SLOVNICEK DEMOKRACIE
---------------------------------------------------------------------
Praktická příručka pro aktivisty hnutí a iniciativ za lepší demokracii
jakož i pro čestné politiky v České Republice


Je nynější politický systém v ČR definitivní a nejlepší v praxi možný?

Čím dále tím častěji se ozývají hlasy, a to jak v ČR, tak i v jiných zemích: Na co vlastně jsou
politické strany? Je zřejmé, že politici sledují hlavně osobní prospěch. Nebylo by lepší volit
jednotlivé konkretní osoby místo reprezentantů politických stran?
Položíte-li tuto otázku etablovanému politikovi nebo žurnalistovi, je odpověď vždy stejná:
"Nynější systém sice není dokonalý, ale nikdo nic lepšího nevymyslil. Nikde na světě také
nic lepšího neexistuje."

Toto tvrzení je lež. Už teď je mocenský monopol politických stran omezen právem občanů
na iniciativu a referendum ve Švýcarsku, v asi polovině států USA, v Bavorsku
a v Hamburgu. V Německu se už i Sociálně demokratická strana vyslovila pro přijetí zákona,
který dá toto právo Němcům i na federální úrovni. Je třeba rozlišovat mezi pouhým
referendem (nebo plebiscitem) vyhlašovaným vládou, parlamentem nebo jiným orgánem
a právem na občanskou iniciativu a referendum (I&R). Zde může iniciativa vyjít
od kteréhokoli občana, skupiny občanů, nebo občanského hnutí. Shromáždí-li iniciátoři
alespoň minimální uzákoněný počet podpisů, referendum se koná aniž je vyžadován
souhlas státních, krajských, obecních nebo stranických orgánů.

Právo na I&R mohou občané získat dvěma způsoby. 1. I&R může být uzákoněno orgánem
zastupitelské demokracie, t.j. sněmovnou. 2. Toto právo si mohou občané odhlasovat sami,
vypíší-li o této otázce referendum a shromáždí-li hlasy většiny občanů. Podle demokratického
principu jsou zdrojem vší moci ve státě občané. Zastupitelské orgány jsou tedy jen jejich
služebníky a zaměstnanci. Rozhodnutí většiny občanů přebíjí veškerá rozhodnutí kteréhokoli
zastupitelského orgánu včetně parlamentu a vlády. Po desetiletích totalitního režimu, který
soustavně psychicky deptal občany a vnucoval jim představu, že sami nemohou rozhodovat o ničem,
že právo rozhodování má jen Strana, si jen málo občanů ČR uvědomuje, že jsou suverenní a mají
právo v kterékoli otázce tuto suverenitu uplatňovat. Politický vývoj na Západě směřuje
k uznání tohoto principu postupně ve všech zemích, i když se prozatím v praxi prosadil
jen jak uvedeno výše (Švýcarsko, některé státy USA a Německé Spolkové Republiky).

Rozhodování prostřednictvím občanské iniciativy a referenda je metodou přímé demokracie.
I v ČR se v poslední době diskutuje o přímé demokracii a tento pojem byl do jisté míry
zdiskreditován tím, že jej ve své retorice používá komunistická strana. Avšak přímá demokracie
je mnohem víc než I&R. Ve všech západních zemích probíhají na toto téma diskuse, hlavně
v internetu, pořádají se konference, píší se články i celé knihy. Lze bez nadsázky říci, že už
několik let existuje neustále sílící národní (v jednotlivých zemích) i mezinárodní hnutí
za přímou demokracii. Na základě své aktivní účasti v tomto hnutí (od počátku devadesátých
let a teoreticky od let sedmdesátých) jsem získal přehled, který mi dovoluje shrnout jeho hlavní směry:

1. I&R. (viz výše). Když se průměrnému občanovi v ČR zmíníme o přímé demokracii, vybaví se mu
patrně jen pojem: referendum vyhlášené shora. Někteří okamžitě zareagují negativně, protože si myslí,
že zastánci přímé demokracie si představují, že všichni občané by měli přímo rozhodovat o všem. To
je samozřejmě nemožné a nežádoucí. Tento požadavek vznáší možná tu a tam nějaký extremista. Naprostá
většina zastánců PD (přímé demokracie) chce zachovat zastupitelský systém, ale doplnit jej prvky PD,
z nichž I&R je nejznámější. I mnozí aktivní propagátoři PD si pod tímto pojmem představují jen
a jedině I&R. Takové omezení však vyvolává oprávněné námitky, z nichž nejběžnější a nejdůležitější
je tato: Naprostá většina občanů nemá dostatečné vědomosti, aby mohla v referendu dělat zodpovědná
rozhodnutí o složitých otázkách, pro jaké je sněmovna mnohem více kvalifikována. Vezměme problém
Temelínu: zavřít nebo pokračovat v provozu? Veřejnost nemá možnost seznámit se dostatečně
s problematikou jaderné energie a tak, bude-li o tom uspořádáno referendum, budou lidé hlasovat
na základě svých subjektivních názorů místo na základě odborných vědomostí. Další námitka zní:
lehkověrná veřejnost může být manipulována sdělovacími prostředky a zájmovými skupinami a organizacemi.
Tyto námitky je jistě třeba brát vážně. Kdyby PD znamenala jen I&R bez upřesnění a doplňků, bylo
by možná těžké, nebo i nemožné těmto námitkám čelit. Avšak přímá demokracie znamená něco mnohem víc
než jen iniciativa a referendum.

2. DELIBERATIVNÍ SMĚR. Na příbramské konferenci 1998 (viz níže) došlo k debatě mezi na jedné straně dvěma
zastánci pojmu přímá demokracie - bývalým americkým senátorem Mikem Gravelem a prezidentem Ústavu pro
I&R, Washington, M.Dane Watersem - a na straně druhé Nedem Crosbym, zakladatelem a prezidentem
Jeffersonova střediska pro demokratické procesy (USA) a Dr.Lyn Carson, docentkou aplikované politiky
na univerzitě v Sydney, Austrálie. Tito dva posledně jmenovaní kritizovali pojem přímá demokracie
jako zavádějící a místo něj navrhovali jiné názvy: silná demokracie, deliberativní demokracie nebo
participační demokracie. Jejich kritika odrážela zejména první z výše uvedených námitek: Uspořádá-li
se referendum aniž je občanům dána možnost se o dotyčné problematice předem poradit (deliberace), je
silné nebezpečí, že výsledek referenda bude nekvalifikovaný nebo i škodlivý. Jeffersonovo středisko
se věnuje organizaci t.zv. občanských porot (citizens_ juries). Iniciátorem tohoto modelu je Prof.Peter
C.Dienel, působící na Univerzitě ve Wuppertalu, Německo. Byl rovněž přihlášen na příbramskou konferenci,
ale ze zdravotních důvodů nemohl přijet. Jeho model se nazývá Planungszellen (Planning Cells). Princip
je stejný jako u občanských porot, ale organizace je charakterizována známou německou důkladností.
(Prof. Dienel mě po konferenci kontaktoval telefonicky a když jsem potvrdil, že mohu číst německy,
začal mi posílat různé materiály o své činnosti.) Je třeba podotknout, že plánovací skupiny byly dosud
používány pouze pro řešení místních problémů, o nichž se politici mezi sebou nedokázali dohodnout.
Avšak plánovací skupiny by mohly být snadno použity pro posouzení jakéhokoliv problému, včetně
nových zákonů i nové ústavy nebo jejích doplňků. Problém je v tom, že je to procedura značně nákladná,
dosud financovaná jen z veřejných prostředků, které jsou pro tento účel přidělovány politiky. Je
na bíledni, že politici nebudou ochotni financovat projekty, které by samotnou svou podstatou omezily
jejich vlastní rozhodovací systém. To však si nakonec může veřejné mínění vynutit, bude-li patřičně
informováno a aktivováno.

