Souboj Marsu s Venuší



Vyšel vlivný esej Roberta Kagana o americko-evropských vztazích


Američané pocházejí z Marsu a Evropané z Venuše, tvrdí americký politolog Robert Kagan. Zatímco první jsou silní, druzí se snaží maskovat svou slabost. Je tomu tak ale
skutečně? Není celý problém složitější?

"Již nastal čas skončit s předstíráním, že Evropané a Američané mají stejný názor na svět, dokonce i s představou, že žijí ve stejném světě. V základní otázce užití síly - jeho
užitečnosti, morální ospravedlnitelnosti i toho, zda je vůbec žádoucí - se americké a evropské názory rozcházejí." Tak začíná esej Labyrint síly a ráj slabosti s podtitulem
Amerika, Evropa a nový řád světa, který napsal bývalý úředník amerického ministerstva zahraničí a politolog Robert Kagan.

Poprvé uveřejnil Kagan text na toto téma loni v létě v časopise Policy Review a od té doby je jeho teze citována, vynášena do nebes, anebo naopak zatracována. Ohlas, jaký
jeho příspěvek pod názvem Síla a Slabost (Power and Weakness, Policy Review 113, červen 2002) vyvolal, se dá srovnat snad pouze s ohlasem, jaký sklidil esej Samuela
Huntingtona o střetu civilizací či text o konci dějin Francise Fukuyamy.

Kde se vzaly rozpory

Kagan má do značné míry pravdu v tom, že Evropané a Američané nemají stejný názor na svět. Pochybnosti můžeme mít o tom, do jaké míry tomu tak je - jde o hodnotové
neshody, či jsou zájmy stejné nebo podobné, ale pouze se odlišně projevují? Je možné se však přít o to, proč k něčemu takovému došlo, jestli šlo o latentní problém, který
byl v euroatlantických vztazích přítomen neustále a byl pouze uměle skrýván, či jestli se rozpor objevil náhle. Podobně se dá vést nekonečná debata o tom, co ona
rozdílnost znamená a jestli může vyústit ve vážnou roztržku Evropy a USA, tedy dvou světů, které dohromady tvoří Západ.

Kagan tvrdí, že podstata současných neshod, které vyvrcholily v době irácké krize, tkví v tom, že Amerika je silná, schopná se prosadit v Hobbesovském světě anarchie
a násilí, zatímco Evropa žije ve svém vysněném ráji, ve "věčném míru" Immanuela Kanta. Evropané však ve svém ráji mohou žít pouze díky Spojeným státům, které jim
poskytují ochranu.

Američané tedy hlídají hradby města a Evropané mohou žít v bezpečí uvnitř, věnovat se svému obchodu a snaze učinit svět lepší prostřednictvím dohod s barbary
za branami. Zároveň se však snaží nevděčně zkrotit obra, který je sice chrání, ale zároveň by je mohl snadno ohrožovat.

Dva muži a medvěd

Psychologii síly a slabosti vysvětluje Kagan na příkladu člověka s nožem a kulovnicí. Ten, kdo má nůž, dojde k přesvědčení, že medvěd je přijatelnou hrozbou, a bude
se mu snažit vyhýbat a bude doufat, že medvěd nikdy nezaútočí.

Člověk ozbrojený kulovnicí však dojde k jinému závěru proč by měl riskovat, že ho medvěd roztrhá, když nemusí?

Kagan mohl, ale nešel dál.

Udělal to za něj Alexandr Vondra v předmluvě: "Muž s nožem se bude určitě cítit lépe, když bude mít nablízku muže s puškou. A nejen to: Možná také muž s puškou uvítá,
když bude mít za společníka muže s nožem, který mu pomůže úlovek zpracovat a dopravit domů".

Esej je věnována vysvětlení toho, proč jsou Evropané a Američané odlišní a proč tomu ani nemůže být jinak. Dá se to změnit? Robert Kagan této otázce věnuje několik
smířlivých stran na konci knihy, kdy radí jak Evropanům, tak Američanům, co by měli udělat. Tato pasáž ovšem působí vzhledem k ostatnímu textu poměrně neorganicky,
jako by tam byla proto, aby se neřeklo.

Vyvstává tak jedna otázka: Má smysl či máme šanci se změnit, když jsme tak odlišní? Musíme jít jinou cestou, protože jsou naše odlišnosti natolik zásadní? Nebo s tím
můžeme něco udělat a spolupracovat dál? A chceme vůbec?

Z pohledu síly asi nikoli. Tedy nikoli v tomto okamžiku, ale možná za dvacet třicet let. Když ale bude Evropa stejně silná jako USA, bude se chovat kooperativně, nebo
to definitivně zničí transatlantické vztahy?

Nejasné kontury Evropy

Kagan popisuje stav v tuto chvíli a pouze podle jednoho kritéria. Byť hovoří i o rozdílech hodnotových o evropském důrazu na mezinárodní instituce, obchod, pokud
možno nekonfliktní řešení krizí apod. hodnotí je pouze z hlediska síly. Dochází tedy k jasnému závěru - jakékoli chování dnešní Evropy je slabostí maskovanou tvrzením,
že lepšího světa bez použití síly se dá dosáhnout, a že Evropa je toho důkazem. Bez USA by však v tomto svém pseudolepším světě nemohla Evropa existovat.
Autor na začátku eseje říká, že nelze o Evropanech vynášet všeobecné soudy, protože se jednotlivé evropské národy liší a v každé evropské zemi existují různé názorové
proudy, tu bližší, tu vzdálenější názoru USA. Přesto po celý zbytek knihy hovoří pouze o Evropě a Evropanech. Jako by byli schopni hovořit navenek jedním jazykem,
jako by existovalo jedno centrum, které má mandát za ně hovořit. Tak tomu ovšem není.

