Deset znamení ďábla

Darius Nosreti, 13. 10. 2002

"A ukázal se velký div na nebi: žena odětá sluncem, a měsíc byl pod jejíma nohama, a na její hlavě koruna dvanácti hvězd" (Zj. Sv. Jana 12/13)

"A Hospodin Bůh řekl hadovi: A položím nepřátelství mezi tebou a mezi ženou a mezi tvým semenem a mezi jejím semenem; ono ti rozdrtí hlavu, a ty mu rozdrtíš patu:" (Gen. 3/15)
----------------------------------------------------------------------------
NEÚCTA K BOHU A BOŽÍMU DÍLU
Ďábel (a člověk jemu podobný) si neváží člověka, tedy ani jeho schopností, talentu, umu, lidskosti, citu, rozumu, vůle a trpělivosti, a pohrá jím. Každý člověk má v duši kus Boha a dokážeme-li být k člověku pozorni, najdeme jej a zažijeme pokoru i před tím nejhorším z nejhorších, dokonce i tehdy, když vlastní zlo a hloupost jej nutí v sobě Boha popírat. Miluj člověka pro to, co je v něm dobré a odpouštěj mu omyly jeho zla ve jménu Boha v jeho duši a ve jménu naděje na její uzdravení. Kolik lidí chodí po světě se srdcem plným zášti a předsudků vůči svým bližním, kolik zla šíří svými obavami, podezřeními a strachem, svými pomluvami. Mnoho z nich nese na čele ďáblovu pečeť. Kněží, kteří říkají: my jsme již našli, již není třeba přemýšlet, tvořit, hledat, již máme navždy svou pravdu, a pohrdají tvůrčími osobnostmi, propadli ďáblovu pokušení. Ale lidé, kteří ve dne v noci jen o věčné Boží pravdě pochybují, rovněž. Ďábel svou sebestředností, vztahovačností a nedostatkem pokory si nemůže vážit člověka a jeho (potenciální a dosažené, skryté či projevené) morální, intelektuální a duchovní velikosti.

NEDOSTATEK EMPATIE
Ďábel se nedokáže, lépe řečeno nechce se vcítit do lidských bolestí, starostí a problémů, spíše zkoumá, zda neohrožují jeho zájmy; je vztahovačný, sebestředný a tak své moudrosti brání chápat lidská trápení. "Ďábel", když budete nemocni, neřekne: "Ach, jak jak jsi ztrápený," ale: "Když jsem já byl nemocen, nemohl jsem takhle vylehávat!"

ŠTVÁN SVOU ZÁVISTÍ
Ďábel závidí duchovnímu člověku jeho cíl - věčnou blaženost a místo v království nebeském, shazuje a zlehčuje proto člověka a jeho cíl a snaží se jej svést z cesty. Lidé vyzařující vnitřní mír, lásku a moudrost mají v patách vždy dost lajících vlků, vždy dost posměváčků. Ani nefrustrované děti nebývají v kolektivu oblíbeny. Zatímco hodní lidé jsou většinou pronásledováni jen z povahy okolního světa, ve které se na principu synchonicity složitých systémů mimoděk projevují ďábelské rysy (resp. ďábel tu sice působí, ale jen v jakési obecné rovině), opravdové osobnosti světla a míru jsou pronásledovány skutečným ďábelským vědomím, ať již je toto vědomí simulováno našim supervědomím na základě archetypů vlastních lidstvu a jednotlivým národům, nebo na základě pravé ďáblovy vůle (možná, že tyto dvě formy nelze zcela rozlišit): "Nám ubohým se satan skrývá, ale světce často týrá ze msty, neboť oni ho týrají svou láskou k Bohu a bojem za spásu svých bratří, trhajíce mu je z jeho maskovaných moderních pastí. Např. dva velké světce moderního věku, sv. jana Vianeye a sv. Dona Boska fyzicky týrával, protože jejich práce mu vydírala lidi ze chřtánu. Sv. Janu Vianeyovi po 35 roků naplňoval noci řevem, lomozem a hukotem. Bratr Pius byl ještě mladičký a satan si ho už vyčichal: vedle jeho cely se nedalo spát pro hluk, který tam býval. Když bratr Pius přicházel z noční modlitby, nacházel v cele všechno vzhůru nohama: knihy po zemi, kalamář roztlučený, postel rozházenou. Jen co si lehl, začalo to znova: často míval ráno poškrábanou tvář a oči podlité a s modřinami. Toto týrání pokračuje ještě i potom, když už je knězem." (Otec Bohuslav) Páter Pius tvrdil, že svádí-li vnitřní zápas s ďáblem a ďábla přemůže, následuje zvukový efekt "exploze". Po každém takovém zápase býval P. Pius do nitky propocený, jakoby vydával i fyzickou energii.

MALOVĚRNOST, NEDOSTATEK LÁSKY, NEDOSTATEK POKORY A DUCHOVNÍHO MÍRU
Ďábel nemá víry mimo víry v sebe samého, aniž by však dokázal sám sebe milovat. Malověrnost, pochybovačnost, nedůvěra, to jsou ďáblovy zbraně, avšak ďáblu propadá i ten, jenž se vždy nechává unést jen slepou vírou a žlučovitým fanatismem. Zvykli jsme si hledat v každé politice manipulaci, v každé straně touhu po zisku, v každé komunitě nebezpečnou sektu, v každém náboženství ďábla, a toto počínání je ďábelské. Snažte se vždy v každém a ve všem vidět lepší stránku věci. Jen jste-li důvěřiví a tiší ve svém srdci, znásobí se vaše schopnost přijímat tvurčí a božskou inspiraci. "Svatý" hněv dovedl již mnoho lidí do hříchu a zatracení. Vždyť i křížácké války, upálení Jana Husa nebo útok na Světové obchodní centrum v New Yorku byly činy "ve jménu Boha". A i sebeobetování ve jménu velkých idejí je věcí ošidnou. Velcí světci nepáchali sebevraždy ve jménu Boha, ale prosili jej, aby sám na ně vložil břemeno utrpení za vykoupení hříšníků.

