--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- CT-protest - neoficiální stránky
	Úvodní stránka Clanky Kontakty Portal ZVONU Politické linky Zpravodajské linky PRESSKARTEL AUDIOVIZE		Boj o podobu televize veřejné služby Alena Müllerová Příčiny krize v České televizi odhaluje hlavní dramaturgyně ČT a bývalá mluvčí iniciativy Česká televize - věc veřejná. 12. prosince 2001 uplyne rok od odvolání ředitele České televize Dušana Chmelíčka. 17. prosince 2001 tomu bude rok od spontánního vzniku iniciativy Česká televize - věc veřejná. 20. prosince 2001 mine rok od jmenování Jiřího Hodače generálním ředitelem ČT, vzniku Krizového výboru zpravodajství a následného dvouminutového přerušení vysílání hlavních zpráv. 27. prosince 2001 tomu bude rok, kdy Jiří Hodač nechal přerušit vysílání na obou kanálech České televize. 1. ledna 2002 oslaví Česká televize deset let od svého zřízení Českou národní radou. Za deset let se v jejím vedení vystřídalo pět generálních ředitelů, které volily celkem čtyři Rady České televize. Krize České televize má zřejmě své kořeny v roce 1997, kdy po skončení funkčního období první rady v historii ČT (Grygarovy) začala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, která volila druhou Radu ČT (Jirákovu) vůči televizi výrazněji prosazovat svou politickou vůli. Ivo Mathé byl výborný manažer i profesionál, ale méně ochotně vystupoval jako diplomat směrem k radním a politikům. Navíc v té době, po pěti letech existence České televize, mělo mnoho lidí uvnitř a hlavně mimo ČT pocit, že je třeba cosi zásadního změnit. V roce 1998 řekl odstupující ředitel Ivo Mathé, že předává Českou televizi svému nástupci Jakubu Puchalskému zcela v pořádku, "převázanou růžovou mašlí". ČT byla tehdy z ekonomického, personálního i z mnoha dalších hledisek ve výrazně lepším stavu než dnes. Přesto symbolické rozvázání růžové mašličky uvolnilo nemoci a trápení, se kterými by se Česká televize i veřejnost jednoho dne stejně musely potýkat. Ivo Mathé by byl však pravděpodobně lepším generálem v následující bitvě o televizi, než ti, kteří ho vystřídali. Klíčový okamžik nastal v druhé polovině roku 2000, kdy byla druhá (Jirákova) Rada ČT odvolána legálním, avšak účelovým způsobem, když poslanci během jediného zasedání dvakrát odhlasovali, že neplní své poslání podle zákona. Skutečným důvodem odvolání Rady ČT bylo pravděpodobně (kromě neúspěchu s vý-běrem Jakuba Puchalského) to, že Jirákova rada byla jmenována ještě před parlamentními volbami v roce 1998, a tak její složení již neodpovídalo poměru sil ve sněmovně. Výsledkem byla Rada ČT zvolená na základě politické dohody, jejíž členové byli názorově blízcí poslancům a stranám, které je doporučily a vybraly. Poslanci (nebo alespoň někteří z nich) si ohlídali politické ladění Rady ČT, ale podcenili akčnost a ambice některých jejích členů a zároveň jejich neschopnost rozumně vážit dopady svého jednání. Ke konci roku 2000 bylo rozložení rozhodujících sil působících na vývoj pozdějších událostí asi takové: Česká televize vědoma si vnitřních problémů a organizačních nedostatků, s nezkušeným ředitelem, ochotným naslouchat hlasům profesionálů i odborné veřejnosti, ale bez podpory Rady ČT. Rada ČT nepřátelská vůči generálnímu řediteli, kritická vůči ČT jako instituci, vstřícná k poslancům, se snahou o rychlé, konečné řešení složitých problémů. Politici neutrální nebo spíše nepřátelští, nakloněni ČT posuzovat hlavně podle toho, v jakém světle se v ní objevují. Komerční televize a s nimi spojené ekonomicko-politické zájmy, podle kterých by ČT měla být co nejslabší. Veřejnost, zatím