(pokračování)
III.
V souvislosti se vstupem České republiky do programu MEDIA je nutno počítat s členským příspěvkem. Za předpokladu, že zůstane zachována praxe částečného financování z fondu PHARE (do výše 50%), náklady na členství v této organizaci by se pohybovaly v hodnotě do 20 mil. Kč. Lze však očekávat, že stejně jako v případě jiných podpůrných programů Evropské unie dotace poskytnuté z programu podstatně převýší náklady s členstvím spojené.
B) Zvláštní část
K Čl. I
Zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, byl novelizován zákonem č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Dále se předpokládá jeho novelizace v souvislosti s novým autorským zákonem. Vládní návrh nového autorského zákona obsahuje v části sedmé i novelu zákona č. 273/1993 Sb., v níž se navrhuje změna definice výrobce uvedené v § 1 odst. 2 písm. a). Návrh nového autorského zákona však dosud nebyl schválen Parlamentem a tedy ani publikován ve Sbírce zákonů České republiky. V úvodu čl. I, kde je uveden výčet novel zákona č. 273/1993 Sb., se proto nový autorský zákon zmiňuje bez čísla ve Sbírce zákonů.
K bodu 1
Návrh nového znění § 1 vychází ze stávajících formulací definic jednotlivých pojmů užitých v zákoně a tuto již existující úpravu upřesňuje a doplňuje. Vymezení jednotlivých pojmů se od obdobných pojmů používaných v autorském zákoně odchyluje v míře, v jaké to vyžaduje specifika právní reglementace oblasti audiovize.
Definice audiovizuálního díla je upřesněna ve vazbě na terminologii nového autorského zákona, k posunu v jejím věcném obsahu nedochází. Vymezení pojmu audiovizuálního díla i nadále odpovídá definici v Úmluvě o mezinárodním zápisu děl.
Vymezení pojmu výrobce audiovizuálního díla je, kromě drobných upřesnění vázaných opět na nový autorský zákon, doplněno též negativním vymezením ve vztahu k subjektu, který v praxi zajišťuje výrobu audiovizuálního díla.
Pojem české audiovizuální dílo, definovaný pro účely stanovení zvláštních povinností a oprávnění při jeho využívání již ve stávajícím znění zákona, se doplňuje o další charakteristiku. Výrobcem, popřípadě za určitých podmínek koproducentem, českého audiovizuálního díla musí být fyzická nebo právnická osoba vázaná k území České republiky bydlištěm nebo sídlem.
České audiovizuální dílo může být částečně financováno i zahraničními osobami. Stanoví se proto minimální podíl na výrobních nákladech ze strany českých osob za podmínky současné tvůrčí nebo technické participace na výrobě díla v určeném minimálním rozsahu.
Pojem audiovizuální představení se formulačně upravuje ve vazbě na terminologii návrhu nového autorského zákona a návrhu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.
Nově se zavádí definice pojmu dovozce audiovizuálního díla. Za dovozce díla se považuje pouze osoba, která audiovizuální dílo do České republiky doveze za účelem jeho veřejného šíření a nikoliv jen pro soukromé užití V definicích pojmů pořadatel audiovizuálního představení, distributor audiovizuálního díla dochází pouze k drobným formulačním upřesněním.
K bodu 2 a 3
Ustanovení o evidenci v § 2 zákona se doplňují o nové § 2a, § 2b a § 2c, které povinnosti subjektů působících v oblasti audiovize na úseku evidence týkající se evidence podrobněji rozvádějí.
Dosavadní evidence výrobců audiovizuálních děl a dalších osob podnikajících v oblasti audiovize se ponechává na centrální úrovni, mění se pouze způsob získávání podkladů do evidence. Povinnost hlásit nezbytné údaje v zákonem stanoveném rozsahu se ukládá přímo evidovaným osobám. Tato evidence je nezbytná zejména pro účely vnitrostátní i mezinárodní informovanosti.
Evidenční povinnosti podléhají pouze osoby, které v audiovizuální oblasti podnikají. Příležitostné aktivity v oblasti audiovize evidenci nepodléhají, pokud nejsou z komerčního hlediska relevantní.
Evidence se bude týkat českých audiovizuálních děl a děl dovezených do České republiky za účelem jejich veřejného šíření. Pro audiovizuální díla se zavádějí evidenční listy, které budou obsahovat všechny potřebné údaje týkající se audiovizuálního díla. Stanoví se postup vůči výrobci nebo dovozci, který dodá neúplný nebo jinak vadný evidenční list, popřípadě, nedodá-li evidenční list vůbec.
Evidenci osob a audiovizuálních děl povede ministerstvo, které bude spolupracovat s krajskými úřady při dohledu a ukládání sankcí za porušování povinností souvisejících s evidencí.