ZATVRZELOST, RIGIDITA, VZPURNOST, POHRDÁNÍ, PÝCHA, ZATEMNĚNÍ ROZUMU
Ďáblovo myšlení je v mnohém podobné myšlení duševně nemocného člověka. Ďábel žije ve věčné vzpouře, zatvrzelosti a pohrdání. Nechci zatracovat ironický humor a sarkasmus, bojte se však lidí, kteří ničeho vyššího nejsou schopni, zejména ne hlubokého dlouhodobého vztahu, ať již k lidem či Bohu. Buďme obezřetni, pokud zjistíme, že na všem a na každém hledáme jen chyby. Ďábel stojí nablízku. Nezapomeňme však, že ani Kristus neváhal vypráskat vexláky s chrámu svého otce. Neprotivení se zlu a skázonosná pasivita jsou stejně ďábelské jako pohrdání dobrem a aktivní vpoura proti Bohu.
"Duchové zlí byli původně dobří, obrátili se však proti samému Bohu a stali se zlými, ponevadž zhřešili silou ducha a vůle anděla. Setrvavše neodvolatelně ve vzpouře, jsou navěky zavrženi - nezůstali v tom, v čem byli stvořeni, zneužili své dokonalosti a nesetrvali v pravdě, zhřešili pýchou z nezřízeného zalíbení nad vlastní výborností, zapomínajíce na svůj poslední cíl, blaženost, chtějíce jí dosíci sami, neodvisle, proti vůli boží. Zavržením následovalo, že celý jejich duchovní život byl převrácen zatemněním rozumu a zatvrzelostí vůle." (B. Kafka) Tak jako člověk s psychózou si jen obtížně uvědomí bludnost svých myšlenek, tak i ďábel není často schopnost rozeznat pravdu od lži a světlo od tmy, navzdory vysokému intelektu. Také posedlý člověk může vykazovat různé zdánlivé psychické poruchy a somatizací těchto stavů i poruchy tělesné. "Někdy se stává, že zlý duch dostává moc nad lidským tělem. Zvláštní a neobyčejný jev takové moci je posedlost. Může být viditelná a účinů a projevů poznatelných, nebo neviditelná, skrytá, při níž hlavně působí na představy a vnucuje své myšlenky. Lidé posedlí jsou lidé démoničtí, poněvadž démon jimi podle své vůle zvláštně vládne. Může-li člověk silné vůle podrobit lidskou vůli slabší, jak jsme z pokusů poznali, tím spíše může tak učinit duch vyšší ze své dokonalé moci a silnější vůle, zvláště, chce-li působit na tělo. Tu může vyvolat i různé nemoce. Démon může působit na tělo zevně tak, že zamezuje jeho pohyby. Může působit přímo v těle a pak vládne jeho fyzickými silami podle své vůle, takže z toho v člověku vzniká velký duševní rozbroj mezí mocí démonovou a vlastní vůlí. Rovněž činnost duševní může pomást. Může znásilnit pyšného člověka vyvoláním živé obrazotvornosti k rozvrácení všeobecného spravedlivého řádu. Též způsobit vyvolání velkých zločinů, běsnění, zloby nepřátel, vypočítavou nemravnost, úžasné nadávky, hněv, mstu, kletby apod. Může působit i na smysly tak, že jich použije ke svému účelu. Též i na prázdná esplana (psychotronické jednotky emocionální paměti; DN) tím, že do nich vtiskne různé představy, dojmy, obrazy a myšlenky. Dovede-li tak působit hypnolog, tím spíše silnější duch démona." (B. Kafka)

BOHATSTVÍ BEZ MORÁLKY, LESK POVRCHNOSTI, HŘÍŠNÁ OBRAZOTVORNOST
Ďábel nás obklopuje bohatstvím, leskem a mámivou krásou a jejich obrazy, kterými působí na naši obrazotvornost, touhu a pudový chtíč a skrze ně ovládá naši mysl. Ďábel je králem amorálního bohatství a mámivého lesku. Ďáblovi však propadají i ti, kteří svou smyslnost a cit pro krásu potírají a potlačují, neboť v sobě przní dílo boží. Ne všechno bohatství je dílem ďábla. Hodnoty duše žijící v Bohu a lásce, ale i hodnoty tvořené prací a tvůrčím myšlením ve prospěch Boha i ušlechtilých lidských cílů jsou pozitivním bohatstvím a za obvyklých podmínek mají příznivý dopad.

