www.pravo.cz - příloha Salon - 30. 4. 2009 - Jan Keller
Zásluhou Václava Bělohradského zdomácněla u nás formule Růst růstu. V rovině ekologické, která je pro ty, kdo mají oči k vidění, zajisté nejnázornější, označuje tendenci modernity (či přesněji moderní tržní ekonomiky) expandovat za jakoukoliv mez a ignorovat přitom přirozené hranice, které jsou dány uzavřeností pozemské přírody a stabilitou tempa přírodních cyklů.
V rovině filosofické označuje Růst růstu vážnou poruchu lidského myšlení. Jde o tendenci, na kterou mezi jinými upozorňoval už Max Weber. Sledování lidských hodnot je vytlačováno instrumentální racionalitou. Ta se neptá po cíli našeho jednání, pouze dodává recepty na to, jak vše dělat rychleji, účinněji a co nejlaciněji. V případě peněz jde o to, aby plodily stále více peněz. Zcela bez ohledu na to, k čemu budou vůbec využity, či dokonce zda budou nějak využity.
Tam, kde se protíná filozofická rovina s ekologickou, má Růst růstu podobný efekt jako rakovinné bujení. Svým vlastním rozrůstáním dříve nebo později způsobí zánik organismu, bez něhož nemůže sám existovat.
Dnešní světová finanční krize je názornou ukázkou mechanismu Růstu růstu. Hezky nám dokumentuje, do jak vysokých obrátek se dokáže moderní ekonomika dostat při opisování bludných kruhů, v nichž se podle běžného pohledu standardních ekonomů stále úspěšněji reprodukuje. Pokud bychom parafrázovali jedinečný příměr Václava Klause, mohli bychom říci, že krize je jako chřipka, která sama přejde (v rakovinu).
Pokud chceme tento začarovaný kruh, jehož jsme všichni součástí, popsat konkrétně, musíme sestoupit z úrovně filosofické a ekologické do mnohem přízemnější roviny sociologie. Zato v ní jednotliví aktéři Růstu růstu vystupují ve svém zdaleka nejslušivějším úboru - docela nazí.
Jak hezky svižně růst
Zdaleka nejjednodušší způsob, jak zvýšit zisk firem, tedy jejich vlastníků a akcionářů, spočívá ve stlačování platů zaměstnanců. I když nám o tom Jan Švejnar zatím neměl čas nic říci, ve Spojených státech stagnují platy zaměstnanců už po celou jednu generaci. Přibližně jedna třetina námezdních tam dnes pobírá mzdu na úrovni prahu chudoby.
Americké firmy se tak chovají pochopitelně proto, aby obstály v konkurenci s evropskými a dalšími firmami. Musely nějak zareagovat na skutečnost, že podniky ve Francii platí svým zaměstnancům stále méně a že mzdy zaměstnanců v Německu již po několik desetiletí stagnují. Proč jsou německé a francouzské firmy vůči svým řadovým zaměstnancům tak skoupé? Rozhodně to nedělají ze zlé vůle. Musejí si udržovat konkurenceschopnost vůči firmám americkým a dalším, které platí stále méně.
Zatímco platy běžných zaměstnanců jsou snižovány kvůli vyšší konkurenceschopnosti, platy hrstky nejvyšších řídících pracovníků jsou zvyšovány kvůli větší motivaci. Spojené státy jdou v tomto ohledu příkladem. Jestliže počátkem devadesátých let pobíral hlavní manažer velké firmy ročně tolik jako zhruba čtyřicet jeho zaměstnanců, v roce 2000 už měl na výplatní pásce příjem stejný jako více než čtyři stovky jeho řadových pracovníků.
Tato rafinovaná dělba práce a příjmů přispěla jednak k tomu, že USA zbohatly za posledních třicet let o více než trilión dolarů, jednak k tomu, že 95% z této pohádkové sumy skončilo v kapsách pouhých pěti procent nejbohatších Američanů.
