---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
http://www.darius.cz/jankeller


Hlavní téma: Je ČR dost velká pro všechny?
http://www.bariery.cz/casopis/caso5/text.asp



Hlavním tématem tohoto čísla Bariér je relativita. Zabýváme se v něm otázkou, jak velká je vlastně naše země, nazíráno z hlediska vztahu majoritní populace k menšinám. Názory na věc se totiž silně různí.

Podle některých spoluobčanů je v české kotlině příliš těsno, aby v ní mohli žít v klidu a míru místní s přespolními. Pokud by tento názor převážil, bude naše republika kupodivu stále menší a menší, bude se nám zmenšovat před očima, až v ní nakonec bude těsno k nedýchání, a to dokonce i pro nás samotné. Netolerantnost, která začíná u vztahu k Romům či Vietnamcům, je totiž silně nakažlivá. Bude se postupně šířit a nakonec zjistíme, že už nedokážeme slušně vyjít ani sami se sebou.

Naštěstí existuje i jiný názor. Podle něj to s malostí naší země zase není tak špatné. Je dost velká na to, aby v ní mohli spolu žít jak ti, kdo ji obývají už po celé dlouhé generace, tak i ti, kdo ji vyhledali jako své útočiště v době nouze. Pokud převládne tento názor, naše země bude skutečně velká. Nebudeme muset vzhlížet s komplexy k národům, o jejichž velikosti se prostě nepochybuje.

Geografové by možná nesouhlasili, ale ve skutečnosti je velikost každé země velice relativní. Mění se spolu s tím, nakolik velkorysí dokáží být její obyvatelé. Úzkoprsému národu se scvrknou před očima i zdánlivě nekonečné pláně, národ velkorysý nemusí mít strach z toho, že se zadusí. Hranic svého území ani nedohlédne.


Jan Keller

Krize sociálního státu

Jan Keller

Dnešní potíže sociálního státu jsou důsledkem souběhu řady okolností. Na jedné straně jde o proces stárnutí populace a zhoršování jejího zdravotního stavu. K tomu se připojuje narůstající křehkost rodiny, v jejímž důsledku přibývá sociálně slabých domácností, především matek samoživitelek. Pak zde máme pokles solidarity mezi jednotlivými sociálními kategoriemi společnosti, který sám o sobě má řadu příčin a nemůže být vysvětlován jen jakýmsi nárůstem individuálního sobectví. Závažnými proměnami prochází také trh práce, na němž nejprudčeji narůstají méně hodnotné pracovní příležitosti. Všechny tyto procesy se navíc sbíhají v situaci, kdy tlaky ekonomické globalizace výrazně zužují vládám formálně suverénních zemí prostor k manévrování.

Prohlubující se potíže sociálního státu bývají neprávem redukovány na otázku nedostatku peněz, plýtvavosti veřejného sektoru či rostoucího zadlužování země. Nejedná se primárně o otázku finanční, ale politickou.

Sociální stát totiž vznikl jako forma pojištění pro všechny ty, kdo nejsou dostatečně chráněni svým soukromým majetkem. Sociál-ní práva, která stát svým občanům přiznal, se stala zvláštní formou majetku nemajetných.


Vyvlastnění občanů

Domnívám se, že nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že sociální práva (včetně práva na práci a na garanci minimální mzdy za ni) omezují svobodu. Právě naopak, určitá míra sociálních práv je elementárním předpokladem pro realizaci osobní svobody. Bez sociálních práv se člověk nemajetný stává nevolníkem trhu, neboť nemá možnost odmítnout nabídky na trhu práce ani v případě, že všechny jsou pro něho nevýhodné. Tuším, že Anatole France je autorem ironického výroku, podle něhož v kapitalismu má chudák i milionář naprosto stejnou svobodu spávat pod mostem.

Dnešní snahy zredukovat až na kost sociální stát nejsou ničím jiným než snahou o vyvlastnění občanů od jejich sociálních práv. Tato forma vyvlastnění či spíše krádeže by neměla být vydávána za „modernizaci".


