týdeník EURO:Článek
Jan Žižka
16/2004 18/04/2004 22:00 - strana 26
Irák
Další Vietnam?
Prezident Bush mění svět, ale ten ho neposlouchá
Iráčtí šíité, sunnité a Kurdové, kteří k sobě navzájem vůbec nehořeli láskou, se spojili v boji proti okupantům - osvoboditelům. Mluvilo se o „velkém nevděku" místního obyvatelstva. Psal se rok 1920 a Irák okupovali Britové. Tato paralela s dnešní americkou (či přesněji spojeneckou) okupací Iráku je možná přesnější než srovnávání současné situace s americkou válkou ve Vietnamu.
Americký prezident George Bush a jeho lidé tvrdí, že situace není zoufalá. Fakt je, že ve srovnání s rokem 1920 mohou dnes spojenci stále spoléhat na loajalitu Kurdů. Zdá se, že ani většina šíitů nepodporuje radikálního duchovního Muktadá Sadra. Kdo si však může být jist tím, že na stranu bojovníků proti okupantům se nebudou přidávat další příslušníci nejrozšířenějšího iráckého vyznání?
Ne loutkovým režimům.
Svým způsobem je dnešní situace ještě horší. V době globalizace a masových médií působí smrt vojáků i únosy civilistů velmi silně na veřejné mínění ve Spojených státech a ve všech zemích, které již své vojáky do Iráku poslaly nebo by tak mohly v budoucnu učinit.
Ani srovnávání s Vietnamem nelze vzít na lehkou váhu. Jsou zde samozřejmě velké rozdíly – válka ve Vietnamu trvala celé desetiletí a zahynulo v ní 50 tisíc amerických vojáků. Rok americké přítomnosti v Iráku přinesl 500 mrtvých vojáků. Přesto se čtyři z deseti obyvatel USA obávají, že v Iráku hrozí nový Vietnam. A o paralele s Vietnamem otevřeně mluví třeba senátor Edward Kennedy, bratr bývalého prezidenta Johna Fitzgeralda.
V čem by se však mohly Irák a Vietnam podobat? Známý politolog Fareed Zakaria to v týdeníku Newsweek vyjádřil takto: Američané ve Vietnamu podporovali loutkový režim, který byl předem odsouzen k pádu. Je nutné zabránit tomu, aby se v Iráku něco podobného opakovalo. Není už ale pozdě?
Mesiáš Bush.
Američtí odborníci se nyní přou o to, jak zachránit, co se dá. Demokratický kandidát na post prezidenta John Kerry vidí šanci v tom, že Američané získají pro své úsilí v Iráku širší mezinárodní podporu. Zapojit by se měla Organizace spojených národů i Severoatlantická aliance. Kerry také v listu Washington Post napsal, že mír v Iráku není možné vyhrát pouze vojenskými prostředky. „Potřebujeme účinnou politickou strategii," tvrdí volební naděje demokratů.
Jiní odborníci o těchto receptech pochybují. OSN údajně nemá v Iráku dobrou pověst z doby, kdy její program „ropa za potraviny" pomáhal spíše zkorumpovanému režimu Saddáma Husajna než tamnímu obyvatelstvu. A i když na pomoc přijdou spojenečtí vojáci z více zemí, hlavní břímě bude nadále na Američanech. Kritičtí Iráčané stejně budou mluvit o okupaci USA. Mnozí ve Spojených státech proto volají po vyslání ještě výrazně většího počtu amerických vojáků. Tuto možnost zcela nevylučuje ani Kerry.
Jedno je nicméně jasné většině amerických expertů: něco se musí změnit. Prezident George Bush si ovšem velké pochyby o správnosti dosavadní americké politiky nepřipouští. Místo detailních představ o dalších krocích v Iráku se snaží oslovit Američany svou vytrvalostí a vírou. Snaží se vzbudit dojem, že v obsazené zemi nejde o žádné mimořádné problémy. Především opakuje své mesiášské přesvědčení: „Měníme svět. Máme povinnost šířit svobodu."
Bush příliš nepřemýšlí o tom, zda má účinnou strategii pro předání suverenity Iráčanům na konci letošního června, tvrdí komentátor David Sanger v listu The New York Times. Pro prezidenta to jsou přílišné detaily. Bush ví pouze to, že si Američané nemohou dovolit prohrávat a ustupovat, protože by to povzbudilo nepřátele po celém světě. To je bezpochyby pravda. Ale stačí k vítězství v Iráku takové odhodlání? Další komentátoři mluví o Bushově odtržení od reality.
Vše nasvědčuje tomu, že Bush hodně ztrácí na domácí politické scéně. Velká část Američanů – více než polovina – sice nadále schvaluje loňský útok na Irák, ale pouze méně než třetina obyvatel si myslí, že prezident má dobrý plán na řešení situace v okupované zemi. Kerry se snaží těchto nálad využít: zdůrazňuje, že nebude ustupovat před nepřítelem, ale že najde účinnější způsoby boje. Právě to dnes chce většina Američanů slyšet.
Ani moc, ani legitimita.
Brilantní analýzu amerických chyb v Iráku nabídl právě politolog Fareed Zakaria. Historie vnějších zásahů v různých zemích podle něj ukazuje, že vnější síla musí mít dvě věci: moc a legitimitu. Američané v Iráku mají velmi málo od obojího.
O nedostatečné moci svědčí to, že armáda Spojených států nebyla schopna zajistit bezpečnost v zemi. Zakaria cituje studii společnosti Rand, v níž se uvádí, že je zapotřebí dvaceti příslušníků bezpečnostních sil (vojáků či policie) na tisíc obyvatel, pokud chcete zajistit bezpečnost obyvatel, a tedy i jejich podporu pro vládní struktury. K úspěchu v Iráku je tedy zapotřebí 500 tisíc vojáků či policistů, což je téměř čtyřikrát více než současný stav (počítáme-li pouze americké síly).
Není-li zajištěna bezpečnost, je to voda na mlýn fundamentalistů. „Extremistům vždy prospívá nestabilita. V takových revolučních situacích vítězí leninisté," argumentuje americký analytik mezinárodních vztahů.
Fareed Zakaria dále upozorňuje, že daleko větší autoritu než současná irácká vládní rada mají mezi šíitským obyvatelstvem duchovní, jako ajatolláh Alí Sistání. Jakoukoliv vládu dosazenou Američany mohou Iráčané považovat za nelegitimní. To se ostatně týká i samotného zásahu Spojených států. Právě Sistání navíc požadoval, aby prvořadou roli v Iráku hrála OSN a odmítal jednat s Američany.
Proč jste nepřišli dříve? Sorry.
Zdá se, že i americká vláda už mnohé své postoje z minulosti přehodnotila. Také Bushova administrativa nyní prosazuje větší zapojení OSN, hledá podporu u ostatních států a ohlíží se na potenciální spojence přímo v Iráku, jakým by mohl být ajatolláh Sistání, neboť mu nemusí být po chuti ambice mladého duchovního Muktadá Sadra.
Zvláště námluvy se spojenci na mezinárodní scéně jsou však nejisté. Kdo by se v současné době hrnul do Iráku? Veřejnost v zemích, které již do Iráku své vojáky vyslaly, naopak volá po jejich stažení. Aparát OSN, jejíž pracovníci se již dříve v Iráku stali terčem teroristických útoků, také nemá důvod pospíchat. NATO se zase soustředí na úspěšné dokončení své mise v Afghánistánu a lidé z bruselského sídla aliance v současnosti nepovažují širší zapojení v Iráku za možné.
Před měsíci Francouzi a Němci nabízeli navzdory svému odmítavému postoji k útoku na Irák, že pomohou s poválečnou rekonstrukcí země. Byli v podstatě odmítnuti. Řada států – včetně Polska – se přihlásila ke spojenectví s Amerikou mimo jiné s ohledem na předpokládané lukrativní zakázky pro své firmy. Jejich očekávání se nenaplnila. Leckdo se asi bude ptát: Máme teď vytahovat Američany z bryndy? Stabilizace Iráku by sice měla být prvořadým zájmem Evropanů, ale ve veřejné diskusi mohou snadno převládnout obavy z dalšího zapojování v Iráku.
Na hranicích možností.
Nelze vyloučit, že vzhledem k malému nadšení ostatních zemí se Američané nakonec pokusí zabránit své faktické porážce nasazením většího počtu vojáků. Možná se také ve vládních kruzích bude více prosazovat představa, že stabilizace Iráku si vyžádá mnohaletou vojenskou přítomnost v zemi, jak tvrdí guru teorie mezinárodních vztahů Henry Kissinger.
Nepřekročí tak ale Američané hranice svých možností? Budou chtít zvyšovat svůj již tak vysoký rozpočtový deficit dalšími vojenskými výdaji? Teoreticky je to možné. Vojenský rozpočet není až tak obrovský, jak se na první pohled zdá. Podíl vojenských výdajů na hrubém domácím produktu (dnes 4,5 procenta) býval v dobách studené války podstatně vyšší.
Otázkou ovšem je, jak trpělivá bude americká veřejnost. Každý další výdaj na zajištění bezpečnosti a rekonstrukci Iráku v očích mnoha Američanů pouze dokládá, že Bushova administrativa podcenila celkové náklady na okupaci země. Ochota tolerovat „akci Irák" by mohla postupně klesat. A to už by hodně připomínalo Vietnam.
Jan Žižka
datum:18/04/2004 22:00
im www.euro.cz
© EURONEWS, a. s., 2002 - 2004
Kruté omyly Bushovy války
Vojenská síla stačí jen k vyhrání války. Američané ale nevědí, jak vyhrát mír
Dva a půl roku od teroristických útoků v New Yorku aWashingtonu a rok od operace Irácká svoboda je bilance bezpečnostní a zahraniční politiky Spojených států záporná. Dosáhla opaku toho, o co se snaží. Posílila vliv a hlas islámského extremismu a přivedla k němu miliony nových sympatizantů na Středním východě i v Asii.
Iráckým tažením promrhala americká administrativa kapitál celosvětové solidarity po teroristických atentátech a postavila si proti sobě i část tradičních spojenců od Francie a Německa přes Mexiko a Kanadu až po Egypt či Turecko. Pokus o změnu režimu v Iráku vypadá po roce amerického úsilí beznadějněji než na začátku - odpor Saddámových příznivců a sunnitských islamistů nebyl udušen, ale získal naopak sympatie dalších obyvatel.
V posledních měsících si americká politika odcizila i část šíitů, o něž se původně opírala. Obléhání sunnitské Fallúdže spolu s pokusem o silové potlačení hnutí Muktady al Sadra vyvolalo na začátku dubna vlnu solidarity mezi iráckými šíity a sunnity, jejichž vzájemná nedůvěra byla doposud jednou z hlavních překážek poválečné stabilizace.
Prvním a nejobecnějším omylem americké strategie je předpoklad, že nejúčinnějším nástrojem boje proti terorismu je konvenční vojenská síla. Ta jistě není k zahození ve chvíli, kdy jde o to rozprášit územní základnu teroristů, jako tomu bylo v afghánském tažení v zimě 2001-2002. Učinit z ní však základní nástroj boje je dlouhodobě kontraproduktivní, a to alespoň ze dvou důvodů.
Zbraň slabých
Teroristické způsoby boje jsou od 19. století rozvíjeny nestátními skupinami, bojujícími proti etablované politické nebo vojenské moci, která kontroluje určité území a společnost. Teror je zbraní těch, kteří nemohou protivníky napadat jinak než "zezadu" a zákeřně, neboť v čelném a přímém boji by prohráli. Je tedy zbraní slabých proti silným. Obzvláště se mu daří v situacích po vojenské porážce a okupaci, kde může spoléhat na antipatie obyvatelstva vůči cizím vládcům. Vojenská okupace území v srdci arabsko-muslimského Středního východu nemohla vést k porážce a oslabení islamistického terorismu, ale naopak k vystavení a obnažení západních vojenských i civilních cílů v oblasti, v níž se tento terorismus snaží mobilizovat svou podporu.
Druhým a bezprostředně souvisejícím důvodem omezené užitečnosti vojenské síly v boji proti terorismu je sumárnost jejího zacílení. Na rozdíl od operací tajných služeb či policie ji nelze zaměřit výlučně na zneškodnění jednotlivců či konkrétních skupin, ale týká se primárně kontroly a pacifikace území. Jakmile však jsou namířeny zbraně na území, stávají se nepřáteli potenciálně všichni jeho obyvatelé. Jejich reálné i symbolické újmy - na majetku, životech, skupinové hrdosti - z nich činí sympatizanty, a často i pomahače teroristů. Ti jsou slabí a nemohou v dohledné době doufat v reálné vojenské vítězství. Taktické těžiště jejich boje spočívá právě v přetáhnutí co největší části společnosti na svou stranu, a tím ke změně politického poměru sil.
Obléhání Fallúdže na začátku dubna bylo ukázkou americké vojenské převahy, která však jen umožnila symbolické vítězství extremistů. Dvě stě tisíc obyvatel města se s nimi ocitlo na jedné lodi. Příkaz americkým jednotkám 8. dubna, aby pouštěly ven z města jen ženy, děti a starce, a nikoliv muže ve "vojenském věku", jasně rozšířil definici nepřítele z organizovaných odbojářů na všechny muže. Přesně o to odbojářům šlo.
Logika války je logikou kolektivní odplaty. Vyprovokovat takovou odplatu je základním cílem teroristů. Zažene totiž pod jejich křídla obyvatelstvo, jehož jménem jednají.
My a oni
Dobrá strategie zužuje definici nepřítele na teroristy. Špatná strategie naopak rozšiřuje definici nepřítele na skupinu, jejíž identity a zájmů se teroristé dovolávají. Právě to je efekt "války proti teroru". Na rozdíl od policejněsoudních zásahů se války nevedou se zločinci, ale s kolektivní entitou - jiným národem, společností, kulturní či náboženskou skupinou. Stojí v nich vždy "my" proti "oni". "Oni" obývají určité území, které "my" musíme dobýt.
