| --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- CT-protest - neoficiální stránky |
|||
| Úvodní stránka Clanky Kontakty Portal ZVONU Politické linky Zpravodajské linky PRESSKARTEL AUDIOVIZE |
Televize veřejné služby pro třetí tisíciletí Ivo Mathé I. Východiska a perspektivy „Veřejné vysílání by nikdy nemělo vyhledávat falešný pocit bezpečí kulturního ghetta, stejně jako by se nemělo pokoušet kopírovat populistické pokleslé manýry deregulované komerční televize. Musí pokračovat v úsilí o popularitu s elegancí, stylem, hloubkou pohledu a perfektním řemeslem ve všech žánrových oblastech, protože jestliže toto vysílání nebude populární, tj. jestliže nebude poskytovat kvalitní služby velkému počtu lidí všemi druhy programových typů, jak potom bude moci tvrdit, že je vysíláním veřejné služby?" Michael Tracey, 1993 Na sklonku roku 1991 neexistovala v České a Slovenské Federativní Republice služba veřejnosti televizním vysíláním v tom smyslu, jak je chápána v zemích Evropské unie. Tehdejší státní Československá televize nesla ještě mnohá stigmata předchozí doby a nebyla schopna plnit úkoly, které tehdy nově přijaté legislativní normy televizi veřejné služby ukládaly. Když byla v lednu 1992 založena Česká televize, která slovy zákona „poskytuje službu veřejnosti České republiky tvorbou a šířením televizních programů na celém území České republiky", musela se vyrovnat s komplikovaným dědictvím a obstát v několika obtížných zkouškách, z nichž nejsložitější ji očekávala se zavedením plnohodnotného duálního systému televizního vysílání v roce 1994. Pracovala přitom – v podmínkách průměrné meziroční desetiprocentní inflace – s příjmy, které absolutně a dokonce i nominálně stagnovaly; teprve v roce 1997 poprvé přesáhly úroveň roku 1993! Navzdory tomu vstupuje Česká televize do roku 1998 jako plně nezávislá, sebevědomá a renomovaná instituce na velmi vysoké evropské úrovni, jíž podle výzkumů veřejného mínění přikládá důvěru většina obyvatel země. Po celou dobu své existence Česká televize stále zvyšovala rozsah i kvalitu poskytovaných služeb, vytrvale modernizovala své technické zázemí a vybudovala si i v zahraničí značný respekt kvalitou, rozmanitostí a úspěšným uplatňováním své produkce, stejně jako šíří programové nabídky a příznivou diváckou odezvou na ni. Propracovaná struktura vysílání na dvou plně emancipovaných a přitom vzájemně se doplňujících vysílacích okruzích nalezla po téměř završeném dobudování sítě vysílačů a převaděčů okruhu ČT2 a po logickém poklesu sledovanosti v letech 1994 – 1995 statisticky významnou skupinu stálých adresátů; podíl České televize na zájmu diváků od posledního čtvrtletí roku 1995 neustále stoupá a zavedení elektronického měření sledovanosti v roce 1997 ukázalo, že tento vzestup v posledním období byl nedoceněn. Přitom organizační struktura České televize, velmi jednoduchá a průhledná, založená na důsledném oddělení role televize coby výrobce a coby vysílatele a na producentském systému, podobném modelu BBC, je postavena na přesně vymezených kompetencích a zřetelných (a tedy snadno kontrolovatelných) finančních tocích. Jedině díky tomu mohla Česká televize vždy své finanční závazky plnit včas a ve správné výši a stojí na prahu nové etapy své existence s velmi dobrou pověstí, skvělým bankovním ratingem, nezatížena dluhy nebo úvěry. V nejbli_ších letech bude Česká televize čelit, tak jako ostatní evropští vysílatelé veřejné služby, na jejichž úroveň se za krátkou dobu své existence propracovala, rozsáhlým a hlubokým technologickým změnám, spojeným s největším převratem v televizním vysílání od dob jeho počátků. Lze sice důvodně předpokládat, že nástup (terestrického) digitálního vysílání bude v malých evropských státech s omezeným mediálním trhem, oddělených navíc od okolních zemí ještě stále citelnou jazykovou bariérou, poněkud pomalejší, ale přesto k němu dojde v horizontu nejvýše pěti až