Procedura plánovacích skupin: Nejdříve se definuje problém, ke kterému mají představitelé občanů - bez
jakékoli návaznosti na politické strany nebo jiné organizce - zaujmout stanovisko. Výběr občanů do plánovacích
skupin je ryze náhodný, bez ohledu na společenskou třídu, vzdělání nebo jakékoli jiné kriterium (samozřejmě
kromě příliš nízkého věku, kriminální minulosti nebo duševní choroby). Do plánovacích skupin se tedy může
dostat kdokoli - studenti, uklízečky, lékaři, důchodci, popeláři….Počet účastníků skupiny je 25 a tentýž
problém je současně předložen deseti takovým skupinám. Tím je zaručena naprostá nestrannost
a nepodplatitelnost. Práce každé skupiny trvá 5 dnů. Je vedena dvěma moderátory - vždy mužem a ženou - kteří
obstarají od nestranných odborníků veškeré relevantní materiály. S těmito materiály se účastníci skupiny první tři
dny seznamují. Někdy jsou přizváni experti, kteří odpovídají na dotazy. Čtvrtý den se účastníci rozdělí do pěti
podskupin, které rokují mezi sebou. Pátý den se sejde opět celá skupina a vypracuje doporučení, jak by se měl
dotyčný problém řešit. Je třeba zdůraznit, že tu jde jen o doporučení, nikoli o rozhodnutí, které je možno učinit jen
v referendu. Na konci příslušného týdne je tedy předloženo, nezávisle na sobě, deset doporučení pro řešení téhož
problému. Účast v plánovací skupině je omezena na jedinou příležitost v životě. Nikdo nemůže být vybrán dvakrát.

Během více než třiceti uplynulých let byly organizovány v Německu desítky takovýchto plánovacích skupin. Různé
deníky o nich přinesly obsáhlé reportáže. Plánovací skupiny začaly být používány i v jiných zemích -
ve Španělsku, v Jižní Africe, v USA (pod názvem občanské poroty - viz výše). Začaly být diskutovány v Japonsku.
Ve Velké Britanii doporučil jejich používání ministerský předseda Tony Blair.

Zkušenosti: Ukázalo se, že během tří - čtyř dnů, po získání kvalifikovaných informací, může kterýkoli občan
proniknout do podstaty kteréhokoliv problému stejně jako odborník. Může do této podstaty proniknout mnohem
lépe než člen sněmovny, který je nucen každodenně zaujímat stanovisko k několika problémům, a to hlavně na
základě stranické propagandy, často aniž je mu dána lhůta nutná pro kvalifikované posouzení. Další důležité
zjištění: Účast v plánovacích skupinách vede občany k tomu, že při závěrečném doporučení odhlédnou od
osobních zájmů, které by mohli v některých případech mít, a rozhodnou se pro doporučení prospěšné celé
společnosti. Zkušenost rovněž ukazuje, že se doporučení všech deseti paralelních skupin skoro vždy shodují. Jde
tedy skutečně o stanovisko velké většiny občanů. Neslyšel jsem, že by se v českých sdělovacích prostředcích kdy
vyskytla zmínka o plánovacích skupinách. Musí jít buď o úmyslné zatajování nebo o špatnou informovanost.
(Ostatně možná i o můj nedostatečný přehled. Mýlím-li se, rád se nechám poučit.)

3. VĚDECKÝ DELIBERATIVNÍ PRUZKUM. Zde se jedná o deliberativní směr rozšířený na celou společnost.
Nejvelkorysejší projekt tohoto druhu byl organizován v době Clintonovy administrativy v USA za spolupráce
Prof.Teda Beckera, (rovněž jednoho z účastníků příbramské konference 1998). Jak známo, jednalo se tehdy o to
zavést v USA povinné zdravotní pojištění. Tuto myšlenku prosazovala zejména Hilary Clinton. Náhodně vybraní
občané v různých městech dostali příležitost sejít se ve velkém počtu rozsáhlých sálů se stovkami stolů. U každého
stolu zaujala místo skupinka občanů. Měli k dispozici mikrofon, takže celý sál slyšel co říkají. Kromě toho byli
řečníci promítáni na velkou obrazovku u stropu. Vše se natáčelo na video. Záběry z těchto občanských porad
dokumentovaných na videu předváděl Prof.Becker na druhé mezinárodní konferenci o PD v Aténách (červen 2000).
Jde tu o rozšířený model t.zv. elektronických městských schůzí (electronic town meetings), které se po zavedení
internetu začaly používat v USA. Jsou inspirovány městskými schůzemi známými z počátků americké demokracie.
(Bližší informace jsou uveřejněny v knize Ted Becker - Christa Daryl Slaton: The Future of Teledemocracy. Lze
objednat v amazon.com.)

4.E-DEMOKRACIE. Různí lidé - jde snad skoro výlučně o odborníky v oblasti elektronických komunikací -
přinášejí analýzy a návrhy jak bude možno využít elektronickou revoluci v oblasti komunikací - hlavně internet -
pro změny v politickém systému. Je to mezi těmito odborníky, kde se vyskytují nejradikálnější návrhy na
odbourání zastupitelské demokracie a převedení veškerého rozhodování pomocí elektroniky do rukou řadových
občanů. Je samozřejmé, že elektronika bude hrát nesmírně důležitou roli pro přechod na skutečnou demokracii,
o který aktivistům a teoretikům PD hnutí jde. Je však třeba si uvědomit, že elektronika je jen nástroj. Její využití se
může stát jen součástí, nikoli podstatou nových politických systémů, které se rýsují na obzoru. Hlavním
problémem je zde nebezpečí manipulace ze strany hackerů nebo vládnoucích elit. O tom se rozvíjí v internetu
bouřlivá diskuse. Některé výňatky z ní uveřejňuji ve svém Newsletteru.
5.KOMPLEXNÍ MODELY. Všechny čtyři výše uvedené procesy PD mají pouze za účel poskytnout občanům větší
možnost přímé účasti v nyní existujících systémech. Jsou však političtí myslitelé, kteří navrhují modely, jejichž
účelem je nahradit existující systémy systémem podstatně jiným. Během své účasti v hnutí za PD jsem se setkal
s těmito komplexními modely:

I. Prof.Mohssen Massarat: Model třetích komor.

(diagram z Newsletteru November 1999, Vol.1, No 4, s. 7.)

