MULTIKULTURALISMUS
studie, recenze, zdroje
ke studiu politická filozofie
Charles Taylor (A. Gutmannová, ed.)
Multikulturalismus aneb politika uznání. Zkoumání politiky uznání (Filosofia)
Kanadský filozof Charles Taylor (* 1931) se ve svém eseji Politika uznání zabývá problémy, jejichž skutečnému řešení
se ani v Česku dříve či později nevyhneme. A nejde jen o otázky vyplývající ze soužití s příslušníky etnických menšin
a imigranty, ale například také o osnovy škol, které by měly (nebo podle jiných názorů neměly) odrážet skutečnost, že
v naší zemi pobývá množství lidí, jejichž tradice se od té naší zásadně liší. Taylorův text, který tvoří jádro sborníku
Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání, je však pro nás zajímavý i z daleko obecnějšího hlediska. Je příkladem
politického uvažování, jež zatím u nás není příliš běžné: opírá se o filozofickou tradici a staví na hodnotách, které
se zkrátka uznávají - i když je to třeba aktuálně nevýhodné. Autor konkrétně vychází z tradic politického liberalismu
a z úvah Rousseaua, Kanta a Hegela (který je mu nejbližší), ale svou představu o uspořádání společnosti sdružující
občany různých kultur vysvětluje na obecně známých, aktuálních příkladech. Zmiňuje situaci ve dvojjazyčné Kanadě, j
ejíž provincie Québec usiluje o uznání a větší autonomii - Taylor je ostatně synem anglofonního otce a frankofonní matky
- či připomíná Satanské verše. Domnívá se, že jádrem sporu kolem Rushdieho románu je skutečnost, že ve státech
respektujících soubor demokratických svobod osob a jejich rovnost ve veřejné oblasti žije stále více lidí, centrum jejichž
kultury leží někde jinde. Jsou sice našimi spoluobčany, ale uznávají naprosto odlišné hodnoty. To představuje výzvu,
píše Taylor, abychom reagovali na jejich pocit marginalizace, aniž bychom dali v sázku naše základní politické názory.
Jak Taylor připomíná, touha po uznání je jednou z hybných sil dnešního světového dění - je např. v pozadí všech
nacionalistických snah. Souvisejí totiž s identitou, která je zčásti charakterizována uznáním, neuznáním nebo zneuznáním
ze strany druhých. Tím, co je dnes - na rozdíl od předmoderní doby - nové, není potřeba uznání, ale to, že žijeme
v poměrech, v nichž úsilí o uznání může selhat. Původní zveřejnění Taylorova eseje vyvolalo širokou diskusi, z níž
editorka A. Gutmannová vybrala pro další vydání několik textů (mj. J. Habermase, K. A. Appiaha či S. Wolfové)
a celek doplnila svou věcnou a inspirativní předmluvou.
Multikulturalismus: komunitaristický, nebo liberální? Ch. Taylor vs. W. Kymlicka.
Barša, Pavel: "Multikulturalismus a politická teorie", Politologický časopis 2, 1996: 163 - 177 ("Filosofická
zdůvodnění multikulturalismu," In Barša, Pavel: Politická teorie multikulturalismu. Brno, 1999, s. 65-94)
Barša, Pavel, Císař Ondřej: "Spravedlnost v rozdělení, nebo v uznání?", Politologický časopis 2, 1998,
s. 176 - 189.
Touha separovat ty, kteří se odlišují, stále převládá
Vychovávat děti tak, aby neměly předsudky. To by měl být cíl českého školství podle Ondřeje Hausenblase (1954),
učitele Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
*Kdy jste se poprvé setkal s pojmem multikulturalismus, interkulturní vzdělávání?
S tím pojmem jsem se setkal v roce 1994 na amerických školách. Kdosi mě obdaroval sadou diapozitivů s obrázk ...
* Kdy jste se poprvé setkal s pojmem multikulturalismus, interkulturní vzdělávání?
S tím pojmem jsem se setkal v roce 1994 na amerických školách. Kdosi mě obdaroval sadou diapozitivů s obrázky
černošských oděvů a indiánských zvyklostí a říkal, že je to pro multikulturní výchovu. Vysvětlili mi, že takto studentům
předvádějí podoby života různých kmenů. V Česku se ale zabývám problémy, které vyplývají z toho, jak různé jsou děti
ve škole, už od začátku 90. let. Šest let jsem zapojený ve sdružení Kritické myšlení, kterému nejde jen o to, jak vyučovat
efektivně, ale také o to, naučit děti smýšlet a jednat demokraticky. Asi před třemi lety oslovili naše sdružení přátelé
z Člověka v tísni, zda bychom se chtěli podílet na projektu Varianty o interkulturním vzdělávání. Přijali jsme to.
* Co jste si tehdy pod tak krkolomným pojmem interkulturní výchova představoval?
Já jsem si radši nechal rovnou vyložit, co si pod tím představují oni. Řekli mi, že by se učitelé měli vzdělávat, aby vedli
děti k tomu, že budou lépe snášet rozdíly mezi kulturami, etniky, způsoby života. Napadlo mě ale, že se může snadno
stát, že zase budeme učit o tom, jak krásné kroje mají černoši, a to bude k ničemu. Tímto způsobem se učíme už léta
a xenofobie je pořád silná. Tak jsme začali uvažovat o obecnější cestě. Učitelé by se měli naučit vyučovat děti tak, aby
byly schopné vyrovnávat se s tím, že někdo je jiný, a snést ho vedle sebe. A k tomu se dá nejlépe vychovávat ve třídě,
kde se nediskriminuje nikdo odlišný.
* Takových tříd u nás ale moc není. Odlišné děti jsou stále separovány ve zvláštních či speciálních školách...
Dnes už je to o trochu lepší. V některých školách už jsou integrovány děti s postižením. Společnost je však pořád velmi
netolerantní, takže problém zůstává: ti většinoví pořád ubližují menšinovým.
Pokračování na straně 2
Dokončení ze strany 1
Naše společnost je v tomto směru nevychovaná a právě učitelé by se měli pokusit to změnit. A nejde jen o to, lépe
vzdělávat Romy v čtení a psaní, ale také vzdělávat učitele, aby ve třídě nediskriminovali jakkoliv odlišné děti.
* Jak naučit budoucí učitele vyučovat novým způsobem?
Aby ve třídě vzniklo interkulturní prostředí, potřebují učitelé vyučovat tak, aby to v prvé řadě zajímalo každého žáka. Dítě
by mělo mít možnost přistoupit k látce se svými znalostmi i neznalostmi samo. Někdo například učí volný pád a gravitaci
tak, že to odpřednáší a řekne žákům, ať se to naučí. Ale děti samy už o tom mají představu - určitě už jim něco upadlo
a myslely na to, proč něco padá rychleji a pomaleji. Takže je učitel může nejprve nechat promluvit o jejich zkušenostech.
Každý se tak uplatní, a jednak se to lépe naučí, jak ukazují světové výzkumy, jednak se nebude cítit méněcenný
či opomíjený.
* Jak tedy ideálně učit interkulturně?
Tak, aby v žácích nevznikala potřeba se nad druhé povyšovat nebo jim ubližovat. A aby se ani oni sami necítili
ponižovaní a ubližovaní. Vychovávat je tak, aby se ztratily předsudky, které jsme zdědili.
* Lze takového cíle vůbec dosáhnout?
Určitě, ale nejde to hned. Jednou z cest je změnit zacházení s dětmi ve školách. Je dobré si v tomto směru položit otázku:
kde se v lidech bere, že potřebují šikanovat někoho, kdo vypadá jinak. Jedním důvodem jsou vlastní mindráky člověk
poměrně slabý, kterému bylo dáváno najevo, že je slabý a kterému spolužáci ubližovali, se pak potřebuje někde
vyšvihnout. Slabý ubližuje slabšímu, aby se cítil silný. Učitelé si proto musejí dávat víc pozor, aby nedávali dětem
špatný příklad v zneužívání své moci: například když nutí děti, aby se nazpaměť učily odříkávat něco, v čem nevidí smysl.
* V projektu Varianty se počítá s tím, že by interkulturní vzdělávání šlo napříč předměty. Co si pod tím představit?
Například se to dá sledovat v učebnicích. Úlohy v nich jsou většinou jen bílé - v zadáních ani na obrázcích nejsou lidé
odlišní, např. barvou pleti. Může se to zdát jako formalita, ale nepřítomnost rozmanitosti jenom utvrzuje náš národ
v předsudcích. Matematický příklad nemusí být založen na tom, kolik obilí vypěstovali čeští zemědělci, ale třeba Peruánci.
Fakt, že svět nebude nacpaný jenom námi samými, ale mnohými odlišnými, je maličkým krůčkem k tomu, aby si děti
uvědomily a zvykly na mnohost. A když pak potkají někoho z Peru, nemusí ho utlouct baseballovou pálkou.
* Loni se konal kurs pro vysokoškolské učitele o tom, jak vést hodiny, aby posilovaly u žáků toleranci. Tehdy do něj
kromě studentů učitelství docházelo jen čtyři nebo pět pedagogů z VŠ. Kolik se jich přihlásilo letos?
Zatím 26 lidí z různých fakult. Ale náš program zatím nepřitáhl děkany, kteří by rozhodovali o zaměření celé fakulty. Tak
se u nás zatím bohužel neuvažuje. I kdyby se ale celá fakulta měla změnit, jen málokdo z vysokoškolských učitelů bude
sám umět tak vyučovat. Nejdřív je proto třeba získat skupinky vyučujících, kteří se tomu naučí, a jejich činnost pak musí
přesvědčit ostatní, že i pro ně je výhodné tak učit. Spousta učitelů je zvyklá odříkat svoji přednášku a nehodlá to měnit.
