Jedná se o syndrom státního direktismu, o syndrom posilování role státu a jeho představitelů na úkor role občanů, o symbol malosti nesvéprávného občana - daňového poplatníka před téměř všemocným státním úředníkem placeným z občanových daních. Syndrom, který byl počátkem 90. let téměř na vyhynutí a který je bohužel v současné době jedním z nejrozšířenějších.
V tomto duchu je připraven i tento návrh zákona. Pod zdůvodněním, že je třeba stávající právní normu zpřesnit, provést v ní řadu podstatných změn spočívajících v pregnantnějším vymezení práv a povinností subjektů působících v oblasti audiovize, zakotvit některé další nezbytné instituty, jsou navrhovány poměrně rozsáhlé úpravy zákona stávajícího. Nejde jen o vymezení nových pojmů, o změnu definic. Jsou to hlavně rozsáhlé úpravy v oblasti evidence subjektů působících v oblasti audiovize, evidence audiovizuálních děl, vytvoření evidenčních listů pro díla domácí i dovezená. Podle tohoto návrhu bude ministerstvo např. evidovat nejen výrobce, distributory a dovozce audiovizuálních děl, ale také pořadatele takovýchto představení, provozovatele prodejen s těmito díly, ba dokonce i provozovatele půjčoven. Divím se, že není navrhována evidence jednotlivých výpůjček a vlastních půjčovatelů.
Dále by měla být vedena evidence českých audiovizuálních děl dovezených do republiky, a to formou evidenčních listů, které by měly obsahovat několik desítek údajů až do takových podrobností, jako je pseudonym výkonných umělců či optické nebo zvukové parametry díla. Obdobně by měla být označena i audiovizuální díla určená k distribuci či půjčování, resp. jejich obaly.
Při bližším zkoumání jsem zjistil skutečnost, že tento text vládní předlohy je torzem původně připravovaného zákona o audiovizi, který ministerstvo ve spolupráci s Českou filmovou komorou po dva roky připravovalo. Měl definovat nejen povinnosti zainteresovaných, ale také, a to hlavně, definovat způsob podpory původní české tvorby. Ta totiž dosti výrazně potřebuje jakési promotion při exportu českých děl do zahraničí, zajištění jejich pravidelné prezentace na zahraničních trzích, na festivalech, veletrzích apod. Samozřejmě při řádném mapování audiovizuálního trhu u nás, aby kdykoliv byly po ruce údaje potřebné pro nás i pro Evropskou unii.
Z důvodů zcela nepochopitelných, alespoň pro mne, ministerstvo nakonec přistoupilo k novelizaci jednotlivých zákonů odděleně a při projednávání ve vládě došlo k likvidaci celého záměru podpory kinematografie. Tím, co v zákoně zbylo, se z tohoto návrhu stal systémový nesmysl, který audiovizi nijak nepomáhá, naopak všem, co se jí zabývají, komplikuje život. Zdá se, že cíle bylo v tuto chvíli dosaženo. Ministerský úředník znovu zvítězil.
V tuto chvíli nemůže proto mé úvodní expozé končit jinak než větou, kterou pronesu ještě ve všeobecné rozpravě, kdy navrhnu toto usnesení: V souladu s ustanovením jednacího řádu sněmovna navrhuje, aby sněmovna vrátila tuto zákonnou předlohu jejímu předkladateli k přepracování.
Děkuji všem, kteří jste mou zpravodajskou zprávu sledovali.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám přihlášku od paní kolegyně Kateřiny Dostálové. Jinou přihlášku zatím nemám. Uděluji jí slovo.
Poslankyně Kateřina Dostálová: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové, dovolte mi vyjádřit se také a v podobném duchu jako pan zpravodaj k předkládané novele zákona číslo 273 o audiovizi. Domnívám se, že se dostáváme opět do situace, ve které jsme se ocitli při projednávání tiskového zákona a zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. V čem dle mého názoru spočívá tato podobnost?
Všem třem návrhům předcházela rozsáhlá diskuse odborné veřejnosti, která však v konečném důsledku nebyla zohledněna. V případě novely zákona o audiovizi dvouletá práce na přípravě nového zákona spadla pod stůl. Nemyslím si však, že by pan ministr neměl snahu respektovat připomínky odborníků, jinak by pravděpodobně rozsáhlé připomínkování neinicioval. Problém je však v přístupu vlády a její legislativní rady, která takto pracně připravený návrhy zákonů vetuje.
Hlavním problémem novely zákona o audiovizi je to, že nepřináší v podstatě nic nového, pouze zpřísňuje sankce nutící výrobce a distributory vykazovat Ministerstvu kultury různé statistické údaje, které pak ovšem nejsou dále zpracovány tak, aby z nich měl kdokoli další jakýkoli profit. Na ministerstvu se touto problematikou zabývají pouze dva lidé.
Vysvětlení, že tuto technickou novelu nezbytně nutně potřebujeme pro sladění naší legislativy s Evropskou unií, nepovažuji za dostatečné. Myslím si, že je rozumnější, abychom se v parlamentu zabývali zákonem, který bude jasně definovat státní politiku v audiovizuální oblasti a také způsob podpory původní české filmové tvorby. Proto je také nezbytné, aby projednávání takovéhoto zákona probíhalo současně s projednáváním zákona o Státním fondu kinematografie.