Tento model je podrobně popsán ve WWDD Newsletteru ze září 1999.

II. Jaroslav Langer: Akratický model
Pan Langer je jedním z hlavních účastníků a ideologů Pražského Jara 68. Po vpádu vojsk Varšavského Paktu se
uchýlil do Západního Německa, kde žije dodnes. V exilu byl činný jako vědecký pracovník v oboru futurologie,
mimo jiné i v rámci Římského klubu. Uveřejnil knihu Grenzen der Herrschaft - Endzeit der Machthierarchien.
(Rozebráno. Několik exemplářů lze ještě získat přímo od autora.) Akratický model je v knize znázorněn i graficky,
ale pan Langer si nepřeje, aby byl uveřejňován izolovaně od kontextu knihy.

III. George Sagi: Model inspirovaný politickým systémem USA

(diagram z Teorie Přímé Demokracie, s.53. Pokud možno zvětšit)

Tento model je uveden v knize Direct Democracy. Je charakteristický tím, že rozděluje sněmovnu na Parlament
priorit a Sněmovnu implementace. Autor je původem Maďar. Opustil vlast po revoluci 1956 a usadil se v Kanadě.
Zúčastnil se příbramské konference. Je jedním z předních teoretiků a _zakládajících otců_ světového hnutí za PD.

IV. Ing. Jaroslav Kočí: Model PD na základě týmové spolupráce.

(diagram z Newsletteru červen 2000, Vol.2.No.2, předposlední stránka)

Autor byl původně konstruktér, pak vystudoval ekonomii. Má několik registrovaných patentů, o které ho však
připravil komunistický režim. Napsal několik knih z oboru ekonomie podnikání. Spolu jsme uveřejnili v Praze
r.1996 knížku Direct Democracy of Tomorrow (rozebráno), z které je převzat výše uvedený náčrtek. Ing Kočí
pomáhal organizovat příbramskou konferenci 1998. Byl jedním z průkopníků hnutí za PD v České republice.
Bohužel zemřel r. 2000.

V. Ph.D. Michael Noah Mautner

Institutions and Procedures of a World Direct Democracy
(Otisknout z přílohy)

Prof. Mautner je původem Američan, ale působí na Novém Zélandu. Organizoval v newyorském Central Parku
sbírání podpisů proti jaderné energii. Uvedený model je převzat z knihy A Constitution of Direct Democracy
(Legacy Books, Christchurch 8002, New Zealand. www.Legacy-Books.com) Tato kniha, grandiosně a vizionářsky
koncipovaná, je jedním ze stěžejních děl PD literatury.

V. Ph.D. Jiří Polák
Model uvedený v knížce Democracy - Direct or Indirect? (Praha 1993. Rozebráno)
(otisknout z přílohy)
Tento model jsem koncipoval v době, kdy jsem ještě neznal práce žádných jiných teoretiků. Jak patrno, model
předpokládá oddělení zákonodárné moci od výkonné, nadřazenost sněmovny vládě, přímou volbu hlavy státu
a zabudování do systému odborných komisí. V komentáři navrhuji také omezení časových období reprezentantů
a jejich výběr losováním. Náhodný výběr reprezentantů navrhují i jiní výzkumníci, na př. docentka Lyn Carson
v Australii. Jak uvedeno výše, je náhodný výběr základním principem plánovacích skupin a občanských porot.

VI. Bernard Clayson
Model uveřejněný v internetu - http://www.clayson.uk.com

(otisknout z Newsletteru červen 2001, Vol. 3 (No 2, s.8)
Tenot model vychází z politického systému Velké Britanie. Jak patrno, existující systém je zde doplněn procesem
na úrovni občannů včetně veřejných diskusí. Je zdůrazněn význam krajů, okresů i menších obcí.

VII. Lee Gottlieb
Model uveřejněný v internetové knize Let_s Takeover the Government!

(otisknout z Newsletteru červen 2001, Vol. 3 (No 2, s.9)
Tuto knihu, poněkud ovlivněnou marxistickou ideologií, pan Gottlieb stáhl, takže je už nedostupná. Uvedený model
je však zachován v Newsletteru z června 2001. Vychází z politického systému USA, avšak - jak patrno - značně
rozšiřuje tento systém o řadu specializovaných jednotek a komisí, které by nepochybně podstatně zvýšily vliv
prostých občanů. Pan Gottlieb je členem Aktivních humanistů Ameriky. (www.acthum.net)

VIII. PhD.Ted Becker - PhD.Christa Daryl Slaton:
Model na principu celostátních elektronických městských shromáždění
(Otisknout z Newsletteru Listopad 2001, Vol.3 (No 4, s.9)

Jak vidno, tento model rozlišuje předstadium a čtyři stadia. Nejdříve je třeba zjistit, jaké problémy zaměstnávají
myšlenky občanů. Pak se rozvine otevřená debata, které se zúčastní i političtí zastupitelé a experti. Debatované
problémy jsou definovány populárním, všem přístupným způsobem a prezentovány ve sdělovacích prostředcích,
hlavně v televizi. Třetí stadium obsahuje analýzy, posouzení expertů, souhrny a hlavně vědecký deliberativní
průzkum (scientific deliberative polling). Ve čtvrtém stadiu jsou shrnuty výsledky předchozích stadií a přistoupí se
k implementaci různými způsoby, podle charakteru problému a navrhovaného řešení. Tento model má velkou
podobnost s modelem Ing.Kočího (viz výše). Oba autoři knihy The Future of Teledemocracy, kde je tento model
prezentován, se zúčastnili příbramské konference 1998.
Model sice vychází z politických realit USA, má však univerzální platnost. Mohl by být snadno použit i pro řešení
aktuálních problémů české politiky.