Cesta ke změně stavu našeho školství může trvat třicet čtyřicet let.
* Na jaké problémy bychom mohli na této cestě narazit?
Těch je hodně. Už dnes narážíme na to, že při vyučování se myslí hlavně na obsah předmětů, na poučky, vědy, termíny
víc než na lidi učitele a žáky. A učitelé se do změn sami nepustí, protože jsou neustále tlačeni, že musejí odučit určitou
látku. To je jedna velká zábrana. Druhá zábrana spočívá v tom, že většina z nás byla vychovávána v totalitě. Poté, co byli
Židé během války vyvražděni a když jsme vyhnali Němce, stala se naše populace hrozně jednolitou, chyběla nám
motivace přemýšlet o jinakosti. Což komunisté dál podporovali, odlišné lidi záměrně odstraňovali z dohledu, například
postižené do ústavů. Heslem byla stejnost. Pořád v nás přetrvává touha odstranit ze svého okolí a hlavně od rozhodování
někoho, kdo se liší, kdo má jinou barvu pleti, kdo je postižený...
LN 19.02.2003, Eliška Bártová
Nacionalismus jako protéza
ÚHLY POHLEDU
Svým nezaměnitelným politickým rukopisem poznamenal Václav Klaus polistopadové dění u nás jako málokdo jiný.
Brilantně formulovanými hesly typu třetí cesta vede do třetího světa vzbuzoval od začátku naději v těch, kdo si přáli
obnovení parlamentní demokracie západního střihu co nejdříve. Také já jsem kdysi volil Klause. To, že si díky sžíravé
ironii, neskrývané aroganci a autoritativnímu způsobu řízení nenadělal jenom přátele, ale naopak se stal polarizující
osobností nejen v Praze, nýbrž i v Bruselu, mu nelze v politickém slova smyslu zazlívat. Přišlo by mi také zatěžko
připisovat mu všechnu zodpovědnost za zmatky, krachy a skandály, spojené s privatizací. Klaus není vševědoucí
a všemohoucí, přestože se tak někdy tváří.
K objasnění podivného financování ODS Václav Klaus příliš nepřispěl, ať už nemohl, nebo jednoduše nechtěl. Po
dramatických událostech v roce 1997 - jejich příčinu uměl hledat jenom mimo sebe - se dokázal zříci jenom premiérského
křesla. Z vedení ODS neodstoupil, a způsobil tak rozpad nejen této strany, ale celého středového spektra. Následovně mu
nezbylo nic jiného než uzavření opoziční smlouvy s těmi, jež označoval a někdy ještě označuje za své protivníky a škůdce
země. Klause už nemohu volit, poněvadž nedohlédám, s kým vším je ochoten se spojit, aby mu zůstala zachována moc
anebo alespoň její zdání.
Klausův smrtelný hřích
Za smrtelný Klausův hřích považuji jeho nacionalistický populismus, svého druhu identifikační protézu. Zpočátku sotva
postižitelný - kdo si dnes ještě vzpomene na jeho dávné výroky o české koruně, platidlu, jež nám všichni budou rvát
z ruky? později vykrystalizovavší v nepříjemně podbízivých, čecháčkovských spekulacích, formulovaných mj. loni
v předvolební brožuře ODS Klaus - Proč jdu znovu do toho: Důvěřuji přirozenému, pozvolnému, evolučnímu vývoji -
a to se o vytvoření Evropské unie rozhodně nedá říci. Jiná věc ovšem je, že když už tento kolos za našimi hranicemi
existuje, co máme nebo můžeme dělat my? Nemyslím, že proti němu můžeme bojovat sami a zvenku. Prezidentem země
ve středu Evropy se v osobě Václava Klause stal člověk, který myslí, že multikulturalismus 80. a 90. let je dávno
překonán. Připomeňme si v této souvislosti, že Klausův předchůdce na Pražském hradě se při své inauguraci před třinácti
lety naopak až dětsky naivně těšil, že Praha se opět stane křižovatkou kultur, národů, umění, který věděl, že nejen
obchod, ale i kultura a dějiny nekončí na státní hranici.
Názory v rubrice Úhly pohledu nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
LN 03.03.2003, PETR CHUDOŽILOV
Každá migrace je negativní
DISKUSE
Dušan Drbohlav, sociální geograf a odborník na problematiku imigrace, se hluboce mýlí, když chce čtenáře Lidových
novin (22. 2. 2003) přesvědčit, že se jedná o problém vysoce odborný, do kterého my neodborníci - včetně Václava
Klause, jenž prý navíc trpí profesorským komplexem nemáme co mluvit.
Obávám se, že sociální vědci jako pan Drbohlav po desetiletí pouze opatřují argumenty pro národnostní politiku
komukoliv, od Hitlera a Stalina po zastánce demokracie, humanisty, bojovníky pro i proti globalizaci. V případě imigrace
nejde totiž o problém vědecký, ale o ryze veřejnou rozpravu, kde mají experti jako je Drbohlav stejný hlas jako jejich
spoluobčané. Na rozdíl od pragmatiků nebo pseudohumanistů, kteří se přou o to, kdo by k nám měl imigrovat a zda má
za to zaplatit nebo ne, si s odvoláním na vyšší princip mravní, kterým argumentuje Drbohlav, troufám říci, že každá
rozsáhlá migrace je nevýhodná. Nejde jen o transakční náklady společnosti, která migranty přijímá. Jde zejména o druhou
stranu rovnice o ztráty zemí, z nichž emigranti odcházejí. V rozvojových zemích je nedostatek lidí, jako jsou lékaři,
inženýři, podnikatelé nebo učitelé, takže jejich odliv de facto znamená udržování zaostalosti a stabilizaci zkorumpovaných
nebo totalitních režimů, které obvykle emigraci působí. Říkám to jako občan země, která na rozvojovou pomoc poskytuje
ostudně málo, a jako člověk, který měl možnost se seznámit s životem v některých velmi chudých zemích. Viděl jsem
školy, kde přes sto dětí ve třídě sedí na zemi a nemá učebnice ani sešity. Tím, že je připravíme o učitele, který bude
u Prašné brány v rokokovém kostýmu lákat turisty na koncert nebo někde mýt nádobí, jim jistě nepomůžeme. V 60. letech
proběhla v západní Evropě vlna masivního přistěhovalectví, která byla zpočátku tolerována většinovým obyvatelstvem,
protože migranti vykonávali podřadnou práci a nikomu nekonkurovali. Dnes jsou výsledkem této imigrace ghetta Asijců
a Afričanů, ilegální buňky islámských extremistů, guerillové kurdské organizace a drogové mafie. Řada slušných
přistěhovalců se setkává s xenofobií většinového obyvatelstva, které posléze ve všech imigrantech vidí nebezpečí pro
politickou stabilitu, ohrožení většinové kultury, významný zdroj zločinnosti a potenciálních rasových konfliktů. Otázky
imigrace se týkají nás všech a nelze je bagatelizovat s odvoláním na globalizaci, jednotný pracovní trh, multikulturalismus
a podobná zaklínadla. Krátkodobé ekonomické zisky, které měly některé země z milionů imigrantů, jsou v dlouhodobém
časovém horizontu převáženy chronickými sociálními problémy. Není mi tedy jasné, proč bychom měli dělat stejnou
chybu jako naši západní sousedé. Problémy je nutno řešit tam, kde vznikají, to jest v méně rozvinutých zemích, kde by
většina migrantů ráda zůstala za předpokladu lepších životních perspektiv pro sebe i své děti. Řeči o přílivu nové a mladé
krve do české ekonomiky, která přece tak naléhavě potřebuje růst, jsou směsicí vychytralosti a krátkozrakého sobectví.
LN 08.03.2003, Lubomír Nondek
FILOZOFIE
Brian Fay: Současná filosofie sociálních věd. Multikulturní přístup (SLON)
Profesor filozofie Brian Fay shrnuje ve své studii výsledky dvou desetiletí badatelské a pedagogické činnosti
na connecticutské Wesleyan University. Jak uvádí, metodologické a filozofické otázky věd o společnosti pojímá novým
způsobem, který se soustřeďuje na zkušenost sdílení světa, v němž žijí navzájem značně odlišní lidé. Fay ale nepřistupuje
k východiskům svého pojetí nekriticky: ukazuje přesně, kde jsou multikulturalismus a relativismus - vycházející
z respektu k rozdílům - smysluplné a kde se samy oslabují či popírají. Stejně nepředpojatě autor hodnotí i všechny aktuální
ismy. Ať jde o holismus, perspektivismus či např. racionalismus, důsledně se vyhýbá tomu, aby se s tvrzeními těchto
badatelských přístupů bezvýhradně ztotožnil, či je naopak a priori zavrhl. Jeho záměrem je nalézt adekvátní hodnocení
jednotlivých přístupů, postihnout co nejpřesněji jejich skutečný přínos, přednosti i slabiny. Fayova kniha může české
čtenáře, a hlavně studenty, zaujmout přinejmenším ze dvou důvodů. Se základními metodologickými a filozofickými
otázkami seznamuje přehledně, přístupně a srozumitelně. Forma vědeckého eseje, v němž autor předkládá a ověřuje
východiska, tvrzení a závěry jednotlivých ismů a postupně dospívá ke zhodnocení jejich přiměřeného významu, nadto
nabízí ne zcela běžný zážitek radosti z poznání.
