SLOVNICEK DEMOKRACIE
---------------------------------------------------------------------

HUMANISMUS

HUMANISMUS/ Z historického hlediska vzato je to hnutí v evropských dějinách (v Itálii od 14 století, ve francii od konce 15. a v 16 století), které znovu objevilo díla a prameny antiky a v důsledcích se tím postavilo proti středověké scholastice. Ať šlo o humanismus křesťanský (zaměřený na smíření bible a antické literatury) nebo pohanský (využívající antických vzorů k zpochybňování hodnot křesťanství), tento většinový dobový proud rozvíjí kritičnost, vytváří příznivou atmosféru pro osamostatnění filozofie vůči teologii a pouští se do hledání moudrosti (srv. Montaigne), která by umožňovala spojit vzdělanost s láskou k životu (srv. Rabelais) k poctě a oslavě lidské důstojnosti.
Od 16. do 18. století je humanismus výsledkem humanitních studií (zaměřených na literární a filozofické texty a odpovídá směru "klasickému" (klasicizujícímu), odmítá výstřelky a dává pořednost "dobrému vkusu" a občanským ctnostem přisuzovaným "svobodnému člověku".

Zcela obecně lze dnes nazývat humanismem jakýkoli postoj či teorii, které za nejvyšší hodnotu považují lidskou důstojnost, a proto požadují, aby byla uznána její přednost i nutnost ochrany před zásahy ze strany moci politické, ekonomické, náboženské apod. (i když lze hovořit o humanismu křesťanském). V tomto smyslu pak humanismus charakterizuje filozofické směry velmi rozmanité (personalismus, sartrovský existencialismus atd.), celkově lze nicméně konstatovat, že jeho očividnou neúčinnost v dějinách společností. Navíc taková koncepce zjevně vyžaduje nějakou předběžnou definici člověka a paradoxně tak pináší nebezpečí vylučování některých lidských bytostí z okruhu lidstva a lidskosti ve smyslu hodnotícím, spjatém s charakteristikou lidské vznešenosti či důstojnosti. Odtud pak také lze porozumět tomu, proč takoví filozofévé jako Marx či Nietzsche tradiční humanismus prudce napadají a odmítají ve jmnénu odlišného chápání toho, co může či má být člověk. Proto také například marxismus (ale podobně i freudismus, učení Heideggerovo apod.) lze charakterizovat jako indiferentní, zároveň antihumanistický – v tom, že odmítá situaci, k níž člověk dospívá historicky – i humanistický – v tom, že člověku předkládá vizi důstojnějšího lidského bytí.

(Gérard Durozoi a André Roussel: Filozofický slovník, Ewa edition, Praha 1994)

HUMANISMUS/ (lat.), OBECNĚ: usilování o lidskost (HUMANITU) a o utváření existence, důstojné člověka. Komplex těxhto idejí a snah v dějinách lidstva, které jsou založeny na úctě k důstojnosti a osobnosti člověka a na přesvědčení, že člověk je schopen vývoje a vzdělání. Tyto ideje a snahy se zaměřují na všestranné vzdělání i svobodnou činnost a rozvíjení tvůrčích sil a schopností člověka a usilují nakonec o vyšší stupeň vývoje lidské společnosti a o stále větší zdokonalování a svobodu lidstva vůbec.
V UŽŠÍM, přísně historickém smyslu, chápeme humanismem všestranné a pokrokové kulturní a vzdělanostní hnutí 14.-16. stol. (RENESANCE). ... Cílem tohoto hnutí bylo zlomit duchovní absolutní vládu středověké scholastiky a katolické církve, a to studiem, renesancí a kultivací antických jazyků, literatury, umění a kultury vůbec. Toto hnutí chtělo podle antického vzoru vytvořit obraz světa a člověka nezávislý na církevní autoritě a založený na vědění a rozumu. Snažilo se zprostředkovat člověku optimistický, tomuto světu přitakající životní pocit a oriantovat člověka na jeho vlastní síly, na neomezené vzdělávání jeho osobnosti. Od 16. století jsou představitelé tohoto hnutí – filozofové, básníci, lékaři, vědci i státníci – obecně označováni jako HUMANISTÉ.
Název "humanismus" pochází z novověké latiny a je odvozený od latinského slova HUMANUS, tj. lidský, slova HUMANITAS ((lat.), tj. lidskost, lidstvo, ale také vzdělání, mravnost a rovněž od slova HUMANIORA (novolat.), které je souhrnným označením pro literaturu, jazyky, vědní obory klasického starověku a pro jejich studium. Tento název se prosazoval teprve začátkem 19. století, a to zejména zásluhou Niethammera (Spor filantropismu a humanismu v současné teorii výchovy, 1808), jako označení formy výchovy a vzdělání, která se podle vzoru RENESANCE a HUMANISMU a v návaznosti na osobnosti KLASICKÉ NĚMECKÉ FILOZOFIE A LITERATURY soustřeďuje především na humanitní studium (humanistické gymnázium).
Na základě tohoto vývoje docházelo k mnoha pokusům název "humanismus" definovat věcně i pojmově jako určitý, na antiku orientovaný vzdělanostní ideál, a tím ho zúžit. Přínos řecko-římské filozofie a básnictví, umění a kultury vůbec pro dějinný vývoj a obsahové určení ideje humanity je zajisté nesmírný. Z toho však nelze vyvozovat závěry, jaké najdeme např. u W. Jaegera, kterého zde uvádíme jako příklad pojetí humanismu, které bylo obecně rozšířené v buržoazní filozofii a ideologii, že totiž humanismus existuje jen tam, "kde je antika pociťována jako živá veličina a kde je přítomna jako autonomní výchovná síla" (W. Jaeger, Humanismus und Jugendbildung, s. 5) Podle Jaegera byl humanismus vázán jak na dějiny idejí a pouze na antický ideál humanity a vzdělání. Humanismem tedy chápe "duchovní renesanci" řecko-římské kultury v podobě subjektivního zážitku, jehož může dosáhnout "vždy jen několik málo vyvolenců" (tamtéž).
Pojetí, které zastává Jaeger a spolu s ním mnoho dalších humanisticky vzdělaných buržoazních intelektuálů v minulosti i v dobách fašismu ( a zastávají je ještě i dnes), mohlo možná těmto "několika málo vyvolencům" stačit, aby sami před sebou ospravedlnili svou pasivitu a rezignující, často také "vznešenou" zdrženlivost vůči politickým problémům a zápasům, nebo svůj útěk do "vnitřní emigrace". ... Lze říci, že vědění a vzdělání mohou být kvalifikovány jako skutečně humanistické jen tehdy, jestliže se přemění v činnost ve prospěch pokroku a vyššího vzdělání člověka a společnosti. ...
Zejména



HUMANISMUS


HUMANISMUS/ (lat.), OBECNĚ: usilování o lidskost (HUMANITU) a o utváření existence, důstojné člověka. Komplex těxhto idejí a snah v dějinách lidstva, které jsou založeny na úctě k důstojnosti a osobnosti člověka a na přesvědčení, že člověk je schopen vývoje a vzdělání. Tyto ideje a snahy se zaměřují na všestranné vzdělání i svobodnou činnost a rozvíjení tvůrčích sil a schopností člověka a usilují nakonec o vyšší stupeň vývoje lidské společnosti a o stále větší zdokonalování a svobodu lidstva vůbec.
V UŽŠÍM, přísně historickém smyslu, chápeme humanismem všestranné a pokrokové kulturní a vzdělanostní hnutí 14.-16. stol. (RENESANCE), které probíhalo současně s ROZVOJEM RANÉ BURŽOAZNÍ TŘÍDY. Cílem tohoto hnutí bylo zlomit duchovní absolutní vládu středověké scholastiky a katolické církve, a to studiem, renesancí a kultivací antických jazyků, literatury, umění a kultury vůbec. Toto hnutí chtělo podle antického vzoru vytvořit obraz světa a člověka nezávislý na církevní autoritě a založený na vědění a rozumu. Snažilo se zprostředkovat člověku optimistický, tomuto světu přitakající životní pocit a oriantovat člověka na jeho vlastní síly, na neomezené vzdělávání jeho osobnosti. Od 16. století jsou představitelé tohoto hnutí – filozofové, básníci, lékaři, vědci i státníci – obecně označováni jako HUMANISTÉ.
Název "humanismus" pochází z novověké latiny a je odvozený od latinského slova HUMANUS, tj. lidský, slova HUMANITAS ((lat.), tj. lidskost, lidstvo, ale také vzdělání, mravnost a rovněž od slova HUMANIORA (novolat.), které je souhrnným označením pro literaturu, jazyky, vědní obory klasického starověku a pro jejich studium. Tento název se prosazoval teprve začátkem 19. století, a to zejména zásluhou Niethammera (Spor filantropismu a humanismu v současné teorii výchovy, 1808), jako označení formy výchovy a vzdělání, která se podle vzoru RENESANCE a HUMANISMU a v návaznosti na osobnosti KLASICKÉ NĚMECKÉ FILOZOFIE A LITERATURY soustřeďuje především na humanitní studium (humanistické gymnázium).
Na základě tohoto vývoje se BURŽOAZNÍ IDEOLOGIE stále znovu pokoušela název "humanismus" definovat věcně i pojmově jako určitý, na antiku orientovaný vzdělanostní ideál, a tím ho zúžit. Přínos řecko-římské filozofie a básnictví, umění a kultury vůbec pro dějinný vývoj a obsahové určení ideje humanity je zajisté nesmírný. Z toho však nelze vyvozovat závěry, jaké najdeme např. u W. Jaegera, kterého zde uvádíme jako příklad pojetí humanismu, které bylo obecně rozšířené v buržoazní filozofii a ideologii, že totiž humanismus existuje jen tam, "kde je antika pociťována jako živá veličina a kde je přítomna jako autonomní výchovná síla" (W. Jaeger, Humanismus und Jugendbildung, s. 5) Podle Jaegera byl humanismus vázán jak na dějiny idejí a pouze na antický ideál humanity a vzdělání. Humanismem tedy chápe "duchovní renesanci" řecko-římské kultury v podobě subjektivního zážitku, jehož může dosáhnout "vždy jen několik málo vyvolenců" (tamtéž).
Pojetí, které zastává Jaeger a spolu s ním mnoho dalších humanisticky vzdělaných buržoazních intelektuálů v minulosti i v dobách fašismu ( a zastávají je ještě i dnes), mohlo možná těmto "několika málo vyvolencům" stačit, aby sami před sebou ospravedlnili svou pasivitu a rezignující, často také "vznešenou" zdrženlivost vůči politickým problémům a zápasům, nebo svůj útěk do "vnitřní emigrace". Takové pojetí a postoj, který z něho vyplývá, však už nemůže být ve vlastním a plném smyslu slova
(Filozofický slovník)

HUMANISMUS


HUMANISMUS/ (z lat. humanus - lidský), ideový směr považující za nejvyšší hodnotu člověka. Od dob rebesance (14. - 16. století) se člověk nechápe jen jako součást celku, jak tomu bylo ve středověku, ale jako jedinec, prosazující se ve svém přirozeném nadání a individuálních zvláštnostech. Zdůrazňuje se osobnost, její právo na svobodu, rozvoj a štěstí. Společenské instituce se začínají posuzovat také z hlediska svého významu pro blaho člověka. Renesanční individualismus a humanismus navázal na odkaz antického racionálního politického myšlení. V osvícenství (17. - 18. století) se pak stal humanismus jednou ze základních součástí ideologie. Mezi jeho přední teoretiky patřili P. Holbach, C. Helvétius, D. Diderot a další filosofové.