"Ďábel pokouší zevními věcmi - tiskem, obrazy apod. a zlými lidmi, jež k hříchu popouzejí. Též niterně přímo nebo nepřímo působí na obrazotvornost a nabádá člověka, jak se na úkor druhých vyšvihnout, obohatit a užít si. Na rozum a vůli přímo působit nemůže, proto každý člověk může rozsoudit svobodně a svobodně volit. Může však i svobodně se zlým duchem vejít do styku a spolčit se s ním. Nedomnívejme se, že všechna pokušení jsou od zlého ducha; pocházejí z tělesnosti a bývají vnukány hříšným okolím." (B. Kafka)

ZLOST, SEBELÍTOST, VZTEK, BĚSNĚNÍ
Ďábel rád vyvolává v lidech zlost, neodbytnou sebelítost, vztek a běsnění, protože ony vlastnosti uzavírají tvůrčí schopnost ducha, cestu k moudrosti tichého srdce a cestu boží lásky. "Od narození jsem všude chodil sám, a věčne jsem cítil zlost, žal a  nespokojenost, protože jsem nikdy nepoznal radost, ani trochu radosti. Nikdo mě nepozdravil, nikdo neobjal, nikdo k sobě nepřivinul. Matka neměla čas," napsal o sobě Vladimír Volfovič Žirinovskij. Mnozí rodičové se velmi proviňují na svých dětech, nechají-li je živořit bez laskavých slov a dotyků, které lidská bytost ke svému vývoji potřebuje do konce puberty a možná po celý život.

NEBEZPEČNÁ MOUDROST, DUŠEVNÍ SÍLA, HYPERKREATIVNÍ SCHOPNOSTI
Ďábel je dokonalejší podstaty než lidé. Vyniká nad ně moudrostí a duševní silou. Jeho moudrost je však deformovaná, úchylná, za pravdu často vydává dogma, posvěcuje lež, přesvědčuje se o svých "pravdách" a dokáže jim sám věřit. "Čím více si lidé tropí ze satana posměch a čím více so povídají, že satan vůbec neexistuje, tím lépe pro satana a pro jeho plány! Může přece organizovat, rdousit a zatracovat jako utajený neznámý. ... Pravý satan, to je obr, který dovede Krista v okamžiku vynést na vrchol chrámu, mocná bytost, silnější než uragány a horší než atomová smrt. I Kristus nám káže bát se satana více než smrti samé..." (Otec Bohuslav)

Svou duševní silou s námi může ďábel různě manipulovat. Ďábel nám ale nemůže vzít schopnost rozhodovat se svou svobodnou vůlí, tu je jeho hranice. Bylo by pro něj bezcenné, kdyby se hříchů dopouštěli lidé bez vlastní vůle. Vykoná-li někdo zločin bez vlastní vůle, vedl jej k tomu svou sugescí spíše nějaký člověk než ďábel.

I lidská duše má v podvědomí možnost a zná síly, jak utvořit viditelné věci. Může však k těmto jevům použít pouze hmotu svého těla. Tyto věci však brzy mizí a trvale zde nezůstávají, poněvadž byly tvořeny přeměnou prvků z vlastního těla vyvolaným jevem. Přestává-li jev, mizí i vytvořený předmět. Pouze ďábel může svou vyšší mocí přímo působit na přeměnu přeskupování volných prvků a hmoty v určité viditelné věci, která zde může po jeho účinku trvale zůstat. Ovšem může tvořit zase jen omezeně." (B. Kafka)

PODLE OVOCE POZNÁTE JEJ
"Ďábla", tedy zlo v člověku, přírodních silách i nadzemských bytostech poznáme podle "rodokmenu" i podle ovoce jeho činů. Pokud něčí rodiče kolem sebe šíří jen zlo a úzkost, nepůjde většinou ani u jejich potomka v kamžiku běsnění či bludů o "svatý hněv" a prorocká slova, ale spíše o projev přenesených rysů duševní nemoci či (doslovně či v přeneseném smyslu) o ďáblovo pokoušení.

Pokud někdo svými činy přináší lidem dobro, mír a duševní bohatství, bude spíše osobou dne než noci. Prospěch, který osoba přináší však musíme posuzovat i z dlouhodobého a komplexniho hlediska.

Naopak ovšem externality různých dobře míněných lidských zásahů do společnosti a přírody mohou být velmi škodlivé, aniž bychom v nich museli vždy hledat dílo ďábla či trest boží.

Již sama dialektická podstata světa může za fakt, že jen pouhým vyslovením slova anděl, hovoříme nepřímo i o ďáblovi. Již samotné pojmy v sobě zrcadlí své protiklady a zlo je často nevyhnutelným společníkem dobra.

Ďábel dokáže materializovat a dematerializovat předměty s větším úspěchem než médium či mág a pomocí podobných přírodních zákonitostí a jevů, pravého strůjce těchto jevů je těžké určit a na jejich základě mnohdy nelze ďábla odhalit.

Při dokazování přítomností ďábla musíme počítat s určitou záludností. Představme si například, že nějaký falešný mystik ohlupuje davy svými zázraky. Když však nadpřirozenou mocí pozná, že bude odhalen ve své ďábelské podstatě, začne se vydávat za podvodníka, který svých zázraků dosahuje lacinými triky. Tím lidem zabrání vidět jeho ďábelskou podstatu a zároveň sníží schopnost věřit v zázračné bytosti, ať již andělské, lidské či ďábelské, čím lidstvo poškodí.

ĎÁBEL VÁM NIKDY NEDÁ POŽEHNÁNÍ VE JMÉNU BOŽÍM
ale podvodník nebo duševně nemocný se i k tomu nakonec nechá přemluvit. Želbohu podvodníky a blázny tak snadno nepoznáme.