LN 05.04.2003,
Brian Fay: Současná filosofie sociálních věd (Multikulturní přístup)
Kniha se zabývá základními metodologickými a filosofickými otázkami věd o společnosti. Přehlednou formou prezentuje
stěžejní problémové okruhy a odpovědi na ně, jak je přinášejí hlavní paradigmata současného společenskovědního
myšlení. Je napsána přístupnou formou a na množství příkladů přibližuje jinak vysoce abstraktní metodologické teze.
Náročné teoretické pojmy jsou v ní vyloženy naprosto srozumitelně a pro čtenáře atraktivně. Předností knihy je rovněž její
souhrnný charakter - shrnuje vědění, které je roztroušeno v řadě dnes již klasických textů, jež dosud nejsou v úplnosti
dostupné v českých překladech. Kniha současně ukazuje, co je to multikulturalismus nikoliv v politickém, ale ve
vědeckém kontextu: odpovídá na otázku, jak multikulturní hledisko nenásilně aplikovat na analýzu epistemologických
základů sociálních věd a na kritiku všech významných gnoseologických směrů (od solipsismu přes konstruktivismus
k objektivismu). Všechny epistemologické problémy jsou v ní pojaty jako problémy "kulturní", tj. lidské, mezilidské
a mezikulturní. To je hledisko nové a u nás zvláště potřebné. Kniha poslouží jako vysoce instruktivní učebnice pro
studenty sociologie, historie, kulturní a sociální antropologie, psychologie a příbuzných oborů.
Brian Fay je profesorem filosofie na Wesleyan University v americkém státě Connecticut. Je autorem knih Social Theory
and Political Practice (1975) a Critical Social Science: Liberation and its Limits (1987) a spolueditorem knih Louis O.
Mink: Historical Understanding (1987) a History and Theory: Contemporary Readings (1998). Od roku 1992 je
výkonným redaktorem mezinárodního časopisu History and Theory.
LN
Laura Laubeová
Strategická koncepce pro vytvoření podmínek funkční multietnické společnosti v ČR
Listopad 2001
1. Popis situace:
I přes značné úsilí české vlády se dosud nepodařilo identifikovat možná řešení neuspokojivého vztahu dominantní české
společnosti a Romů, jakož i jiných diskriminovaných skupin.Projevem těchto problematických vztahů je například
neklesající počet otevřeně rasistických incidentů, diskriminace Romů ve všech oblastech společenského života[1],
projevy institucionálního rasismu, ale i stálá emigrace Romů do zahraničí.
Rostoucí emigrace Romů vedla např. k znovuzavedení vízové povinnosti ze strany Kanady v roce 1997, což přimělo
vládu ČR, aby se příčinami daného jevu začala vážně zabývat. Poprvé byla situace vládou analyzována v tzv. Bratinkově
zprávě (1997). Pozitivním krokem bylo zřízení Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, jakož i zřízení Rady
pro lidská práva v r. 1998, v čele s vládním zmocněncem pro lidská práva, jež se mj. zabývá i plněním mezinárodních
závazků ČR v oblasti menšinových práv.
Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti[2] a nedávno
přijatý Zákon o právech příslušníků národnostních menšin[3] znamenají určitý posun, ale především v rovině
deklaratorní, nikoli na úrovni praktických opatření a jejich realizace. Přínosem jsou některé legislativní změny, jež
konkretizují, v Listině základních práva a svobod uvedený, zákaz diskriminace, např. novela Zákoníku práce či novela
Zákona o zaměstnanosti. Pozitivní přínos mohou mít i současné snahy vlády ČR v rámci programu Podpory etnické
a rasové rovnosti.
Dosavadní politické snahy o integraci však selhávají, a to zejména proto, že vycházely a vycházejí z podobných
východisek jako politika asimilace a navíc nedokázaly zajistit funkční implementační mechanismy. Dosud se v praxi
nepodařilo chápat politiku integrace jako oboustranný dialogický proces, za který jsou zodpovědné obě strany- jak
„většina“ tak „menšina“. Vzhledem k minulým znevýhodněním a diskriminaci menšin, je to však právě většina, která
musí vyvinout větší úsilí k vytvoření takových podmínek, aby bylo pro menšinu možné a zároveň výhodné se opravdu
integrovat. Není nezajímavé, že politiku integrace vyhlašovaly vlády již před rokem 1989, např. již v Usnesení vlády
ČSSR č. 21/1976 je uvedeno: „Cílem společenské péče o cikánské obyvatelstvo (sic) v současnosti je vytvoření
předpokladů k jeho integraci s ostatní společností a jeho bezkonfliktního soužití s ní.“
Důležitým důvodem selhání politiky integrace je i skutečnost, že široká veřejnost nebyla s problematikou integrace
seznámena, resp. že média neposkytují dostatečné informace.
Mezi další problémy v této oblasti patří:
Š Rasistické postoje v řadách policistů, učitelů, soudců a u jedné třetiny mladých lidí[4]
Š Popírání rasismu a rasové diskriminace předními politickými představiteli (např. předsedou vlády dne 22.8.2001
a následně i ministrem zahraničních věcí)
Š Rostoucí segregace, zejména ghetoizace Romů v oblasti bydlení (viz např. průzkum nadace Vize 97 o situaci
v Matiční ulici či projekty Poradny pro občanství a lidská práva)
Š Segregace a institucionální rasismus v oblasti vzdělávání dětí z minoritních skupin, nepřipravenost pedagogů
na vytváření inkluzivního vzdělávání i přes dostatečnou legislativní podporu těchto procesů.[5]
Š Demotivující a paternalizující systém sociálních dávek, jež přivádí mnoho romských rodin do sociální pasti.
Š Diskriminace justičním systémem při rozhodování o vině a trestu[6], nedůvěra Romů ve většinový systém a absence
pocitu bezpečí.
Š Kritika ČR ze strany mezivládních a mezinárodních organizací, navzdory velmi povzbudivé Zprávě o přípravě ČR
na vstup do EU z listopadu 2001. Diplomatické výmluvy, že se v případě emigrace Romů jedná o celoevropský problém
nejsou z dlouhodobého hlediska produktivní.
Š Biologizující rasistické pojetí „rasy“ a stálá reiterace uznání existence „rasových“ skupin v učebnicích, v diskurzu
politiků, právníků a soudců (citovaným příkladem se stal např. výrok královéhradeckého soudce o příslušnosti Romů
a Čechů ke stejné, indoevropské rase, viz též průběh veřejné debaty o rasismu v senátu v říjnu t.r., kde bylo opakovaně
poukázáno na nedostatečnou informovanost soudců a na roli především společensko vědních disciplín, které mohou
napomoci překonat biologizující koncepci „rasy“) [7].
I přes značné problémy, na které upozorňují příslušníci dalších menšin v ČR (německé, polské, maďarské a dalších)
a které byly dostatečně formulovány v diskusi při přípravě Zákona na ochranu práv menšin, se jeví řešení vztahu
většinové společnosti k Romům jako prioritní.
2. Návrh způsobu řešení/ vysvětlení logiky navrhovaného řešení (plus teoretické koncepty):
Pro dosažení dlouhodobých praktických řešení v dané oblasti je vhodné respektovat následující principy
a východiska[8]:
1. Mainstreaming menšinových práv, respektive práv diskriminovaných skupin. Mainstreaming je termín dosud nepříliš
dobře přeložitelný do češtiny, i když už je hojně užíván v oblasti genderové rovnosti, tj. rovných příležitostí žen
(odborné materiály Ministerstva práce a sociálních věcí termín nepřekládají). Koncept “mainstreaming práv menšin“ pak
lze definovat jako respektování menšinových /lidských práv a jejich systematickou integraci do všech politik s cílem
zajistit rovnost mezi menšinami a většinou, případně ochranu ohrožených menšin. Mainstreaming práv menšin též
předpokládá, že zejména kvůli dosažení rovnosti, bude při navrhování a tvorbě všech politik a opatření aktivně
a otevřeně brán v úvahu jejich dopad na situaci a postavení menšin při implementaci, monitorování a evaluaci.
2. Pokusit se vrátit politice integrace její pozitivní význam, případně ji postupně nahrazovat politikou sociální inkluze,
která předpokládá skutečnou a nejen formální rovnost práv všech členů společnosti. Integrace sice hlásá vstřícnost většiny
a zachování kulturní identity menšin, ale v praxi implicitně předpokládá jednostranné přizpůsobení se Romů většinové,
tzv. neutrální, společnosti. Proto je vhodnější integraci používat spíše (pokud vůbec) v souvislosti s imigranty
(očekávání jejich aktivního přístupu a snahy přizpůsobit se tzv. neutrálním většinovým hodnotám je zde pochopitelnější)
než s dlouhodobě usazenými menšinami. Inkluze předpokládá orientaci na potřeby a práva menšin, neboť dominantní
systém nikdy není vůči potřebám menšin neutrální, ale naopak má tendenci být nepřímo diskriminující. Směrnice EU
2000/43 definuje nepřímou diskriminaci jako „na první pohled neutrální opatření, kritéria či a praxi…“
Dobrým příkladem inkluze je zavádění romských pedagogických asistentů do škol, kteří kromě pozitivního modelu pro
děti mohou poskytovat i důležitou zpětnou vazbu učitelům a dalšímu pedagogickému personálu (ale i celé společnosti),
a tím pomáhají bourat předsudky o „neutralitě“ většinového školského systému.
Inkluze předpokládá, že společnost přizpůsobuje své instituce, způsoby života a legislativu takovým způsobem, aby bylo
možné garantovat, že se všichni její členové budou cítit důstojně a společností ceněni, že budou jejich práva
respektována a že s nimi bude zacházeno stejně jako s ostatními, bez ohledu na jejich etnicitu. Implikuje tedy hodnotu
rovnosti zacházení a důstojného ocenění. Právě tyto dvě hodnoty integrace v praxi postrádá.
