Ideolog pod maskou sociálního ekologa

Bohuslav Blažek

Kritický pohled českého sociálního ekologa na dílo Murray Bookchina

Není snadné prosazovat nový obor, pokud nemá alespoň jednoho světoznámého zakladatele. Tak třeba obecná teorie systémů vybaví von Bertalanffyho, kybernetika zase Wienera, sociální ekologie však klame tělem. Encyklopedici totiž vyhrknou: 20. léta, chicagská škola, Park a Burgess - tito dva pánové však pouze do urbánní sociologie vnesli hledisko prostorového rozložení. Sociální ekologie začala nacházet samu sebe až dlouho po druhé světové válce (Beck, Becker, Hassenpflug, Jahn, Kluge, Stokols, Wicker...). Pokusím se ukázat, že by nebylo šťastné, kdyby se tento pojem začal připisovat jinému Američanovi, který si jej přivlastnil, Murray Bookchinovi.

Bookchina k nám uvedl sociolog Jan Keller ve své přehledové práci Sociologie a ekologie (1997). Bookchinovy teze znějí v jeho podání velmi slibně: dočítáme se, že podle něj "jsou naše ekologické problémy v zásadě sociologickými problémy a jejich řešení vyžaduje sociální změnu (...). Proti vertikálním hierarchiím staví horizontální diverzitu" (123-124). V úvodní charakteristice se letmo dozvíme, že "v práci Ecology and Revolutionary Thought (1965) výslovně spojuje ekologii s anarchismem" (123). Ani to však není Kellerovi dost radikální: "Lze ukázat, že Bookchinův systém sociální ekologie odpovídá mentalitě radikální drobné buržoazie protestující proti nadvládě ekonomických kolosů a byrokraticky řízených nadnárodních společností. Forma protestu je přitom ve shodě s mentalitou maloburžoazie vysoce individualistická, boj proti organizované moci nemá podobu třídní kolektivní akce, nýbrž vášnivého individuálního protestu drobných vlastníků (...). Zdá se, že kvality typu nehierarchičnosti a soběstačnosti (...) mohou být jen zpětným promítnutím idejí anarchismu do světa přírody" (125). Milí mladí čtenáři, kteří to asi nepamatujete: jen takovéto třídní ortely jsme za soudruhů měli k dispozici místo možnosti číst texty psané autory takto kaceřovanými.

Nebyla to tato kritika zleva, která mě na dlouho odradila od četby Bookchina, ale listování čtyřmi jeho svazky, které jsem si na základě Kellerova sdělení v rámci jednoho výzkumného grantu obstaral: bylo mi jasné, že se do těch mnohomluvných abstraktních tirád, jejichž autor je zcela nedotčen jakoukoli výzkumnou zkušeností, hned tak nedokážu začíst. Když jsem byl redakcí dotázán, zda se k Bookchinovi - nejspíš ve spojitosti s jeho osmdesátinami - vyjádřím, přijal jsem to jako šanci k vyplnění mezery v dějinách oboru, který léta přednáším. Protože jsem zachytl na internetu, že si jeden obsáhlejší Bookchinův text přeložili naši anarchisté, rozhodl jsem se začít právě tam - bude to zároveň poznání těch, kdo se cítí být tímto autorem u nás osloveni. Jedná se o esej Historie, civilizace a pokrok. Nástin kritiky moderního relativismu z roku 1994 (údajně dosud nevydaný).

Jan Keller v jednom z časopiseckých rozhovorů vysvětloval, že za totality vstoupil do komunistické strany, aby měl přístup k zahraniční literatuře v originále. Když jsem si porovnal Bookchina, o kterém referoval on a kterého jsem měl před očima já, nabyl jsem dojmu, že buď originály nepotřeboval, nebo si je pouze ideologicky otaxoval, ale už nesledoval autorovo podání jako test jeho autenticity.

Bookchinův esej Historie, civilizace a pokrok nemá nic společného nejenom se sociální ekologií, ale ani s jakýmkoli vědním oborem. Jsou to zatrpklé, takřka vše kromě sebe sama odsuzující glosy povrchního a popravdě řečeno velmi nepilného čtenáře. Jistá slova omluvy má pouze pro tři své oblíbence: "V reakci na noční můru jménem _sovětský' systém dnešní relativisté (...) přehnali a zveličili Hegelovy, Marxovy a Leninovy nedostatky".1) Své marxistické mládí nezapře v tom, jak jinak na vše strany chrlí ideologické nálepky a anatémata.

