NALEZNE VĚDA PRO NEMOCI NOVÁ VYSVĚTLENÍ? úvaha I.AIDS-disidenti - varující kauza „Ztratil jsem všechno, co jsem měl, včetně své práce, ale vím mnohem více o lidech. Mohl jsem si uvědomit, že ti, kteří lžou kvůli vlastnímu obohacení, jsou vinni. Ale stejně vinni jsou ti, kteří o těchto lžích vědí, ale mlčí a jsou konformní k těmto lhářům. Abychom to mohli ukončit, musí každý z nás v sobě najít odvahu k boji mezi pravdou a lží, mezi znalostmi a nevzdělaností… Doufám, že ti, kteří používají strach k tomu, aby ospravedlnili své lži, na to jednou doplatí a my budeme mít zase spravedlnost. Nic víc." (Eduardo Versiny, vědec, ktery se rozhodl vyslovit své pochybnosti o výzkumu a léčbě AIDS, nedlouho před svou smrtí) Kdo jsou tito nešťastníci, proti kterým se údajně spikla většina vědeckého světa, kteří jsou sledováni tajnými službami, jimž je bráněno v publikovýní svých názorů a kteří jsou často vystaveni různým formám nátlaku nebo dokonce útokům na vlastní bezpečnost a občanská práva? Jsou to všichni, kteří nepodlehli soustředěnému tlaku různých oficiálních i skutečných vědeckých kapacit,vlivových skupin a masmédií a neuvěřili bezvýhradně různým tvrzením, týkajícím se onemocnění AIDS a tzv. infekce HIV a snaží se soustavně dobrat podstatných pravd a svá šokující, ale uvěřitelná tvrzení soustavně publikují (resp. se publikovat snaží) i přes (často organizované) snahy tento alternativní postoj a názory umlčet, izolovat, nezveřejňovat. Mimo to (jako správní disidenti) kladou oficiálním kapacitám v oblasti HIV/AIDS vytrvale různé dotěrné otázky, na něž dostávají zpravidla jen vyhýbavé a zcela nekonkrétní odpovědi, píší různé petice a otevřené listy a prostě se jen tak nevzdávají. I když se hlavní bitva odehrává mimo území ČR, první malé střety, zatím více-méně v mezích slušnosti se odehrály i u nás. Jaká jsou to tvrzení, která AIDS-disidenti zpochybňují a které vyvolávají jejich alarmující a provokující otázky? - Existuje virus (infekce) HIV, který vyvolává onemocnění AIDS - Virus HIV byl vyfotografován - AIDS je nevyléčitelný - Bezpečný sex je základní prevencí před infekcí HIV (onemocněním AIDS) - Radikální chemoterapie (např. pomocí AZT) více léčí než škodí (právě v důsledku nesprávnosti HIV-teorie) - Testy na přítomnost viru HIV jsou průkazné (validní) - AIDS není léčitelný alternativně (přinejmenším se stejnými výsledky jako chemoterapeuticky) - Je to virus HIV a ne chudoba či drogy, co způsobuje tzv. africký AIDS, tedy skutečnost, že v Africe krutou smrtí s klinickým obrazem označovaným jako AIDS umírají tisíce a miliony lidí Atd. atd. atd. Otázky AIDS-disidentů zpochybňující tyto doposud před širokou veřejností nezpochybňované „axiomy" přinesly přinejmenším jeden výsledek: Veřejnost si všimla, že na tyto otázky skutečně neexistují dostatečně průkazné odpovědi . Do Česka se přesunul minulý rok tento boj teorií rázným kopnutím do dveří našeho zatuchlého mediálního světa publikací kolektivu autorů, která vyšla z iniciativy beskydského rodáka, investigativního novináře a sociologa v oblasti medicínských vztahů, třicetiletého Davida Šubíka, který tak dobrovolně riskuje, že se stane prvním AIDS-disidentem u nás. („HIV – lež, které uvěřil celý svět", Datel, Brno 2000) Díky novinářské honbě médií za senzacemi, která tentokrát (u nás výjimečně) přehlušila snahu něco ututlat, se ovšem spíše stal mediální hvězdou než disidentem. To však ovšem zřejmě nezměnilo mnoho na (ne)ochotě oficiálních míst se