3. Uznání nepřímé diskriminace a institucionálního rasismu, uznání minulých chyb jako východisek nových řešení -
uvědomit si negativní důsledky popírání a ignorování rasismu a rasistické diskriminace.
4. V rámci přejímání Acquis communeautaire připravit implementační mechanismy pro aplikaci směrnice EU 2000/43
včetně zajištění dostatečné informační kampaně. Kromě definice rasové diskriminace, jež je uvedena v Úmluvě OSN
o odstranění všech forem rasové diskriminace (jako jakékoliv znevýhodňování…), jež byla u nás ratifikována a má tak
přednost před našimi zákony, by pro nás měla být závazná i definice Evropské Unie, jež navíc rozlišuje diskriminaci
přímou od diskriminace nepřímé a viktimizace.
5. Nově analyzovat a kriticky zhodnotit pojmy „rasa“, „rasový“, „rasová“ rovnost, rasistická vs. rasová diskriminace,
rasismus, atp., a to s cílem jejich kvalifikovaného užívání ve veřejné politice a praxi (reflektovat snahy Evropského
centra pro monitorování rasismu a xenofobie, či nové poznatky OSN).
Problematické je dále užívání pojmu „soužití“ většiny s menšinou. Pojem soužití je zejména v zahraničí velmi kritizován,
a to pro svou negativní konotaci a spojitost s režimem apartheidu. Politika apartheidu prosazovala „soužití“ vládnoucí
bílé populace a černošského obyvatelstva. V praxi to znamenalo přesun a izolaci (segregaci) černošského obyvatelstva
do tzv. Bantustánů v JAR, což mělo přispět k rozvoji jejich identity. „Soužití“ často implikuje hierarchický vztah,
což je v liberálně demokratické společnosti založené na lidských právech nepřijatelné.
Podobně může i spojení „multikulturní společnost“ či „multikulturní výchova“ obsahovat prvky hierarchických vztahů.
Někteří autoři hovoří o hierarchické multikulturní společnosti (např. Barša), jež je ze své podstaty rasistická. Rovněž
multikulturní výchova může být rasistická, pokud se omezuje na „toleranci“, zdůrazňuje rozdílnost nad společnými
znaky a zaměřuje se zejména na „písničky, tanečky a cizokrajné kuchyně“, aniž by se snažila odstranit diskriminaci a její
příčiny.
Dále je nepřesné často užívané spojení „mezietnické vztahy“, neboť všechny etnické vztahy implikují vzájemnost. Navíc
je etnicita často definována jako vztahová kategorie, jako vymezení se ve vztahu k jiným skupinám.
Rovněž pojmy “většina- menšina“ postupně ztrácejí smysl, a to zejména s ohledem na oslabování pozice národních států
a zvyšující se migraci a multikulturalismus v liberálně demokratických společnostech. V angličtině má pojem „minority“
negativní konotaci, a proto se mu teoretici i praktici snaží vyhýbat[9]. Vzhledem k mezinárodním úmluvám na ochranu
práv menšin se však nejeví jako přínosné pojem menšina i přes veškerou jeho ambivalentnost opouštět.
3. Cíle strategie:
Cílem dané strategie je vytvoření nehierarchické multietnické společnosti, ve které budou mít příslušníci jednotlivých
etnických skupin rovné příležitosti v přístupu ke zdrojům (ekonomickým, politickým i kulturním), jež povede
ke snížení indexu segregace (jak jej definoval např. Bauböck), odstranění diskriminace a zároveň bude vykazovat znaky
sociální harmonie a spravedlnosti v rámci liberální sociálně-tržní demokracie. Znamená to především dosažení takového
procentuálního zastoupení příslušníků ne-dominantních skupin v sociální struktuře (zejména v oblasti vzdělávání
a zaměstnání), které odpovídá jejich procentuálnímu zastoupení v populaci (nutné zavést statistická šetření o počtu
příslušníků etnických ne-dominantních skupin v ČR). Zároveň budou příslušníci menšin společností přijati a pozitivně
ceněni a dostane se jim rovného zacházení ve všech oblastech společenského života bez ohledu na jejich etnickou
příslušnost
4. Sekvence kroků:
a) K odstranění zásadních terminologických nejasností je třeba zahájit odbornou diskusi na téma multietnická
společnost a s ní související pojmy, jako je „rasová“ a etnická rovnost, rasová vs. rasistická diskriminace, dialektika
sociálních a „rasových“ faktorů. Dále je nutná kritická diskuse o politice integrace, případně o politice sociální
akomodace, inkluzi, mainstreamingu menšinových práv, atp. Dobrým vzorem může být např. veřejná diskuse
o genderové rovnosti a o genderovém kontraktu, jež probíhá na stránkách časopisu Sociální politika.
b) Masivní pozitivní informační kampaň ve prospěch diskriminovaných skupin – navázat na pozitivní zahraniční
zkušenosti, zvýraznění zodpovědnosti médií za narůstající rasismus a xenofobii v naší společnosti, důraz na školení
novinářů i studentů žurnalistiky
c) Pokračovat v zavádění antidiskriminační legislativy a v tvorbě implementačních a sankčních mechanismů (včetně
nezávislého institutu na ochranu práv diskriminovaných skupin) v návaznosti na směrnici EU 2000/43, včetně vyškolení
soudců, pracovníků státní správy, zdravotnictví, vzdělavatelů, novinářů, atp.
d) Zajistit kvalitní monitoring projevů diskriminace ve školství, bydlení, zaměstnání, zdravotnictví, v práci policie,
soudců a v dalších oblastech.
e) Podpořit vytváření a implementaci konkrétních antidiskriminačních politik na všech úrovních veřejné správy,
ale i v soukromém sektoru
f) Podpora výzkumné činnosti v dané oblasti. Dosud je výzkum realizován především nevládními organizacemi,
např. výzkum o rasismu soudců či rasové diskriminaci v oblasti bydlení, zaměstnání a přístupu ke službám. Rovněž je
nutné vyřešit problémy související se shromažďováním statistických údajů o Romech- jedním z doporučených řešení je
zapojit do výzkumu Romy samotné
5. Popis nástrojů a aktérů zapojených do realizace:
Řešení každého problému by mělo obsahovat čtyři základní složky: monitoring, intervenci, rehabilitaci a prevenci.
Tomu by mělo odpovídat i formulování nástrojů a aktérů. Předpokladem vytvoření funkční multietnické společnosti
je spolupráce veřejné správy s nevládními organizacemi Podmínkou jsou následující opatření:
a) Zavedení konsistentní antidiskriminační legislativy a vytvoření dostatečných implementačních mechanismů.
b) V souladu s přípravou na implementaci Acquis Communeautaire (zejména směrnice EU 2000/43) vyškolit, soudce,
pracovníky veřejné správy, zdravotnictví, učitele, novináře aj.
c) Vytvořit vhodné programy v oblasti podpory zaměstnanosti, bydlení, vzdělávání a to v rámci tzv. pozitivních
opatření formou lokálních rozvojových plánů a strategií
d) Podporovat a rozšiřovat multikulturní /antirasistické vzdělávací programy, zejména však zavádění romských
asistentů do škol, využívání kooperativních výukových metod, multikulturního a protipřesudkového vzdělávání, metod
práce s bilingválními studenty[10], spolupráce s rodinou a obcí, romskými i neromskými občanskými sdruženími,
neziskovými organizacemi charitativními organizacemi atp..
e) Podpořit programy typu „back to school“ , modelová škola , intervenčních programů pro odstranění negramotnosti
rodičů
f) Neomezovat multikulturní programy pouze na oblast mediace a sociálně psychologického výcviku, ale zaměřit se
i na porozumění strukturálních a institucionálních příčin a forem rasismu a diskriminace.
g) Vytvořit systém účinných nástrojů pro podporu účasti diskriminovaných skupin ve veřejném životě, včetně politiky,
médií, výzkumu, vzdělávání, atp.
h) Zintenzívnit spolupráci nevládních organizací a akademických institucí na jedné straně a nevládních organizací
a veřejné správy na straně druhé.
Back
------------------------------------------------------------------------
[1] Zejména v oblasti zaměstnanosti, bydlení, přístupu ke službám a vzdělání, ale i pocitu bezpečí. Viz např.- zpráva
Ivana Gabala o Migraci Romů www.gac.cz.
[2] USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 7. dubna 1999 č. 279 o koncepci politiky vlády vůči
příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti.
[3] Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů.