Hlavní myšlenku vysloví na konci prvního odstavce a pak už ji jen ve zbytku objemného eseje (v angličtině 10 444 slov) převypravovává: "Během minulých desetiletí ve Spojených státech i v zahraničí vytvořila společenství a subkultury samorostlých postmoderních intelektuálů zcela nový soubor kulturních konvencí, pramenících z korozivního sociálního, politického a morálního relativismu. Tento soubor zahrnuje tvrdý nominalismus, pluralismus a skepticismus, extrémní subjektivismus a dokonce i otevřený nihilismus a antihumanismus. (...) Zmíněné pojmy pak od takzvaných radikálních vědců prosakují do obecného povědomí, kde na sebe berou podobu personalismu, amoralismu a _neoprimitivismu'". V dalším odstavci ještě přibude eklekticismus, antiracionalismus a pesimismus. Nečekejte citace tato tvrzení dokládající, nečekejte vysvětlení, proč se tato zkáza děje. Vypadá to tak, že se Bookchin zlobí, kolik myšlenkových orientací si dovolilo jít v kritice světa dál než on, anarchista. Nestíhá to všechno číst, a tak se - jako tolik autodidaktů - spokojuje od jednotlivých autorů s názvy jejich nejznámějších knih nebo s pojmy, které je proslavily, a s těmi žongluje, jako by to byly koncepty, které předtím vyložil a podrobil analýze. Většinou mu stačí dát tyto pojmy jen do uvozovek - a kritický soud je hotov: kulturní antropoložka Benedictová to schytala za svou knihu "Kulturní vzorce", pro "konec historie" se už ani nenamáhá citovat Fukuyamu, z filosofa Blocha je to - výjimečně pozitivně - název jeho knihy "princip naděje". Dalším takovým myslitelským postupem "dialektického rozumu" (který je Bookchinovi svatý) je ob-líbený Leninův tah likvidovat autora převedením do množného čísla (cituji do slova a do písmene): "ti různí Alainiové Tourainesové, André Gorzesové a Michaelové Walzersové, kteří se různými způsoby ocitli na pozicích _tržního socialismu, minimální státnosti'" (překladatel tu zdvojil anglický plurál - s koncovkou "-s" - přidáním českého...).

Jeden z "relativistů", který ho zvláště zlobí, je Foucault. Typický postup diletantů je citovat pouze sekundární literaturu - ne od autora, ale o něm. Tak i Bookchin: v jedné z 28 poznámek cituje knihu The Passion of Michel Foucault od Jamese Millera, po nějakém Foucaultově díle však ani památky. Rozhněvaný kritik soudobého relativismu Bookchin uvádí plné odkazy, kromě svých knih (5x), pouze 2x Hegela, 1x Marxe, 1x jistého W. T. Stace, který se narodil v roce 1886 a zemřel 1967 (Kritické dějiny řecké filosofie) - a ze soudobých "relativistů", pro které našel tolik peprných nálepek, jediného, Adorna.

Chápu, že jsou čtenáři, jimž tyto výtky nic neříkají a zdají se jim být hnidopišstvím nebo které prostě oslovují Bookchinovy rozmáchlé ideje.2) Pokusím se nicméně i ty, kterým absence vědecké korektnosti u člověka prezentujícího se jako vědec nevadí, přesvědčit o tom, že Bookchin zneužívá názvu vědecké discipliny, a to některými jeho vlastními formulacemi.

Hle, takový je jeho převratný pohled na dnešní dobu: "je co do porovnání s minulostí naprosto beztvará". S některými novými postupy na poli psychoterapie nebo s gender studies se vyrovnává způsobem přímo pavlačovým: "Racionální diskuse je odmítána jako utlačování negramotných způsobů vyjadřování, jako jsou patrně například rituály, vytí a tance, nebo na zdánlivě filosofičtější úrovni - intuice, předvídavost, vrozené vhledy, které jsou závislé na našem genderu, nebo etnické příslušnosti - nebo stejnorodé vztahy, které často ústí do otevřeného mysticismu".