Regresivní modernizace

Historický rozměr problému je spjat právě s proměnami takzvané modernizace. Je dobré si uvědomit, že za poslední půl století prošla Evropa hned dvěma vlnami modernizace. Ta první se odehrála během dvaceti až třiceti let po druhé světové válce. Modernizovat tehdy znamenalo budovat silný sociální stát, usilovat o společnost středních vrstev, které s tímto státem žijí v symbióze, podporovat vznik široce dostupného veřejného sektoru, regulovat trh podle sociálních potřeb, dát lidem zaměstnání, které bude garantovat růst příjmů a perspektivu do budoucna. Jedním slovem, modernizace znamenala další rozšiřování sociálních práv.

Dnes to vypadá, že cílem druhé vlny modernizace je rozbít vše to, co bylo ještě před nedávnem považováno za vyvrcholení modernizačního úsilí.

Modernizace dnes znamená výraznou redukci sociálního státu a veřejného sektoru, absolutní deregulaci trhu, tvorbu takových zaměstnání, která toho příliš negarantují. Modernizace v prvé řadě znamená odstraňování dříve přiznaných sociálních práv.

Je to absurdní situace. Vždy v minulosti sloužily sociální reformy ke zlepšení poměrů, a to zvláště těch chudších. Dnes proto sociologové stále častěji mluví o „regresivní modernizaci", která lidem jejich postavení naopak zhoršuje. Regresivní modernizace probíhá ve dvou krocích. Tím prvým je snižování přiznaných sociálních nároků a práv. Tím druhým pak důsledný přenos financování zbytku práv na střední a nižší vrstvy.

Útok na nižší a střední vrstvy

Právě tento krok modernizace může mít závažné důsledky v rovině sociální. Přenos financování zbylých sociálních práv přede-vším na střední vrstvy s vysokou pravdě-podobností postihne zvláště citelně takzvané zprostředkující profese. Jsou to například zaměstnanci veřejného sektoru (zdravotnictví, školství aj.), kteří nemají řídící pozice, vykonávají však zodpovědnou a kvalifikovanou práci.

V první vlně modernizace po druhé světové válce byli tito lidé horkými favority na vstup do plnohodnotných středních vrstev. Právě jejich vzestup se měl uskutečnit v symbióze se sociálním státem. Dnes s velkou pravděpodobností zrovna oni zažijí největší otřes. Jednoduše proto, že těm pod nimi není co vzít a ti nad nimi si nic vzít nenechají. Právě střední a nižší střední vrstvy budou proto připravovány o nárok na sociální služby, které vylepšovaly jejich životní standard a odlehčovaly jejich domácím rozpočtům. Zároveň se po nich bude požadovat, aby po vzoru úspěšných platili stále větší část vzdělání pro své potomky, rostoucí část zdravotní péče, velkou část svého penzijního zajištění. Nebudou se přitom moci spoléhat na to, že se jim výrazněji sníží daňová zátěž, protože na rozdíl od bohatých nemohou vyhrožovat, že odejdou tam, kde daně platit nebudou.

Pokles solidarity

Nalézt řešení této situace nebude nijak jednoduché. Hodně se hovoří o tom, že takové řešení lze nalézt jen na půdorysu sjednocené Evropy. Nic proti tomu. Nejprve bychom však museli zjistit, jak posilovat celoevropskou solidaritu, jestliže jsme naopak svědky toho, že v rámci jednotlivých národních států solidarita neustále klesá. Klesá mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva, ale také mezi generacemi, mezi zdravými a nemocnými, mezi těmi, kdo mají práci, a těmi, kdo ji nemají apod. Pokud se nepodaří vyřešit tyto problémy v rámci jednotlivých zemí, zůstává záhadou, jak by mohly být řešeny v rámci celoevropském.