položenými otázkami hlouběji zabývat. I když se hlavní bitva odehrává mimo území ČR, první malé střety, zatím více-méně v mezích slušnosti se, jak dokumentuje Šubík, (některé i z jeho popudu) odehrály i v ČR. Méně morální ovšem je, že se na základě terapie, která není dostatečně vědecky podložená léčí konkrétní lidé, jejichž zdraví je tak (možná zbytečně a mnohdy možná jen díky sklonů lékařů k alibismu a pohodlnosti) poškozováno. Omluvou našim lékařům budiž fakt, že ani hospodářsky mnohem vyspělejší země nejsou se stavem poznání a léčby HIV/AIDS podstatně dále, že lékaři se často snaží pomoci, jak umí, co je ovšem často opět podmíněno nejen jejich schopnostmi, ale i obecným poznáním dané nemoci – a někdy je možná opravdu lépe léčit tak říkajíc za pochodu než vůbec. Nemocní mají aspoň pocit, že se něco kolem nich a nemoci děje a neprohlubuje se u nich již tak závažná deprese a stres, mající vliv na progresivitu mnoha onemcnění, i když v takových nejistých případech je obecně lépe použít měkčí, tedy většinou alternativní metody. Celosvětově možná teorie HIV/AIDS zabránila mnoha sociálním otřesům a možná i novým válkám, ke kterým by možná došlo, kdyby konkrétní společnost či komunita našla jiné „viníky" onemocnění (drogy, chudoba, nedostatečné zdravotnictví či výživa aj.) nebo si uvědomila, že o nich nic netuší. Všeobecně je však možno pochybovat o tom, zda tak časté vydávání zbožných přání vědecké veřejnosti za fakta, jaké dokládá Šubík ve své knize a jakých jsme zřejmě na mediální i odborné úrovni svědky v kauze HIV/AIDS, není spíše sypáním cukru do rány. Nemůžeme samozřejmě říci, že by lidstvo na výzkum tohoto hrozného onemocnění nevynakládalo dostatečné prostředky, díky snaze vyhýbat se přímé konfrontaci s dotěrnými otázkami se však možná prostředky vynakládaly na výzkum směřující špatným směrem. Je také možné, že se medicína jako celek ocitla před zdí možností tradiční medicíny a na prahu nového poznání, a že jen kvalitativně zcela nové chápání podstaty nemoci může vysvětlit některé rozpory hromadící se dnes v oblasti výzkumu již celé skupiny tzv. autoimunitních, alergických, retrovirových, prionových a svalově-mozkových degenerativních onemocnění. V tom případě by manipulace v kauze HIV/AIDS brzdila vývoj v mnohem větší oblasti medicíny, než jen v těch, se kterými výzkum HIV/AIDS bezprostředně souvisí. Nikdo samozřejmě již nikdy nevyvrátí opodstatněnost infekční teorie infekčních onemocnění u drtivé většiny nemocí, které jsou takto označovány. Vystoupíme jen na vyšší patro, ze kterého budou mnohé souvislosti jasnější a hlavně, ze kterého se vysvětlí i podstata „infekčnosti" u těch nemocí, kde klasická teorie selhala nebo nevysvětlila ani to nejpodstatnější. Musím přiznat, že přestože jsem o alternativních teoriích některých nemocí sám často uvažoval, a přestože již pár let sbírám do své databáze zmínky o možnostech alternativní léčby AIDS, a o případech (mnohdy léčebnému efektu neadekvátní) škodlivosti chemoterapie, možnost tak radikálně odlišného pohledu jsem právě v oblasti AIDS/HIV nečekal a Šubíkova knížka mě doslova ohromila. Bude to chvíli trvat, než si odborník či publicista, a tím spíše normální občan projde v hlavě zpětně všechny ty nespočetné případy, kdy se setkal s informacemi o HIV/AIDS setkal a rozhodne si sám pro sebe, zda se setkal také s dostatečným důkazem pro existenci viru HIV a příslušné teorie onemocnění AIDS, nebo ne. ZDÁ SE mi, když lovím namátkou ve své