spíše neutrální, kromě profesionálů a osobností kulturního a společenského života, kterým z profesních i principiálních důvodů šlo o dobře fungující televizi veřejné služby, jejíž obsah se však teprve snažili definovat. ČT - věc veřejná Předehrou vánočních událostí byla krize v brněnském studiu. Vedení studia bylo podrobeno kritice některých zaměstnanců a lidí, kteří s ČT Brno spolupracovali. Brněnský ředitel odmítl s kritiky diskutovat a začal hledat podporu u Rady ČT a pravděpodobně i u některých politiků. V listopadu 2000 uspořádalo vedení České televize konferenci o roli televize veřejné služby, kterou její hlavní koordinátor Nikolaj Savický nazval Česká televize - věc veřejná. "Před několika měsíci jsem oslovil řadu osobností veřejného života s prosbou o příspěvek do tohoto sborníku. Jedno spojuje všechny názory zde vyjádřené: víra v potřebnost televize veřejné služby." (Dušan Chmelíček, generální ředitel ČT ve sborníku Česká televize - věc veřejná) Ve sborníku konference najdete například příspěvky Jana Čulíka, Jiřího Stránského, Milana Šmída, Zdeňka Svěráka, Táni Fischerové, Jiřího Grygara, Jana Jiráka, Miloše Rejchrta, Ondřeje Neffa. Vedení České televize se podařilo vtáhnout do diskuse odbornou a uměleckou veřejnost i vlastní pracovníky. Nepodařilo se jí však až na výjimky (Miloš Rejchrt) zapojit do diskuse radní ani politiky. Zmíněná konference naopak napětí mezi ředitelem a Radou ČT vyostřila. Odvolání Chmelíčka Generální ředitel Chmelíček si na doporučení svého pracovního týmu vytvořil poradní sbor ze známých osobností (například Ludvík Vaculík, Jiří Bartoška, Štěpánka Hilgertová, MUDr. Josef Koutecký a další), který se stal jakousi stínovou radou. Poradní sbor se pokusil se skutečnou Radou ČT komunikovat, ale již v prosinci 2000 Rada ČT Chmelíčka nečekaně rychle odvolala, a tím způsobila značný chaos. Česká televize neměla ředitele, neměla schválený rozpočet, a tedy ani plán výroby na příští rok. Pro zaměstnance ČT i lidi, kteří pro ČT pravidelně pracovali, to znamenalo naprostou nejistotu, co bude dál. Ohroženo bylo i samotné vysílání v roce 2001. "Jsem zcela jednoznačně a zcela nezvratně přesvědčen o tom, že krize kolem České televize je umělým konfliktem, ve kterém se už po několikáté opakuje stejný, mnohým z nás dobře známý scénář. Najde se mediálně zajímavá záminka a kolem ní se zdánlivě spontánně a s využitím co možná největšího počtu známých osobností vyvolá společenská krize, vlna demonstrací a pokud možno i nepokojů. Cíl je zřejmý. Touto cestou má být docíleno změn na naší politické scéně, a to ve prospěch organizátorů této akce." (Václav Klaus 5. 1. 2001, 30. schůze PS Parlamentu ČR) Pokud měl Václav Klaus opravdu pocit, že konflikt, který uzrával již třetím rokem, byl vyvolán uměle odpůrci opoziční smlouvy, měli naopak televizní profesionálové i veřejně známé osobnosti oprávněný dojem, že se někdo snaží Českou televizi nenávratně poškodit. Konflikt se vyostřuje Dialog Rady ČT a tří mluvčích iniciativy ČT - věc veřejná spolu s vedením odborů (19. 12. 2000) byl posledním pokusem ze strany těch, kteří se později přidali na stranu "vzbouřenců", o konstruktivní řešení a o vysvětlení, že jednání Rady ČT ohrožuje - spíše než pohodlí a honoráře pracovníků a spolupracovníků ČT - instituci ČT jako takovou. Dohoda však již nebyla možná. Do 20. 12. 