Bush nemá důvod měnit politiku

Špatnou zprávou pro NATO je neochota ke kompromisům na obou stranách Atlantiku.

PRAHA - Nikdo by neměl čekat od prezidenta George W. Bush radikální změny v jeho zahraniční politice, varuje většina expertů. "Filozofie vládnutí bude stejná. Může dojít pouze k úpravě v některých otázkách, jako je například unilateralismus," říká Steven Everets z londýnského Centre for European Reform (CER). "Znovuzvolení on i lidé kolem něj budou považovat za potvrzení správnosti politiky posledních čtyřech let."
Nicméně druhá Bushova vláda bude čelit řadě problémů. Půjde o Irák, izraelsko-palestinský konflikt, napětí v euro-amerických vztazích, krize v Africe a podobně. Stejně tak nebude moci opomíjet domácí problémy, jako je rostoucí dluh či reforma sociálního systému. Zde mu pomůže, že republikáni mají většinu v obou komorách Kongresu.
Bude hodně záležet na tom, jakou roli budou hrát ve druhé vládě neokonzervativci. Například podle Thomase Manna z amerického Brookings Institute se republikáni nespokojení s politikou posledních čtyřech let budou snažit omezit vliv neokonzervativců, což bude mít dopad například na projekt změn a demokratizace širšího Středního východu. "Uvidíme, že velikášská vize transformace Středního východu byla pouze utopie," řekl Mann listu The Daily Telegraph.
Ve středu řekl americký velvyslanec při EU Rockwell Schnabel, že prezident Bush chce zlepšit transatlantické vztahy a že "USA budou naslouchat vašim obavám." Odborníci jsou však skeptičtí k tomu, že se podaří, zejména Francii a Německu na jedné straně a USA na straně druhé, nalézt společnou řeč. "Všichni mají zájem na civilizovaném dialogu, ale nikdo není ochoten překonávat rozdíly. Chybí vůle ke kompromisům. To je třeba rozhodně špatná zpráva pro NATO," říká Everets. Aliance je totiž v posledním roce a půl kvůli rozporům ve stavu "strnulosti".
V nejbližší době by nemělo kvůli Iráku dojít k větší vojenské operaci. Nicméně americký prezident může být přinucen jednat, například pokud by se Írán rozhodl otestovat jadernou bombu. Pokud by akce neměla posvěcení Evropanů, dojde k dalšímu zhoršení v transatlantických vztazích.

Lidové noviny, 05. 11. 2004, František Šulc

-------------------------------------

Demokracii nelze nastolit silou

říká o Bushově politice v Iráku Madeleine Albrightová, exministryně zahraničí USA a bývalá americká velvyslankyně v OSN

Madeleine Albrightová kritizuje Bushovo působení v Iráku

Bush a jeho parta se okamžitě po nástupu k moci začali chovat, jako by jim OSN byla na obtíž. Dnes by ji ale potřebovali, říká o politice prezidenta USA bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová.

* V minulosti jste se velmi angažovala při rozšiřování NATO. Mělo by se NATO podle vás zapojit do zajištění bezpečnosti v Iráku?

Jedním z důvodů pro rozšíření NATO byla jeho schopnost provádět operace mimo území členských států. Toto je jedna z operací, do kterých by se mělo pustit.
Není však nutné, aby se jí účastnili všichni členové aliance. Nemusí každý dělat všechno. Například Němci zjevně pochybují o vyslání vojáků do Iráku za jakýchkoli okolností. Jsou však v Afghánistánu. Pokud nechtějí být součástí sil v Iráku, ale umožní jejich vyslání, tak to je pro mě zcela dostačující.
Některé klíčové státy NATO by případně mohly vytvořit základ iráckých bezpečnostních sil. Ty by pak přitáhly jiné nečlenské státy, zejména muslimské, jako jsou Malajsie či Indonésie, a také některé arabské státy.

* Představil Bush svou "jasnou strategii" pro Irák přesvědčivě?

