Bude osmdesat procent lidi zbytecnych?
Rozhovor Moniky Galíkové (Mosty) s Janem Kellerem
MOSTY 18/2000
Uvod:
Citi nadnarodne spolecnosti skutecnou odpovednost za prostredi, ve kterem se pohybuji? Nezacina se Zem trochu podobat Prekrasnemu novemu svetu Aldouse Huxleyho, ve kterem meli jakous-takous moznost rozhodovat se jen alfy a gamicky s vygumovanym mozkem mohli jen vegetovat na okraji spolecnosti vyvolenych?
Cloveka by jeho clovecina mela zavazovat k tomu, aby chranil ty, kteri jsou slabsi, rika sociolog a ekolog Jan Keller, se kterym jsme rozmlouvali o rizikach globalizace.
MOSTY: Mluvil jste o tom, ze se uz delsi cas pripravuje multilateralni smlouva o investicich (MAI). Proc se vam tato smlova zda nebezpecna?
KELLER: Tato smlouva se puvodne projednavala bez jakekoliv publicity a jednani mela byt uzavrena jiz nekdy v roce 1996 a ucastnili se jich ministri obchodu a zastupci velkych firem. V principu by tato multilateralni dohoda o investicich znamenala, ze klasicka politicka moc vazana na staty, parlamenty a vlady by mela mensi vliv nez velke obchodni spolecnosti, financni a ekonomicke spicky. Nejdulezitejsi nejdiskutovanejsi polozka je polozka mimoobchodni bariery obchodovani - smlouva MAI chce v podstate prosadit absolutni liberalizaci toku financi a zbozi. V praxi by to pak znamenalo, ze by napriklad mohly byt oznaceny za barieru obchodovani socialni pozadavky odboraru, ekologicke pozadavky obcanskych sdruzeni, ale i statni zakony o ochrane zivotniho prostredi. A jako neco, co znemoznuje volny tok zbozi, financi a investic by mohly byt penalizovany. MAI by tedy radikalne omezila suverenitu jednotlivych statu a bohate staty jako napriklad Spojene staty americke nechtely, aby se urcita omezeni vztahovala i na ne. Na jednanich v Seattlu se zase vzbourily hlavne rozvojove zeme, protoze Americane chteli kodifikovat urcite pozadavky na pracovni silu po celem svete, cimz by se znemoznila treba detska prace. S tim pochopitelne rozvojove zeme nesouhlasily, protoze takove zakony by snizily jejich konkurenceschopnost. Smlouva MAI bude pravdepodobne take soucasti jednani financnich a ekonomickych spicek, ktere budou v Praze od 17. do 25. zari rokovat o dalsi liberalizaci mezinarodniho obchodu.
MOSTY: Postkomunisticke zeme se velmi snazi prilakat zahranicni kapital. Vy tvrdite, ze nektere z techto investic mohou vest ke zvysovani socialniho napeti…
KELLER: Neznam presna cisla, ale z informaci, ktere se mi dostaly do ruky, mam podezreni, ze treba v Ceske republice velka cast zahranicnich investic smeruje do budovani velkych obchodnich siti, to znamena supermarketu a hypermarketu. Americti sociologove vypracovali jiz v osmdesatych letech studie o socialnich dusledcich budovani velkych obchodnich retezcu . Ukazalo se, ze na dve nove zrizena mista ve velkych obchodnich retezcich zanikaji tri mista v mistni siti drobnych obchodu. Takove investice tedy nevytvareji vetsi pocet pracovnich prilezitosti, jak se casto tvrdi, a navic jsou jimi nove vytvorena mista neplnohodnotna, protoze supermarkety zamestnavaji v regionech hlavne nekvalifikovane pracovniky. Tato situace je sociologicky velice nebezpecna, protoze se predpokladalo, ze prave v oblasti drobneho a stredniho podnikani se v Cechach bude vytvaret samostatna stredni vrstva, ktera je tradicni oporou demokraticke spolecnosti. V soucasne dobe se tricet tisic lidi v Ceske republice zivi provozovanim malych obchodu. Existuji vypocty, podle kterych uz za tri roky fungovani site supermarketu dve tretiny z techto obchodniku zkrachuji, protoze neobsatoji v konkurenci s vekymi obchodnimi retezci. A nejsou likvidovani jenom majitele drobnych obchodu, ale i drobni dodavatele - napriklad soukromi rolnici. Britske studie ze sedmdesatych let popisuji situaci, za ktere skrachovaly najednou desetitisice drobnych soukromych farem, protoze je postihla neuroda a velkoobchodni retezce odmitly akceptovat zvysene ceny zemedelskych produktu, ale radeji privezli totez zbozi z Australie za nizsi cenu. Evropsti obchodnici take nejsou schopni uspokojovat pozadavky, ktere na ne klade konkurence obchodnich gigantu. V Parizi treba vlastni osmdesat procent drobnych obchodu s potravinami Arabove, protoze Francouzi nejsou schopni pracovat tim zpusobem, ze stoji v ksefte dvacet hodin denne. Videl jsem rozhovor s jednim arabskym obchodnike, ktery ve svem obchudku obedval ve stoje nejakou cocku a rikal: Ve stoje jim uz osmnact let, protoze kdybych si sedl na obed do vedlejsi mistnosti, tak bych prisel o pet zakazniku, a tato ztrata muze znamenat muj konec.