Dnes to vypadá, že sociální stát na Západě byl jen záležitostí na jedno použití, neboť posloužil jen jedné generaci. Vydělali na něm ti, kdo se stihli narodit ve druhé polovině třicátých a ve čtyřicátých letech 20. století. V zemích, které označujeme jako vyspělé, se dostalo právě této generaci jako vůbec první v mládí podpory při zakládání rodiny, dětských přídavků a placené mateřské dovolené. Tato generace získala od poloviny padesátých let v nebývalé míře vysokoškolské vzdělání, což jí umožnilo obsadit lukrativní řídící pozice. Otevřel se pro ni prostor ve veřejném sektoru velkoryse budovaného sociálního státu a v plné síle prožila i „zlatou dekádu" mezi léty 1965 a 1975, kdy veřejný i soukromý sektor vzkvétal. Zároveň se jedná o poslední generaci, která se může těšit ze slušného a s jistotou zajištěného důchodu.

Dnešní mladí nic z těchto výhod mít nebudou. Měli by se hodně učit v situaci, kdy vysokoškolský diplom toho zajišťuje stále méně. Stěží budou hledat uplatnění v zeštíhlovaném veřejném sektoru redukované-ho sociálního státu. Ani soukromý sektor je nebude moci, kvůli zachování své konkurence-schopnosti, nijak rozmazlovat. Modernizátoři je naopak vybídnou, aby si zavčas začali spořit na aspoň trochu důstojné stáří. Protože si budou muset zároveň odkládat na financování studií svých dětí, na připlácení za lékařskou péči a na kratší či delší období nezaměstnanosti, nebude to spoření nijak jednoduché.

Pokud by se ukázalo, že sociální stát byl skutečně jen věcí na jedno použití, mohla by se velice brzy vynořit jiná otázka – nakolik trvanlivou záležitostí je vlastně demokracie?

Autor je sociolog.

http://www.tydenika2.cz/?mode=art&id=11238


Lovíme v síti: Práce a vzdělání

 

V Česku jsou postaveny na hlavu představy amerických sociologů o tom, jak si lidé hledají práci. Je trh práce jako jiné trhy podřízen jen neosobním zákonům nabídky a poptávky? Vybírají si lidé pracovní místo jen na základě svých individuálních preferencí a nezávisle na druhých? Nová ekonomická sociologie se snaží tuto představu korigovat. Ukazuje, jak velkou roli při hledání pracovního místa hrají osobní kontakty, známosti a konexe, které si různí lidé dokážou pořídit. Využívají přitom sítí tvořených členy úzké rodiny, bývalými spolužáky, kolegy z práce, známými ze společných zájmových aktivit atd. Zjišťovali jsme proto, jakými způsoby si u nás lidé práci hledají a díky komu či čemu ji nakonec skutečně najdou. Abychom vývoj jejich strategií mohli postihnout v čase, zjišťovali jsme také, jakým způsobem si hledali a díky čemu našli svou první práci a jak postupovali při hledání své práce současné. Očekávali jsme, že i v našich podmínkách se potvrdí teze amerického sociologa Marka Granovettera, který opakovaně doložil, že použitá strategie se liší podle sociální příslušnosti toho, kdo práci hledá.