"Na rozdíl od Američanů nemají Evropané pod nohama pevnou půdu Nového světa, nedisponují jasnou koncepcí své vlastní totožnosti a své role ve světě, vyhraněnou
identitou. Místo toho balancují na půdě pohyblivých písků svého ,postsuverénního experimentu', který charakterizuje mnohovrstevná identita, dělená a opět slévaná
suverenita a decentralizovaná moc... Vnitřní neurčitost evropské integrace se promítá i navenek. Evropa proto není - a ze své podstaty ani nemůže být - ,normálním'
mezinárodním aktérem," píše ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Jiří Šedivý v textu, který vznikal přibližně ve stejné době jako text Kaganův. (USA a Evropa - střet
identit, Mezinárodní vztahy 4/2002).

Kagan však s Evropou pracuje, jako by mohla být "normálním" mezinárodním aktérem. Popisuje chování "slabých" Spojených států v 19. století, jež nemohly zasáhnout
do světového dění, kterému tehdy dominovaly silné evropské mocnosti, a jak se chování Spojených států posílením změnilo.

Píše, že Evropané jsou v podobné situaci, a jelikož nejsou silní, soustředí se na odmítání síly, posilování mezinárodních mechanismů, místo síly používají hospodářské
vztahy, snadněji se smiřují s neúspěchem, větším problémem než ohrožení například ze strany Iráku je pro ně ničení životního prostředí a podobně.

Do jaké míry je to důsledkem historického prozření a do jaké míry slabostí? Evropané nemají nepřítele. Usáma bin Ládin, který tím nepřítelem mohl být, nesplnil to,
co do nalezení společného nepřítele vkládal například Samuel Huntington - sjednocení Západu.

Je to pouze proto, že se velký teroristický útok odehrál v USA? Chovali by se Evropané jinak, kdyby proběhl útok v evropském velkoměstě? Přejali by "válečný diskurs"
(Šedivý) tak jako USA? Problémem je však to, že se tyto otázky nedají paušalizovat. Britové cítí rozhodně větší ohrožení než například Portugalci či Francouzi. Britská
vláda do jisté míry válečný diskurs USA přijala, Britové však nikoli.

Za dvacet let se uvidí

Je proto velkou neznámou, zda by katastrofa podobná té v New Yorku urychlila procesy posilování Evropy, jinými slovy posílila centrum v bezpečnostní oblasti. Evropská
společná zahraniční a bezpečnostní politika se potýká s obtížemi a zatím není funkční. Je však nutné si uvědomit, že od historické anglofrancouzské schůzky v Saint-Malo
uběhlo pět let. To je velice krátký čas na vybudování něčeho, co je sice možná potřebné, ale v zásadě nikdo nemá pocit, že by to potřeboval. Za dvacet let ale může být
situace značně odlišná od té dnešní.

Nedá se předpokládat, jak by se chovala silná Evropa. Díky své odlišnosti by možná se silou nakládala jinak než USA. Už jenom kvůli této možnosti je asi pro Washington
dobře, že v současnosti je Evropa slabá.

* Robert Kagan: Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa. V překladu Antonína Hradilka a s předmluvou Alexandra Vondry vydalo Nakladatelství
Lidové noviny, Praha 2003. 139 stran, cena 159 Kč, náklad neuveden.


Lidové noviny, 13. 09. 2003, FRANTIŠEK ŠULC

---

06.09.2003 - - PAVEL BARŠA - str. 03
Proč ta roztržka mezi USA a Evropou?

Správné otázky a mylné odpovědi v knize čelného neokonzervativního publicisty Roberta Kagana

Svět po 11. září 2001, jehož druhé výročí připadne na příští čtvrtek, se skutečně změnil. Objevila se nová dilemata, zviditelnily se některé dosud tlumené rozpory.

Reakce na teroristické útoky začala Spojené státy oddělovat od Evropy. Bushova doktrína preventivních zásahů vyústila hned při svém prvním použití, a to proti Iráku,
do otevřené roztržky mezi USA a částí západní Evropy vedenou Francií a Německem. Otázku po kořenech rozporu mezi Starým a Novým světem si klade americký
neokonzervativec Robert Kagan v knize Labyrint síly a ráj slabosti - Amerika a Evropa a nový řád světa, kterou tento týden česky vydalo Nakladatelství Lidové noviny.
Kaganova teze je takováto: Evropa se na nové nebezpečí - islamistický terorismus a jeho spojence mezi státy třetího světa - dívá brýlemi vlastní poválečné zkušenosti
budování společných institucí. Ty nahradily boj evropských národů o nadvládu procedurami smírného urovnávání konfliktů. Státy dobrovolně omezily svou suverenitu
mezinárodním právem a kantovská utopie věčného míru začala nabývat reálných obrysů. Právě tento evropský "ráj" vytváří podle Kagana mlhu, která brání Evropanům
nahlédnout vážnost teroristického nebezpečí a přijmout v boji proti němu a jeho spojencům náležité prostředky. Naopak Amerika díky své klíčové roli v poválečném
bipolárním odstrašení neměla možnost podlehnout iluzím o tom, že s tyrany lze smírně vyjednat mír. Místo takového "appeasementu" hodlá proti nim použít sílu,
a to i tehdy, odporuje-li to mezinárodnímu právu a nesouhlasí-li s tím její nejbližší spojenci.