Politická teorie vycházející z humanistického pojetí vidí člověka jako tvůrce politických poměrů. Politické instituce se začínají chápat (např. u Machiavelliho) jako nástroje lidských zájmů, politika pak jako soubor pravidel pro manipulaci s lidmi. (Karel Žaloudek: Encyklopedie politiky)

ARGUMENTY ODPŮRCŮ HUMANISMU

HUMANISMUS/ V současnosti pravděpodobně nejrozšířenější pověra. V souladu s převládajícím názorem můlže být člověk čím chce, jenom nesmí být humanistou. HUMANISMUS je společná víra naprosté většiny kazatelů, politiků, filozofů, novinářů a jim podobných. Kdo se nehlásí k HUMANIZMU, je považován za barbarského ničemu. Přesto je HUMANIZMUS jednoznačně kompromitující pověra.
Samotné slovo humanismus má několik významů. Význam, který zde mám na mysli, lze definovat asi takto: každý člověk bez výjimky je něčím podstatně a zásadně odlišným od ostatních zvířat. Člověk sice žije v přírodě, ale do přírody nepatří. Je něčím vyvýšeným nad všechno ostatní, v mnoha případech je prostě něco přímo velkolepého. Člověk, "to zní hrdě", jak se říká, přitom většinou nejde o nic jiného, než o modlářství.
Je pravda, že existují různé varianty tohoto HUMANISMU, které pověrečné nejsou. Sem patří v prvé řadě HUMANISMUS INTUITIVNÍ, jinými slovy přesvědčení, že člověk je něco výtečného, co vychází z určitého bezprostředního nazření vlastní podstaty. Komu se tohoto příjemného nazření dostalo, skutečně vidí, že je něčím, co převyšuje celou přírodu – ten má samozřejmě právo si říkat HUMANISTA. Je sice pravda, že se takový HUMANISMUS může zdát poněkud podezřelý, už proto, že lidskému subjektu poněkud lichotí. Kdyby krokodýli uměli filozofovat, určitě by vytvořili krokodýlismus, protože je pochopitelně velice příjemné považovat se za něco velice vznešeného. Druhou formou přípustného humanismu je NÁBOŽENSKÝ HUMANISMUS. Věří-li někdo, že Bůh ve své pro nás neproniknutelné moudrosti vyvolil ono obzvlášť kruté zvíře, jakým je člověk, a učinil je svým přítelem, má potom samozřejmě právo se hlásit k HUMANISMU.
Nikdo však nemá právo se odvolávat na rozum, zkušenost nebo vědu. Protože rozum, zkušenost a věda jednohlasně potvrzují, že člověk není v přírodě ničím mimořádným, ale že je jednoduše její částí.
Především žádný z argumentů, jež humanisté uvádějí ve prospěch údajné nadřazenosti člověka, nás ve světle toho, co víme, nepřesvědčuje. Člověk skutečně je relativně mnohem komplexnější a tudíž relativně také mnohem „vyšší" než pes nebo opice, ale tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou mnohem komplexnější a tudíž relativně také mnohem "vyšší" než pes nebo opice, ale tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou všem ostatním bytostem cizí, je nepodložené. Mezi těmito vlastnostmi jsou uváděny mj. Řeč, rozum, technika, kultura, tzv. ideace (schopnost tvořit abstraktní pojmy, zobecňovat) a koneckoncu také strach. Lze údajně tvrdit, že tyto vlastnosti, nebo alespoň některé z nich, nemá nikdo kromě člověka. Dnes však víme, že to není pravda, protože řada vyšších zvířat má tyto vlastnosti rovněž, třebaže obyčejně na nižším stupni než my.
Začněme u řeči: není pravda, že zvířata jsou němá. Mají svou vlastní řeč, již si částečně osvojují výchovou, např někteří ptáci se určité popěvky, jimiž se dorozumívají mezi sebou, učí od svých rodičů. Vědcům se už podařilo sestavit celé slovníky řeči některých zvířat, které mnohdy obsahují celé stovky znaků. Je pravda, že jsou to jazyky chudší než náš, ale tvrdit, že vyšší zvířata jakoukoli řeč postrádají, může pouze někdo, kdo o této oblasti vůbec nic neví.
Podobně je tomu s rozumem. Znova opakuji, že i zde platí, že rozum psa nebo slona je skutečně nižší než rozum člověka, ale nějaký rozum ta hovádka přece jenom mají, dokážou určitým způsobem uvažovat, připravovat prostředky úměrné cílům atd. Výsledky posledních výzkumů v této oblasti jsou naprosto jasné: alespoň vyšší zvířata nejsou tak zcela rozumu prostá.
A co s tím souvisí: Nejsou prosta ani techniky. Opice používájí při srážení banánů klacek a někteří ptáci rozbíjejí skořápku vajec pomocí kamene, který drží v zobáku. Bobři staví velice složité umělé hráze. S jakousi primitivní technikou se také setkáváme i u zvířat, proto technika není výlučně charakteristickým znakem člověka.
To též lze říci i o kultuře. Nejenom lidé, ale i ptáci umějí zpívat, mnohá zvířata provádějí velice složité tance. Jistí vědci dokonce tvrdí, že se u určitých termitů setkali s něčím, co velice připomínalo náboženské obřady. A pokud jde o morálku, té by se lidé často mohli od zvířat učit. Když anglický filozof Hobbes tvrdil, že je člověk člověku vlkem, mohl někdo oprávněně namítnout, že je to pro vlky urážka – vždyť žádný vlk nikdy není k jinému vlku tak zlý, jak jsou někdy lidé krutí k jiným lidem. Totéž se konečně dí říct i o ideaci a o strachu. Neexistuje prostě nejmenší důkaz, že by u zvířat zcela chyběly. Proto jsou argumenty uváděné ve prospěch údajně zásadního rozdílu mezi člověkem a zvířaty nepodložené a nepřesvědčivé. Zároveň však existuje řada důvodů, které nás přivádějí k myšlence, že mezi lidmi a vyššími zvířaty neexistuje žádný zásadní rozdíl. V prvé řadě si můžeme ověřit, že člověk patří do světa zvířat jak z hlediska anatomické stavby, tak z hlediska chování. Má například ruce a nohy, vnitřnosti, mozek atd. Rovněž je vybaven stádními, sebezáchovními, pohlavními a jinými instinkty. Chování člověka je často mnohem složitější, mnohem rafinovanější než chování zvířat, ale v zásadě jde o totéž. Stačí se blíže podívat například na bankovního úředníka, který ráno vstává, protahuje se, myje se, a jde do práce (na lov), abychom pochopili, že tu jde o něco v podstatě velmi podobného chování dejme tomu divokého psa nebo hyeny.
To je jedna věc. Za druhé: Současná biologie učí, že člověk nepochází z opice, jak se dřív mělo za to, ale že nicméně z nějakého zvířete pochází, že se rozvinul a dosáhnul nynější úrovně díky dlouhému vývoji. Teorie evoluce je nyní už natolik dobře odůvodněná, že by nebylo rozumné ji zavrhovat.
A konečně za třetí: astronomie nás informuje, že svět je neuvěřitelně veliký. V samotné naší mlhovině (Mléčné dráze) existují miliardy hvězd, a mlhovin je přece také mnoho – nejspíš rovněž miliardy. Je proto pravděpodobné že mezi těmito miliardami sluncí existují taková jako naše, ktzerá mají planety; toto víme z pozorování několika hvězd, které nám jsou nejblíže. Tváří v tvář takovému množství je nanejvýš pravděpodobné, že život a spolu s ním i něco podobného člověku existuje v řadě případů i jinde ve vesmíru. Tvrdit, že člověk, obyvatel kosmického prášku, jakým je naše Země, a pouze on, je něčím výjimečným, to už nám prostě připadá jako nehoráznost.
Takže "VĚDECKÝ" HUMANISMUS je asi totéž, co železné dřevo nebo kulatý čtverec. Celá věda hovoří zcela jednoznačně ne ve prospěch této pověry, nýbrž proti ní.
A když si položíme otázku, v čem má tato pověra svůj původ a proč si dnes získala takové množství vyznavačů, odpověď zní takto: hlavním důvodem je skutečnost, že lidé stále hledají něco, co by mohli považovat za posvátné a hodné klanění. Člověk se projevuje jako živočich, který potřebuje nějaké náboženství. Nevěří-li však v Boha, začíná si tvořit modlu v podobě Člověka s velkým Č a stává se HUMANISTOU. To je však už zcela očividné modlářství.

(J. M. Bocheński: Stručný slovník filozofických pověr, Aeterna, Praha 1993)

--------------

BESEDNÍ PŘÍSPĚVKY

Podle adres, které k tématu „HUMANISMUS" nabídl Darius Nosreti, jsem nalezl:

A) http://www.fw.cz/ustav/kalenska/brejnik/index.htm:
HUMANISMUS
Jeho základem je orientace na člověka, který je chápán jako jedinec odpovědný za svůj život. Musí se respektovat jeho názory, jeho jednání, bez ohledu na to, zda se odlišují od ustálené normy myšlení a chování. Tento postoj se liší od středověku. Humanismus hledá inspiraci v antice (hlavně v její filosofii) - Aristoteles, Platón. Avšak jejich učení vykládá s důrazem na jiné myšlenky.

