K základním pilířům demokracie patří svoboda projevu a svoboda slova. Tyto významné atributy jsou zakotveny v Ústavě České republiky v čl. 17 Listiny základních občanských práv a svobod: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu".
Jsou po deseti letech od proklamovaného „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí", tato významná ústavní práva chráněna nebo omezována a potlačována?
Hra čísel
Od ledna 1990 do července 1999, sdělily orgány činné v trestním řízení obvinění pro trestný čin pomluvy (§206 tr.zákona) ve více jak šesti stech případech. Největší podíl na této „závažné" trestné činnosti mají novináři a publicisté (odhaduje se více než 80%). Necelá pětina trestních stíhání byla projednána u soudu. Zbývající čtyři pětiny skončily zastavením nebo odložením tam, kde trestní stíhání započalo - u policejních orgánů.
Alarmující vzorec o této problematické trestné činnosti nabízejí statistické údaje z „mediálně nejexponovanějšího" pražského obvodu. Státní zastupitelství pro Prahu 1 od ledna 1994 do prosince 1998 dozorovalo stíhání pro trestný čin pomluvy proti šestnácti osobám, shodou okolností proti šestnácti novinářům. Pouze dvě ze šestnácti obvinění skončila u soudu. V jednom případě byl vynesen osvobozující rozsudek, ve druhém rozsudek ve formě peněžitého trestu. Podle této statistiky byla před soudem projednávaná dokonce jen jedna osmina ze všech zahájených trestních stíhání a jejich úspěšnost byla pouze šestnáctina.
Nevídaná horlivost
Již samotná diference mezi počtem zahájených trestních stíhání a počtem soudně projednávaných je alarmující. Připočteme-li k tomu horlivost, s níž orgány, mnohdy trestuhodně nečinné při prošetřování závažných kriminálních deliktů, přistupují ke stíhání novinářů pro prakticky neexistující skutek, pak je zcela nezbytné tímto excesem se důkladně zabývat. Tato nutnost nabývá na významu, přihlédneme-li k tomu, že ke stíhání novinářů pro pomluvu došlo téměř vždy poté, když odhalili a zveřejnili informace o významné aféře, která svými rozměry zasáhla vrcholky politické nebo státní sféry.
Není na škodu, připomenout několik starších kauz, v nichž orgány činné v trestním řízení účelově zamezily prošetření závažné trestné činnosti a stíhání jejích protagonistů, a naopak horlivě šetřily a stíhaly novináře, kteří aféry odstartovali: causa Agrokombinátu Slušovice, podvod při „restituční privatizaci" hotelového komplexu Ambasador-Zlatá Husa, Knižní velkoobchod, podvody v televizním Bingu, podvody s LTO, kauza Helbig, kauza Bamberk, olomoucká kauza… Tzv. olomoucká kauza, která se nyní soudně projednává, přinesla České republice nezvyklé ocenění. Stíháním redaktora Zdenka Zukala se totiž zabývala mezinárodní novinářská instituce Committee to Press Journalist sídlící v USA, která v r. 1999 zařadila ČR dokonce na tzv. černou listinu zemí, v nichž dochází k cílené, státem podporované perzekuci novinářů. Česká republika se tak poprvé za dobu své existence (od r. 1918) ocitla po boku nedemokratických států, jako je Čína, Severní Korea, Jugoslávie …
Plíživá normalizace
Dnešní postup policejních orgánů proti novinářům až nápadně připomíná praktiky, realizované kdysi podle nechvalně známé směrnice Federálního ministerstva vnitra ČSFR, vydané v říjnu 1969. Příslušníci StB v ní byli instruováni, jak nakládat s tzv. antisocialistickými živly. Směrnice, která byla návodem k jejich KRIMINALISACI přinesla záhy své ovoce. Z režimních oponentů se rázem stali kriminální živly, účelově obvinění a mnohdy i odsouzení z vykonstruovaných trestných deliktů. Pro většinu z takto „vyrobených" delikventů znamenal tento specifický „státní zájem" existenční likvidaci - ukončení studií, ztrátu zaměstnání, rozpad rodiny…
Podobný osud postihl i mnohé z novinářů, kteří byli v průběhu posledních deseti polistopadových let, tedy dvacet, respektive třicet let po vydání zmíněné směrnice za výkon svého povolání kriminalizováni. Mnozí se stejně jako kdysi oponenti totalitního režimu ocitli bez zaměstnání. Mnohdy, jako v případě veřejnoprávní televize, byla dokonce zlikvidována celá redakce (Nadoraz), zaměstnávající v té době více jak deset novinářů. Udavači bez skrupulí
Zvláštním a velice nebezpečným fenoménem poslední doby jsou trestní oznámení, podávaná na novináře vysokými státními úředníky a ministry. Jev na západ od našich hranic nemyslitelný a naprosto nevídaný. Za posledních deset let nepodal žádný ministr členských zemí NATO a EU, trestní oznámení na novináře. Brání jim v tom nejen nepsané morální a etické zásady, ale zejména vyjímečnost postavení, které nelze zneužít k udávání novinářů.