Ne. V podstatě jenom jiným způsobem řekl to, co už víme. Nezdá se mi, že by se jejich původní nefunkční strategie skutečně změnila. Spočívá v tom, že dočasná koaliční správa předá moc přímo Iráčanům bez přechodné fáze, v níž by Irák reálně spravovala OSN. Na to už je možná příliš pozdě. Bude to ale chybět. Zjistili jsme to už jinde, například na Balkáně.
Spojené státy třicátého června pochopitelně něco někomu předají. Vyslanec OSN Lachdar Brahímí sestaví nějakou skupinu s prezidentem, dvěma viceprezidenty a premiérem, která uspokojí všechny frakce - Kurdy, šíity i sunnity. Prozatímní koaliční správa bude rozpuštěna a americký velvyslanec se bude podle prezidenta chovat jako běžný velvyslanec, a ne jako nějaký prokonzul.
Zůstává však stejná otázka: Kdo a co bude přijatelné? Prezident Bush hodně hovořil o výcviku irácké armády, která by zaručila bezpečnost. Nedělaly Spojené státy, teoreticky vzato, po celou dobu právě toto? Bude irácká armáda do třicátého června připravená, nebo ne?
Bush mluvil o obnově, o tom, že ostatní státy přislíbily pomoc a že by Irák mohl být soběstačný. Upřímně řečeno zatím k ničemu takovému nedošlo. Hovořil o tom, že ostatní státy vyšlou vojáky. S něčím, co by svědčilo o takové ochotě, jsem se rovněž nesetkala. Z jeho projevu vyznělo, že Spojené státy snadno dosáhnou přijetí rezoluce Organizace spojených národů. Já jsem ale slyšela něco jiného. Je ironické, že Bushova vláda po celou dobu pomlouvala OSN a teď ji potřebuje.

* Jednou jste pronesla slavný výrok, že Spojené státy jsou "nenahraditelnou silou", na což generální tajemník OSN Kofi Annan odvětil: Organizace spojených národů je "nenahraditelnou institucí". Nyní to vypadá, že měl pravdu. Nakolik vypovídá návrat Spojených států do Organizace spojených národů o úloze OSN ve světovém dění a o mezích americké moci?

Pořád věřím, že Spojené státy jsou nenahraditelnou silou. A prohlásila jsem to ne proto, abych podráždila jiné státy, nýbrž abych povzbudila Američany, aby si nemysleli - "nás nepotřebují, ať to udělá někdo jiný" - v době, kdy bylo třeba jednat na Balkáně.
Jsem silnou zastánkyní aktivistické americké zahraniční politiky. Ale nikdy jsem to nemyslela tak, že by Amerika měla jednat izolovaně. Nenahraditelný znamená něco jiného než jednostranný. A neznamená to ani "všudypřítomný", ani "všemocný". Znamená to, že tu musíme být.
Známé klišé o Organizaci spojených národů je pravdivé: kdyby neexistovala, museli bychom si ji vymyslet. Tedy ano, v mnoha ohledech je OSN nenahraditelná jako fórum a jako legitimační autorita. Ovšem Organizace spojených národů je pouze součet částí. Spojené státy musejí OSN morálně i fyzicky podporovat, aby byla efektivní.
To, že budeme spolupracovat s ostatními prostřednictvím OSN, neznamená, že se zřekneme svojí suverenity. Spolupráce s OSN a se spojenci neznamená, že by Liliputáni spoutali Ameriku; je prostředkem k násobení sil.

* Znamená návrat Bushovy vlády zpět do OSN, že nyní sdílí vaši vizi?

Ne. Poté, co Organizaci spojených národů podstatně oslabil, si teď uvědomuje, že ji potřebuje. V tom je ta tragédie. V Clintonově vládě jsme směřovali k posílení OSN a role Spojených států v jejím rámci. Vypracovali jsme řadu postupů, například pro spolupráci při mírových operacích, a OSN začala účinně fungovat.
A pak nastoupila tahle parta. Okamžitě se začali chovat, jako by OSN byla na obtíž, a začali ji pomlouvat.

* Vzhledem k tomu, že se nyní Organizace spojených národů nachází v takto oslabené pozici, těžko se může stát všelékem na irácký zmatek. Může, stejně jako jinde, pomáhat při obnově a při organizaci voleb. Ovšem Kofi Annan jasně prohlásil, že bez přiměřené bezpečnosti není ochotný se do toho pustit. NATO před tímto úkolem dosud couvalo, stejně jako většina tradičních spojenců Ameriky. Ve Spojených státech se rozbíhá debata mezi těmi, kteří chtějí stanovit určité datum pro stažení se z Iráku, protože samu americkou přítomnost považují za provokaci, a těmi, kteří chtějí americkou vojenskou přítomnost posílit. Na čí jste straně?