Za techto podminek muze stredni vrstva, ktera je klasickym nositelem obcanskych a demokratickych hodnot, prezivat jenom v tech skulinach, ve kterych se velkym firmam nevyplati podnikat.
MOSTY: Velke firmy presunuji vyrobu do chudych zemi v Azii, Africe I vychodni Evrope. Bohate zeme se predse brani prilevu cizincu tvrzenim, ze musi chranit domaci trh prace…
KELLER: Jiste. Amerika pred casem uzavrela svou jizni hranici, aby zamezila Mexicanum v pristupu na americky trh prace. Pak ale velke firmy stejne praci vyvezly do zemi tretiho sveta. Teoreticky by se dalo rici - nevadi, ze prace odchazi ze zemi bohatych do zemi cudych, Amerika je i tak bohata. Jenomze obycejni obyvatele zemi tretiho sveta ze ziskanych pracovnich prilezitosti nezbohatnou, chudy clovek treba v Indii dela za tricetinu platu Nemce, Francouze nebo Kanadana. Z teto situace tezi jenom mistni oligarchie, ktera drzi mzdy na tak nizke urovni, aby byly pro velke firmy zajimave. Ztratu pracovnich prilezitosti na domacim trhu pak resi v Americe I Britanii tim zpusobem, ze poskytuji mistnim delnikum docasne smlouvy na omezenou pracovni dobu. To je velky rozdil mezi zapadni Evropou na jedne strane, kde je pomerne velka nezamestnanost - deset az patnactiprocentni, a Britanii a Amerikou na strane druhe. Zdanlive nizkou nezamestnanost v Americe a Britanii zabezpecuji prave tyto dilci pracovni uvazky - lide sice formalne vypadnou z kategorie nezamestnanych, vydelaji si vsak jenom zivotni minimum. Jeden britsky sociolog dal dohromady ty dilci pracovni uvazky, ktere jsou rozprostrene mezi populaci, a zjistil, ze kdyby se zkoncentrovaly do normalni osmihodinove pracovni doby, bylo by petadvacet procent lidi bez prace. Nedavno jsem byl ve Francii a tam mi popsali stejnou situaci: je sice pravda, ze za rok 1999 nezamestnanost ve Francii poklesla o jedno a pul procenta, ale prakticky vsechny nove vytvorene pracovni prilezitosti jsou neplnohodnotne - zamestnavaji lidi jenom na castecny uvazek a za nizkou mzdu.
MOSTY: Neznici takto firmy svou strategii samy sebe?
KELLER: Pokusim se to vysvetlit na prikladu s hypermarkety. Strategie hypermarketu je vsude popsana naprosto stejne: na zacatku nasadi o neco nizsi ceny, nez maji drobni obchodnici - ve vzdalenosti patnacti - dvaceti kilometru tato strategie zruinuje veskerou konkurenci a pak nasadi ceny o neco vys, nez byly ceny puvodni. Financni ztraty v prvni fazi dotuji jine hypermarkety site. Kupni sila v regionu jde sice postupne dolu, ale ja predpokladam, ze management hypermarketu ma spocteno, ze ze na pokryti vydaju s vystavbou a rozbehnutim site v regionu a vydelani optimalni sumy jim staci, aby tato cast site fungovala treba pet let a kdyz jsou zisky prilis male, odstehuji se zase na jine uzemi. A v pripade vyrobnich podniku spolupusobi I jine faktory: v dnesni dobe, kdy se vyrobky casteji inovuji, je levnejsi po peti az sedmi letech postavit novou vyrobni linku misto toho, aby se prebudovavala stara.