Toto je první výsledek Růstu růstu: Na jedné straně se hromadí tak obrovské finanční přebytky, že firmy a banky už nemají v reálné ekonomice prostor, kam je investovat. Na straně druhé vede stagnace příjmů z práce k rostoucímu zadlužování obyvatelstva. Z nejnovější knihy amerických ekonomů Johna Fostera a Freda Magdoffa nazvané Velká finanční krize. Příčiny a následky se mohou díky čerstvému vydání v češtině čtenáři dozvědět, že úhrnný dluh domácností, bank, firem a státu v USA již svou sumou přesáhl hrubý domácí produkt vyprodukovaný za jeden rok všemi zbylými zeměmi planety.
Po této informaci teprve oceníme nekonečnou moudrost našich ekonomických expertů, kteří po celá léta odpovídali stereotypně na obavy z raketového růstu zadlužování českých domácností: "Nic se přece neděje, americké domácnosti jsou zadluženy mnohem více."
Jak zatraceně rychle růst
Stlačování platů zaměstnanců sice umožňuje jejich šéfům, aby si mezi sebe rozdělili o to více a stali se pracovně ještě motivovanějšími, skutečně velké peníze se však dají získat někde jinde. Rok co rok jich spousta proteče docela bez užitku veřejnými rozpočty. Tady na ně bohatí zatím nedosáhnou, a proto je třeba tyto toky vhodně přesměrovat. Nejkratší cestou k tomu je "modernizace" sociálního státu.
Proč je nutno sociální stát zmodernizovat? Protože na jeho provozování není dostatek financí. Proč na jeho provozování není dostatek financí, když na jiných místech se hromadí tolik peněz, že pro ně soukromí investoři marně hledají využití? Otázka se zamítá, odpovídají pravicoví ekonomové, kteří nemají čas věnovat se prkotinám.
Ptejme se proto jinak. Jak by mohl mít sociální stát dostatek peněz na své fungování, jestliže ze stagnujících příjmů zaměstnanců nelze platit vyšší daně ani pojistné a jestliže prudce rostoucí příjmy hrstky nejbohatších jsou krok za krokem osvobozovány od placení daní i pojistného?
Přiškrcování toku peněz do veřejného sektoru, z něhož je vyživováno zdravotnictví, školství, sociální péče či průběžné penzijní systémy, není výsledkem náhodného souběhu okolností. Je součástí strategie, která má doširoka otevřít tento prostor soukromým iniciativám.
Nebylo by nijak moudré stlačit zaměstnancům mzdy na úplné minimum. Je třeba ponechat jim tolik, aby z toho mohli odevzdávat příspěvky firmám, které se rozhodly podnikat třeba se školným, ale také v oblasti zdravotního či penzijního pojištění, anebo na poli sociální péče.
Prohlubující se chudoba veřejného sektoru je tedy jen druhou stranou obrovských příležitostí, které se otevírají byznysu s našimi strachy a obavami ze stáří a z nemoci a také z naší touhy dopřát svým potomkům stejné či vyšší vzdělání, než jaké máme sami.
Podnikat v oblasti klasické výroby není zdaleka tak atraktivní a pohodlné, jako věnovat se byznysu v oblastech, kde přímo zákon může donutit občana na podnikatelské aktivity soukromých fondů každý měsíc přispívat. Je-li neviditelná ruka opatřena pro větší slávu trhu kulatým razítkem státní moci, peníze se jen sypou. Proto jsme dennodenně přesvědčování, že stát je ten nejhorší správce, zatímco soukromé fondy nás za mírný poplatek zahrnou komfortem ohledně vzdělání, zdraví a spokojeného stárnutí. Proč téměř padesát miliónů Američanů zůstává bez jakéhokoliv zdravotního pojištění, to se z náborových letáků soukromých pojišťoven nedozvíme. A bývalý odborář, dnes prezident Asociace penzijních fondů Jiří Rusnok nevysvětlí, proč v americkém ráji soukromých penzijních společností nemají dnes čtyři pětiny méně kvalifikovaných zaměstnanců zajištěn žádný starobní důchod.
Jak růst až do nebe
Důsledkem svižného růstu zisků na úkor zaměstnanců je rostoucí zadlužování domácností. Předpokladem otevření služeb veřejného sektoru soukromému byznysu je rostoucí zadlužení státu.
Ani v jednom z obou případů až donedávna nebylo rostoucí zadlužení ekonomy vnímáno jako problém, ale jako účinný nástroj na řešení problémů.