šesti let. Nepochybně bude provázen postupnou změnou diváckých návyků a pronikavou restrukturalizací skupin diváků typických pro dnes dominujících stanice. Proto je na místě otázka, jak je Česká televize na období 1998 – 2004 připravena, jak vymezuje svou roli v době těchto proměn a jak konkrétně hodlá naplňovat své poslání ve změněných podmínkách. Jako odpověď na tuto otázku předkládám následující projekt a přílohu k němu. II. Návod k pou_ití Abych vyhověl požadavku Rady České televize, formulovaném v podmínkách pro účast ve výběrovém řízení, rozdělil jsem text následujícím způsobem: písmene a) odstavce Zadání projektu se týká část III. Limity legitimity na začátku roku 1998, členěná dále na III. a) Zpravodajství a diskusní pořady, III. b) Publicistická a dokumentární tvorba, III. c) Dramatická tvorba, III. d) Trendy vývoje a evropské souvislosti; písmene b) odstavce Zadání projektu část IV. Ekonomická efektivita jako conditio sine qua non veřejné služby, členěná dále na IV. a) Struktura příjmů České televize a předpoklady jejího vývoje, IV. b) Předvídatelné změny ve struktuře nákladů na výrobu a vysílání České televize v nejbli_ších letech, IV. c) Prostor k úsporám IV. d) Efektivita a kontrolní mechanismy; a písmene c) odstavce Zadání projektu část V. Jednoduchý, pružný a adaptabilní systém řízení pro televizi veřejné služby na prahu třetího tisíciletí členěná dále na V. a) Producentský systém jako východisko, V. b) Zřetelný sled kompetencí a odpovědnosti, V. c) Vztah k veřejnosti V. d) Cesty redukce počtu zaměstnanců při zachování všech funkcí televize veřejné služby v plném rozsahu. Nad rámec požadavků Rady České televize pak zařazuji část VI. Úskalí nadcházejících technologických změn a s nimi související proměny role televizí veřejné služby členěnou dále na VI. a) Digitální televize jako problém sociální a psychologický, VI. b) Pilíře úlohy televize veřejné služby ve světě nových médií, VI. c) Česká televize a digitální vysílání; a část VII. Místo České televize v občanské společnosti počátku třetího tisíciletí. Tímto členěním jsem se snažil respektovat jak požadavky Rady České televize, tak (co do míry podrobnosti) i potřeby komplexního popisu realizovatelného projektu dalšího rozvoje České televize. Na závěr jsem pokládal za nezbytné formulovat svou vizi úlohy televize veřejné služby v evropské společnosti krátce po roce 2000 obecně, byť aplikovanou konkrétně na postavení České televize, neboť bez této představy by jednotlivé dílčí kroky zůstaly souborem chaotických opatření bez příslušného synergického efektu, který jedině může současně zlepšit služby i efektivitu vysílatele veřejné služby a zároveň mu vytyčuje jasný cíl. III. Limity legitimity na začátku roku 1998 Zákonný rámec působení České televize je určen vedle obecně platných právních norem především zákonem č. 468/1991 Sb., ze dne 30. října 1991 o provozování rozhlasového a televizního vysílání a speciálním zákonem č. 483/1991 Sb., ze dne 7. listopadu 1991 o České televizi (oba ve znění pozdějších předpisů). Tyto právní normy byly přijaty v době, kdy v České republice chyběla jakákoli zkušenost s duálním systémem televizního vysílání, jehož existenci teprve předjímaly. Definují proto úlohu České televize jako vysílatele ze zákona relativně obecně. Přesto jsou v tomto ohledu koncipovány velmi moderně, nevyžadují podstatných změn a představují kvalitní základ pro podrobnější charakteristiku úkolů televize veřejné služby v České republice na prahu třetího tisíciletí. Potřeba podrobné a velmi konkrétní definice úlohy vysílatele ze zákona, zakotvené v jejím konstitutivním dokumentu přijímaném Radou České televize , vyplývá ze zahraničních zkušeností. Razantní nástup provozovatelů televizního vysílání na komerční bázi koncem 80. a počátkem 90. let vyvolal v mnoha evropských zemích snahu po změnách legislativy ve prospěch soukromých vysílatelů a zpochybnění legitimity