[4] Viz např. výzkumy Opinion Window z října 2001
[5] Viz zprávy OECD, ERRC, World Bank, OSI New York
[6] viz např. Roma Rights, Newsletter of the ERRC, Number 1, 2001, Access to Justice, pp. 50-63, též na
www.errc.org
[7] viz slova předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Elišky Wagnerové: „Pravda je, že prakticky jediné relevantní rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci se přiklonilo k problematickému, alespoň pro mě problematickému, pojetí pojmu rasa
ve smyslu antropologickém, tedy v tom biologizujícím. Je to ten známý případ, kdy hradecký okresní soud zprostil
jednoho pachatele rasového trestného činu, protože založil svou argumentaci na tom, že vlastně Romové jsou stejná rasa,
jako je majoritní společnost, tedy Češi v tomto případě, a že tedy pachatel se musí rasově odlišovat od své oběti a že proto
nemohlo dojít ke spáchání tohoto trestného činu. Aby bylo jasno, nejenom soud to takto zproblematizoval, ale faktem je,
že jasno v této otázce,co to je rasa, nemají zjevně ani státní zástupci, protože státní zástupce sice podal proti tomuto
rozhodnutí odvolání, to ovšem posléze vzal zpátky, jinými slovy ztotožnil se vlastně s argumentací podanou Okresním
soudem v Hradci Králové. A až ke stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud se dobral pro mě k absurdnímu
posouzení, byť ve výsledku věci zrušil a nakonec otevřel možnost k odsouzení. Šel na to ale cestou, že rasový motiv
může mít i pachatel, který je stejné rasy, jako je jeho oběť. To je absurdní vysvětlení, protože útočník zaútočil na toho
druhého pro jeho jinakost, pro jeho odlišnost. On možná vůbec neví nic o rasách jako takových, ale on prostě viděl,
že ten člověk je jiný. … Znovu opakuji: je to pojem [rasa], který není pojmem čistě právním. Bude třeba ho interpretovat
s ohledem na jiné vědní disciplíny, ale, prosím, řekněme ne přírodovědecké, ale spíše humanitní disciplíny, kulturní
disciplíny. Myslím si, že až si učiníme jasno v tom, co vlastně rasou je, budeme moci mnohem úspěšněji přikročit
k jednoznačnému pojmenování těch činů, které potom budeme považovat za trestné, budeme je stíhat a případně
i odsoudíme.“ 3. veřejné slyšení Senátu Parlamentu ČR, 4. října 2001. http://www.senat.cz/cgi-bin/sqw1250.cgi/dokumenty/verslys/vs003a.html.
[8] viz např. Konference UNRISD Rasismus a veřejná politika, Durban, září 2001, www.unrisd,org
[9] viz např. Future of Multiethnic Britain (the Parekh Report), 2000, London: Runnemede Trust
[10] ve smyslu podpory aditivního bilingvismu a odstranění metod vedoucích k subtraktivnímu bilingvismu
in:
http://www.tolerance.cz/laubeova/cesky/strategicka.htm
Laura Laubeová, 7. března 2003
Rubrika: „zeptali jsme se"
Co si myslíte o projektu Člověka v tísni Varianty- interkulturní vzdělávání?
Protože se jedná o problematiku, které se intenzivně věnuji již téměř deset let, snažím se daný projekt důkladně sledovat,
a to zejména prostřednictvím webových stránek www.varianty.cz. Nezbývá mi než doufat, že v praxi je projekt realizován
lépe, neboť s obsahem těchto stránek nejsem moc spokojena, a to ani poté, co byly kompletně přepracovány.
Na webu projektu Varianty se vyskytuje velmi odborná terminologie, místy je užívána nepřesně a některá východiska
jsou nebezpečně jednostranná. Gramatické hrubky jsou pak jen další skvrnou na projektu, který je i přes značné nadšení
realizátorů ovlivněn nízkou odbornou kompetenci a nedostatkem zkušeností.
Bohužel se projektu nepodařilo překonat stín rasistického naladění naší společnosti. Ve svých definicích vychází z názorů J. Průchy, které jsou podle mne nepřímo (a možná i nechtěně) rasistické. Průcha totiž ve svých publikacích věnuje
prostor výzkumu a teoriím o nižším IQ Afroameričanů, aniž by podobné „výzkumy" jakkoliv zpochybňoval.
V žádném případě nechci z nedostatků obviňovat jenom renomovanou nevládní organizaci, která prokázala vysokou
odbornost v jiných velmi úspěšných projektech zaměřených zejména na humanitární pomoc. Na vině je především
zadavatel projektu, tedy Úřad vlády ČR, případně i Ministerstvo školství, které se do značné míry vyvázalo
ze zodpovědnosti za danou oblast.
Projekt Varianty například vůbec nerespektuje skutečnost, že od roku 2000 je pro nás jako kandidátskou zemi závazná
jedna evropská směrnice, která zcela novým způsobem vymezuje rasistickou diskriminaci, a na jejímž základě je možné
jako jednu z forem rasismu považovat i nepřímou diskriminaci. Ta je definována jako „zjevně neutrální opatření, kriterium
či praxe, jež má znevýhodňující dopad" na příslušníky etnických menšin…. Například české instituce, zákony, soudy,
školství atp. jsou na první pohled neutrální pro všechny občany. Ale protože byly vytvořeny a fungují dle potřeb
většinové společnosti, jsou často velmi nepřátelské k menšinám. To, co nám připadá normální a neutrální, může být
velmi nepříjemné, nepochopitelné či znevýhodňující pro příslušníka menšiny (ať je to vozíčkář či Rom). Tak i česká škola
je šitá na míru pouze průměrným dětem, kdokoli se vymyká průměru, má ve škole problémy.
Jenže projekt Varianty tuto oblast zcela opomíjí, za tichého souhlasu zadavatele. Realizátoři se asi domnívají, že je možné
řešit problematiku interkulturní výchovy pouze na úrovni osobnostní a sociálně psychologické: ve svých materiálech
obsáhle rozebírají kognitivní (poznávací), afektivní(emocionální) a postojové složky interkulturní výchovy. Zcela pak
ignorují oblast institucionální, tedy např. potřebu změny školského systému, legislativy, odstranění diskriminace, atp.
Jinak jsem ale velmi ráda, že se projekt realizuje, protože v mnoha jiných ohledech je velmi užitečný. Chybami se člověk
(i ten v tísni) učí a kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.
PhDr. Laura Laubeová
původně vystudovala pedagogiku a psychologii, nyní se věnuje sociologii a evropským studiím, působí na Fakultě
sociálních věd Karlovy university v Praze
Laura Laubeová, 7. března 2003
Mlčí Člověk v tísni k šíření rasismu ?
Úmyslně rozhodně ne, o tom nelze pochybovat. Avšak o to tu právě jde. Je dobrý nebo žádný úmysl vždy zárukou,
že se vyhneme zlu, resp. negativnímu dopadu našeho jednání? Je více nebezpečný otevřený rasismus adolescentních
skinheadů anebo pasivní přihlížení skryté, nepřímé a mnohdy i neúmyslné diskriminaci, podporované respektovanými
občany a institucemi ? Nechci situaci dramatizovat, ale přece jen připomenu výstrahu jednoho faráře po návratu
z koncentračního tábora: „Když přišli pro Židy, mlčel jsem, protože nejsem Žid. Když přišli pro komunisty, mlčel jsem,
protože nejsem komunista. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem, protože nejsem odborář. Když přišli pro homosexuály,
mlčel jsem, protože nejsem homosexuál … A pak přišli pro mne a nebylo nikoho, kdo by se mne zastal".
Na nedávném napadení vládního zmocněnce pro lidská práva dvěma skinheady, poté co se zastal občana s jinou barvou
pokožky, není tragické samotné napadení (naštěstí se nikomu nic nestalo), ale fakt, že se tak stalo pozdě odpoledne
za přítomnosti mnoha svědků, kteří tomu pasivně přihlíželi!
Už v roce 1996, tehdy jako ředitelka nadace Nové školy, jsem na výše položenou otázku měla zcela jasnou odpověď,
a to v neprospěch mlčícího davu. To mi pomohlo v březnu 1998 přesvědčit tehdejšího ministra školství, aby prosadil
zavedení romských pedagogických asistentů do českého školství. S rozpaky se od té doby snažím sledovat veškeré snahy
vládních i nevládních organizací na poli multikulturní a antirasistické výchovy. Drobné věci se podařily, avšak vzhledem
ke zcela mizernému stavu teoretické reflexe dané problematiky ze strany akademické obce je zřejmé, že bez kvalitních
východisek a jejich postupného ověřování v praxi, se budou pozitivní změny zavádět jen velmi špatně.
Člověk v tísni používá definici interkulturní výchovy J. Průchy. Tohoto autora chválí Petr Bakalář ve své knize Tabu
v sociálních vědách. A zde je možné spatřit souvislost. Aktéři otevřeného rasismu (skinheadi) používají k hájení svých
idejí knihu Bakaláře, ten zase chválí Průchu, o kterém však nelze tvrdit, že by se projevoval otevřeně rasisticky. Pouze
nepřímo (možná i nezáměrně v zajetí svého eurocentrického postoje) poukazuje na menšiny se skrývaným, a vědecky
řádně zaobaleným, ale zřejmým despektem. Byl to právě Průcha, který ve své Moderní pedagogice z roku 1997 dal
prostor názorům o nižším IQ Afroameričanů v USA , aniž by tyto a podobné „výzkumy" jakkoliv zpochybnil. Budoucím
učitelům tak jakoby mimoděk předává jasnou informaci, že odlišné IQ různých „ras" má v současném světě stále velký
význam.
A Průchovy názory pak šíří Člověk v tísni a na základě těchto východisek realizuje své projekty interkulturní výchovy
v praxi. O zcela nedostatečné teoreticko-odborné kompetenci realizátorů projektu Varianty jsme se mohli přesvědčit
na tiskové konferenci dne 6.3. 2003. Výsledky své dosavadní práce pak prezentují na webových stránkách
www.varianty.cz. Gramatické chyby pak jen zvýrazní obsahové nedostatky teoretických východisek.
Ani kdyby se jednalo o projekt financovaný ze soukromých zdrojů, nebylo by možné nepoukázat na možná nebezpečí daného přístupu. Projekt je ale financován ze zdrojů veřejných, z peněz daňových poplatníků EU (na projekt realizátoři obdrželi dva granty v celkové výši více než 30 milionů korun).
