaru na stole a vedení Strany zelených snažící se trvale udržitelně kličkovat před svým vlastním programem. Prostě nová politická kultura.

Radar je důležitý (Právo 7. 4. 2008)

Summit NATO v Bukurešti a následná schůzka dvou prezidentů v Soči pouze potvrdily to, co je známo už delší dobu.
Ukazuje se, že instalace amerického radaru na našem území má pro nás velký význam. Pochopitelně nikoli z hlediska vojenského. Útok z Íránu, a dokonce ani ze Severní Koreje nehrozí, před ruským útokem by nás radar neochránil.
Je však krajně důležitý pro to, abychom si uvědomili, jak na tom vlastně jsme. Václav Klaus z Bukurešti sdělil, že prezident Putin se ve svém vystoupení na summitu o radaru ani nezmínil. Prezident Klaus promine, ale nemělo by žádný smysl rozebírat tuto otázku před hlavami států a státečků, které do radaru beztak nemají co mluvit.
Vladimir Putin si nechal otázku radaru na své setkání s Bushem. Na této úrovni se rozhoduje, co bude v zemích typu České republiky instalováno a za jakých podmínek se tak stane.
Můžeme si být jisti, že tyto podmínky jsou dohodnuty a že pánové Topolánek, Schwarzenberg a další se o nich dozvědí, až na ně přijde řada. Bude jim přitom umožněno tvářit se před národem, že o nich věděli už od počátku. Byla by škoda zesměšnit tak úslužné spojence.
Existují politici i komentátoři, kteří si libují, že americký radar nás zbaví pachuti vlivu Sovětského svazu. Je jen otázka času, kdy i oni pochopí, že dnešní Rusko spolurozhoduje o tom, kolik té pachuti v české kotlině zůstane.
Hnutí Ne základnám není tak idealistické, aby si myslelo, že nové cizí vojenské přítomnosti i proti vůli politiků dozajista zabrání. Bude však demonstrovat i proti stavbě, která se po inspekcích z východu snadno může proměnit ve stavbu americko-ruského přátelství.
Z hlediska vojenského nám radar příliš nepomůže. Pomáhá nám však zbavit se iluzí o politicích, kteří se tváří chlapácky, a přitom hoří netrpělivostí zvědět, jak se o nich tam v cizině rozhodne. A pomáhá nám utvořit si obrázek o obzoru lidí, kteří se radují, že už se o nás nerozhoduje na východě. Jako kdyby Soči leželo snad od nás kdesi na západ.

ŘEKNI TO PÍSNÍ (nebylo nikde publikováno)

V neobvyklé roli princezny Zpěvanky vystoupila ministryně obrany Vlasta Parkanová při příležitosti tak dlouho a toužebně očekávané návštěvy prezidenta George W. Bushe v Praze. Je příznačné, že si ke svému slavičímu výstupu zvolila melodii písně, která kdysi sloužila k tak trochu servilní oslavě kosmického hrdiny: „Já to tak zazpívat nedovedu, trémou se třese mi dneska hlas“.

Je tady ovšem přece jen jeden, když docela malý rozdíl. Zatímco Jurij Gagarin jako prvý do vesmíru vstoupil, George W. Bush se ho chystá jako jeden z prvních militarizovat. Ministryně obrany tento drobný rozdíl tak jaksi nepostřehla. Snad proto si vybrala pro své duo Jana Vyčítala a nikoliv Karla Černocha. Anebo třeba už docela zapomněla na známou píseň, v níž se těsně po srpnové okupaci zpívalo: „Jsem pro, aby války vedl tento svět, zbraně nám nesměj zrezivět, tak koukej, abys ten svět smet, generále.“

Princezna Zpěvanka si vzhledem ke svému hlasovému rozpětí mohla vybrat také mnohem tvrdší muziku. Spolu s jihočeskou kapelou Dragoni, která podpořila iniciativu Ne základnám, nám z plného ministerského hrdla mohla zapět sloku z tak trochu prognostické písně nazvané Kuš Mister Bush: „nastěhujou se k nám pěkně americký kluci, pomůžou nám chránit sametovou revoluci“. O hrdlo by tím vystoupením určitě nepřišla. Snad jen o to křeslo.