Do této představy nezapadá transnacionální teroristická síť jako Al Kajda. Ta totiž není nutně spojena s žádným územím, ale naopak prostupuje různé regiony, národy a "civilizace". Aby proti ní mohla být vedena válka, musela být Al Kajda napřed v představách Američanů spojena s určitou geograficko-kulturní oblastí, na niž potom mohla být uspořádána "křižácká výprava". Bush získal podporu Američanů pro protisaddámovské tažení především díky sumární identifikaci Usámy s arabsko-muslimským Středním východem. V podvědomí většiny Američanů bylo toto tažení odvetou za 11. září, a proto se podpora války a Bushe nijak významně neotřásla poté, co vyšlo najevo, že Saddám neměl zbraně hromadného ničení a nepředstavoval naléhavou bezpečnostní hrozbu.
Adekvátní antiteroristická strategie by měla používat vojenskou sílu pouze v nejkrajnějším případě. Neměla by se soustředit na válečná tažení, ale kombinovat zneškodňování teroristů policií a tajnými službami se získáváním politické podpory u společností a skupin, jichž se extremisté dovolávají. Tuto strategii použila v 90. letech britská vláda, když nelítostný boj tajných služeb a policie s Irskou republikánskou armádou doplnila postupným zapojováním strany Sinn Fein (politického křídla IRA) do mírového procesu.
Také v případě islamismu musí jít kriminalizace teroristů ruku v ruce s vtahováním neozbrojených křídel islamismu do politického procesu. Zároveň se Západ musí snažit rozvojem komunikace a ekonomické a politické spolupráce získávat "srdce a mysl" příslušníků společností a kultur, jejichž řečí mluví teroristé.
Z tohoto hlediska nemohlo napadnout Bushe nic horšího než otevřít iráckou frontu, a vtáhnout tak většinově arabský a muslimský Střední východ do konfliktu s většinově bílou a křesťanskou Amerikou. Místo toho měl dokončit afghánské tažení. Měl pacifikovat Usámovy ozbrojence, a ne je pouze vyhnat za afghánské hranice do kmenových oblastí Pákistánu. Kdyby stovky miliard dolarů, které vložil a ještě vloží do irácké války, byly investovány do této operace a následné stabilizace a rekonstrukce Afghánistánu a na zlepšení národní i mezinárodní komunikace a koordinace tajných služeb, mohli by nyní spát Američané, Britové, Španělé a další Evropané klidněji.
Jak argumentuje ve své nedávné knize někdejší expert Bílého domu pro boj s terorismem Richard Clark, Bushovým neokonzervativním poradcům však zřejmě nešlo ani tak o boj s islamistickým terorem jako spíše o využití tohoto boje coby záminky pro svržení Saddáma Husajna. Tento cíl byl formulován dávno před útoky z 11. září 2001. Jeho dosažením mělo začít uskutečňování "projektu nového amerického století" - tedy projektu nastolení globální americké nadvlády.
Okupace jako revoluce s dominovým efektem
Friedrich von Hayek nazývá "konstruktivismem" představu sociálních inženýrů, že je možné vybudovat společenské instituce na zelené louce a na základě racionálního projektu narýsovaného u psacího stolu. V kritice této představy navazuje Hayek na svého konzervativního předchůdce Edmunda Burkea. Ten připomínal francouzským revolucionářům, že politika se spíše než prosazováním abstraktních morálních principů má zabývat změnami již existujících institucí, které vždy patří ke konkrétní národní či lokální skupině - Britům, Francouzům, Bretoncům či Irům. Politika, jež ignoruje historicky utvořené instituce, představy a skupinovou hrdost, které drží danou společnost pohromadě, a chce ji globálně a zvnějšku přestavět na základě domněle všelidských principů lidských práv a demokracie, musí skončit v násilí a teroru.
Neokonzervativní poradci G. W. Bushe v čele s prvním náměstkem Donalda Rumsfelda Paulem Wolfowitzem byli ve své vizi poválečného Iráku vedeni spíše konstruktivismem a naivním univerzalismem francouzských revolucionářů než politickou moudrostí jejich konzervativních kritiků. O tom svědčí série chyb při poválečné rekonstrukci okupované země. Bez ohledu na imperiální a ekonomické motivy (ropa a zakázky velkých firem jako Halliburton) a kontraproduktivitu z hlediska boje proti Usámově Al Kajdě, nemusela okupace zabřednout do současných problémů, kdyby civilní vůdcové Pentagonu naslouchali svým vojenským protějškům a také analytikům z arabského oddělení Powellova ministerstva zahraničních věcí.
První chybou bylo odmítnutí názoru generála Erica Shinsekiho, který v únoru 2003 upozorňoval na to, že zajištění pořádku v okupovaném Iráku si vyžádá několik set tisíc amerických vojáků. Neschopnost zhruba 160 000 koaličních ozbrojenců zajistit "zákon a pořádek" umožnila rozbujení kriminality do tak obludných rozměrů, že to do velké míry zabraňuje normalizaci života a rekonstrukci země.
Druhou chybou bylo rozpuštění čtyřistatisícové irácké armády (a dalších ozbrojených složek) a také propuštění úředníků a expertů ze strany Baas, která byla páteří státního aparátu. Statisíce bývalých vojáků se ocitly ze dne na den na ulici bez pravidelného příjmu a staly se ideálním rezervoárem pro kriminální gangy i ozbrojené odbojové organizace.
Rozpuštěním iráckých ozbrojených složek a sumární "debaasifikací" byly strženy základní bezpečnostní i administrativní struktury, které držely etnicky a nábožensky rozdrobený Irák pohromadě.
Třetí chybou byl podobně krátkozraký přístup k sunnitům, kteří byli nejvíce zájmově spjati se Saddámovým režimem: místo kooptace jejich elit a hmatatelných záruk toho, že se s nimi počítá při novém rozdávání karet, bylo u sunnitů posilováno podezření, že se stanou párii nového režimu. Tím byly živeny jejich sympatie k ozbrojenému odporu.
Čtvrtou chybou byla neschopnost přehodnotit výlučné spoléhání se na vlastní vojenskou sílu i ve chvíli, kdy již bylo po velkých atentátech ze srpna 2003 jasné, že ozbrojené násilí není dozníváním války, ale partyzánským odbojem, v němž se proti Američanům spojují islamisté se sekularisty, zahraniční teroristé s domácími paramilitárními sítěmi.
V září 2003 se poprvé ohlásilo strašidlo Vietnamu a začalo se mluvit o nutnosti formulovat "strategii východu". Zároveň daly Paříž, Berlín i Moskva (a s nimi řada muslimských zemí) najevo, že by se aktivněji zapojily do zajištění bezpečnosti Iráku, pokud by USA daly větší mandát OSN a zároveň slíbily co nejrychlejší předání moci Iráčanům. Tehdy Američané propásli příležitost, jak se dostat ven z irácké pasti a neztratit tvář, když si 16. října nechali schválit RB OSN rezoluci 1511, která potvrzovala jejich výlučnou zodpovědnost za okupační správu.
Bezradní Američané
Američané působili stále bezradněji. Jen o měsíc později například sami dospěli k názoru, který předtím odmítli - že totiž nejlepší bude urychlené předání moci. Od té doby však nebyli schopni postoupit ani o píď kupředu s politickou rekonstrukcí - pokud budou na konci června předávat moc irácké vládnoucí radě, nevyřeší se ani otázka legitimity, ani otázka moci. Radu budou Iráčané stěží považovat za svého legitimního zástupce, neboť ji jmenovala koaliční přechodná správa. Nebude mít také v rukou prostředky výkonu moci, takže bude stále zcela závislá na koaličních vojenských silách.
Do této nesnadné situace se dostali Američané svou vinou. Nebyli schopni předvídat ambivalentní vztah většiny Iráčanů k okupaci: na jedné straně si mohla utlačovaná většina vydechnout po desetiletích krvavé diktatury, na druhé straně uštědřila okupace ránu smyslu pro skupinovou čest, což výrazně snížilo ochotu elit i prostých lidí ke spolupráci. U plánovačů invaze se falešný univerzalismus (podcenění skupinové hrdosti) vzájemně posiloval s revolučním konstruktivismem: instituce starého a prohnilého řádu měly být zcela rozmetány, aby na jejich troskách mohl být postaven vzorový režim podle amerického modelu.
Změna iráckého režimu měla vést k pozitivní destabilizaci regionu a dominovému efektu: okolní arabské autokracie měly padat jako domečky z karet pod nárazy demokratického větru ze svobodného Iráku. Tato revoluční vize Wolfowitze a jeho neokonzervativních soudruhů dovedla Ameriku do současné situace. Z Iráku se skutečně stalo zřídlo nestability v regionu, ale v negativním smyslu - místo majáku svobody a práva se stal terénem rozsáhlého organizovaného zločinu a partyzánské války proti USA.
Bilance dvou posledních amerických válečných tažení je nelichotivá: místo aby dokončili proměnu Afghánistánu na stabilní stát práva a zákona, odešli Američané do Iráku, aby z něj udělali další Afghánistán...
Vietnamský syndrom
Hlavní omyl Bushovy strategie boje proti globálnímu teroru odpovídá přesně Šaronovu přístupu v boji proti palestinskému teroru. Spočívá v představě, že jediným účinným prostředkem tohoto boje je použití vojenské síly v aktu kolektivní odplaty. Stejně jako neokonzervativci ani Šaron ve skutečnosti nebojuje proti teroru, ale jen ho využívá k uskutečňování svých politických cílů. Je-li hlavním cílem neokonzervativců zajištění americké globální hegemonie, pak Šaronovým cílem je zajištění izraelské regionální hegemonie. Ta má umožnit definitivní judaizaci co největšího kusu Západního břehu. Protože na to Palestinci nikdy nepřistoupí mírovými dohodami, nezbývá než udržovat s nimi permanentní válku, která umožní dospět k tomuto cíli silou a jednostrannými akty.
Mír mezi Izraelci a Palestinci i stabilní a kooperativní vztahy mezi Amerikou a společnostmi Středního východu nemohou být založeny jen na vojenské síle, ale v nemenší míře také na zohlednění nároků druhé strany. Vojenská síla stačí k vyhrání války. K vyhrání míru je třeba vzít v úvahu zájmy slabší či poražené strany a zapojit ji do politického vyjednávání. Bez toho se ocitne tato strana v pokušení vymoci si své požadavky terorem - jediným prostředkem, který jí v takové situaci zbývá.
Aby se tomu předešlo, musí být vojenská síla doplňována politickým procesem - moc musí být podpírána legitimitou. Neokonzervativní předpoklad, že porážka posledního velkého vyzyvatele Izraele a USA Saddáma srazí Araby a muslimy na kolena a učiní z nich poslušné klienty, odpovídá pravdě jen zčásti. (Za příklad snad může sloužit "obrácení" Muammara Kaddáfího.) Porážka totiž zároveň zapůsobila i opačně: vzbudila pocit ponížení a touhu po mstě.
Důraz na totožnost amerických a velkoizraelských zájmů je v neokonzervativní ideologii spjat s kritikou "vietnamského syndromu". Tak byla v 70. letech nazvána vlna nechuti k zahraničnímu zapojování amerických vojsk, kterou způsobil debakl ve Vietnamu. Invaze Iráku měla přebít vietnamský syndrom novou sebedůvěrou a ochotou k dalším vojenským intervencím. Otázkou je, zdali tak jako v případě vysněného dominového efektu nenabude i zde vrchu opačný důsledek - zdali nebude s narůstající bezradností okupační správy a počtem amerických obětí sílit právě izolacionistický syndrom, jenž měl být překonán. Odpovídalo by to tradičnímu vzorci vývoje americké zahraniční politiky, kterou charakterizuje kyvadlový pohyb mezi imperiálními výboji a izolací.
Globální vojenská hegemonie Ameriky není sama o sobě zlem. Naopak, může se stát pilířem globální stability. To však jen v případě, zvykneli si Amerika zajišťovat legitimitu používání vojenské síly multilaterálními procedurami. K tomu ji nemusí vést jen moralistická kritika imperialismu, ale i realistické zhodnocení užitečnosti mezinárodních institucí pro prosazování zájmů. V odmítnutí Bushova militarismu a unilateralismu se shodují realisté z konzervativního i liberálního tábora. Doufejme, že irácká lekce umožní jedněm či druhým brzy převzít otěže americké zahraniční politiky od revolučních idealistů a co nejrychleji začít napravovat jimi způsobené škody.
O autorovi | POLITOLOG Autor je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší na FF UK
Lidové noviny, 24. 04. 2004, Pavel Barša
xxx
From: daniela matejkova
Date: Tue, 13 Jan 2004 23:50:38 +0100
To: beseda-l@list.ecn.cz
Subject: [beseda-l] kultura SZ / pozvanka - Joan Sekler - Neslychane + Rudolfinum
Vážení přátelé...
posílám vám pozvánku na zásadní filmové dílo
o volbě presidenta George W. Bushe. Čtěte níže.
K tomu též odkazuji na www.bushin30seconds.org
+ Zítra od 18.00 koná se vernisáž velkolepé výstavy počátků české fotografie.