existence plnoformátových veřejnoprávních televizí. Ze samotného charakteru plnoformátových terestricky vysílajících stanic však vyplývá zřejmá, byť představiteli soukromých televizních stanic často opomíjená skutečnost, že základem legitimity vysílání veřejné služby je uspokojování zájmů a potřeb diváků – plátců televizních poplatků. Z obdobného chápání úkolů veřejnoprávní televize vychází ostatně i zákon č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, když v § 9 Zvláštní povinnosti a oprávnění provozovatelů ze zákona, odst. (2), písmeno b) ukládá veřejnoprávním elektronickým médiím „zajistit různorodou skladbu pořadů, které ve svém celku mají vyjít vstříc zájmům všech vrstev obyvatelstva". Zákon č. 483/1991 Sb. se programovou nabídkou zabývá jen velmi obecně, když v § 2 o České televizi říká, že „jejím posláním je poskytovat objektivní, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů, rozvíjet kulturní identitu českého národa a národnostních a etnických menšin v České republice, zprostředkovávat ekologické informace, sloužit vzdělávání, výchově mladé generace a přispívat k zábavě diváků". Na základě praktických zkušeností z let 1992 – 1997, kdy ustavení duálního systému vysílání zcela změnilo a diferencovalo divácké návyky občanů České republiky, zvýšilo jejich požadavky na kvalitu a dostupnost poskytovaných služeb a zároveň je naučilo rozpoznávat nabídku komerčních a veřejnoprávních vysílacích okruhů, lze tyto formulace v mnohém upřesnit. Elektronické měření sledovanosti, zavedené v roce 1997, přineslo v tomto směru České televizi velmi pozitivní zprávu: proti předchozím způsobům průzkumů výrazně stoupl podíl jejích diváků a ve vybraných sociodemografických skupinách, např. mezi vysokoškolsky vzdělanými diváky získala Česká televize dokonce dominantní postavení, což svědčí o tom, že své úkoly v duchu obou právních norem, upravujících její existenci, důsledně plní. Nabízí se logické členění této konkretizace podle typických oblastí televizní výroby a vysílání. III. a) Zpravodajství a diskusní pořady Zákon České televizi ukládá poskytovat „objektivní, všestranné a vyvá_ené informace". Česká televize o to usiluje dvanácti plnohodnotnými pravidelně inovovanými zpravodajskými relacemi, dostupnými v krátkých intervalech v průběhu celého dne . Škálu formátů zpravodajských pořadů doplňují relace věnované dění v regionech a specializovaný komentovaný pořad „21". Zprávy, Večerníky, Události i „21" proporcionálně pokrývají dění doma i v zahraničí a všechny podstatné oblasti života společnosti, čímž se významně odlišují od zpravodajské nabídky komerčních stanic. O dění v zahraničí informuje Česká televize bezesporu zdaleka nejdůkladněji a nejzasvěceněji ze všech českých vysílatelů, což nabývá mimořádné důležitosti ve chvíli, kdy se Česká republika uchází o vstup do Evropské unie a prochází ratifikačním procesem dohody o přistoupení k NATO. Síť domácích zpravodajů bude upravena v souvislosti s ustanovením tzv. VÚSC a zahraniční síť by měla být obohacena o posty ve Varšavě (již v roce 1998) a výhledově (v závislosti na ekonomických možnostech) ve Washingtonu D.C., v Paříži a případně na Dálném Východě . Charakteristickými rysy zpravodajského servisu televize veřejné služby musí být všestrannost a maximální dostupnost, neboť právě tyto vlastnosti posilují legitimitu vysílání veřejné služby v oblasti zpravodajství. Jedním z měřítek úspěchu takto chápané strategie je i vysoká míra důvěryhodnosti, kterou zpravodajství České televize pravidelně přisuzují respondenti výzkumů veřejného mínění. V principu lze informační servis rozvíjet (vedle neustálého tlaku na profesionalitu, kvalitu a žánrovou vybroušenost formátů) především ve dvou směrech: vyšší frekvencí všeobecně koncipovaných relací a nabídkou specializovaného zpravodajství, kde dosud citelně chybí zejména pořad poskytující prakticky využitelné informace ekonomického