Programované zabití
(od psychotroniky až po vraždící televizory)
"Známý mně (magneticky silný) mlynář oženil se na Moravě. Po čase nešlo to nějak mezi manžely dohromady. Žádal tudíž tamnějšího faráře o rozvod. Ten ovšem rozhodně odmítl. Mlynář počal vyhrožovat, farář stál na svém, hájil nerozlučnost manželskou. Pak dostal nepodepsaný dopis, kde se mu vyhrožovalo, že neučiní-li tak, bude zastřelen. Pan farář hned poznal, že je to dopis od mlynáře. Předal jej úřadům. Ač zjistily, že je to písmo mlynářovo (a pak, byla to vlivná osoba), pro nedostatek důkazů jej nestíhaly. Mlynář tím více kul svůj úmysl. Náhle se roznesla zpráva, že mlynář byl dvěma výrostky zastřelen, když se s nimi nepohodl stran práce. Říkáme: ,Kdo jinému jámu kopá, sám do ni padá.' Ale jak se to mohlo stát, pro takovou hloupost, z nedorozumění kvůli práci, být zastřelen? Uvolňující se přebytečná magnetická energie mlynáře, osoby zdravé, se stala nositelkou zlé, vražedné myšlenky, která žila ve velké síle v esplanech (relativně samostatná jednotka nemateriálního modelu paměti; pozn. D. Nosreti), z nichž přecházela dynamizováním do uvolněného magnetismu a protonace (univerzální paměť vesmíru, zahrnuje též paměť místa, předmětu apod. zachycující výrazně zejména emocionálně vypjaté situace a silné výboje vůle; pozn. D. Nosreti).
V nastalé hádce s mladíky dostali se tito do magnetického vlivu (uzavření) mlynáře. Jsouce citlivci (a bez vlastni magnetické ochrany. pozn. D. Nosreti), přijali jeho zlou myšlenku, kterou na něm zpětně vykonali. Stali se nástrojem spravedlnosti, jež použila přirozených příčin. Mladíci udali, že neměli žádného plánu mlynáře zabít, stalo se tak náhle, bez předchozícho ujednání." (Břetislav Kafka)
Vidíme, že nositelem hybné myšlenky nemusí být jen dušefluid, "tělesná" podstata vlastni duše, ale i "obyčejný", relativně materiální tělesný magnetismus (biomagnetismus – nezaměňovat s elektromagnetismem).
Vidíme především, že involuntární (nechtěné) zabití nemusí být jen zabitím z nedbalosti nebo nepravděpodobnou shodou nepříznivých okolností, ale existuje určité procento případů u kterých není možné prokázat nejen úmysl, ale vůbec žádné vědomé zavinění ze strany pachatele trestného činu, přestože technicky vzato smrt prokazatelně způsobil.
Jinak řečeno jde o realizaci programu vloženého do podvědomí pachatele jinou osobou, někdy ale i vlastním přičiněním nebo vlivem mediálního produktu (např. televizního filmu). Jde o relativně vzácné případy, ale z kriminalistického hlediska velmi důležité, protože jejich analýza může nejen přispět k pochopení pohnutek závažných trestních činů, ale třeba i k osvobození nevinně souzených a odsouzených.
Čistě teoreticky je možné takový program vložit jako posthypnotickou sugesci. V praxi však (viz Kafka) můžeme očekávat tuto možnost jen u osob, které jsou nejen hypnabilní, ale navíc morálně nezralé nebo upadlé, neboť svědomí duše je do jisté míry účinné i v nejhlubší hypnóze.
Další cestou programované smrti je samoprogramování. Pokud se někdo neustále zaobírá myšlenkou na zabití, může si tak nevědomky v podvědomí vybudovat program, který se jednoho dne spustí samovolně. V tomto případě však je třeba zkoumat, nakolik se člověk těmito myšlenkami zaobíral z důvodu nějakého duševního onemocnění (nejčastěji psychózy) a nakolik je tvorba programu dílem vědomého zla. Musíme si ovšem uvědomit, že mezi zlem a duševní nemocí není ostrá hranice, a zlo u člověka je podněcováno stejnými příčinami jako vznik duševního onemocnění. Nejčastěji jde o chyby při výchově v ranném dětství. Jak říká Karel Čapek: Kdo by znal všechny okolnosti, nemohl by být soudcem. U prokázaného duševního onemocnění by však přeci jen pohled na "odpovědnost za čin a schopnost rozeznat závažnost svého počínání" měl být tolerantnější. Něco jiného je totiž uvědomovat si závažnost svého činu a něco jiného schopnost překonat své emoce nebo podvědomé programy, které se mohou realizovat úplně automaticky.