Mrzí mne, že ty organizace, které mají multikulturní výchovu přímo v náplni práce, vedle Člověka v tísni je to např.
i Multikulturní centrum v Praze, mlčely, když vyšla Bakalářova kniha. Vážím si občanské statečnosti sociologa Tomáše
Kamína, který jako první knihu veřejně odsoudil. Ano, je to ten samý Tomáš Kamín, který kritizoval nedůslednost
antirasistické kampaně Člověka v tísni v roce 2002 a na základě toho byl organizací Člověk v tísni vyloučen z pracovní
skupiny odborníků na problematiku středních škol.
Člověk v tísní tedy nemá rád kritiku. Pozve příště na tiskovou konferenci jen své příznivce? Nebo raději využije své
mediální moci a bude napříště odsuzovat výstřelky typu Bakalářovy knihy?
Od člověka v tísni či v ohrožení nelze očekávat, že se bude chovat v tísnivé situaci vždy morálně či správně. Ale od
renomované a pro společnost velmi přínosné nevládní organizace, která má za sebou celou řadu úspěšných projektů,
bychom snad mohli očekávat schopnost akceptovat kritiku. Zejména pokud se pouští do oblastí, ve kterých nemá žádné
zkušenosti. Velmi si vážím odhodlání a práce všech zaměstnanců i dobrovolníků, kteří chtějí změnit společnost k lepšímu.
Každý by však měl být ochoten přijmout konstruktivní kritiku, poučit se z chyb druhých, ale zejména by si měl být
vědom nezamýšlených důsledků své práce A to tím naléhavěji v současné době, kdy etnické, náboženské a globální
(mnohdy z rasismu vyplývající) konflikty ohrožují stabilitu světa.
Laura Laubeová, 7. března 2001
Projekt Varianty nemá rád kritiku
(aneb postřehy z tiskové konference i odjinud)
Obvyklou reakcí těch, kteří jsou z nejrůznějších důvodů kritizováni, je zaujetí postoje odvetné strategie: „Když to umíš
lépe, udělej to sám", případně: „Řekni, kde přesně ty chyby děláme, a my se je pokusíme napravit". Obvykle to kritika
odradí, zejména pokud by to pro něj znamenalo větší pracovní nasazení.
Jenže veřejný dohled a kritika jsou nutné zejména v prostředí, kde jde o vynakládání veřejných finančních prostředků.
Zhruba před rokem jsem si dovolila zkritizovat webovou stránku www.varianty.cz, a to zejména po obsahové stránce.
Zodpovědnými pracovníky mi bylo řečeno, že má kritika je zcela nemístná, neboť oficiální spuštění webové stránky má
nastat až za měsíc, a oni že si na veřejném prostoru internetu pouze zkoušejí pilotní verzi.
Po oficiálním spuštění jsem se tedy na uvedené stránce zaregistrovala jako zájemce o aktuální informace a čekala jsem.
Nic se nedělo. Nechtěla jsem být zaujatá, a tak jsem navrhla svým studentům na FSV UK, že mohou o této webové
stránce psát seminární práce. Dvě studentky se tohoto úkolu pečlivě ujaly. Stránky tedy, i přes určité obsahové
nepřesnosti, měly určité informativní poslání. Slibovaná diskuse však nikde. Ještě v srpnu 2002 mi bylo sděleno, že
projekt byl z nedostatku financí zastaven a že čekají na další grant. Částka 8 milionů Kč z programu Phare 1999 tedy
na komunikaci s veřejností nepostačovala.
V září 2002 získal projekt Varianty grant ve výši 750 000 Euro (zhruba 22 milionů Kč do roku 2005). Očekávala jsem,
že se obsahová kvalita webové stránky dramaticky zlepší.
Koncem února 2003 jsem si tedy opět vyťukala www.varianty.cz a začetla se do textu první stránky, která definovala
interkulturní vzdělávání. Protože již bylo zprovozněno diskusní forum, napsala jsem autorům dané definice, že je příliš
úzce vymezena, a dále ještě několik připomínek, např. že dle mého názoru nedostatečně reflektují směrnice EU týkající
se diskriminace atp. Měla jsem velkou radost, když mi přišla odpověď a sporná definice z webu zmizela (bohužel se však
velmi kontroverzní definice objevují na více místech).
Den před seminářem a tiskovou konferencí o projektu Varianty (6.3.2003) jsem si stáhla oddíl věnující se pojmům
a textům. Seminář měl být o multikulturalismu a souvisejících tématech, a tak jsem očekávala, že finančně dobře zajištěný
projekt bude mít den před tiskovou konferencí webové stránky na odpovídající úrovni.
Pojmy však byly vymezeny bez uvedení zdrojů a místy zcela jednostranně, např.pojem kultura, který je chápán příliš
staticky, jako něco neměnného a daného. Na jiných místech si ale autoři uvědomují nebezpečí determinismu
a „esencialistického pojímání" sociálních skutečností (tento odborný výraz byl používán na tiskové konferenci a implikuje
neměnnost, statičnost, důraz na tradici a původ). Kromě řady drobných překlepů mne v textu zarazila i hrubá gramatická
chyba (v odstavci o etnocentrismu): 7. pád mn.č. nositely podle vzoru muži (i přes upozornění nebyla chyba odstraněna
ani v následujících dnech). Tento nález mne motivoval k dalšímu studiu nové verze webových stránek projektu Varianty:
Velkou kritiku si tedy zaslouží zejména materiál Obsahová analýza učebnic pro základní školy - Závěrečná zpráva. Je
umístěn v záhlaví v oddíle Publikace ke stažení. Zpráva je z převážné části tvořena nepřehlednými grafy a statistickými
informacemi, postrádá však charakter odborné publikace. Například zcela opomíjí výzkumy a publikace s podobnou
tematikou (analýzu učebnic např.velmi zdařile provedl již v roce 1996 Čaněk, David : Národ, národnost menšiny
a rasismu).
V metodologické části zprávy se dozvídáme, že daný výzkum vychází z upravené definice interkulturní výchovy ( IKV)
autora J. Průchy z roku 2001. Ano, stejného autora, kterého ve své knize Tabu v sociálních vědách chválí P. Bakalář při
obhajobě svých rasistických postojů (v roce 1997 Průcha v Moderní pedagogice obsáhle informuje o autorech
zkoumajících nižší IQ Afroameričanů, str.108-115). Proto nás ani nepřekvapí, že prvním zjištěním daného výzkumu je
konstatování, že „žádná z hodnocených učebnic nesměřuje proti cílům interkulturní výchovy"!!!!! Zásadní překvapení
však přichází až zcela na konci, v seznamu zpracovatelů zprávy. Na prvním místě je uveden Pavel Barša, zřejmě omylem,
neboť se jedná o autora Politické teorie multikulturalismu (1999, Brno: CDK), jedné z mála česky psaných odborných
publikací v daném oboru.
V čem je tedy nebezpečná koncepce IKV, tak jak ji pojímá Průcha a projekt Varianty? Zpráva na straně 4 uvádí tuto
definici: „Interkulturní výchova je proces, jehož prostřednictvím si jednotlivci mají vytvářet způsoby svého pozitivního
vnímání a hodnocení kulturních systémů odlišných od jejich vlastní kultury a na tomto základě mají regulovat své chování
k příslušníkům jiných kultur". Na první pohled zcela neškodná definice. Až do chvíle, kdy si vzpomeneme, že i v období
apartheidu v JAR vytvořila vládnoucí bělošská menšina pro černošské obyvatele tzv. Bantustán, aby se tam mohla
pozitivně rozvíjet jejich etnická a kulturní identita… Stalo se to tedy vlastně ve prospěch utlačovaných etnik (která tím ale
byla zcela odříznuta od možností ekonomického rozvoje). Češi koloniální velmocí nikdy nebyli, a tak nemají zkušenosti
se sociální antropologií vědců-misionářů, kteří studovali domorodé obyvatelstvo s cílem poznání jejich kultur a odlišností,
aby mohli se zvědavostí (často i pozitivně) „ vnímat a hodnotit jejich kulturní systémy….. a regulovat své chování" !?,
ale v čí prospěch a jaké pak byly nezamýšlené důsledky? Sociální antropologie jako vědecký obor v minulosti bohužel
sloužila kolonizátorům k ovládání nejen skupin, ale celých národů a světadílů. Dopady kolonialismu jsou bolestné i dnes,
kdy se rozdíly mezi Severem a Jihem i nadále zvětšují. I to je pádný důvod, proč musí být IKV pojímána šířeji.
Proč se autoři projektu neinspirovali zahraničním internetem? Přijatelná by byla např. definice IKV jako výchovně
vzdělávací přístup, který vychází z respektu a uznání kulturních (zejména etnických, jazykových, náboženských)
odlišností, jenž je zaměřen na všechny členy společnosti, je holistický, inkluzivní a postihuje všechny dimenze a oblasti
výchovně vzdělávacího procesu, včetně neformálních intervencí, a to s cílem dosáhnout efektivní rovnosti příležitostí/
výsledků , podporovat interkulturní komunikaci a kompetenci a překonávat rasismus a diskriminaci ve všech jejich
formách.
Tato definice nezužuje IKV na sociálně psychologickou a poznávací úroveň, ale zabývá se též strukturálními faktory (např.
systémem školství, či legislativou). Navíc se snaží postihnout i problematiku nepřímé diskriminace tak, jak je vymezena
pro nás závaznou směrnicí EU 43/2000. Realizátorům projektu však daná směrnice připadá „vágní a obecná", „vzhledem
k interkulturní výchově není tento dokument stejně vůbec relevantní …zabývá se pouze fenomenem diskriminace, a to ve
velice obecném měřítku…"(viz diskuzní forum).