K bodu 4 až 11
Upřesnění a doplnění formulace § 3 se ukázalo potřebným na základě zkušeností z praxe s prováděním platného zákona. Účelem tohoto ustanovení je identifikace jednotlivých titulů děl a odpovědných osob, umožňující nejen kontrolu dodržování povinností stanovených tímto zákonem, ale např. také autorským zákonem a jinými právními předpisy. Uvedená identifikace je potřebná i pro řešení případů porušování práv a právem chráněných zájmů třetích osob. Evidované údaje budou rovněž využity při zpracování statistických informací na vnitrostátní i mezinárodní úrovni. U vyznačovaného omezení přístupnosti audiovizuálních děl pro děti a mladistvé bude třeba povinně uvádět, z jakého důvodu se přístupnost omezuje (násilné, erotické scény, nevhodné výrazy a pod). Jde o součást ochrany spotřebitele a ochrany dětí a mladistvých. Výrobce bude povinen zajistit připojení požadovaných údajů k originálu díla (tzv.titulky), distributor bude povinen zajistit, aby tyto údaje byly uvedeny na obalech distribuovaných videokazet, popřípadě v průvodním listu kinematografických filmů. Ve znění § 3 byly dále provedeny formulační změny související s novým zněním § 1 a se zněním návrhu nového autorského zákona.
K bodu 12
Kromě formulačních změn promítajících změny dalších ustanovení zákona, dochází k posunu v úpravě určování hranice věkové přístupnosti u audiovizuálních děl dovezených do České republiky, kterou bude namísto distributora bude určovat dovozce. Tuto povinnost nebude mít pouze dovozce českého audiovizuálního díla vytvořeného v zahraničí, u něhož hranici přístupnosti již stanovil jeho výrobce, popřípadě výrobce, který se na jeho vytvoření podílel.
Česká republika je dosud mezinárodněprávně vázána Mezinárodní úmluvou ze dne 4. května 1910 o tom, kterak potírati rozšiřování necudných publikací. Publikována byla v zákoníku říšském pro království a země v radě říšské zastoupené č. 116/1912. Tato úmluva podle vyhlášky ministerstva zahraničních věcí č. 184/1922 Sb., nabyla mezinárodní působnosti pro Československou republiku 8. 12. 1921. Mezinárodní úmluva z roku 1927, o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřováním (částka 45 Sbírky zákonů z roku 1927), jejímž je Česká republika členským státem, se vztahuje rovněž na kinematografické filmy a zavazuje smluvní strany k tom, aby přijaly opatření proti šíření pornografie.
Ustanovení § 4 navrhované úpravy týkající se věkové hranice přístupnosti audiovizuálních děl za účelem ochrany dětí a mladistvých je proto nově a přesněji formulováno. Povinnost respektovat omezenou přístupnost audiovizuálních děl se logicky vztahuje také na prodej a půjčování videokazet. Při tomto prodeji, resp. půjčovaní, musí být dodržena pravidla pro omezení přístupnosti i vlastního přístupu nezletilých osob k těmto výrobkům.
K bodu 13
Zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, byl přijat ještě před tím, než byla schválena obecná úprava regulace reklamy, kterou představuje zákon č. 40/1995 Sb. Tento zákon proto obsahoval novelu zákona č. 273/1993 Sb., která zrušila ustanovení upravující obsahová omezení reklamy pro oblast audiovize. V zákoně č. 273/1993 Sb. po jeho novelizaci zákonem č. 40/1995 Sb. zůstala pouze úprava povinnosti pořadatele zajistit, aby reklama uveřejňovaná v rámci audiovizuální produkce byla jako reklama označena a oddělena od ostatního obsahu produkce (v § 5 platného zákona) a úprava dohledu nad jejím dodržováním a sankce za její porušení. Za účelem sjednocení úpravy regulace reklamy do jednoho obecného předpisu se proto ustanovení § 5 ze zákona č. 273/1993 Sb. vypouští. Úprava reklamy při audiovizuálních představeních, včetně dohledu a sankcí za porušení povinností uložených zákonem, bude napříště ponechána zcela v režimu zákona č. 40/1995 Sb.
K bodu 14 až 17
Provádí se upřesnění formulací zejména s ohledem na terminologii zaváděnou návrhem nového autorského zákona a na změny dalších ustanovení zákona.
K bodu 18
Vzhledem k tomu, že porušování povinností uložených zákonem má být postihováno, stanoví se povinnost Archivu informovat sankční orgány o porušení povinností, které se týkají nabídkové povinnosti a poskytovat jim potřebnou součinnost.
K bodu 19
Dochází k upřesnění znění § 8 v důsledku nové formulace definic v § 1.