Také si nemyslím, že je podstatné, což je obsahem připomínkovaného návrhu, zda české audiovizuální centrum bude ošetřeno novým zákonem, nebo zda bude řešeno přímo vyhláškou a opatřením Ministerstva kultury, což je jedna z hlavních a zásadních věcí, která byla připomínkována odbornou veřejností.
Zaznamenala jsem úvahy některých z vás, že bychom návrh mohli přepracovat, jako se to stalo dříve. Myslím tím zmiňovaný tiskový zákon a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Chtěla bych varovat před zaváděním takového praxe, kdy zásadním způsobem přepracováváme vládní návrhy zákonů. Zodpovědnost vlády se tak přenáší na Poslaneckou sněmovnu. Proto stejně jako pan zpravodaj navrhuji vrátit novelu zákona k přepracování.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Kdo se další hlásí do rozpravy? Žádnou přihlášku nemám, obecnou rozpravu tedy končím. Dávám slovo panu ministrovi, pokud o něj projeví zájem. Je tomu tak.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, drahé kolegyně, vážení kolegové, jestli se domníváte, že se budu za tento zákon prát způsobem, jakým jsem se pral za tiskový zákon nebo za jaký se hodlám prát - zákon o rozhlasovém a televizním vysílání -, tak vás nepotěším.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane ministře. Kolegyně a kolegové, volal jsem vás gongem proto, abyste se účastnili případného hlasování, nikoli proto, abyste rušili ministra kultury v jeho vystoupení.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál: Zákon, který původně byl připraven ve spolupráci s profesními organizacemi české kinematografie, opravdu vypadal zcela jinak. Měl část evidenční, kterou dnes předkládám, dále měl část vytvoření audiovizuálního centra na podporu české kinematografie a současně měl být předkládán do parlamentu s novelizací zákona o fondu na rozvoj české kinematografie. Stalo se ovšem to, co se stalo, co musím respektovat. Ministerstvo financí zásadně nesouhlasilo v připomínkovém řízení s navrženými způsoby financování českého filmu. Bylo argumentováno, a to pouze cituji, že jde o zavádění nepřímých daní, což je v rozporu s dojednáními souvisejícími se schválením státního rozpočtu.
Je pravda, že během schvalování státního rozpočtu vznikla dohoda, že nebudou novelizovány žádné daňové zákony ani směrem vzhůru, ani směrem dolů.
(18.40 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane ministře. Přerušuji jednání sněmovny do doby, než v ní bude klid. (Atmosféra v jednací síni se postupně zklidňovala.)
Ministr kultury ČR Pavel Dostál: Jako předkladatel tohoto návrhu zákona jsem byl postaven před situaci - buď všechno zahodit a nechat českou kinematografii ve stavu, ve kterém je, anebo v mantinelech, které jsou mi dány jednak názorem Ministerstva financí, ale jednak i názory opozičních poslanců, kteří při projednávání autorského zákona dali jasně najevo, jak by se stavěli ke zdaňování třeba videokazet nebo dalších obrazových nosičů, jsem si musel pomoci tak, jak jsem si pomohl.
Znamená to, že zákon, který předkládám, je opravdu pouhou technickou normou. Nikdy jsem neřekl to, co řekla paní poslankyně Dostálová, že zákon, který předkládám, po nás chce Evropská unie. Nikoliv. EU nechce, abychom harmonizovali své audiovizuální právo s normami EU. To je záležitost národní kinematografie. Tento zákon je pouze potřebný proto, že evropské zdroje pro kinematografii požadují jistou evidenci, jisté sledování filmové produkce, to, jak vypadá distribuce. Proto v této normě, kterou jsem předložil, tyto záležitosti zůstaly.
Pokud se týče audiovizuálního centra, to jsem se rozhodl řešit způsobem, který mi jedině zbyl z možností, tj. neustanovit ho zákonem a hledat rezervy v příspěvkových organizacích Ministerstva kultury, najít tam finanční prostředky pro mzdy a během dvou tří měsíců toto centrum zřídit a řešit věci, které mělo řešit audiovizuální centrum, které by bylo stanoveno tímto zákonem.
Pokud se týče financování českého filmu, tato novela, jak jsem vám již řekl, byla připravena, bohužel neprošla připomínkovým řízením, a pokud něco neprojde připomínkovým řízením, nemohu s vážným rozporem dávat do vlády žádný materiál.
Jinými slovy, pokud nebude přijata novela audiovizuálního zákona, který máte před sebou, svět se samozřejmě nezboří. Filmy se budou v ČR točit dál. Ale bude obtížné bez této materie získat dosah na evropské fondy, pokud se týká příspěvků na kinematografii. Bude velice těžké bez tohoto zákona sledovat, kdo v ČR točí filmy, což po nás chtějí evropské statistiky, aby opět mohly uvolnit své fondy.
(pokračuje Dostál)
Opakuji tedy, že tento zákon, který máte před sebou, je pouhou technickou normou a já na jeho přijetí trvám z prostého důvodu: I tato malá novelizace má pomoci české kinematografii.
Děkuji vám, že chápete situace, ve které jsem se ocitl ne vlastní vinou, a osud tohoto zákona je nyní ve vašich rukou.