Zatímco v podhradí je blbá nálada, brblá a remcá se tam, na Hradě se hoduje

a zvesela prozpěvuje. „Teď, když máme, co jsme chtěli…“

Jak dávno, neuvěřitelně dávno za námi jsou ty pochmurné doby plné podrazů

mocných a ostentativního přehlížení vůle většiny národa. Jak vzdálené jsou naštěstí doby, kdy bard českého protestsongu na adresu poměrů smutně recitoval: „A z hubou rozmlácenou dnes zůstali jsme němí. Ne, nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi.“ Kdo by si dnes na Hradě nebo třeba na pražském Můstku nad něčím podobným lámal hlavu.

Nejoblíbenější politička v zemi, princezna Zpěvanka nám ukazuje spolehlivě směr, když nás vede bez zbytečných oklik přímou cestou k radaru v roli svůdné mažoretky.

Ochráníme Ameriku? (Vyšlo v Salonu, datum neznám)

Mladé České republice se naskytla zcela ojedinělá šance. Jestliže budeme brát naprosto vážně slova našich čelných představitelů, stojí dnes Česko před úkolem ochránit Spojené státy. Prostředkem k naplnění této heroické mise se má stát radarová základna umístěná na malém kopečku kousek nad vesničkou Míšov ležící na jižním okraji Brd.

Záchrana Ameriky, ve které má Česko hrát tak klíčovou roli, bývá ovšem v probíhajících diskusích chápána poněkud mylně. Nejedná se v prvé řadě o ochranu před vojenským nebezpečím. Je zbytečné pokukovat po Severní Koreji a se znepokojením se ohlížet směrem k Iránu. Pravděpodobnost, že odtud na Ameriku něco dopadne je v tuto chvíli podle samotných amerických expertů menší než riziko dopadu meteoritu. To však není důležité.

Naše mise je mnohem, mnohem delikátnější. Máme ubránit pomocí svých pověstných holých rukou a jedné bílé zapůjčené koule Ameriku před ní samotnou. Respektive před tím nejlepším, co světu dala. Kdo totiž říká Amerika, říká zároveň demokracie. A kdo se třeba jen zmíní o demokracii, nemůže zamlčet svobodu pochybovat, volnost kritizovat, možnost snažit se i proti vůli mocných ovlivňovat běh věcí příštích.

Právě před těmito definičními rysy demokracie chtějí naši vládní politici Ameriku všemi prostředky ochránit. Pokud to totiž neudělají oni, nikdo to za ně neudělá. Němci jsou na to příliš zásadová a Francouzi zase příliš svobodomyslní. Britové se sice snaží, ale chybí jim česká výdrž a naše vynalézavost.

V čem je problém? Naprosto geniálně ho vystihl v rozhlasové besedě známý český komik a vynikající cimrmanolog: „Největší protiameričané bejvají Američané“. Pro ty méně chápavé vyjádřil totéž v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes mluvčí vlády ve věcech radaru Tomáš Klvaňa. Americké univerzity označil za „hnízda kritického vztahu k americké kultuře a politice“. Přiznal, že sice pracoval po kratší dobu v jednom takovém hnízdě, na svoji obhajobu však může říci, že byl nejvíce proamerický mezi všemi svými americkými kolegy.

Jak se tedy po česku zachraňuje Amerika? Není to zase až tak složité. Stačí k tomu bezpečně zvládnout tři kroky. Nejprve je třeba odkázat všechny nepovolané do patřičných mezí. Pak je nutno zpacifikovat zdravý rozum. Nakonec je ještě třeba jasně ukázat, že kdo má moc, má vždycky pravdu. Naše politická elita zvládá všechny tři kroky na výbornou.