Lidé s nižším vzděláním využívají svých osobních kontaktů spíše v mladším věku, kdy jsou odkázáni při hledání práce především na pomoc rodiny a úzkého okruhu přátel. Vprůběhu svého života si sítě neformálních kontaktů nedokážou příliš rozvinout. Naopak vysokoškoláci si po celou dobu své kariéry budují kontakty ve svých profesních a odborných kruzích, takže se s postupem věku mohou na ně spoléhat stále více a více. Jak je z tabulky zřejmé, v našich podmínkách se Granovetterova zjištění nepotvrdila. Situace je ovšem zkreslena tím, že v minulosti u nás všem vzdělanostním kategoriím (nejvíce však dělníkům) při jejich prvním vstupu na trh práce výrazně pomáhala jejich škola či učiliště. Mladší věkové kategorie již tuto výhodu v takové míře neměly. Zejména lidé s nejnižším vzděláním a lidé s maturitou ji nahradili orientací na neformální sítě rodiny, příbuzných a známých. Na úřady práce se při hledání svého prvního zaměstnání obracejí ve větší míře prakticky jen lidé s nejnižším vzděláním. Tito lidé málo využívají inzerátů v novinách a ještě méně internet. Pomoc od personálních agentur využívají jen zcela ojediněle. Ale i zde zdaleka největší roli při prvém vstupu na trh práce sehrává rodina a přátelé. Ani čerstvým maturantům už nepomáhá při prvním vstupu na trh práce škola tak často jako dříve. O to častěji se mladší lidé smaturitou spoléhají na sítě rodiny a známých, a to dokonce ještě častěji než dělníci. Vedle toho se snaží najít první práci také z inzerátů v novinách a více než lidé bez maturity spoléhají na internet. Jak inzeráty v novinách, tak internet jim pomáhají najít první práci častěji než úřad práce. Také v případě vysokoškoláků je pokles vlivu školy na nalezení prvního zaměstnání citelný. Mladí vysokoškoláci se právě tak málo jako středoškoláci spoléhají při hledání prvního zaměstnání na úřady práce. Srovnatelně s nimi nalézají práci díky inzerátům v novinách. Nejčastěji ze všech využívají při hledání svého prvního zaměstnání internet, ale také pomoc personálních agentur. A tak dospíváme k překvapivému zjištění, že v našich podmínkách Granovetterova teze, podle níž si vysokoškoláci budují v průběhu své kariéry sítě kontaktů častěji než ostatní, prostě neplatí. Podle našeho zjištění vysokoškoláci použili neformálních sítí naopak ze všech nejméně. Zato právě u lidí s nejnižším vzděláním nacházíme ve všech věkových kategoriích nejvýraznější posun směrem k využití neformálních sítí příbuzných a známých. A vysokoškoláci nespoléhají na větší využití sítí ani s rostoucím věkem. Náš výzkum tedy nepotvrdil zjištění amerických sociologů. Místo toho před nás postavil otázku: Využívají lidé s nižším vzděláním (a také lidé starší) svých sítí kontaktů a známostí při hledání práce více než ostatní proto, že je mají lépe vybudovány, anebo proto, že se cítí být ve větší nejistotě než druzí, přičemž jiné cesty hledání zaměstnání jsou pro ně hůře dosažitelné? Tutéž záhadu můžeme vyjádřit i jinak: Vysokoškoláci (a hlavně mladší vysokoškoláci) využívají svých konexí a známostí nejméně ze všech proto, že je k dispozici nemají, anebo proto, že je prostě nepotřebují? Tuto otázku však budeme schopni zodpovědět teprve poté, až u nás počet vysokoškoláků výrazněji vzroste a hledání práce už nebudou mít tak jednoduché. Sociologický výzkum projektu Změny na trhu práce a perspektivy vzdělanosti proběhl na jaře s podporou Grantové agenturou ČR a byl realizován Ekonomickou fakultou Vysoké školy báňské-Technické univerzity Ostrava a agenturou SC &C. Výzkumníci oslovili 2700 osob ve věku 25 až 60 let. (Další informace na http://knowledge.vsb.cz )

datum: 20.11.2006
autor: JAN KELLER, Ostravská univerzita LUBOR TVRDÝ, Vysoká škola báňská-Technická univerzita Ostrava
zdroj: Ekonom č. 45/2006, s. 80; in www.topregion.cz

 

 

 



4.10.2004

Krize sociálního státu a globalizace

Jan Keller

Podklad k vystoupení na konferenci „Sociální stát a kapitalismus“, Praha, 2.10. 2004

Krize sociálního státu je výsledkem souběhu několika procesů: flexibilizace trhu práce, rostoucí křehkost rodiny, proces stárnutí populace a doprovodné formy desolidarizace S každým z nich jednotlivě by se sociální stát zřejmě dokázal vypořádat. Ony se však sbíhají - a navíc v době, kdy globalizace snižuje vládám prostor k manévrování.

Výsledkem je, že ve stejné době, kdy poptávka po zajištění roste, dramaticky klesá možnost ji uspokojovat. Právě tento souběh rostoucí zranitelnosti populace a klesajících možností státu je zakrýván řečmi o tzv. modernizaci.