Nevím, zda je tato vláda schopná bezpečnostní situaci vyřešit. Bude třeba nového vedení, aby ostatní státy, které je třeba zapojit, nás ihned nepodezřívaly z nějaké lsti, jako že se Spojenými národy na oko spolupracujeme, a pak že si to stejně uděláme podle svého.
Musí panovat přesvědčení, že Organizace spojených národů skutečně na ten úkol stačí a že je možné za podpory Spojených států obnovit důvěryhodnost OSN.
Je to vlastně podobná otázka, jako zda bylo dřív vejce, nebo slepice. Chápu, proč se OSN bez bezpečnostních záruk nechce zapojit. A skutečně si myslím, že pokud irácká situace ztratí americký rozměr, ostatní státy se přidají jako součást bezpečnostních sil.
Otázka zní: Co se stane jako první? Kofi Annan do jisté míry věří, že pokud Irák bude legitimován rezolucí Rady bezpečnosti OSN a stane se operací OSN, pak se připojí i ostatní státy. Musí to být ale správně synchronizované.
Američané potřebují vědět, kdy to skončí, ale nejsem si jistá, že oznámení pevného data pro stažení je dobrý nápad. Když jsme datum stanovili v Bosně, museli jsme ho změnit. Pevné datum odchodu rovněž dává pevné datum nepříteli může vyčkat a udeřit později. Na Balkáně jsme se poučili, že pro úspěch je lepší mít orientační body například reálný přechod suverenity, příprava voleb - spíše než určité datum, kdy se stáhneme. Z data nebo ultimáta se nakonec stane puška namířená na vaši hlavu, nikoli na hlavu nepřítele.
Pokud se všechno podaří dohromady - například pokud se podaří sestavit jádro z NATO a připojit některé muslimské státy za současného systematického odchodu Američanů - je myslitelné, že Amerika dokáže snížit svou přítomnost rychleji než do nějakého stanoveného data v abstraktní budoucnosti.

* Ryszard Kapuscinski, polský reportér a esejista, jednou shrnul poučení ze všech neúspěšných revolucí dvacátého století následovně: "V dějinách nejsou žádné zkratky. Nemůžete prosadit sociální a politický proces dřív, než pro něj uzraje čas, jinak to dopadne špatně." Neokonzervativci, kteří stojí za Bushovou iráckou strategií, uvěřili ideji Francise Fukuyamy o "konci dějin" a mysleli si, že pomocí síly dokážou na Blízkém východě nastolit volné trhy a demokracii. Souhlasila byste, že neexistuje "žádná zkratka ke konci dějin"?

Nikdy jsem nechápala tuto ideu, že dějiny nebudou po rozšíření demokracie pokračovat. Ale ano, demokracie není událost, je to proces. A ten nelze nijak zkrátit.
V zemích východní a střední Evropy jsme se cosi naučili. Mysleli jsme si, že když země jako Česká republika měly kdysi demokracii, mohou se při první nabídnuté příležitosti zkratkou vrátit zpět. Ale to nejde. Padesát let komunismu vykonalo své. Lidé raději jedí a pobírají důchody, než volí.
Třebaže demokracie byla přitažlivá pro intelektuály, neuspokojovala mnohé potřeby obyčejných lidí. Proto se v těchto zemích znovu dostaly k moci různé přejmenované socialistické nebo komunistické strany. Totéž sledujeme v Latinské Americe.
Je jasné, že politický rozvoj se neobejde bez hospodářského rozvoje. Je potřeba obojí.
Demokracie se musí vyvíjet postupně. Nejde o volby. Jde o existenci sociálního programu, střední třídy a postupného budování fungujících institucí. Toto nelze obejít nějakou zkratkou, ani ve střední Evropě, ani v Latinské Americe, ani na Blízkém východě.

* Takže nemůžete přijmout tento "bolševický" způsob nastolování demokracie - skrze invazi?

Rozhodně ne. "Nastolení demokracie" je oxymoron. Tak to nejde. Nemůže to tak jít. Demokracie musí probublat zdola.

(c) 2004, Global Viewpoint. Distributed by Tribune Media Services International.

Lidové noviny, 31. 05. 2004, Nathan Gardels

---------------------------------------------------------

Kruté omyly Bushovy války

Vojenská síla stačí jen k vyhrání války. Američané ale nevědí, jak vyhrát mír

Dva a půl roku od teroristických útoků v New Yorku aWashingtonu a rok od operace Irácká svoboda je bilance bezpečnostní a zahraniční politiky Spojených států záporná. Dosáhla opaku toho, o co se snaží. Posílila vliv a hlas islámského extremismu a přivedla k němu miliony nových sympatizantů na Středním východě i v Asii.