pamětí (a toto slovo ZDÁ SE je asi v tuto chvíli důležité), že jsem se ASI někdy setkal s NĚČÍM, z čeho by se MOHLO usuzovat, že pokud by si někdo vstříkl krev „infikovaného", „pozitivního", „AIDS nemocného" pacienta, že by s vysokou pravděpodobností také onemocněl. Je to však důkaz přítomnosti virové (nebo jiné jednoznačně geneticky charakterizované cizorodé a relativně autonomní) částice? Známe dnes již přece teorii „infekčních" prionů, která, i když není sama zcela prokázaná a srozumitelná je vlastně jedním z oficiálních zpochybnění všemohoucnosti tradiční infekční teorie nemoci. Naopak si vzpomínám zcela jistě, že jsem se v médiích a odborné literatuře setkal s případy - spontánního uzdravení nemocného AIDS - kdy přes potenciální masivní infekci (příjem krve, matka v době těhotenství s onemocněním AIDS aj.) pacient neonemocněl AIDS - překvalifikování AIDS na imunitní nedostatečnost - nepropuknutí nemoci u osob infikovaných HIV - oněmocnění AIDS u osob, které se neměly kde nakazit (následovala nová oficiální teorie, že HIV je přenosný i potem a slinami do otevřené rány) - že byly zpochybněny některé testy HIV i celé testovací série či produkty téže značky - že neléčený nebo alternativně léčeny žil v mnoha případech déle než léčený, atd. atd. atd. Opravdu jsem na vážných pochybách, zda je můj údiv nad Šubíkovou knížkou vyvolán mimořádností alternativního pohledu autorů nebo (to pravděpodobněji) tím, že přístup, který je běžný u mnoha jiných nemocí (tedy relativizovat jednotlivé teorie vzniku konkrétní nemoci a klást je spíše vedle sebe než nad sebe), je v případě HIV/AIDS v médiích a na různých konferencích za vydatné pomoci vlád, farmaceutických a zdravotnických lobby infekčni virová teorie vydávána uměle za jedinou možnou, čímž je vybudovaná vysoká a nákladná informační hráz, jejíž protržení vyvolává v mozcích mediálních percipientů opravdovou katastrofu. Každý seriózní a i mnohý méně seriózní vědec si dnes přizná, že vysvětlení nejvlastnější a nejpůvodnější podstaty nemocí jako je roztroušená skleróza, Parkinsonova nemoc, Creutzfeld-Jacobova nemoc, nemoc šílených krav (scrapie, hovězí houbovitá encefalopatie, BSE) a některých dalších nemoci označovaných jako prionové, retrovirové či neuro-svalově degenerativní je sporné, neúplné, že existuje více teorií, z nichž některé jsou sice úspěšnější a možná i pravdě blíže než jiné, ale ne zcela prokázané či ne zcela úplné, a to ani v rozhodujících aspektech, jejichž řešení by přineslo veřejnosti EVIDENTNÍ osvětlení těchto nemocí a JEDNOZNAČNÉ přijetí těchto teorií. Je zajímavé, že v případě HIV/AIDS se taková názorová (a většinou věci prospěšná a opodstatněná) tolerance neprojevila. Je třeba říci, že není příliš přesvědčivé, když si vědci na každou novou záhadnou nemoc vymyslí (AD HOC) jednu novou teorii. Na jednu onkoviry, na jinou retroviry, pak zase infekční priony a potom zase nepolapitelný virus HIV. Věda již má dostatek zkušeností s tím, že jeden objev zpravidla vysvětluje celou třídu jevů a teorie „pro jeden případ" nebo pro „pár případů" nemívají dlouhou životnost. Obecně je tedy možno předpokládat, že skutečný nový pokrok v medicíně a v léčbě mnoha „záhadných" onemocnění přinese až zcela nový pohled na teorii nemoci obecně. Společenská poptávka po takové teorii je v každém případě velká. Abychom neviděli ve všech méně přemýšlivých a samostatných novinářích, vědcích, lékařích a vládních činitelích jen zloduchy, kteří chtějí klamat