Modernizace je vynucený krok, vynucená strategie, nikoliv výsledek svobodného rozhodnutí politiků (a už vůbec ne svobodné volby voličů). Modernizace je zkrátka to, co zbývá když na nic jiného už nejsou peníze.

Keller: Evropu čeká vlna neofašismu

PRAHA - Pokud se Evropa nedokáže vymanit z letargie politických sil vůči likvidaci sociálního státu a svých základních duchovních hodnot neoliberálním kapitálem, dojde v jejím prostoru k nástupu nových fašistických sil.

Tak vyzněla podstata varování, které v sobotu přednesl sociolog Jan Keller na zahajovacím mítinku prvního Českého sociálního fóra věnovaného problémům globalizace.

Platforma pro vznik Českého sociálního fóra (ČSF) vznikla na začátku tohoto roku jako reakce na úspěšné Evropské sociální fórum v Paříži v roce 2003. Čtyřdenní setkání na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze má být co nejširším dialogem nejrůznějších občanských či sociálních hnutí a iniciativ. Haló novinám tak vysvětlil účel a pojetí českého fóra jeden z členů pořadatelské Iniciativy za sociální fóra Miroslav Prokeš.

Ten ve svém sobotním zahajovacím projevu připomněl, že kvalita je vždy důležitější než kvantita, čímž trefně vystihnul spíše pracovně komorní atmosféru, kterou překvapivě vytvářelo jen asi 70 účastníků.

Počáteční nevalná účast však skutečně neodpovídala kvalitě řečníků. Hned při prvním pracovním vystoupení se za mikrofon postavil jeden z nejpopulárnějších a zároveň nejrespektovanějších evropských sociologů Jan Keller, profesor Ostravské univerzity. Jeho referát se soustředil spíše v obecném měřítku na analýzu základních rysů globalizace v pojetí neoliberalismu. V pregnantně výstižné a tím posluchače magnetizující řeči vydělil dvě ramena modernizace, přičemž prvnímu, levicovému, přisoudil emancipační charakter (marxistická dialektika) - tedy boj proti rozporuplnosti moderní doby, kdy se stále větší množství bohatství koncentruje ve stále menším počtu rukou.

Druhé pojetí modernity, pravicové, má podle Kellera jednorozměrný charakter, neboť lineárně stupňuje pouze úspěšná řešení. Tím je podle této teorie tržní hospodářství. Správným řešením světových problémů je tedy jen stálé šíření úspěšného tržního receptu a odbourávání všech překážek, které mu stojí v cestě. Proto nastupuje deregulace, odbourávání všech sociálních funkcí národního státu a společnosti vůbec, jak je známe z posledních let po celém světě.

Pokud ovšem levicová politická uskupení nebudou schopná zmobilizovat své síly a nebudou s to čelit atomizujícímu tlaku neoliberalismu, pravděpodobným důsledkem bude podle Kellera nebývale silný nástup fašizující pravice tak, jak ostatně varují výsledky posledních voleb v Německu či vzrůst vlivu krajní pravice ve Francii.

O principech privatizace a restitucí v ČSFR a ČR, resp. mj. o nelegitimním a neústavním rozbití Československa pak mluvil místopředseda PSP ČR Vojtěch Filip. Místopředseda KSČM přispěl zároveň komplexním právním výkladem základů a rozporů liberální transformace v Československu na začátku 90. let. Vrátil se také k myšlence Kellera, který konstatoval, že dochází k vyvlastnění principu sociálního státu. Zúžím-li tuto problematiku pouze na bývalé Československo, mohu říci, že v podstatě došlo k tomu, že jednotlivé složky sociálního státu byly vystaveny personálnímu nátlaku, navázal poslanec. Podle něj se nástrojem tohoto nátlaku stal tzv. lustrační zákon. Nešlo snad ani o to někoho přímo vyhodit. Bylo potřeba vytvořit politický tlak, aby bylo možné omezit práva jednotlivých zaměstnanců tak, aby jejich nároky nemusely být uspokojovány, zakončil Filip.