Jak to funguje v případě zaměstnanců? Je hezké přidat majiteli a akcionářům firmy na úkor pracovníků, kterým se platy sníží. Nepříjemné je, že lidé a domácnosti s nízkými platy nebudou moci nakupovat zboží a služby této ani jiných firem. Řešením je domácnosti prostě zadlužit. Jejich zadlužení přináší další obrovské zisky finančnímu sektoru.
Jak to funguje v případě veřejných služeb? Když chudí i bohatí přestávají na jejich fungování přispívat, musí si stát na chod zdravotnictví, školství a sociální péče stále více půjčovat. Ochotně mu na vysoký úrok půjčí ti samí, kteří se zbavili povinnosti platit daně odpovídající jejich příjmům. Tímto způsobem zvyšuje také zadlužení veřejných služeb prosperitu finančního sektoru.
Prostě čím větší tlak na zadlužení domácností i veřejných služeb, tím vyšší zisky třetího, který se směje.
Tím vším se ovšem jen vyhrocuje problém ze všech nejzávažnější. Co s penězi, kterých je v rukách úzké skupinky těch nejschopnějších už tolik, že nemohou být dostatečně výhodně proinvestovány ani stavbou dálnic (na kterou nejsou peníze), ani stavbou škol a nemocnic (na které už vůbec nejsou peníze).
Způsob, jak růst až do nebe, byl nakonec přece jen vynalezen. Nese jméno "kasinový kapitalismus". Velké kapitálové rezervy byly vrženy do víru spekulací, ze kterých - pokud jde všechno dobře - lze získat nekonečně více než z obyčejné výroby a z poskytování běžných služeb. Dokonce ještě více než z výroby a prodeje zbraní. A to už je co říci.
Počínaje sedmdesátými lety 20. století se krůček po krůčku nenápadně změnilo postavení bank a dalších finančních institucí. Předtím fungovaly jen jako nepostradatelný doplněk sektoru výroby. Po finanční stránce zabezpečovaly fungování reálné ekonomiky. Najednou jsou z nich šarlatáni, kteří se věnují "hře s finančními skořápkami". Jednotlivé fabriky a celé koncerny se stávají jen pěšáky na šachovnici v jejich luxusním kasinu, které je otevřeno dvacet čtyři hodin denně.
Finance už nejsou přičinlivým služebníkem výroby, získaly nadvládu nad výrobou, začínají si od počátku osmdesátých let uvědomovat ti chytřejší z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii.
Z finančních spekulací lze získat neskutečně velké sumy dalších peněz. Lze tím přímo astronomicky urychlit Růst růstu. Ovšem jen za předpokladu, že všechno půjde dobře. Bylo tudíž vyvinuto mnoho nástrojů, jak riziko stále odvážnějších spekulací alespoň trochu snížit. Slavné finanční deriváty, které umožňují přenos rizik na druhé, jsou jejich modelovou formou. Smíchat úvěry různé bonity a rozředit nejriskantnější z nich těmi aspoň trochu spolehlivými, to je velké umění čarodějů tržní prosperity. Může vést k Růstu růstu bez hranic, anebo také - ke kolapsu celého systému. Ke kolapsu, který s sebou strhne celé části reálné ekonomiky a potopí loď světových financí. Špičkoví manažeři finančních institucí, rychle se vzdalující na zlatých záchranných člunech, pak se slzou v oku pozorují domácnosti a celé firmy a sektory ekonomiky beznadějně se potápějící do bezedných hlubin svých nezodpovědných dluhů.
Nic neroste do nebe
Není to tak dávno, bylo to v roce 2004, necelé tři roky před vypuknutím světové finanční krize. Hlavní strážce amerického finančnictví Alan Greenspan na adresu kasinové ekonomiky prohlásil: "Nejenom že se jednotlivé finanční instituce staly méně zranitelnými vůči otřesům ze strany průvodních rizikových faktorů, ale dokonce i finanční systém jako celek se stal odolnějším."
Alain Greenspan se prostě spletl. To se může stát každému. V případě drobného omylu jeho a jeho kolegů je následkem ekonomická pohroma, která možná bude hlubší a ještě více devastující, než byla ta ve třicátých letech minulého století.