nešťastné pacienty a širokou veřejnost, musíme si uvědomit nejen omezenost lidského poznání a osobního hrdinství, ale zejména systémové nedostatky, které vedou společnost mnoha států k tomu, že se manipulace a arogantní zacházení s pravdou, polopravdy nebo lži stávají rutinní řídící a komunikační metodou. Chybný a nedokonalý je především systém, i když člověk, který je v mnoha případech také značně nedokonalý, dokáže tuto systémovou chybnost proměnit v opravdovou katastrofu. Musíme si uvědomit, že je to v principu stejný a na základě demokratických voleb (alespoň zpočátku, nebo alespoň naoko) fungující systém, který spaloval za druhé světové války židy a cikány, v dobách amerických výbojů (pomocí napalmu) Vietnamce a dnes třeba právě hovězí dobytek nebo literaturu AIDS-disidentů. Nevím o lepším systému, než je demokracie, zdá se však, že se dá snadno zneužít k šíření korupčně-úřednicko-vojenské či mafiánské totality. Musí být doplněna systémem, který by formální demokracii v případě stavu nouze dokázal přimět k sebenaplnění životem pravé tvůrčí a duchovní demokracie. Materiál shromážděný Davidem Šubíkem je důležitým sociologickým varováním, ať se již jeho alternativní medicínský pohled ukáže jako správný či nikoliv. Úvaha II. Co je to energoinformační medicína aneb Praštěme ho fraktálem! Jestliže fyzika připouští dualistický nejen-částicový pohled na hmotu (teorie pole), je tak nevědecké zastávat teorii, že nemoc může vzniknout na energoinformačním podkladě v nejužším i nejširším smyslu slova? Protože věcí, co si pod tímto termínem můžeme představovat, je skutečně mnoho, uveďme si namátkou pár příkladů. Příklad č. 1: Psychosomatická léčba Stejně jako může nemoc vzniknout na psychosomatickém základě, můžeme ji někdy skrze psychiku, mysl a informace lidskému mozku dodávané i léčit. I to je svým způsobem energoinformační léčba. A tak funguje například i placebo. Jde ovšem spíše o léčbu jen samotnými informacemi, resp. informacemi emocionálně zabarvenými. V úvaze o léčbě energoinformační se tento příklad nachází zejména proto, že mnozí odborníci mají snahu částečně nemístně psychologizovat problematiku působení energoinformace, tedy redukovat ji na efekt placeba, sugesci apod. Některé formy psychosomatické léčby ovšem mají s pravou energoinformační léčbou značně nejasnou hranici Příklad č. 2: Bioenergetická léčba Někteří vědci chápou pojem bioenergie jako úhrn známých a měřitelných energoinformačních projevů buňky (jejichž nositeli jsou známá pole a částice) – i tato forma bioenergie má významný a ne zcela probádáný vliv na naše zdraví. Pole neorané tvoří například teorie ultrafialových buněčných fotonů, studených elektronů a vliv statické elektřiny a iontů. Musíme si však přiznat, že bioenergetická léčba v nejužším smyslu nespočívá ve sledování a využívání těchto známých částic a polí (energií), ale v něčem, co nemá materiálního nositele nebo jej neznáme. (Je ovšem možné, že vliv známých částic a polí tvoří nejnižší a zřejmě nejméně účinnou složku bioenergetického působení.) Pokud Vám léčitel „mává" rukama nad hlavou nebo jinými částmi těla, patrně se o něco jako bioenergetickou léčbu snaží. Nazývá se to metoda reiki, zahřívání krve podle Džuny, živočišný magnetizmus podle Messmera, bezkontaktní masáž a stem dalších názvů. Je známo, že se „bioenergie" může přenášet bezkontaktně i kontaktem (např. i mimoděk při běžné masáži). Tato forma „energoinformace" je zřejmě obsažena i v rostlinách, ve