Darius Nosreti
-------

Přílohy:

"Je jisté, že existují vyšší, dokonalejší duchové bytosti. Mimo bytosto dobré jsou duchové bytosti zlé, s jejichž projevy se můžeme setkat.

Duchové zlí, démoni, jsou dokonalejší než lidé [a zatracené lidské duše]. Vynikají nad ně moudrostí a duševní silou, nepodléhající zákonu tíže, hladu apod. Démoni jsou čiří duchové, úplně duchové podstaty o sobě samotné, mají život od hmoty úplně neodvislý. Naše duše je také duchovní podstata, ale neúplná. Je stvořena k tomu, aby oživujíc tělo, tvořila s ním úplnou lidskou podstatu.

Bytnost zlých duchů je nezničitelná, věčná, jsou podstaty jednoduché, nesložené, tudíž jsou nesmrtelní. Nic nemůže jejich bytnost zničit, nic jí ublížit. Jako duchovní podstata nemají prostornosti, tudíž nejsou na prostoru závislí, mohou být kdekoligv jako myšlenka."

Zlý duch má rozum a svobodnou vůli, jelikož ta patří k podstatě ducha. J eto svobodná bytost, ale vůlí měnlivá, nejde k věci přímo, podléhá omylům, po lidsku řečeno chce dnes to, zítra ono. Jeho inteligence je vyšší než lidská, vše poznává přímo, bez prostřednictví smyslů, zvláště duchový svět mimo Boha. Svět hmotný poznává též přímo, dokonaleji než my, proto poznává světy, které jsou nám ještě neznámy. Ovšem, i jeho vědění je omezené. Proto nemůže poznat vnitřní lidské tajemství, kdy z rozumu tvoří a ještě ze své vůle se člověk nerozhodl tak nebo onak, kdy ještě neví, co učiní.

Může však poznat myšlenky již hotové, které přešly do esplan. Ty pozná i jasnovidec.

Démoni se od sebe liší druhově. Kolik duchů zlých, tolik druhů. Démoni nemohou přímo působit na lidský rozum, pouze na obraqzotvornost. Ovšem mohou působit zevními pomůckami, aby vzbudili v duši různé myšlenky a pocity." (B. Kafka)

Ďábel (z lat., řec. pův.) - "ztělesnění vůle ke chtíči, smyslnosti a tím i ke zlu a egocentrismu. Také personifikace elementárních sklonů, která se nepromítá až do hmotné úrovně, ale zůstává v oblasti představ v astrálním světě. Proto ďábel zůstává skryt našim smyslům. Promítá se však do jejich sféry tehdy, když se člověk stává polobdělým a duševně setrvává na úrovni elementárních sklonů. Ďábel je považován za bytost, která je schopna chtít a činit zlo, ale zřejmě v něm rozhoduje hnací síla sklonů. Jeho existence je provázena větším utrpením než existence lidí, protože ďábel náleží do světa nižší a tím i horší karmy." (K. Minařík)

Ďábel - "český výraz je odvozen z latinského slova ,diabolus' a znamená buď vůdce zlých duchů, který je též nazýván Stan nebo Luciferr, nebo prostě každého ,zlého ducha', přičemž je tento pojem podle vzoru středověké démonologie ztotožňován s pojmem démon. Ďáblové čili ,zlí duchové' jsou podle křesťanského podání ,padlí andělé'. Jméno Satan je hebrejského původu a alexandrijskými židy, kteří převáděli starý zákon do latiny, bylo překládáno jako ,diabolus'. Obecně je pak ďábel chápán jako symbol zla. V lidových pověstech a pohádkách vystupuje jako ,čert', který je pouze v umělém intelektualizovaném podání někdy dobromyslný. Podoba čerta setrvává ještě z pohanských dob: zdržuje se rád v lese, zvláště na suchých stromech, v bažinách, skalách, propastech, jeskyních, opuštěných budovách, zříceninách, starých mlýnech, má tělo s rudou pletí, nohu s koňským kopytem, zadek s ohonem, hlavu s kozlíma ušima, z hustých černých vlasů trčí růžky a obličej má charakteristickou grimasu. Někdy má od pasu nahoru tělo muže, od pasu dolů tělo kozla. Zjevuje se v podobě myskivce nebo zeleně oděného muže, ale i jako vnadná žena či v podobě různých zvířat, zejména psa, kočky a vepře. Ve Starém zákoně na sebe ďábel bere podobu hada a vystupuje jako svůdce pramáti Evy. V bibli a jiných církevních textech nacházíme řadu jmen různých ďáblů: Asmodeus, Behmoth, Belial, Abbadon a další. Jiná jména nalézáme v magických grimoárech, např.: Aciel, Marbuel, Samiel a další. Ve vztahu k člověku vystupuje ďábel především jako svůdce v nejrůznějších formách (viz Inkubpvé a sukkuby), nabízí mu své služby a nutí jej k uzavření ďábelského paktu (první známý pakt tohoto druhu pochízí již ze VI. stol.), vybízí člověka ke konání zla. Ďábel je v úzkém styku s čarodějnicemi a čaroději. O některých náboženských sektách se uvádělo, že komunikují s ďáblem, např. katarové, jezidiové a další. Víra v ďábla byla za středověku velmi silná a značně jitřila lidskou představivost. Např. M. Luther se zmiňuje o tom, že často vídával ďábla a jednou, na hradě Wartburgu, po něm dokonce hodil kalamář, protože mu ďábel bral a louskal oříšky. Ďábel je zažehnáván znamením kříže a svěcenou vodou. Posedne-li člověka, může být vymítán (viz Exorcismus). Z hlediska hermetického je idea ďábla významná jako personifikace zla, negativní, noční stránky stvoření a ničení. Postavy ďáblů tu vyjadřují personifikované démonické síly (viz Démon). Podle R. Dubalové (1953), která analyzovala fenomény Ďábla z hlediska psychoanalýzy, symbolizuje ďábel libido, tj. pohlavní pud a bezuzdné přírodní síly. Víra ve zlé síly reprezentované ďábly je rozšířena ve všech kulturách." (M. Nakonečný)