charakteru. Do obohacování zpravodajského servisu bude možno zahrnout stálé zkvalitňování zpravodajské části teletextu České televize (zůstane i na internetu) i rozvíjení specializované relace Panorama (od roku 1998). Revoluční změnou bude v souvislosti s možností digitální terestrické distribuce televizního signálu ještě před rokem 2000 příprava celodenně vysílaného zpravodajského okruhu (zřejmě pod názvem ČT-News). Obdobná situace existuje i v oblasti diskusních pořadů. Jejich posláním je nabízet pestrou paletu názorů významných reprezentantů veřejného života tak, aby hlavní názorové proudy byly zastoupeny pokud možno rovnoměrně a vyváženě. Nejde zdaleka jen o diskuse politické, ale také o monotematické debaty nezávislých odborníků o závažných problémech společnosti. Nelze opomíjet ani atraktivní diskusní pořady netradičního typu s velmi důležitým prvkem interaktivity, které prostřednictvím „herní" složky přispívají k upoutání pozornosti diváků ke klíčovým problémům politické, ekonomické a sociální situace a zároveň jim pomáhají v jejich individuální orientaci. Cílem České televize v této oblasti by mělo být další rozšiřování okruhu účastníků diskusních pořadů, zejména z řad kvalifikovaných odborníků a osobností stojících mimo politické strany a požívajících všeobecné vážnosti a úcty, a neúnavné objevování nových či ověřování existujících a oživování zapomenutých formátů diskusních pořadů. V roce 1998 bude takovou novinkou měsíčník Pro i proti. Periodicita a vysílací časy těchto pořadů budou nezbytně podřízeny požadavku všeobecné dostupnosti divákům. V praxi to znamená, že mají buď týdenní periodicitu, která při zachování pevného vysílacího času vytváří silný divácký návyk, nebo se střídají ve shodném vysílacím čase dva až čtyři formáty, u nichž lze předpokládat identickou cílovou skupinu. Stabilitou nabídky musí Česká televize pokračovat ve vyrovnané sledovanosti těchto pořadů; sociodemografická struktura jejich diváků pak svědčí o tom, že jimi veřejnoprávní televize zasahuje kategorii tzv. opinion makers, což dovoluje soudit, že její diskusní pořady naplňují své poslání. V nejbližší budoucnosti musí Česká televize jako vysílatel ze zákona počítat také se zpravodajským a publicistickým pokrytím předčasných a později řádných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a být připravena i na mimořádné povinnosti, které jí budou uloženy nezbytnou novelou zákona č. 247/1995 Sb. Během přípravy a průběhu voleb bude přirozeně dbát na úzkostlivé dodržování profesionální etiky, neboť úloha vysílatele veřejné služby v takových obdobích (také kvůli jeho vysoké věrohodnosti) mimořádně vzrůstá. Zejména zpravodajské a diskusní pořady se ve struktuře vysílání žádné seriózní televizní a rozhlasové stanice neobejdou bez zajištění vysoce profesionální zpětné vazby. Proto bude Česká televize i nadále pokračovat v zadávání nezávislých odborných expertiz zpravodajských a diskusních pořadů s požadavkem na formulaci konkrétních kritických připomínek a hodnocení. V této oblasti se nabízí široké mo_nosti spolupráce a koordinace vedení České televize s Radou České televize; to je současně cesta k úspornějšímu a efektivnějšímu využívání finančních zdrojů. Nesmírně důležité je, aby se výsledky jednotlivých expertiz dostávaly rychle, přímo a pouze ke svým skutečným adresátům, protože jinak jejich použitelnost, byť by byly sebelépe zpracovány, prudce klesá. III. b) Publicistická a dokumentární tvorba Úlohu poskytovat „objektivní, všestranné a vyvá_ené informace" však Česká televize plní a bude plnit též prostřednictvím pestré škály publicistických a dokumentárních formátů. Musí jimi pokrývat všechny důležité sféry života společnosti, reflektovat společenské procesy, k nimž dochází, upozorňovat na existující problémy (čímž slouží především ohroženým a postiženým a soustřeďuje na jejich osud pozornost veřejnosti), ale také – v duchu zákona 