Projekt Varianty začal na zelené louce, aniž by navázal na předchozí projekty a poučil se z chyb ostatních. Na tiskové
konferenci jsme se dozvěděli, že ani nečetli recenzi své jediné publikace v Romano Hangos z minulého roku, kterou
velmi výstižně napsal Ing. Karel Holomek.
Sociolog Tomáš Kamín (který mj. jako první kritizoval i nedávno vydanou rasistickou knihu P. Bakaláře) si dovolil
kritizovat projekt Varianty minulý rok (viz Zanechme úvah, jak jsme skvělí. Lidové noviny, 15. ledna 2002, s. 11.) za
nedůsledně uskutečněnou antirasistickou kampaň (výsledky projektu tehdy neodpovídaly cílům uvedeným na tehdejších
webových stránkách – a projekt tedy zjevně nebyl dodržen tak, jak byl předložen k financování). Realizátoři projektu jej
za to vyloučili ze skupiny odborníků, která se měla vyjadřovat k problematice středního školství.
Jak bude projekt Varianty reagovat na kritiku? Bude i nadále ignorovat připomínky odborníků, kteří se problematice
multikulturní výchovy věnují již deset let a mají navíc v dané oblasti rozsáhlé zkušenosti ze zahraničí? Nebo bude zvát
na své akce pouze ty, kteří s nimi bezvýhradně souhlasí? Pevně věřím, že nikoli a že se nad svými postoji zamyslí, své
webové stránky, jež jsou pod veřejnou kontrolou, přepracují a snad i přehodnotí svou činnost ( která už pod dohledem
veřejnosti není). A co na to Ministerstvo školství a Úřad vlády, které na projekt dohlížejí po odborné stránce?
Ale to už je zcela jiná kapitola.
Některé odkazy:
Čanek, David (1996) Národ, národnost menšiny a rasismus, Praha: ISE
Barša, Pavel (1999) Politická teorie multikulturalismu, Brno: CDK
Laubeová, Laura (2000) Role of Education in Preventing Ethnic Conflicts. Case of Roma in the Czech Republic,
Cambridge: University of Cambridge
Zpráva Českého helsinského výboru o stavu lidských práv v roce 2002, kapitola Multikulturní vzdělávání
Laura Laubeová, 6.dubna 2003
Člověk v tísni opravdu nemá rád kritiku aneb o popírání rasismu v naší společnosti.
(Nejsem rasista, ale co to vlastně rasismus je?)
Po provedení obsahové analýzy reakce koordinátorů projektu Varianty na mé kritické připomínky (viz výše), jsem
si uvědomila, že jejich argumentace je natolik zavádějící, že by bylo velkým rizikem na ní nereagovat, a to už jen z toho
důvodu, že se jedná o projekt výhradně podporován z veřejných financí a měl by tedy být pod veřejnou kontrolou.
Dovoluji si tedy znovu věcně shrnout kritické připomínky k projektu Varianty, a to na základě obsahu webových stránek
a prezentace Variant na tiskové konferenci:
Projekt Varianty ignoruje současný právní, teoretický, metodologický a veřejně politický rámec problematiky
multikulturního vzdělávání , a to v rozporu se současnými evropskými i celosvětovými trendy:
V právní oblasti jde o absenci návaznosti na mezinárodní právo v oblasti rasové diskriminace a segregace (např. závěry
CERD o rasové segregaci v českém školství), a na evropské právo (nejen Acquis communautaire, např. Směrnice
o rasové rovnosti 2000/43/EC, ale i precedenční případy týkající se např. institucionálního rasismu v zemích se systémem
Common Law (viz např. vliv britské zprávy o vraždě Stevena Lawrence na oblast školství).
V teoretické oblasti chybí informace o současných teoriích multikulturalismu (Kymlicka, Taylor, Walzer), teoriích rasismu
(Gilroy, Les Backs, Solomos) a dalších základních pojmů. Neznalost dané problematiky pak např. vede k tomu,
že autoři tvrdí, že evropská směrnice o rasové rovnosti se „netýká rasismu" ani oblasti školství! Navíc si zřejmě nejsou
vědomi ani těch teorií, které analyzují rasismus běžného jazyka, každodenního myšlení, tzv. zdravého rozumu, médií,
většinových institucí pro reprodukci strukturálního rasismu a nerovností. Problematikou sociálních struktur se zabývá
mnoho liberálních či neoliberálních autorů, o nichž v žádném případě nelze tvrdit, že by byli radikální (viz Anthony
Giddens, teorie strukturace). Ignorování této problematiky vede nejen k nebezpečnému zúžení východisek interkulturní
výchovy, ale zejména k neúčinnosti postupů v dlouhodobém hledisku. Multikulturalismus (ovšem ten hierarchický),
oslava diversity (ve formě písní, tanců a exotických jídel), ale i dobře míněná segregace těch odlišných (aby byla
zachována jejich zajímavá kulturní odlišnost)- to vše známe nejen z Jižní Afriky, ale i většiny západoevropských zemí,
zejména bývalých koloniálních velmocí, které podobné multikulturní programy začaly implementovat koncem 60. let jako
reakci na dosavadní neúspěšné asimilační postupy.
V oblasti metodologické je nutné kritizovat skutečnost, že projekt Varianty vychází ze zavádějící definice multikulturní
výchovy autora J. Průchy. Průchovo dílo jsem uvedla jako příklad institucionálního rasismu v publikaci Lidská práva
proti rasismu, ed. Tatjana Machalová.
Také v oblasti veřejně politické a sociální projekt Varianty ne zcela respektuje své poslání. Zužování problematiky
interkulturní výchovy pouze na oblast poznávací, emocionální a postojovou, tedy oblast individuální, a opomíjení
institucionální a strukturální oblasti je v přímém rozporu se zaměřením programu Equal, z něhož je projekt Varianty
financován, a jehož primárním cílem je sociální inkluze cílových skupin programu. Ta je však efektivní pouze při
respektování provázanosti individuální, kulturní a strukturální úrovně, tedy při komplexní veřejně politické analýze dané
problematiky.
Koordinátory projektu nelze pochválit ani za opakovanou neschopnost reagovat na kritiku. Osobními výpady daný projekt
jen diskreditují.
Spazmatické kousance Laury Laubeové
Ve dnech 7. a 8. 3. 2003 L. L. vyprodukovala a na svých internetových stránkách http://tolerance.cz/laubeova/cesky/vyzkumna.htm uveřejnila tři takřka shodné texty, v nichž podniká malátné výpady proti projektu Varianty – Interkulturní vzdělávání, realizovanému společností Člověk v tísni, a činí tak na základě informací z webové stránky a z tiskové konference projektu Varianty (6. 3. 2003). Ve svých zarputilých statích se dopouští mnoha zjednodušení, nepřesností, logických kotrmelců a lopotných významových manipulací. V několika přehledných bodech se pokusme doložit nepoctivost její argumentace a myšlenkovou prázdnotu jejích – pro nás bohužel naprosto nepřínosných – tvrzení.
Do pozoruhodně neotřelé myšlenkové adventury se L. L. pouští, když buduje následující „logické" spojení: „Člověk v tísni používá definici interkulturního výchovy J. Průchy. Tohoto autora chválí Petr Bakalář ve své knize Tabu ve společenských vědách. A zde je možné spatřit souvislost. Aktéři otevřeného rasismu (skinheadi) používají k hájení svých idejí knihu Bakaláře, ten zase chválí Průchu… A Průchovy názory pak šíří Člověk v tísni a na základě těchto východisek realizuje své projekty interkulturního vzdělávání." Ve svém výroku L.L. útočí nejen na projekt Varianty, ale – a to je opravdu velmi odvážné – i na samotné principy racionality. Konstrukce tohoto typu se nazývají nepravé korelace a jsou zmiňovány v úvodních kapitolách většiny společenskovědních učebnic, což „konstruktérku" poněkud diskvalifikuje i jako odbornou asistentku na ISS. Jaký závěr by L.L. vyvodila například z faktu, že Hitler cituje Bibli, Bakalář Laubeovou, provolání rasistické organizace Národní odpor cituje ústavní zákony České republiky a podobně? Pokud člověk někoho cituje, neznamená to, že sdílí veškeré jeho názory. Anebo už nesmíme zarecitovat Písně kosmické, abychom nebyli antisemity jako Neruda? Snad by pro L.L. bylo užitečnější si Průchovu definici, kterou navíc v rámci projektu Varianty citujeme na jednom jediném místě, nejprve přečíst, než se pustí do formulace svých schizoidních fantazií.
Těm však zřejmě propadá dosti často, neboť identický sled argumentace (tedy „skinheadi – Bakalář – Průcha – Varianty") nalezneme i v pasáži, kde se L.L. věnuje Obsahové analýze učebnic pro základní školy, jež je umístěna na internetových stránkách projektu Varianty – IKV. Repetetivní charakter nesmyslných argumentů L.L. poukazuje na to, že navzdory přehršli fantazií schizoidních se u ní nepatologická fantazie zdravého člověka vyskytuje v míře menší než malé. Zoufalou pseudologickou smyčku navíc nalezneme i v závěru této pasáže, kde autorka píše: „Zásadní překvapení však přichází až zcela na konci, v seznamu zpracovatelů zprávy. Na prvním místě je uveden Pavel Barša, zřejmě omylem, neboť se jedná o autora Politické teorie multikulturalismu (1999, Brno: CDK), jedné z mála česky psaných odborných publikací v daném oboru." L.L. zde naznačuje, že řešitelé projektu nepravdivě informují o svých odborných spolupracovních, a dokládá to tím, že Pavel Barša napsal knížku. Aristoteles by nad takovýmto przněním vztahu mezi premisami a konkluzí zaplakal. My také. Skrze slzy však dodejme (ačkoliv jen neradi prohlubujeme „zásadní překvapení" L.L.), že nešlo o jakousi „zprávu", nýbrž o návrh kapitoly do RVP pro základní školy, že se Pavel Barša na jejím zpracování skutečně podílel, a to jako konzultant i jako autor, a že na prvním místě v seznamu zpracovatelů je uveden proto, že jeho příjmení začíná na b. Ve světle – či spíše temnu – výše uvedených citací L.L. si tedy nelze nepoložit otázku, zda se Pavel Barša tímto příspěvkem v očích L.L. vlastně (spolu s námi) nepřihlásil ke hnutí skinheads.