2000 ještě mohlo vše skončit relativně klidným prožitím svátků vánočních. Překotná volba Jiřího Hodače, který ve zlém odešel z postu ředitele zpravodajství, obviňován redaktory ze špatné komunikace a z cenzury (ať již právem, nebo neprávem), a následná reakce a vytvoření krizového výboru, v němž se spojili odboráři a redaktoři ČT, kteří byli podpořeni osobnostmi kulturního a společenského života, pak vyústily v otevřený boj. Boj! O co vlastně? Vánoční dění v ČT mělo mnoho aktérů a střetnutí probíhalo ve více rovinách. Chvílemi nebylo jasné, kdo s kým oč zápolí. Kdyby byly vánoční události naplánovány uměle, nikdy by nepřerostly v tak živelné hnutí. Občané by nechodili v mrazu na Václavské náměstí a ministři by se nevraceli z vánočních svátků. V tom boji šlo především o vyjasňování rolí a vlivu určitých společenských skupin (novináři, politici, odboráři). Zároveň šlo i o svobodný projev a o podobu televize veřejné služby. Kdo ji určuje? Kdo do ní má mluvit? Jak na straně "vzbouřenců", tak na straně "hodačovců" stáli lidé, kteří o ČT jako instituci smýšleli spíše kriticky. Mezi "vzbouřenými" redaktory byla převaha mladých lidí, kteří přišli do ČT až po nástupu Puchalského. Jan Kraus měl průběžně v ČT problémy a Břetislav Rychlík nemohl pochopit laxnost dlouholetých zaměstnanců studia Brno. Pro tvůrčího člověka, který přišel do ČT v druhé polovině 90. let a snažil se něco změnit, nebylo jednoduché stát se součástí organizace, která fungovala podivně a ne zrovna efektivně. "K užší otázce bych nyní zopakoval jen to, že jsem přesvědčen, že tento veřejnoprávní hybrid představuje velmi nejasnou a špatně definovanou konstrukci. Nepatřím k těm, a nepochybně ve sněmovně takoví jsou, kteří by chtěli tento hybrid vychýlit směrem k zestátnění ČT. Patřím naopak k těm, kteří by ji spíš chtěli privatizovat." (Václav Klaus 5. 1. 2001, 30. schůze PS Parlamentu ČR) ČT možná opravdu byla a snad dosud je veřejnoprávním hybridem. Na rozdíl od Václava Klause však lidé, kteří se loni v zimě scházeli na Kavčích horách a na Václavském náměstí, neviděli lék v privatizaci. ČT by už nebyla ani hybridem, ani televizí veřejné služby. Samotný návrh privatizace však naznačuje, jak jsem řekl, že otázkou není jen zpravodajství, ale místo veřejnoprávní televize samotné. Sotva uhlídáme ČT před vlivem politickým, už je na čase myslet, jak ji uchránit před partikulárními vlivy ekonomickými, před náporem jistých hospodářských či komerčních lobby, která jsou mimochodem také propojena s politickou mocí. To bych nazval stručně řečeno "berlusconizací" českého televizního prostoru. Pokud totiž existuje něco jako evropský model v této mediální oblasti, není to privatizace. Privatizaci bych nazval nestandardním řešením, což je termín zde také velmi oblíbený. Tento evropský model spočívá právě na konceptu, který je založen na rovnováze mezi veřejným a soukromým sektorem. (Jacques Rupnik 12. 1. 2001, 1. veřejné slyšení Senátu Parlamentu ČR) Boj o existenci a podobu televize veřejné služby stále trvá, i když méně živelně. Krize byla nejdříve skrytá, loni o Vánocích se projevila otevřeně, ale ve víru událostí došlo nejprve ke zmatení pojmů a k chaosu. Otázka České televize však musí být dořešena, a to ve prospěch společnosti, nikoliv smetena za stolu jako obtížná a málo srozumitelná věc. --- in Sedma generace 12/2001 Stále v bludném kruhu O pozadí krize v České televizi polemizují dva aktivní účastníci loňských událostí. František Mikš: Česká média po krizi v ČT jsou stejná, jako byla před krizí, to znamená velmi špatná a neprofesionální. Krize v ČT v tomto směru nic nezměnila ani k lepšímu, ani k horšímu. Velmi názorně však ukázala, čeho jsou lidé v médiích schopni, když jim někdo (ať už skutečně, či údajně) sáhne na jejich zájmy. (.) Příliš mnoho lidí cítilo (někteří oprávněně, jiní nikoliv), že