S pozdravem
Daniela Matějková
členka kulturní sekce Strany zelených
----------
Joan Sekler: George W. Bush nebyl skutecnym vitezem prezidentskych voleb v
roce 2000
Dokument americke filmarky Joan Sekler, ,Neslýchané' (,Unprecedented'),
nabizi strhujici pribeh bitvy o presidentske kreslo, ktera podkopava
demokracii v Americe. Dokument odhaluje podezrele okolnosti, jako napriklad
zastrasovani behem voleb a ucelove cistky v seznamech volicu ve state, jemuz
vladne kandidatuv bratr. Tento dokument, ktery se rovnez zameril na
nepripustne nakladani s hlasy volicu, jejich zpusobu scitani a roli medii,
vytvari znepokojivy obraz ukradenych voleb. Agentura Associated Press pise o
tomto filmu: ,Tento film nas velmi znepokoji'.
Filmarka Joan Sekler promluvi v Praze v ramci jejiho evropskeho turne s
dokumentarnim filmem ,Neslychane' (,unprecedented') 19. ledna 2004 od 18:00
v Globe knihkupectvi ve Pstrosove ulici 6.
Reziserka, producentka a spisovatelka Joan Sekler, autorka dokumentu o
kontroverznich americkych prezidentskych volbach 2000, promluvi v Praze na
mitinku ,Demokracie Extravaganza' sdruzeni American Voices Abroad. Tento
mnohokrat ocenovany dokumentarni film bude promitan v 18:00 a pote bude
nasledovat diskuze s pani Sekler.
,Je dulezite, aby si Americane uvedomili ze George W. Bush nebyl skutecnym
vitezem prezidentskych voleb v roce 2000' rika pani Sekler. Dale konstatuje,
ze jejim poslanim je mobilizovat Americany v Evrope. Pani Sekler zduraznuje,
ze ,ucast Americanu zijicich v zahranici na prezidentskych volbach v roku
2004 bude klicova v pokusu o navraceni demokracie zpet do USA'.
Film ,Neslychane' (,Unprecedented') se prekvapive tesi velkemu ohlasu a
popularite, zvlaste vezmeme-li v uvahu jeho choulostive politicke tema.
Snimek byl ocenen na newyorkskem Mezinarodnim Filmovem Festivalu za nejlepsi
dokumentarni film a rezii. Nasledovalo rovnez hlavni oceneni na Berklyho
festivalu filmu a videa a dalsich filmovych akcich. Pro vice informaci
navstivte www.unprecedented.org
Madam Sekler, je zakladatelkou Centra nezavislych medii v Los Angeles ( Los
Angeles Media Independent Center), svetove site nezavislych zurnalistu a
dokumentaristu, kteri se zameruji na politicke a socialni problemy. Pani
Sekler, je rovnez spoluproducentkou a spoluautorkou mnohych politickych
dokumentu, vcetne filmu ,Podvod v Paname' (The Panama Deception) a filmu
,Zlute vosy: Anatomie valecnych zlocinu' ( The Yellow Wasps: Anatomy of a
War Crime) pojednavajici o valce v Bosne.
Prazske promitani se bude konat pri prilezitosti mitinku organizace American
Voices Abroad nazvaneho ,Democracy Extravaganza' poradaneho pri zahajeni
mobilizace registrovanych volicu zijicich v zahranici ,100000 pro rok 2004'
Akce probehne v pondeli 19. ledna v knihkupectvi Globe od 16 hodin do
pulnoci. Tento film se bude take promitat tento mesic v Nemecku, Francii,
Holandsku a Velke Britanii. Pro vice informaci navstivte
http://projections.tripod.com/avap.htm
Zabery z filmu a fotografie Joan Sekler ma k dispozici Arianna Meadowlark na
telefonu: 608 819 276. Pro dalsi informace prosim kontaktujte Gwendolyn
Albert na tel: 777 621 227.Register NOW
----------
Join thousands of ordinary people in a unique protest against George Bush -
from the comfort of your own home or workplace.
The President will be in London on the 20th November as part of his full State-Visit to the UK. Our World Our Say is co-
ordinating a "Virtual March" of phone calls, faxes, emails and postcards to the US embassy. 700,000 people took part in
a similar action that brought the US Congress to a halt before war started.
To maximise the impact we want to stagger the traffic throughout the day of the 20th. For this reason it is vital that you register
with us TODAY. We will email you before the 20th with exact instructions of when and how to take action.
Please register for the Virtual March:
Full name:
Email Address:
Complete Registration
This "Virtual March" enables those who cannot be in London to:
* Tell Bush that he and his warmongering are not welcome here in the UK.
* Ask him to explain how he got his facts so wrong.
* Demand that the United Nations takes over control of the Iraqi reconstruction process from the US.
HomeAbout OWOSLatest News on IraqLinks and ResourcesMedia GalleryArticle ArchiveContact Elected OfficialsSign the
PetitionEmail a FriendSupporters PageVirtual LobbyMake a DonationContact Us
Our World Our Say works to give people a voice over world-changing issues. Through re-connecting ordinary citizens with
their elected representatives and giving them a voice, we aim to give people power over their own future
info@ourworldoursay.org
Privacy Policy
"I'm sick and tired of lies and deception."
George W. Bush
----------
Bushe přivítali na Filipínách demonstranti
Protesty v ulicích Manily
Zdroj: Foto APMANILA 18. října 2003 | 13:55 Tisíce univerzitních studentů a levicových aktivistů s hořícími americkými
vlajkami a protiamerickými transparenty. Tak vypadalo neoficiální "uvítání" amerického prezidenta George Bushe
ve filipínské metropoli Manile. Stejně početné jednotky pořádkové policie se pak snažily zabránit demonstrantům v přístupu
k budově parlamentu, kde má americký prezident pronést projev.
o Bush se smířil se Schröderem
o USA budou ke Kubě přísnější
o Bush: Jsme si s Arnoldem podobní
George Bush dnes zavítal do Manily v rámci cesty po několika asijských zemích. Účelem jeho osmihodinové návštěvy
na Filipínách je především chvála tamní vlády za její razantní účast v boji proti terorismu.
Bushovu návštěvu provázejí rozsáhlá bezpečnostní opatření. V rámci zpřísněných preventivních kroků byly na mezinárodním
letišti zrušeny nebo zpožděny některé lety. Tisíce dopravních a pořádkových policistů pak byly rozmístěny na hlavních
manilských dopravních tepnách a křižovatkách, aby zadrželi průvod demonstrantů. Protiteroristické oddíly se speciálně
vycvičenými psy rovněž kontrolují všechna manilská nádraží.
Na protestní akci proti Bushově návštěvě se sešlo odhadem 7000 demonstrantů. Obklíčeni kordony policistů a vojáků spálili
asi stovku amerických vlajek, k parlamentu se však nedostali. Žádné závažnější incidenty ani zranění zatím hlášeny nejsou.
Kromě označování amerického prezidenta za "teroristu číslo jedna" a kritiky USA sahající od globalizace až po vojenský
imperialismus, si nevoli demonstrantů vysloužila i údajná "extravagance" Bushovy krátké návštěvy v této bývalé americké
kolonii.
Mnohé obyvatele země, kde třetina lidí žije v chudobě, totiž snad nejvíce ze všeho pobouřily výdaje spojené s Bushovou
návštěvou. "To je něco jiného než 15 milionů Filipínců, kteří ani neznají význam slova snídaně," řekl student z jižních Filipín
Alfie Pulumbalit.
čtk, www.lidovky.cz
----------
Zapomeňme na Ameriku!
Prezident USA reaguje na účetní skandály firem, aniž by uvažoval o širších příčinách
Zemi, ve které si menažeři a správcové předních společnosti bez uzardění ulévají bokem miliardy, již není pomoci, a Bushovo
volání po přísnější kontrole a vyšší, třeba i trestní, odpovědnosti, je hlasem volajícího v poušti. V této fázi již nejde o pár
hříšníků, ale o normu a styl, které byly utvořeny na základě nekritického, jednostranného a tím krátkozrakého nadržování
mamonu, obchodu a zisku, které se stalo základní filozofií vrstev, které v USA ovlivňují vývoj a budoucí prosperitu. Svůj díl
tu sehrála i byrokratická mašinerie, otupující ve sféře podnikové, samosprávné i státní veškeré přirozené tvůrčí, inovační,
morálně inspirované podněty ve jménu "kázně a pořádku", formálních opatření a jejich formálního plnění.
Hluboká krize, která se valí na světové burzy a zejména americkou ekonomiku nemá kořeny ve zvýšení hospodářské
kriminality v USA, ale v hlubokém mravním úpadku země, počínaje vysíláním zvrácených televizních pořádů a konče
převahou spekulativního kapitálu a spekulativních ekonomických opatření, tedy takových, které ve skutečnosti, zejména
z dlouhodobého hlediska a tváří tvář nezvládnutým externalitám svého dopadu, nemohou být zárukou hospodářského růstu,
a ani svými autory nebyly takto upřimně zamýšleny. Dnešní měna není podložena zlatem, ale téměř výhradně opatřeními ekonomické povahy. Pokud jsou tato opatření nekomplexní a nezodpovědně krátkodobá, může dojít k ohrožení samé podstaty
ekonomického života země, jejího oběživa, měny, co jde v USA samozřejmě ruku v ruce se zneklidněním investorů a burzy.
Takže i Američané si zatunelovali.
Ne, běžný účetní, který musí kvůli padesátníku, který mu nesedí v uzávěrce, trávit noci v práci, by něčeho takového nebyl
schopen. To mohou dělat jen lidé, které na jejich místa dostal někdo, kdo věděl, proč je tam (a právě takové) chce mít, lidé,
kteří vědí, že se to tak dělá, že kontrolor i auditor se dají koupit, kteří mají vlivné známé dost nahoře, stručně lidé, kteří patří
k SÍTI. A síť nedovolí, aby se slušný člověk dostal vysoko.
Není pomoci zemi, která až v roce 2002 přišla na to, že za závažné úmyslné účetní machinace vedoucí k osobnímu obohacení
by mohla být sazba větší než pět let! Nebo že ukradené peníze by se asi měly vrátit! Že FBI a CIA v hospodářské oblasti tím
pádem totálně selhali. Každý nový zelenáč přijatý do těchto služeb může, nebude-li omezován starými byrokraty, vykonat pro
záchranu amerického hospodářství více než 10 protřelých agentů, kteří se již tak sžili s oficiálním americkým establishmentem,
že přejali jeho styl a "morálku". Na tváře odhalených proruských agentů je dost odpudivý pohled. Představují ztělesnění
amerického "ideálu" příslušníka vyšší vrsvy, bez morálky, bez vztahu k lidem a s hlubokou úctou k penězům. Jak mohou tyto
kožené huby zastávat vysoká místa ve zpravodajských institucích? Jak si může někdo myslet, že budou odolávat korupci
a zverbování "nepřítelem". Jakto, že až dnes vyšlo najevo, že americké právo a kontrolní instituce se dají obejít stejně snadno
jako ty naše. Jakto, že se americký prezident probudil, až měl zloděj svou kořist rozporcovanou a rozprodanou. Zavřít je třeba
především všechny americké poslance a senátory, kteří dopustili, aby si lidé na nejvyšších postech na takový bezprávný stav
zvykli. Kdopak by si nešel za pět miliard sednout na pět let. Znám lidi, co by za tolik peněz byli ochotni nejen pět let sedět, ale
dokonce i pracovat. Lidé, kteří v USA tunelovali miliardy, mají takovou moc, že by ze dne na den byli schopni udělat
s Ameriky totalitní stát, jen aby nemuseli jít do chládku nebo se vzdát svých výhod. A hlavně: Jsou jen malými články
anonymní sítě, do které je zapleten kdekdo a kterou od jistého okamžiku nelze zrušit, pokud se nemá zastavit hospodářský
život země.
Čímpak chce Bush zastavit ty hordy rozežraných lumpů, kteří podle všeho již ovládli celou Ameriku? Jeho právní
a ekonomické návrhy nejsou špatné. Ale přicházejí pozdě. Americký národ již zjistil, že podvod se vyplácí a dohnal velmi
rychle národy východního bloku. Z následků této morální degradace se Amerika neprobere ani za několik generací.
Jakpak chce Bush obnovit důvěru investorů, když ti největší investoři jsou těmi největšími lumpy (a sami sebe a své
"kamarády" ze světa obchodu dobře znají) a nedají ani cent do obchodu, jehož hlavním a jediným motivem je spolehlivý zisk,
lépe řečeno nejvyšší zisk, a to zisk za každou cenu?
Myslí si snad někdo, že dělám reklamu komunismu? Kdepak, právě tito bezcharakterní kapitalisté se nejvíce blíží našim
českým a slovenským postkomunistickým bolševikům, stavějícím nezadržitelně mocné impérium ekonomického fašismu,
impérium stojící na hliněných nohou mafiánské a státní manipulace a síti korupčních vztahů.
Po desetiletích budování příkladné moderní kapitalistické společnosti USA dospěly k oživení molochů, založených na systému
kolektivní nezodpovědnosti, která je ještě dále umocňována (a její průkaznost zastírána) vstupem dalších zrůdných
a systémově pochybených, tentokráte auditorských společností nebo rovnou i zkorumpovaných státních orgánů do hry.
A tito lidé by na čele s Bushem měli garantovat bezpečnost globální kontroly na americký způsob? Nevidím žádný rozdíl mezi
lumpem americkým, ruským nebo českým. I když mechanismy, které vedli k nastolení jejich vlády byly rozdílné, síť
korupčních a korumpujících vazeb, která se globálně tvoří má všude stejné základní vlastnosti a jejím účinkem všude
nastupuje nedůvěra v politické, státní a ekonomické instituty, fašizace společnosti a kritický vývoj ekonomiky hledající útěchu
nakonec vždy ve zbrojení a válčení.