Opravdu to nikdo ze špičkových expertů nečekal, ale přece jen se to přihodilo. Lidé, kteří dostali od renomovaných bank vysoké úvěry na pořízení vlastního domu, i když se dobře vědělo, že je nebudou schopni splácet, skutečně nebyli schopni své úvěry splácet.
Už se nikdy nedozvíme, zda úžas bankéřů nad touto skutečností byl zcela upřímný, anebo byl pouze hraný. V prvém případě by měl vzniknout nový obor, něco jako psychiatrie bankovnictví. V případě druhém ani nový obor vznikat nemusí. Stačilo by aplikovat kriminalistiku důsledně na svět velkých financí.
Zatím se však děje něco úplně jiného. Spojené státy a po jejich vzoru další "ekonomicky vyspělé" země pumpují astronomické sumy ze státních rozpočtů do finančních institucí stojících na pokraji krachu. Někteří méně šikovní bankéři byli potrestáni tím, že se z nich stali obyčejní poradci šéfů bank s příjmem na hranici pouhého miliónu dolarů měsíčně.
Mezitím se rozbíhá krajně zajímavá diskuse na téma - Kdo za to může. Proti sobě v ní stojí dva tábory. Podle jedněch byli bankéři příliš lační po penězích a prostě to v tomto ohledu pro tentokrát přehnali. Stoupenci tohoto tábora zřejmě navrhnou vychovávat a do služeb národa přijímat pouze takové bankéře, kteří se přihlásí k myšlenkám Matky Terezy. Bude to vzrušující experiment, kdy skromnost, skrovnost a uměřenost zvítězí na poli bankovním nad hamižností a nenasytnou lačností.
Druhý tábor tvrdí, že kolaps bankovnictví a financí má zcela jiné příčiny. Došlo k němu v důsledku příliš silných zásahů státu. Toto je parketa Václava Klause. Experti tohoto druhu sice zatím nevysvětlili, která pravidla kasinového kapitalismu je třeba deregulovat, mají-li chudnoucí zaměstnanci splácet půjčky, na které si evidentně nevydělají, ale takové drobnosti po odbornících snad nemůžeme ani chtít. Prostě bylo v USA zoufale málo trhu a za Bushovy vlády převládalo ještě více ono zhoubné socialistické rovnostářství než pod předsednictvím Čunka u lidovců.
Ponechme naše dva tábory v jejich vášnivé při a podívejme se, co na to všechno říká zdravý selský rozum a dokonce i někteří ekonomové.
Růst růstu ve slepé uličce
Jsou-li peníze vpleteny do kola mechanismu Růstu růstu, vede to dříve nebo později k nahromadění takových finančních zisků na jednom pólu společnosti, že je zhola nemožné nejen je utratit v luxusní spotřebě privilegovaných, ale dokonce je nelze ani uplatnit formou investic do reálné ekonomiky. Odvrácenou stranou jejich kumulace je stagnace příjmů domácností velké části zaměstnanců a chudnutí veřejného sektoru celých států. Ani v tak bohaté zemi, jako jsou Spojené státy, není pak možno kvůli stagnující kupní síle obyvatelstva stavět další a další továrny, dálnice, školy a obchody. Za dané situace by nepřinášely investorům dostatečný zisk.
Protože však peníze jsou zákonem Růstu růstu puzeny k tomu, aby se dále množily, přesunují se do oblasti finančních spekulací. Zde mají vyhlídky na to, že se mohou rozmnožovat za jakoukoliv představitelnou mez. Svět financí se tak stále více odděluje od reálné ekonomiky poskytující klasické zboží a služby. Vytváří spekulační bubliny, například právě onu hypoteční, která se nedávno tak proslavila.
V rámci systému Růstu růstu není možno tyto spekulační bubliny jednoduše propíchnout. Ještě dříve, než samy prasknou, je nutno pokusit se přelít peníze z nich tam, kde budou méně ohroženy. Protože v reálné ekonomice už příliš místa není, děje se to tak, že se na jiném místě nafoukne bublina o něco větší. Ti, jejichž peníze do ní dorazí včas, mohu na tom královsky vydělat.