Z čtyřdenního maratonu diskusních mítinků a seminářů, který pokračuje na Veleslavíně dnes a zítra, stojí za podrobnější zpravodajský rozbor z první poloviny Fóra ještě včerejší seminář o české levici po listopadu 1989, který připravily různé radikální levicové skupinky mládeže. Mladé účastníky ČSF napříč celým levicovým spektrem zaujal zejména hlavní příspěvek aneb také sebekritická reflexe anarchistického aktivisty a zároveň vysokoškolského studenta politologie Ondřeje Slačálka, jenž podrobil současnou levici v ČR zdrcující kritice. Nekompromisně pojmenoval jak chyby a zločiny komunistických stran minulého režimu (nikoli pravicovými médii tendenčně deklarované zločiny komunismu), režimu, který pro něj byl panstvím byrokracie či represivní diktaturou , ale i chyby současné levicové reprezentace. Co podle Slačálka v levé části spektra zbylo? Jedna církev (čili KSČM) a mnoho sektiček (čili radikálních levicových občanských sdružení a často pololegálních tzv. extremistických skupinek alternativní životní styl vyznávající mládeže). A jak z tohoto nezáviděníhodného aktuálního stavu ven? Recept přednášejícího je přestat nostalgizovat a vyprávět si iluze o tom, jak jsme tu budovali spravedlivý systém, resp. zabývat se rituálem kázání pro určitou společenskou skupinu zasloužilých. Protosocialismus podle Slačálka selhal proto, že musel selhat, pokud potlačoval neozbrojenou opozici a ovládla ho značná nesvoboda ve vědecké i umělecké tvorbě spolu s přerušením kontaktů se světem. Dnešní KSČM je prý státotvornou stranou soc. dem. typu, což je také špatně. Žádné dobře jsme ale od anarchistů v učebnách bývalé Vysoké školy politické neslyšeli. A tak bylo cenné, že alespoň zazněla i sebekritika mladých radikálů ve smyslu poukázání na neschopnost akcentovat problémy současné každodennosti a naopak na přílišné zahledění do doby po potenciální úspěšné revoluci.

27. září 2004, Robert KVACSKAI, Roman JANOUCH


 www.halonoviny.cz 



Jan Keller vystoupil i na

Českém sociálním fóru
konaném v Praze 25. - 28. 9. 2004

Pořadatelé:
Iniciativa za sociální fora a Společnost pro evropský dialog,
http://isf.webpark.cz

Spolupořadatelé:
ČMKOS, Sdružení nájemníků, Agrární komora, Křesťanský dialog, Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním, UNITED, KSČM, SDS, Socialistická solidarita, Socialistický kruh, Společnost Julia Fučíka, KSM, REVO, Česká sekce DCI – Sdružení zastánců dětských práv, …

Místo konání: Fakulta tělesné výchovy a sportu UK, Praha 6-Vokovice, Martího ul. 31

Referát: Prof. Jan Keller (Ostravská univerzita): Za jinou modernizaci

 



SOCIÁLNÍ STUDIA

EDIČNÍ RADA

Časopisu  fakulty sociálních studií MU Brno

·  Pavel Barša (Univerzita Karlova, Praha)

·  Andrea Baršová (Úřad vlády ČR, Praha)

·  Michal Buchowski (Adam Mickiewicz University, Poznaň)

·  Martin Bútora (Inštitút pre verejné otázky, Bratislava)

·  Hana Červinková (University of Lower Silesia, Wroclaw)

·  Kateřina Janků (Ostravská univerzita, Ostrava)

·  Jan Keller (Ostravská univerzita, Ostrava)

·  Zuzana Kusá (Slovenská akadémia vied, Bratislava)

·  Petr Mareš (Masarykova univerzita, Brno)

·  Ladislav Rabušic (Masarykova univerzita, Brno)

·  Maxmilián Strmiska (Masarykova univerzita, Brno)

·  Jaroslav Střítecký (Masarykova univerzita, Brno)

·  Csaba Szaló (Masarykova univerzita, Brno)

·  Gerlinda Šmausová (Universität des Saarlandes, Saarbrücken)

 




VRATIT SE