Evropa jako žena, Amerika jako muž

Podle Kagana spočívá hlavní kořen odlišného vnímání současné situace v rozdílných vzájemných pozicích USA a západní Evropy za studené války. Evropa dobrovolně
přijala americký obranný deštník, pod nímž se mohla věnovat překonávání logiky moci logikou práva. Část jejího nepochopení Ameriky plyne z toho, že zapomněla
na vnější podmínky svého vnitřního míru. V poválečném vztahu k Americe se Evropa ocitla v situaci ženy, která nemusí pěstovat svou sílu, neboť je chráněna mužem.
Evropané jsou z Venuše, Američané z Marsu, říká Kagan. Proto byly názory Evropanů na postup vůči Saddámovi bezcenné. Tyrani rozumějí jen chlapským pěstím,
nikoli zženštilému usmiřování. Rozdílné identity Ameriky a Evropy jsou však podle Kagana pouze kulturní nadstavbou stojící na hlubší základně, jíž je jejich nerovná
mocenská pozice. Článek, z nějž později vznikla Kaganova kniha, se nejmenoval "ráj a moc", nýbrž "moc a slabost". Evropa je vojensky příliš slabá na to, aby mohla
přijmout americkou strategii. Kagan to vyjadřuje následujícím příměrem. Člověk, který ví, že po lese chodí medvěd, a má u sebe jen nůž, se zachová jinak než člověk,
který u sebe má pušku - první udělá vše pro to, aby se medvědovi vyhnul, druhý ho naopak vyhledá a zastřelí dříve, než by jím mohl být napaden. Odtud Bushova
doktrína preventivních zásahů a její použití proti Saddámovi. Evropa na takový postup nemá prostředky. Protože se nemůže spolehnout na svou moc a sílu, raději
pěstuje iluzi, že se s tyrany Saddámova typu lze vypořádat prostřednictvím mezinárodních institucí a práva. Kaganova kniha vyšla v originále na začátku letošního roku,
právě když vrcholila transatlantická krize na půdě Rady bezpečnosti OSN. Měl pravdu americký kovboj, nebo jeho změkčilá evropská milenka? Jinak se tahle otázka
jevila 9. dubna, kdy oba jásali nad skácenou Saddámovou sochou, a jinak na konci srpna, kdy se nad americkou misí v Iráku začal vznášet mrak vzpomínky na Vietnam.
Možná že kovbojova puška stačila na medvěda, ale nestačí již na spoušť, kterou zanechal v lese. Možná že na její úklid místo chlapské odvahy a ochoty prát se je spíše
třeba ženské trpělivosti a ochoty spolupracovat. Ostatně i Kagan, jeden z čelných neokonzervativních ideologů Bushovy administrativy, zařadil do závěru knihy několik
smířlivých odstavců, v nichž radí Evropě, aby se více pochlapila, a Americe, aby si aspoň trochu osvojila ženskou schopnost poslouchat druhé.

Pocit vyvolení

Ale co když je to všechno jinak? Co když je Amerika ve skutečnosti idealističtější než Evropa, když si myslí, že k nastolení řádu stačí dobrý úmysl a hrubá síla? Kdo
poslouchá Bushovy projevy, musel si všimnout, že kovboj je posedlý vznešenými ideály a pocitem vyvolení. Chce zachránit nejen Ameriku, ale celou civilizaci.
Cílovým stavem mu není nic menšího než vítězství Dobra nad Zlem. Ve srovnání s touto idealistickou vizí konce všech časů, k němuž chce americký vůdce dovést lidstvo,
je evropská představa multilaterálního vyjednávání a kompromisů vzorem realistické krotkosti. Evropané došli skrze trpké zkušenosti náboženských, nacionalistických
i ideologických válek k poznání, že stabilita mezinárodního řádu nemůže spočívat na neomezené koncentraci moci v jedněch rukou, nýbrž ve vzájemném vyvažování více
mocenských center. Vymanili mezinárodní politiku z křižáckých snů o nastolení tisíciletého impéria a pochopili ji jako nedokonalý způsob, jak civilizovaně zvládat
konflikty vzájemně se vylučujících ambicí. Toto, a nikoli nastolení ráje na zemi, je smyslem evropského multilateralismu. Mezinárodní instituce kolektivního rozhodování
mají postavit hráze, které umožní usplavnit energii mocenského boje do civilizovaných řečišť. Nikdy nemohou vyrušit boj o moc, mohou ho však svázat pravidly, která
sníží jeho ničivost. Mezinárodní řád neohrožují jen teroristé a "státy-darebáci", ale také kovbojové, kteří propadli bludu, že se do ráje mohou prostřílet svými kolty.

Kdo může být šerifem?

Z tohoto hlediska je příhodnější pochopit vztah Evropy a Ameriky nikoli jako vztah ženství a mužství, nýbrž jako vztah stáří a mládí. Stejně jako starý člověk, i stará
Evropa (ano, Rumsfelde!) ztratila iluzi své bohorovnosti a dospěla k uznání vlastní konečnosti a nesoběstačnosti. Ví, že žádná moc nemůže zajistit stabilitu mezinárodního
řádu nezávisle na dohodě a spolupráci s ostatními. Proto chce i na celosvětové půdě nastolit "koncert velmocí", který si vyzkoušela na evropské půdě po zdolání
Napoleona. Tak jako mladý člověk, i Amerika si myslí, že stačí chtít a svět jí bude ležet u nohou. Věří ve svou schopnost nahlédnout univerzální dobro i ve svou moc
změnit jeho jménem svět. Irák měl být prvním krokem při ustavování její celoplanetární říše. Hned při prvním kroku však sen o bohorovnosti narazil na skálu reality.
Jak se má stát Amerika šerifem planety, není-li schopna být šerifem pětadvacetimilionové země? Jako každý adolescent i Amerika se bude muset léčit z mladických iluzí
o vlastní všemoci. Čím dříve přijde k rozumu, tím lépe. Prvním příznakem zmoudření bude, když pošle k šípku kovboje v Bílém domě i s jeho neokonzervativními rádci
typu Roberta Kagana.