Komentář k výše uvedeným směrům a modelům

Žijeme v období přechodu mezi zastupitelskou _demokracií¨ a skutečnou demokracií, jejíž prvky naznačují
zmíněné modely, jakož i úvodní řádky této příručky. Představa, že demokracie znamená vládu několika stran na
základě svobodných a tajných voleb je nesprávná a logicky neudržitelná. Tento systém je ovšem nesrovnatelně
lepší než totalitní vláda jediné strany nebo jiné formy diktatury. Na pozadí historických zkušeností Čechů, kteří žili
po desetiletí pod vládou KSČ a někteří ještě i pod vládou nacistického Německa, se ovšem nynější systém snadno
může jevit jako jediná, demokratická alternativa. Avšak vláda stran je založena na konfliktech různých kategorií
občanů, kategorií, které představují různé společenské zájmy. Jde tedy o soutěžení, jehož cílem je získat co nejvíce
skupinových výhod, a to i na úkor jiných skupin a celé společnosti. Vláda je vykonávána lidmi, kteří předstírají, že
hájí zájmy té které skupiny. Ve skutečnosti šplhají k vlastním korytům po zádech voličů. Voliči mají jen velmi
omezenou možnost výběru. Musí hlasovat o komplexních programech, pro jejichž některé součásti by nehlasovali,
kdyby k nim mohli zaujímat stanovisko jednotlivě. Mandát, kterého se zástupcům dostane, je pak do značné míry
zneužíván. Výsledná politka neodpovídá skutečným zájmům občanů. Během období od jedněch voleb ke druhým
nemají občané (pokud si nevymohou právo na I&R) možnost zasahovat do rozhodovacího procesu, i když dojde
ke změně politiky, pro kterou hlasovali. Vedoucí představitelé politických stran se přeměňují v ¨novou třídu_,
v politickou aristokracii založenou na osobních vztazích mezi jejími členy spíše než na volebních procesech. Pokud
se tato aristokracie cítí nucena dát určité právo na spolurozhodování občanům ve formě referenda, omezuje toto
právo příliš vysokými prahy do té míry, že je v praxi většinou nepoužitelné. O možnosti pořádat rokování občanů
podle výše uvedených modelů politická aristokracie mlčí. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto aspekty t.zv.
zastupitelské _demokracie_, nemůžeme než připustit, že ve skutečnosti o žádnou demokracii nejde. Je to
oligarchický systém, kde zákonodárná i výkonná moc je soustředěna v rukou vedení politických stran, nad to
ovlivňovaných různými lobby (mamutí podniky, odborové organizace a j.). Mezi politickými stranami existuje
soutěžení za účelem vítězství ve volbách. Málokdo však chápe, že mezi nimi existuje i tichá spolupráce. Všichni
politici, kteří mají tomuto systému co děkovat za své vysoké postavení a materiální výhody, mají samozřejmě také
zájem na jeho zachování. Za tím účelem musí zachovávat iluzi, že občané mají možnost svobodné volby. Proto
musí existovat víc než jedna strana - alespoň dvě - které se střídají u moci aniž se mění samotný systém. Klasickým
příkladem tohoto společenství zájmů je v české politice pověstná smlouva o spolupráci mezi pravicovou
a levicovou stranou, které by podle demokratického mýtu měly předkládat voličům na sobě nezávislé skutečné
alternativy. Tato opoziční smlouva byla karikaturou celé podstaty zastupitelské "demokracie".

Je třeba zdůraznit, že to, co se odehrává v české politice, není žádnou výjimkou. Zastupitelská _demokracie_
zabředává do prohlubující se krize všude na světě, což otevřeně připouštějí i velká media, prozatím však aniž by
chápala, nebo se odvažovala přiznat, že krize nemůže být překonána záplatováním a drátenickými metodami, nýbrž
že musí jít o radikální změnu celého systému.

Trochu historie a sociologie

Politický systém zvaný demokracie vznikl v antickém Řecku procesem postupujícím od monarchie přes aristokracii
k nastolení vlády občanů. (Někteří současníci, na př. Platon, to považovali za politický úpadek.) První demokracie
byla přímá. Občané se scházeli na určeném místě, rokovali a hlasovali jako jednotlivci. To bylo umožněno malými
rozměry městských států na které bylo Řecko rozdrobeno. Nejznámější je systém vzniklý v Aténách. Tato
demokracie - v určitém ohledu demokratičtější než soudobé stranické systémy - měla však vážný nedostatek.
Z politického systému byli vyloučeni otroci a ženy.
Řecko bylo pohlceno Římem, který se snažil napodobit řecké instituce. I římská res publica ("věc veřejná") vznikla
po pádu původní monarchie. Avšak na rozdíl od Řecka zavedl Řím systém, který byl předchůdcem vlády
politických stran. Tím byl demokratický princip ve skutečnosti opuštěn. Pád republiky v prvním století před
Kristem znamenal de facto návrat k monarchii. Titul král byl však v Římě tak zdiskreditován, že noví vládci,
počínaje Octavianem Augustem, se neodvážili jej používat. Místo toho vznikl titul imperator (odtud anglické
emperor, francouzské empereur atd.). V germánské oblasti se naproti tomu ujalo slovo Kaiser pocházející
z vlastního jména Caesar (rovněž tak české císař). Zánikem západořímské říše (476 po Kr.) zanikly poslední stopy
po demokratickém systému.
Až do svého zániku byl římský politický systém, alespoň teoreticky, systémem strukturálním. To znamená, že
zdrojem moci byla funkce ve státě ať byl držitelem funkce kdokoli. Germánské kmeny, které říši rozvrátily, zavedly
v ní místo politických struktur systém osobních vztahů známý jako feudalismus. Státní funkce zanikly nebo
pozbyly významu. Byly nahraženy vztahem mezi feudálním pánem a vazalem. I král byl feudálním pánem
vzhledem k svým poddaným vévodům, knížatům, hrabatům a ostatním aristokratům, kteří pak byli feudálními pány
vzhledem ke svým poddaným dvořanům a sedlákům. Později začali nabývat určité samostatnosti obyvatelé měst.
Instituce otroctví začala být ekonomicky neefektivní a byla nahražena institucí nevolnictví. Od pádu Římské říše až
do podepsání slavné Magny Charty v Anglii (1215) měli evropští panovníci (králové a císaři) absolutní moc,
omezovanou jen občas opozicí silných vazalů. Přijetí Magny Charty Janem Bezzemkem byl první čin, kterým si
daňoví poplatníci vynutili právo schvalovat králem uvalované daně. O několik let později začala fungovat královská
rada, složená z různých osob v okolí krále. Z těchto porad se vyvinul parlament. Byl to ovšem parlament stavovský,
nikoli demokratický.