U tzv. "domácích zabíjaček" nejde většinou o realizaci nějakých složitých "vraždících" programů. Většinou jde o jakousi poloautomatickou reakci vyvolanou hnutím VYSOKÝCH EMOCÍ. Hádka představuje často pro partnery, zejména mají-li sklon ke vztahovačnosti, doslova smrtící psychologickou past, ze které neumějí uniknout a která vede k postupnému vyostřování konfliktu. Pachatelé těchto zabití jsou stejně vinni jako nevinni, ale společnost se zřejmě neobejde bez jejich potrestání, přestože největší trest na sobě a své rodině vlastně zabitím vykonali sami. Pokud se ale při hádce aktualizuje program vložený jinou osobou, třeba i samotným partnerem nebo program vytvořený jinak bez vědomé účasti pachatele (např. v ranném dětství nebo účinkem televizního filmu) a čin proběhne automaticky, často k údivu samotného pachatele, je zjevné, že pachatel nenese žádnou vinu.
Dalším typem případu zabití z důvodu duševního onemocnění je zabití na základě bludu (až halucinace) či utkvělé nutkavé představy. V poslední době je znám případ bývalého vězeňského dozorce, který si myslel, že jsou jeho dcery hrůzostrašnými příšerami, bájnými fůriemi, které je třeba zprovodit ze světa, což také velmi drastickým způsobem učinil. Pokud jde o nepředstírané duševní onemocnění, pak je stanovení viny a odpovědnosti obtížné. Musíme si však uvědomit jednu závažnou okolnost. Pokud se člověk dopouštěl dříve v životě krutostí nebo dokonce vražd, může se mu to vrátit v podobě dušvního onemocnění, na základě kterého se může dopouštět dalších krutostí nebo vražd. Přestože je u pachatele v takových případech prokázáno duševní onemocnění, nemusí v tom být zcela nevinně. Vina se však nachází ve více či méně vzdálené minulosti. Na druhé straně jsou mnozí pachatelé duševně nemocni, aniž by u nich byla nemoc diagnostikována a jejich vědomý podíl na trestném činu je jen částečný nebo sporný. Celkově počet diagnostikovaných duševních onemocnění u nás neodpovídá jejich skutečnému výskytu (asi 3% populace). Odhaduji, že asi 30% vrahů (nepočítám množící se pachatele nájemních vražd) je duševně nemocnými osobami v klinickém stádiu.
Psycholožka Marta Foučková, která se zabývá návratovou a (re)inkarnační regresí dokonce tvrdí, že duševní onemocnění včetně bludů může vyvolat i násilné jednáni v některé z minulých inkarnací. Uvádí příklad, kdy je člověk pronásledován "hlasy zabitých". Je téměř nemožné určit, zda jde o hlasy modelované narušenou mozkovou činností (nepravé hlasy), supervědomím (díky neomezeným schopnostem duše, která si tak sama vyrábí svůj trest) nebo o "skutečné" hlasy neklidných duší zavražděných. Jestliže totiž připustíme v jistém smyslu pokračováni lidské duše viníka (reinkarnace), pak je odtud jen kruček k tomu, abychom přiznali i možnost přesahu duševního vlivu oběti za hranici vlastní smrti, ať již prostřednictvím vlastní duše nebo zprostředkovaně, např. tzv. zápisem v protonaci (akášický záznam). Myslím si dokonce že u "pravých hlasů" jde o relativistický jev, tedy že nikdy nebude možné s jistotou určit, zda jde o dílo supervědomí nebo projevy reálných lidských duší. Supervědomí má totiž prokázanou schopnost realitu nejen imitovat, ale i vytvářet a tím stírá hranici mezi imitací, představou a realitou. Známé jsou například četné případy materializace předmětů, které vyvolává indický guru Saji Baba nebo fotografie "chorobných představ" duševně nemocných, které (jako fotografovatelné) mají charakter reality, takže vlastně vyvolávají pochyby o obecné definici duševního onemocnění i o konkrétní diagnóze.
Někdy ovšem bludy a další příznaky psychického onemocnění nevznikají jen "vinou" dřívějšího života nemocného, ale tak, že nemocný jakoby "platí" za chyby svých blízkých, nejčastěji rodičů. Ti na své dítě přenášejí duševní následky svých onemocnění (resp. vlastní onemocnění). buď psychologicky (např. chybami při výchově, indukci vzorů chování aj.) nebo psychotronicky (přímým duševním kontaktem, přímým přenosem). Znalci lidské duše tvrdí, že dětské podvědomí na sebe bere často trest za své rodiče (nejčastěji v podobě nějakého onemocnění) dobrovolně a že tak rodičům mimovolně či díky lásce k nim ulehčují jejich karmu.
U všech případů psychotronického přenosu (do toho spadá i případ mlynáře v úvodu článku) platí, že odolnější jsou vůči němu lidé zdraví, se silnou vůlí, nehypnabilní a s mohutným tělesným magnetismem (biomagnetismem, který můžeme zjistit např. fotografií aury pomocí Kirilianovy metody), jehož tvorbu můžeme stejně jako svou vůli posílit a trénovat.