Autor přednáší na Ústavu politologie FF KU a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů


OBRAZ DVOU SVĚTŮ. Přebal českého vydání Kaganovy knihy. Diplomat Alexandr Vondra v předmluvě mimo jiné uvádí: "Přestože Kagan nepracuje pro americkou
vládu, je jeho intelektuální vliv na prezidenta George W. Bushe a lidi v jeho nejbližším okolí nesporný a po 11. září se ještě zvýšil. Kagan v minulosti sice působil několik
let v Reaganově administrativě, ale od roku 1988 pracuje jen pro nevládní organizace a pravidelně píše pro deník Washington Post a časopis The Weekly Standart."


Robert Kagan:
Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa
Přeložil Antonín Hradilek, předmluvu napsal Alexandr Vondra. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, 144 stran, náklad neuveden, cena 159 korun.

in MF DNES

---

Hodně válek, málo vojáků



Vojenské síly v USA i evropských zemích by měly být posíleny o specializované jednotky


Světovým tiskem v současné době probíhá vlna kritických ohlasů na politiku George W. Bushe. Podle některých Bush odmítá zapojit USA např. do konfliktů v Libérii
stejnou měrou, jakou se to děje v Afghánistánu či Iráku. Současná situace je ale radikálně odlišná od 90. let. Pokud se jedná o boj proti terorismu, jsou Američané ochotni
podpořit zásahy v zahraničí a samozřejmě přistoupit i na určitou únosnou míru obětí. Vytížení amerických vojenských složek je od poloviny 90. let enormní. S nadsázkou
se dá říct, že Američané už nemají příliš volných sil, které mohou nasadit v zahraničí. Jejich angažovanost zejména v Afghánistánu, Iráku a obecně v Asii a v Evropě
je příliš velká. To se však netýká pouze USA. Podobně jsou na tom Britové a další evropské země, včetně ČR.

Unavení vojáci

Radikální snížení počtu vojáků a techniky po roce 1990 mělo svoje opodstatnění. Jednak proto, že se radikálně změnila bezpečnostní ohrožení, i jak se ukázalo později,
kvůli rozmachu technologií. Není zapotřebí nasazovat masy vojáků a techniky, aby mohla být vyhrána bitva. Stačí menší, snadno manévrovatelné, dobře vybavené
a vycvičené jednotky. S těmi si však vystačíme jen pro vedení boje a vítězství ve válce. Problém nastává při poválečné obnově. Američané proto na rotace nasazují
záložníky, aby si regulérní síly mohly odpočinout. Doba rotace se však v řadě případů protahuje z obvyklých šesti měsíců na devět i více, což snižuje morálku a zvyšuje
únavu jednotek. Navíc, pokud by vypukl problém například na Korejském poloostrově, musely by tam být nasazeny jednotky, které se v posledních měsících vrátily
z Afghánistánu a Iráku. Jednotky neodpočaté a co hůř, bez dostatku času na nutné úpravy techniky a nácvik s technikou novou, jíž jsou vybavovány. Jako příklad může
posloužit americká pěchota. Podle Josepha Gallowaye se nachází v následující situaci: ve 120 zemích světa má rozmístěno 368 900 vojáků (215 tisíc není doprovázeno
rodinami). Například 167 tisíc jich je rozmístěno v Iráku a Kuvajtu, 31 460 v Jižní Koreji, 9600 v Afghánistánu, 5100 v Kosovu a Bosně, 1550 na Guantánamu a 1151
na Filipínách. Pěchota je schopná vykonávat mise jenom díky statisícům aktivovaných záložníků a příslušníků Národních gard. Co s tím? Jedinou možností je začít
uvažovat o opětovném zvýšení počtu vojáků. Tato úvaha by se však neměla týkat pouze USA, ale i evropských zemí, opět včetně ČR. V tuto chvíli se v řadě evropských
zemí podařilo či daří provádět bolestivé reformy ozbrojených sil. Součástí každé reformy je přitom snižování počtu vojáků, zlepšování jejich výcviku a technologického
zázemí s cílem maximální efektivity v případě bojového nasazení. To je naprosto správný krok. Ke snižování stavů dochází pouze díky tomu, že se změnil typ ohrožení
a že existují vojensko-politická spojenectví, která zaručují pomoc napadenému státu. Ten tak nemusí udržovat své síly na vysokých stavech. Zároveň však v posledních
letech posiluje politika preventivního přístupu k řešení konfliktů. Ta má opačný charakter. Nevyžaduje ani tak perfektně vycvičené vojáky s nejmodernější technikou, jako
spíše masu lidí schopnou ve většině případů vykonávat policejní činnost po dlouhou dobu (v řádu let). Například operace v Iráku jasně ukázala, že "horká válka"
se dá vyhrát během několika týdnů s poměrně malým množstvím sil. Udržet mír však vyžaduje něco zcela jiného, velký počet strážních jednotek a dlouhodobou
angažovanost. Pokud nemá být preventivní přístup k řešení konfliktů pouhým rétorickým obratem politiků, musí se začít s posilováním armád. Bylo by však špatným
krokem navýšit vojenské síly bez rozmyslu. Přidat dvacet nebo dvě stě tisíc tabulkových míst a považovat problém za vyřešený.

Pod vlajkou OSN

Musí se vycházet z toho, že současné stavy pro vedení války stačí, nestačí pro udržení míru v krizových oblastech. Tam jsou však potřeba jednotky, které nemusejí být
vybavené těžkou technikou, ale jsou schopné provádět strážní a policejní činnost. Na jejich podporu potom stačí v menším množství jednotky vybavené například těžkou
technikou. Tento princip je využitelný jak pro peace-making, tak pro peace-keeping. Základem navyšovaní sil by se měli proto stát vojenští profesionálové, kterým
se dostane speciálního policejního výcviku. Samozřejmě včetně krátkodobého intenzivního výcviku o reáliích oblastí, ve kterých mají působit. V této souvislosti se znovu
vynořuje jedna kontroverzní a letitá úvaha. Vytvoření "legie OSN". Světová organizace se jenom velice těžko shodne na posvěcení vojenské operace, nicméně prakticky
všechny akce na udržení či vynucení míru se vedou pod její vlajkou. Proto by mohla mít k dispozici stálý policejní sbor, který by v krizových oblastech, samozřejmě
v součinnosti s dobře vyzbrojenými národními jednotkami, zasahoval po řadu let. To je však natolik kontroverzní nápad, že se jej jen těžko podaří zrealizovat. V současné
době by proto měly být rychle zužitkovány zkušenosti z Afghánistánu a Iráku. Vojenské síly v USA a v evropských zemích by měly být posíleny. Ovšem jen o jednotky,
které mohou vykonávat specializovanou činnost v zahraničních misích. Pokud by byly nové jednotky pouze začleněny do stávajících struktur, aby se zvýšily jejich počty,
nepovede to ke kýženému výsledku a půjde jen o mrhání penězi.