V chaotických poměrech pozdního středověku nabývaly na významu stavovské parlamenty i v jiných zemích (na
př. cortes ve Španělsku). Moc králů byla oslabena i hrůzami stoleté války (1337 - 1453), znásobenými morovou
epidemií. Evropa té doby klesla pod úroveň soudobé Afriky. 1357 si pařížané ve Francii vynutili omezení královy
moci (Velká ordonance), které však bylo brzy zrušeno. Od šestnáctého století naproti tomu začala být panovnická
moc posilována ve všech velkých evropských zemích. V Anglii však došlo v první polovině sedmnáctého století
k revoluci parlamentu a nastolení puritánské diktatury. Po několika letech byla sice monarchie obnovena, ale
parlament neztratil svůj význam. Výsledný politický systém vytvořil jakousi rovnováhu mezi mocí krále a mocí
parlamentu. Sociální napjetí se vybilo, což dovolilo britské monarchii přežít až do dneška, i když její moc od
devatenáctého století nezadržitelně slábne. V protikladu k Anglii stoupalo sociální napjetí ve Francii pod skvělou
fasádou vlády Ludvíka XIV a XV až došlo k jeho vybití velkou revolucí 1789. Tato revoluce zrušila feudalismus
a - na evropské pevnině poprvé od antiky - obnovila hlasovací právo jednotlivých občanů. Během období
1789 - 1791 a pak znovu 1794 měli toto právo ve Francii skoro všichni gramotní mužští občané. Za revoluce také
vzniklo klasické rozlišení politického spektra na pravici a levici. (Umírnění členové sněmovny seděli napravo,
radikální nalevo.) Po restauraci 1815 bylo hlasovací právo omezeno na asi 100.000 rojalistických majitelů půdy.
Za Ludvíka Filipa (1830-1848) mělo hlasovací právo jen asi 3,5% dospělých mužů. V Britanii, v období 1832-67
to bylo asi 12,5%. Všeobecné hlasovací právo bylo ve Francii znovuzavedeno teprve 1871, po pádu Napoleona III.

V Britanii dostali dělníci ve městech hlasovací právo 1867, čímž se počet oprávněných voličů zvýšil na asi jednu
třetinu dospělých mužů. R. 1885 bylo toto právo rozšířeno na asi tři čtvrtiny mužů. R.1918, po První světové válce,
dostali hlasovací právo všichni muži a ženy nad třicet. R.1928 i ženy nad dvacet jedna.

Podobný vývoj probíhal ve všech západo- a středoevropských státech. Znamenal postupný přechod od stavovských
parlamentů k parlamentům založeným na svobodném, rovném a tajném hlasovacím právu. Avšak všude (kromě
Švýcarska) byla _svobodná_ volba občanů více méně omezena na možnost volby té nebo jiné politické strany.
Oproti feudalismu a stavovským sněmovnám to byl samozřejmě velký pokrok a vývoj směrem k demokracii.
Skutečná demokracie to však nebyla. Vláda politických stran, ať jedné nebo více, je per definitionem pravý opak
demokracie. Je to mocenský boj mezi kategoriemi občanů a zejména mezi oligarchickými uskupeními ve
společnosti, místo systému vyjadřujícího preference většiny občanů ohledně té které otázky, a to samozřejmě při
maximálním možném respektování preferencí menšin, systému založeném na diskusích, nestranných informacích
a spolupráci ke společnému prospěchu, systému který jediný si zaslouží jméno demokracie. Jediným systémem
v Evropě, který se tomuto ideálu značně přiblížil (i když jej ještě úplně nedosáhl), je Švýcarsko. Tato země leží
v těžko přístupném terénu, je malá a rozdrobená na značně samostatné kantony. Díky této situaci nebylo Švýcarsko
podmaněno okolními státy, kde po revoluci 1848 přišla obnovená vláda reakce. Proto si mohli Švýcaři vybudovat
režim podle vlastního přání a podle historických tradic. Tento režim byl v maximální možné míře založen na přímé
demokracii. Díky jemu se Švýcaři vyhnuli oběma světovým válkám a dosáhli nejvyšší životní úrovně v Evropě.
Stojí za zmínku to, že ve švýcarských kantonech není míra přímé demokracie všude stejná. Analýzy ukazují, že
tam, kde je přímé demokracie nejvíce, mají občané asi o 5% vyšší životní úroveň než jinde, což je logické. Čím
více mohou lidé rozhodovat o vlastních záležitostech, tím se mají lépe. To je nejlepší argument v politice jaký si lze
představit.

USA

Původně anglická kolonie, která se osamostatnila ve válce 1775-83. Ústavodárná konference 1787 vytvořila ústavu
vstoupivší v platnost 1789. Tato ústava byla přijata zástupci občanů, kteří se ustavili v ústavodárné shromáždění
z vlastní vůle, bez odvolání na jakoukoli jinou autoritu než na t.zv. První principy (First Principles of Human
Governance). Tato tradice je základem celého amerického systému a liší se značně od tradice evropské, která
vychází z Velké Francouzské Revoluce. Důsledky pro hnutí za přímou demokracii trvají dodnes. Lze pozorovat, že
hnutí za PD probíhá po dvou značně různých liniích - americké a evropské. Při vzájemných stycích je třeba tuto
různost respektovat. První principy je však možno uplatňovat kdekoli, což vyplývá ze samotné definice pojmu
demokracie.

Způsoby reprezentace
Postoj k funkci člena sněmovny může být trojího typu:
1. Poslanec reprezentuje politickou stranu, za kterou kandidoval.
2. ¨Poradce_ voličů a občanů všeobecně. Na základě svých údajně větších vědomostí má poslanec rozhodovat místo
občanů podle vlastního uvážení. Toto pojetí je zakotveno (teoreticky) na př. v německé i v české ústavě.
3. Reprezentant vlastních voličů, který má hlasovat tak, jak chce většina těchto voličů.
Praxe je však velmi odlišná. Zejména připojením k EU se práce národních parlamentů stala ještě mnohem méně
přehlednou a značně složitější. Na zmíněné příbramské konferenci popisoval dánský profesor Markus Schmidt
fungování dánského parlamentu. Poslanci dostávají neustále k hlasování množství zákonů, z nichž některé jsou
více méně diktovány z Bruselu. Poslanci ztrácejí přehled, někdy ani pořádně nevědí o čem vlastně hlasují. Jsou
nuceni řídit se doporučením vedení své strany. Skutečná moc je tedy v rukou stranických vedení a je na hony
vzdálená demokratickému ideálu, podle kterého by měla být moc v rukou občanů. Dánský systém je typický pro
všechny západní systémy (kromě amerického). Jedině třetí typ - reprezentant voličů - je skutečně demokratický.
Proti tomu je namítáno, že voliči nemají patřičné vědomosti. To bylo do nedávna pravda. Avšak v době internetu
a jiných moderních komunikačních kanálů je možno informovanost voličů zajistit. Rozvinutím deliberativních
metod (občanské komise a vědecký deliberativní průzkum - viz výše) lze naopak dosáhnout mnohem lepší
občanské informovanosti o specifických problémech než jaká je - pro nával všech možných problémů současně -
dosažitelná ve sněmovně.