Démon - "slovo pochází z řečtiny a znamená původně osud. Později byl užíván též termín ,daimonion', který vyjadřoval to, co osud způsobuje (latinsky ,genius', u Sókrata ,vnitřní hlas', svědomí). Staří Egypťané totéž nazývali ,nutar', Indové ,devatas'. Teprve u Homéra a později v katolické teologii jsou démoni ztotožňováni se ,zlými silami', v teologii s ďábly. V teologii se za středověku rozvinula celá nauka o démonech, démonologie. Profesor dogmatiky Ch. Héris (1925), dominikán, který o démonech hovoří jako o ďáblech, je považuje za padlé anděly. První lidé, svedení ďáblem se dostali pod jeho moc. Ďábel člověka pokouší a pronásleduje. Jak byl možný hřích padlých andělů? Čirých duchů? Člověka strhují tělesné vášně. Anděl nemusí hledat pravdu, ale ví, že je bytostí závislou na svém tvůrci. Podle sv. Tomáše Akvinského je hřích andělů z hlediska přirozeného nemožný. Bohem byli andělé povýšeni do řádu nadpřirozeného darem posvěcující milosti. Byla jim však uložena zkouška s tajemstvím o vnitřním životě boha. Tajemství se nelíbí rozumu - a čím je rozum dokonalejší, tím je srážka s tajemstvím prudší. Bůh žádal podrobení rozumu před tajemstvím, tedy pokoru. To mělo andělům otevřít cestu k věčné blaqženosti. Část andělů se Bohu podrobila, část byla odbojná a chtěla se opájet vlastní velikostí. Tak zhřešila pýchou a sebeláskou. Jsa zbaven blaženosti, závidí padlý anděl ostatním tvorům k blaženosti povolaným a snaží se je zbavit toho, co sám nemá: této naděje blaha. Proto se - jako ďábel - snaží svádět člověka ke zlu. Činnost ďábla je však z dopuštění božího. Ďábel nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslovost (pokušení sv. Antonína) prostřednictvím obrazivosti. Proto člověk musí bdít nad svými vášněmi a sklony. Ďábel může působit i na tělo (posedlost) a využívat znalostí skrytých sil přírody a tak způsobovat různé podivuhodné zjevy. Apoštol sv. Pavel říká: bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v povětří - tím myslí ďábly-démony, ktří šli ve velkém zástupu za ,padlým andělem' Satanem (Luciferem). Ďábel je svůdce a lhář; jeho nejúspěšnější lež se podaří, až lidé neuvěří, že je.

Tolik tedy o démonech-ďáblech katolická teologie. Bohatou démonologii měli však již Babylóňané a jeden z prvních démonologickcýh systémů vytvořil byzantský učenec Michael Psellos (1018-1078). C. Agrippa (De occulta philosophia, kn. III., 19) píše: ,Démoni nejsou vždy neviditelní, ukazují se někdy a béřou na sebe rozmanité postavy, mezi jiným také tvar bledých strašidel. Mnoho vztahů mají k lesům a pro své blízké příbuzenství k zemi a vodě mohou zakoušet také pozemské radosti...' K tomuto druhu démonů patří zejména lamie, inkubové a sukuby. Agrippa tím naznačuje, že démoni jsou bytosti nadané určitými sklony. ,Mravy a praktiky démonů' popsal podrobně Gougenot des Mosseaux (1854), který démony chápe zcela v katolickém smyslu jako ,padlé anděly'. Démoni pokoušejí člověka, ale bůh jim nikdy nedovolí, aby člověka pokoušeli nad jeho síly (Pavel I. Kor. 10,13). Avšak s dopuštěním božím může démon člověku škodit na statcích i zdraví. Démon nekoná zázraky, ale může užívat přírodních sil, které jsou člověku neznámé. Teologický pojem démona je však příliš široký: s ďábly je stotožnil zejména Guaccio (1608) a jiní démonologové. A. de Spina (1467) mezi démony počitá též inuby a sukkuby a další okultní bytosti, zejména živlové duchy, což činil také neoplatonik Jamblichos. Jiní ztotožňovali démóny se ,zlými místy' (pustými krajinami, bažinami, pouštěmi atd.). Teprve v období romantiky dostal pojem démona specifický esoterní smysl, jaká má i v hermetismu, a ztratil jednoznačně negativní akcent, který mu dala teologie.