Lidové noviny, , 12. 09. 2003, František Šulc; redaktor LN

---

Selhání americké vlády

Vojáci se připravují na nové typy ohrožení. Ale ne na zajištění země po válce


Situace v Iráku má daleko do toho, aby se stala pro USA druhým Vietnamem, jak ráda upozorňuje mnohdy škodolibě - řada lidí. Ani ve druhý Vietnam nepřeroste,
protože stále existuje politická vůle a dostatek možností, jak tomu zabránit. Nicméně vláda prezidenta George W. Bushe v irácké strategii selhala. To však žádným
způsobem nezpochybňuje správnost zákroku proti Saddámu Husajnovi a jeho vládě.

Poučí se tentokrát?

Pokud se člověk pouští do něčeho nového a zvolí z několika nabízených variant tu špatnou, lze pro to vždy nalézt polehčující okolnosti. Ono selhání americké vlády při
normalizaci života v Iráku se však nedá omluvit, protože vychází z nepoučitelnosti a nerespektování lekcí z 90. let. Důvodů je několik. Hlavním asi to, že vláda namísto
důkladné přípravy takzvané ústupové strategie musela věnovat veškerou svou energii obhajobě akce v Iráku. Tato obhajoba však stejně nebyla přesvědčivá natolik, aby
vyvážila energii do ní vloženou a poválečné problémy. Veškeré aspekty připravované operace, bohužel včetně poválečné obnovy, zůstaly v rukách vojáků. Současný stav
dokazuje, že lidé v administrativě neposlouchali hlasy, které varovaly před obtížemi ani ne tak vojenské akce jako zajištění pořádku a co nejrychlejšího fungování civilní
správy a politického urovnání. Nejde přitom o nic převratně nového. Zkušenosti zejména z Balkánu, ale i z Afriky v 90. letech jasně ukázaly, že důležitou součástí
jakékoli vojenské akce je schopnost provádět policejní činnost. Vojáci se však jako policisté chovat neumějí - a neumějí ani policejní činnost plánovat. V 90. letech
se hodně hovořilo o přípravě speciálních policejních sborů, které měly být nedílnou součástí vojenské operace. Vše však zůstalo pouze na papíře. Pentagon pod vedením
ministra obrany Donalda Rumsfelda pochopil, že charakter vojenských hrozeb se od konce studené války změnil. Ozbrojené síly jsou tak postupně reorganizovány,
reformovány a připravovány na nové typy ohrožení a nepřátele, kterým mohou čelit. Zajištění země po válce či jejím obsazení je však stále opomíjenou věcí. Válka
v Iráku byla díky strategii připravené Pentagonem úspěšná. Obešla se bez větších ztrát na obou stranách a díky moderním technologiím i bez větších materiálních škod.
To by mohl být dobrý začátek. Ale nebyl. Neschopnost ochránit například podniky a úřady před rabováním způsobila větší škody než několikatýdenní bombardování.
Bagdád je tak nyní stále na 40 procentech dodávek elektrické energie ve srovnání se stavem před válkou. A na sto procent se dostane možná za rok nebo dva. Čarou přes
rozpočet také bylo doslovné zmizení irácké policie. Nábor dobrovolníků probíhá, ale je jich stále málo, a navíc se potýkají s těžkostmi, protože jsou často vnímáni jako
zrádci a pomocníci okupantů. Současný stav je velice problematický. Vojáci na místě jsou frustrovaní. Prakticky každý den jeden z nich zemře při útoku ze zálohy.
Na každý úspěšný útok však podle odhadů připadá deset až patnáct neúspěšných. Příliš nepomáhají ani zátahy. Při nich se daří zajišťovat zbraně, ale je to jenom kapka
v moři. Jak poznamenal Henry Kissinger: není to jednoduchá situace, když zmizí celá armáda i s výzbrojí. Vojáci se však sami nejsou schopni s touto situací vypořádat.
Jejich úkolem je nalézt nepřítele, který je vojensky organizován a ctí zásady vedení války, a toho zlikvidovat. Proti partyzánům úspěšní být zcela nemohou. Problémem
je i to, že namísto stahování sil se hovoří o vyslání dalších. To komplikuje plánované rotace a snižuje morálku, která byla v počátku operace velice vysoká. V Iráku jsou
nyní některé jednotky, které tam dorazily například minulý rok v září.

Sázka na špatné lidi

Americká vláda se nyní snaží zapojit do zajištění bezpečnosti Iráku další země světa, včetně OSN. Nikdo se však do toho nehrne a hlavně, logistická příprava podobné
operace zabere minimálně několik měsíců. Nikdo totiž nechce, aby se policisté vraceli domů v pytlích na mrtvoly, podobně jako nyní američtí vojáci. Samozřejmě kvůli
patu v OSN nešlo loni a letos vybudovat mezinárodní policejní síly pro Irák. Nicméně šlo něco podobného udělat v rámci amerických sil a se spojenci, kteří válku
podporovali. Ostatně podobně se promrhala doba, která do začátku války zbývala, na politická jednání. Jednoduše proto, že se Washington soustředil i přes řadu
varování na špatné lidi. Opozice v exilu nebyla nejlepším koněm. To vše prodlouží a zkomplikuje obnovu Iráku. Pro USA to znamená jedno - dlouhodobější a masivnější
angažovanost. To však bude Washingtonu v příštích letech svazovat ruce, pokud se nerozhodne Irák opustit. To by byla ale ta největší chyba, protože Perský záliv
by se stal ještě krizovější oblastí, než byl za Saddáma Husajna.