POLITICKÁ (pa)VĚDA

Skutečná věda musí být vedena snahou dopídit se pravdy, nebo se alespoň pravdě co nejvíce přiblížit. A to i s
nasazením vlastního života a zdraví. Zejména v oblasti přírodních věd nechybí vědečtí pracovníci, kteří si právě tak
počínají. _Hlavní proud_ (mainstream) politické vědy si počíná právě naopak: chápe se spíše jako součást
politického establishmentu než jako nezávislá disciplina. Pochopitelně. Alespoň v Evropě jsou politologové placeni
státem. Proto se neodvažují překročit hranici, za kterou by museli podrobit své chlebodárce zničující kritice. Zažil
jsem ve Švédsku, že se političtí _vědci_ při rozmluvě mezi sebou otevřeně definovali jako "úředníci". Proto se tolik
ujaly v politické vědě t.zv. systémové teorie, které chápou politický systém jako jakýsi organismus nebo systém
kybernetického typu. Nikdo nemá příliš velkou moc, nikdo za nic nemůže, chování je určováno systémem.
Nejodpornější zrůdnost toho, čemu se vyučuje v rámci politické _vědy_ je t.zv. teorie hry, vyvinutá v době studené
války jako pomůcka stratégů Pentagonu. Velmoci jsou znázorňovány jako hráči (na každé straně jedna osoba),
kteří se snaží vyhrát tím, že toho druhého ošidí. Západní hráč má poněkud komplikovanější situaci, poněvadž jeho
volnost manévrování je omezována _hlasovacím systémem_, znázorňovaným v grafu jako jakýsi apendix k hlavní
rovině rozhodování. Toto schéma odhaluje skutečný postoj amerických elit k ideálu demokracie.

Skutečná politická věda musí být vědou bojující, necouvající před ničím, co strhává škrabošku, kterou se halí
ohyzdná tvář nekontrolované moci. I takové směry v politické vědě existují, možná jen v anglosaských zemích, ale
jsou marginalizovány. Podle klasické definice je politika _shaping and sharing of power_. Z toho je třeba vycházet.

Po pádu komunismu se v ČR vyskytují hlasy, že nezralý český politický systém by si měl brát vzor
ze "zralých" systémů západních. Toto doporučení přináší na př. i známý publicista pan Pehe. Tento názor je však
třeba odmítnout (ne vzdy a ne ve vsem; D.N.). Západní systémy prodělávají úpadek, vládnoucí stranicko-politické
elity se čím dále tím více vzdalují od preferencí většiny občanů. Češi patří mezi kulturně a intelektuálně
nejvyspělejší národy světa. Jak mezi těmi, kteří v době totality zůstali ve vlasti, tak i mezi emigranty jsou desítky
a stovky intelektuálních špiček. Informace o tom, co se děje jinde, jsou samozřejmě důležité a podnětné, ale nic víc.
Díky obrovskému intelektuálnímu potenciálu této země by se naopak česká společnost mohla dostat v čelo
světového společenského vývoje a ukazovat ostatním cestu. První krok byl učiněn zmíněnou příbramskou
konferencí. V jejím úvodu vystoupil senátor Gravel - svého času jedna z vůdčích osobností největší velmoci -
a řekl, že toto je poprvé v dějinách co se takováto konference koná. O hromadné fotografii účastníků prohlásil, že to
bude jeden z nejdůležitějších záběrů ilustrujících dějiny jednadvacátého století. Záleží jen na nás a na inteligenci,
představivosti a aktivitě širokých vrstev občanů jak daleko dojdeme na takto nastoupené cestě.

PARADIGMA, ANOMALIE, NORMÁLNÍ A REVOLUČNÍ VĚDA

Ještě poměrně nedávno si lidé, včetně vědeckých pracovníků a filosofů, mysleli, že lidstvo získává kumulativním
procesem stále větší objektivní vědomosti o světě, ve kterém žijeme. Tuto víru otřásl v základech Thomas Kuhn
(The Structure of Scientific Revolutions, 1962): Růst vědomostí není kumulativní. Probíhá ve skocích od jednoho
paradigmatu ke druhému. Paradigma je koherentní soustava představ uvnitř které si lidé vysvětlují pozorované
jevy. Období, kdy určité paradigma je dominující a (téměř) nikým nezpochybňované, je obdobím normální vědy.
Postupně však se pozornost obrací k jevům, které nelze v rámci převládajícího paradigmatu vysvětlit. Těmto jevům
se říká anomalie. Klasickým příkladem je přechod od Newtonovy fyziky k teorii relativity a kvantové mechanice.
Anomalie v newtonském období byly na př. Brownovy pohyby a chování mikročástic. V geometrii existovala po
staletí anomalie Eukleidova pátého axiomu. Kolem přelomu devatenáctého a dvacátého století začali někteří vědci
hledat pro anomalie vysvětlení v úplně novém paradigmatu (Planck, Einstein, Poincaré - který navázal na práci
Lobačevského a Bolyaie…). Exaktní vědy vstoupily do období revoluční vědy. Po svém vítězství se tato revoluční
věda stala sama normální vědou. Důležité je chápat tento přechod jako mocenský boj mezi profesory děkujícími
za své katedry přežívajícímu paradigmatu a novátory, kteří se tlačí na jejich místa. Podle Kuhna zvítězí revoluční
věda teprve když staří profesoři vymřou.

Funguje-li vývoj takto i v oblasti exaktních věd, je na bíledni, že tato zákonitost platí tím spíše v oblasti věd
společenských. V oblasti politiky razil už před válkou Gaetano Mosca termín politická formule, který odpovídá
Kuhnovu paradigmatu. V politické teorii i praxi prožíváme nyní období revoluční vědy, období, kdy dosud přežívá
staré paradigma ztotožňující vládu politických stran a princip demokracie, zatímco stále více vystupují do popředí
anomalie, které sice existovaly od samého počátku, ale které teprve nyní začínají bít do očí.

Některé anomalie nynějšího systému

Moc je soustředěna v rukou aparátů největších stran, které prosazují (nebo to předstírají) zájmy určitých kategorií
občanů. Jimi vytvořená vláda naopak spravuje celou společnost. Na př.: Při nedávných volbách v ČR dostala
sociální demokracie 30 procent, ale účast ve volbách byla jen 58 procent. Ve skutečnosti reprezentuje tedy Soc.
Dem. hypoteticky asi 17 procent občanů. Spolu s Čtyřkoalicí asi 20 procent, tedy asi pětinu obyvatelstva. Přesto
si počíná jakoby měla mandát obrovsky zadlužit každého občana, ať pro ni hlasoval nebo ne. Obrovský státní dluh
může mít velmi negativní důsledky v budoucnu, a to pro peněženku jednoho každého Čecha (kromě těch
nejbohatších). V tomto systému jsme proti této zvůli bezmocní. Ve skutečné demokracii by byla otázka státního
dluhu předložena nejdříve občanským komisím k posouzení, pak by o tom možná bylo uspořádáno referendum
a teprve pak by eventuálně dostala vláda mandát k zadlužování.