K bodu 20
Platná úprava, podle níž má na dodržování zákona dohlížet Ministerstvo kultury, se ukázala jako zcela nevhodná. Ministerstvo kultury nemůže dohlížet na stovky kin a stovky či spíše tisíce prodejen a půjčoven videokazet v celé republice. Dohled musí v takovém případě vykonávat orgány, které mají ke kontrolovaným subjektům blíže, jako jsou nižší články veřejné správy, a to buď orgány krajů nebo orgány obcí. Předpokládá se, že orgánům krajů bude v přenesené působnosti svěřen dohled nad dodržováním povinností vyplývajících z ustanovení o evidenci osob podnikajících v audiovizuální oblasti, evidenci audiovizuálních děl, označování audiovizuálních děl a o nabídkové povinnosti. Orgány obcí budou dohlížet nad dodržováním povinností týkajících se omezení přístupnosti audiovizuálních děl v prodejnách a půjčovnách videokazet a při audiovizuálních představeních. Pověření pracovníci musí mít oprávnění nutná ke své činnosti v rozsahu obdobném jako u jiných kontrolních orgánů. Současně musí mít povinnost mlčenlivosti o některých skutečnostech, které se při své kontrolní činnosti dozvědí. Režim kontroly by proto měl podléhat zákonu č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 21
Návrh novely zákona stanoví peněžité sankce (pokuty) za porušení povinností podle tohoto zákona. Úprava postihuje osoby podnikající v oblasti audiovize, kterým zákon ukládá určité povinnosti.
Ukládání pokut ministerstvem podle platné právní úpravy se ukázalo jako nefunkční. Ústřední orgán státní správy není vhodným orgánem pro vedení řízení o uložení sankce v prvním stupni. Proto se navrhuje přenést tuto pravomoc na nižší stupně veřejné správy obdobně jako je tomu u dohledu nad dodržováním povinností podle tohoto zákona. Zvyšuje se pokuta za porušení ustanovení o ochraně dětí a mladistvých, kdy dosavadní výše neodpovídala nebezpečnosti takových jednání pro společnost. Výše sankcí v ostatních případech zůstává beze změny. Sankce bude možno zvýšit na dvojnásobek v případě opakovaného porušení povinnosti, aby bylo možno postihnout osoby notoricky porušující ustanovení zákona. Předpokládá se, že sankční orgány budou využívat celé rozpětí sankcí k postižení okolností každého jednotlivého případu. .
K bodu 22
Vkládá se nový § 10a, který stanoví další podmínky ukládání jednotlivých sankcí. Výnos z pokut bude příjmem rozpočtu orgánu, který pokutu uložil. Možnost uložení sankce je limitována subjektivní i objektivní lhůtou obdobně jako u jiných právních předpisů. Uložení sankce nebude mít vliv na plnění povinností podle tohoto nebo podle jiného zákona.
K bodu 23
Vkládá se nový § 14a, podle kterého jsou z působnosti zákona vyňata audiovizuální díla vyrobená či dovezená za účelem šíření televizním vysíláním a audiovizuální díla šířená prostřednictvím telekomunikační sítě. Na tato díla se vztahuje jiný režim upravený příslušnými zákony.
K Čl. II
Je třeba v přiměřené lhůtě doplnit dosavadní evidenci osob působících v oblasti audiovize o nové údaje vyžadované novelou. Pro tento účel se vkládá nový § 14a. V zájmu právní jistoty se řeší případ, kdy byla podle platného zákona započata řízení o sankcích, která nebyla do účinnosti novely nebyla ukončena pravomocným rozhodnutím. Tato řízení se dokončí podle dosavadní úpravy.
K Čl. III
Účinnost zákona je třeba sladit s účinností zákonů o reformě veřejné správy, protože se zde ukládají povinnosti orgánům veřejné správy, které by měly být zřízeny k 1.lednu 2001.
V Praze dne 2. února 2000
Předseda vlády:
Ministr kultury:
Příloha
Text
zákona č. 273/1993 Sb.
o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, v platném znění
s vyznačením navrhovaných změn a doplnění
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
ČÁST I
Podmínky výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl
§ 1
Základní pojmy
Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) audiovizuálním dílem dílo, které sestává z řady zaznamenaných spolu souvisejících obrazů, ať již doprovázených zvukem či nikoli, vnímatelných zrakem, a jsou-li doprovázeny zvukem, vnímatelných i sluchem1) Čl. 2 Úmluvy o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl, uveřejněné pod č. 365/1992 Sb. 1), pokud je určeno k zpřístupnění veřejnosti pomocí technického zařízení,
b) výrobcem audiovizuálního díla (dále jen "výrobce") právnická nebo fyzická osoba, z jejíhož podnětu a na jejíž odpovědnost bylo audiovizuální dílo vyrobeno a která k audiovizuálnímu dílu vykonává práva podle zvláštního právního předpisu2) Zákon č. /2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
2); za výrobce se nepovažuje osoba, která na základě smlouvy s výrobcem zajišťuje proces výroby audiovizuálního díla,
c) českým audiovizuálním dílem audiovizuální dílo, jehož výrobce má nebo měl v době jeho zveřejnění2a) § 4 autorského zákona.