B) http://www.geocities.com/Athens/Agora/8282/mcj0.htm
humanismus z lat. lidský, hnutí popř. ideový proud, které je zaměřeno proti feudalismu a nadvládě církve, rovnost lidí před bohem, právo na svobodný, důstojný život, v našem slova smyslu 14. - 16. st. vědecké a literární hnutí navazující na humanist. odkaz antiky (osobnost člověka pokládána za střed světa a dějin)

Dodal bych asi toho:
Humanita podle mne znamená česky prostě lidskost. Chová-li se někdo lidsky, znamená to, že má ohled k lidské důstojnosti svého bližního - že jedná v souladu s křesťanskou zásadou "co sám rád nemáš, jinému nečiň".
Humanismus podle mne znamená, že lidské (křesťansky ohleduplné) jednání je civilizačním (politickým, kulturním) programem, který má být nadřazen jakýmkoliv dogmatickým či ideologickým sporům - tedy i tak zásadním sporům jako je diskuse o neposkvrněnosti početí panny Marie (v lůně její matky svaté Anny Samotřetí) či o neomylnosti papeže nebo sporu o účinnosti neviditelné ruky trhu.či o revolučním poslání dělnické třídy.
Humanismus se zásadně nelíbí těm, kdo chtějí mít nekontrolovatelnou moc anebo chtějí určovat svým spoluobčanům, co si mají myslet. Římskokatolická církev nemá ráda humanismus, protože vždy zpochybňoval její mocenské postavení a autoritu, a dnes dokonce se stal "humanismus" (v některých demokratických západoevropských zemích) na školách učebním předmětem, který nahrazuje výuku náboženství u těch, kdo se nehlásí k žádnému náboženskému vyznání. Humanismus nesnášel Lenin, ani Hitler ani Stalin, protože potřebovali, aby prosazování jejich idejí (beztřídní společnosti, čisté rasy, Třetí říše či celosvětové vlády proletariátu) nebylo zdržováno jakýmkoliv ohledem vůči konkrétním lidem. Výsledky známe: rasově nevhodní šli do plynu, lidi s vadným třídním původem do Gulagů - kdo byl podezřelý z toho, že by se svému údělu (který mu určila bezcitná moc) bránil byl zlikvidován Gestapem nebo ČeKou (čerzvyčajnym komitětom) či NKVD. Ani Klausovi humanismus nevoní - je přece třeba dát všechnu moc "vlastníkům" a nedopustit, aby jim v tom překáželi právníci či odboráři. Ani radikální antikomunisté nejsou přívrženci humanismu - chtějí prosadit zásadu, že kdo se jakkoliv "spustil" s bolševikama, ten si zaslouží nemilosrdný trest – bez ohledu na jakékoliv okolnosti. Humanismus je prostě proti mysli všem, kdo si budují svou popularitu a svou moc na tom, že "osvobozují lidi od svědomí" (Hitler prý říkal, že "osvobodil jsem lidi od svědomí").
Zpochybňovat humanismus je velmi nebezpečný postoj. Vede skoro vždy k tomu, že se ve jménu nějaké ideologie (nebo antiideologie) začnou sekýrovat a posléze i vraždit lidi.
P. Havel
---------------------------

KDE HLEDAT PRAVDU O HUMANISMU

Vážení přátelé, protože jsem besedu o HUMANISMU otevřel a poněkud poťouchle se ji snažil rozvířit i zasláním příspěvku věčného kverulanta Bochenskeho, je na mně, abych alespoň v tomto případě řekl něco na závěr.

Na brněnském setkání, po besedě, v niž se někteří snažili problematizovat pojem HUMANISMUS a jeho přítomnost v ideových východiscích moderního politického sdružení, se mi kdosi snažil předestřít hlavní údajné dilema pojmu HUMANISMUS. Řekl v jednoduchosti asi toto: Humanismus tvrdí, že člověk je něco více než příroda, znamená to, že např. hnutí HZPD, které chce stavět na humanistických základech je proti ekologům, a že celá ekologie je nesmysl?

Především je třeba říci, že humanismus netvrdí, že člověk je něco více než příroda, ale za nejvyšší hodnotu považuje lidskou důstojnost. A je to právě lidská důstojnost, jejíž zachování může umožnit člověku, aby svobodně artikuloval svůj vztah k přírodě a tomuto vztahu dal i výraz ve svém praktickém životě. Tam, kde humanismus staví člověka do popředí, staví ho tam pro tu skutečnost a skrze ni, že člověk je tvor uvědomělý, že neexistuje prokazatelný obecný zájem člověka klást sebe do protikladu přírodě či Bohu. Naopak předpokládáme, že božské je obsaženo v lidském a lidské v božském podobně jako je lidské propojeno s přírodním, a že humanisté tohle všechno mlčky nebo jinak tušili, když pozvedávali člověka na piedestál humanismu a naopak. Pokud humanismus definuje člověka jako nejvyšší hodnotu, pak nemá na mysli ani nějakého malověrného pana Voráčka, ani nějaký abstraktní ideál, ale to nejlepší v lidské duši, co je v ní imanentně přítomno, jak humanisté předpokládali.

I v těch nejexaktnějších vědách se dnes člověk dostává k poznání faktu, že změna úhlu pozorování nás vždy zavede k pozorovateli, že jakýkoli experiment, včetně experimentu pozorování, nelze oddělit od pozorovatele a jeho vlivu. Z tohoto moderního hlediska musíme považovat uvědomělé renesanční začlenění člověka na jeho místo v koloběhu života i místo jeho pozorování za geniální tah. Ve světě společenských vztahů platí navíc mnohem více než ve fyzice, že pozorovatel je součástí pozorovaného, a člověk je tedy úhelným kamenem dějin, ať již více svou vlastní zásluhou či manifestací přírodních, společenských a božských sil skrze něj.

Humanismus si troufal říci, jaký člověk je, a díky tomu jej postavit do středu dění. A nejhlubší duchovní a vědecké poznání nás i nyní přivádí na práh porozumění faktů, že důstojnost, ušlechtilost, svoboda, zodpovědnost a tvůrčí smysl jsou na mnohem hlubší úrovni imenantním základem lidské duše (ať již "bídáka" či "světce"), než to mohli renesanční o osvícenští filozofové a literáti tušit, ať již jsou tyto vlastnosti čistě lidské či manifestací přírodních, společenských a božských sil skrze člověka.

Humanismus hledal jednotnou cestu poznání, byl svým způsobem teorií poznání kladoucí člověka do centra tohoto sjednocení. Musíme řící sebekriticky, že naše věda ani dnes není na úrovni, kdy by mohla správnost takového stanoviska vyvrátit.

Musíme říci, že teorie poznání ani dosud není systémovou vědou. Ví však tolik, že systémová integrace poznání (a tím i poznání se společenskou praxí) není možná bez vhodné báze této integrace. Ví také, že vhodnou bázi této integrace nalezneme buď v ohroženém nebo velmi nosném nebo sjednocujícím nebo efektivitu integrace zaručujícím článku řetězu (prvku, funci systému). Pokud bychom si vzali příklad z humanismu a za bázi integrace si zvolili (nezávislý, svobodný a v důstojných podmínkách existující lidský) tvůrčí projev, pak jsou tyto podmínky v podivuhodné úplnosti splněny:

- (nezávislý, svobodný a v důstojných podmínkách existující lidský) tvůrčí projev je skutečně na mnoha místech Země a v mnoha klíčových situacích života (obyvatel bohatých zemí stejně jako těch chudobných) ohrožen a všude tam, kde je ohrožen, snižuje se ekonomická produkce, zkracuje se společenská perspektiva, člověk se stává nespokojeným

- tvůrčí projev je velmi nosnou funkcí lidského vývoje od kulturní stability primitivních kmenů až po inovační procesy a projektové řízení ve vyspělých firmách

- tvůrčí projev má podivuhodně sjednocující rysy - sjednocuje lidskou tvořivost s tvůrčí silou Boha na straně jedné a s přirozeným samozdokonalujícím se tvůrčím pohybem přírody na straně druhé. Sjednocuje také bázi experimentu s uvědomělým vztahem k autorovi experimentu, umožňuje nedopustit se té chyby, že bychom vliv pozorovatele zanedbali. Sjednocuje tvořící a stvořené, společenské a biologické (či dokonce fyzikální), materiální a duchovní...

- zvolení tvůrčího projevu jako báze integrace poznání nám více než co jiného umožní pracovat efektivně, neboť takto zvolená báze má k samotnému myšlenkovému procesu, který je hlavním prostředkem inovace za účelem vyšší efektivity, bezprostřední vztah, tvůrčí projev je sám podstatou inovačního myšlení.

Zdá se tedy, že teprve až systémová teorie poznání dokáže plně ocenit genialitu humanistů, kteří postavili člověka na čelní místo dějin a společnosti.

Zdá se, že až dokončení nejnovějších objevů v chemii a biologii ocení intuitivní směřování

Zdá se, že s pokračujícím poznáním budeme moci jednou mnohem jistěji prohlásit, že již víme, co člověk je, resp. jakým by měl být, a že tedy budeme mít mnohem jistější důvody pro svůj humanismus, který nás k nalézání těchto důvodů nzní sám nutí a inspiruje.

Co se týká toho humanismu podsouvaného rozkolu mezi člověkem a zvířaty (o tom humanismus zcela určitě není), musím říci, že moderní poznání (stejně jako poznání mnohých dávných kultur) na jedné straně objevuje úžasnou blízkost myšlení člověka a zvířecích druhů, na druhé straně detailněji rozpracovává a potvrzuje kvalitativní odlišnost člověka a zvířecích (byť i těch nejvyspělejších) zvířecích druhů. To, že neexistuje zásadní neshoda neznamená, že musí existovat úplná shoda.

Je také jednoduché humanismus odsuzovat, když jsme se jej předtím pokusili významově zjednodušit věcně i pojmově např. jako určitý, na antiku orientovaný vzdělanostní ideál.