Lidové noviny, , 22. 07. 2003, František Šulc; redaktor LN, e-mail: frantisek.sulc@lidovky.cz

---

Amerika dva roky poté

Spojené státy čeká v nejbližších měsících probuzení z imperiálního snu


Druhé výročí teroristických útoků z 11. září 2001 je příležitostí k zamyšlení nad východisky strategie, kterou v reakci na ně přijalo americké vedení.

Během prvního roku po zářijovém teroristickém útoku kolísal Bílý dům mezi neoimperialismem a multilateralismem. První směr představují viceprezident Dick Cheney
a ministr obrany Donald Rumsfeld, druhý má nejvýraznějšího představitele v ministru zahraničí Colinu Powellovi. První směr měl od začátku převahu. Jeho definitivní
vítězství však bylo signalizováno až vyhlášením protisaddámovského tažení v létě 2002 a následným zveřejněním Strategie národní bezpečnosti.

Neoimperialismus se opírá o svazek čtyř skupin americké politiky republikánských jestřábů jako Rumsfeld či Cheney, křesťanských fundamentalistů jako ministr
spravedlnosti John Ashcroft či vůdce republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů Tom Delay, proizraelské lobby v čele se střechovou organizací AIPAC
(Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti) a neokonzervativců jako Rumsfeldovi náměstci Paul Wolfowitz a Douglas Feith. Hegemonní postavení v tomto
svazku má ideologie poslední skupiny: ta poskytuje současnému neoimperialismu východiska, základní rámec i styl.


Neokonzervativní ideologie má své kořeny v trockistické a liberální scéně židovského New Yorku 60. let. Někteří představitelé této scény provedli ke konci onoho
desetiletí kritiku svých mladických iluzí, aniž by se ovšem vzdali představy, že politika je bojem za nápravu světa podle receptů formulovaných avantgardou osvícených
intelektuálů. Protože lidská přirozenost je zlá, náprava nemůže vycházet z demokratické samoorganizace lidových mas, ale jedině z nastolení pevné autority, která
se nebojí používat proti těmto masám donucující sílu.

Intelektuálové by tedy měli opustit svůj svazek s vykořisťovanými a stát se rádci mocných. Není náhoda, že mnozí představitelé druhé generace neokonzervativců (v čele
s Wolfowitzem) byli žáky filozofa Lea Strausse. Trpká zkušenost s koncem výmarské republiky přivedla tohoto myslitele k radikální kritice liberální demokracie
a k nostalgickému snění o hobbesovské vládě silné ruky, kterou by řídila platonská elita vědoucích: ti nahlédli Pravdu, v zájmu udržení pořádku však mají dovoleno živit
své poddané mýty.

V domácí politice bylo ostří neokonzervativního diskursu namířeno proti kulturní revoluci 60. let a s ní spjaté demokratizaci veřejného života, v němž se hlásily o uznání
a práva rasové menšiny, ženy, alternativní mládež či homosexuálové. V zahraniční politice bylo toto ostří namířeno proti izolacionistické reakci na americký debakl ve Vietnamu a proti politice uvolňování vztahů se sovětským blokem. Zlu se musí odporovat silou - nepřítele je třeba srazit na kolena, nikoliv s ním vyjednávat.
Právě tuto premisu zakomponoval do své rétoriky v prvním funkčním období prezident Reagan. Jakmile však křižácké tažení proti sovětské říši Zla dosáhlo svého cíle,
neokonzervativci se podobně jako liberálové začali obávat, aby Amerika znovu neupadla do izolacionismu, který byl její oficiální zahraničněpolitickou doktrínou po celé
první století její existence a k němuž znovu sklouzla mezi dvěma světovými válkami. V protikladu k této pozici se měla Amerika podle obou táborů ujmout role jediné
světové supervelmoci, jejíž národní zájem je tak či onak spjat se zájmy ostatních národů i stabilitou mezinárodního řádu jako celku.

Neokonzervativci a liberálové se liší v představě, jakou podobu má globální intervencionismus Ameriky na sebe vzít. Zatímco liberálové chtějí, aby Amerika realizovala
své vůdcovství především v rámci multilaterálních procedur a mezinárodních institucí, neokonzervativci si z izolacionismu berou nechuť k omezování americké suverenity
dlouhodobými závazky k ostatním. Podle liberálů zajišťují multilaterální procedury respekt k ostatním partnerům a ověřují, zdali ta či ona intervence je skutečně v zájmu
všech, jichž se týká. Tyto procedury zároveň svěřují legitimitu, a tím i větší stabilitu mezinárodnímu řádu.

Neokonzervativci naproti tomu líčí multilaterální procedury jako formu appeasementu. Amerika se nemá zaplétat do jednání s tyrany a ustupovat Zlu tak, jak to západní
Evropa učinila v Mnichově. Místo toho má věřit ve svou vlastní schopnost rozpoznat Dobro a hájit je po celém obvodu Země nehledě na pravidla mezinárodních institucí
a na to, co si o tom myslí ostatní. Právě z tohoto spojení globálního intervencionismu s unilateralismem povstává současný neoimperialismus.