L.L. ve svých článcích dále prezentuje množství nepravdivých i zcela nesmyslných informací, ať už je důvodem naprostá neznalost faktů nebo jednoduše závist a úmysl uškodit. Uvádět na pravou míru každý její výplod by bylo nad síly Heraklovy a ani my na to nemáme dost energie ani času. Proto jen namátkou: L.L. uvádí, že Tomáš Kamín byl vyloučen z projektu Varianty: „Realizátoři projektu jej za to (= za kritiku Člověka v tísni) vyloučili ze skupiny odborníků, která se měla vyjadřovat k problematice středního školství." Nicméně pravdou je, že Tomáš Kamín byl na seminář IKV pro středoškolské pedagogy nejprve přijat na vlastní žádost (jak potvrdila i tehdejší hlavní koordinátorka projektu Veronika Kamenická), aby jej poté bez udání jakéhokoliv důvodu zase sám od sebe opustil. Jinde L.L. zcela nesmyslně píše, že zadavatelem projektu Varianty – IKV je Úřad vlády ČR. Ve skutečnosti je v současné době zadavatelem Ministerstvo práce a sociálních věcí, a to prostřednictvím evropské iniciativy Equal. Tuto problematiku mimochodem podrobně objasnila na výše zmíněné tiskové konferenci, kde byl projekt prezentován a kde byla L.L. přítomna, projektová konzultantka Národní kanceláře Equal Denisa Faltová.
V této souvislosti je dlužno zmínit otázku, kterou si L.L. klade ohledně postoje realizátorů projektu ke kritice. Táže se sama sebe: „Jak bude projekt Varianty reagovat na kritiku? (...) Bude zvát na své akce pouze ty, kteří s nimi bezvýhradně souhlasí?" Zamyslíme-li se nad touto otázkou a vezmeme-li přitom v úvahu skutečnost, že na tiskové konferenci byla paní Laura Laubeová skutečně fyzicky přítomna, dospějeme ke dvěma možným logickým závěrům. Na jedné straně se nabízí, že s námi L.L. bezvýhradně souhlasí a ve víru svých iracionálních myšlenkových kozelců nás častuje spazmatickými kousanci jaksi proti své vůli. Druhou, z pohledu zastánců existence paralelních světů jistě zajímavou možností je, že se L.L. tiskové konference, které se zúčastnila na naše pozvání, zároveň nezúčastnila, protože jsme ji tam nepozvali. Zde bude asi nejlepší ponechat odpověď na čtenářích.
Dále nemůžeme přejít bez komentáře úvodní odstavec článku „Projekt Varianty nemá rád kritiku", kde L.L. píše: „Obvyklou reakcí těch, kteří jsou z nejrůznějších důvodů kritizováni, je zaujetí postoje odvetné strategie: „Když to umíš lépe, udělej to sám", případně: „Řekni, kde přesně ty chyby děláme, a my se je pokusíme napravit". Obvykle to kritika odradí, zejména pokud by to pro něj znamenalo větší pracovní nasazení." V kontextu celého článku bohužel jaksi není zřejmé, zda má tato pasáž má implikovat postoj realizátorů projektu ke kritice zvenčí, nebo zda jde – zejména v případě druhé uváděné reakce – o postoj, který je vhodné ke kritice zaujmout a kterého my nejsme schopni. Když už bere L.L. do rukou dětský samopálek, měla by si měla ujasnit, zda na nás chce dělat ratata, nebo nás šťouchat pažbou do žeber, a podle toho jej uchopit za správný konec. Jsme si jisti, že ani na tiskové konferenci, ani internetových stránkách, ani v médiích nepadlo z naší strany jediné slovo, jež by bylo možné interpretovat jakožto prostředek „odvetné strategie", natož abychom se pokoušeli případné negativní kritiky odradit či zastrašit. Na druhé straně zcela přirozeně chceme své případné chyby opravovat a za upozornění na ně jsme vděční. Konstruktivní a smysluplnou kritiku tedy každopádně vítáme. S paní L. L. se ovšem rozhodně rozcházíme v jejím pojetí – uvedená úvodní pasáž by byla popsatelná spíše v kontextu fotbalového utkání, z nějž by byla L.L. vykázána za fauly zezadu ještě dříve, než by jí někdo stihl vysvětlit, že jako divák na hřiště vůbec nesmí.
Nakonec se zmiňme o směrnici 2000/43 EU, neboť L.L. ji považuje s ohledem na tématiku IKV za zcela zásadní a vyčítá realizátorům projektu Varianty, že ji berou na lehkou váhu: „Projekt Varianty například vůbec nerespektuje skutečnost, že od roku 2000 je pro nás jako kandidátskou zemi závazná jedna evropská směrnice, která zcela novým způsobem vymezuje rasistickou diskriminaci, a na jejímž základě je možné jako jednu z forem rasismu považovat i nepřímou diskriminaci. Ta je definována jako „zjevně neutrální opatření, kriterium či praxe, jež má znevýhodňující dopad" na příslušníky etnických menšin. Jenže projekt Varianty tuto oblast zcela opomíjí (...) Zcela pak ignorují oblast institucionální, tedy např. potřebu změny školského systému, legislativy aj. (...) Daná směrnice jim proto připadá „vágní a obecná", prý „vzhledem k interkulturní výchově není tento dokument stejně vůbec relevantní …zabývá se pouze fenomenem diskriminace, a to ve velice obecném měřítku…"(viz diskuzní forum). Ale vždyť právě „fenomén diskriminace" je jedním z nejpodstatnějích faktorů v oblasti vzdělávání, natož interkulturního." Zde je třeba ujasnit, že měrnice 2000/43 EU vymezuje pojem diskriminace na základě rasy nebo etnického původu a definuje diskriminaci přímou a nepřímou (viz. směrnice, článek 2/2 a), b)). Nepřímou diskriminaci ovšem jistě není možné (alespoň bez dalšího hodně krkolomného kozelce) interpretovat jako formu rasismu. Dále, jak bylo již zmíněno na diskusním fóru (a jak L.L. ve svých článcích zmínit opomenula), boj proti diskriminaci je pouze jedním z mnoha témat, která do oblasti IKV spadají. V souladu s jinými dokumenty EU (ve fóru zmíněnými – např. Europäische Kommission: Bericht der Studiengruppe zur allgemeinen und beruflichen Bildung / Study Group on Education and Training, 1996, který hovoří přímo o současné problematice ve všech oblastech vzdělávání a je tedy mnohem užitečnější) se snažíme brát v úvahu trendy, které tématizují nejen diskriminaci, ale i mnohé další aspekty moderních pedagogických přístupů, jež vedou k vytváření pluralitní, rovnoprávné občanské společnosti. Trváme na tom, že směrnice 2000/43 EU pouze definuje fenomén diskriminace, je obecná a vágní a vzhledem k problematice konkrétní náplně IKV nepřináší nic nového.
Co se týče boje proti nepřímé diskriminaci, projekt Varianty tuto oblast neopomíjí, pouze ji explicitně nestaví do ohniska pozornosti interkulturního vzdělávání, ačkoliv se domníváme, že IKV je efektivním nástrojem k jejímu předcházení. Důvodem pro toto pojetí je fakt, že interkulturní vzdělávání si jakožto pedagogický přístup ani nemůže klást za cíl systémové změny v oblasti institucionální, legislativní atd. Pokud tuto skutečnost někdo kritizuje, je to jako kdyby kritizoval výrobce kružítek, že v přiloženém návodu neuvádí, jak kružítkem narýsovat čtvereček. Institucionální a legislativní změny jsou již cíle spadající do oblasti politiky, nikoliv pedagogiky. To ovšem neznamená, že tyto cíle projekt Varianty ignoruje. Je dosti zvláštní (nicméně pro čtenáře v tento okamžik již sotva překvapující), když L.L. klade rovnítko mezi definici IKV a reálnou náplní projektu Varianty. Například na tiskové konferenci zmiňovaný „standard interkulturně přátelské školy", který se připravuje v rámci modulu ZŠ, je jistě systémovým řešením zmíněného problému sekundární diskriminace, nicméně oblast pedagogky tématicky i obsahově přesahuje.
Co říci na závěr? L.L. ve svých článcích předvedla, jak si představuje odborný diskurz a kritiku. Od této představy se rozhodně distancujeme, stejně jako od jejího pojetí rádoby logické argumentace. Pokud se jí v budoucnu podaří, třeba i omylem, vyprodukovat texty podobného charakteru, nebudeme již moci obětovat další čas a energii jakýmkoliv reakcím. Jak bylo uvedeno výše – konstruktivní kritice jsme otevřeni. Jedovatému prskání však ne.
Autoři (uvedeni jsou v abecedním pořadí):
Mgr. Jan Buryánek
Mgr. Tomáš Hirt
Mgr. Tomáš Jacko
Projekt Varianty – IKV