MOSTY: Nemyslite si, ze politici jako Haider profituji ze strachu lidi ze ztraty socialnich jistot, a ze tato nejistota je zpusobena i uvedenym chovanim velkych firem?
KELLER: Haider je podle me vylozena reakce na globalizaci. V sociologii existuje termin STATUSOVA PANIKA. Kdyz Hitler usiloval o moc, sliboval drobnym obchodnikum, ze zrusi velke obchodni domy, ktere je likvidovaly. Stredni vrstvy - drobni obchodnici, rolnici, nizsi a stredni patra uredniku - si hodne zakladaji na svem statusovem postaveni a na tom, ze jsou vyse, nez klasicti delnici. A statusova panika ve dvacatych a tricatych letech zachvatila tyto stredni vrstvy, protoze zacaly financne upadat pod uroven kvalifikovanych delniku. Volili tedy Hitlera, ktery jim rikal, ze jsou nadlidi a sliboval jim zaslouzene postaveni. Za toho Haidera muze mozna i to, ze dnes se citi statusove ohrozeny cele narody. Tyto narody pak maji problemy se svou vlastni identitou, protoze lide si pak rikaji: jsme tak neschopni, ze nam muze kdokoliv vzit nasi praci? Globalizace je zalozena na myslenkach liberalizmu a libaralizmus je nadherne uceni, ktere vubec nerozumi antropologickym konstabtam - tomu, co je v cloveku. Liberalizmus predpoklada, ze kdyz clovek dostane svobodu, bude pracovat sam na sobe a rozvijet se. Ale jsou skupiny lidi, kteri sve svobody vyuziji k autodestrukci nebo k tyranizovani jinych.
MOSTY: Rikal jste, ze globalizace je jen prepolovani marxizmu, ze je to zase jen dalsi utopie. Jaka je tedy vase vize budoucnosti?
KELLER: Dnes je v ceskem politickem spektru volne misto jen pro jedinou stranu a to je strana tvrde nacionalisticka. Liberalni stredove strany - ktere jsou mi sympaticke - ukazaly, ze tam pro ne neni misto. Ve volbach vzdycky skoncily spatne. Ja porad verim v to, ze Cesi by tou svou svejkovskou povahou smerovani k tvrdemu nacionalizmu zesmesnili a zablokovali, ale neni nahoda, ze se ultrapravice dava dohromady a snazi se prosadit do parlamentu. Bojim se, ze globalizace muze vest k rozvoji nacionalizmu a rasizmu. Muze se totiz stat, ze dosavadni pojistky pred riziky a krizemi budou odblokovany a zadne nove zabrany nevzniknou a nacionalizmus je vlastne jen prehnane usili o nalezeni a vybudovani sve vlastni silne identity I na ukor druhych a casto mu podlehaji ti, jejichz identita je opravdu nebo domnele ohrozena. A otevreni hranic a volny pohyb pracovnich sil znamena, ze ti nejvykonnejsi lide odejdou alespon na prechodnou dobu na zapad , a ti, kteri delaji rutinni prace budou nahraditelni pracovni silou z mene rozvinutych zemi. Presto by bylo velice nestastne, kdybychom se globalizaci branili tim, ze budeme nenavidet lidi, kteri jsou jeste chudsi nez my, za to, ze nam prisli vzit nasi praci. Problem je v tom, ze cim jsou lide chudsi, tim mene premysleji a jejich strach se zvetsuje. Skinheadi jsou lide, kteri maji v sobe velky strach - vetsinou jsou to ti, kteri maji nejnizsi kvalifikaci, jsou nahraditelni a citi, ze nic neznamenaji profesne, spolecensky ani rodinne - jsou tou casti ohrozene populace, ktera na to ohrozeni reaguje agresivne. Bylo by zajimave zjistit procento nezamestnanosti mezi skiheady. Skinheadi se svou statusovou deprivaci pokouseji resit tim, ze z bodu nula preskoci do role ochrancu tech, kteri by je v statusove soutezi zamackli do zeme. Liberal, to je silna osobnost, kter se i uprostred hurikanu globalizace citi jako doma. Tak se dokaze orientovat silny jedinec, ale cele socialni vrstvy ne. A tady je velice vhodny teren pro rozvoj nacionalizmu, rasizmu a podobnych ideologii. Strach ze ztraty identity, socialnich jistot, rozvoj nacionalizmu a rasizmu - to je nezamysleny ucinek neceho, co bylo mysleno velice uslechtile. Cela sociologie je postavena ze zkoumani nezamyslenych ucinku puvodne velice uslechtilych myslenek. Idea demokracie je stavena na tom, ze obcan ma moznost nabidnout na trhu prace svou pracovni silu, sve penize anebo svoje napady a nepocita s tim, ze cele kategorie lidi budou vyrazeny. V Britanii jsou rodiny, ktere jsou jiz treti generaci nezamestnane. Myslet si, ze z takoveho cloveka bude aktivni obcan, je absurdni.