Krok prvý: Jak odkázat lidi do patřičných mezí

Pravidelně se od politiků a bohužel také z většiny médií dozvídáme, že není možné, aby se obyčejní lidé vyjadřovali k záležitosti radaru. Národ totiž uvažuje všelijak, odborným věcem nerozumí a velmi snadno sebou nechá příšerně manipulovat. Naši politici jistě dobře vědí, o čem to mluví. Na stejných zásadách přece mnozí z nich založili své předvolební agitace. Je přirozené, že nechtějí, aby někdo jen vzdáleně manipuloval lidmi tak, jako se to činí zcela běžně poslední týdny a dny před volbami.

Představme si jen, že by odpůrci radaru přišli pár dnů před referendem, které by si vybojovali, se zaručenými zprávami třeba o tom, že stoupenci radaru jsou spojeni s organizovaným zločinem, možná leccos vědí o vraždách podnikatelů a někteří z nich to třeba zkoušejí i jako pedofilové.

Podobně odporným provokacím je přece nutno ve slušné zemi zabránit. Když už se musí občas konat volby, je aspoň možno nedopustit referendum. Jako hrdí občané (a velcí demokraté) tak zaručeně nedáme nikomu šanci, aby s námi podle manipuloval.

Co ovšem znamená demokracie ve světle takovýchto úvah? Je to tak trochu podezřelý režim, kde volbách rozhodují svými hlasy ti, kdo ničemu pořádně nerozumějí. Jak by asi mohli mít takoví nevědomí lidé jen minimální šanci vybrat skutečně kvalitní zastupitele?

Na podobné námitky se běžně odpovídá dobře známou otřepanou frází, podle níž parlament a vláda jsou přece jen vzorkem nás všech. Nejsou o nic lepší, ale ani o nic horší než celý národ.

Možná je to pravda. Pak je ovšem velkou záhadou, proč by měla o radaru rozhodovat právě vláda a parlament, jestliže jsou jen vzorkem těch, kteří ničemu nerozumějí. Nevyšlo by pak referendum úplně nastejno? Navíc by bylo přece jen o něco férovější, aby se k věci vyjádřili všichni, kdo se vyjádřit chtějí. Nikdo pak totiž nebude moci tvrdit, že za nic nemůže, neboť vše zařídil přece pan Klvaňa, který pochopitelně už přímo z definice vůbec za nic nemůže. On je jen uvolněný zástupce tabákového průmyslu.

Nemusíme však propadat panice. Třeba celý národ není tak úplně hloupý. Vždyť o nekompetentnosti obyčejných lidí hovoří zásadně jen ti, kteří se zároveň nijak netají svým kladným postojem k cizí vojenské základně.

Můžeme si zhluboka oddechnout. Není tedy pravda, že celý národ je hloupý. Hloupí jsou jen ti, kdo by v referendu hlasovali proti radaru. Jen takoví lidé nemají informace, jen oni ničemu nerozumí, jen oni se nechávají snadno zmanipulovat. Naopak ti, kdo by hlasovali pro americký radar, jsou stejně tak inteligentní jako jistí nositelé patentu na rozum.

Zároveň si můžeme s úlevou uvědomit, že také argument o vládě, která je jen vzorkem nijak zvlášť chytrého národa. je naprosto falešný. Celá vláda včetně žen, které v ní sedí, přece stojí za radarem jako jeden muž. Není to tedy naštěstí žádný vzorek českého národa. Nějakým řízením osudu se do vlády dostali jen samí patentovaní.

Jestliže jsou lidé příliš hloupí a neinformovaní, než aby se mohli vyjadřovat ke věcem podstatným, otevírá se široký prostor pro odborníky. Vláda a odpůrci radaru obecně pečlivě pěstují v této věci dva falešné mýty. Podle prvého z nich

odbornost rovná se nezaujatost. Odborníci ovšem ve skutečnosti nezaujatí nebývají. Jejich verdikt se odvíjí od určitého zadání, za kterým stojí ti, kdo jejich činnost financují. Každý komplexní problém má řadu aspektů a každý odborník je dostatečně chytrý na to, aby věděl, které aspekty vyzvednout a které tak trochu potlačit, aby to zadavatelům vyhovovalo. Nikdo z nich přitom nemusí vyloženě lhát. Stačí právě jen být vnímavý k zadání.