Musíme si také uvědomit, že humanismus není nějakým sterilním (exaktním) pojmem a že s ním nemůžeme mechanicky pracovat pomocí nástrojů matematické logiky. (Kladení člověka na první místo tedy nemusí nutně znamenat, že přírodu či Boha podceňujeme.) V teorii systémů je také známo, že u dostatečně složitých pojmových (myšlenkových) systémů je možné odvodit pomocí stejně bezchybné logiky z mnoha kombinací logických předpokladů zcela protikladné logické závěry. Pojem HUMANISMU nemůžeme logicky zkoumat bez přihlížení k historickým kontextům a bez toho, že bychom předpokládali společensky angažované KLADNÉ ÚMYSLY tvůrců těchto pojmů. V jakékoliv diskusi (a humanismus byl vlastně do značné míry také jen reakcí na předcházející myšlenkové směry) má každá ze stran tendenci vyslovovat své odlišné názory extrémněji, než jsou myšleny. To však neznamená, že bychom museli jednotlivé "diskutéry" podezírat vždy z neschopnosti vnímat problémy dialekticky, v jejich protikladech, složitosti, nejednoznačnosti. Nemůžeme si vážně myslet, že by géniové renesance a osvícenství kladli člověka (a lidskou vznešenost a důstojnost) zcela do protikladu Bohu či přírodě, nebo že by v tomto Bohu a této přírodě nehledali či aspoň netušili základ této lidskosti (a její vznešenosti a důstojnosti). Podobné doměnky o omezené jednostrannosti dávných myslitelů nás mohou (nám již známým mechanismem) přivést jen k jednomu cíli, a totiž k pošetilosti našeho vlastního myšlení.

Darius Nosreti

Na závěr pro přehlednost uvádím menší přehled významů pojmu HUMANISMUS. V historii však daný pojem nikdy nenesl nějaký obsah v izolované podobě, ale vždy byl vícevrstevnou kombinací různých obsahů doplněnou o další významové kontexty nebo dokonce jen nejasné pocity vyvěrající z intuitivního vnímání doby a sebe samého.

HUMANISMUS JAKO:

- antischolastické hnutí, hnutí rozvíjející kritičnost a tvořivost

- hnutí zdůrazňující lidskost, svobodu a lidskou důstojnost, výraz pocty těmto veličinám

- (svoboda ovšem znamená odpovědnost, takže:) Jeho základem je orientace na člověka, který je chápán jako jedinec odpovědný za svůj život. Musí se respektovat jeho názory, jeho jednání, bez ohledu na to, zda se odlišují od ustálené normy myšlení a chování.

- zpochybňování těch hodnot křesťanství, které jsou zpochybnitelné a snaha nalézt soulad mezi moudrostí křesťanů a pohanů resp. křesťanů a vědců

- snaha nalézt hybné rozpory mezi antickou literaturou a biblí a následný soulad

- snaha osamostatnit filozofii vůči teologii

- snaha nalézt moudrost, která by umožňovala spojit vzdělanost s láskou k životu, Bohu atd.

- snaha člověka polidštit - rozvíjet vzdělanost, upevňovat mravnost, rozšiřovat zájem o literaturu, umění apod., resp. snaha o humanistické vzdělání (gymnázium)

- snaha v nových podmínkách rozvíjet ideály antiky

- hnutí popř. ideový proud, které je zaměřeno proti feudalismu a nadvládě církve, rovnost lidí před bohem, právo na svobodný, důstojný život, v našem slova smyslu

- vědecké a literární hnutí navazující na humanist. odkaz antiky (osobnost člověka pokládána za střed světa a dějin)

- úsilí o dosažení vyššího stupně vývoje společnosti v daných historických epochách na základě nepolitických (univerzálních) východisek

- "duchovní renesance" řecko-římské kultury v podobě subjektivního zážitku, jehož může dosáhnout "vždy jen několik málo vyvolenců"

atd.

----------------

BESEDNI PRISPEVKY

From: "Jaromir A. Masa" <cyrilm@volny.cz>
Date: Sun, 5 May 2002 11:39:34 +0200
To: Vladimír Rott <vjr@vjrott.com>, Přemysl Janýr HzPD <janyr@compuserve.com> atd.
Cc: "Konference KONFERENCE ZVONU " <zvon@pandora.cz>

Panove,

Když čtu Vaše mejly, jímá mě skutečně děs. Nemám nejnovější české naučné slovníky, ale podle prastarého Meyera:
„Humanität" znamenala již ve starých dobách, jmenovitě u Cicera, především harmonickou výchovu člověka v citových a rozumových projevech mu vlastních. Takové vyšší a jemnější formování ducha se mohlo v Římě uskutečňovat jen obeznalostí s díly řeckých filozofů a básníků. Odtud toto slova nabývalo již u Cicera významu literárně estetického vzdělání. Ve středověku byla klasická díla jediným zdrojem (píše rakouský katolický naučný slovník SIC!), odkud bylo takovou možno čerpat. Humaniora se jmenovaly tedy filologické obory a humanismem ta výchovná metoda, jíž se u klasiků používalo jako základní. Širšího významu nabyla tato soustava nejprve v Itálii u Danta, Boccaccia, Petrarcy a dalších. Odtud dále s tzv. znovuzrozením věd ve všech okcidentálních zemích. Jejím zástupce v německých zemích byl především Erazmus Rotterdamský, Johannes Reuchlin, Philipp Melanchthon, Joachim Camerarius, Johann Sturm, Valentin Trotzendorf a M. Neander, kteří si říkali humanisté. Instituce, které založili, nejčastěji vedoucí k obrodě víry a náboženství, rozkvétaly koncem XVI.století, později ale propadaly bezduchému a pedantskému formalizmu. S druhé strany již v XVI.století začali vystupovat proti jednostrannému humanizmu některé hlouběji myslící osobnosti, jako byl ve Francii Montaigne, v Anglii Bacon, Ratich a Komenský v Německu. Také pietistické kruhy nesouhlasily s jednostranným zaujetím pro starověk, které se vzdalovalo životu. Z postojů R. H. Franckeho a jeho žáků nejprve vycházely v Německu reálné školy, které v protikladu k jazykovému a logickému (formálnímu) vzdělávání gymnazistů zdůrazňovali věcné (reálné) vzdělání poznáváním přírodnin a přírodních pochodů a tím skutečného života. Filantropové druhé poloviny XVIII.století se postavili zcela na stranu „realistů". Boj a rozpor mezi gymnazijní a realistickou školou stále trvá (slovník je z r. 1900) a právě nabývá na síle. Je tu však i střední cesta, která sice zdůrazňuje potřebu znalostí přírodních věd i moderních jazyků, a to zvláště pro některé specifické kruhy, aniž by tím odpírala hodnotu a potřebnost klasicko-humanistického vzdělání, které vede k jasnému a dobře založenému myšlení i k jeho neméně jasnému vyjadřování stejně tak jako k náležitému vhledu do spirituálních souvislostí vývoje lidského ducha. Jako model zde může dnes stále ještě sloužit Herder, jmenovitě jeho „Epištoly na podporu humanity".

Pánové, nespoléhejte se, tak jako naši politikové, že jste VŠEVĚDOUCÍ, dívejte se stále do slovníku, je to užitečné.

Zajímaví jsou Reuchlin a Melanchthon mezi humanisty. Jinými slovy protestanstský podíl na humanizmu!
Že Komenského považují za Němce, je mi celkem fuk. Zajímavé je, čeho si v něm cení: Orbis pictus byl sice „také" v latině, ale „také" v moderních jazycích! Navíc to byl věcný slovník, REALLEXIKON, jak se někdy říká.
Pokud jde o pietisty, nedávno vyšel česky Zinzendorf. Zajímavé čtení. A našich kulturních dějin se týkající.
Z pitomého článku ale jdou ještě jiné věci: přečtěte si dnes dva články o Masarykovi. Většinou nic než sentimentální (v nejlepším případě) nesmysly. Jako kluk jsem toho o Masarykovi moc nevěděl. Věděl jsem ale o jeho „realistické" straně. Bylo mě to záhadou. Byli ti ostatní politikové „surrealisti", nebo „irrealisti"? Ne, on měl zřejmě tento realizmus zřejmě proti vyčpělému císařskému formalizmu na mysli. V „Ideálech humanitních" (nečetl jsem tu knihu, ani nevím, zda ji nám, kdysi nebyla, teď jsou knihy drahé anebo je drahé žrádlo a tím pádem na knihy nezbývá, takže úroveň jde do hájíčka) mu zřejmě jde (předpokládám) o něco, jako vytýčení „nové humanity".
Zajímavé je, že ten slovník nezná rozlišení „humanita", „humanizmus".

Slyšel jsem, že Humanistické hnutí je na indexu současného Ministerstva vnitra jako nebezpečné hnutí, něco jako anarchisti, skinhedi (holohlavci) a podobně. Možná, že ne úplně v té kategorii, jako Bin Vláďa, ale prý jako náboženské sekty. Taky už jsem o nich slyšel, že provádějí nějaké zasvěcovací obřady, něco jako Zednáři. Zatím mě nikdo neklepal na vyšší prstové články „v souladu" se svou vyšší zednářskou hodností, jak jsem to slyšel od jednoho „komtura" někdy v r. 1956.

.....DELETED

Jaromir A. Masa

----------
From: "Humanisti.CZ" <humanisti@seznam.cz>
Reply-To: humanisti@seznam.cz
Date: 12 Jun 2002 21:35:35 -0000
To: info@darius.cz
Subject: Novinky od humanistu

Ahoj dobri lide :)

jsem tu s dalsimi novinkami o deni mezi humanisty. Predne se deje toto:
- Humanisticka aliance kandiduje do parlamentnich voleb
- Pokracuje Kampan lidske podpory, v ramci niz je poradana Adopce africkych deti
- v sobotu probehne v Praze na Smichove setkani s adoptivnimi rodici

**********************
Parlamentni volby
**********************
V patek ci sobotu pujde vetsina z nas k volbam. Preju vsem stastnou ruku a pokud se uz nechcete divat na dalsi vytunelovane banky, sponzorske afery, arogantni vystupovani politiku i jejich pohrdani normalnim, poctive pracujicim clovekem, tak urcite nevolte parlamentni strany! Vzdyt uz nam dokazali, ze toho moc nedokazou (teda krome toho, co jsem prave vyjmenoval)... :-) ... A pokud jeste vahate, koho z tech neparlamentnich stran zvolit, pak vam dam malou napovedu: zkratka zacina na H.A. ;)
Pokud chcete tuhle alternativu podporit, preposlete mejlem vsem svym znamym letak, ktery najdete na http://www.humanistickaaliance.cz/plakat.html (nebo alespon tenhle mejl - zabere to asi pul minuty :) ....)