Z hermetického hlediska jsou démoni transcendentní přírodní síly, nebo bytosti ve smyslu okultním, tj. nevnímatelní ,duchové', nebo duchovní podstaty veškerých entit. Vše, co bytuje jako entita, má tedy svého démona, který je v podstatě tvarem jejího astrálu. A jako takový je každý démon nadán určitou inteligencí a určitými sklony. Sám o sobě není silou ani dobrou, ani zlou, kvalit tohoto druhu nabývá teprve v daných vztazích. Proto romantika chápala démonické jako esenciálně přírodní. V tomto smyslu jsou démony všechny transcendentní bytosti, počínaje larvami a ,duchy živlů' až po ony bytosti (živoucí podstaty skrytých i dosud zjevných přírodních sil), které jsou činiteli nesčetných přírodních jevů. Ďáblové jsou pak démoni zvrhlých lidských sklonů. V tomto pojetí je příroda, či lépe řečeno vše jsoucí - tedy i duchovní svět člověka - démonické. Démoni tedy reprezentují transcendentní podstaty různých forem energií (sil), které se projevují v přírodních jevech, ale i v myšlení, cítění a tvořivosti člověka.

V okultismu se pojem démona omezoval úzce jen s ohledem na určité druhy okultní praxe. V černé magii se ovšem operovalo se ,zlými démony', protože šlo o lidskou projekci zla. Tak v různých příručkách démonologické magie (např. F. Barett: The Magus 1801 a jinde) jsou podávány seznamy jen zlých démonů a dávali ostatním démonickým silám specifická pojmenování; třídili démony do následujících pěti podkategorií (v jejich rámci pak rozlišovali ještě další podkategorie, které tu již uvádět nebudeme:

1) Šedim - démoni živlů
2) Masikim - démoni lidem škodící
3) Kefiloth - astrální zbytky égregorů a zašlých světů, jakož i zemřelých osob
4) Matache Chavala - ,padlí andělé'
5) Ruchoth Raoth - duše zemřelých lidí zlých

Je zřjmé, že toto třídění je založeno na čistě praktických kritériích, vyjadřuje totiž praxi jistého oboru kabalistické magie. Za zvláštní démonologickou kategorii je nutno považovat tzv. ,strážné anděly' (nikoli ve smyslu katolické angelologie, nýbrž ve smyslu pověstného fenoménu Abramelinovy magie - viz Abramelinova kniha o magii): je to démonická síla reprezentující přírodní prapodstatu člověka, velmi nebezpečnou, je-li probuzena magicky. Již zde bylo uvedeno, že činnost démonů je omezena přírodním řádem: démoni tedy nemohou způsobovat zázraky, ale vládnou přírodními silami, které lidé dosud neznají, a proto se jejich zásahy mohou jevit jako nadpřirozené (sv. tomáš Akvinský: ,...démoni nemohou způsobovat zázraky, ani jiná stvoření, jen sám bůh'). Esoterně správné pojetí démonů nacházíme již u Homéra a Hésioda, který jasně ztotožňuje démony s přírodními silami (Theogonia 211-227). U Homéra personifikují démoni různé stavy lidské mysli, např. hrůzu, u Hésioda vinu, mstivost, hádavost, bídu apod., ale také přírodní síly." (M. Nakonečný)

"Pro zjišťování skutečné posedlosti je třeba zkušenosti a znalostí. A není vždy posedlostí to, co se nám vyvoláním neobyčejných a podivuhodných zjevů jako posedlost jeví a zná. Člověk, který upadá do tranzu třetího, až k rozhraní čtvrtého stupně, může, jako démon či hypnolog a touž cestou, týmiž silami vyvolat neobyčejné jevy. ... Démon, chce-li kryje svůj záměr a vliv v jedněch a těchže projevech, takže není možno s určitostí říci, komu tyto jevy přisoudit, zda jemu či podvědomé činnosti citlivce samotného. Pravá posedlost je jev vzácný. Je možno ji (někdy) zřetelně rozpoznat tím, že z "ničeho" tvoří něco, jako příkladně se stalo v Illfurtu u dvou posedlých chlapců, z nichž starší trhal peří z těla jemu viditelné bytosti. Toto peří zde trvale zůstalo, komise je zkoumala a prohlásila, že je skutečné a že takové peří dosud nikdo neviděl." (B. Kafka)

Většina lidí, která jedná ve shodě s ďáblem, zdaleka nemusí být ďáblem posedlá. Zejména duševně nemocní dokáží imitovat ďábla ve svém cítění, myšlení, konání a někdy i zjevu a parapsychologických fenoménech. Chorobná představa je někdy tak silná, že se stává reálným obrazem, který je možné fotografovat. (Je pak bláznem člověk, který tvrdí, že takovýto "neexistujícíL útvar vidí?) Podstata i forma mnoha našich činů může být na principu podobnosti a synchronicity organických (složitých) systémů doslova ďábelská. Člověk jedná někdy natolik ve shodě s ďáblem, že jej vyléčí exorcista. Duše se chová jako posedlá a léčbou jakoby se "ďábla" zbavila. Jde vlastně o léčbu celého komplexu poruch jejich integrací na personalizovaný základ, na model v představivosti, který nechá exorcista či hypnotizér "odejít".

"Lidská duše v sobě chová neobyčejné schopnosti a síly, jak jsme se pokusy (B. Kafky) dostatečně přesvědčili.