zvířatech a v jakési hrubší formě i v neživé přírodě (nerostné krystaly, tzv. zemská energie aj.). Tuto informaci prý dokáže využít například i homeopatie při zpracování materiálů živočišného i neživého původu. Není známo, co vlastně bioenergie (energoinformace), když vyloučíme princip placeba, psychosomatického působení či sugesce, je. Někdy se bioenergie chová jako pole, někdy jako tekoucí potenciál, někdy dokonce jako nehmotná informace (informace bez signálu) s hmotným účinkem (s jejíž pomocí by fyzik snadno vysvětlil například i telepatii). Výstižnější pojmenování než bioenergie (energoinformace) je někdy biorezonance. Příklad č. 3: Fraktály Zcela novou oblast strukturálního působení (a teoretický prostor pro působení bioenergetické) otevřela teorie fraktálů se kterou přišla věda chaologie. Zjistil jsem, že řada vysokoškoláků, ale dokonce ani matematiků a fyziků vůbec netuší, co to fraktál je, přestože mnohé fraktály mají velmi názornou (až zábavnou či uměleckou), viditelnou a mnohdy i hmatatelnou podobu a jsou přítomny prakticky ve všem, na co se může lidské oko podívat a lidská mysl pomyslet. Protože kdo žádný obrázek fraktálu nikdy neviděl, jeho popis by stejně nejspíš nepochopil, musím každého čtenáře odkázat na internetové vyhledávače (např. www.archon.cz nebo www.altavista.com ), kde pod daným pojmem (fractal, fraktal) určitě něco najde. Při pozorování fraktálů si uvědomímě některé jejich typické vlastnosti. Je to zejména nevyčerpatelnost "do hloubky" i "do šířky", sebeopakování (fráktál se jakoby opakuje sám v sobě donekonečna), a u přirozených fraktálů jakási samovolná "ekonomičnost", "strukturální efektivita". Fraktály lze téměř vždy vyjádřit matematicky. Přirozené fraktály většinou odpovídají některým přirozeným statisticky analyzovaným jevům. Velmi často (přesto či právě proto) vtiskují podobu jevům tak bytostně kauzálním, jakými je například růst stromu. Fraktály jsou matematickou strukturou, základními melodiemi prakticky všech kauzálních i statistických (náhodných) jevů. Je to doslova hudba vesmíru, která dokázala vytvořit reálné jevy, a s jejíž pomocí jsou mnohé tyto jevy vysvětlitelné a modelovatelné. Viditelné fraktály nebo jejich zákonité připomínky nalezneme např. ve struktuře větví, listí, krystalů, sněhových vloček, živočišných tkání a těl. Fraktály představují také z jistého pohledu velmi ekonomické struktury, cesty, po kterých chodí příroda, protože představují cesty nejmenšího odporu. Nyní již zbývá jen objasnit, co může mít společného reiki, AIDS (a jiné nemoci) a fraktály. Kdo pár fraktálů viděl, uvědomí si, že fraktálem je i lidský mozek, ve kterém sídlí a který s chutí napadají např. prionové nemoci, jejichž život a struktury se také řídí fraktální matematikou (vzory). Bylo by vysoce nepravděpodobné, že by např. rakovinový nádor neuplatňoval při svém růstu (v tvaru i „rytmu" růstu) zákony efektivity, např. ty reprezentované některými fraktálními vzory, ať již ve hře jsou či nejsou onkoviry, kancerogeny aj. Fraktálem je i krevní řečiště, krvetvorné orgány, statistika pohybu krevní buňky či nějakého patologickeho procesu. Také šroubovnice DNA je krajně ekonomickou strukturou, která má také některé aspekty fraktálu. Kdyby existovala možnost bioenergetické rezonance (viz příklad č. 2), pak by DNA, ale i mnohé další fraktální biologické struktury představovaly ideální vysílací i přijímací anténu, ideální biorezonátor. Možná příroda při výběru nejvhodnějších