**********************
Kampan lidske podpory (KLP)
**********************
Zitra jedu pro dalsich pet pocitacu, ktere posleme spolecne s temi peti drive sehnanymi na pocitacove kurzy do Afriky. K tomu jeste tri sici stroje, naradi na kurzy truhlariny a dalsi veci. Bonface a jeho tym zacali v Nairobi s dalsim pocitacovym kurzem a protoze jeste do Keni zadne pocitace od nas nedorazily, vsichni se slozili a za vybrane penize koupili tri pocitace. Nyni navstevuji kurzy oni, az se s pocitacem nauci, zacnou ucit ostatni.


**********************
Setkani s adoptivnimi rodici
**********************
Tuto sobotu probehne ve 14 hodin v Humanistickem centru Narovinu (Kulturni sal Smichovskeho nadrazi) v Praze prvni setkani s adoptivnimi rodici. Krome rodicu se ho zucastni Lucka Chochlata, Toni Antonucci a ja (Honza Tamas). Lucka a Toni jezdi v ramci KLP do Guineje, ja do Keni. Budeme vypravet o soucasnem stavu projektu v Africe, pustime video z Keni, Guineje a Senegalu, ukazeme na mapach, kde probihaji jednotlive projekty, kolovat budou fotky a hlavne predame rodicum dopisy od jejich africkych deti a pote tez prevezmeme darky od rodicu, ktere poputuji do Keni a Guineje. Zvani jsou i vsichni ti, kdo se chteji zatim pouze "dozvedet vic"...

To je pro tentokrat vse, zdravim vsechny priznivce webu www.humanisti.cz a tesim se s nekterymi z vas navidenou v sobotu.

Honza alias Tami
www.humanisti.cz/tami



Toto je mailing list priznivcu webovych stranek www.humanisti.cz. Odhlasit se lze zaslanim prazdneho mailu na adresu humanisti@seznam.cz s prikazem 'odhlasit' v predmetu zpravy

----------------

dalsi clanek byl do teto encyklopedie/diskuse prevzat z www.neviditelnypes.cz

14.5. Deklarace sekulárního humanismu
Paul Kurtz

Deklarace sekulárního humanismu

 

Vydáno v roce 1980 Radou pro demokratický a sekulární humanismus. (Nyní Rada pro sekulární humanismus.)

 

Obsah


* Úvod
* Svobodné zkoumání
* Odluka státu od církve
* Ideál svobody
* Etika založená na kritickém rozumu
* Mravní výchova
* Náboženský skepticismus
* Rozum
* Věda a technika
* Evoluce
* Vzdělávání
* Závěr
* Podpora a souhlasy

 

Sekulární humanismus je zásadní silou dnešního světa. V současnosti je vystaven neopodstatněným a neumírněným útokům, přicházejícím z různých stran. Tato deklarace obhajuje pouze tu formu sekulárního humanismu, která je výslovně oddána demokracii. Oponuje všem druhům přesvědčení, která hledají nadpřirozená potvrzení pro své hodnoty nebo se hlásí k vládě diktatury.



Demokratický sekulární humanismus byl v kulturním světě vždy vlivnou silou. Jeho ideály je možno zjistit u filosofů, vědců a básníků klasického Řecka a Říma, ve starobylé čínské konfuciánské společnosti, ve filozofickém hnutí čárváka v Indii a v dalších v ý značných intelektuálních a morálních tradicích. Sekularismus a humanismus byly v Evropě zatlačeny do pozadí během období temna, kdy zbožnost rozleptala důvěru lidstva ve své vlastní schopnosti řešit lidské problémy. Během renesance se objevily s novou sil o u a s potvrzením sekulárních a humanistických hodnot v literatuře a v umění, znovu v šestnáctém a sedmnáctém století s rozvojem moderní vědy a naturalistického pohledu na vesmír a jejich vliv můžeme nalézt v osmnáctém století v osvícenství a racionalismu.

Demokratický sekulární humanismus tvůrčím způsobem rozkvétal v moderní době společně s růstem svobody a demokracie. Nesčetné miliony přemýšlivých lidí se přihlásily k ideálům sekulárního humanismu, prožili významné životy a přispěli k vytváření lidštějšího a demokratičtějšího světa. Moderní sekulárně humanistický životní postoj vedl k užití vědy a technologií ke zlepšení lidské situace, pozitivní účinek tohoto užití se projevil omezením bídy, utrpení a nemocnosti v různých částech světa, dlouhověkostí , zdokonalením dopravy a komunikace a umožněním života na dobré úrovni pro stále více lidí. Tento postoj vedl k emancipaci mnoha set milionů lidí od slepé víry a pověrečné bázně a přispěl k jejich vzdělávání a k obohacení jejich životů.



Sekulární humanism us dal lidem podnět, aby své problémy řešili za použití inteligence a s vytrvalostí, aby zdolávali zeměpisné a společenské obzory a aby rozšířili rozpětí lidského hledání a podnikavosti. Je politováníhodné, že dnes musíme čelit celé škále protisekularizač n ích tendencí: obnovený výskyt dogmatických autoritářských náboženství; fundamentalistické, literalistické a doktrinářské křesťanství; rychle sílící a nekompromisní muslimský klerikalismus na Středním východě a v Asii; potvrzení ortodoxní autority římskoka t olické papežské hierarchie; nacionalistický náboženský judaismus; návrat k obskurantním náboženstvím v Asii.

Nové kulty nerozumu stejně jako bizarní, paranormální a okultní víry, jako víra v astrologii, reinkarnaci a údajné tajemné duchovní síly, sílí v mnoha západních společnostech. Tento znepokojivý vývoj následuje bezprostředně poté, co se v dřívějších dobách dvacátého století vynořila netolerantní spasitelská a totalitární kvazináboženská hnutí jako fašismus a komunismus. Tito náboženští aktivisté nejen že jsou odpovědni za velkou část útisku a násilí v dnešním světě, ale stojí v cestě řešení nejzávažnějších světových problémů.

Je paradoxem, že někteří kritikové sekulárního humanismu zastávají názor, že se jedná o nebezpečnou filozofii. Někteří prohlašují, že “kazí mravnost”, protože je oddán individuální svobodě, jiní, že přehlíží “nespravedlnost”, protože hájí řádné demokratické principy. My, kdož podporujeme demokratický sekulární humanismus, takováto obvinění, která jsou založena na nedorozumě n í a nesprávné interpretaci, odmítáme a pokusíme se nastínit soubor principů, které sdílí většina z nás.

Sekulární humanismus není dogmatem ani nějakým vyznáním. Mezi sekulárními humanisty existuje široká názorová různorodost ohledně mnoha otázek. Nicméně existuje určitý volný konsensus ohledně několika tvrzení. Jsme znepokojeni tím, že moderní civilizace je ohrožována silami protikladnými k rozumu, demokracii a svobodě. Mnoho náboženských věřících s námi nepochybně bude sdílet víru v mnohé sekulárně human i stické a demokratické hodnoty a vítáme, když se k nám připojí v hájení těchto ideálů.

 

 

1. Svobodné zkoumání

První zásada sekulárního humanismu je jeho oddanost svobodnému zkoumání. Stavíme se proti jakékoli tyranii lidské mysli, proti jakýmkoli snahám církevních, politických, ideologických nebo společenských institucí spoutat svobodné myšlení. V minulosti byly takovéto tyranie dirigovány církvemi a státy, které se snažily prosadit nařízení zastánců bigotních náboženství. Během dlouhých dějin zápasů li d ského myšlení se zavedené instituce, jak veřejné tak soukromé, snažily cenzurovat zkoumání, vnucovat názorovou a hodnotovou ortodoxii, vyobcovávat kacíře a hubit nevěřící. Dnes na sebe zápas o svobodné zkoumání vzal nové podoby. Sektářské ideologie se sta l y novými teologiemi, které využívají politických stran a vlád ve svém poselství zlikvidovat odchylné názory. Svobodné zkoumání s sebou nese uznání občanských svobod jako svou nedílnou součást, čili svobodný tisk, svobodu projevu, právo sestavovat opoziční strany a sdružovat se v dobrovolných sdruženích a svobodu kultivace a uveřejňování plodů svobody vědecké, filozofické, umělecké, literární, morální a náboženské. Svobodné zkoumání vyžaduje, abychom tolerovali názorovou odlišnost a abychom respektovali prá v a jednotlivců vyjádřit svá přesvědčení, jakkoli nepopulárními mohou být, bez společenských či zákonem požadovaných zákazů a bez strachu z postihů. Třebaže tolerujeme opoziční stanoviska, neznamená to, že by byla imunní vůči kritickému přezkoumání. Vůdčí předpoklad těch, kteří věří ve svobodné zkoumání, je, že pravdu nalézáme spíše tehdy, když existuje možnost svobodné výměny soupeřících názorů; tento proces výměny názorů je často stejně důležitý jako výsledek. A týká se to nejen vědy a každodenního života, ale i politiky, ekonomie, morálky a náboženství.

 

2. Odluka státu od církve


Díky své oddanosti svobodě zastávají sekulární humanisté zásadu odluky státu od církve. Poučení, které přinesly dějiny, je zřejmé: kdekoli se zavede jedno náboženství či ideologie a přisoudí-li se mu rozhodující postavení ve státě, menšinové názory jsou ohroženy. Pluralistická a otevřená demokratická společnost dovoluje, aby všechna stanoviska byla vyslyšena. Jakákoli snaha uložit celé společnosti výlučné pojetí Pravdy, Zbožnos t i, Ctnosti nebo Spravedlnosti je porušením principu svobodného zkoumání. Duchovním autoritám by nemělo být dovoleno, aby ustanovovaly zákonem svá vlastní provinční stanoviska-ať již morální, filozofická, politická, výchovná či společenská-pro zbytek společnosti. Ani by neměly být vymáhány daňové příjmy ve prospěch sektářských náboženských institucí či na jejich podporu. Jednotlivci a dobrovolná sdružení by měli mít volnost přijmout nebo nepřijmout libovolnou víru a tato přesvědčení podporovat z jakýchkoli z drojů, kterými disponují, aniž by daňovým systémem byli nuceni přispívat na ty náboženské víry, s kterými nesouhlasí. Podobně by církevní majetek měl mít podíl na břemeni veřejných příjmů a neměl by být osvobozen od zdanění. Povinné náboženské přísahy a m o dlitby ve veřejných institucích (politických či vzdělávacích) jsou také porušením principu odluky. Dnes se o pozornost ucházejí teistická stejně jako nonteistická náboženství. Je politováníhodné, že v komunistických zemích je státní moc používána k vnucov á ní ideologické doktríny společnosti, aniž by se tolerovalo vyjádření odchylných či “kacířských” pohledů. Zde vidíme moderní sekulární verzi porušování principu odluky.

