Archa Noemova

Archa Noemova a paralelní svět

"Biblický příběh o Noemově arše pochází ze Sumeru. O tom už dnes
nikdo nepochybuje. Mezopotamské klínopisné tabulky, které vynesly
na denní světlo příběh o Gilgamešovi, líčí téměř stejný příběh.
Gilgameš, který si toužil zajistit nesmrtelnost, se odebral na
dlouhou a nebezpečnou cestu za svým předkem Utanapištimem, aby
z něho vylákal tajemství věčného života. Utanapištim mu vyprávěl
svůj životní osud, což je vlastně Noemův příběh o boží výzvě ke
stavbě archy, nalodění všech živočichů a potopě se šťastným koncem.
Shody jsou opravdu nepřehlédnutelné.

Babylonského Noema, Utanapištima, zvaného též Ziusudra,
navštívil Gilgameš na jeho ostrově, na kterém Utanapištim žil
pravděpodobně i před potopou. Plocha jeho archy byla 3500
čtverečních metrů a byla asi 60 m vysoká. ,Potom jsem nahoru na
svou loď uvedl celou rodinu a příbuzenstvo, říká Utanapištim."

Potud se zřejmě shoduje názor mnohých. Na to, co bylo podstatou
archy se názory rozcházejí. Nejčastěji je přijímána funkce archy
jako funkce skutečné lodi. Helmut Tributsch, autor knihy Záhadná
fata morgána, ze které jsem citoval, uvádí: "Archa tedy mohla být
vzdušným zrcadlením Noemova člunu, který se ukázal na obloze před
prudkou bouří (tedy v čase podle autora příhodném pro vznik faty
morgány). Protože plul vysoko na obloze, mohl samozřejmě zakotvit
pouze na vrcholu hory. Povodeň postihla mnoho lidí, a proto
zázračná Noemova záchrana přežila v lidové tradici velmi dlouho."

Tento výklad je velmi pravděpodobný a opírá se jak o dobrou
znalost přírodních jevů, Bible i sumerského textu, tak i
psychologie vzniku mýtů. Jeho nedostatkem je, že vlastně existenci
Noemovy archy popírá.

Zkusme vyjít ze zadání, že archa existovala a že její mýtus
má ve svém základě mnohem více pravdy.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením podstaty archy je podle mého
soudu myšlenka o možnosti přechodu do paralelního prostoru
(a návratu z něj). Archa nebyla pohádkovým korábem, který by mohl
s potřebnou jistotou zaručit přežití nesmírné a ve svém vývoji
obtížně předvídatelné katastrofy, šlo o strukturu, jež v daný čas,
na daném místě, za daných okolností dokázala
vyvolat efekt přechodu do paralelního prostoru. O tom, že šlo spíše
o vyvolání přírodního jevu než jen o běžné využití pozemské stavby
(i když know-how dodala podle Bible božská inspirace) svědčí
nezvyklá poznámka v Bibli (1. kniha Mojžíšova, 7,16), v níž se
uvádí - poté, co bylo nalodění ukončeno: "A Hospodin za nimi
zavřel." Tato věta evokuje představu monumentálnějšího jevu než jen
zavření dveří nákladového prostoru lodi.

Souhrnný, velmi průkazný materiál o efektu vícedimenzionálního
přechodu shromáždil A. Hruška ve své knize Paralelní svět. Noemova
archa je možná jednou z dalších záhad, k jejichž vyřešení teorie
paralelních světů může přispět.