Amerika je sice daleko, ale krize ekonomiky USA nás tvrdě postihne, mj. protože pro změnu naše lumpácké vedení dělá
všechna svá hazardérská makroekonomická opatření s výhledem na standardně fungující světovou ekonomiku a další důležité
vnější i vnitřní faktory. Zapomínáme na teorii katastrof, která nás učí, jak nevýhodně, v negativní fázi, se mohou sejít celé
řady důležitých ukazatelů. Pak se i nejhorší sny mohou stát snadno skutečností. Člověk, který sleduje současný svět, a nelže
sám sobě, může oprávněně předpokládat, že celá řada ukazatelů zasahujících i naši zemi bude mít v blízké budoucnosti spíše
negativní vývoj. Rozvoj obezity a srdečně-cévních onemocnění, změny světového klimatu, krizový vývoj v rozvojových
zemích, dopady narušení rozmanitosti živočišných a rostlinných druhů a jejich vazeb, shoršení zdravotního stavu mládeže,
zvýšení procenta důchodců, časté úrazy a smrt mladých lidí, šíření narkomanie, silná xenofobie Čechů a naše neschopnost
plně intregrovat občany a imigranty olišné národnosti, nedůvěra ve finanční instituce a desítky dalších jevů se mohou ve svých
negativních aspektech i u nás sečíst zcela nečekane a z hospodářského hlediska ve smrtící kombinaci, např. právě v čase krize
americké ekonomiky a světových burz.
Ne, nemyslím si, že náš hlas má vliv na dění v USA. Možná na takovou kritiku nemáme ani právo, zejména proto, že naše
vlastní země v korupci, zmanipulovanosti a zločinnosti Ameriku daleko přesahuje. (Má to ovšem tu výhodu, že morální pád
nás již nečeká, nemáme už kam spadnout.) Víme již, že Amerika stále méně může být vlajkovou lodí naší demokratizace
a hospodářské reformy a garantem globální kontroly a bezpečnosti, která s požadavkem kontroly souvisí. Brali jsme po
listopadovém puči Ameriku jako velký příklad a naději, ale nyní jsme již mnozí přestali věřit, že si Amerika dokáže zamést byť
jen před vlastním prahem. Amerika se musí zastavit a zamyslet se sama nad sebou, Jinak může mít její pomoc světu nedozírné
následky pro svět i pro Ameriku.
Amerika hluboce podcenila nutnost své vlastní kontroly, svých společností, bank, byrokracie včetně orgánů kontroly. Amerika
podcenila nutnost regulace, včetně regulace svobodného trhu a svobodného podnikání vůbec. Amerika podcenila nutnost
udržet fungující trestně-právní systém. Amerika podcenila nutnost neustálé výchovy občanů k občanské uvědomělosti
a angažovanosti. Jednou větou, Amerika podcenila funkci mozku v porovnání s autonomními funkcemi hospodářského
a ekonomického "těla" společnosti, bez ohledu nato, jak funkci centrálního mozku komunisté zdiskreditovali. Amerika také
zapomněla, že funkce plánovacího, kontrolujícího, hodnotícího a regulujícího mozku společnosti musí přesahovat ekonomická
témata a minimálně řešit externality ekonomických opatření.
Komunisté zvolili centrální plánování bez individuální odpovědnosti. Amerika zvolila téměř úplnou svobodu, vložila nereálné
naděje do lidské zodpovědnosti, a vyprodukovala rovněž poměrně značné procento nezodpovědných akciovek a téměř
anonymně řízených společností jako ekonomika komunistická a postkomunistická.
Naše pupeční americká šňůra bude muset být přervána a budeme muset hledat více svou vlastní cestu. Je to škoda, protože
napodobit něco fungujícího je snazší než vytvořit něco nového.
Zapomeňme na Ameriku, říkám, a mrzí mě, že se tak nechtíc stavím do jedné řady s různými orientálními fanatiky a babkami-
demokratkymi, které nakonec stejně vždy volí komunisty.
Zapomeňme na Ameriku a zastavme naše vlastní "menažery", dokud je čas!
Proč by mělo vedení kolabující železnice brát statisícové platy? Proč by vedení krachujících bank mělo dostávat milionové
odstupné? Proč by mělo být umožněno, aby si tuneláři své nakradené peníze nechali jen proto, že na manipulované účetnictví
není zvláštní zákon? Konání, které znevýhodňovalo subjekt, který nám svěřil nějakou hodnotu k úschově nebo pro nějaké
podnikání, konání, které bylo pro klienta výrazně nevýhodné, např. ve srovnání s obvyklým postupem a průběhem
a srovnatelnými případy bylo trestné již za komunizmu. A tam, kde nestačí zákon, je třeba dát závazná doporučení pro tvorbu
různých obchodních smluv, aby práva klientů a podílníků byla zajištěna. Dobře si vzpomínám, na detailní znění koprodukční
smlouvy komunistického Filmexportu k výrobě jednoho filmu, na němž jsem začínal jako asisten režie; ze smlouvy bylo
jasné, že neunikne trestu, kdo by chtěl zájmy partnera hájit jinak než zájmy vlastní a ty zase jinak, než je obvyklou praxí (např.
podle obvyklých cen). Takže prodat něco pod cenou nebo koupit věc předraženou bylo trestné. Podrazit klienta-partnera bylo
trestné. Estébáci ve Filmexportu byli zřejmě moudřejší než náš ministr spravedlnosti a celý parlament.
Naše hospodářská sféra musí projít rovněž sítem zpětné očistné kontroly, a to minimálně za pět let, tedy od roku 1988. Věřím,
že tak máme šanci se zbavit všech "pubertálních" výtržníků, kterými se naše ekonomika jen hemží. Ve škole skoro propadali
a nyní bez uzardění likvidují naši zem coby "velcí" podnikatelé a budují téměř neproniknutelné a amorální hradby osobních
korupčních vazeb, přes které se již pomalu nedostane jediný poctivý obchod, jediný dobrý úvěr, jediné spravedlivé soudní
rozhodnutí a jediný tvůrčí člověk.
Darius Nosreti
----------
původní zpráva:
Bush chce vyšší tresty za finanční podvody
Prezident USA reaguje na účetní skandály firem
Vrátit důvěru Američanů v kapitálové trhy a hospodářství se rozhodl prezident George Bush. Navrhl vyšší tresty za finanční
a účetní podvody a oznámil zřízení zvláštního oddělení pro potírání podvodů při ministerstvu spravedlnosti. Uvedl dále, že
na posílení kontrolní činnosti poskytne americké Komisi pro cenné papíry a burzy sto miliónů dolarů. Opatření jsou reakcí
na sérii účetních skandálů, které nahlodaly důvěru investorů a hrozí se stát pro Bílý dům politickou zátěží zejména v období
blížících se voleb do Kongresu.
Bush ve svém vystoupení na newyorské burze navrhl kroky, které jdou dále než jeho březnová opatření, jimiž reagoval
na skandál s účetními machinacemi energetického koncernu Enron, který skončil koncem loňského roku bankrotem. Bush
uvedl, že navrhne zdvojnásobení trestní sazby za úmyslné podvody z pěti na deset let vězení a přinutí auditorské společnosti,
aby neničily dokumenty auditu. Podle Bushe se musí auditorské firmy a účetnictví dostat "ze stínu", aby bylo průhlednější
a dávalo investorům a akcionářům větší jistotu a důvěru.
Investoři jsou v USA ostražití
Prezident v projevu několikrát zopakoval, že členové podnikového vedení, kteří získají peníze na základě finančních machinací
s podnikovým účetnictvím, je budou muset vrátit, a nikdy by se neměli dostat do vedoucí funkce ve veřejně vlastněných
společnostech. Vedení firmy bude muset také spolupodepisovat účetní uzávěrky a finanční prohlášení a nést za jejich
pravdivost odpovědnost.
Bush uvedl, že podniková sféra ve Spojených státech musí dodržovat "vysoké etické standardy" a vyhnout se pokušení
k podvodům, které se částečně rodily v blahobytných devadesátých letech. Uvedl, že přes teroristické útoky z loňského roku
a útlum se americká ekonomika znovu rozbíhá k trvalejšímu růstu, a to také díky daňovým škrtům, které prezident prosadil
v Kongresu. Mnozí komentátoři považují však nynější hospodářské oživení za velmi nejisté a poukazují zejména na prozatímní
ostražitost investorů, jejichž peníze by mohly oživení upevnit.
"Spojené státy proto potřebují důvěru v charakter a chování byznysmanů", řekl Bush a dodal, že každou dobrou zprávu vždy
doprovází nějaký skandál. Vlnu skandálů odstartoval loni pád Enronu, jehož vedení odprodejem akcií před kolapsem patrně
díky důvěrným informacím získalo milióny dolarů, zatímco tisíce zaměstnanců přišlo o penzijní úspory. Auditorská firma
Andersen tehdy zničila dokumenty, a proto je vyšetřování o účetních praktikách prakticky ve slepé uličce.
čtk, lidovky
--------------------
Zahraničí
Bývalý ministr vystoupil proti Bushovi
Bush prý připravoval svržení Saddáma již před 11. září 2001
WASHINGTON 12. ledna 2004 | 09:01
Bývalý americký ministr financí O'Neill tvrdí, že prezident Bush využil otázku iráckých zbraní hromadného ničení pouze jako
záminku k invazi. Za dva roky působení ve vládě Paul O'Neill žádný důkaz o existenci zakázaných zbraní v rukou Iráčanů
neviděl.
"Poznám rozdíl mezi důkazem a tvrzením a iluzemi nebo narážkami a závěry, které je možné odvodit ze série předpokladů,"
řekl O'Neill týdeníku Time. "Nikdy jsem neviděl ve zpravodajských materiálech nic, co by se dalo označit jako skutečný
důkaz," uvedl v souvislosti s údajnými iráckými zbraněmi hromadného ničení, které byly hlavním veřejně proklamovaným
důvodem Bushovy vlády k invazi do Iráku. O jejich existenci nebyly dosud nalezeny žádné důkazy.
Ministr financí prý nedostával tajné informace
O'Neill v rozhovoru se CBS řekl, že Bush se připravoval na svržení iráckého prezidenta Saddáma Husajna od samého nástupu
do Bílého domu ještě před teroristickými útoky z 11. září 2001.
Nejmenovaný představitel Bushovy vlády řekl týdeníku Time, že O'Neill nebyl v takovém postavení, aby dostával
zpravodajské informace o zbraních hromadného ničení.
O'Neill, který na sebe během svého působení ve funkci upozornil i často nediplomatickým a otevřeným vyjadřováním, dal
najevo také pochyby nad doktrínou preventivních úderů prosazovanou Bushovou vládou. "Pro mě je pojem preventivního
úderu, tedy že Spojené státy mají jednostranné právo udělat cokoli, k čemu se rozhodnou, opravdu velikou změnou," řekl
bývalý ministr CBS. Jeho televizní rozhovor byl jedním ze série vystoupení věnovaných nové knize Rona Suskinda The Price
of Loyalty (Cena loajality), pro níž byl O'Neill hlavním zdrojem.
Podle O'Neilla byl Bush také proti jeho agresivnějším plánům na boj s hospodářskou kriminalitou, který prosazoval po sérii
korupčních skandálů ve velkých amerických společnostech. Bush údajně poukazoval na odpor "lidí z velkých firem", kteří
jsou významnou skupinou podporující republikány.
Na deficitech nezáleží
O'Neill se také údajně snažil varovat viceprezidenta Cheneyho před hrozbou rostoucího rozpočtového deficitu, který by měl
jen letos činit 500 miliard dolarů. Cheney ho však přerušil. "Víš Paule, (bývalý prezident Ronald) Reagan prokázal, že
na deficitech nezáleží," řekl údajně viceprezident.
O měsíc později Cheney oznámil O'Neillovi, že přišel o místo. Podle agentury AP Bush potřeboval člověka, který by důrazněji
prosazoval v Kongresu nové daňové škrty.
V interview se CBS také O'Neill kritizoval Bushův způsob komunikace se svými spolupracovníky a přirovnal ho
na zasedáních vlády ke "slepému v místnosti plné hluchých". Další demokratický kandidát Richard Gephardt v neděli CBS
řekl, že měl z Bushe podobný dojem. "Je to příjemný člověk. A je chytrý. Ale nemá zkušenost. Nemá znalosti. A není vůbec
zvědavý."
Rána do zad
Republikánský poslanec Sněmovny reprezentantů Mark Foley obvinil O'Neilla z toho, že "přistupuje shakespearovsky
k podpoře své kariéry a prodejnosti svých knih". "Od dob Julia Caesara jsem neviděl takové bodnutí do zad. I ty, Paule
O'Neille?" prohlásil.
Podle autora knihy Rona Suskinda volal ministr obrany Donald Rumsfeld O'Neillovi a vyzýval ho, aby na jeho knize
nespolupracoval. Myslím, že to bylo ze strany Bílého domu znepokojení, ne varování nebo hrozba, řekl Suskind CBS.
čtk, ap
Jan Žižka
16/2004 18/04/2004 22:00 - strana 26
Irák
Další Vietnam?
Prezident Bush mění svět, ale ten ho neposlouchá
Iráčtí šíité, sunnité a Kurdové, kteří k sobě navzájem vůbec nehořeli láskou, se spojili v boji proti okupantům - osvoboditelům. Mluvilo se o „velkém nevděku" místního obyvatelstva. Psal se rok 1920 a Irák okupovali Britové. Tato paralela s dnešní americkou (či přesněji spojeneckou) okupací Iráku je možná přesnější než srovnávání současné situace s americkou válkou ve Vietnamu.
Americký prezident George Bush a jeho lidé tvrdí, že situace není zoufalá. Fakt je, že ve srovnání s rokem 1920 mohou dnes spojenci stále spoléhat na loajalitu Kurdů. Zdá se, že ani většina šíitů nepodporuje radikálního duchovního Muktadá Sadra. Kdo si však může být jist tím, že na stranu bojovníků proti okupantům se nebudou přidávat další příslušníci nejrozšířenějšího iráckého vyznání?
Ne loutkovým režimům.