s příchodem nového ředitele by mohli pozbýt výhod, které v rámci ČT (jako veřejnoprávní a v podstatě nekontrolované instituce) měli, a proto se jednotně postavili proti novému řediteli. Jedni se obávali o svá výhodná místa, jiní o své nové pořady a honoráře, další o peníze na filmy, o sponzorování filmového festivalu, někteří prostě proto, že v nových konkurenčních podmínkách ztratí práci nebo že budou muset začít tvrdě pracovat. To vytvořilo poměrně jednotnou televizní frontu hájící své zájmy. Byla to vcelku pochopitelná reakce. Nepochopitelné a nemravné však bylo to, jakými prostředky tato fronta vedla boj za svou věc, jak daleko byla ochotna zajít a jak demagogické argumenty používala - například o snaze normalizovat Českou televizi a o boji za svobodu slova. Vzpomeňme: nikdo nepolemizoval s tím, co Rada ČT vlastně prosazovala, proč odvolala generálního ředitele a proč zvolila nového. (.) Namísto věcné polemiky se televizní rebelové snažili členy rady vykreslit jako nemravné a nespolehlivé lidi, kteří si nezaslouží důvěru, neboť jsou řízeni stranickými sekretariáty. Miroslav Balaštík: To, co píšeš, Františku, je podle mne přinejmenším zjednodušení celého problému. Příznačné a přízračné. Sesazení a volba nového generálního ředitele byla pouze roznětkou pro otevřenou konfrontaci, ale nebyla její bezprostřední příčinou. Nemohu a nechci podsouvat tehdejším radním aprior- ní snahu dostat ČT pod vliv politických stran, jak se o tom posléze mluvilo, a to i přes to, že mnozí z vás své politické sympatie nijak netajili. Stejně tak nelze absolutně nic namítat proti snaze zlepšit fungování ČT a kontrolu jejího hospodaření. Rada se podle mne ocitla v klinči proto, že přisuzovala všem, kteří se (kromě ní) chtěli k provozu a programu televize vyjadřovat, pouze osobní (tj. utilitární, tj. nečisté) zájmy. Což koneckonců ukazuje i tvé vyjádření. Anebo rada tehdy podlehla sebebludu, že spolu s odpovědností na ni byla delegována i odbornost a kompetentnost. V té chvíli je samozřejmě jakákoliv diskuse zbytečná. (Jinak si neumím vysvětlit, proč jste, podle slov tehdejšího generálního ředitele Chmelíčka, ani nevyužili možnost seznámit se s provozem televize a proč jste de facto ignorovali žádosti různých profesních organizací o přijetí na zasedání rady). První veřejné vystoupení vůči Radě ČT (podepsané profesními svazy a nikoliv zaměstnanci ČT) bylo neseno právě v tomto duchu, a to ještě předtím než byl odvolán Dušan Chmelíček. Fakt, že rada ze zákona plní v ČT kontrolní funkci, jistě neznamená, že by neměla naslouchat těm, kdo v televizi pracují nebo s ní spolupracují. Paradoxem tehdejší rady zůstane, že orgán, který by kromě jiného měl dohlížet i na to, aby televize plnila roli média veřejné služby a čelila politickým tlakům, dokázal komunikovat právě jen s politiky. František Mikš: Především chci říci, že ty dva tři odstavce v úvodu tohoto rozhovoru, které redaktoři Sedmé generace zvolili jako odrazový můstek pro tuto diskusi, pocházejí z mé přednášky "Média po krizi v ČT", kterou jsem měl v březnu letošního roku na stejnojmenné konferenci konané v Brně. Poté byla otištěna v Revue Proglas 4/2001. Pokusil jsem se v ní shrnout zkušenosti nejen ze svého krátkého působení v Radě ČT, ale i zkušenosti dlouhodobější jako běžný konzument médií. Bližší zájemce o problematiku médií a České televize bych proto odkázal především k tomuto textu. Jinak jsem samozřejmě rád, že zde Mirek Balaštík, který byl jedním z protagonistů vánoční televizní vzpoury, píše o tom, že nemůže a nechce podsouvat bývalé Radě ČT snahu dostat televizi pod