tvarů pro buňky, orgány a těla živých organizmů nevybírala jen podle očividné kauzální funkčnosti , ale i podle fraktálních pravidel konomičnosti, tedi i hlediska optimální rezonance – aby mohla buňka, orgán či celý organizmus při nedostatku informací „pro řízení rovováhy a výroby" čerpat nejen známé informace známými cestami (například genetickou informaci prostřednictvím replikace genetického materiálu), ale i fraktální informaci, a to cestami známými i neznámými, které jsou dle následujících úvah asi pro fraktál schůdnější. Mechanistická biologie a biochemie jen s obtížemi vysvětlují, jak může byť jen jediná buňka organizmu fungovat a plnit tolik (byť komplexních) funkcí. Ani úplné poznání činnosti genů a biochemických mechanizmů to nikdy nevysvětlí. Opravdu to často v přírodě vypadá, jakoby buňky a celé organizmy byly schopné rezonovat mezi sebou navzájem (a „učit se" od sebe) a nebo si dokonce číst v jakémsi strukturálním pravzoru každé buňky, orgánu, rodu či druhu, který pomáhá udržovat stabilitu přírodních struktur, zejména tedy to, aby každá struktura nebo její změna odpovídala žádoucímu fraktálu (fraktálům). A nyní se blížíme k pointě: Není posílen zhoubný vliv nemocí tím, že (jako rádiová rušička) ruší skrze své infekční částice, metabolity či jinak „vysílání a příjem" potřebných fraktalních (a od fraktálů odvozených) vzorců zdravých organizmů? Stačí malé „zrnko informace" nesené nebo indukované (jako u antény) sporem plísně, na povrchu či uvnitř bakterie či viru, které začne vysílat rušivé signály a začne měnit informační prostředí tkáně ve prospěch (fraktálu) útočníka. Jednoduše zamění jeden fraktální vzorec za jiný a jako trojský kůň vytvoří podmínky, při kterých je případný vpád dalších vetřelců a onemocnění nebo zánik napadeného organizmu jednodušší. Bylo dokonce již vědci pozorováno, že se zdravé buňky začínají v okolí buňky napadené chovat jako nemocné ještě dříve, než jsou skutečně napadeny. Je zřejmé, že již tu, na matematické úrovni by se dalo vysvětlit, proč některé nemoci útočí lépe na jednu tkáňovou strukturu než jinou (a útočí právě třeba právě na krásný mozkový fraktál), proč útočí na jeden organizmus a druhý nechávají bez povšimnutí, proč se objevují v určitém ročním období nebo třeba když kvete tráva. Tu by se dala lépe vysvětlit i nečekaně prudké působení některých alergenů (pokud bychom se zabývali děrami ve stávajících teoriích alergie). Nositelem rušící fraktální informace ovšem nemusí být jen živá autonomní částice (virus, bakterie, spora), ale i struktura samostatně neživá – např. „infekční" prion, tedy látka která není organizmem, ale má (podle starých teorií nepříliš vysvětlitelnou) schopnost měnit okolní bílkoviny "k obrazu svému". Nemusí jím být ani částice, ale třeba jen roztok určité látky. Nemusí jím být ani roztok látky, ale třeba jen i informace v látce či roztoku obsažena. Informace, která vytvoří krystalizační jádro nemoci, kterému se přizpůsobí okolní tkáň. Třeba roztok „nepřítomného" léku – v případě homeopatika, nebo krev – v případě AIDS. Musíme si uvědomit, že něco jiného je přítomnost rušivého fraktálního zdroje a něco jiného je, jak se tkáň o jeho přítomnosti doví. „Infekční" fraktál z „infekční" struktury či strukturní informace může svou podstatu šířit mnoha cestami – pomocí různých známých částic, energií, prvků, látek (např. enzymů, toxinů) atd. Může však použít i cesty neznámé. Moderní biologie se kloní stále více k tomu, že