Bookchin hájí historii, civilizaci a pokrok proti všem, včetně jich samých. Připouští, že existují "iracionální události", ale "dokud se brání racionální interpretaci, zůstávají právě jen událostmi a nikoli historií". Dějiny tedy nežijeme, ale dělají nám je z událostí až jejich vykladači. A protože je všechny kádrově odrovnal, pak nejspíš musí dějiny počkat až na Bookchinův soud. Je to zřejmě naléhavě potřebné: "minulých patnáct let bylo znatelně ahistorických, ačkoli plných událostí, protože se nevyznačovalo jakýmkoli trvalejším posunem k racionální společnosti".

Opět připomenu jako pamětník: marx-leninská filosofie se za rudé totality prezentovala jako jediná vědecká filosofie. Podobně Bookchin: "Dialektická přirozená objektivita je na rozdíl od omezené vědecké
objektivity etická ze své nejvlastnější podstaty, ctností charakteristickou pro ten druh společnosti, který identifikuje jako racionální společnost, uskutečnění lidských možností. (...) Není tomu tak, že společenský vývoj by byl dialektický, ale spíše tehdy, když společenský vývoj je racionální, je také dialektický nebo historický".

"Mám za to, že pokrok představuje přednost (a tak jak každý pravděpodobně doufá, tak také nadřazenost) svobody před nesvobodou," říká Bookchin anarchista, nicméně autokratický stařec v něm, jemuž ujel vlak soudobého myšlení, jedním dechem odsoudí vzepětí sociálních věd v závěru 20. století, ve kterém se sociologie, psychologie a biologie zatím nejpřesvědčivěji pokusily společně hledat logiku přechodu od deterministické biologické evoluce ke svobodě lidských dějin: "obratně používají frázi _sociální konstruktivismus', aby se vyhnuli nejobjektivnější vývojové skutečnosti, která se odvíjí z přírody".

Dalo by se to vše odbýt tím, že Murray Bookchin prostě neví, o čem mluví. Co ale nechápu, to je jeho místo mezi světci anarchistů.3) Asi také nevědí, o čem tento autor mluví - přesněji řečeno, že mluví jen a jen o své polovzdělanecké zlobě vůči dějinám, které ho neposlechly a nepřestaly se dít poté, co ztratil schopnost je sledovat.

Jak čtenář možná vycítil, překlad anonymního českého anarchisty se s obtížnějšími místy moc nepáře, ale zkusmé porovnání - nahlédl jsem do originálu, abych náhodou Bookchinovi nekřivdil - ukázalo, že anglický text není o moc lepší: ani sebelepší překlad by nedokázal zastřít, že tu máme před sebou místo sociální ekologie ideologický žvást. Obávám se, že k četbě Bookchinových knih zase dlouho nenajdu sil.

Bohuslav Blažek
sociální ekolog


Poznámky:

[1] Lačni dozvědět se na toto téma více nahlédnete do poznámky číslo 4 a dočtete se: "Dnes ne-existuje jednodušší a lživější dezinterpretace než obecně a ahistoricky generalizovat takové postavy, jako Hegel, Marx a Lenin. Důkazem ohavné intelektuální degradace naší doby je to, že lidé, kteří by o věci měli vědět podstatně více, tak činí s takovou lehkostí (...)."
zpět

[2] V tomto časopise i jinde vyšly kritiky mé knihy o sociální ekologii (Venkov/města/média), kde jsem byl pokárán za to, že jsem vypustil literární aparát. Tato kniha stejně jako Bookchinův text jsou eseje, tedy žánr, ve kterém citace nemusí být a když, tak jen výběrově. Než tedy budu opět napomenut: nevyčítám Bookchinovi absenci citací jako takovou, ale to, že kritizuje, aniž argumentuje, že pracuje s cizími texty tak, že z toho není zřejmé, zda je kdy měl vůbec v ruce, a že ve své kritice takřka veškeré filosofické produkce současnosti cituje takřka výlučně jen dávno mrtvé klasiky.
zpět

[3] Na webovské stránce mezinárodních anarchistů je v úvodu jakýsi panteon, kde je Bookchin mezi devíti nejvyššími božstvy: kromě něho tu jsou Bakunin, Godwin, Goldmanová, Chomsky, Kropotkin, Malatesta, Proudhon a Stirner.
zpět
pokracovani

LINKY
HOME ZVON	Slovnicek demokracie xxx	HOME CLANKY