 

3. Ideál svobody

V moderním světě existuje mnoho forem totalitářství-sekulárního a nesekulárního-proti nim všem se důrazně stavíme. Jako demokratičtí sekularisté důsledně hájíme ideál svobody, nejen svobodu svědomí a přesvědčení od těch církevních, politických a ekonomických zájmů, které se ji snaží potlačit, ale opravdovou politickou svobodu, demokratické rozhodování založené na vládě většiny, respektu práv menšin a vládě zákona. Stavíme se nejen za svobodu od náboženského ovládání, ale rovněž za svobodu od ovládání ze strany šovinistické vládnoucí moci. Jsme pro hájení základních lidskýc h práv, včetně práva na ochranu života, na svobodu a práva na hledání vlastního štěstí. Dle našeho hlediska by svobodná společnost měla také podporovat určitou dávku ekonomické svobody, podřízenou pouze takovým omezením, která jsou nezbytná ve veřejném záj m u. To znamená, že by jednotlivci a skupiny měli mít možnost soutěžit v komerční sféře, organizovat sdružení volného obchodu a provozovat svá zaměstnání a povolání bez nepatřičného zasahování centralizované politické moci. Právo na soukromé vlastnictví je l idským právem, bez něhož se ostatní práva stávají nicotnými. Kde je nutné omezit libovolné z těchto demokratických práv, omezení by mělo být oprávněno v rámci jeho důsledků jako zesilování celé struktury lidských práv.

 

4. Etika založená na kritickém rozu mu


Morální hlediska sekulárního humanismu byla podrobena kritice ze strany náboženských fundamentalistických teistů. Sekulární humanista uznává centrální úlohu mravnosti v lidském životě; etika se totiž jako odvětví lidského poznání vyvinula dlouho před tím, než hlasatelé náboženství prohlásili, že jejich morální systémy jsou založeny na božské autoritě. K oboru etiky patří seznam význačných myslitelů, kteří přispěli k jeho rozvoji: od Sokrata, Demokrita, Aristotela, Epikura a Epikteta, ke Spinozo v i, Erasmovi, Humovi, Voltairovi, Kantovi, Benthamovi, Millovi, G.E. Mooreovi, Bertrandu Russellovi, Johnu Deweyovi a dalším. Existuje vlivná filozofická tradice, která prosazuje názor, že etika je autonomním oborem zkoumání, že morální soudy se dají form u lovat nezávisle na zjeveném náboženství a že lidské bytosti dovedou zušlechťovat praktický rozum a moudrost a jejich užíváním dosáhnout v životě zdokonalení a ctnosti. Filozofové nadto zdůrazňovali potřebu rozvíjet smysl pro požadavky sociální spravedlnos t i a pro odpovědnost a závazky jednotlivce vůči ostatním. Sekularisté tedy odmítají, že mravnost musí být odvozena od náboženského přesvědčení nebo že ti, kdo se nehlásí k náboženské doktríně, jsou nemorální. Pro sekulární humanisty mravnost jednání je, ne b o by měla být, posuzována kritickým rozumem a jejich cílem je rozvoj samosprávných a odpovědných jedinců, schopných činit vlastní životní volby, založené na porozumění lidskému chování. Mravnost, která není založena na Bohu, nemusí být protispolečenská, s u bjektivní nebo promiskuitní ani nemusí vést ke zhroucení morálních standardů. Ačkoli věříme v toleranci různorodých životních stylů a společenských zvyklostí, nemyslíme si, že by byly imunní vůči kritice. Ani si nemyslíme, že by jakákoli církev měla zákon e m nařizovat či ukládat zbytku společnosti svá stanoviska ohledně mravní ctnosti a hříchu, sexuálního chování, svatby, rozvodu, regulace porodnosti nebo interrupcí. Jako sekulární humanisté věříme v ústřední důležitost hodnoty lidského štěstí zde a nyní. S t avíme se proti absolutistické morálce, avšak zastáváme názor, že objektivní standardy vycházejí najevo a etické hodnoty a principy mohou být nalezeny cestou etické rozvahy. Sekulárně humanistická etika prosazuje, že lidské bytosti mohu vést smysluplné a z d ravé životy pro sebe samotné a ve službě svým bližním bez potřeby náboženských přikázání nebo podpory duchovenstva. Existuje velký počet slavných sekularistů a humanistů, kteří demonstrovali morální principy svými životy a svou prací, mezi jinými: Protago ras, Lucretius, Epikuros, Spinoza, Hume, Thomas Paine, Diderot, Mark Twain, George Eliot, John Stuart Mill, Ernest Renan, Charles Darwin, Thomas Edison, Clarence Darrowová, Robert Ingersoll, Gilbert Murray, Albert Schweitzer, Albert Einstein, Max Born, Margaret Sangerová, Bertrand Russell.



5. Mravní výchova

Jsme přesvědčeni, že u dětí a mladých lidí by se měl podporovat rozvoj mravnosti. Nedomníváme se, že jakákoli zvláštní sekta si může činit nárok na důležité hodnoty jako na své vlastnictví; z toho důvodu je to povinnost veřejného vzdělávání zacházet s tě m ito hodnotami. Dle toho podporujeme takovou mravní výchovu ve školách, která je navržena tak, aby vedla k osvojení respektu k mravním ctnostem, rozumu a k tvorbě charakteru. Naším přáním je povzbuzovat růst morálního uvědomění a způsobilost svobodně volit s chápáním příslušných následků, kdekoli je to možné. Nemyslíme si, že je morální křtít děti, konfirmovat dospívající nebo ukládat nějaké náboženské vyznání mladým lidem dříve, než mají schopnost dát k tomu souhlas. Přestože děti by se měly učit o dějinác h náboženské morální praxe, mladé mysli by víra neměla být vštěpována před tím, než bude dostatečně zralá, aby sama pro sebe dovedla určit její hodnotu. Povšimněme si, že sekulární humanismus není ani tak určitou morálkou, jako spíše metodou výkladu a nalé z ání racionálních morálních principů.

 

6. Náboženský skepticismus

Jako sekulární humanisté jsme obecně skeptičtí ohledně tvrzení o všem nadpřirozeném. Uznáváme důležitost náboženských zkušeností, tj. těch zkušeností, které dávají lidem nový směr a naplňují smyslem jejich životy. Popíráme ale, že takovéto zkušenosti mají cokoli společného s něčím nadpřirozeným. Máme pochybnosti o tradičních představách o Bohu a božství. Sofistikované menšině při odůvodňování náboženství často slouží mytologické a symbolick é interpretace a převážná většina se zmítá v teologickém zmatení. Vesmír považujeme za dynamické jeviště přírodních sil, které je možno nejlépe pochopit prostředky vědeckého zkoumání. Jsme vždy otevřeni možnosti objevení nových možností a jevů v přírodě. N i cméně shledáváme, že tradiční představy o existenci Boha jsou nesmyslné, nebylo dosud ukázáno, že jsou pravdivé nebo jsou tyransky vykořisťovatelské. Ať již jsou sekulární humanisté agnostikové, ateisté, racionalisté či skeptikové, zjišťují nedostatečnost důkazů pro tvrzení, že vesmír má nějaký božský účel. Zamítají myšlenku, že Bůh zázračně zasáhl v průběhu dějin nebo že se zjevil několika vyvoleným nebo že může spasit či vykoupit hříšníky. Jsou přesvědčeni, že muži a ženy jsou svobodní a sami zodpovídají za své osudy a že nemohou hledat spásu u nějaké nadsmyslové bytosti. Odmítáme božství Ježíše, božskost poselství Mojžíše, Mohameda a všech dalších pozdějších proroků a světců rozmanitých sekt a denominací. Nepřijímáme pravdivost doslovné interpretace Star é ho a Nového zákona, Koránu nebo dalších, údajně posvátných, náboženských dokumentů, jakkoli mohou být důležité z literárního hlediska. Náboženství jsou všudypřítomnými sociologickými jevy a náboženské mýty v průběhu dějin lidstva působí po dlouhou dobu. N a vzdory tomu, že lidé shledávali náboženství povznášejícími a nacházeli v nich zdroje útěchy, nepokládáme jejich teologická prohlášení za pravdivá. Náboženství ovlivnila vývoj lidské civilizace v negativním i pozitivním smyslu. Přestože byla nápomocná při v ýstavbě nemocnic a škol a v nejlepším případě vzbuzovala ducha lásky a dobročinnosti, mnohá z nich působila lidské utrpení díky nesnášenlivosti vůči těm, kteří nepřijali příslušná dogmata nebo vyznání. Některá náboženství byla fanatická a represivní, tísn i la lidské naděje, omezovala lidské snahy a vyvolávala náboženské války a násilí. Zatímco náboženství nepochybně poskytovala útěchu pozůstalým a umírajícím vzletným výkladem o slibu věčného života, vzbuzovala také morbidní strach a hrůzu. Nenašli jsme žádn ý přesvědčivý důkaz, že existuje oddělitelná “duše”, že existuje před narozením nebo že přežívá po smrti. Musíme proto učinit závěr, že etický život je možné žít bez iluzí o nesmrtelnosti či převtělování. Lidé v sobě mohou pěstovat sebedůvěru nutnou ke zle p šování lidských podmínek a k vedení smysluplného, produktivního života.