483/1991 Sb., který praví, že Česká televize naplňuje své poslání také tím, že „vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání" – uchovávat důležité a v současných podmínkách jinými cestami nezískatelné svědectví o dnešní době pro futuro. Česká televize neslouží jenom potřebě okamžiku, ale navazuje na dlouhou tradici českého filmového dokumentu, formuje ji a udržuje; svou existencí je již dnes jedinou zárukou jejího trvání. V této nezastupitelné aktivitě musí s velkou odpovědností k příštím generacím pokračovat. S vědomím tohoto zadání bude Česká televize vytvářet velký prostor pro publicistickou a dokumentární tvorbu – od účelové a svým založením služebné, jejímž posláním je pomáhat občanům řešit každodenní problémy, až po portréty, záměrně uchovávající podobu, myšlenky i osobitý projev významných osobností tohoto století. Tzv. investigativní publicistiku musí přinášet několik paralelních cyklů. Česká televize bude mapovat život nejrůznějších přesně definovaných sociálních skupin. Povinnost „zprostředkovávat ekologické informace" musí Česká televize naplňovat nad rámec zpravodajských vstupů i přínosnými a účinnými magazíny. Velký důraz na kvalitu a snadnou dostupnost klade Česká televize také v oblasti vzdělávacích pořadů, které, ať už i nadále řazeny do dramaturgicky koncepčních bloků a cyklů, či uváděny samostatně, budou mít ve vysílání stále zřetelnější podíl. Mimořádný význam a divácký úspěch mají také řady hodinových dokumentů o společnosti. Vytvářením atraktivního prostoru pro českou dokumentární tvorbu se Česká televize již stala a každopádně zůstane jedinou nositelkou této důležité tradice v rámci české audiovizuální kultury. Zvláštní kapitolu ve vysílacím schématu České televize představují cyklické pořady, určené přesně definovaným, ale geograficky velmi rozptýleným cílovým skupinám: etnickým menšinám, seniorům nebo zdravotně a smyslově postiženým (jimiž usiluje o integraci postižených do „normální" společnosti). V oblasti péče o sluchově postižené bude její služba ještě dlouhá léta nenahraditelná. Podobnou službu totiž žádný klasický televizní vysílatel, bez ohledu na svůj statut, nemůže poskytovat separátně, ale jen a pouze jako součást plnoformátového vysílacího okruhu. Pokud tedy televize veřejné služby odvozuje svou legitimitu v neposlední řadě od publicistické a dokumentární tvorby a v jejím rámci od poskytování služby menšinám, nemůže to činit odděleně od svých ostatních aktivit výrobce a vysílatele. Blížící se milenium bude tématem řady často multikoprodukčních projektů podporovaných především vysílateli ze zemí založených na křesťansko-židovské kulturní tradici. Česká televize bude na základě koncepčně propracované dramaturgické rozvahy do těch nejlepších zapojena. III. c) Dramatická tvorba Zákon č. 468/1991 Sb. ukládá v § 9, odst. (2), písmeno c) České televizi také „vyrábět nebo nechat vyrábět významný podíl vysílaných pořadů tak, aby byla zachována kulturní identita národů, národností a etnických menšin ... a podporován rozvoj domácí a evropské audiovizuální tvorby". Je to sice ustanovení nepříliš konkrétní, ale přesto představuje první krok k budoucí harmonizaci právního řádu České republiky s legislativními normami Evropské unie. V oblasti dramatické tvorby Česká televize naplňuje toto své poslání několika způsoby: dbá a bude pečovat o specificky televizní dramatické tvary (hra, inscenace, pohádka, televizní film), vyrábí seriály, a vzhledem k situaci kinematografie v České republice se stala také nejvýznamnějším producentem a koproducentem nových českých filmů. I nadále zůstává hlavním úkolem obnovení divácké důvěry v původní českou televizní dramatickou tvorbu a zájmu o ni v konkurenci záplavy importovaných akčních seriálových a filmových příběhů, komedií a dramat. K základním předpokladům patří vnímání dramaturgie původní dramatické produkce jako celku, vědomí diváckého očekávání, správně