MOSTY: Kdyz tedy globalizace rozbiji fungovani obcanske spolecnosti, jake formy existence vytvori?
KELLER: Zbigniew Brzezinski uz pred nekolika lety predpokladal, ze az osmdesat procent lidi bude z hlediska prace zbytecnych. Dvacet procent lidi bude produkovat veskerou potrebnou praci a tech zbylych osmdesat procent bude treba lacine uzivit, osatit a zaplatit. A tady je videt, jak globalizace nici kreny kapitalizmu. Kapitalizmus byl totiz puvodne postaven na protestantske etice, a ta videla cloveka jako nekoho, kdo vykonava svoje povolani - povolani od Boha - k tomu, aby se celozivotne osvedcoval v urcite cinnosti. Globalizace zbavuje povolani tohoto smyslu a rika, ze kazdy clovek ma byt flexibilni - kdyz vystuduje medicinu, muze se nejaky cas zivit jako lekar, pak prodavat Herbalife, pak vest agendu ve zdravotni pojistovne, ze se ma neustale rekvalifikovat, aby byl vzdycky pripraven zaujmout tu volnou skulinku na trhu prace. To naprosto nici pojeti prace a etos, ktery stal u zrodu demokraticke spolecnosti. Stari podnikatele se omezovali, aby mohli investovat do budoucnosti sve firmy.. Dnes vsude vyzyvaji cloveka k tomu, aby, aby se zadluzil a koupil si vsechno, co chce. To je trend, ktery odpovida socializmu v jeho nejpokleslejsi fazi a s kapitalizmem nema vubec nic spolecneho. Heslo svobodne konkurence bylo vymysleno pro podniky, kdy trh byl slozen z podnikatelu, kteri pracovali s nekolika lidmi a se svou rodinou. Jak ale muze dnes drobny podnikatel jako rovny s rovnym obstat v konkurenci s firmou, ktera ma vice financi a vice vlivu nez stredne velky stat? MOSTY: Muze neco eliminovat tyto dusleky globalizace?
KELLER: Jsem skeptik a myslim si, ze dokud je globalizace pri sile, tak se ji v rozmachu zabranit neda. Je nadeje, ze se globalizace zlomi svou vlastni vahou. Je to do urcite miry zacarovany kruh. Lide si koupi zbozi o dve koruny levnejsi v hypermarketu ale - a to se jim ve zhorsujici se financni situaci neda dost dobre zazlivat - nedomysli, ze tim, ze takhle pomohou zruinovat maleho obchodnika, budou se muset zvysit dane, aby mohl stat vyplacet podporu tomu cloveku, ktery se i jejich pricinenim stal nezamestnanym. Takze penize, ktere usetrili pri nakupu, jim stat vytahne z druhe kapsy. Globalizace je z velke casti zalozena na financnich tocich, ale z dvaceti dolaru, ktere behem vteriny zmeni majitele, neni devatenact dolaru pokryto zadnou praci, zadnou sluzbou - je to spekulativni kapital. A je otazka, a ani ekonomove v tom nemaji jasno, jak dlouho muze takova obrovska pritez spekulativniho kapitalu fungovat vedle toho, ktery je podlozen realnou praci.