vliv politických stran ani že nic nenamítá proti zlepšování jejího hospodaření, o které rada usilovala. Škoda jen, že se tak hlasitě nevyslovil v době, kdy jeho "kolegové" typu Břetislava Rychlíka takovou demagogii vytvářeli a snažili se členy rady všemožně kompromitovat. Ale lépe pozdě než nikdy. Potvrzuje to jen absurdnost tvrzení, že v době televizní krize šlo o svobodu či nesvobodu slova, o snahu dostat televizi pod čísi vliv, například ODS. Myslím, že rozumně uvažující lidé, dokonce mezi samotnými "vzbouřenci" to tehdy velmi dobře věděli. Ale ta demagogie fungovala, přinášela "vzbouřencům" body, nahrávala jim a hlavně mobilizovala veřejnost proti radě. A tak ti chytřejší takticky mlčeli, kdežto ti s menšími rozlišovacími schopnostmi tuto demagogii vytvářeli. Snad tomu i sami nakonec začali věřit. Výsledek byl ale ten, že byla fakticky znemožněna jakákoli smysluplná diskuse o České televizi, ke které byla samozřejmě rada připravena. Ale teď k jednotlivým výtkám. Miroslav Balaštík píše, že prý Rada ČT podlehla sebebludu, že spolu s odpovědností na ni byla delegována i odbornost a kompetentnost. To přece není vůbec pravda. Rada nedělá odborná ani strategická rozhodnutí, pouze je kontrolním orgánem veřejnosti, řeší stížnosti občanů, schvaluje rozpočet a v rámci svých možností se snaží nahlížet do hospodaření televize. Její princip spočívá v tom, že jsou v ní především lidé mimo televizi, lidé s televizí nijak nespojení, a tudíž v ní nemající žádné zájmy. Zjednodušeně řečeno: Rada ČT hájí zájmy běžného diváka-poplatníka vůči zájmům různých televizních lobby, neboť ani v České televizi nepracují andělé, ale lidé sledující především svůj osobní prospěch. Jakou na toto chcete mít odbornost? Úkolem Rady ČT nebylo pořádat poznávací exkurze po bludištích na Kavčích horách, jakkoli by to mohlo být zábavné a hlavně bezkonfliktní, ale řešit konkrétní stížnost na konkrétní pořady a pokud možno tlačit televizi k tomu, aby hospodařila s vyrovnaným rozpočtem. Že to je role velmi nevděčná, nemusím asi zdůrazňovat. Nediskutovali jsme prý s profesními organizacemi, píše Miroslav Balaštík. Ale to opravdu nebylo v naší kompetenci, s nimi má diskutovat ředitel a vedení. Řeknu vám, jak v drtivé většině začínají a kde končí takové diskuse: u peněz a u toho, jak jich mají málo. Každý se snaží u nějakého radního lobovat za své zájmy, někoho ovlivnit. Ale to je nepřípustné. O těchto věcech rozhoduje generální ředitel a rada mu do nich nesmí zasahovat. Naopak rada si nemůže nechat od někoho z ČT nařizovat, kdo by měl či neměl být generálním ředitelem. To už by si ho opravdu mohli volit zaměstnanci sami a také si sami schvalovat rozpočet. Rada jako kontrolní orgán by měla naslouchat těm, kdo v televizi pracují nebo s ní spolupracují, píše Miroslav Balaštík. Jistě, a také jsme se o to snažili. Problém je ale v tom, že tyto hlasy znějí velmi protichůdně, jeden překrývá druhý, často jsou až v nenávistné opozici, jeden o druhém tvrdí, že ničemu nerozumí a snaží se ho z něčeho vyšachovat. Všichni vědí, co je pro ČT nejlepší a kdo televizi nejvíce škodí. Přiznám se, že jsem za svůj život ještě neviděl prostředí tak prosycené intrikami a nenávistí, jako je Česká televize. Myslím, že je to právě proto, že tato instituce zůstává jednou nohou stále hluboko v minulosti. Tyto spory jsou ovšem také v kompetenci generálního ředitele, nikoli Rady ČT, a ani si nedovedu představit, jak by je rada řešila. Kdo co bude točit, kdo a jak často se dostane na obrazovku, jaká bude celková strategie televize, to jsou ty kompetentní a odborné otázky, do kterých