Zato naši ministři v poslední době zásobují orgány činné v trestním řízení podněty, za něž by se v padesátých letech nemuseli stydět ani sovětští poradci. Jejich udání obsahují totiž i paragrafy typu „vyzrazení státního tajemství, vyzrazení služebního tajemství, neoprávněném nakládání s osobními údaji". Snad nejkurióznější v tomto směru, navíc vlastnoručně podepsané, podal prostřednictvím jisté advokátní kanceláře ministr zahraničí Jan Kavan na editory a vydavatele knihy o jeho „nevědomé" spolupráci s StB. Viní je v něm ze spáchání sedmi trestných činů, z toho dvou prvohlavových – „protistátních".
Ve stejnou dobu jako Jan Kavan, podal podobné, méně rozsáhlé udání na dva redaktory MF Dnes jeho kolega, ministr bez porfeje Karel Březina. Měli se provinit tím, že na veřejnost vyzradili vnitrostranické intriky (aféra Olovo), které se podle jejich informací a následně i závěrů dosavadního šetření odehrály ve sboru premiérových poradců. „Vlk se nažral, koza zůstala celá", tak by se dal označit postup vyšetřovatelky případu, která v okamžiku kdy původní „vládní" konstrukce o akci blíže nespecifikované „mediální záškodnické instituce" padla, obvinila redaktory alespoň z trestného činu „nadržování". Toho se měli dopustit tím, že splnili jednu ze základních novinářských zásad a odmítli vyzradit zdroj svých informací.
Ani další významní státní úředníci a instituce nezůstávají v udávání pozadu. Již několik měsíců je z vyzrazení státního a služebního tajemství obviněn bývalý redaktor TV Nova. Toho se měl dopustit v reportáži o nezákonných praktikách dnešního ředitele BIS. Nedávno byla obviněna z podobného deliktu také redaktorka časopisu Týden Rebeka Křižanová, tentokrát za komentář, v němž popsala pozadí událostí, okolo falešného lustračního osvědčení bývalého předsedy FNM. Dotyčnou redaktorku na základě oznámení Úřadu vlády již předtím vyslýchaly policejní vyšetřovatelé, v souvislosti s „důkladně prošetřenou" Bamberskou aférou, na jejímž televizním zpracování se v již zrušené redakci Nadoraz autorsky podílela. Tehdy jejich snaha o kriminalizaci redaktorů ČT1 vyšla naprázdno, nyní se výslednost jejich účelových praktik o sto procent zlepšila.
Nelichotivé vyhlídky
Je alarmující, že se určitá část novinářů pohybuje v atmosféře strachu nejen o svoji existenci, ale mnohdy i o svůj život. Nesmíme zapomínat, že již samotné zahájení trestního stíhání je určitým omezením základních občanských práv každého občana, tedy i novináře. Dalším, neméně nebezpečným zásahem do integrity osobnosti občana, tedy i novináře, je nasazení operativní techniky, včetně odposlechů, používané poměrně často při rozpracovávání „podezřelých" anebo již obviněných novinářů. (V jednom z televizních vystoupeních, těsně před následným odvoláním z funkce, připustil používání těchto nezákonných praktik ředitel Inspekce ministra vnitra, JUDr. Jaroslav Nechanický). Připočteme-li k tomu sílící intenzitu s níž se z úst premiéra snáší na novinářskou obec neopodstatněná obvinění a vulgární nadávky, pak se nutně musíme začít o svobodu slova a projevu obávat. Podaří-li se totiž současnému smluvně opozičnímu etablischmentu realizovat účelovou kriminalizaci a tím i praktickou likvidaci nekonformních novinářů, pak není příliš vzdálena doba, kdy budeme od zásadních informací o šlendriánu na politické scéně a ve státní správě opět na dlouhou dobu odstaveni.
At 15:27 +0200 4/8/1, Premysl Vachalovsky wrote:
katonada
Pred chvili me telefonoval pritel a blahopral mi k uspechu na sjezdu CSSD. Blahoprani jsem pochopil az pote, co jsem spustil PC a otevrel servis CTK. Tam jsem se dozvedel pomerne zajimavou a nesporne pozitivni informaci: Mistopredseda vlady a ministr zahranici, dle premiera Zemana nejlepsi a nejpracovitejsi ministr soucasne vlady, Jan "Kato" Kavan, o jehoz predlistopadovych aktivitach jsem vloni s pritelem Johnem Bokem vydal knizni dokument "Kato-Pribeh opravdoveho cloveka", propadl nejen u volicu v nedavnych senatnich volbach, ale dokonce i nyni, pred vlastni clenskou zakladnou ve volbach do vrcholnych organu CSSD.