Nebo: Vláda kupuje ze Švédska vojenské letadlo Jas. Při tom v Evropě nehrozí žádná válka, ani teď ani v budoucnu.
Koupě takovéha letadla je vyhazování peněz. Ve Švédsku někteří lidé odmítají platit daně na vývoj a produkci
Jasu. Když byl demonstrován na letecké přehlídce, zřítil se před kamerami televize a před očima tisíců diváků. Pilot
se vystřelil katapultem. Jen zázrakem nebyl nikdo na zemi zraněn. A za tohle vyhazuje česká vláda miliardy, aniž
se zeptá občanů chtějí-li to nebo ne. Ve skutečné demokracii by byl takový projekt předložen občanským
komisím, které by dostaly veškeré relevantní informace od odborníků, jak techniků, tak i politologů, ekonomů
a jiných. Teprve kdyby tyto komise, ev. následné referendum, řekly ano, směla by vláda zadat tuto objednávku.

Vojenská politika vůbec, a zejména americká, je tou nejstrašnější anomalií. Někdy v osmdesátých letech dospěl
jeden výzkumný projekt ke zjištění, že po druhé světové válce se USA zúčastnily asi stejného počtu místních válek
jako Sovětský svaz. Závěr: Mezi demokracií a diktaturou není v mezinárodní politice žádný rozdíl. Toto je naprostý
nesmysl. Závěr by měl být: V oblasti mezinárodní a zbrojní politky nejsou USA žádná demokracie. Voliči -
zpracovaní komerční propagandou, špatně informovaní a starající se skoro výlučně o vlastní životní úroveň -
pracovní příležitosti, daně - …, mnohdy i ovlivnění imagem politků a různými typy morálních a náboženských
představ, rasismem a pod. - hlasují pro politiky, kteří si pak na základě takových naprosto nekvalifikovaných hlasů
počínají svévolně a násilně vůči ostatním - slabším - národům. Celý svět se zhrozil atentátu na USA 11.září 01.
Samozřejmě to byl ohavný a neomluvitelný čin, při němž zahynulo asi 3.000 Američanů. Mnozí - i Američané - to
komentovali i tak, že toto číslo je třeba srovnat s asi 8 miliony lidí, které americká vláda zabila po 2. Světové válce
v útocích na různé země, hlavně ve Vietnamu, ale i jinde. Následné bombardování Afganistanu zabilo nějakých
5.000 Afgánců - chudáků, kteří neměli s teroristickým útokem nic společného (ani drtiva vetsina zabitych
Americanu ovsem s utokem ani vojenstvim nemela nic spolecneho; D.N). Při tom je Al-Khaida i Taliban, včetně
Bina Ladina, produkt americké politky z doby boje proti sovětům. Existují teorie, podle kterých americká vláda
předem věděla o útoku na New York a Washington, ale neudělala nic, poněvadž Bush a spol. má akcie ve zbrojním
a naftovém průmyslu (tato hypoteza pripada redakci pritazena za vlasy, i kdyz vychazi z obecne uznavanych
poznatu o vyznamu urcitych lobby v USA; D.N.). Zbrojní akcie vyletěly po teroristickém útoku o 30 procent,
zatímco burzy se celkově prudce propadly. Po pádu Sovětského svazu potřebuje USA nového nepřítele. Tuto roli
teď začal hrát světový terorismus. Existují i náznaky toho, že CIA měla ještě krátce před 9-11 styky s bin Ladinem
a že se možná úmyslně vyhýbá tomu, aby jej dopadla. Globální boj proti terorismu je ve skutečnosti hra pro
galerie, jejímž účelem je vynutit na daňových poplatnících zvýšené prostředky na nesmyslné zbrojení a potlačovat
občanské svobody v zájmu mocichtivých a zkorumpovaných elit. (Viz časopis Global Outlook)

Ve skutečné demokracii nesmí být mezinárodní a vojenská politika ponechána v rukou vlády a parlamentu (t.j.,
v podstatě, v rukou zkorumpovaných politků a vojensko-průmyslového komplexu). V této oblasti musejí mít
rozhodující vliv občanské komise (fungující podle modelu planning cells/citizens juries - viz výše). Dokud nebude
přijat tento princip, bude se zvyšovat hrozba mezinárodního terorismu - zbraně chudých proti vyssávání jejich
zemí, násilnostem a aroganci ze strany korporativně-politického establishmentu, hlavně amerického. Obětmi
terorismu se stávají nevinní lidé, kteří nemají s počínáním politických a plutokratických elit svých zemí nic
společného. Avšak - jsou tito lidé opravdu zcela nevinní a bezbranní? Nikoli. Mají možnost aktivně usilovat
o změnu svých politických systémů a politiky vedené jejich jménem jejich nejvyššími představiteli. Je stále
zřejmější - a poukazuje na to rostoucí počet vysoce kvalifikovaných analytiků - že nezmění-li se nynější zločinná
politika státního terorismu - hlavně v Israeli, ale i jinde - nezmění-li se plundrování zemí třetího světa a pokračující
znečišťování naší planety, řítí se naše civilizace do záhuby. Této hrozbě lze čelit jen aktivním odporem širokých
vrstev informovaných občanů. Zůstanou-li tyto vrstvy pasivní, soustředěné jen na dílčí problémy svého nejbližšího
okolí, zůstane-li boj za skutečnou demokracii omezen na malé skupiny angažovaných intelektuálů, pak nám patrně
není pomoci.

CO TEDY DĚLAT?

Hnutí za přímou demokracii se dosud, alespoň v Evropě, omezovalo téměř výhradně na prosazování práva
na iniciativu a referendum Většina lidí pravděpodobně ztotožňuje přímou demokracii právě jen s tímto právem.
Druhý hlavní - deliberativní - směr byl dosud omezen jen na místní problémy. V ČR je vůbec veřejnosti a patrně
i politikům neznámý. Neznámé jsou i návrhy na alternativní systémy. O elektronické demokracii se začínají vést
diskuse, ale elektronické hlasování je jen nástroj, který nadto může být zneužíván i politickými elitami.