(Za rozhovor dekuje Monika Galikova, Mosty)
TROJČLENKA SKUPINOVE NENÁVISTI
JAN KELLER
Problém narůstajícího napětí, a přímo agresivity vůči etnickým menšinám nabyl u nás takových rozměrů, že se stal i hlavním tématem prezidentova novoročního projevu. Existuje samozřejmě více způsobů, jak vysvětlit, proč tyto negativní jevy u nás dnes bují více než včera a proč zítra budou mít, podle všeho, ještě závažnější formy a dopady, než jaké mají dnes. Jsme-li hodně prostincí, můžeme v nich vidět, podobně jako například ve zvýšené kriminalitě, nutnou daň za naši svobodu. Náročnější výklad zahrne historické kořeny a danosti. Příznivci biologických vysvětlení mohou zase uvažovat o vnitrodruhové agresivitě jako projevu teritoriálního chování. Existuje však také výklad méně učený, vycházející přímo z atmosféry, ve které žijeme. Jaké hodnoty byly po počátečním váhání a přemítání o pravdě a lásce nakonec vyzvednuty v našem polistopadovém vývoji nejvýše? Brzy začala nekompromisně dominovat dvě hlavní přikázání, shodou okolností obě čistě pravicového původu. Na jedné straně to byl důraz na ničím neomezované hromadění. Úspěch byl ztotožněn s velkou konzumní kariérou. Schopný člověk se pozná podle hloubky nákupního vozíku, podle výšky platu a ceny svého nového vozu. Pokud někdo vyzvedl hodnoty skromnosti a uměřenosti, byl v lepším případě odhalen jako člověk totálně neschopný a závistivý, v případě horším jako kryptokomunista. Vedle neomezeného růstu konzumních očekávání jsou zdůrazňovány čistě konkurenční vztahy mezi lidmi. Každý má hrát jen za sebe, ohlížet se na druhé je přílišný přepych v situaci, kdy žádaných zdrojů není dost pro všechny. Schopný se o sebe postará sám, všichni ostatní jsou v podstatě více či méně zakuklení paraziti. Jakékoliv přerozdělování je krajně podezřelé, umožňuje parazitům přiživovat se na něčem, o co se nezasloužili. Každému podle jeho výkonu, a to dokonce i v případě, kdy velký výkon nelze dost spolehlivě odlišit od velké drzosti. Jen tak dosáhneme toho, že silní už konečně přestanou doplácet na slabé. Pokud někdo vzpomenul hodnotu solidarity, byl to v lepším případě naprostý slaboch, v případě horším kryptokomunista. Neomezený růst konzumních aspirací v kombinaci s důrazem na čistě konkurenční vztahy mezi lidmi mohou snad vyhovovat v době, kdy na rozdávání je stále více. To však není náš případ. Nekvalitně promyšlená a ještě hůře provedená transformace se nepovedla a naše země se ocitá ve vleklé ekonomické krizi. Prudce narůstá nezaměstnanost. Ti, kdo razili obě předchozí hesla, vítají nezaměstnanost jako lék na churavou ekonomiku. Naopak každý, kdo by o blahodárnosti nezaměstnanosti příliš pochyboval a vyzvedával důležitost práce pro každého člověka, je podle nich v lepším případě naprostý ekonomický imbecil, v případě horším dost možná i kryptokomunista. Zhoršující se ekonomická krize přivádí některé lidi na myšlenku, že oba ideály pravice (mít stále více a ekonomicky o to soupeřit s druhými) nejsou příliš platné těm, kteří se o sebe v podmínkách upadající ekonomiky prostě postarat nedokáží. Aby si slabí a neúspěšní nějak vysvětlili svoji smůlu, začínají někteří z nich hledat skupiny, které za jejich neštěstí údajně nesou vinu. Jednou za všechno mohou příliš skromní Vietnamci, jindy příliš neskromní Američané, jednou chudí Romové, jindy bohatí Židé. Ti, kdo se stali skutečně úspěšnými, jim toto hledání viníka nebudou příliš rozmlouvat. Co kdyby místo Romů byli jako zdroj potíží identifikováni nakonec právě oni? Vzbudíme-li v lidech nereálné aspirace a poštveme-li je do neúprosného konkurenčního soupeření, může z toho vyplynout za jistých okolností zřejmě opravdu určitý zisk pro všechny. Nedokážeme-li ovšem tyto okolnosti z moci svých veřejných funkcí navodit a tato pravidla spolehlivě ohlídat, může z toho povstat tak nejspíše velký hon neúspěšných na domnělé viníky jejich strádání. Podle osvědčeného modelu hledání obětního beránka bude snaha tyto viníky nejprve obtížit našimi vlastními hříchy a poté se od svých hříchů osvobodit prostě tím, že viníky bez milosti potrestáme. Dělalo se to tak vždycky. Situace je natolik vážná, že i Václav Klaus nabídl panu prezidentovi konzultace, jak z celé šlamastyky ven. Zřejmě mu nyní navrhne, aby už konečně upřednostnil rozumnou uměřenost před bláznivým růstem konzumních ambicí, aby vyzvedl solidaritu namísto konkurenčního boje všech proti všem a aby se už pokud možno dostalo práce každému podle jeho potřeb. To vše dohromady spolehlivě zmírní tlak na hledání zástupných obětních beránků. Pokud to nenavrhne, budou zřejmě neustále narůstat mezi lidmi nové a vyšší zdi. Pokud by to navrhl, riskuje mnohem méně. Vlastně jen to, že ho jeho strana označí za kryptokomunistu.