 

7. Rozum

Se znepokojením sledujeme nynější útok nonsekularistů na rozum a vědu. Jsme oddáni používání racionálních metod výzkumu, logiky a důkazů při získávání znalostí a prověřování nároků na pravdivost. Poněvadž lidé jsou náchylní k omylům, jsme otevřeni možnosti modifikovat všechny principy včetně těch, které určují metodu zkoumání a domníváme se, že mohou vyžadovat neustálé korekce. Přestože nejsme tak naivní, abychom věřili, že rozum a věda mohou snadno vyřešit všechny lidské problémy, tvrdíme nicméně, že mohou rozhodující měrou přispívat lidskému poznání a mohou být lidstvu ku prospěchu. Nevíme o ničem lepším, co by mohlo nahradit kultivaci lidské inteligence.

 

8. Věd a a technika

Věříme, že vědecká metoda, přestože je nedokonalá, je stále ještě nejspolehlivější cestou k porozumění světu, který nás obklopuje. Z toho důvodu se spoléháme na přírodní, biologické, společenské a behaviorální vědy při poznávání vesmíru a místa člověka v něm. Moderní astronomie a fyzika nám otevřely vzrušující nové dimenze vesmíru: umožnily lidstvu prozkoumávat vesmír prostřednictvím kosmických letů. Biologie a společenské a behaviorální vědy rozšířily naše porozumění lidskému chování. Jsme t e dy zásadně proti jakýmkoli snahám cenzurovat či omezovat vědecký výzkum, aniž by pro to byly nepopiratelné důvody. I když jsme si vědomi možnosti zneužití a nesprávného použití techniky a možných zhoubných následků pro přirozené životní prostředí člověka, což odsuzujeme, nabádáme důrazně ke vzdoru proti bezmyšlenkovitým snahám omezit technologický nebo vědecký pokrok. Ceníme si velikého dobrodiní, které věda a technika (zvláště základní a aplikovaný výzkum) mohou přinést lidstvu, ale také uznáváme potřebu vyvážit vědecký a technologický pokrok kulturními projekty v oblasti výtvarného umění, hudby a literatury.

 

9. Evoluce

Dnes je evoluční teorie opět vystavena prudkým útokům náboženských fundamentalistů. Ačkoli nemůžeme říci, že by evoluční teorie dospěla ke své konečné formulaci nebo že by byla neomylným principem vědy, je nicméně impozantní měrou podepřena poznatky mnoha věd. Mohou se vyskytovat významné rozdíly mezi jednotlivými vědci ohledně mechanizmů evoluce, avšak vývoj druhů je podepřen tíhou důkazů tak silně, že je obtížné jej odmítat. Proto s politováním odsuzujeme snahy fundamentalistů (zejména ve Spojených státech) proniknout do učeben s požadavkem, aby studentům byla vyučována kreacionistická teorie a aby tato teorie byla začleněna do učebnic b i ologie. Je to závažná hrozba jak akademické svobodě tak integritě vzdělávacího procesu. Domníváme se, že kreacionisté by zajisté měli mít možnost svobodně ve společnosti svá stanoviska vyjádřit. Navíc neupíráme význam probírání teorií o stvoření ve vyučov a cích kursech o náboženství a dějinách lidského myšlení. Je ale podvodem maskovat článek náboženské víry jako vědeckou skutečnost a tuto doktrínu vkládat do učebních osnov. Pokud by kreacionisté byli v tomto úspěšní, znamenalo by to závažné podkopání věro h odnosti vědy jako takové.

 

10. Vzdělávání

Dle našeho pohledu by vzdělávání mělo být základním prvkem při vytváření humánních, svobodných a demokratických společností. Cílů vzdělávání je mnoho: zprostředkovávání vědomostí, příprava na zaměstnání či vykonávání profese, výchova k demokratickému občanství, povzbuzování k mravnímu růstu. Jedním z jeho zásadních záměrů by také měla být snaha rozvíjet schopnosti kritického myšlení u jednotlivců i ve společenstvích. Bohužel však se dnes rostoucí měrou míst o škol stávají primárními institucemi veřejného vzdělávání a zdroji informací masová média. Přestože elektronická média dávají jedinečnou šanci rozšířit možnosti kulturního obohacení a zábavy a také mají obrovský výukový potenciál, byly zaměřeny k nesprávn ý m účelům. V totalitních společnostech jsou média nástrojem propagandy a indoktrinace. V demokratických společnostech je příliš často nejnižším společným jmenovatelem televize, rozhlasu, filmu a tiskovin poskytování neužitečností a banalit. Je naléhavě zap o třebí pozdvihnout kritéria vkusu a hodnocení v této oblasti. Pro sekularisty má zvláštní význam skutečnost, že v médiích (zejména ve Spojených státech) mají pronáboženské tendence nadměrnou převahu. Proti názorům kazatelů, léčitelů vírou a náboženských ho k ynářů převážně nejsou vznášeny námitky a sekulárnímu pohledu se nedostává sluchu. Máme za to, že ředitelé a producenti v oblasti televizního vysílání mají povinnost nastolit rovnováhu a revidovat programové skladby. Ve skutečnosti existuje širší úkol, jeh o ž důležitost uznají všichni, kdo věří v demokratické sekulární humanistické hodnoty, a sice potřeba pustit se do dlouhodobého programu veřejného vzdělávání a osvěty ohledně důležitosti sekulárních postojů pro lidskou situaci.

 

 

Závěr

Demokratický sekulár ní humanismus je pro lidskou civilizaci příliš důležitý, než abychom se jej mohli vzdát. Rozumní lidé jistě uznají jeho hluboký a blahodárný přínos lidské společnosti. Jsme nicméně obklopeni zvěstovateli posledních soudů a katastrof, kteří si vždy přáli o b rátit chod času-jsou proti vědě, proti svobodě, proti lidskosti. Naproti tomu sekulárně humanistický pohled je v základě melioristický, hledí spíše dopředu a s nadějí nežli nazpět a se zoufalstvím. Jsme oddáni rozšiřování ideálů rozumu, svobody, individuá l ních a kolektivních příležitostí a demokracie v celém světovém společenství. Problémy, kterým lidstvo bude čelit v budoucnosti, budou, stejně jako v minulosti, nepochybně složité a obtížné. Má-li však obstát, bude muset zapojit duchapřítomnost, vynalézavo s t a odvahu. Sekulární humanismus vkládá důvěru raději v lidskou inteligenci než v boží vedení. Sekulární humanisté jsou skeptičtí ohledně teorií vykoupení, zatracení a převtělování, snaží se přistupovat k lidské situaci realistickými pojmy: lidé sami odpo v ídají za svůj osud. Věříme, že je možné vydobýt lidštější svět, svět založený na rozumových postupech a principech tolerance, ochotě ke kompromisu a jednání o odlišnostech ve stanoviscích.

Uznáváme potřebu intelektuální skromnosti a ochoty revidovat přesvědčení ve světle kritiky. Takto se občas podaří dosáhnout konsensu. I když emoce jsou důležité, nemusíme se uchylovat ke spasitelským všelékům, unikat do světa iluzí nebo k nějakému zoufalému skoku směrem k vášním a násilí. S politováním odsuzujeme nárůst netolerantních sektářských přesvědčení, která živí nenávist. Je životně důležité, aby ve světě, zaplaveném tmářstvím a iracionalitou, myšlenky sekulární obce nebyly ztraceny.

Deklaraci sekulárního humanismu načrtl Paul Kurtz , vydavatel Free Inquiry .



Deklaraci sekulárního humanismu podpořily následující osoby:

(Ačkoli my, kdož podporujeme tuto deklaraci, nemusíme nutně souhlasit se všemi jejími specifickými ustanoveními, podporujeme nicméně její obecný smysl a zaměření a jsme přesvědčeni, že je důležité, aby tato stanoviska byla vyslovena a uskutečňována. Vyzýváme všechny muže a ženy dobré vůle, kteří s   námi souhlasí, aby se k nám připojili a pomohli udržet v činnosti principy svobodného zkoumání a sekulárně humanistický náhled. Konstatujeme, že odklon od těchto hodnot by do budoucna mohl přinést neblahé následky pro civilizaci na této planetě.)

 

Spojené státy americké

* George Abell (profesor astronomie, UCLA)
* John Anton (profesor filozofie, Emory University)
* Khoren Arisian (duchovní, First Unitarian Society of Minneapolis)
* Isaac Asimov (autor vědeckofantastické literatury )
* Paul Beattie (duchovní, All Souls Unitarian Church; prezident, Fellowship of Religious Humanism)
* H. James Brix (profesor antropologie a sociologie, Canisius College)
* Brand Blanshard (emeritní profesor filozofie, Yale)
* Joseph L. Blau (emeritní profesor náboženství, Columbia )
* Francis Crick (laureát Nobelovy ceny, Salk Institute)
* Arthur Danto (profesor filozofie, Columbia University)
* Albert Ellis (výkonný ředitel, Institute for Rational Emotive Therapy)
* Roy Fairfield (bývalý profesor sociálních věd, Antiochie)
* Herbert Feigl (emeritní profesor filozofie, University of Minnesota)
* Joseph Fletcher (teolog, University of Virginia Medical School)
* Sidney Hook (emeritní profesor filozofie, NYU, fellow at Hoover Institute)
* George Hourani (profesor filozofie, State university of New York at Buffalo)
* Walter Kaufmann (profesor filozofie, Princeton)
* Marvin Kohl (profesor filozofie, lékařské etiky, State University of New York at Fredonia)
* Richard Kostelanetz (spisovatel, umělec, kritik)
* Paul Kurtz (profesor filozofie, State University of New York at Buffalo)
* Joseph Margolis (profesor filozofie, Temple University)
* Floyd Matson (profesor amerických studií, University of Hawaii)
* Ernest Nagel (emeritní profesor filozofie, Columbia)
* Lee Nisbet (docent filozofie, Medaille)
* George Olincy (právník)
* Virginia Olincyová
* W.V. Quine (profesor filozofie, Harvard University)
* Robert Rimmer (romanopisec)
* Herbert Schapiro (Freedom from Religion Foundation)
* Herbert Schneider (emeritní profesor filozofie, Claremont College)
* B.F. Skinner (emeritní profesor psychologie, Harvard)
* Gordon Stein (vydavatel, The American Rationalist)
* George Tomashevich (profesor antropologie, Buffalo State University College)
* Valentin Turchin (ruský disident; počítačový vědec, City College, City University of New York)
* Sherwin Wine (rabín, Birmingham Temple, zakladatel, Society of Humanistic Judaism)
* Marvin Zimmerman (profesor filozofie, State University of New York at Buffalo)