jsme se nechtěli řediteli plést, a tudíž jsme ani nenaslouchali různým skupinám v ČT. My jsme posuzovali pouze výsledek, to, co se dostane na obrazovku, většinou na základě nějaké stížnosti. A samozřejmě jsme se snažili udělat srovnání, co se za kolik točí, například ve srovnání s Brnem a Ostravou či soukromými televizemi. Myslím, že role Rady ČT a její možnosti něco v televizi ovlivnit je obecně přeceňována. Bývá také zbytečně démonizována, například těmi neuvěřitelně stupidními a stále dokola se opakujícími řečmi o politických tlacích. To samozřejmě odvádí pozornost od skutečných problémů v ČT, které již nejsou tak senzační, neboť většinou jde "jen" o peníze, zastaralou nevyhovující organizační strukturu, neprofesionalitu a nevyjasněné poslání. To vše ukazuje - spolu s dalším - na zvláštní druh nevěcnosti zakořeněné v tomto národě, na naši neschopnost podívat se na existující problémy reálně. Miroslav Balaštík: Myslím, že jsi to ne zcela pochopil. Tím, že jsem odmítl podsouvat radě politické zadání, jsem jen chtěl v této polemice převést diskusi do věcnější roviny a nezabývat se jen inkriminovanými telefonáty s poslanci. Rozhodně to nic nemění na tom, že rada nezvládla svou roli a její chybná rozhodnutí měla přímý vliv na odstartování tehdejší krize. To jsem říkal vždy a nemíním na tom nic měnit. Ale konkrétně. Píšeš, že rada nemá dělat odborná ani strategická rozhodnutí a že si nedovedeš představit, že by řešila např. to, "kdo a jak často se dostane na obrazovku". Pak se stačí jen podívat na zápis z vaší schůze 30. 11. 2000, kde kritizujete formát a moderátora diskusního pořadu ČT Naostro za to, že "před vážnými a věcnými problémy dostávají přednost témata zástupná a někdy až hloupá a že to jediné, čím se je moderátor schopen "blýsknout", je chytání daného politika za slovíčko, například, že před lety řekl nebo říkal něco jiného než nyní" (sic!). Naopak v témže zápisu jste ukázali, že máte docela jasnou představu o tom, jak by mělo vypadat zpravodajství ČT ze zasedání MMF a SB v Praze, které jste rovněž kritizovali. Na dotaz ředitele Chmelíčka, jak k tomuto názoru rada dospěla, jednomyslně odpověděla, že "jsou občané této země a televizní diváci, platící si službu veřejného vysílání". Možná je to ale jen chytání za slovíčka. Podle zákona však naopak do působnosti rady přímo patří: "vydávat stanoviska a doporučení týkající se programové nabídky (...) schvalovat dlouhodobé plány programového, technického a ekonomického rozvoje". Jako občan této země a koncesionář očekávám, že tato stanoviska budou odborná a kompetentní a že rada, která mne zastupuje, bude vykazovat, alespoň elementární snahu obeznámit se s chodem instituce, na jejíž fungování má dohlížet (už proto, aby se mohla vyznat v oněch protichůdně znějících hlasech, o nichž mluvíš). Rada ovšem přinejmenším stejně problematicky vykonávala i další své zákonem stanovené funkce. Nevím například, proč se vůbec nezabývala Kontrolní zprávou v TS Brno, kterou nechal vypracovat generální ředitel Chmelíček na základě stížnosti občanů, a už vůbec mi není jasné, jak za necelých 24 hodin po uzavření konkurzu mohla kvalifikovaně prostudovat 22 přihlášek na funkci ředitele a ještě ho zvolit. Stejně mne zaráží, jak vyplývá z tvého textu, že jste vycházeli z předpokladu (a nebylo přece ve vaší kompetenci to zjišťovat nebo ověřovat), že televize je plná vyžírků a lobbistů, s nimiž nemá cenu vůbec diskutovat, protože jim jde jen o peníze. A stejně nízké zájmy mají i ti, kdo se chtějí k televizi vyjadřovat, protože jinak by jim to asi nestálo za to. S takovým postojem se