S tím je spojen druhý mýtus. Otázka radaru je líčena jako záležitost čistě technická. Nejde však zdaleka jen o frekvence, na nichž se vyzařuje, a o zdroje,

jimiž se napájí. Jde o to, že plán národní obrany USA má určitý dopad na soudržnost Evropy a v určitém směru předznamenává vývoj vztahů mezi světovými velmocemi. I když jeho paprsky působí spíše teple, bohužel to neznamená, že nemohou způsobit další studenou válku.

Krok druhý: Jak zpacifikovat zdravý rozum

Topolánkova vláda rozhodně neměla šťastnou ruku, když za koordinátora svého úsilí o zřízení cizího radaru na našem území vybrala právě manažera tabákové firmy Tomáše Klvaňu.

Úplně stačí, aby ho na každé besedě přivítali nevinnou otázkou: „Myslíte si, že kouření škodí zdraví?“ Je to otázka přímo zabijácká, zabíjí snad ještě bezpečněji než cigaretka.

I kdyby byl radar po zdravotní stránce stoprocentně nevinný, ba i kdyby byl zdraví prospěšný, vládní mluvčí, který dělal do tabáku, by byl určitě tím posledním, komu by to lidé uvěřili. Jde přece jen o vzdělaného člověka, který jistě dobře ví, že kouření zdraví neprospívá. A jistě by mu nedělalo potíže spočítat, jak souvisí nárůst prodeje cigaret s doprovodným nárůstem rakoviny hrtanu či plic, a jak to vše koreluje s nárůstem odměn manažerům tabákových společností. Ochota propagovat výrobky, jež nejsou z hlediska zdravotního tak úplně v pořádku, v tomto případě silně znevýhodňuje. Pokud by radar působil čistě náhodou řekněme třeba i rakovinu kůže, proč by to mělo vadit někomu, kdo je zvyklý brát odměnu za propagaci cigaret?

Radarový mluvčí byl vládou vybrán proto, že je profesionál v komunikaci. Přesto se i jemu občas vloudí chybička. Tak třeba když prohlásí, že referendum o věci radaru by se změnilo v obyčejný protiamerický rituál.

I kdybychom přehlédli celou bohatou literaturu pojednávající o rituálech od dob Robertsona Smithe přes Sira Frazera a Sigmunda Freuda až po Victora Turnera a Mary Douglasovou, stěží bychom našli něco, co by dávalo tomuto výroku aspoň zdání smyslu. Můžeme se však nechat inspirovat Davidem Kertzerem, který zkoumá rituály v kontextu moderní politiky. Podle tohoto amerického antropologa dnešní politické rituály slouží k tomu, aby odvedly napětí ze společnosti a neutralizovaly je způsobem, který neohrozí mocné. Přesně to dělá pan Klvaňa.

Objíždí vesnice, které nemají do instalace radaru co mluvit, rokuje se starosty, kteří nemohou rozhodnutí o stavbě nijak ovlivnit, a diskutuje s občany, jejichž názor vládu ani v nejmenším nezajímá. Těmito rituály má budit zdání demokratičnosti celého procesu a odvádět napětí od politiků vládní koalice, kteří si ho ostatně za tímto účelem najali.

Je možné, že ve skrytu duše ho tato rituální činnost bytostně neuspokojuje. Není vyloučeno, že už se těší, až bude stavba slavnostně zkolaudována a on se bude moci vrátit k propagaci něčeho menšího a elegantnějšího, Něčeho, co teprve udělá z hocha drsného chlapa. Něčeho, co je snem všech správných kovbojů.

Snad proto, aby vytěsnil toto frustrující povědomí, nařknul druhé (konkrétně dvě třetiny národa), že to jsou oni, kdo chce provozovat jakési rituály. Tak tohle by se profesionálům přes komunikaci ani ve slabých chvilkách stávat určitě nemělo.

Na zneškodňování zdravého rozumu není vládní mluvčí zdaleka sám. Má řadu iniciativních pomocníků. Významnou úlohu hrají prohlášení stoupenců radaru. Slavnostně vyzývají vládu, která chce základnu povolit, aby ji povolila.