Svým způsobem je dnešní situace ještě horší. V době globalizace a masových médií působí smrt vojáků i únosy civilistů velmi silně na veřejné mínění ve Spojených státech a ve všech zemích, které již své vojáky do Iráku poslaly nebo by tak mohly v budoucnu učinit.
Ani srovnávání s Vietnamem nelze vzít na lehkou váhu. Jsou zde samozřejmě velké rozdíly – válka ve Vietnamu trvala celé desetiletí a zahynulo v ní 50 tisíc amerických vojáků. Rok americké přítomnosti v Iráku přinesl 500 mrtvých vojáků. Přesto se čtyři z deseti obyvatel USA obávají, že v Iráku hrozí nový Vietnam. A o paralele s Vietnamem otevřeně mluví třeba senátor Edward Kennedy, bratr bývalého prezidenta Johna Fitzgeralda.
V čem by se však mohly Irák a Vietnam podobat? Známý politolog Fareed Zakaria to v týdeníku Newsweek vyjádřil takto: Američané ve Vietnamu podporovali loutkový režim, který byl předem odsouzen k pádu. Je nutné zabránit tomu, aby se v Iráku něco podobného opakovalo. Není už ale pozdě?
Mesiáš Bush.
Američtí odborníci se nyní přou o to, jak zachránit, co se dá. Demokratický kandidát na post prezidenta John Kerry vidí šanci v tom, že Američané získají pro své úsilí v Iráku širší mezinárodní podporu. Zapojit by se měla Organizace spojených národů i Severoatlantická aliance. Kerry také v listu Washington Post napsal, že mír v Iráku není možné vyhrát pouze vojenskými prostředky. „Potřebujeme účinnou politickou strategii," tvrdí volební naděje demokratů.
Jiní odborníci o těchto receptech pochybují. OSN údajně nemá v Iráku dobrou pověst z doby, kdy její program „ropa za potraviny" pomáhal spíše zkorumpovanému režimu Saddáma Husajna než tamnímu obyvatelstvu. A i když na pomoc přijdou spojenečtí vojáci z více zemí, hlavní břímě bude nadále na Američanech. Kritičtí Iráčané stejně budou mluvit o okupaci USA. Mnozí ve Spojených státech proto volají po vyslání ještě výrazně většího počtu amerických vojáků. Tuto možnost zcela nevylučuje ani Kerry.
Jedno je nicméně jasné většině amerických expertů: něco se musí změnit. Prezident George Bush si ovšem velké pochyby o správnosti dosavadní americké politiky nepřipouští. Místo detailních představ o dalších krocích v Iráku se snaží oslovit Američany svou vytrvalostí a vírou. Snaží se vzbudit dojem, že v obsazené zemi nejde o žádné mimořádné problémy. Především opakuje své mesiášské přesvědčení: „Měníme svět. Máme povinnost šířit svobodu."
Bush příliš nepřemýšlí o tom, zda má účinnou strategii pro předání suverenity Iráčanům na konci letošního června, tvrdí komentátor David Sanger v listu The New York Times. Pro prezidenta to jsou přílišné detaily. Bush ví pouze to, že si Američané nemohou dovolit prohrávat a ustupovat, protože by to povzbudilo nepřátele po celém světě. To je bezpochyby pravda. Ale stačí k vítězství v Iráku takové odhodlání? Další komentátoři mluví o Bushově odtržení od reality.
Vše nasvědčuje tomu, že Bush hodně ztrácí na domácí politické scéně. Velká část Američanů – více než polovina – sice nadále schvaluje loňský útok na Irák, ale pouze méně než třetina obyvatel si myslí, že prezident má dobrý plán na řešení situace v okupované zemi. Kerry se snaží těchto nálad využít: zdůrazňuje, že nebude ustupovat před nepřítelem, ale že najde účinnější způsoby boje. Právě to dnes chce většina Američanů slyšet.
Ani moc, ani legitimita.
Brilantní analýzu amerických chyb v Iráku nabídl právě politolog Fareed Zakaria. Historie vnějších zásahů v různých zemích podle něj ukazuje, že vnější síla musí mít dvě věci: moc a legitimitu. Američané v Iráku mají velmi málo od obojího.
O nedostatečné moci svědčí to, že armáda Spojených států nebyla schopna zajistit bezpečnost v zemi. Zakaria cituje studii společnosti Rand, v níž se uvádí, že je zapotřebí dvaceti příslušníků bezpečnostních sil (vojáků či policie) na tisíc obyvatel, pokud chcete zajistit bezpečnost obyvatel, a tedy i jejich podporu pro vládní struktury. K úspěchu v Iráku je tedy zapotřebí 500 tisíc vojáků či policistů, což je téměř čtyřikrát více než současný stav (počítáme-li pouze americké síly).
Není-li zajištěna bezpečnost, je to voda na mlýn fundamentalistů. „Extremistům vždy prospívá nestabilita. V takových revolučních situacích vítězí leninisté," argumentuje americký analytik mezinárodních vztahů.
Fareed Zakaria dále upozorňuje, že daleko větší autoritu než současná irácká vládní rada mají mezi šíitským obyvatelstvem duchovní, jako ajatolláh Alí Sistání. Jakoukoliv vládu dosazenou Američany mohou Iráčané považovat za nelegitimní. To se ostatně týká i samotného zásahu Spojených států. Právě Sistání navíc požadoval, aby prvořadou roli v Iráku hrála OSN a odmítal jednat s Američany.
Proč jste nepřišli dříve? Sorry.
Zdá se, že i americká vláda už mnohé své postoje z minulosti přehodnotila. Také Bushova administrativa nyní prosazuje větší zapojení OSN, hledá podporu u ostatních států a ohlíží se na potenciální spojence přímo v Iráku, jakým by mohl být ajatolláh Sistání, neboť mu nemusí být po chuti ambice mladého duchovního Muktadá Sadra.
Zvláště námluvy se spojenci na mezinárodní scéně jsou však nejisté. Kdo by se v současné době hrnul do Iráku? Veřejnost v zemích, které již do Iráku své vojáky vyslaly, naopak volá po jejich stažení. Aparát OSN, jejíž pracovníci se již dříve v Iráku stali terčem teroristických útoků, také nemá důvod pospíchat. NATO se zase soustředí na úspěšné dokončení své mise v Afghánistánu a lidé z bruselského sídla aliance v současnosti nepovažují širší zapojení v Iráku za možné.
Před měsíci Francouzi a Němci nabízeli navzdory svému odmítavému postoji k útoku na Irák, že pomohou s poválečnou rekonstrukcí země. Byli v podstatě odmítnuti. Řada států – včetně Polska – se přihlásila ke spojenectví s Amerikou mimo jiné s ohledem na předpokládané lukrativní zakázky pro své firmy. Jejich očekávání se nenaplnila. Leckdo se asi bude ptát: Máme teď vytahovat Američany z bryndy? Stabilizace Iráku by sice měla být prvořadým zájmem Evropanů, ale ve veřejné diskusi mohou snadno převládnout obavy z dalšího zapojování v Iráku.
Na hranicích možností.
Nelze vyloučit, že vzhledem k malému nadšení ostatních zemí se Američané nakonec pokusí zabránit své faktické porážce nasazením většího počtu vojáků. Možná se také ve vládních kruzích bude více prosazovat představa, že stabilizace Iráku si vyžádá mnohaletou vojenskou přítomnost v zemi, jak tvrdí guru teorie mezinárodních vztahů Henry Kissinger.
Nepřekročí tak ale Američané hranice svých možností? Budou chtít zvyšovat svůj již tak vysoký rozpočtový deficit dalšími vojenskými výdaji? Teoreticky je to možné. Vojenský rozpočet není až tak obrovský, jak se na první pohled zdá. Podíl vojenských výdajů na hrubém domácím produktu (dnes 4,5 procenta) býval v dobách studené války podstatně vyšší.
Otázkou ovšem je, jak trpělivá bude americká veřejnost. Každý další výdaj na zajištění bezpečnosti a rekonstrukci Iráku v očích mnoha Američanů pouze dokládá, že Bushova administrativa podcenila celkové náklady na okupaci země. Ochota tolerovat „akci Irák" by mohla postupně klesat. A to už by hodně připomínalo Vietnam.
Jan Žižka
datum:18/04/2004 22:00
im www.euro.cz
© EURONEWS, a. s., 2002 - 2004
Kruté omyly Bushovy války
Vojenská síla stačí jen k vyhrání války. Američané ale nevědí, jak vyhrát mír
Dva a půl roku od teroristických útoků v New Yorku aWashingtonu a rok od operace Irácká svoboda je bilance bezpečnostní a zahraniční politiky Spojených států záporná. Dosáhla opaku toho, o co se snaží. Posílila vliv a hlas islámského extremismu a přivedla k němu miliony nových sympatizantů na Středním východě i v Asii.
Iráckým tažením promrhala americká administrativa kapitál celosvětové solidarity po teroristických atentátech a postavila si proti sobě i část tradičních spojenců od Francie a Německa přes Mexiko a Kanadu až po Egypt či Turecko. Pokus o změnu režimu v Iráku vypadá po roce amerického úsilí beznadějněji než na začátku - odpor Saddámových příznivců a sunnitských islamistů nebyl udušen, ale získal naopak sympatie dalších obyvatel.
V posledních měsících si americká politika odcizila i část šíitů, o něž se původně opírala. Obléhání sunnitské Fallúdže spolu s pokusem o silové potlačení hnutí Muktady al Sadra vyvolalo na začátku dubna vlnu solidarity mezi iráckými šíity a sunnity, jejichž vzájemná nedůvěra byla doposud jednou z hlavních překážek poválečné stabilizace.
Prvním a nejobecnějším omylem americké strategie je předpoklad, že nejúčinnějším nástrojem boje proti terorismu je konvenční vojenská síla. Ta jistě není k zahození ve chvíli, kdy jde o to rozprášit územní základnu teroristů, jako tomu bylo v afghánském tažení v zimě 2001-2002. Učinit z ní však základní nástroj boje je dlouhodobě kontraproduktivní, a to alespoň ze dvou důvodů.
Zbraň slabých
Teroristické způsoby boje jsou od 19. století rozvíjeny nestátními skupinami, bojujícími proti etablované politické nebo vojenské moci, která kontroluje určité území a společnost. Teror je zbraní těch, kteří nemohou protivníky napadat jinak než "zezadu" a zákeřně, neboť v čelném a přímém boji by prohráli. Je tedy zbraní slabých proti silným. Obzvláště se mu daří v situacích po vojenské porážce a okupaci, kde může spoléhat na antipatie obyvatelstva vůči cizím vládcům. Vojenská okupace území v srdci arabsko-muslimského Středního východu nemohla vést k porážce a oslabení islamistického terorismu, ale naopak k vystavení a obnažení západních vojenských i civilních cílů v oblasti, v níž se tento terorismus snaží mobilizovat svou podporu.
Druhým a bezprostředně souvisejícím důvodem omezené užitečnosti vojenské síly v boji proti terorismu je sumárnost jejího zacílení. Na rozdíl od operací tajných služeb či policie ji nelze zaměřit výlučně na zneškodnění jednotlivců či konkrétních skupin, ale týká se primárně kontroly a pacifikace území. Jakmile však jsou namířeny zbraně na území, stávají se nepřáteli potenciálně všichni jeho obyvatelé. Jejich reálné i symbolické újmy - na majetku, životech, skupinové hrdosti - z nich činí sympatizanty, a často i pomahače teroristů. Ti jsou slabí a nemohou v dohledné době doufat v reálné vojenské vítězství. Taktické těžiště jejich boje spočívá právě v přetáhnutí co největší části společnosti na svou stranu, a tím ke změně politického poměru sil.
Obléhání Fallúdže na začátku dubna bylo ukázkou americké vojenské převahy, která však jen umožnila symbolické vítězství extremistů. Dvě stě tisíc obyvatel města se s nimi ocitlo na jedné lodi. Příkaz americkým jednotkám 8. dubna, aby pouštěly ven z města jen ženy, děti a starce, a nikoliv muže ve "vojenském věku", jasně rozšířil definici nepřítele z organizovaných odbojářů na všechny muže. Přesně o to odbojářům šlo.
Logika války je logikou kolektivní odplaty. Vyprovokovat takovou odplatu je základním cílem teroristů. Zažene totiž pod jejich křídla obyvatelstvo, jehož jménem jednají.
My a oni
Dobrá strategie zužuje definici nepřítele na teroristy. Špatná strategie naopak rozšiřuje definici nepřítele na skupinu, jejíž identity a zájmů se teroristé dovolávají. Právě to je efekt "války proti teroru". Na rozdíl od policejněsoudních zásahů se války nevedou se zločinci, ale s kolektivní entitou - jiným národem, společností, kulturní či náboženskou skupinou. Stojí v nich vždy "my" proti "oni". "Oni" obývají určité území, které "my" musíme dobýt.
Do této představy nezapadá transnacionální teroristická síť jako Al Kajda. Ta totiž není nutně spojena s žádným územím, ale naopak prostupuje různé regiony, národy a "civilizace". Aby proti ní mohla být vedena válka, musela být Al Kajda napřed v představách Američanů spojena s určitou geograficko-kulturní oblastí, na niž potom mohla být uspořádána "křižácká výprava". Bush získal podporu Američanů pro protisaddámovské tažení především díky sumární identifikaci Usámy s arabsko-muslimským Středním východem. V podvědomí většiny Američanů bylo toto tažení odvetou za 11. září, a proto se podpora války a Bushe nijak významně neotřásla poté, co vyšlo najevo, že Saddám neměl zbraně hromadného ničení a nepředstavoval naléhavou bezpečnostní hrozbu.