Snahy o regulaci finančnictví mají v tomto systému pranepatrnou šanci. Takové regulace by snižovaly příležitosti těch největších majetků růst ještě rychleji. Pro jejich haldy peněz by pak nebylo už naprosto žádné využití. Nelze je rozpouštět v platech mizerně placených zaměstnanců, či injekcemi do beznadějně podvyživeného veřejného sektoru. To prvé by přece ohrozilo konkurenceschopnost firem, to druhé by snížilo investiční příležitosti pro soukromé fondy v oblasti zdravotnictví, školství, vězeňství, sociální péče apod. Obojí by šlo přímo proti logice Růstu růstu.
Je docela pravděpodobné, že nafukování bublin stále větších a stále iluzornějších nelze provozovat donekonečna. Ve hře je totiž už jen jediná pojistka, která celý kasinový systém jistí. Touto poslední pojistkou je tisk a v tomto smyslu je bezpochyby správné hovořit o tisku jako o hlídacím psu a strážci demokracie. Jedná se pochopitelně o tisk bankovek, jimiž se stát snaží zachránit krachující finanční sektor.
Růst růstu už minul poslední křižovatku a s neviditelnou nohou triumfálně sešlapující plynový pedál zcela neomylně zabočil do slepé uličky.
www.literarky.cz - Literátní noviny - 23. 2. 2009 - Jan Keller
Kdybych se znovu narodil, chtěl bych být ekonomem. A to ne ledajakým. Chtěl bych být ekonomem neoliberálním. Které jiné povolání má tu výhodu, že člověk nemusí absolutně nic dělat a všichni si ho váží?
Jak by asi vypadal lékař, který by svým pacientům v čekárně vysvětloval, že svému onemocnění musejí dát volný průběh. On je zde od toho, aby okomentoval, jak se jim tento přístup osvědčil, popřípadě vystavil úmrtní list. Jak by vypadal učitel, který by ve třídě předstoupil před žáky s tím, že se mají všechno naučit sami, pak si to pečlivě zopakovat a nakonec se navzájem prozkoušet a oznámkovat. Jak by vypadal mistr pokrývač, který by nad děravou střechou mávnul rukou s tím, že díry se třeba zase samy zacelí a něčím zarostou. Chce to jen dostatek času. Nejpilnější neoliberální ekonomové se chovají přesně tak, jako ti nejlínější lékaři, učitelé a pokrývači. Nedosti na tom, ještě se tím před všemi ostatními profesemi chlubí.
Svoji bohorovnou pohodovost osvědčují při komentování vývoje kursu měny. Když koruna jde nahoru, je to výborné. Znamená to, že nezdraží benzín a že budou lacinější dovolené. Když jde koruna dolů, je to ještě lepší. Plyne z toho, že se exportérům otevřou nové možnosti na světových trzích. Když koruna nejde ani nahoru, ani dolů, je to úplně nejlepší. Nehrozí totiž zdražování pohonných hmot, jako v případě oslabování měny. Nehrozí ale ani potíže vývozcům, jako tehdy, když měna zpevňuje.
Jejich názor na vývoj zdravé ekonomiky je až selsky přímočarý. Je třeba především stlačit mzdy zaměstnancům a udržet je hezky dole. Jen tak bude mít podnikatelský sektor dostatečnou motivaci k růstu. Jsou-li upozorněni na to, že zdaleka nejvyšší mzdy ze všech pobírají zaměstnanci v odvětví financí a bankovnictví, snadno si zdůvodní, že v tomto jediném případě to nevadí. Vysoké příjmy těchto lidí jsou odměnou za to, že se do ekonomiky nijak nepletou, i když by ze své funkce klidně mohli. Svou promyšlenou nečinností se podílejí na rychlejším růstu hospodářství mnohem více než lékaři, učitelé i pokrývači dohromady.
Triumf nejvyšší představuje pro neoliberálního ekonoma vypuknutí světové hospodářské krize. Je tím nejpřesvědčivějším důkazem nadměrného sešněrování ekonomiky a nešťastných zásahů státu. Jak totiž každý dobře ví, příkaznická ekonomika a škodlivé levičácké experimenty byly v posledních osmi letech velice příznačné právě pro zemi, v níž krize vypukla. Teprve až zavládne ve Spojených státech ekonomika skutečně tržní, bude svět vůči krizím imunní. Ti nejpřemýšlivější z neoliberálních ekonomů mají ještě jedno vysvětlení, proč vlastně svět právě nyní zachvátila krize tak hluboká. Je tomu tak v zásadě proto, že světovému hospodářství se daří tuze špatně.