Při posudcích těchto jevů si musíme dobře uvědomit následující:

Mezi námi žijí osoby velmi citlivé a citlivé osoby nemagnetické, lidé velmi slabé vůle, ti, kdož se oddávají snění a duševní prázdnotě, lidé hysteričtí, lidé málo uvědomělí v tom, že skutečně vědomě plně žijí, lidé trpící vlivem jednotlivců nebo svého okolí. Tyto osoby mají sklon k tomu, že jejich duše ve své prázdnotě ustupuje ze své vědomé činnosti do některé (úrovně) činnosti podvědomé. V této podvědomé činnosti vyvoláním postupné hloubky se rozum a vůle více či méně zatemňují, až skoro úplně, mizí. Řeknu-li takové osobě: ,Jsi strom, pes, nemluvně, kaztel, herec," klátí se, štěká, pláče, káže, zpívá či hraje. Podvědomá činnost přijme představu a působí v tom směru. Ve druhém, třetím vsupním podvědomí není vzpírání a rozumování: toto podvědomí přijme věc, představu a rozkaz tak, jak se mu podá. Duši v podvědomé činnosti chybí schopnost logického uvažování. Tato rozumová schopnost nastupuje pouze částečně ve čtvrtém stupni podvědomé činnosti a málokdy se dostavuje. Ustoupí-li duše z vědomé činnosti do některé činnosti vstupního podvědomí, démon, poznav ji, svůj vliv a moc ve směru hříchu neuplatňuje, neboť ví, že zde nic nezíská, jelikož člověk je za své činy a rozhodování tehdy vinen a zodpovědný, když se rozhoduje při plném, jasném rozumu a vůli.

Z neznalosti věci samé se mnoho přisuzovalo ďáblu. Vina byla v tom, že u vylíčených osob, citlivců, slabých vůlí atd. byly vyvolány zjevy i posedlost uměle a z nevědomosti se připisovaly ďáblu.

Duše lidská i v hlubokém vstupním podvědomí si jakýmsi vnitřním instinktem zachovává osobnost, ale nepoznává se v původnosti. Pro naše vědomé "já" se lidská osobnost, "já jsem", zhmotňuje odražením v esplanech. Ve vstupním podvědomí, zvláště ve třetím stupni hypnózy, tato spojitost s esplany skoro mizí a duše je vydána napospas představě a víře druhé osoby.

Často se stalo, že u citlivce byly pozorovány zvláštní jevy, které se tehdy nedaly přirozenou cestou vysvětlit, a proto se věřilo, že je zde projev ďábla. Tato představa ďábla a oslovování jej ménem "Satane" mohly vytvořit v duši citlivce proměnu v "ďábla". Tu duše v této své změněné osobě a ve své všestranné schopnosti zná z protonace vše, co se ďáblu připisuje, a sama pak již ze své síly a moci vše, co nás přivádí v úžas, vyvolává, způsobuje a vytváří.

Poněvadž neznáme stupně tělesné citlivosti jednotlivců a citlivost jejich duší, může takovou nebezpečnou představu vytvořit buď citlivec sám, nebo někdo z jeho okolí, od něhož ji telepatickou cestou podvědomé "já" převezme. Nastoupeným rozdvojením duše se pak toto nižší druhé "já" citlivcovo zosobní k ďábelskému projevu a kopíruje činnost, která se obvykle ďáblu přisuzuje."

Sám jsem často tyto jevy pokusy předváděl a tak dotvrzoval jejich přirozený vunik. Ukazoval jsem pokusem na chorobnou nakažlivost, jíž osoba "posedlá" strhuje k témuž projevu další citlivce.

I když sám člověk uvěří, že na něho nebo v něm působí ďábel, ač to není pravda, přijme tuto představu z esplan některý stupeň podvědomé činnosti, jehož "já" se zosobní za ďábla, a tak je člověk sám vinen a příčinou vyvolání neobyčejných jevů domnělé posedlosti.

Proto při poznání těchto vyvolaných i samovolných neobyčejných jevů je vždy dobře v posedlost Ďáblem vůbec nevěřit! Je však dobře podst "posedlému" svěcenou vodu, kříž apod. v pevné víře, že jsou zde vyvolány mimořádné schopnosti a podvědomé síly. Zůstane-li ctlivec v klidu a nerozzuří-li se (nesmíme porušení klidu očekávat, neboť i to by vyvolalo reakci), máme jistotu, že se tu projevují vzácné síly činnosti čtvrtého stupně podvědomí. Vyvolá-li se u citlivce posměch, zuřivost a nadávky, musíme se ještě vícekrát přesvědčovat pozorováním a zkoumáním, dokud nenabudeme jistoty o skutečně Ďábelské pravé posedlosti na rozdíl od posedlosti uměle vyvolané, neboť i chorobná představa ďábla ve třetím nižším podvědomí důsledně potírá a nenávidí posvěcené předměty.

Duše v podvědomí nemá rozumové schopnosti (částečně jen ve čtvrtém stupni ji má), a není-li vyvolána chorobná představa ďábla, přijme podání posvěcených věcí klidně a nevydráždí se ani tehdy, když za života (při vědomí mimo "posedlost") tyto věci nenáviděla, poněvadž ústupem duše do některé podvědomé činnosti spojení s esplany podle stupně, v jakém se nachází, mizí, čímž mizí i ono vědomí nenávisti.