Jsem přesvědčen, že občané ČR a všech ostatních evropských zemí by se měli inspirovat způsobem, jakým vznikla
demokracie v Americe ke konci osmnáctého století: Sešlo se několik poctivých a kvalifikovaných občanů, kteří
sami sepsali a přijali ústavu jménem lidu. Právě to bychom měli udělat my.

Několik kvalifikovaných a čestných občanů by mohlo - a mělo - napsat novou, občanskou ústavu, předložit ji
k veřejné diskusi a sbírat podpisy na její podporu. Bude to samozřejmě projekt na mnoho let. Ale až tuto ústavu
podpoří více než polovina občanů, vstoupí v platnost a zruší starou ústavu i veškeré zákonodárství, které občanské
ústavě odporuje. Občanská ústava by měla být založena na těchto principech:

1. Oddělení zákonodárné a výkonné moci. V nynějších systémech jsou obě tyto moci sloučeny v rukou vedení
politických stran, což je přímo výsměchem demokracii.
1a. Výkonná moc: Přímá voba hlavy státu - osoby bez stranické příslušnosti. Hlava státu
jmenuje vládu. Členové vlády nesmějí být současně stranickými funkcionáři.
1b. Do parlamentu a senátu (jakož i všech jiných zastupitelských sborů na všech úrovních) mo-
hou kandidovat politické strany, občanská hnutí i jednotliví občané, a to za stejných podmí-
nek. (Rozdíl mezi politickou stranou a občanským hnutím: Strana předkládá občanům
komplexní programy a usiluje o moc. Hnutí prosazuje jednu konkretní otázku, nebo
určitý politický systém jako takový a neusiluje o moc.)
2. V ústavě musí být zakotveno právo na iniciativu a referendum a to bez prohibitivních
prahů (asi tak jako ve Švýcarsku). Občané musejí mít rovněž právo vyžádat si před re-
ferendem posouzení příslušného problému občanskými komisemi typu planning cells-
citizen juries ev. vědeckým deliberativním průzkumem. Za tím účelem musí být zřízen
Úřad pro referendum a občanské komise, nezávislý na vládě ale dotovaný ze státních
prostředků. Důležité otázky týkající se vojenské, mezinárodní a ekologické politiky musejí
být podle ústavy vždy předkládány před implementací občanským komisím k posouzení.
To se týká zejména udržování ozbrojených sil, jejich nasazení ve válečných operacích, ná-
kupu a prodeje zbraní, styků s jinými státy, uzavírání mezinárodních dohod, provádění hru-
bých zásahů do přírodního prostředí atd.

Výběr do občanských komisí se provádí losováním mezi všemi kvalifikovanými občany bez
rozdílu co do vzdělání, společenského postavení náboženské nebo stranické příslušnosti.
Každý občan může být vylosován do občanské komise jen jednou v životě.

Jak uvedeno výše, soudobé parlamenty nefungují jako reprezentanti občanů. Hlasování je
výsledkem čachrů v poslaneckých klubech, direktiv stranických vedení, nátlaku lobbyistů
atd. Parlamenty jsou dnes součástí oligarchických establishmentů hájících vlastní zájmy mís-
to aby prosazovaly zájmy občanů. Zapojení občanských komisí do zákonodárného pro-
cesu je dnes jediným způsobem jak přetvořit tuto zkorumpovanou mocenskou strukturu a
nastolit skutečnou demokracii.
3. Ústava musí zaručovat odvolatelnost každého reprezentanta i během mandátního období,
bude-li to odhlasováno většinou voličů v příslušném volebním obvodu.
4. Platy hlavy státu, členů vlády i členů zastupitelských sborů budou určovány občanskými
komisemi. Je nepřípustné, aby si mocenské elity samy určovaly vlastní platy, které - jak
vidíme ve všech zemích, daleko převyšují průměrné platy občanů a rostou neustále a mno-
hem více než průměrné platy, ať je ekonomická situace v zemi jakákoli.
4a. Politické strany smějí být financovány jen z členských příspěvků a darů jednotlivých osob.
Nesmějí přijímat sponzorské dary od podniků ani organizací.
5. V oblasti státní správy i v jednání zastupitelských sborů musí existovat dokonalá transpa-
rence. Kterýkoli dokument musí být na požádání předložen k nahlédnutí kterémukoli ob-
čanu.

Je možné a snad i pravděpodobné, že návrh této ústavy bude kritizován, ale ještě spíše záměrně ignorován
"odborníky" (politology, sociology, právníky). To nás nesmí zmást. Všichni tito lidé jsou placeni establishmentem
a proto - až na vzácné výjimky - musíme očekávat, že budou hájit zájmy svých chlebodárců místo zájmů nás
občanů.
Mějme před očima slavnou husitskou tradici. V období 1419-1432 otřásla husitská vojska, vedená silou svého
přesvědčení, oligarchiskými strukturami celé Evropy. Rozpoutáme-li jako první země v Evropě úspěšnou kampaň
za občanskou ústavu, otřeseme oligarchickými strukturami celého světa.

Vybraná bibliografie

Milan Valach: Svět na předělu. Studie o krizi současné společnosti
Doplněk, Brno 2000
George S. Sagi: Stručný nástin Teorie přímé demokracie
Studio Kontrast, Brno 2001
Ted Becker-Christa Daryl Slaton: The Future of Teledemocracy (amazon.com)
Jiri Polak: Democracy - Direct or Indirect?
DD Publishing House, Praha 1993
Jaroslav Kočí-Jiri Polak: Direct Democracy of Tomorrow
DD Publishing House, Praha 1995
John Bunzl: The Simultaneous Policy. An Insider's Guide to Saving Humanity and the planet
ISPO, Box 26547, London SE3 7YT, UK
Jaroslav Langer: Grenzen der Herrschaft. Die Endzeit der Machthierarchien
Westdeutscher Verlag, Opladen, 1988
Michael Noah Mautner Ph.D.: A Constitution of Direct Democracy
Legacy Books, Christchurch 8002, New Zealand

Periodika:
Worldwide Direct Democracy Newsletter. Čtvrtletník. Vydáván od r. 1998 v Brně.
Zodpovědný redaktor: Jiří Polák - jiri.polak@swipnet.se
Global Outlook. R R # 2, Shanty Bay, Ontario, Canada LOL 2LO

Webové stránky:
www.auburn.edu/tann
www.acthum.net
http://www.silentmajority.co.uk/newpoliticalsystem
www.ni4d.org
http://pdemokracie.ecn.cz
http://democracy.mkolar.org/pdda/index.html
http://mujweb.cz/www/prdep/index/htm

A desítky dalších ……….

-------------------------------------------------
From: Jiri Polak <jiri.polak@swipnet.se>
Date: Wed, 25 Sep 2002 20:41:34 +0200
To: info@darius.cz
Subject: Simpol