Protože krize přišla zcela prokazatelně úplně sama, je jen logické, že sama také odejde. Nikdo ji nepřipravoval a nikdo o ni nestál. Proto je jasné, že se jí zbavíme tím rychleji, čím ostentativněji ji budeme z nebetyčných výšin svého ekonomického vědění ignorovat.
V názoru na to, za jak dlouho krize odezní, se neoliberální ekonomové dělí do dvou vyhraněných táborů. Oba tábory mají ve věci naprosto jasno. Podle jednoho z nich bude krize krátká. V tom případě nemá nejmenší smysl do ní zasahovat. Podle druhého mínění bude naopak dlouhá. V tomto případě by ovšem bylo příliš nákladné a obrovsky riskantní do ní jakkoliv zasahovat. Je to přece stejné jako s chřipkou. Ta trvá sedm dní, ať už ji léčíte, anebo nikoliv. Dobře si na to vzpomene každý, kdo ji kdy prodělal. Bez ohledu na léčbu se člověk tak jako tak nakonec uzdraví. Snad jen s výjimkou těch dvou a půl tisíce lidí, kteří na chřipku u nás ročně umřou.
Neoliberální ekonom je prostě bytostný optimista, který na detaily nehledí. V politice se mu zdaleka nejlépe daří v opozici. To má totiž zaručeno, že mu vláda nedovolí do hospodářského života jakkoliv zasahovat. Dokonce ani v případě, že by ve slabé chvilce podlehl pokušení, překročil ze všech nejposvátnější zásadu laissez passer, laissez faire a pokusil se něco užitečného pro ekonomiku udělat.
www.pravo.cz - publicistika - 27. 4. 2009 - Jan Keller
Stojíme před dvěma důležitými volbami a můžeme sledovat, jak rychle pravice dohání levici.
Nejde o vývoj preferencí, ale o míru politické bezradnosti.
Po listopadu 89 se mnozí lidé vysmívali hrstce těch, kdo vystupovali levicově. Tvrdili jim, že všechny recepty levice zkrachovaly a být levicový je totéž jako být naprosto bezradný. Nabytá svoboda byla v jejich pojetí naprostou svobodou sledovat jedinou možnou cestu – cestu budování prosperity po americkém vzoru. Západní Evropa se mnohým jevila až příliš socialistická.
Narůstající problémy amerického způsobu budování prosperity nechtěla vidět a dodnes vidět odmítá především ODS, ať již pod vedením Klausovým či Topolánkovým. Náš velký vzor mezitím směřoval k velké krizi. ODS však neprokazuje schopnost zpětné vazby, která je známkou inteligence.
Hlásá nutnost snižování nákladů na práci, i když americkou ekonomiku nezachránilo ani to, že třetina zaměstnanců tam bere mzdu na úrovni či dokonce pod úrovní hranice bídy. Agituje za privatizaci systémů sociálního zabezpečení, i když ve Spojených státech to zanechalo 50 miliónů lidí bez zdravotního pojištění a čtyři pětiny málo kvalifikovaných bez jakéhokoli pojištění důchodového. Ústy nastrčených ministrů, jako byl třeba Ondřej Liška, pracuje na zavedení školného, i když ve Spojených státech jsou dnes právě studentské půjčky jedním z hlavních viníků rostoucího zadlužování mladé generace.
Zcela nezávislí experti – jakoby naklonovaní v myšlenkové dílně ODS – nás donedávna ujišťovali, že rostoucí zadluženost domácností není problémem. Americké domácnosti jsou přece zadluženy mnohem více.
Dnes se tedy již souhrn všech amerických dluhů od úrovně domácností až po federální vládu rovná hrubému domácímu produktu zbytku zemí planety. Milióny Američanů přicházejí o své domy. Skutečně je zadlužování domácností tak nevinné?