Podráždí-li se posedlý, nesmíme usuzovat, že každé toto podráždění vyvolala rozumová bytost - zlý duch - nebo zavržená lidská duše. Vodítkem k rozpoznání skutečné posedlosti je žádost, aby nám posedlý se slovy: "Žehnám tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého." Rozumová činnost ďábelská, která stále nenávidí Boha, tato slova nevyřkne a nevyhoví, naopak se rozzuří. Při vyvolané chorobné posedlosti, kdy se rozum neuplatňuje, vzatá představa ďábla zosobněná ve svém "já" nezůstává trvale při trpném stavu duše a u citlivce se dá zbortit umluvením ho k tomuto požehnání tak, že nás po delším odporu konečně poslechne. Ďábel se pro takové požehnání umluvit nedá." (B. Kafka)

Páter Pius nedoporučoval nikomu utkat se s ďáblem bez modlitby a víry v boží pomoc.
--------------------------------------
Citáty z Bible:


"A když přišel večer, přivedli mu mnohé posedlé démony, a on slovem vyhnal nečisté duchy a všechny, kteří se špatně měli, uzdravil." (Ev. sv. Matouše 8/16)



"A vyháněl démona a ten [jenž jím byl posednut] byl němý. A stalo se, když vyšel démon, že němý promluvil. A zástupy se divily.

Ale někteří z nich řekli: Belzebubem, knížetem nad démony, vyhání démony.

A jiní zace pokoušejíce hledali od něj znamění z nebe.

Ale on znal jejich myšlenky a řekl jim: Každé království, rozdělené proti sobě, pustne, i dům, rozdělený proti domu, padá.

A jestli je i satan rozdělený proti sobě, jak potom obstojí jeho hrálovství? Protože říkáte, že Belzebubem vyháním démony.

Ale, jestliže já Belzebubem vyháním démony, vaši synové je kým vyhánějí? Proto oni budou vašimi soudci.

Ale jestliže já prstem Božím vyháním démony, tak tedy přišlo k vám království Boží.

Když silný ozbrojenec hlídá svůj palác, v klidu jsou jeho věci.

Ale kdyby přišel na něj silnější než je on, a přemohl by ho, vezme jeho zbraň, na kterou se spoléhal a rozdá svou kořist.

Kdo není se mnou, je proti mne; kdo neshromažďuje, rozptyluje.

Když vyjde nečistý duch od člověka, chodí po suchých místech a hledá odpočinutí a když nenajde, hovoří: Navrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.

A když přijde, najde [dům] zametený a ozdobený.

Tehdy jde a pojme do sebe ještě sedm jiných duchů, horších než je sám, a vejdouce bydlí tam, a poslední věci toho člověka bývají horší než první.
(Ev. sv. Lukáše, 11/14-26)

"A sešel do Kafarnaumu, do galilejského města, a učil je po sobotách, a žasli nad jeho učením, něboť jeho řeč byla mocná.

A byl v té synagoze člověk, který měl ducha nečistého démona, a zvolal velkým hlasem:

Ach, co máme s tebou, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Znám tě, jsi ten Svatý Boží!

A ježíž jej pokáral a řekl: Umlkni a vyjdi z něj! A démon, vrhnouc jej doprostřed [shromážděných] vyšel od něj a nic mu neuškodil.

Tehdy přišel strach na všechny, a mluvili mezi sebou a říkali: Jaké je to slovo, že právem a mocí rozkazuje nečistým duchům, a vycházejí?

A šla o něm pověst na všechna místa toho okolí." (Ev. sv. Lukáše, 4/31-37)

"A přišli na druhou stranu moře do země Gadarenů.

A když vystoupil z lodi, hned se s ním setkal člověk z hrobů, v moci nečistého ducha, který to člověk měl své obydlí v hrobech, a už jej ani řetězy nemohl nikdo více svázat, protom že byl často svázán pouty na nohách a řetězy a roztrhal řetězy a pouta polámal, a nikdo jej nedokázal zkrotit.

A vždycky, vedne i vnoci, byk na tamějších kopcích a v hrobech a křičel a bil se kameny,

A když uviděl Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se mu a zvolajíc velkým hlasem řekl: Co mám s tebou, Ježíši, Synu Nejvyššího Boha! Bohem tě zapřísáhám, abys mě netrápil!

Protože mu říkal: Vyjdi z člověka, nečistý duchu!

A ptal se ho: Jaké je tvé jméno? A řekl mu: Legion je mým jménem, neboť nás je mnoho.

A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z toho kraje.

A bylo tam na svahu kopce velké stádo sviní, pasoucí se.

A prosili ho všichni ti démoni a říkali: Pošli nás do těch sviň, abychom vešli do nich.

A Ježíš jim hned dovolil. Tehdy vyšli nečistí duchové a vešli do sviní, a stádo se řítilo dulů úbočím do moře, a bylo jich kolem dvou tisíc, a poutápěly se v moři.

A ti, kteří je pásli, utekli a oznámili to ve městě i v obydlích i v polích. A vyšli zjistit, co se to stalo.

A přišli k Ježíšovi a viděli posedlého, že sedí a je oblečen a má zdravý rozum, ten, který to byl měl [v sobě celý] ten legion, a báli se.

A ti, kteří to viděli, vyprávěli jim, jak se to stalo tomu posedlému, i o těch sviních.

A začali jej prosit, aby odešel z jejich venova. A kidyž nastupoval na loď, prosil ho ten dříve posedlý, aby byl s ním.

Ale, Ježíš jej nenechal, ale mu řekl: Jdi do svého domu, ke svým, a zvěstuj jim, jaké velké věci ti učinil Pán a že se smiloval nad tebou.

A odešel a začal hlásat v Desetiměstí, jaké velké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili."
(Ev. sv. Marka 5/1-20)

--
Zdroje:
Květoslav Minařík: Malý mystický slovník naučný, Canopus, Praha 1992
Břetislav Kafka: Nové základy experimentální psychologie, ROAD Praha, Praha 1991
Milan Nakonečný: Lexikon magie, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1993, 1994 a 1995