Další případy programovaného zabití údajně v minulosti zkoumaly armády některých států a jde většinou o nějakou kombinaci sugesce (nebo prostě vnucení cizí vůle) a otupení schopnosti rozeznat nebezpečnost svého počínání, např. pomocí drog. O tom nalezneme něco např. na stránkách www.cibulka.com
Dalším typem programovaného zabití je probuzení spícího programu. V lidském podvědomí mohou být tyto programy nebo jejich "stavební díly" uloženy z mnoha důvodů. Jde např. o pozůstatky recentni lidské agresivity, programy vytvořené v dětství na základě různých traumat a překryté pozdější dobrou výchovou, možná i o přeslechy z minulých životů aj. Určitý stresující podnět, většinou sám o sobě nesoucí pro duši a duševno velmi nepřijatelnou informaci, takový spící program oživí nebo dotvoří. Nejčastěji jde o televizí přenášené "krváky", které již zapříčinily řadu těchto programovaných zabití. Je přitom obtížné určit, kdy jde o čistý případ programovaného zabití a kdy jde o podíl duševní nemoci, či zlé vůle pachatele trestného činu. Čisté případy programovaného zabití jsou ovšem teoreticky beztrestné a na vraha je třeba se dívat spíše jako na oběť.
Časté násilí na obrazovkách může ovšem programy zabíjení nejen oživovat, ale také vytvářet. Tak se může stát, že program vytvořený v podvědomí na základě shlédnutí nevhodné filmové scény např. ve věku dvou let života může být odstartován jiným "krvákem" v pozdějším věku.
Zde může kriminalistovi pomoci jen dobrý psycholog a nebo člověk, který dokáže pomocí vlastní nebo u druhého člověka vyvolané mediální citlivosti nebo jasnovidnosti v mysli pachatele (chorobná, rušivě zářící paměťová esplana) nebo zpětně v čase vystopovat skutečné motivy a příčiny činu. I nejlepší médium však při konkrétním vyšetřování nemusí dát více než 80-90% správných odpovědí, pokud bychom pokládali jen otázky, na něž je 50%ní pravděpodobnost správné odpovědi (tedy v podstatě jde o otázky s odpovědí typu ANO-NE).
Více než kriminalistům však tyto poznatky prospějí autorům a sestavovatelům televizního programu, kteří by si na základě postupujícího duševědného výzkumu měli stanovit nové zásady duševní masmediální hygieny a prvky násilí silně omezit. Staronové poznatky duševědného výzkumu a moderní psychologie totiž ukazují, že míra násilí na obrazovkách je z hlediska duševní hygieny naprosto neúnosná.
U chlapců, u nichž je (ve srovnání s dívkami) na základě geneticky podmíněné hormonální činnosti posílen prvek agrese a smysl pro podrobení se určitým ideovým programům dochází častěji např. k projevům fanatismu, sebeobětování, velkému tvůrčímu nasazení a především k rozvoji aktivit vedoucích k plození, co je zřejmě hlavním smyslem této odlišnosti. V kritickém věku mezi 14 a 30. rokem života také chlapci silně podléhají vlivu násilných televizních filmů. Některé vraždy způsobené v posledních letech ve světě mladými muži detailně a doslovně kopírovaly některé filmové scény. Stále častěji jde o mírumilovné osobnosti z úplných a hmotně zabezpečených rodin. Zde však většinou nejde o spuštění zcela automatického programu, ale tito pachatelé se na svůj čin někdy i připravují a plánují jej, jakoby v nějakém vědou zatím nedefinovaném dlouhodobém transu. Zatímco u plně automatických případů zabití je nevina očividná, i když obtížně prokazatelná, tyto připravované případy programovaného zabití jsou pro oficiální vědu i duševědný výzkum obtížně vysvětlitelné. Jde o procesy, na nichž se podílí mnoho faktorů.
Není na škodu si také uvědomit, že vražda, kterou člověk v mysli podporuje, byť jen na televizní obrazovce, může mít stejně ničivý účinek na naše duševno a duši (karmický účinek) jako vražda, kterou bychom sami vykonali. A vražda, kterou takto "vykonáme" může stát na začátku skutečného trestného činu budoucího pachatele.
Je také možné předpokládat, že i autoři těchto krváků sami sebe psychologicky i karmicky zatěžují, a že některé formy této zátěže mohou být přímo závislé na počtu percipientů, kteří s jejich dílem přišli do styku.
Nejlepšími filmy pro děti od jednoho do sta let tak zůstávají dobrotivé Čapkovy pohádky O pejskovy a kočičce a Milerova Krtkova dobrodružství. Disneyovské ulítané a uřvané šílenství nepouštějte ani koze.
A poslední závěr: Varujme se negativních a nenávistných myšlenek, nikdy nikomu nepřejme nic špatného a nikoho neproklínejme. Nevíme dne ani hodiny, kdy se nám tyto myšlenky mohou v nečekané podobě vrátit. Mnohokrát se již stalo, že osoby, které po léta volaly: "Já ho zabiju!" se ve slabé chvilce dopustily nějakého násilného trestného činu, který si "pouhými" slovy naprogramovaly. V tomto případě však, přestože jde do jisté míry o automatický program, si trest za svůj čin zasluhují.
Darius Nosreti