Mirek Topolánek už prohlásil, že do konkrétních diskusí o reformách ho nikdo nedostane. On bude v předvolební kampaní mluvit pouze o svobodě.
Svoboda je krásná věc. Ještě nikdy neměla naprostá bezradnost pravice tak libozvučné a povznášející jméno.
www.pravo.cz - publicistika - 2. 4. 2009 - Jan Keller
Mirek Topolánek soudí, že udělal vše, aby naši zemi nepostihla světová hospodářská krize. Domnívá se, že krize nás může postihnout pouze sekundárně nebo terciárně. Tím v podstatě říká, že může dojít k dramatickému propadu výroby a k masové nezaměstnanosti. Finance však budou dál naprosto zdravé, mateřské banky v Paříži ani Vídni o své peníze nepřijdou.
Pak však z čistého nebe přišlo vyjádření nedůvěře vládě. Topolánkovi jde z toho mráz po zádech. Celé jeho dílo je v troskách. Prosperita je nám náhle tak vzdálená, jako když nastupoval po Paroubkově vládě.
Pan premiér by se měl uklidnit. Strmý pád akcií, který ho tak vyděsil, se nekoná. Nedošlo ani k pádu koruny, jak vyděšeně prorokoval. Propad průmyslové výroby je sice enormní, čísla o tom jsme si však mohli přečíst ještě před hlasováním o vládě. Právě tak jako údaje o hrozivě rostoucí nezaměstnanosti.
Konkrétně například na severní Moravě jsme tyto zneklidňující trendy zaznamenali ještě hluboko v dobách, kdy Topolánek s bohorovností sobě vlastní k pobavení Evropy tvrdil, že nás se světová hospodářská krize vůbec nedotkne.
Naštěstí se odstupující premiér nepoddává. Stále znovu vstává, aby čelil ranám těch, kdo způsobili dnešní nestabilitu a chaos. Cítí se přitom jako ryba ve vodě, když nalézá řešení tam, kde ostatní selhávají.
Zdá se ovšem, že náš skromný předseda vlády přece jen ve svých protikrizových opatřeních na něco zapomněl. Přitom stačilo tak málo. Úplně stačilo, aby premiér své prodloužené ruce řekl: Dalíku, ve světě zuří krize, doba je nejistá a naše vláda hodně vratká. Ne aby tě napadlo potopit nás tím, že se pokusíš ovlivňovat veřejnoprávní média.
www.pravo.cz - publicistika - 30. 3. 2009 - Jan Keller
Mirek Topolánek je zdrcen a pláče nad tím, jak vyslovení nedůvěry jeho vládě poškodilo obraz naší země v Evropě.
Rozplakal i některé komentátory.
Premiér v demisi soudí, že jsme byli dosud vnímáni jako „úspěšná země vedoucí Evropu“. Na stránkách evropského tisku najdeme však něco jiného.
Především pád Topolánkovy vlády vůbec nefiguruje na předních místech evropských deníků. Například ty francouzské věnují větší pozornost stanovisku církve k používání prezervativů. Jejich účinnost nejnověji zpochybnil biskup orleánský.
Le Monde soudí o úspěšnosti Topolánka toto: Padl premiér, který měl značné problémy prosadit svoji autoritu po předsednictví Sarkozyho. Deník Libération cituje vysoce postaveného bruselského diplomata, který soudí, že „i to málo, co český premiér do nynějška předvedl, nyní pomine“.
Německé i britské deníky věnují pozornost spíše Topolánkovu nejapnému útoku na Obamovu politiku než tomu, co se děje v Praze. Frankfurter Rundschau přirovnává poraženého Mirka Topolánka ke chromé kachně belhající se v čele Evropy a britský deník The Financial Times vidí české předsednictví EU jako dlouhý a špatný sen.
Tentýž deník komentuje jízlivosti českého premiéra na adresu žen v Evropském parlamentu a naznačuje, že Mirek Topolánek nepatří k mužům, kteří by byli schopni se za své trapné výroky alespoň zastydět.
Liché jsou též obavy premiéra z toho, že nás Evropa hodí do jednoho pytle s Maďarskem či Litvou. Nejen francouzský Le Point či britský The Herald Tribune výslovně konstatují, že tato vláda nepadla z důvodů ekonomických, nýbrž čistě politických.