Je naprosto jasné, co bude nejvyšším trumfem těchto lidí. Zcela spontánně se všichni podepíší pod petici, která bude vládu vyzývat, aby v žádném případě nepřihlížela k obsahům petic. Takový krok je naprosto logický v zemi, kde za nejhrubší formu populismu je považováno, když někdo tvrdí, že lidé nejsou úplně hloupí, že mají rozum a že jsou schopni rozhodovat se zodpovědně. Taková země je pochopitelně přímo předurčena k tomu, aby pomohla Americe chránit se před demokracií.

Krok třetí: Jak ukázat, že kdo má moc, má i pravdu

Na internetu si mohou zájemci vyslechnout průběh památné besedy členů vlády s občany v malé obci Borovno, jež proběhla dne 4. května 2007. Jedna z přítomných žen vyjadřuje obavy z možných zdravotních dopadů radaru. Přítomný premiér České republiky ji uklidňuje slovy: "Všude na světě umírají lidé. Někteří lidé při obraně své vlasti, někteří náhodně, někteří hloupě v autě, ale všude umírají lidé."

Toto profesionální vysvětlení ženu neuklidnilo. Dokázalo však zneklidnit jistého poslance za opoziční sociální demokracii. Ten se při nejbližší interpelaci na půdě parlamentu obrací na premiéra s otázkou: „Na mítinku s občany v Brdech v obci Borovno se Vás jedna tazatelka ptala: Právě nám zde tvrdíte, že radar bude zcela bezpečný, účinky zdravotně nezávadné a že pokud by měl poškodit lidi, neschválíte ho. Co se stane, pokud to nebude pravda a k poškození dojde? Vaše odpověď byla: Všude umírají lidi, někteří ve válkách, někteří při autonehodách, někteří jen tak. Myslím si, pokračuje poslanec, že je naprosto, naprosto šokující to, co jste řekl tam těm lidem. Jestli jste to opravdu řekl, tak si myslím, že je to i nehorázné. Je to nehorázná odpověď lidem, kteří mají obavy o své zdraví v souvislosti s radarem.

Odpověď předsedy vlády Mirka Topolánka zmíněnému poslanci zní: „Myslím si, že je nehorázné něco takového tvrdit.“ A premiér stačil ještě duchapřítomně poslance poučit, aby příště čerpal z lepších zdrojů.

Povrchní moralizátor by mohl premiérovi jeho postoj vytýkat. My však dnes už víme, že je to postoj zcela správný, postoj státnický. Pokud by lidé, kteří mají moc rozhodovat, nebyli schopni těm ostatním ukázat, že mají pravdu, i když třeba zrovna lžou, nemohla by naše malá země splnit epochální úkol – ubránit Ameriku proti dezorientovaným Američanům.

Američany lze před jejich vlastním vynálezem - demokracií - zachránit jedině tak, že jim názorně předvedeme, jak zablokovat vliv obyčejných lidí na spolurozhodování ve věcech, které se těchto lidí týkají. Dále je musíme naučit, jak se demonstruje moc mocných, a jak se prokazuje naprostá bezmocnost zdravého rozumu.

Pak už jen stačí naznačit, kde hledat ony Američany, kteří bejvají protiameričtí. Nejsou to zdaleka jen oni profesionální aktivisté, kteří pochodují ulicemi Washingtonu se svými dětsky naivními mírovými hesly. Mnohem horší jsou ti, kteří sedí přímo v kongresu a – bůhví kým vlastně placeni - krátí peníze na evropské rakety, na protirakety a na účinná opatření proti protiraketám. Viděno od nás z Prahy, dopouštějí se právě tito lidé nejzávažnějších forem protiamerické činnosti.

Málokdo si dnes už vzpomene, že po nástupu Gorbačova v letech 1985 až 1989 byla Praha mnohem sovětštější než Moskva. Od té doby se toho u nás opravdu hodně změnilo. Chvílemi to vypadalo všelijak. Ale už jsme konečně našli ztracenou rovnováhu. Díky tomu můžeme být dnes mnohem američtější než nějaký Washington. Člověk nemusí být přímo cimrmanolog, aby bezpečně věděl, že je to tak správně.