zvolený poměr mezi látkami a realizacemi tradičnějšího a méně tradičního či experimentálního rázu, vyjádřený i v nasazování do vysílání. Charakteristickým znakem hraných děl z produkce České televize od jejího založení byla a nadále bude inteligentní dramaturgie, jednoznačně směřující ke kvalitě. Tvorbou původních televizních seriálů, které získaly mimořádný divácký úspěch, např. Přítelkyně z domu smutku, Konec velkých prázdnin, nebo Zdivočelá země, tedy adaptace náročných literárních děl, přispívá Česká televize k popularizaci současné české literatury. Televizní drama pak nadále nabízí prostor k experimentům, pomáhá nalézat nové nadějné filmové a televizní tvůrce a zároveň udržuje důležitou tradici, která se stala součástí evropské i světové televizní a filmové kultury. Prestižní platformou k uplatnění vysokých etických a estetických kritérií je filmová tvorba, kde Česká televize sleduje tutéž linii ještě přísněji: zcela mimořádný úspěch filmu Kolja byl podmíněn nejen úrovní jeho realizace, ale také jeho zřejmým etickým nábojem. Důraznou protirasistickou notou zaznívá i v zahraničí oceněný snímek Marian (vysílání v roce 1998), výmluvnou reflexí temného období našich moderních dějin je film Bumerang (vysílání v únoru 1998). Ani v oblasti filmových pohádek se Česká televize nezpronevěřuje svému poslání a úspěšně zpřístupňuje v podobě filmových adaptací klasické české literární předlohy; v této oblasti stojí nejnověji za zmínku snímek Lotrando a Zubejda (vysílání o vánocích 1998). V souvislosti s filmovou produkcí nutně vyvstává otázka, zda veřejnoprávní výrobce a vysílatel může legitimně investovat do filmové produkce, procházející před televizním uvedením běžnou distribucí. Jednoznačnou odpověď na ni dnes dávají ceny vysílacích práv k domácím i zahraničním filmům, dosahující často miliónových částek za jedno uvedení v prime-time (a jednu automatickou reprízu mimo hlavní vysílací čas). V tomto kontextu je investice do kvalitního a divácky úspěšného filmu, jehož vysílací práva získává Česká televize pro území České republiky prakticky bez omezení (na 50 let), zdrojem velmi značných úspor v mnoha příštích letech. Nejde tedy jen o obohacování národního kulturního dědictví, ale také o počínání z hlediska televize jako vysílatele ekonomicky mimořádně rozumné a perspektivní; kvalitní dramaturgie, kterou se České televizi podařilo vybudovat a udržet, zde stále bude nezbytnou podmínkou úspěchu. Sledovanost, odborné i divácké hodnocení by měly odpovídat váze, kterou Česká televize původní dramatické tvorbě přikládá. Česká televize však není jenom výrobcem, ale musí zůstat také vysílatelem s mimořádnou úlohou při zpřístupňování národního kulturního dědictví divákům. Nejde pouze o oblast filmové a televizní tvorby, ale také o mnohdy proslulé divadelní inscenace, které zůstávají zachovány pouze a jedině v archivu České televize. Zákon sice říká, že Česká televize naplňuje své poslání také tím, že „vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání jako součásti národního kulturního bohatství", ale dále tuto povinnost nespecifikuje. Česká televize však tyto fondy bude nejen vytvářet, ale také zpřístupňovat. Průběžným dlouhodobě koncipovaným využíváním rozsáhlých fondů tak i v budoucnu zůstane v povědomí veřejnosti živé umění velkých herců a režisérů, na jejichž odkaz v mnohém navazují současní tvůrci, které sama možnost tohoto srovnání motivuje k vrcholným výkonům. Česká televize exploatuje nejen fondy vlastní, ale systematicky a cílevědomě čerpá také z fondů Národního filmového archivu, a to nesrovnatelně častěji a mnohostranněji a podle zcela jiného klíče než ostatní televizní vysílatelé. Má-li i v nastupujících generacích zůstat obecné povědomí o tradici české filmové tvorby, o jejích kořenech, vývoji, podmiňujícím dnešní úspěchy, o její logice i společenském kontextu, je nutné v určitých intervalech, počitatelných v letech, znovu