Lidská práva dnes
- článek ze zahr. tisku
October 1997
------------------------------------------------------------------------
In this issue
* Publisher's column
* News roundup
* News bytes
* Letters
* Human Rights and the Cross-Cultural Conflict (Ladislav Kováč)
* The Search for Universality in Human Rights (Petr Pithart)
* Human Rights and Human Responsibilities
* Human Rights Are Not Relative (Wole Soyinka)
* Confucianism and the West (Joseph Chan)
* The World Needs a Collective Ombudsman (Sergei Kovalev)
* A Radical Change of Civilization (Raimon Panikkar)
* Powerty Is a Threat to Democracy (Oscar Arias Sánchez)
* Asians Also Feel Pain (José Ramos-Horta)
* Human Values Today (Jan Keller)
* Strawberry Ride (Jiří X. Doležal)
* It's Only Cancer (Zdeněk Švácha)
* A Czech-American Laments His Roots (Jonh Hanc)
* This month's interview (with Nuno Júdice)
* Poles and Czechs at the End of the Millennium (Jan Winkler)
* What the Pope Brought Poland This Year (Adam Michnik)
* Expulsion (Abdullah al-Udhari)
* The Life and Art of Oldřich Kulhánek (Jiří Šetlík)
* Poland and Us (Vladimír Kulhánek)
* Kytlice (Jana Matějková)
* Poem (Nuno Júdice)
------------------------------------------------------------------------
PDF version
------------------------------------------------------------------------
Human Values Today
On the unsustainable mentality of postmodern man
Jan Keller
http://www.new-presence.cz/97/10/keller.htm
------------------------------------------------------------------------
When we consider human values in relation to the world's pressing environmental problems, the tendency is to distinguish among them according to whether they improve or worsen our chances of survival. The late Czechoslovak environment minister Josef Vavroušek did precisely this when he arranged a series of values into 10 pairs according to their compatibility with the sustainable development of society.
Sustainability in this sense is generally associated with the ability to renounce short-term benefits in favor of long-term prospects and with the notion that people must take responsibility for the consequences of their actions. Unsustainability, on the other hand, is associated with inconsistency, a short-term view of the future, and the notion that human beings can exploit their surroundings. The threat of unsustainability exists whenever everything is reduced to the pursuit of immediate gratification or whenever people do not feel bound to one place. Unsustainable behavior is typically marked by a lack of permanency in relationships, ideas, and actions.
The difference between the concepts of sustainability and unsustainability call to mind the difference between an adult, who has found his or her place in society, and a teenager, who is still experimenting with the different options life offers. When applied to the environment, this example renders the task ahead very clear - societies must find their adult role and grow out of their childish tendencies as soon as possible. Some might argue that such advice amounts to elitism and that everyone has a right to choose their own lifestyle. But the argument need not be taken that way. If environmental scientists call on people to behave more responsibly toward the environment, they are simply acting as expert advisers. After all, we take the advice of psychologists, doctors, lawyers, accountants, and a pletho- ra of other "expert advisers." So why not heed the warnings of environmental scientists? They are only showing people the path which they themselves, if perhaps more clumsily and with some delay, would find in the end anyway.
Postmodern mentality and sustainable mentality
Unfortunately, the issue is not quite so simple. Sustainable values are in direct contradiction to what sociological literature considers to be the postmodern mentality. The postmodern mentality is described as follows: * a preference for a constantly changing series of products, fashions, ideas, and opinions; * the ability to find it easy to dispose of objects, and also to dispose of relationships with other people;
* a preference for the short-ter; the belief that a temporary contract is more advantageous than any form of permanency;
* the idea that image is the top priority;
* a tendency to regard copies of the original as more realistic than the original itself.