příroda používá tyto NEZNÁMÉ informační kanály ještě častěji než známé (viz napr. teorie známého biologa R. Sheldraka). Psychologové, biologové a biochemici cití potřebu, jak vysvětlit, že se inteligentní systémy, organizmy, buňky, ale i jednoduché chemické látky často chovají tak, jakoby "četli" informace o tom, jak se mají chovat, z nějákého neviditelného vzoru, který jim dává potřebnou jistotu v "rozhodování" nebo dokonce informace, které by jinak nemohli "získat". Na buněčné úrovni byla vytvořena a částečně prokázaná teorie informačních ultrafialových fotonů, které údajně zprostředkovávají informaci mezi buňkami. Já si ale myslím, že i pokud existují, jsou jen (nebo převážně jen) vedlejším efektem širšího informačního působení neznámého základu, pouze signálem o existenci (z dnešního pohledu vědy nemateriálních) strukturních vzorů, odpovídajících mj. i fraktálovým zákonitostem, které však při určitém "úhlu pohledu" nemají (známého?) materiálního nositele. I když bylo prokázáno, že filtry zachycující tyto fotony brzdí částečně či úplně i přenos „bioenergie", není to opět jednoznačný důkaz o výhradním přenosu energoinformace pomocí fotonů. Musíme si uvědomit, že u fraktálních (chaologických) struktur není vždy otázka po příčině (a tedy po cestě či nostiteli informace) namístě. Jde totiž o obraz STATISTICKÉHO výskytu. Zkusme si házet korunou. Čím větší bude počet hodů (soubor pokusů), tím více se bude blížit počet případů, kdy padl "orel" počtu případů, kdy padla "hlava". Člověk neznalý statistiky musí mít pocit, že se koruny jednotlivých pokusů nějak domluvily, na kterou stranu budou padat. Fraktály, přesto, že představují často poměrně složité obrazce, představují z jistého, podstatného hlediska právě takovou hudbu náhody. Fraktální struktura ke svému uplatnění tedy ne vždy potřebuje spojitý informační kanál, materiálního nositele. Možná, že statistika je cestou, jak objasnit reálnost nemateriálního charakteru "morfogenetického pole", jak "neviditelný" vliv přírody pracovně pojmenoval R. Sheldrak. Vědci správně upozorňují na to, že např. čistá voda (kterou jsou z hlediska tradiční vědy např. některé extrémně potencované homeopatické preparáty) nemůže z tradičního fyzikálně-chemického hlediska žádnou strukturální informaci nést (nejvýš informaci o teplotě a přítomných atomech. Homeopatické preparáty však často působí se stejnou překvapivou jistotou, s jakou z čisté vody krystalizují každý rok pravidelné šesticípé sněhové vločky. Ano, fyzikálního nositele biorezonance (a podstatné části přenosu fraktální informace) neznáme. Ale můžeme se oprávněně domnívat, (i při zdánlivé či skutečné nemateriálnosti biorezonance), že bude respektovat fraktálové zákony jako vše na tomto světě. A to nám může lépe pomoci vybrat lék. Takový lék, který dá přednost tvorbě a upevnění těch správných fraktálů. Musím říci, že jsem měl radost, když jsem zjistil, jak pravidelné útvary představují, resp. na napadeném terénu vytvářejí „infekční" priony – jsou to dokonalé antény s mnoha pravidelně rozmístěnými prvky – dokonalé vysílače rušivých fraktálních vzorů. Také teorie, která upozorňuje na možnost, že i drogy mohou hrát roli při zpuštění nemoci AIDS, vypadá ve světě fraktálních vzorců docela pravděpodobně. Drogy totiž mají většinou velmi symetrické chemické struktury, každá molekula mnohých drog by mohla být potenciálně vysílačem rušivého strukturálního pole. Drogy ovšem ohrožují "zdravé" fraktály na