Adekvátní antiteroristická strategie by měla používat vojenskou sílu pouze v nejkrajnějším případě. Neměla by se soustředit na válečná tažení, ale kombinovat zneškodňování teroristů policií a tajnými službami se získáváním politické podpory u společností a skupin, jichž se extremisté dovolávají. Tuto strategii použila v 90. letech britská vláda, když nelítostný boj tajných služeb a policie s Irskou republikánskou armádou doplnila postupným zapojováním strany Sinn Fein (politického křídla IRA) do mírového procesu.
Také v případě islamismu musí jít kriminalizace teroristů ruku v ruce s vtahováním neozbrojených křídel islamismu do politického procesu. Zároveň se Západ musí snažit rozvojem komunikace a ekonomické a politické spolupráce získávat "srdce a mysl" příslušníků společností a kultur, jejichž řečí mluví teroristé.
Z tohoto hlediska nemohlo napadnout Bushe nic horšího než otevřít iráckou frontu, a vtáhnout tak většinově arabský a muslimský Střední východ do konfliktu s většinově bílou a křesťanskou Amerikou. Místo toho měl dokončit afghánské tažení. Měl pacifikovat Usámovy ozbrojence, a ne je pouze vyhnat za afghánské hranice do kmenových oblastí Pákistánu. Kdyby stovky miliard dolarů, které vložil a ještě vloží do irácké války, byly investovány do této operace a následné stabilizace a rekonstrukce Afghánistánu a na zlepšení národní i mezinárodní komunikace a koordinace tajných služeb, mohli by nyní spát Američané, Britové, Španělé a další Evropané klidněji.
Jak argumentuje ve své nedávné knize někdejší expert Bílého domu pro boj s terorismem Richard Clark, Bushovým neokonzervativním poradcům však zřejmě nešlo ani tak o boj s islamistickým terorem jako spíše o využití tohoto boje coby záminky pro svržení Saddáma Husajna. Tento cíl byl formulován dávno před útoky z 11. září 2001. Jeho dosažením mělo začít uskutečňování "projektu nového amerického století" - tedy projektu nastolení globální americké nadvlády.
Okupace jako revoluce s dominovým efektem
Friedrich von Hayek nazývá "konstruktivismem" představu sociálních inženýrů, že je možné vybudovat společenské instituce na zelené louce a na základě racionálního projektu narýsovaného u psacího stolu. V kritice této představy navazuje Hayek na svého konzervativního předchůdce Edmunda Burkea. Ten připomínal francouzským revolucionářům, že politika se spíše než prosazováním abstraktních morálních principů má zabývat změnami již existujících institucí, které vždy patří ke konkrétní národní či lokální skupině - Britům, Francouzům, Bretoncům či Irům. Politika, jež ignoruje historicky utvořené instituce, představy a skupinovou hrdost, které drží danou společnost pohromadě, a chce ji globálně a zvnějšku přestavět na základě domněle všelidských principů lidských práv a demokracie, musí skončit v násilí a teroru.
Neokonzervativní poradci G. W. Bushe v čele s prvním náměstkem Donalda Rumsfelda Paulem Wolfowitzem byli ve své vizi poválečného Iráku vedeni spíše konstruktivismem a naivním univerzalismem francouzských revolucionářů než politickou moudrostí jejich konzervativních kritiků. O tom svědčí série chyb při poválečné rekonstrukci okupované země. Bez ohledu na imperiální a ekonomické motivy (ropa a zakázky velkých firem jako Halliburton) a kontraproduktivitu z hlediska boje proti Usámově Al Kajdě, nemusela okupace zabřednout do současných problémů, kdyby civilní vůdcové Pentagonu naslouchali svým vojenským protějškům a také analytikům z arabského oddělení Powellova ministerstva zahraničních věcí.
První chybou bylo odmítnutí názoru generála Erica Shinsekiho, který v únoru 2003 upozorňoval na to, že zajištění pořádku v okupovaném Iráku si vyžádá několik set tisíc amerických vojáků. Neschopnost zhruba 160 000 koaličních ozbrojenců zajistit "zákon a pořádek" umožnila rozbujení kriminality do tak obludných rozměrů, že to do velké míry zabraňuje normalizaci života a rekonstrukci země.
Druhou chybou bylo rozpuštění čtyřistatisícové irácké armády (a dalších ozbrojených složek) a také propuštění úředníků a expertů ze strany Baas, která byla páteří státního aparátu. Statisíce bývalých vojáků se ocitly ze dne na den na ulici bez pravidelného příjmu a staly se ideálním rezervoárem pro kriminální gangy i ozbrojené odbojové organizace.
Rozpuštěním iráckých ozbrojených složek a sumární "debaasifikací" byly strženy základní bezpečnostní i administrativní struktury, které držely etnicky a nábožensky rozdrobený Irák pohromadě.
Třetí chybou byl podobně krátkozraký přístup k sunnitům, kteří byli nejvíce zájmově spjati se Saddámovým režimem: místo kooptace jejich elit a hmatatelných záruk toho, že se s nimi počítá při novém rozdávání karet, bylo u sunnitů posilováno podezření, že se stanou párii nového režimu. Tím byly živeny jejich sympatie k ozbrojenému odporu.
Čtvrtou chybou byla neschopnost přehodnotit výlučné spoléhání se na vlastní vojenskou sílu i ve chvíli, kdy již bylo po velkých atentátech ze srpna 2003 jasné, že ozbrojené násilí není dozníváním války, ale partyzánským odbojem, v němž se proti Američanům spojují islamisté se sekularisty, zahraniční teroristé s domácími paramilitárními sítěmi.
V září 2003 se poprvé ohlásilo strašidlo Vietnamu a začalo se mluvit o nutnosti formulovat "strategii východu". Zároveň daly Paříž, Berlín i Moskva (a s nimi řada muslimských zemí) najevo, že by se aktivněji zapojily do zajištění bezpečnosti Iráku, pokud by USA daly větší mandát OSN a zároveň slíbily co nejrychlejší předání moci Iráčanům. Tehdy Američané propásli příležitost, jak se dostat ven z irácké pasti a neztratit tvář, když si 16. října nechali schválit RB OSN rezoluci 1511, která potvrzovala jejich výlučnou zodpovědnost za okupační správu.
Bezradní Američané
Američané působili stále bezradněji. Jen o měsíc později například sami dospěli k názoru, který předtím odmítli - že totiž nejlepší bude urychlené předání moci. Od té doby však nebyli schopni postoupit ani o píď kupředu s politickou rekonstrukcí - pokud budou na konci června předávat moc irácké vládnoucí radě, nevyřeší se ani otázka legitimity, ani otázka moci. Radu budou Iráčané stěží považovat za svého legitimního zástupce, neboť ji jmenovala koaliční přechodná správa. Nebude mít také v rukou prostředky výkonu moci, takže bude stále zcela závislá na koaličních vojenských silách.
Do této nesnadné situace se dostali Američané svou vinou. Nebyli schopni předvídat ambivalentní vztah většiny Iráčanů k okupaci: na jedné straně si mohla utlačovaná většina vydechnout po desetiletích krvavé diktatury, na druhé straně uštědřila okupace ránu smyslu pro skupinovou čest, což výrazně snížilo ochotu elit i prostých lidí ke spolupráci. U plánovačů invaze se falešný univerzalismus (podcenění skupinové hrdosti) vzájemně posiloval s revolučním konstruktivismem: instituce starého a prohnilého řádu měly být zcela rozmetány, aby na jejich troskách mohl být postaven vzorový režim podle amerického modelu.
Změna iráckého režimu měla vést k pozitivní destabilizaci regionu a dominovému efektu: okolní arabské autokracie měly padat jako domečky z karet pod nárazy demokratického větru ze svobodného Iráku. Tato revoluční vize Wolfowitze a jeho neokonzervativních soudruhů dovedla Ameriku do současné situace. Z Iráku se skutečně stalo zřídlo nestability v regionu, ale v negativním smyslu - místo majáku svobody a práva se stal terénem rozsáhlého organizovaného zločinu a partyzánské války proti USA.
Bilance dvou posledních amerických válečných tažení je nelichotivá: místo aby dokončili proměnu Afghánistánu na stabilní stát práva a zákona, odešli Američané do Iráku, aby z něj udělali další Afghánistán...
Vietnamský syndrom
Hlavní omyl Bushovy strategie boje proti globálnímu teroru odpovídá přesně Šaronovu přístupu v boji proti palestinskému teroru. Spočívá v představě, že jediným účinným prostředkem tohoto boje je použití vojenské síly v aktu kolektivní odplaty. Stejně jako neokonzervativci ani Šaron ve skutečnosti nebojuje proti teroru, ale jen ho využívá k uskutečňování svých politických cílů. Je-li hlavním cílem neokonzervativců zajištění americké globální hegemonie, pak Šaronovým cílem je zajištění izraelské regionální hegemonie. Ta má umožnit definitivní judaizaci co největšího kusu Západního břehu. Protože na to Palestinci nikdy nepřistoupí mírovými dohodami, nezbývá než udržovat s nimi permanentní válku, která umožní dospět k tomuto cíli silou a jednostrannými akty.
Mír mezi Izraelci a Palestinci i stabilní a kooperativní vztahy mezi Amerikou a společnostmi Středního východu nemohou být založeny jen na vojenské síle, ale v nemenší míře také na zohlednění nároků druhé strany. Vojenská síla stačí k vyhrání války. K vyhrání míru je třeba vzít v úvahu zájmy slabší či poražené strany a zapojit ji do politického vyjednávání. Bez toho se ocitne tato strana v pokušení vymoci si své požadavky terorem - jediným prostředkem, který jí v takové situaci zbývá.
Aby se tomu předešlo, musí být vojenská síla doplňována politickým procesem - moc musí být podpírána legitimitou. Neokonzervativní předpoklad, že porážka posledního velkého vyzyvatele Izraele a USA Saddáma srazí Araby a muslimy na kolena a učiní z nich poslušné klienty, odpovídá pravdě jen zčásti. (Za příklad snad může sloužit "obrácení" Muammara Kaddáfího.) Porážka totiž zároveň zapůsobila i opačně: vzbudila pocit ponížení a touhu po mstě.
Důraz na totožnost amerických a velkoizraelských zájmů je v neokonzervativní ideologii spjat s kritikou "vietnamského syndromu". Tak byla v 70. letech nazvána vlna nechuti k zahraničnímu zapojování amerických vojsk, kterou způsobil debakl ve Vietnamu. Invaze Iráku měla přebít vietnamský syndrom novou sebedůvěrou a ochotou k dalším vojenským intervencím. Otázkou je, zdali tak jako v případě vysněného dominového efektu nenabude i zde vrchu opačný důsledek - zdali nebude s narůstající bezradností okupační správy a počtem amerických obětí sílit právě izolacionistický syndrom, jenž měl být překonán. Odpovídalo by to tradičnímu vzorci vývoje americké zahraniční politiky, kterou charakterizuje kyvadlový pohyb mezi imperiálními výboji a izolací.
Globální vojenská hegemonie Ameriky není sama o sobě zlem. Naopak, může se stát pilířem globální stability. To však jen v případě, zvykneli si Amerika zajišťovat legitimitu používání vojenské síly multilaterálními procedurami. K tomu ji nemusí vést jen moralistická kritika imperialismu, ale i realistické zhodnocení užitečnosti mezinárodních institucí pro prosazování zájmů. V odmítnutí Bushova militarismu a unilateralismu se shodují realisté z konzervativního i liberálního tábora. Doufejme, že irácká lekce umožní jedněm či druhým brzy převzít otěže americké zahraniční politiky od revolučních idealistů a co nejrychleji začít napravovat jimi způsobené škody.
O autorovi | POLITOLOG Autor je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší na FF UK
Lidové noviny, 24. 04. 2004, Pavel Barša
xxx
From: daniela matejkova
Date: Tue, 13 Jan 2004 23:50:38 +0100
To: beseda-l@list.ecn.cz
Subject: [beseda-l] kultura SZ / pozvanka - Joan Sekler - Neslychane + Rudolfinum
Vážení přátelé...
posílám vám pozvánku na zásadní filmové dílo
o volbě presidenta George W. Bushe. Čtěte níže.
K tomu též odkazuji na www.bushin30seconds.org
+ Zítra od 18.00 koná se vernisáž velkolepé výstavy počátků české fotografie.
S pozdravem
Daniela Matějková
členka kulturní sekce Strany zelených
----------
Joan Sekler: George W. Bush nebyl skutecnym vitezem prezidentskych voleb v
roce 2000
Dokument americke filmarky Joan Sekler, ,Neslýchané' (,Unprecedented'),
nabizi strhujici pribeh bitvy o presidentske kreslo, ktera podkopava
demokracii v Americe. Dokument odhaluje podezrele okolnosti, jako napriklad
zastrasovani behem voleb a ucelove cistky v seznamech volicu ve state, jemuz
vladne kandidatuv bratr. Tento dokument, ktery se rovnez zameril na
nepripustne nakladani s hlasy volicu, jejich zpusobu scitani a roli medii,
vytvari znepokojivy obraz ukradenych voleb. Agentura Associated Press pise o
tomto filmu: ,Tento film nas velmi znepokoji'.
Filmarka Joan Sekler promluvi v Praze v ramci jejiho evropskeho turne s
dokumentarnim filmem ,Neslychane' (,unprecedented') 19. ledna 2004 od 18:00
v Globe knihkupectvi ve Pstrosove ulici 6.
Reziserka, producentka a spisovatelka Joan Sekler, autorka dokumentu o
kontroverznich americkych prezidentskych volbach 2000, promluvi v Praze na
mitinku ,Demokracie Extravaganza' sdruzeni American Voices Abroad. Tento
mnohokrat ocenovany dokumentarni film bude promitan v 18:00 a pote bude
nasledovat diskuze s pani Sekler.