The ideal of sustainability, on the other hand, is an earthbound person who tries to tenderly cultivate the area which has been bestowed upon them to occupy, be it in nature, in society, or even within themselves. In contrast, a typical character of postmodern times is the tourist: they do not wish to stay in any one place; they are always only passing through. The tourist does not feel any responsibility toward the places he visits. On the contrary, the tourist is convinced that they were all arranged just for him, to provide him with comfort and souvenirs to buy and take with him.
The favorite book of the sustainable person may just as well be the Bible, the Animal Kingdom by Brehm, or a textbook on systems engineering. The postmodern individual's favorite book is a guide-book. In it, everything is set out and jumbled together without any regard to a system so that the maximum number of sights can be seen in the allotted time of the vacation. The spoiled consumer
The postmodern individual is more than just an intellectual construction. Such a person's nature results from causes that are far from accidental; causes that are related to certain features of today's developed society. The problem that this society faces is the potential to produce far more than it can consume. The consumer is fed, clothed, and housed and still has money left over. It is therefore necessary to attract the consumer's attention with something else, in exchange for which they will be willing to part with their money. If the world was inhabited only by earth-bound people, who would first seek to satisfy their basic needs and would then be content to search their souls and attain unity with nature, many people would lose their jobs and the gross domestic product of nations across the planet would significantly decrease.
It is therefore necessary to encourage people to keep their wallets open, even after all their basic needs have been satisfied. It is generally assumed that the common denominator of commercial success is the ability to satisfy the desire for new experiences. People no longer wish to live simply, travel simply, eat simply, rest simply. Increasingly, people engage in such activities for the purpose of experiencing something new. A person can gain new experiences either by seeking them out (as a tourist) or waiting for those experiences to be delivered (on television). Both strategies fulfill the most important goal of the postmodern person - a steady stream of rapidly alternating experiences.
In that sense, unsustainable values are actually highly effective from the point of view of the current system of production and consumption. Unsustainable values correspond very closely to the imperatives of postmodern consumption and the associated prosperity that forms the axis of current economics and politics. In this situation, the consumer is master and the assortment on offer must continually be adapted to suit the consumer's extremely inconsistent preferences. The least troublesome and least expensive way to satisfy these preferences is by manufacturing less durable products.
Preaching values is not enough
What does this mean for those who contemplate human responsibility? In today's light, any person who wishes to promote different values is essentially casting doubt on the basic structures and dominant motives of our current society in which the service sector and its strategy of seducing the consumer are dominant. Preaching the moral superiority of sustainable values in an abstract sense can hardly rock the foundation of permanently regurgitated formulas.
The contemporary consumer's desire for cars is a good example of this principle. Our society has become more and more dependent on cars over the past few years. This dependency is based on a wide array of values that are incompatible with sustainability:
* it does not take into account the long-term perspective (it ignores the limited supply of oil and its role in global warming);
* it is based on a preference for short-term advantages without regard to long-term consequences (it leads to the gradual elimination of railway transport and to the general liquidation of public transport systems);
* it does not imply responsibility for one's decisions (it does not have to pay for the vast external consequences: the taking up of land, fumes, noise, deaths and injuries, occupation of public space, deformation of the landscape, road congestion);
* the car culture is in direct conflict with the principle of bonding to a place and caring for that place (it creates a landscape of transit, it homogenizes space, it destroys local features, it supports purposeless fickleness).
According to this scenario, a call for human responsibility is in contradiction to the extreme material interests of the powerful lobbies that are dependent on this rampant car culture. Their political influence is incomparably greater than the influence of all the world's environmentalists, humanists, and moralists combined.
What can be done? On a general level, it would be good to make it clear whether or not we wish to support these so-called postmodern tendencies, whether we wish to conserve certain aspects of modernity, and how we wish to define our relationship with postmodern mentality. We have nothing other than a combination of these three principles on which to base our thoughts on human responsibility.
Once we have a clear opinion about this main issue, it can serve to guide us in our consideration of alternative solutions to specific issues such as the state of the countryside, transport policies, chain-store policies, mining, multinational corporations, the influence of the media, or the development of tourism.
The mentality of a people is not written on a blank slate and does not swim around in a vacuum. It represents a strategy that people use to define their attitudes toward the above-mentioned issues as well as many other areas of their everyday lives. If such issues continue to follow the current postmodern rhythm, sustainable values and responsible behavior will never become widespread no matter how many fiery declarations are issued.
JAN KELLER
is a sociologist at Masaryk University in Brno.