2a) sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky; za české audiovizuální dílo se považuje též audiovizuální dílo, na jehož výrobě se výrobce, který má nebo měl v době jeho zveřejnění sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky, podílel alespoň 20% z celkových výrobních nákladů a toto dílo bylo současně vyrobeno s českou tvůrčí nebo technickou účastí, která svým rozsahem odpovídala alespoň 20% podílu z celkových výrobních nákladů,
d) audiovizuálním představením předvedení audiovizuálního díla veřejnosti pomocí technického zařízení, s výjimkou televizního vysílání včetně převzatého televizního vysílání3) Zákon č. /2000 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání.
3),
e) distributorem audiovizuálního díla (dále jen "distributor") právnická nebo fyzická osoba, která smluvně za sjednanou cenu3a) § 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění zákona č. 125/1994 Sb. a zákona č. 151/1997 Sb.
3a) zajišťuje šíření audiovizuálního díla subjektům uvedeným pod písmeny g) až i), a to v rozsahu od výrobce smluvně získaných práv na užití audiovizuálního díla podle zvláštního právního předpisu2),
f) dovozcem audiovizuálního díla (dále jen "dovozce") právnická nebo fyzická osoba, která do České republiky dovezla originál nebo rozmnoženiny audiovizuálních děl pro účely jejich zpřístupnění veřejnosti,
g) pořadatelem audiovizuálního představení (dále jen "pořadatel") právnická nebo fyzická osoba, která za sjednanou cenu3a) veřejně předvádí audiovizuální dílo pomocí technického zařízení, s výjimkou televizního vysílání včetně převzatého televizního vysílání3),
h) provozovatelem prodejny audiovizuálních děl (dále jen "provozovatel prodejny") právnická nebo fyzická osoba, která prodává rozmnoženiny audiovizuálních děl veřejnosti,
i) provozovatelem půjčovny audiovizuálních děl (dále jen "provozovatel půjčovny") právnická nebo fyzická osoba, která za sjednanou cenu3a) pronajímá veřejnosti rozmnoženiny audiovizuálních děl.
/Dosavadní znění:
§ 1
Vymezení některých pojmů
(1) Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) audiovizuálním dílem dílo, které sestává z řady zaznamenaných spolu souvisejících obrazů, ať již doprovázených zvukem či nikoli, vnímatelných zrakem, a jsou-li doprovázeny zvukem, vnímatelných i sluchem,1) pokud je určeno k veřejnému šíření2) pomocí technického zařízení,
b) českým audiovizuálním dílem audiovizuální dílo, jeho výrobce podle odstavce 2 písm. a) má nebo měl v době jeho prvního veřejného předvedení trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky; za české audiovizuální dílo se považuje i takové audiovizuální dílo, na jehož vytvoření se tento výrobce podílí,
c) audiovizuální produkcí veřejné předvedení audiovizuálního díla pomocí technického zařízení s výjimkou televizního vysílání;3) audiovizuální dílo je předvedeno veřejně, jestliže je předvedeno před individuálně neurčenými osobami.
(2) Dále se pro účely tohoto zákona rozumí
a) výrobcem audiovizuálního díla osoba, která má práva k užití jednotlivých složek audiovizuálního díla a toto dílo vytvořila,
b) distributorem audiovizuálního díla osoba, která smluvně zpravidla za úplatu zajišťuje šíření audiovizuálního díla, s výjimkou jeho šíření televizním vysíláním,3) subjektům uvedených pod písmeny c) až e),
c) pořadatelem audiovizuální produkce osoba, která veřejně předvádí audiovizuální dílo pomocí technického zařízení, s výjimkou televizního vysílání,3)
d) provozovatelem prodejny audiovizuálních děl osoba, která prodává rozmnoženiny audiovizuálních děl veřejnosti,
e) provozovatelem půjčovny audiovizuálních děl osoba, která za úplatu půjčuje veřejnosti rozmnoženiny audiovizuálních děl.
------------------------------------------------------------------
1) Čl.2 Úmluvy o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 365/1992 Sb. § 6 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění zákona č. 89/1990 Sb.
2) § 22 zákona č. 35/1965 Sb., ve znění zákona č. 89/1990 Sb.
3) Zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon ČNR č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění zákona ČNR č. 36/1993 Sb./
(pokračování v dalším souboru)