ovšem rada musela opravdu spoléhat jen na vlastní omezený rozum, v tom lepším případě, nebo hůř - na stranické direktivy. A ještě jedna obecnější poznámka. Televizní krize, kterou nazýváš vzpourou, nebyla od počátku ničím jiným, než vyjádřením nesouhlasu s rozhodováním rady. Je zcela legitimní, pokud k tomu občané využijí petic, shromáždění a třeba i stávky. Možná vás mátlo, že jste u těch desítek tisíc lidí, kteří nikdy neměli s televizí nic společného, nedokázali odhalit jejich zištné zájmy, a tím celou záležitost smést ze stolu. Ale právě v tomto směru je vánoční krize cennou zkušeností pro rozvíjení občanské společnosti: ukázalo se, že značné množství lidí uvažuje i v jiném horizontu, než je čtyřletá perioda parlamentních voleb, a má zájem vyjadřovat se k věcem veřejným i jinak, než jen hlasováním. Řekl bych, že se tím mimo jiné prolomila i ona "blbá nálada". František Mikš: To jsou stále dokola stejné fráze a obvinění, na které jsem už musel reagovat mnohokrát. Samozřejmě, že jsme se zabývali pořadem Naostro, moderovaným panem Šímou, protože na něj došla řada stížností. Lidé byli zkrátka zvyklí na předchozí formát, živou diskusi několika politiků vysílanou v neděli kolem oběda, a pořad se Šímou se jim nelíbil. Rada dospěla k názoru, že je neprofesionální, že jej moderátor nezvládá. Jediné, co jsme onou často zneužívanou větičkou (prý svědčící o naší snaze cenzurovat) chtěli říct, bylo to, že by se pan Šíma měl na debatu více připravovat, přečíst si také nějakou odbornou literaturu a především znát fakta. Že diskusní pořad tohoto typu nemůže být založen na chytání za slovo, na přetahování se s politikem a křečovité snaze ho "udělat". To se děje v "Kotli" paní Jílkové na Nově. Ale moderátor na veřejnoprávním kanále by měl vést s politikem odbornou a zasvěcenou debatu o problémech, které občana zajímají a které jsou podstatné. Musí být informovanější než paní Jílková v Kotli. Otázky samozřejmě mohou být tvrdé, ale také k věci, aby se divák něco dozvěděl. Nemůže se točit patnáct minut kolem toho, že se Klaus se Zemanem pohádali v parlamentní jídelně o jitrnici, a nechat stranou například rozpočet. To už je pro ten Kotel na Nově, který takovou "show" udělá lépe, a nikoli za peníze koncesionářů. Rovněž kvalitou zpravodajství ČT o zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze jsme se zabývali na základě konkrétních stížností. To vše ale je, domnívám se, v souladu s tím, co jsem zde již řekl: Rada ČT posuzuje pouze "výstup", tedy to, co se dostane na obrazovku, a to na základě nějaké stížnosti. O koncepci, kdo na obrazovku půjde a na jak dlouho, rozhoduje ředitel a vedení. A do toho jsme nikdy nemluvili. Pro jistotu to ještě zopakuji, neboť se zdá, že právě tomuto Mirek Balaštík nechce rozumět: Rada ČT je kontrolní orgán veřejnosti, zastupuje občany, a jako od takové se od ní odbornost (tedy praxe ve veřejnoprávních médiích) nečeká. (O co byla předchozí nebo současná rada odbornější, než byla ta naše?) Naopak vysoká odbornost (živá zkušenost s médii) se čeká od ředitele a vedení televize a zde mě velmi překvapilo, když jsem se dočetl, že Mirek Balaštík, který žádné takové zkušenosti nemá (a to, co tady říká, ho z toho jen usvědčuje) a nás kritizuje za neodbornost, se sám hlásí na místo ředitele brněnského televizního studia. To je něco, co jsem u intelektuálů vždy nesnášel: na jedné straně nesoudná, absolutní kritičnost k jiným bez znalosti faktů, na druhé straně zarážející nekritičnost k sobě samému. Morální imperativy a zásady pak létají mediálním prostorem, jak se to v dané chvíli hodí. Věřím tomu, že