Islamismus jako ideální nepřítel

Od první války v Perském zálivu se začal rýsovat nepřítel, který mohl ospravedlnit další americkou expanzi. Saddám Husajn mohl být líčen jako arabský Hitler, jeho
režim však představoval jednotlivý fenomén, nikoliv celoplanetární historickou sílu, o níž by bylo možné tvrdit, že se do ní vtělilo metafyzické Zlo. Bylo třeba najít
plnohodnotnou náhradu za nacismus a komunismus. A bylo také třeba lokalizovat nového nepřítele do určitého regionu. Islamistický terorismus se svým centrem
na Středním východě dokonale splňoval tyto požadavky. To pochopili nejen hollywoodští producenti akčních filmů, kteří již od konce 80. let začali agenty KGB v roli
zloduchů nahrazovat arabskými teroristy, ale i politologové jako Huntington, který roku 1992 označil islámskou civilizaci za hlavního vyzyvatele Západu.

V pojetí neokonzervativců je boj s islamismem posledním dějstvím příběhu o výjimečném historickém poslání Ameriky zachraňovat svět od následných vtělení Zla
a při té příležitosti rozšiřovat svou moc na další části planety.

Vítězství nad fašismem učinilo z Ameriky protektora západní Evropy; porážka sovětského komunismu přivedla pod její křídla střední a východní Evropu. Porážka
islamismu ukotví americké impérium pevně na Středním východě, odkud pak bude kontrolovat i dění ve střední Asii.

Na tomto "Projektu pro nové americké století" pracovali neokonzervativci spolu s republikánskými jestřáby již od konce první války v Perském zálivu, která podle nich
měla skončit pádem Saddáma. Není proto divu, že jedním z prvních nápadů, jenž předhodil Wolfowitz Bushovi na poradách po 11. září 2001, byl útok na Bagdád.
Ideologické i materiální zdroje teroristů sice nepocházely ze sekulárního Iráku, ale z teokratické Saúdské Arábie. Ta však byla dlouhodobým spojencem Ameriky, a tak
se na vybití amerického hněvu lépe hodil její soused, s nímž Amerika (a Izrael) měly tak jako tak nevyřízené účty z minulosti.

Bush ovšem prohlásil útok na Bagdád za další bitvu války proti terorismu až po neúspěšném honu na Usámu v Afghánistánu. Aby irácké tažení mohl prodat americké
veřejnosti, musel ji přesvědčit o dvou věcech. Za prvé o tom, že Saddám je spojencem Al Kajdy, a že tedy zákrok proti němu je odvetou za útok z 11. září 2001,
a za druhé, že Saddámovy programy zbraní hromadného ničení představují bezprostřední ohrožení středovýchodního regionu i bezpečnosti Spojených států. Obě tyto
skutečnosti měly podpořit tezi, že válka proti Saddámovi není "válkou volby", nýbrž "válkou nutnosti" - nejde v ní o imperiální expanzi, nýbrž o legitimní obranu
napadeného.
Ani jedna z těchto skutečností nebyla doposud prokázána. Podle různých průzkumů jim v různých momentech před válkou, v jejím průběhu a těsně po ní věřilo něco mezi
polovinou až dvěma třetinami Američanů. Americká i britská vláda překrucovaly podklady svých tajných služeb takovým způsobem, aby tyto domněnky potvrzovaly.
Pro neokonzervativce jsou takové prohřešky jen příslovečnými třískami, jimž se nelze vyhnout při kácení lesa: v boji proti masovému vrahovi, do nějž se vtělilo absolutní
Zlo, jsou dovoleny všechny prostředky, účelové komolení informací a manipulaci strachem vlastních obyvatel nevyjímaje.

Ostatně lež se stane pravdou nejen tím, že se stokrát opakuje, ale také tím, že se podle ní jedná. Americká intervence do Iráku nastolila situaci, jíž byla ospravedlňována:
zatímco Saddám islamisty tvrdě potlačoval, nyní se s nimi jeho loajalisté spojují v protiamerickém odboji. Irácké území se tak skutečně stalo dějištěm další bitvy v rámci
války proti teroru, avšak až poté, co se dostalo pod kontrolu americké a britské armády. Současný Irák je magnetem pro radikály z celého Středního východu, územím,
na kterém se mohou nejblíže dostat ke svému cíli - americké armádě i s ní "kolaborujícím" civilním institucím, jako je OSN.

Namísto nástupiště, z něhož se po celém regionu bude šířit svoboda a demokracie, se tak tato zkoušená země stala shromaždištěm islamistických fanatiků; namísto zdroje
pokroku Středního východu se stala ohniskem jeho nestability.

Zvrácené důsledky

Smyšlené bylo i druhé ospravedlnění války, které poukazovalo na to, že Saddám představuje nebezpečí pro Spojené státy. Umírněnější přístup Američanů k Severní
Koreji jasně ukazuje, že důvodem byl opak: Američané zaútočili na Irák právě proto, že věděli, že nemá atomové zbraně a že jeho schopnost použít chemické a biologické
zbraně je omezená. V opačném případě by byli opatrnější.

Dalo by se namítnout, že doktrína preemptivních akcí takové zásahy zdůvodňuje právě nutností předejít vytvoření ničivé kapacity. Je-li ale nyní zřejmé, že Američané jsou
schopni používat pro zdůvodnění preemptivního zásahu tezi o zbrojním programu i ve chvíli, kdy už jim jejich vlastní tajná služba nedvojznačně oznámí, že tato teze je
mylná - a to bylo jádrem sporu o oněch šestnáct slov o iráckém nukleárním programu z Bushovy poslední Zprávy o stavu Unie - očekávaný zastrašující efekt doktríny
preemptivních zásahů se převrací ve svůj opak.