 

Kanada

* Henry Morgentaler (lékař, Montreal)
* Kai Nielsen (profesor filozofie, University of Calgary)

 

Francie

* Yves Galifret (výkonný ředitel, Union Rationaliste)
* Jean Claude Pecker (profesor astrofyziky, College de France, Academie des Sciences)

 

Velká Británie

* Sir A.J.Ayer (profesor filozofie, Oxford University)
* H.J.Blackham (bývalý předseda, Social Morality Council and British Humanist Association)
* Bernard Crick (profesor politologie, Birkbeck College, London University)
* Sir Raymond Firth (emeritní profesor antropologie, University of London)
* James Herrick (vydavatel, The Free Thinker)
* Zheres A. Medvedev (ruský disident; Medical Research Council)
* Dora Russellová (Mrs. Bertrand Russell) (autorka)
* Lord Ritchie Calder (prezident, Rationalist Press Association)
* Harry Stopes-Roe (docent vědeckých studií, University of Birgmingham; předseda, British Humanist Association)
* Nicholas Walter (vydavatel, New Humanist)
* Baronka Barbara Woottonová (předsedkyně sněmovny lordů)

 

Indie

* B. Shah (prezident, Indian Secular Society; ředitel, In stitute for the Study of Indian Traditions)
* V.M. Tarkunde (soudce nejvyššího soudu, předseda, Indian Radical Humanist Association)

 

Izrael

* Shumamit Aloni (právník, člen Knesetu, head of Citizens Rights Movement)

 

Norsko

* Alastair Hannay (profesor filozofie, University of Trondheim)

 

Jugoslávie

* Milovan Djilas (autor, bývalý zástupce prezidenta Jugoslávie)
* M. Markovic (profesor filozofie, Serbian Academy of Sciences & Arts and University of Belgrade)
* Svet. Stojanovic (profesor filozofie, University of Belgrade)

 

 

Překlad originálu A Secular Humanist Declaration je zde uveřejněn se svolením autora. Paul Kurtz je emeritním profesorem filozofie na univerzitě státu New York v Buffalu , zakladatelem a předsedou Výboru pro vědecké vyšetřování tvrzení o výskytu paranormálních jevů (CSICOP) , Rady pro sekulární humanismus , nakladatelství Prometheus Books a šéfredaktorem časopisu Free Inquiry , bývalým spoluprezidentem Mezinárodní humanistické a etické unie (IHEU) . Je prezidentem Mezinárodní akademie humanismu , členem Americké asociace pro podporování vědy , laureátem mnoha humanistických ocenění. Je autorem několika desítek knih.

Ve dvacátém století se objevilo pět významných humanistických manifestů: Humanist Manifesto I (1933), Humanist Manifesto II (1973), A Secular Humanist Declaration (1980), A Declaration of Interdependence: A New Global Ethics (1988) a Humanist Manifest 2000: A Call for New Planetary Humanism (2000). Tyto manifesty podpořili významní humanisté, poslední manifest podpořilo mj. deset laureátů Nobelovy ceny. Dle předběžných výsledků sčítání lidu v r. 2001 je v ČR 32% obyvatel s náboženským vyznáním, 59% obyvatel bez náboženského vyznání a u 9% nebylo náboženské vyznání zjištěno. (Evangelium upozorňuje: “Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly” ( L 12:9 ) a dále: “Kd o se stydí za mne…za toho se bude stydět Syn člověka” ( L 9:26 ). Sčítací listy vyplňovali za nezletilé jejich rodiče a věřící musí příslušné církvi slíbit ještě před tím, než je mu vůbec dovolen sexuální styk, že děti začlení do její struktury. Proto je dosti pravděpodobné, že v ČR není více než asi 30% dospělých osob s náboženským vyznáním.) V  Národní knih ovně České republiky můžeme nalézt několik tisíc apologetických náboženských knih, které vyšly po roce 1989. Ačkoli v čl. 2 Základní listiny práv a svobod České republiky se uvádí: “Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání” a v čl. 17: “Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny”, v  Národní knihovně České republiky bychom humanistick é manifesty hledali marně. (Překlad a komentář: Aleš Vyhnal.)

Překlad a jeho následná publikace na Neviditelném psovi - vše se svolením autora pana profesora Kurtze a překladatele pana Vyhnala - za což jim oběma patří můj dík -JITA

---------------------
From: "Kubalcik, Jan" <kubalcik@dcb.cz>
Date: Fri, 14 Jun 2002 13:53:03 +0200
To: Darius Nosreti <info@darius.cz>
Cc: janb@volny.cz, danafem@volny.cz, PavelH@imip.mepnet.cz, zbsimunek@volny.cz, hlas2002@seznam.cz, vjr@vjrott.com
Subject: RE: k diskusim o humanismu

Dobry den.
K textu "Deklarace sekularniho humanismu" jsem uz neco psal prave do diskuse na Psu... Tak si dovolim to sem zkopirovat... Preji pekny vikend.
Uctive
J. Kubalcik



Poznamky

Text odsuzuje nabozenstvi. Sam vsak neni nicim jinym nez zbozstenim vedy (jednim z dogmat - Evoluce). Na zacatku je hned frapantni omyl (u prof. filosofie dost zarazejici). Jak pomerne jasne ukazal lord Acton, v zakladech vsech svobod je svoboda nabozenskeho vyznani - ne nejakeho badani... Autor pise: "demokratické rozhodování založené na vládě většiny, respektu práv menšin a vládě zákona". Co je pro nej ten "zakon"? Dale pise: "cílem je rozvoj samosprávných a odpovědných jedinců, schopných činit vlastní životní volby, založené na porozumění lidskému chování". Takze vyroba nejakeho "noveho cloveka"? Jak jej obdrzime? Prevychovou? Uz to zaznelo v jednom komentari - jmena na ktera se autor odvolava. Pridam A. Schweitzera: tento hluboce verici krestan by temer jiste sam oznaceni "humanista" prikre odmitnul...

Jan Kubalčík
[Kubalcik, Jan]



re: Doxa

Vazeny pane, humanista je v zasade ten, kdo veri POUZE v lidskou prirozenost Jezise Krista a popira jeho prirozenost Bozskou. Z jeho dvou novozakonnich prikazani si vybira pouze ono "Miluj sveho blizniho jako sam sebe!". Krestane mnou popsane nepopiraji, ale pridavaji k tomu stejne silnou viru v Kristovo Bozstvi a "vertikalni" dulezitost "milovat Boha celym srdcem...". V tomto smyslu je humanismus smerem vpravde kulhavym. Krestane nepopiraji to, co humanismus hlasa a v tomto smyslu je tedy humanismus podmnozinou a nikoli protikladem krestanstvi. Ale protoze je humanismus protinabozensky orientovan (jak text "manifestu" jasne ukazuje), je "sekularni humanismus" peknym pleonasmem (kysely ocet, mrtvy neboztik...).

Jan Kubalčík
[Kubalcik, Jan]



re: Zastánce Racionality

Vazeny pane. Vase body 1 a 3 komentovat netreba. K Vasemu bodu 2. Jsem matematik. To, ze umite ocitovat jednu z antinomii Cantorovy teorie mnozin, je pekne. Ja se s timto paradoxem i jako krestan bez problemu vyrovnavam a necitim se nijak divne. Je totiz jen dukazem toho, ze lidskym mozkem nelze zvladnout uplne vsecho... Preji pekny den.

Jan Kubalčík
[Kubalcik, Jan]



re: Zastance Racionality

Vazeny zastance, slysel(a) jste nekdy o Kurtu Goedelovi? Ale o to nejde... Vulgarni materialisticka argumentace o (nutne) odpovednosti (pripadne existujiciho) Boha za vsechno zlo - to je neco velmi otreleho. Buh dal cloveku svobodu - k dobremu i ke zlemu. Jakou hodnotu by melo rozhodnuti se pro Boha, kdyby tato volba byla predem determinovana?

Jan Kubalčík
[Kubalcik, Jan]



re: Zastance...

No ja uz nevim jak to rict... "všemohoucí Bůh může stvořit předmět, který nemůže zničit" je forma jedne z antinomie teorie mnozin. Je to pomerne prosta a snadna zalezitost, ktera se vyucuje (alespon za me tomu tak bylo) v 1., nejpozdeji v 2. semestru. Tuto skutecnost zna spousta v Boha vericich i nevericich lidi. Ale jen nekdo s pomerne hlubokou neznalosti muze cinit tak jednoduche zavery. Uvedomte si, ze cela vec ma spoustu predpokladu: napr. vychazi z z binarni logiky (objekt bud JE nebo NENI prvkem mnoziny - treti moznost neni). Existuji vsak i n-arni logiky, fuzzy logika,... [Kubalcik, Jan] nemluve o logikach, ktere jeste nezname a uz vubec ne o tech, ktere mozna ani nikdy napozname (to jsem dodal az ted...:-)) Podle toho, jak se tady kasate, jste o nich jiste slysel. Ale z formulace (ktera je ovlivnena syntaxi jazyka) rozporu v jedne teorii klidne vyvozujete dusledky, ktere jsou evidentne mimo dosah diskutovaneho problemu... V souvislosti s Godelem jsem mel na mysli jeho onthologicky dukaz Boha. Nestudoval jsem jej - jen o nem vim. Jeho vetu o neurcitosti v teto zemi SKUTECNE chape (podle meho odhadu) tak 50 lidi. Obavam se, ze Vy mezi ne nepatrite (abych se pokorne priznal, ja take ne...:-)). Biologickou argumentaci prenecham biologum. Ale slepa vira v Evoluci - to bych od Vas necekal. Jako laik se ptam - co takove OKO? [Kubalcik, Jan] (nebo srazeni krve u savcu - taky az ted...)

------------------------

LINKY HUMANISMU:

www.humanistickaaliance.cz
http://www.novyhumanismus.cz
http://humanisti.cz
http://mujweb.cz/spolecnost/volnamyslenka/
http://www.maturita.cz/to852/cestina/hum_a_ren.htm
http://www.maturita.cz/toASCII/cestina/hum_a_ren.htm
http://www.geocities.com/Athens/Agora/8282/mcj0.htm
http://www.fw.cz/ustav/kalenska/brejnik/index.htm