to Mirek Balaštík myslí dobře, ale dobré úmysly a zbytnělé sebevědomí bohužel nestačí: pouhé fráze o poznávání, komunikaci a "občanské společnosti" ještě krizi v žádné instituci nevyřešily. Nyní krátce ke dvěma dalším výtkám: Pokud jde o rychlý výběr ředitele, je to jedno z dalších klišé. Těch přihlášek na ředitele bylo možná 22, už si přesně nepamatuji, ale každý, kdo se někdy účastnil podobného výběru (M. Balaštík asi ne), dobře ví, že zhruba polovina přihlášek bývá špatně podaných (jsou vyřazeny z formálních důvodů), z dalších nemá polovina uchazečů absolutně žádnou praxi, patřičné vzdělání nebo nějaký jiný nezbytný předpoklad. Takže vám nakonec stejně zůstane těch pět šest jmen, které už dobře znáte, o kterých se mluvilo od začátku. Prostudovat pozorně těch pět šest desetistránkových projektů pak není takový problém. Mohli jsme samozřejmě dělat kolem volby mediální divadlo a natahovat ji. Jako například současná rada, které trvalo několik měsíců, než vlastně pouze potvrdila sněmovnou dosazeného generálního ředitele Balvína. K ničemu by to ale nebylo a navíc bylo třeba urychleně řešit problémy s novým rozpočtem. Zprávou o TS Brno jsme se zabývali mnohokrát a dospěli jsme k názoru, že oproti Praze je hospodaření brněnského studia mnohem transparentnější. Navíc jsme měli silné podezření, že zpráva Chmelíčkovy komise je zmanipulovaná, neobjektivní a má odvést pozornost od problémů v Praze. Pokud by si Mirek Balaštík prostudoval pozorně výsledky nedávného auditu celé ČT, pak by zjistil, že jsme měli pravdu. Stojí tam i černé na bílém, že zpráva Chmelíčkovy komise je zaujatá a neobjektivní. Lidsky mě také velmi pobuřovala mediální štvanice, kterou skupina brněnských intelektuálů a umělců rozpoutala proti Zdeňku Drahošovi, v podstatě bez důkazů, jenom proto, že neschválil některé problémové projekty a vysoké honoráře, které si za ně jejich tvůrci nárokovali. Vše kolem útoků na Drahoše bylo podivné a rada pro jeho setrvání ve funkci hlasovala jednohlasně. Stál za ním i Miloš Rejchrt, který později po odvolání Chmelíčka z rady na protest odstoupil. Nakonec si neodpustím ještě jednu poznámku na téma odbornost-neodbornost a na téma hospodaření. Jedním z mála pozitivních výsledků televizní rebelie z přelomu roku bylo to, že nová Rada ČT dostala možnost zřídit si pětičlennou kon-trolní a poradní ekonomickou komisi, neboť sama může jen velmi těžko proniknout do finančních spletitostí České televize. Jmenuje se Dozorčí komise Rady České televize a skládá se ze samých ekonomů, tedy odborníků. Tato dozorčí ekonomická komise Radě ČT jednomyslně nedoporučila schválit schodek rozpočtu ČT ve výši 312 milionů Kč. Rada jej přesto velkou většinou schválila, proti byl jen Milan Knížák, dva členové se zdrželi. Kdo pozorně sledoval události kolem krize v ČT z přelomu roku, dobře ví, že vše bylo odstartováno právě sporem o téměř půlmilionový schodek v rozpočtu, který naše rada odmítla řediteli Chmelíčkovi schválit. Ten následně odmítl vypracovat rozpočet vyrovnaný a radě nezbylo, než přikročit k jeho odvolání. To jsou skutečné příčiny televizní krize, nikoli nějaké politické tlaky. Jak je vidět, současná rada se z toho dobře poučila a navzdory jednomyslnému doporučení ekonomů se pod schodkový rozpočet podepsala. V podstatě tak rezignovala na svoji funkci. František Mikš, vedoucí Institutu pro politiku a kulturu CDK, šéfredaktor Revue Proglas, v době televizní krize byl členem Rady ČT. Miroslav Balaštík, od roku 1993 redaktor, od roku 1995 šéfredaktor časopisu Host, člen iniciativy Brno 20/21 a ČT - věc veřejná. -----------------