Ohroženi americkým zásahem jsou tak jako tak všichni, které Amerika považuje za nepřátele, ať již se o rozvoj zbraní hromadného ničení snaží, nebo ne, takže je pro ně
vždy racionálnější se o ně snažit. Pro případné "státy-darebáky", tedy hned z prvního použití této doktríny, neplyne odstrašení od záměru mít ničivé zbraně, ale naopak
motivace, aby si je co nejrychleji pořídili: je lepší být v situaci Severní Koreje než v situaci Iráku.

Válkou v Iráku pokračovala Amerika ve strategii vyzkoušené v minulém století. Jejím základním pravidlem je útočit na toho, kdo nemůže Ameriku ohrozit, nikoliv
na toho, kdo pro ni představuje nebezpečí. Cílem útoku totiž není obrana, ale manifestace síly, která má zastrašit skutečné ohrožovatele. Atomová bomba nebyla použita
proti Sovětům, nýbrž proti zdecimovaným Japoncům, a to mimo jiné proto, aby se Sovětům dalo najevo, s kým budou mít po druhé světové válce tu čest.

Nejinak tomu bylo v poslední válce. Afghánská odveta za 11. září se zdařila jen napůl, a tak bylo třeba vybít touhu po pomstě na protivníkovi, který sice s těmito
teroristickými útoky neměl nic společného, ale jehož porážka mohla ukázat americkou sílu. Strategie, která dobře fungovala proti jiné velmoci (odhlédneme-li ovšem
od desetitisíců mrtvých a zmrzačených japonských civilistů), je však v boji proti asymetrickému soupeři kontraproduktivní: hlavním důsledkem porážky Saddáma nebylo
odstrašení teroristů, ale otevření nového terénu pro jejich protiamerické akce.

Transatlantický koncert

Neoimperialistická strategie není sebepodpůrná, nýbrž sebezničující. Místo aby shromažďovala na straně USA co nejvíce možných spojenců i z řad potenciálních nepřátel,
podařilo se jí odcizit i některé z jejích nejbližších spojenců. Častým opakováním hesla "kdo není s námi, je proti nám" způsobil Bush jen to, že velká část světa, která
tváří v tvář hrůznému útoku z 11. září s Američany soucítila, se začala obracet proti nim.

Problémy okupovaného Iráku jasně ukazují meze unilateralismu. Ani supervelmoc není s to nastolit pořádek, aniž by přesvědčila ty, kteří se mu mají podřídit, o legitimitě
své vlády. Právě takovou legitimitu vytvářejí instituce a procedury, které nutí také mocné, aby zohlednili zájmy a názory slabých. Kdo ignoruje tyto instituce, nejenže
uráží ostatní, ale oslabuje i sám sebe.

Imperiálním národům činí potíže přijmout multilateralismus, protože mají sklon věřit ve svou mocenskou soběstačnost a morální vyvolenost. To platí tím více o jediné
globální supervelmoci, která vstoupila do dějin se silným pocitem vlastní výjimečnosti a "zjevného předurčení" být majákem lidstva.

V nadcházejících měsících bude přibývat Američanů, kteří pod kouřovou clonou Bushovy rétoriky strachu a vyvolení zahlédnou obrysy impéria a budou hledat ve vlastní
tradici jeho alternativu. V tomto oživování jejích republikánských počátků může sjednocená Evropa pomoci Americe jedině tehdy, bude-li jí silným partnerem. Na rozdíl
od podřízence je partner někým, kdo dovede říci "ne". V současné době tedy skutečným partnerem Ameriky nejsou její středo- a východoevropští kývalové (lhostejno,
zda se rekrutují z bývalých disidentů, nebo bývalých komunistů), ale "stará Evropa", nastavující mocenské meze americkým imperiálním ambicím a nabízející jí k poučení
alespoň dvě důležité lekce ze své vlastní historie.

Krvavá zkušenost náboženských válek v 16. a 17. století vytvořila v Evropě dostatek imunitních látek proti ideji svaté války Dobra proti Zlu, kterou nabízí Bush. Proti
snům o jediné boží říši rozvinula novověká Evropa ideu a praxi vzájemného vyvažování mnoha pozemských mocí. Krvavá zkušenost poválečné dekolonizace zase
zasadila ránu domýšlivým projektům "civilizační mise". Ukázala také, že ani drtivá vojenská převaha nestačí k vládě nad obyvatelstvem, které si ji nepřeje.

Tyto trpké lekce vlastní historie Evropu přivedly na jedné straně k sekularizaci a demokratizaci politiky, na straně druhé pak k uznání, že stabilní mezinárodní řád nemůže
být založen na neomezené moci jediného mocenského centra, nýbrž na harmonické souhře více velmocí.

Současná destabilizace Středního východu a nové kolo eskalace izraelsko-palestinského konfliktu nám dávají předběžnou představu o tom, jak by vypadalo toto století,
kdyby se skutečně stalo "novým americkým stoletím", v němž jedna supervelmoc rozhoduje o osudu celých regionů bez ohledu na hlasy ostatních - jen na základě
přesvědčení, že její zájem je automaticky zájmem všech.

Skutečná politická stabilita se opírá o neustálé ověřování takového přesvědčení konzultacemi, vyjednáváním a dialogem v rámci společných institucí. Stabilita neplyne
z absolutizace jediné perspektivy a jediné moci, ale naopak z konfrontace více perspektiv a vyvažování více mocí.

Pro Evropu znamená současné poblouznění americké zahraniční politiky výzvu, aby se po půlstoletí amerického poručnictví postavila bezpečnostně i zahraničněpoliticky
na vlastní nohy a rozehrála s Amerikou velmocenský koncert. Dokument předložený Javierem Solanou na evropském summitu v Soluni by mohl být prvním krokem
na této cestě.


O autorovi|politolog. Autor je docentem na FF UK a výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. K tématu vydal knihu Hodina impéria. Zdroje současné zahraniční politiky USA (Masarykova univerzita, Brno, 2003).

Lidové noviny, 13. 09. 2003, Pavel Barša

---