uvádět klasická díla české kinematografie v bohatém a promyšleném výběru, přizpůsobeném tak, aby vytvářel atraktivní tematické cykly, série postavené na významných hereckých osobnostech, případně řady, postihující filmografii vývojově důležitých domácích režisérů. Česká televize to musí činit promyšleně i v budoucnu, neboť díla, uzavřená v archivech a známá jenom z příruček, jsou z hlediska běžného diváka i z hlediska uchovávání národní kultury mrtvá. Důsledné a na prvotřídní dramaturgii založené využívání archivních fondů Českou televizí bude mít tedy nepochybně přímý vliv i na úroveň nové divadelní, filmové a televizní tvorby. Velkou autoritu přináší České televizi rovněž podobně systematický přístup k vrcholným dílům kinematografie světové. V paralelních řadách Filmových klubů, orientovaných na často kompletní série děl velkých tvůrců, národní kinematografie (a to mnohdy z pohledu evropského diváka málo známé, a přesto zajímavé a inspirativní) nebo na tematické cykly, nabízí v několikaletých periodách stále širší spektrum světové filmové klasiky. Přímo a nezprostředkovaně získává český divák možnost osvojit si znalosti, které by měly náležet k nezbytné výbavě kulturního člověka kdekoliv na světě. Stabilní vysílací časy těchto filmových klubů budou voleny tak, aby respektovaly životní rytmus potenciálních diváků. Systém zpřístupňování bohatství české, evropské a světové kinematografie, který Česká televize uplatňuje, je již dnes neobyčejně propracovaný a může být její chloubou nejen mezi evropskými televizními vysílateli: představuje patrně nejlepší a nejdostupnější službu svého druhu, jakou kterákoli evropská televize veřejné služby svým divákům nabízí. Také toto dlouholeté působení České televize se pochopitelně bude odrážet na kvalitě národní kinematografie a povede k jejímu mezinárodnímu uznání. I z této zpětné vazby může Česká televize odvozovat díl své legitimity: hřivnu svěřenou náležitě rozmnožuje. III. d) Trendy vývoje a evropské souvislosti S vě-do-mím své-ho po-sta-ve-ní je Čes-ká te-le-vi-ze od-hod-lá-na vy-ví-jet čin-nost ja-ko svo-bod-né mé-dium při re-spek-to-vá-ní zá-ko-nů Čes-ké re-pub-li-ky a usta-no-ve-ní mezi-ná-rod-ních úm-luv, pře-de-vším De-kla-ra-ce o mé-diích v de-mo-kra-tic-ké spo-lečnos-ti, re-zo-lu-cí při-ja-tých 4. Evrop-skou mi-nis-ter-skou kon-fe-ren-cí o mas-me-diální po-li-ti-ce a nejnověji – Směrnice Evropské unie o televizi bez hranic. Z tempa rozvoje nových technologií a jejich pronikání ke stále širšímu okruhu uživatelů vyplývá, že televize veřejné služby v Evropě budou v režimu analogového terestricky šířeného vysílání sloužit v blízké budoucnosti diferencujícímu se publiku: na jedné straně stárnoucí, spořivé a technologickému vývoji neochotně se přizpůsobující části populace, která si nebude schopna či ochotna opatřit přijímače a dekodéry nutné k podmíněnému příjmu nabídky placených (pay-TV, pay-per-view apod.) programů, a pak dětem a mládeži. Zároveň však bude jedním ze základních zdrojů informací také pro občany se zájmem o věci veřejné, protože zůstane médiem, jehož věrohodnost je odvozována od důsledné kontroly, které je ve svém působení veřejnoprávní televize neustále podrobována. Je to vývoj, který bude kulminovat okolo roku 2000 a zasáhne i Českou republiku. Povinností České televize je tento vývoj předvídat a zpřístupňovat nabídku nejrůznějších formátů zpravodajských pořadů od všeobecných až po regionálně nebo tematicky specializované, reflektovat společenský vývoj, poskytovat služby slabým a ohroženým sociálním skupinám a zajišťovat praktický informační servis všem, kteří jsou na vysílání televize veřejné služby v tomto smyslu závislí. Druhý pól nabídky musejí představovat pořady adresované mladým a nejmladším divákům, pořady, které jim napomohou v hodnotové orientaci i společenském uplatnění, které budou nenásilnou formou rozšiřovat jejich vzdělání a prohlubovat zájem