Pri volbach obdrzel pouhopouhych 162 hlasu, pricemz ke zvoleni bylo zapotrebi minimalne 263 hlasu. Toto se mne jevi jako minisignal o tom, ze se na nasi politicke scene zacina blyskat na lepsi casy. Z teto sjezdove epizody by se meli poucit partajnici v ostatnich parlamentnich stranach, a velice rychle dat vale svym, sice "nepostradatelnym", avsak az prilis okoukanym a zprofanovanym leadrum.
Premysl Vachalovsky
-------------------------------
11.duben 2001 Marek Zouzalík, Sr. Kauzy
Po násilném vystěhování Regionální rady Syndikátu pražských novinářů z 2. patra v Pařížské 9 se RR SPN schází tam, kde se dá. Rozhodli jsme se neakceptovat dle našeho názoru neoprávněný akt vystěhování z těchto prostor a nepřijali jsme nabídku několika soukromých subjektů působit na jejich adrese. Za své sídlo stále považujeme budovu Syndikátu novinářů ČR v Pařížské ulici. Tuto skutečnost jsme sdělili i Ministerstvu vnitra ČR, které se na nás obrátilo s dotazem, kde vlastně sídlíme - Syndikát novinářů ČR totiž učinil na toto ministerstvo podání v tom smyslu, že Syndikát pražských novinářů není oprávněn uvádět jako adresu svého sídla budovu Pařížská 9. Naše vysvětlení, které jsme doplnili doložením některých dokladů ministerstvo akceptovalo.
Problém je však v tom, že na adresu Pařížská 9 stále dochází pošta určená Syndikátu pražských novinářů. Jako pověřený člen RR SPN jsem dnešního dne navštívil pracovnici Syndikátu novinářů ČR, paní Hanu Moltovou, abych dohodl osobní vyzvedávání této pošty některým z členů Regionální rady. "Dejte mi vaší adresu - my vám to budeme posílat," odtušila paní Moltová a dodala: "Nebo si to zařiďte přímo na poště - ať vám to přeposílají rovnou". Po té, co jsem argumentoval tím, že jako regionální sdružení Syndikátu novinářů ČR máme logické právo využívat služeb Syndikátu stejně jako ostatní sdružení a kluby jsem byl odkázán na hlavní manažerku a asistentku syndičky v jedné osobě - Leu Motlovou.
"Syndikát pražských novinářů je cizí organizací, která se Syndikátem novinářů ČR nemá nic společného a já nevidím důvod, proč by měl Syndikát novinářů ČR zajišťovat pro takovou organizaci poštovní služby," prohlásila Lea Motlová. Na to jsem odpověděl, že Syndikát pražských novinářů je, pokud mne paměť neklame, územním sdružením členů Syndikátu novinářů ČR žijících či pracujících v Praze. Odpovědí bylo sdělení, že zdržuji a že na mě nemá čas - pokud něco chci, mám podat písemnou žádost a bude mi písemně odpovězeno. Na otázku, zda to co řekla myslí úplně vážně a zda je ochotná naopak ona mě toto dát písemně jen suše konstatovala: "Ne, nevidím důvod proč bych to měla dělat." V té chvíli jsem si již neodpustil poznámku, že já jsem člen organizace a ona zaměstnanec. Odpověď mne doslova přikovala k zemi: "Kam bychom došli, kdyby nám sem chodil každý ze čtyř tisíc členů Syndikátu ..." Poté jsem byl arogantním způsobem vyprovozen ze dveří, aniž bych stačil argumentovat, že se mýlí - k 2. dubnu tohoto roku měl Syndikát novinářů ČR pouze 2881 členů, což je ostatně veřejně přístupná informace umístěná na oficiálních internetových stránkách Syndikátu novinářů ČR. Mimochodem, pokud budete na tomto serveru hledat informace o Syndikátu pražských novinářů, tak nenajdete zřejmě nic - velmi rychle zmizí i ty poslední fragmenty, které existenci pražské územní organizace dokladují.
Jsem členem několika různých sdružení, ale nikde jsem doposud nezažil aby se placená kancelářská síla podobným způsobem chovala ke členům organizace. Bohužel, tento postoj se stává na Syndikátu novinářů ČR běžnou záležitostí a to s vědomím vrcholového vedení této organizace. A tak se tedy po letech opět ptám: Que vadis Syndikáte novinářů?
Autor je členem Syndikátu novinářů ČR a místopředsedou Regionální rady Syndikátu pražských novinářů.