,Je dulezite, aby si Americane uvedomili ze George W. Bush nebyl skutecnym
vitezem prezidentskych voleb v roce 2000' rika pani Sekler. Dale konstatuje,
ze jejim poslanim je mobilizovat Americany v Evrope. Pani Sekler zduraznuje,
ze ,ucast Americanu zijicich v zahranici na prezidentskych volbach v roku
2004 bude klicova v pokusu o navraceni demokracie zpet do USA'.
Film ,Neslychane' (,Unprecedented') se prekvapive tesi velkemu ohlasu a
popularite, zvlaste vezmeme-li v uvahu jeho choulostive politicke tema.
Snimek byl ocenen na newyorkskem Mezinarodnim Filmovem Festivalu za nejlepsi
dokumentarni film a rezii. Nasledovalo rovnez hlavni oceneni na Berklyho
festivalu filmu a videa a dalsich filmovych akcich. Pro vice informaci
navstivte www.unprecedented.org
Madam Sekler, je zakladatelkou Centra nezavislych medii v Los Angeles ( Los
Angeles Media Independent Center), svetove site nezavislych zurnalistu a
dokumentaristu, kteri se zameruji na politicke a socialni problemy. Pani
Sekler, je rovnez spoluproducentkou a spoluautorkou mnohych politickych
dokumentu, vcetne filmu ,Podvod v Paname' (The Panama Deception) a filmu
,Zlute vosy: Anatomie valecnych zlocinu' ( The Yellow Wasps: Anatomy of a
War Crime) pojednavajici o valce v Bosne.
Prazske promitani se bude konat pri prilezitosti mitinku organizace American
Voices Abroad nazvaneho ,Democracy Extravaganza' poradaneho pri zahajeni
mobilizace registrovanych volicu zijicich v zahranici ,100000 pro rok 2004'
Akce probehne v pondeli 19. ledna v knihkupectvi Globe od 16 hodin do
pulnoci. Tento film se bude take promitat tento mesic v Nemecku, Francii,
Holandsku a Velke Britanii. Pro vice informaci navstivte
http://projections.tripod.com/avap.htm
Zabery z filmu a fotografie Joan Sekler ma k dispozici Arianna Meadowlark na
telefonu: 608 819 276. Pro dalsi informace prosim kontaktujte Gwendolyn
Albert na tel: 777 621 227.Register NOW
----------
Join thousands of ordinary people in a unique protest against George Bush -
from the comfort of your own home or workplace.
The President will be in London on the 20th November as part of his full State-Visit to the UK. Our World Our Say is co-
ordinating a "Virtual March" of phone calls, faxes, emails and postcards to the US embassy. 700,000 people took part in
a similar action that brought the US Congress to a halt before war started.
To maximise the impact we want to stagger the traffic throughout the day of the 20th. For this reason it is vital that you register
with us TODAY. We will email you before the 20th with exact instructions of when and how to take action.
Please register for the Virtual March:
Full name:
Email Address:
Complete Registration
This "Virtual March" enables those who cannot be in London to:
* Tell Bush that he and his warmongering are not welcome here in the UK.
* Ask him to explain how he got his facts so wrong.
* Demand that the United Nations takes over control of the Iraqi reconstruction process from the US.
HomeAbout OWOSLatest News on IraqLinks and ResourcesMedia GalleryArticle ArchiveContact Elected OfficialsSign the
PetitionEmail a FriendSupporters PageVirtual LobbyMake a DonationContact Us
Our World Our Say works to give people a voice over world-changing issues. Through re-connecting ordinary citizens with
their elected representatives and giving them a voice, we aim to give people power over their own future
info@ourworldoursay.org
Privacy Policy
"I'm sick and tired of lies and deception."
George W. Bush
----------
Bushe přivítali na Filipínách demonstranti
Protesty v ulicích Manily
Zdroj: Foto APMANILA 18. října 2003 | 13:55 Tisíce univerzitních studentů a levicových aktivistů s hořícími americkými
vlajkami a protiamerickými transparenty. Tak vypadalo neoficiální "uvítání" amerického prezidenta George Bushe
ve filipínské metropoli Manile. Stejně početné jednotky pořádkové policie se pak snažily zabránit demonstrantům v přístupu
k budově parlamentu, kde má americký prezident pronést projev.
o Bush se smířil se Schröderem
o USA budou ke Kubě přísnější
o Bush: Jsme si s Arnoldem podobní
George Bush dnes zavítal do Manily v rámci cesty po několika asijských zemích. Účelem jeho osmihodinové návštěvy
na Filipínách je především chvála tamní vlády za její razantní účast v boji proti terorismu.
Bushovu návštěvu provázejí rozsáhlá bezpečnostní opatření. V rámci zpřísněných preventivních kroků byly na mezinárodním
letišti zrušeny nebo zpožděny některé lety. Tisíce dopravních a pořádkových policistů pak byly rozmístěny na hlavních
manilských dopravních tepnách a křižovatkách, aby zadrželi průvod demonstrantů. Protiteroristické oddíly se speciálně
vycvičenými psy rovněž kontrolují všechna manilská nádraží.
Na protestní akci proti Bushově návštěvě se sešlo odhadem 7000 demonstrantů. Obklíčeni kordony policistů a vojáků spálili
asi stovku amerických vlajek, k parlamentu se však nedostali. Žádné závažnější incidenty ani zranění zatím hlášeny nejsou.
Kromě označování amerického prezidenta za "teroristu číslo jedna" a kritiky USA sahající od globalizace až po vojenský
imperialismus, si nevoli demonstrantů vysloužila i údajná "extravagance" Bushovy krátké návštěvy v této bývalé americké
kolonii.
Mnohé obyvatele země, kde třetina lidí žije v chudobě, totiž snad nejvíce ze všeho pobouřily výdaje spojené s Bushovou
návštěvou. "To je něco jiného než 15 milionů Filipínců, kteří ani neznají význam slova snídaně," řekl student z jižních Filipín
Alfie Pulumbalit.
čtk, www.lidovky.cz
----------
Zapomeňme na Ameriku!
Prezident USA reaguje na účetní skandály firem, aniž by uvažoval o širších příčinách
Zemi, ve které si menažeři a správcové předních společnosti bez uzardění ulévají bokem miliardy, již není pomoci, a Bushovo
volání po přísnější kontrole a vyšší, třeba i trestní, odpovědnosti, je hlasem volajícího v poušti. V této fázi již nejde o pár
hříšníků, ale o normu a styl, které byly utvořeny na základě nekritického, jednostranného a tím krátkozrakého nadržování
mamonu, obchodu a zisku, které se stalo základní filozofií vrstev, které v USA ovlivňují vývoj a budoucí prosperitu. Svůj díl
tu sehrála i byrokratická mašinerie, otupující ve sféře podnikové, samosprávné i státní veškeré přirozené tvůrčí, inovační,
morálně inspirované podněty ve jménu "kázně a pořádku", formálních opatření a jejich formálního plnění.
Hluboká krize, která se valí na světové burzy a zejména americkou ekonomiku nemá kořeny ve zvýšení hospodářské
kriminality v USA, ale v hlubokém mravním úpadku země, počínaje vysíláním zvrácených televizních pořádů a konče
převahou spekulativního kapitálu a spekulativních ekonomických opatření, tedy takových, které ve skutečnosti, zejména
z dlouhodobého hlediska a tváří tvář nezvládnutým externalitám svého dopadu, nemohou být zárukou hospodářského růstu,
a ani svými autory nebyly takto upřimně zamýšleny. Dnešní měna není podložena zlatem, ale téměř výhradně opatřeními ekonomické povahy. Pokud jsou tato opatření nekomplexní a nezodpovědně krátkodobá, může dojít k ohrožení samé podstaty
ekonomického života země, jejího oběživa, měny, co jde v USA samozřejmě ruku v ruce se zneklidněním investorů a burzy.
Takže i Američané si zatunelovali.
Ne, běžný účetní, který musí kvůli padesátníku, který mu nesedí v uzávěrce, trávit noci v práci, by něčeho takového nebyl
schopen. To mohou dělat jen lidé, které na jejich místa dostal někdo, kdo věděl, proč je tam (a právě takové) chce mít, lidé,
kteří vědí, že se to tak dělá, že kontrolor i auditor se dají koupit, kteří mají vlivné známé dost nahoře, stručně lidé, kteří patří
k SÍTI. A síť nedovolí, aby se slušný člověk dostal vysoko.
Není pomoci zemi, která až v roce 2002 přišla na to, že za závažné úmyslné účetní machinace vedoucí k osobnímu obohacení
by mohla být sazba větší než pět let! Nebo že ukradené peníze by se asi měly vrátit! Že FBI a CIA v hospodářské oblasti tím
pádem totálně selhali. Každý nový zelenáč přijatý do těchto služeb může, nebude-li omezován starými byrokraty, vykonat pro
záchranu amerického hospodářství více než 10 protřelých agentů, kteří se již tak sžili s oficiálním americkým establishmentem,
že přejali jeho styl a "morálku". Na tváře odhalených proruských agentů je dost odpudivý pohled. Představují ztělesnění
amerického "ideálu" příslušníka vyšší vrsvy, bez morálky, bez vztahu k lidem a s hlubokou úctou k penězům. Jak mohou tyto
kožené huby zastávat vysoká místa ve zpravodajských institucích? Jak si může někdo myslet, že budou odolávat korupci
a zverbování "nepřítelem". Jakto, že až dnes vyšlo najevo, že americké právo a kontrolní instituce se dají obejít stejně snadno
jako ty naše. Jakto, že se americký prezident probudil, až měl zloděj svou kořist rozporcovanou a rozprodanou. Zavřít je třeba
především všechny americké poslance a senátory, kteří dopustili, aby si lidé na nejvyšších postech na takový bezprávný stav
zvykli. Kdopak by si nešel za pět miliard sednout na pět let. Znám lidi, co by za tolik peněz byli ochotni nejen pět let sedět, ale
dokonce i pracovat. Lidé, kteří v USA tunelovali miliardy, mají takovou moc, že by ze dne na den byli schopni udělat
s Ameriky totalitní stát, jen aby nemuseli jít do chládku nebo se vzdát svých výhod. A hlavně: Jsou jen malými články
anonymní sítě, do které je zapleten kdekdo a kterou od jistého okamžiku nelze zrušit, pokud se nemá zastavit hospodářský
život země.
Čímpak chce Bush zastavit ty hordy rozežraných lumpů, kteří podle všeho již ovládli celou Ameriku? Jeho právní
a ekonomické návrhy nejsou špatné. Ale přicházejí pozdě. Americký národ již zjistil, že podvod se vyplácí a dohnal velmi
rychle národy východního bloku. Z následků této morální degradace se Amerika neprobere ani za několik generací.
Jakpak chce Bush obnovit důvěru investorů, když ti největší investoři jsou těmi největšími lumpy (a sami sebe a své
"kamarády" ze světa obchodu dobře znají) a nedají ani cent do obchodu, jehož hlavním a jediným motivem je spolehlivý zisk,
lépe řečeno nejvyšší zisk, a to zisk za každou cenu?
Myslí si snad někdo, že dělám reklamu komunismu? Kdepak, právě tito bezcharakterní kapitalisté se nejvíce blíží našim
českým a slovenským postkomunistickým bolševikům, stavějícím nezadržitelně mocné impérium ekonomického fašismu,
impérium stojící na hliněných nohou mafiánské a státní manipulace a síti korupčních vztahů.
Po desetiletích budování příkladné moderní kapitalistické společnosti USA dospěly k oživení molochů, založených na systému
kolektivní nezodpovědnosti, která je ještě dále umocňována (a její průkaznost zastírána) vstupem dalších zrůdných
a systémově pochybených, tentokráte auditorských společností nebo rovnou i zkorumpovaných státních orgánů do hry.
A tito lidé by na čele s Bushem měli garantovat bezpečnost globální kontroly na americký způsob? Nevidím žádný rozdíl mezi
lumpem americkým, ruským nebo českým. I když mechanismy, které vedli k nastolení jejich vlády byly rozdílné, síť
korupčních a korumpujících vazeb, která se globálně tvoří má všude stejné základní vlastnosti a jejím účinkem všude
nastupuje nedůvěra v politické, státní a ekonomické instituty, fašizace společnosti a kritický vývoj ekonomiky hledající útěchu
nakonec vždy ve zbrojení a válčení.
Amerika je sice daleko, ale krize ekonomiky USA nás tvrdě postihne, mj. protože pro změnu naše lumpácké vedení dělá
všechna svá hazardérská makroekonomická opatření s výhledem na standardně fungující světovou ekonomiku a další důležité
vnější i vnitřní faktory. Zapomínáme na teorii katastrof, která nás učí, jak nevýhodně, v negativní fázi, se mohou sejít celé
řady důležitých ukazatelů. Pak se i nejhorší sny mohou stát snadno skutečností. Člověk, který sleduje současný svět, a nelže
sám sobě, může oprávněně předpokládat, že celá řada ukazatelů zasahujících i naši zemi bude mít v blízké budoucnosti spíše
negativní vývoj. Rozvoj obezity a srdečně-cévních onemocnění, změny světového klimatu, krizový vývoj v rozvojových
zemích, dopady narušení rozmanitosti živočišných a rostlinných druhů a jejich vazeb, shoršení zdravotního stavu mládeže,
zvýšení procenta důchodců, časté úrazy a smrt mladých lidí, šíření narkomanie, silná xenofobie Čechů a naše neschopnost
plně intregrovat občany a imigranty olišné národnosti, nedůvěra ve finanční instituce a desítky dalších jevů se mohou ve svých
negativních aspektech i u nás sečíst zcela nečekane a z hospodářského hlediska ve smrtící kombinaci, např. právě v čase krize
americké ekonomiky a světových burz.