o kulturní dědictví a bohatství. Samozřejmě musí zůstat zachován celý stávající servis, neboť služba občanské společnosti je nejhlubším základem legitimity existence každé veřejnoprávní televize. Česká televize v žádném případě nesmí rezignovat na využívání nejnovějších technologií ve výrobě a vysílání – viz část VI. Musí nadále zásadním způsobem garantovat nejen rozvoj domácí televizní a filmové produkce v oblasti dramatické tvorby, ale také tradiční animované tvorby a dokumentu, za jejichž přežití v České republice již dnes nese veškerou odpovědnost. Stojí před nesmírně těžkým úkolem: musí počítat s tím, že vychová a současným technologiím naučí stále se rozšiřující okruh mladých tvůrců, kteří ji budou i opouštět, přitahováni finančně nesrovnatelně lepšími podmínkami v komerčních televizích a výrobnách. Přesto nesmí Česká televize opustit jednoznačně deklarovanou linii poskytování prostoru začínajícím tvůrcům, neboť i v tom spočívá jeden z jejích důležitých úkolů. Je správkyní a spolutvůrkyní národního kulturního bohatství a ani v jedné z těchto rolí neobstojí, nebude-li pokračovat ještě intenzivněji než doposud v nejužších možných kontaktech s nastupujícími generacemi filmových a televizních tvůrců, rezignuje-li na hledání a spolehne-li se na „vyzkoušené jistoty". Po šesti letech existence má Česká televize velkou autoritu mezi diváky, je pojmem v zahraničí, institucí solidní a hrdou, jedním z důležitých pilířů demokratické občanské společnosti v České republice. Zprostředkovává divákům propracovaným a účinným způsobem důležité složky národního a evropského kulturního dědictví, obnovuje znalost klasických děl světové kinematografie i české divadelní tvorby, ale zároveň se nikdy neuzavřela a neuzavírá experimentu, ambicím a aspiracím čerstvých absolventů odborných škol a nadaných mladých tvůrců. Stojí za ní objemné katalogy odvedené práce, moderně vybavená pracoviště, kvalifikované týmy, nadpoloviční důvěra všech televizních diváků v České republice a stálá přízeň přibližně 40 % celé populace, což je výsledek, jímž se v současnosti nemůže chlubit žádný jiný vysílatel veřejné služby v Evropě, s výjimkou švédské SVT a britské BBC. To je zdrojem jejího sebevědomí, ale zároveň také závazkem do budoucna. Česká televize je příkladně zapojena v procesu integrace do příslušných evropských a mezinárodních struktur. Nejde zde jen o EBU (Evropskou vysílací unii), ve které zastává výjimečně pevnou pozici (stala se opakovaně členem Správní rady a byl jsem znovuzvolen viceprezidentem EBU, což je neobvyklé v případě reprezentantů z malých zemí vůbec, natožpak ze země postkomunistické), ale i o velký respekt v ostatních mezinárodních organizacích či aktivitách. Česká televize musí pokračovat ve stávající formě spoluvlastnictví evropských konsorcií Eurosport a Euronews, i v účasti v hnutích typu PBI. V případě EBU se nejedná jen o zpravodajskou výměnu, kolektivní akvizici sportovních práv, právní poradu, technickou koordinaci, digitalizaci, ale i o programové projekty a možnost komparace programových a ekonomických ukazatelů v souvislosti s posláním veřejné služby televizním vysíláním. Je třeba učinit všechny kroky, aby i další osobnosti top-managementu České televize byly akceptovány v nejvyšších orgánech EBU. Česká televize bude nadále představovat následováníhodný vzor splynutí s evropskými a světovými standardy nejen v oblasti televizního vysílání. IV. Ekonomická efektivita jako conditio sine qua non veřejné služby Známý bonmot říká, že „komerční televize vysílá, aby vydělala, kdežto veřejnoprávní televize vydělává, aby mohla vysílat". Tato výstižná formulace rozdílu mezi hospodářskými strategiemi komerčního vysílatele a televize veřejné služby však nezahrnuje samozřejmý požadavek na její vysokou efektivitu, aby dokázala své striktně limitované příjmy využít k zajištění co nejrozsáhlejšího sortimentu služeb v maximální kvalitě.
|
||