mnoha úrovních. M.j. i tím, že mění chemismus prostředí a zvyšují deficit cenných živin. Fraktál ovšem není jen vyjádřením struktury prostorové, ale i procesuální, tedy struktury změn v čase. Zásahy do organizmu pomocí drog mohou působit rušivě v celé časoprostorové struktuře organizmu. Fraktální teorie staví do nového světla i středověkou teorii o léčbě podobného podobným, kterou oprášila i tradiční a moderní homeopatie. I když doufám, že nyní nezačnou léčitelé léčit nemoci mozku např. květákem, musím konstatovat, že některé přírodní struktury jsou evidentně konstruovány podle nejen podobných, ale IDENTICKÝCH fraktálních vzroců. Vzpomínám si například na zrohovatělou kůži jednoho vyhynulého ještěra, na které příroda uplatnila IDENTICKOU fraktální strukturu s jedním zvláštním druhem salátu. Vývoj hodnoty akcií na burze tak může odpovídat vzorcům popisujícím mořský příboj nebo záchvaty migrény. Každý zahrádkář ví, že některé mezikultury základní kultuře prospívají a některé ne, aniž by se to vždy dalo vysvětlit biochemicky. Budoucnost nám jistě přinese při aplikaci fraktálových modelů velká překvapení. Na závěr se ještě vrátím k nemoci AIDS, která tuto úvahu nastartovala. Fraktály, tato vědečtější forma bioenergetického pohledu na svět, nám mohou doplnit i obraz vztahu mezi AIDS a výživou. Je jasné, že kdybychom nasypaly všechny atomy, ze kterých je lidské tělo složeno ve správném poměru do krabice, lidské tělo by nevzniklo, ani kdyby v éteru přítomný fraktální vzorec působil sebesilněji. Téměř nic by se také nestalo, kdybychom tyto atomy dali dohromady v podobě všech příslušných molekul nebo dokonce buňek. Nějaký fraktál by se sice mohl uplatnit, dokonce i ten "správný", ale funkční tělo by nevzniklo. Nicméně je stejně jasné, že tělo, které nemá potřebné množství stavebních prvků (prvků, vitamínů a dalších živin, zejména živin esenciálních) bude mít tendenci k vytváření NESPRÁVNÝCH fraktálů na všech úrovních organismu. Kdo měl v dětství za koníčka chemii, ví, jak vhodná (SPRÁVNÁ) směs určitých třeba i zcela anorganických látek v určitém prostředí jeví téměř bytostnou posedlost vytvářet až organicky symetrické (FRAKTÁLNÍ) struktury. Správný poměr živin má z pohledu teorie fraktálů (tedy chaologie) mnohem větší význam pro imunitu, vnitřní rovnováhu a funkčnost organizmu a jeho částí, než jsme si mysleli. Živiny mohou představovat mimořádně účinný lék prakticky u všech onemocnění včetně AIDS a jejich nedostatek může příchod rozmanitých nemocí přitahovat (zajímavé je, že AIDS je sám celou sbírkou rozmanitých nemocí). Samozřejmě, že největší léčivý efekt projevují při suplementaci živiny nejvíce nedostatkové.. Uvědomil jsem si také, že informace nemoci (léku) přijatá do krve je pohybem krve v krevním řečišti vlastně z homeopatického hlediska dynamizována a potencována, takže může mít o to zhoubější (léčivější) účinek. Tento princip se může uplatnit i při infekci HIV. V této úvaze jsem se snažil na jednom příkladu ukázat, že ať již je nebo není AIDS virového původu – je zřejmé, že pohled na mnohé nemoci z nějakého nového vyššího patra medicíny by mohl být velice užitečný. Dopřejme proto sluchu rýpalům – historie vědy nás mnohdy poučila, že mívají pravdu, i když tak často konči na hranici. Zdá se také, že fyzika bude muset přejít od částicově ne-částicového i k materiálně ne-materiálnímu pohledu na svět, aby jinak nevysvětlitelná zjištěni ostatních věd dohnala. Darius Nosreti

POKRACOVANI HOME