Ne, nemyslím si, že náš hlas má vliv na dění v USA. Možná na takovou kritiku nemáme ani právo, zejména proto, že naše
vlastní země v korupci, zmanipulovanosti a zločinnosti Ameriku daleko přesahuje. (Má to ovšem tu výhodu, že morální pád
nás již nečeká, nemáme už kam spadnout.) Víme již, že Amerika stále méně může být vlajkovou lodí naší demokratizace
a hospodářské reformy a garantem globální kontroly a bezpečnosti, která s požadavkem kontroly souvisí. Brali jsme po
listopadovém puči Ameriku jako velký příklad a naději, ale nyní jsme již mnozí přestali věřit, že si Amerika dokáže zamést byť
jen před vlastním prahem. Amerika se musí zastavit a zamyslet se sama nad sebou, Jinak může mít její pomoc světu nedozírné
následky pro svět i pro Ameriku.
Amerika hluboce podcenila nutnost své vlastní kontroly, svých společností, bank, byrokracie včetně orgánů kontroly. Amerika
podcenila nutnost regulace, včetně regulace svobodného trhu a svobodného podnikání vůbec. Amerika podcenila nutnost
udržet fungující trestně-právní systém. Amerika podcenila nutnost neustálé výchovy občanů k občanské uvědomělosti
a angažovanosti. Jednou větou, Amerika podcenila funkci mozku v porovnání s autonomními funkcemi hospodářského
a ekonomického "těla" společnosti, bez ohledu nato, jak funkci centrálního mozku komunisté zdiskreditovali. Amerika také
zapomněla, že funkce plánovacího, kontrolujícího, hodnotícího a regulujícího mozku společnosti musí přesahovat ekonomická
témata a minimálně řešit externality ekonomických opatření.
Komunisté zvolili centrální plánování bez individuální odpovědnosti. Amerika zvolila téměř úplnou svobodu, vložila nereálné
naděje do lidské zodpovědnosti, a vyprodukovala rovněž poměrně značné procento nezodpovědných akciovek a téměř
anonymně řízených společností jako ekonomika komunistická a postkomunistická.
Naše pupeční americká šňůra bude muset být přervána a budeme muset hledat více svou vlastní cestu. Je to škoda, protože
napodobit něco fungujícího je snazší než vytvořit něco nového.
Zapomeňme na Ameriku, říkám, a mrzí mě, že se tak nechtíc stavím do jedné řady s různými orientálními fanatiky a babkami-
demokratkymi, které nakonec stejně vždy volí komunisty.
Zapomeňme na Ameriku a zastavme naše vlastní "menažery", dokud je čas!
Proč by mělo vedení kolabující železnice brát statisícové platy? Proč by vedení krachujících bank mělo dostávat milionové
odstupné? Proč by mělo být umožněno, aby si tuneláři své nakradené peníze nechali jen proto, že na manipulované účetnictví
není zvláštní zákon? Konání, které znevýhodňovalo subjekt, který nám svěřil nějakou hodnotu k úschově nebo pro nějaké
podnikání, konání, které bylo pro klienta výrazně nevýhodné, např. ve srovnání s obvyklým postupem a průběhem
a srovnatelnými případy bylo trestné již za komunizmu. A tam, kde nestačí zákon, je třeba dát závazná doporučení pro tvorbu
různých obchodních smluv, aby práva klientů a podílníků byla zajištěna. Dobře si vzpomínám, na detailní znění koprodukční
smlouvy komunistického Filmexportu k výrobě jednoho filmu, na němž jsem začínal jako asisten režie; ze smlouvy bylo
jasné, že neunikne trestu, kdo by chtěl zájmy partnera hájit jinak než zájmy vlastní a ty zase jinak, než je obvyklou praxí (např.
podle obvyklých cen). Takže prodat něco pod cenou nebo koupit věc předraženou bylo trestné. Podrazit klienta-partnera bylo
trestné. Estébáci ve Filmexportu byli zřejmě moudřejší než náš ministr spravedlnosti a celý parlament.
Naše hospodářská sféra musí projít rovněž sítem zpětné očistné kontroly, a to minimálně za pět let, tedy od roku 1988. Věřím,
že tak máme šanci se zbavit všech "pubertálních" výtržníků, kterými se naše ekonomika jen hemží. Ve škole skoro propadali
a nyní bez uzardění likvidují naši zem coby "velcí" podnikatelé a budují téměř neproniknutelné a amorální hradby osobních
korupčních vazeb, přes které se již pomalu nedostane jediný poctivý obchod, jediný dobrý úvěr, jediné spravedlivé soudní
rozhodnutí a jediný tvůrčí člověk.
Darius Nosreti
----------
původní zpráva:
Bush chce vyšší tresty za finanční podvody
Prezident USA reaguje na účetní skandály firem
Vrátit důvěru Američanů v kapitálové trhy a hospodářství se rozhodl prezident George Bush. Navrhl vyšší tresty za finanční
a účetní podvody a oznámil zřízení zvláštního oddělení pro potírání podvodů při ministerstvu spravedlnosti. Uvedl dále, že
na posílení kontrolní činnosti poskytne americké Komisi pro cenné papíry a burzy sto miliónů dolarů. Opatření jsou reakcí
na sérii účetních skandálů, které nahlodaly důvěru investorů a hrozí se stát pro Bílý dům politickou zátěží zejména v období
blížících se voleb do Kongresu.
Bush ve svém vystoupení na newyorské burze navrhl kroky, které jdou dále než jeho březnová opatření, jimiž reagoval
na skandál s účetními machinacemi energetického koncernu Enron, který skončil koncem loňského roku bankrotem. Bush
uvedl, že navrhne zdvojnásobení trestní sazby za úmyslné podvody z pěti na deset let vězení a přinutí auditorské společnosti,
aby neničily dokumenty auditu. Podle Bushe se musí auditorské firmy a účetnictví dostat "ze stínu", aby bylo průhlednější
a dávalo investorům a akcionářům větší jistotu a důvěru.
Investoři jsou v USA ostražití
Prezident v projevu několikrát zopakoval, že členové podnikového vedení, kteří získají peníze na základě finančních machinací
s podnikovým účetnictvím, je budou muset vrátit, a nikdy by se neměli dostat do vedoucí funkce ve veřejně vlastněných
společnostech. Vedení firmy bude muset také spolupodepisovat účetní uzávěrky a finanční prohlášení a nést za jejich
pravdivost odpovědnost.
Bush uvedl, že podniková sféra ve Spojených státech musí dodržovat "vysoké etické standardy" a vyhnout se pokušení
k podvodům, které se částečně rodily v blahobytných devadesátých letech. Uvedl, že přes teroristické útoky z loňského roku
a útlum se americká ekonomika znovu rozbíhá k trvalejšímu růstu, a to také díky daňovým škrtům, které prezident prosadil
v Kongresu. Mnozí komentátoři považují však nynější hospodářské oživení za velmi nejisté a poukazují zejména na prozatímní
ostražitost investorů, jejichž peníze by mohly oživení upevnit.
"Spojené státy proto potřebují důvěru v charakter a chování byznysmanů", řekl Bush a dodal, že každou dobrou zprávu vždy
doprovází nějaký skandál. Vlnu skandálů odstartoval loni pád Enronu, jehož vedení odprodejem akcií před kolapsem patrně
díky důvěrným informacím získalo milióny dolarů, zatímco tisíce zaměstnanců přišlo o penzijní úspory. Auditorská firma
Andersen tehdy zničila dokumenty, a proto je vyšetřování o účetních praktikách prakticky ve slepé uličce.
čtk, lidovky
--------------------
Zahraničí
Bývalý ministr vystoupil proti Bushovi
Bush prý připravoval svržení Saddáma již před 11. září 2001
WASHINGTON 12. ledna 2004 | 09:01
Bývalý americký ministr financí O'Neill tvrdí, že prezident Bush využil otázku iráckých zbraní hromadného ničení pouze jako
záminku k invazi. Za dva roky působení ve vládě Paul O'Neill žádný důkaz o existenci zakázaných zbraní v rukou Iráčanů
neviděl.
"Poznám rozdíl mezi důkazem a tvrzením a iluzemi nebo narážkami a závěry, které je možné odvodit ze série předpokladů,"
řekl O'Neill týdeníku Time. "Nikdy jsem neviděl ve zpravodajských materiálech nic, co by se dalo označit jako skutečný
důkaz," uvedl v souvislosti s údajnými iráckými zbraněmi hromadného ničení, které byly hlavním veřejně proklamovaným
důvodem Bushovy vlády k invazi do Iráku. O jejich existenci nebyly dosud nalezeny žádné důkazy.
Ministr financí prý nedostával tajné informace
O'Neill v rozhovoru se CBS řekl, že Bush se připravoval na svržení iráckého prezidenta Saddáma Husajna od samého nástupu
do Bílého domu ještě před teroristickými útoky z 11. září 2001.
Nejmenovaný představitel Bushovy vlády řekl týdeníku Time, že O'Neill nebyl v takovém postavení, aby dostával
zpravodajské informace o zbraních hromadného ničení.
O'Neill, který na sebe během svého působení ve funkci upozornil i často nediplomatickým a otevřeným vyjadřováním, dal
najevo také pochyby nad doktrínou preventivních úderů prosazovanou Bushovou vládou. "Pro mě je pojem preventivního
úderu, tedy že Spojené státy mají jednostranné právo udělat cokoli, k čemu se rozhodnou, opravdu velikou změnou," řekl
bývalý ministr CBS. Jeho televizní rozhovor byl jedním ze série vystoupení věnovaných nové knize Rona Suskinda The Price
of Loyalty (Cena loajality), pro níž byl O'Neill hlavním zdrojem.
Podle O'Neilla byl Bush také proti jeho agresivnějším plánům na boj s hospodářskou kriminalitou, který prosazoval po sérii
korupčních skandálů ve velkých amerických společnostech. Bush údajně poukazoval na odpor "lidí z velkých firem", kteří
jsou významnou skupinou podporující republikány.
Na deficitech nezáleží
O'Neill se také údajně snažil varovat viceprezidenta Cheneyho před hrozbou rostoucího rozpočtového deficitu, který by měl
jen letos činit 500 miliard dolarů. Cheney ho však přerušil. "Víš Paule, (bývalý prezident Ronald) Reagan prokázal, že
na deficitech nezáleží," řekl údajně viceprezident.
O měsíc později Cheney oznámil O'Neillovi, že přišel o místo. Podle agentury AP Bush potřeboval člověka, který by důrazněji
prosazoval v Kongresu nové daňové škrty.
V interview se CBS také O'Neill kritizoval Bushův způsob komunikace se svými spolupracovníky a přirovnal ho
na zasedáních vlády ke "slepému v místnosti plné hluchých". Další demokratický kandidát Richard Gephardt v neděli CBS
řekl, že měl z Bushe podobný dojem. "Je to příjemný člověk. A je chytrý. Ale nemá zkušenost. Nemá znalosti. A není vůbec
zvědavý."
Rána do zad
Republikánský poslanec Sněmovny reprezentantů Mark Foley obvinil O'Neilla z toho, že "přistupuje shakespearovsky
k podpoře své kariéry a prodejnosti svých knih". "Od dob Julia Caesara jsem neviděl takové bodnutí do zad. I ty, Paule
O'Neille?" prohlásil.
Podle autora knihy Rona Suskinda volal ministr obrany Donald Rumsfeld O'Neillovi a vyzýval ho, aby na jeho knize
nespolupracoval. Myslím, že to bylo ze strany Bílého domu znepokojení, ne varování nebo hrozba, řekl Suskind CBS.
čtk, ap
ČESKO-AMERICKÉ LINKY |
||
| czechoffice.org
xxx |
SPUSA
Spolecnost pratel USA |
czech.cz
xxx |
| YMCA
YMCA v USA |
YMCA
YMCA v CR |
Y-klub
Y' s Men's International |
| NASA
xxx |
HISTORIE LETECTVA
xxx |
OBCANSKA VALKA
xxx |
| CIA
xxx |
FBI
xxx |
VYHLEDAVACE
HLEDÁNÍ LINEK A LIDÍ |
| unforgettableczech.com
xxx |
eurorailways.com
xxx |
ceska media
xxx |
| czech.org
xxx |
czech.com
xxx |
prague.indymedia.org
xxx |
| czechbrowser.com
xxx |
czechrepublicseek.com
xxx |
czech-tourism.com
TURISTIKA V CR |
| ctg.cz
Czech Travel Guide |
czecham.com
Czech AM-Morning News Digest |
cas.cz
Academy of Sciences of the CR |
| ncsml.org
National Czech + Slovak Museum + Library - Cedar Rapids, Iowa USA |
czechcenter.com
Czech Center New York |
fsv.cvut.cz
Czech Orienteering Federation |
| dictionaries Cz/A
xxx |
dictionaries A/Cz
xxx |
hotelsczech.com
xxx |
| czechphilharmonic.cz
xxx |
iarelative.com
xxx |
romanticczechtours.com
xxx |
| czechheritage.org
Czech Heritage Society of Texas |
cgu.cz
Cesky geologicky ustav |
texasczechs.homestead.com
xxx |
| cgsi.org
Czechoslovak Genealogical Society Int'l |
rootsweb.com | csagsi.org
xxx |
| E-MAILY: Jan Sammer (Czech Coordinating Office) |
E-MAILY: Petr Bisek (Americke Listy) |
E-MAILY: (Spolek pro vedy a um., Washington) |
HOME |
||
| SUPERHOME
DARIUS.CZ |
HOME AGENTURA
E-ZIN AGENTURA NIKOLA |
HOME ZVON
HNUTI ZVON |
HOME |
||
| HOME USA
AMERIKA NA KŘIŽOVATCE |
HOME AGENTURA
E-ZIN AGENTURA NIKOLA |
HOME ZVON
HNUTI ZVON |
