24.07.2008 - Jan Keller - Publicistika - str. 06

Letos UFO nepřiletí

Někdy koncem července přilétávají k nám každoročně tajemní Ufoni. Řeší se problémy se záhadnými kruhy v obilí, publikují se fotografie neznámých létajících objektů a psychotronici vyrážejí do terénu zjišťovat tvrdá fakta o mysteriózních úkazech.
Vše nasvědčuje tomu, že letos UFO nepřiletí. Bylo by to zbytečné. Vždyť máme paní Parkanovou. Vydala se na dlouho plánovanou cestu do USA, během níž měla podepsat smlouvu SOFA o pobytu amerických vojáků na našem území. Premiér Topolánek, který v předjaří hlásal, že smlouva je hotova a může být podepsána prakticky okamžitě, svá slova potvrdil s tím, že může být podepsána možná už během podzimu.
Je prý třeba něco doladit ohledně daní. Zde vzniká další velká záhada. Pročpak my jako přítel nejvěrnější máme být za svůj podíl na obraně Spojených států kráceni na daních stejně jako země, ve kterých se vojensky usadili až poté, co je dobyli? Tak to tedy máme za naši tužbu patřit do vyššího civilizačního okruhu se všelidskými neprodejnými hodnotami?
Kruh tajemných záhad se tím však neuzavírá. Paní Parkanová vyjádřila přesvědčení, že jedině stavba „malé americké základny“ může pojistit naši svobodu a suverenitu. I vesmírní mužíčci by nad takovou řečí jistě kroutili oranžovou hlavičkou s velkými kusadly.
Vypadá to, jako by nás chtěl někdo zbavit paměti. Když jsme 12. března 1999 vstupovali do NATO, všichni řečnili o tom, že naše svoboda a suverenita jsou konečně plně garantovány. Když se na jaře 2004 připomínalo pět let našeho členství, byla to další salva oslav naší stoprocentně zaručené suverenity a svobody.
Nyní tedy vidíme, že nám ti nahoře celou dobu lhali. Svobodní a suverénní budeme jedině s nepatrnou základničkou a malinkatým radárkem. Luštitelé záhad by už měli začít pátrat, jak dnešní mocní rozšíří naši svobodu za dalších pět let. To už na ochranu naší suverenity jedna malá základnička určitě stačit nebude.

29.07.2008 - Jan Keller - Publicistika - str. 06

Pokusní králíci

Tým odborníků, kteří se profesionálně zabývají problematikou radiolokátorů a šíření radiových vln, vypracoval zprávu, která upozorňuje na vážná zdravotní rizika umístění amerického radaru v Brdech a doporučuje rozšířit bezletovou zónu na 50 až 80 km.
Tito odborníci v podstatě dávají za pravdu jiné studii z počátku listopadu loňského roku vypracované učiteli Vysokého učení technického v Brně. Ta rovněž upozorňuje na řadu nejasností, ba přímo chyb ve zprávě, kterou si pořídila vláda.
Nemohu se vyjadřovat k odborné stránce věci, neboť na to, abych rozuměl vojenským otázkám, mám jen o něco málo větší kvalifikaci než paní Parkanová. Pokud absolvovala základní vojenskou službu, omlouvám se jí.
Jde tady o něco podstatnějšího. Už rok a půl jsme ubezpečováni, že v otázce radaru rozhodnou zcela kompetentně naši politici. Premiér Topolánek po přečtení pouze jedné ze tří existujících studií prohlásil, že zdravotní rizika jsou vyloučena. Už v této chvíli by měl uvažující občan pořádně zbystřit. Je třeba si uvědomit, že takto rezolutní prohlášení vydal člověk, který je autorem výroku: „…já vás ubezpečuju, že z tohoto zařízení nevychází žádné záření.“
V konečné instanci o nás mají rozhodnout poslanci a senátoři. Pokud se chceme cítit bezpečni, měli bychom se zajímat o to, zda si naši zastupitelé přečetli a ve svých klubech diskutovali nad zprávou zmíněných odborníků z brněnského VUT.
Také by nás mělo zajímat, zda plánují odbornou rozpravu nad textem nejnovější varovné expertní studie.
Pokud zní obě odpovědi negativně, pak se o nás v této věci nerozhodne ani kompetentně, ani demokraticky. Rozhodnou lidé typu Petra Wolfa, kteří mají úplně jiné starosti než procházet se zprávami o fyzikálních vlastnostech radarů.
Z hlediska sociologického lze to, co se u nás právě děje, popsat velmi jednoduše: jedná se o pozvolný proces přeměny občanů v pokusné králíky. Bude se na nich testovat, co všechno vydrží.