Pro italské deníky není Topolánek vůbec zajímavý. La Repubblica se o jeho pádu zmiňuje jen letmo v článku věnovaném schodkům veřejných financí. A další deník, Corriere della Sera, věnuje větší pozornost tomu, že dánská europoslankyně Hanne Dahlová přišla na zasedání, na kterém vystoupil i český premiér, s právě narozenou dcerkou. Mirek Topolánek má tedy přece jen důvod být zdrcen. Zmíněnému článku nevévodí jeho fotka, nýbrž obrázek rozkošného asi týdenního miminka.
www.pravo.cz - publicistika - 30. 3. 2009 - Jan Keller
Srpen 7, 2009
Těsně předtím, než se lidé rozjeli na dovolenou, přinesly dvě naše nezávislé agentury překvapivé výsledky ohledně preferencí Kalouskovy nejnovější politické strany. Bylo to snad vůbec poprvé v dějinách, kdy byla tak značná pozornost věnována straně, která zatím ještě ani pořádně nevznikla, o jejímž programu nebylo prakticky nic známo a jejíž kandidáti do voleb – s výjimkou Karla Schwarzenberga – nebyli ještě veřejnosti známi.
Přesto obě agentury zjistily, že se jedná o stranu mimořádně populární. Podle prvého z průzkumu by volbu TOP 09 nevylučovalo 39 procent lidí, tedy vyšší procento voličů, než kolik jich odevzdává své hlasy ODS či sociální demokracii. Lidé odpovídali na zcela korektní otázku, a sice, zda by straně ve volbách odevzdali svůj hlas. Měli přitom pět možností: určitě ano (3%), spíše ano (9%), možná (27%), spíše ne (33%) a určitě ne (28).
Jak vidno, výsledek dává 100% , takže vše vypadá nanejvýš přesvědčivě. Problém je v tom, že respondente neměli možnost zaškrtnout odpověď: „Nevím, nepřemýšlel jsem o tom“. Stačilo pak sečíst první tři výsledky, aby vznikl dojem, že pro stranu vyslovilo sympatie zázračných 39% voličů. Celá finta pochopitelně spočívá v tom, že prostřední odpověď („možná“) ve skutečnosti nahrazuje ono „nevím“. Příslušných 27% dotazovaných však bylo zahrnuto mezi latentní stoupence strany. To pak preference Kalouskovi naskakují jedna radost.
Druhý výzkum, realizovaný o necelý týden později, šel na věc neméně rafinovaně. Dotazovaní se měli vyjádřit k otázce, zda strana ve volbách může uspět. Výsledkem byl palcový titulek: 44% věří v úspěch TOP 09. Čtenář by z toho mohl usoudit, že strana si během pouhých pěti dnů polepšila o plných pět procent. Ve skutečnosti je to zase tak trochu jinak. Aby měl výzkum vůbec nějakou vypovídací hodnotu, musela by následovat otázka: „Proč si vlastně myslíte, že TOP 09 ve volbách uspěje?“
Nelze vyloučit, že velká část z oněch 44% dotazovaných by odpověděla velice prostě: „Vlastně ani nevím a je mi to docela jedno. Já je v žádném případě volit nebudu“. Další dotazovaní by třeba odpověděli: „Protože voliči jsou tímto směrem masírováni celé čtyři měsíce před volbami.“ A kdo ví, kolik by jich odpovědělo: „Top 09 uspěje, protože ti nahoře vědí, kam nasypat peníze.“
Nad možnými odpověďmi se můžeme jen dohadovat. Skutečností zůstává, že výrok „věřím v úspěch TOP ve volbách“ rozhodně není totéž jako výrok „přeji si úspěch TOP ve volbách“.
Nyní je období dovolených, proto nás nikdo nebude obšťastňovat podobně exaktními výzkumy veřejného mínění. Ty nastoupí zase až několik málo týdnů před volbami a nepochybně budou formulovány tak, aby přinesly Kalouskově straně ještě vyšší a příznivější skóre. Nemělo by nás ani v nejmenším překvapit, pokud přesáhne sto procent.
Publikováno v Literárních novinách
In: http://www.czechfp.cz/site/?p=8188