Archa - jako loď - by bývala mohla mít význam spíše pro
poměrně nejistou ochranu omezeného počtu osob, a těžko se mohla
podílet na bezpečné záchraně většího množství lidí nebo dokonce
zvířecích druhů nehledě na předpokládanou časovou tíseň při stavbě
archy. Zásadně jiná situace nastává, pokud se na archu podíváme
jako na "bránu" do paralelního prostoru. Tu nastávají v zásadě dvě
možnosti: Brána umožní ve čtvrtém rozměru posunutí archy "stranou",
mimo dosah fyzikálního vlivu naší "roviny" světa. Můžeme si to
(zjednodušením o jeden rozměr) představit jako zvednutí listu
papíru nad plochu desky stolu. List ztratí s původní rovinou
kontakt, aniž přitom opustil daný vícerozměrný svět (prostor). Pro
daný účel je přitom jedno, zda tento vyšší rozměr trvale reálně
existuje nebo jde jen o lokální deformaci. Na paralelní
trojrozměrné světy se tedy můžeme dívat jako na vrstevnatou
strukturu téhož čtyřrozměrného světa. Fyzikové tvrdí a dokázali, že
ve vyšším rozměru je zakřiven vesmír, že je tedy vyšší rozměr
v určitých hmotných a geometrických souvislostech reálný
a relativně stabilní. Je také určitá malá možnost, že v nové
"vrstvě", do které symbolický list papíru přesuneme nalezneme jinou
stolní desku - tedy, že existuje jiný reálný (paralelní) vesmír,
resp. paralelní rovina existence jednotlivých vesmírných těles nám
známého světa. Jinou možnost existence paralelního světa teoreticky
umožňuje hypotetická vrstevnatá struktura chrononu - "částice"
času. Jde o to, že i v nejmenší možné hypotetické jednotce času je
dostatek "místa" na to, aby vedle sebe (paralelně) existovalo více
světů (časoprostorů, vesmírů) nebo alespoň prázdných časových
"vrstev" vhodných jako "úkryt" nejen pro spisovatele sci-fi.
Po vystoupení Noema a ostatních utečenců z paralelního prostoru
samotná archa ovšem nejspíš zůstala "tam". U slavné jasnovidky
Vangy o ní najdeme inspirující zmínku. Vanga svým vnitřním zrakem
byla schopna v určitou hodinu archu vidět: "...večer, kolem
půlnoci, když procházím přes přijímací pokoj na přízemí mého domu,
vždy jdu "okolo" této Noemovy archy. Stojí tam nedotknutá už tolik
let." Jinak byla Vanga na informace o arše velmi skoupá, k čemuž by
nebyl důvod, pokud by šlo o plavidlo, využívající známé přírodní
zákony, jak archu popisuje Bible. Stavba archy souvisí zřejmě
s poznatky, které dosud nemohou být pro lidstvo uvolněny.

Vanga také svým svědectvím potvrzuje, že mohou existovat reálné
bytosti, které se pohybují v našem světě, ale mimo naši rovinu
existence a vnímání, jakoby se naším světem jen prolínali, a které
samy vnímají svět ve více prostorových "vrstvách" či rozměrech
současně, tedy minimálně svět svůj a svět náš.

Pokud některé dávné národy ovládaly tajemství manipulace
s prostorem, šlo nejspíš o intelektuální produkt vyspělé civilizace
nebo její myšlenkové dědictví. Zřejmě jen vrozená skromnost,
kněžská konvence nebo zbožná bázeň před silami, které se člověk
sice naučil využívat, ale ne ovládnout, byly příčinou toho, že
autorství "projektu" archy bylo přisuzováno "božské inspiraci".
Musíme však připustit, že autor nebo realizátor tak významného
projektu, jakým musela být biblická archa, musel mít tvůrčí inspirace
nadbytek, bez ohledu na získané znalosti. Navíc nás již více jasnovidců
poučilo, že technické údaje je skutečně možné získat i parapsychologicky,
Bůh je však od jisté doby evidentně spíše zastáncem toho, abychom chléb svého
poznání dobývali spíše "v potu své tváře" než snazší cestou. Nesporná účast
"vyšších sil" byla ovšem potřebná pro včasné varování Noema.

Teorie paralelních světů připouští teoreticky ještě jeden efekt,
který by také mohl souviset s biblickou potopou. Pokud je v
paralelním světě v určitých místech hladina moří výše než ve světě
našem, může za určitých podmínek doprovázejících spontánní
vytvoření "průchodu" dojít k "vyrovnávání" hladin světových moří
a vodstev vůbec. V takovém případě by ovšem bylo obtížné později
stav normalizovat s ohledem na původní poměry. Nicméně jazyk bible
v líčení přívalu vod používá výrazy, které můžeme považovat za
básnickou konvenci, stejně jako za snahu věrně popsat mimořádné
přírodní jevy (1. kniha Mojžíšova, 7,11 a 12): "... toho dne se
roztrhla všechna zřídla velké propasti, a otevřely se průduchy
nebes.

A byl příval na Zemi za čtyřicet dní a čtyřicet nocí."
Obraz "propasti" a "průduchů" lijících masy vod skutečně
připomíná spíše průnik různých prostorů (světů) než sebevětší
liják. Lidská představivost a poetika řeči ovšem tíhne k hyperbole.
Vždyť i my běžně používáme slovní spojení jako např. průtrž mračen.
Záhadologové připouštějí i možnost stržení masy vod gravitačními
silami Země z dosud neobjevené, ač mnohými předpovězené, "bludné"
planety, jejíž dráha je vzhledem k Zemi kolizní.
Nejpravděpodobnější je však tentokrát domněnka, že šlo skutečně
o "obyčejný", čtyřicet dní trvající déšť. Po vlastních zkušenostech
víme, že na velkou povodeň stačí i mnohem kratší období
intenzivních srážek.
Darius Nosreti
D. Nosreti (Srovnání s Gilgamešem pochází z knihy Helmuta
Tributsche: Záhadná Fata Morgána.)