12.07.2008 - Jan Keller - Publicistika - str. 06

Jako pod rentgenem

Bílá koule oddanosti ještě v Brdech nestojí, ale už nyní pronikavě prosvětluje poměry, do kterých pomalu zabředáváme.
Mezi základní znaky demokracie patří respektování vůle většiny, možnost hlásat volně své názory, průhlednost rozhodování a svoboda volby. Čeho se stáváme svědky v naší stále ještě demokratické zemi?
Princip vůle většiny v kauze radar od počátku neplatí. Občan je líčen jako bytost neinformovaná, zmítaná vášněmi, neschopná utvořit si vlastní názor, jako tvor kýmsi manipulovaný. Až mráz běhá po zádech při pomyšlení, že takto nesoudní tvorové už za pár měsíců budou opět připuštěni k volebním urnám.
Není to hazardování s naší křehkou demokracií?
Odpůrci radaru mají stále možnost hlásat svůj názor. Vytváří se však kolem nich pavučina podezření. Kdo tyto lidi vlastně platí? Čí zájmy hájí? Jak to, že jejich stanovisko je tak blízké oficiálnímu stanovisku ruské vlády? A nenahrávají náhodou také Číňanům? Podobné narážky slýcháme stále častěji, veřejně zaznívají z úst mocných včetně premiéra. Máme věřit, že tajné služby jsou vůči podobným narážkám hluché? A pokud nejsou, co z toho může plynout? Těžko říci, pavučina sice nenápadně, ale čím dál více houstne.
O průhlednosti rozhodování raději nemluvit. Občané jsou poučováni o tom, že za ně kompetentně rozhodnou jejich volení zastupitelé. Tito zastupitelé však sami přiznávají, že nemají potřebné informace. Diskuse o radaru byla v parlamentu zablokována. Jen několik nejvyšších členů vlády má přístup k tajným informacím. Jak nedávno přiznal jeden z nich, Martin Bursík, ani oni nevědí, jaké parametry bude mít zařízení, o jehož neškodnosti hlavní hygienik již téměř před rokem vydal své dobrozdání.
Předseda vlády právě pohrozil, že pokud neprojde radar, zablokují jeho lidé celoevropsky významný lisabonský dokument. Je to obyčejné vydírání, které má poslancům znemožnit rozhodovat se podle svého vlastního svědomí. A jak je to se svobodnou volbou? Ti, kdo se jinak rádi stylizují do role demokratů, nám oznamují, že radar je prostě nezbytnost. Za minulých, bytostně nedemokratických časů bychom řekli – poznaná nutnost. Kterým směrem to vlastně jdeme?

08.07.2008 - Jan Keller - Publicistika - str. 06

Nic než radar

Když Mirek Topolánek odjížděl koncem zimy do Washingtonu, suverénně médiím tvrdil, že smlouvy o radaru jsou prakticky hotovy, zbývá prý už jen podepsat.
Nebyla to pravda, tak jako není pravda nic z toho, co nám vláda o radaru říká. Na každou racionální námitku, na každý věcný argument, na každou zprávu fundovaných odborníků ozývá se ze Strakovky jednotné „Nic než radar“. Radar měl ochraňovat Evropu. Nyní bude tedy smlouva o něm s velkou slávou podepsána v situaci, kdy nikdo neví, který stát si nechá vnutit instalaci amerických raket. Poláci to podle všeho nebudou. Litva už vyslovila vážné pochybnosti. Instalované zařízení tedy, oproti ujišťování všech vládních činitelů, Evropu ani nás chránit nebude. „Nic než radar“ zní odpovědí ze Strakovky.
Na americko-polsko-českém obranném systému se prý už začíná shodovat celá Evropa. Stane se součástí společného systému ochrany v rámci NATO. Přesně tak Martin Bursík po svém prezentoval výsledky dubnového summitu NATO. Nyní by měl tedy objasnit, jak je možné, že celá Evropa souhlasí s americkými raketami v Polsku, jen Polsko ne.
Nicnežradaristé nám vysvětlují, že bez radaru se staneme snadno zranitelnými obyčejnými členy NATO. Podobají se onomu mladíkovi z prádelny, který si ve filmu Tenkrát na Západě věřil tak málo, že kromě opasku nosil i kšandy. Když jsme vstupovali do NATO, nikdo nás nevaroval, že se tím stáváme pouze obyčejnými lehce zranitelnými členy. Proč jsme vůbec do tak bezbranné organizace vstupovali? Raději se na to ani neptejme. Dopředu víme, jak by zněla odpověď.
Ti nejupřímnější z nicnežradaristů naznačují, že přítomnost americké posádky na našem území nás ochrání před údajnými choutkami ze strany Německa a Ruska. Kdyby byli tak chytří, jak jsou upřímní, podobné „argumenty“ by si jistě odpustili. Proč by nás před Německem ochránila jedna základna u nás, jestliže by nás neochránila síť US základen umístěných přímo v Německu? A jak by nás před Ruskem spasila jedna ničím nechráněná bílá koule?
„Nic než radar“, brouká si tiše paní Parkanová a veřejnost už trne v předtuše zrodu její nové písně.

Zdroj: www.pravo.cz