Iráckým tažením promrhala americká administrativa kapitál celosvětové solidarity po teroristických atentátech a postavila si proti sobě i část tradičních spojenců od Francie a Německa přes Mexiko a Kanadu až po Egypt či Turecko. Pokus o změnu režimu v Iráku vypadá po roce amerického úsilí beznadějněji než na začátku - odpor Saddámových příznivců a sunnitských islamistů nebyl udušen, ale získal naopak sympatie dalších obyvatel.
V posledních měsících si americká politika odcizila i část šíitů, o něž se původně opírala. Obléhání sunnitské Fallúdže spolu s pokusem o silové potlačení hnutí Muktady al Sadra vyvolalo na začátku dubna vlnu solidarity mezi iráckými šíity a sunnity, jejichž vzájemná nedůvěra byla doposud jednou z hlavních překážek poválečné stabilizace.
Prvním a nejobecnějším omylem americké strategie je předpoklad, že nejúčinnějším nástrojem boje proti terorismu je konvenční vojenská síla. Ta jistě není k zahození ve chvíli, kdy jde o to rozprášit územní základnu teroristů, jako tomu bylo v afghánském tažení v zimě 2001-2002. Učinit z ní však základní nástroj boje je dlouhodobě kontraproduktivní, a to alespoň ze dvou důvodů.

Zbraň slabých

Teroristické způsoby boje jsou od 19. století rozvíjeny nestátními skupinami, bojujícími proti etablované politické nebo vojenské moci, která kontroluje určité území a společnost. Teror je zbraní těch, kteří nemohou protivníky napadat jinak než "zezadu" a zákeřně, neboť v čelném a přímém boji by prohráli. Je tedy zbraní slabých proti silným. Obzvláště se mu daří v situacích po vojenské porážce a okupaci, kde může spoléhat na antipatie obyvatelstva vůči cizím vládcům. Vojenská okupace území v srdci arabsko-muslimského Středního východu nemohla vést k porážce a oslabení islamistického terorismu, ale naopak k vystavení a obnažení západních vojenských i civilních cílů v oblasti, v níž se tento terorismus snaží mobilizovat svou podporu.
Druhým a bezprostředně souvisejícím důvodem omezené užitečnosti vojenské síly v boji proti terorismu je sumárnost jejího zacílení. Na rozdíl od operací tajných služeb či policie ji nelze zaměřit výlučně na zneškodnění jednotlivců či konkrétních skupin, ale týká se primárně kontroly a pacifikace území. Jakmile však jsou namířeny zbraně na území, stávají se nepřáteli potenciálně všichni jeho obyvatelé. Jejich reálné i symbolické újmy - na majetku, životech, skupinové hrdosti - z nich činí sympatizanty, a často i pomahače teroristů. Ti jsou slabí a nemohou v dohledné době doufat v reálné vojenské vítězství. Taktické těžiště jejich boje spočívá právě v přetáhnutí co největší části společnosti na svou stranu, a tím ke změně politického poměru sil.
Obléhání Fallúdže na začátku dubna bylo ukázkou americké vojenské převahy, která však jen umožnila symbolické vítězství extremistů. Dvě stě tisíc obyvatel města se s nimi ocitlo na jedné lodi. Příkaz americkým jednotkám 8. dubna, aby pouštěly ven z města jen ženy, děti a starce, a nikoliv muže ve "vojenském věku", jasně rozšířil definici nepřítele z organizovaných odbojářů na všechny muže. Přesně o to odbojářům šlo.
Logika války je logikou kolektivní odplaty. Vyprovokovat takovou odplatu je základním cílem teroristů. Zažene totiž pod jejich křídla obyvatelstvo, jehož jménem jednají.

My a oni

Dobrá strategie zužuje definici nepřítele na teroristy. Špatná strategie naopak rozšiřuje definici nepřítele na skupinu, jejíž identity a zájmů se teroristé dovolávají. Právě to je efekt "války proti teroru". Na rozdíl od policejněsoudních zásahů se války nevedou se zločinci, ale s kolektivní entitou - jiným národem, společností, kulturní či náboženskou skupinou. Stojí v nich vždy "my" proti "oni". "Oni" obývají určité území, které "my" musíme dobýt.
Do této představy nezapadá transnacionální teroristická síť jako Al Kajda. Ta totiž není nutně spojena s žádným územím, ale naopak prostupuje různé regiony, národy a "civilizace". Aby proti ní mohla být vedena válka, musela být Al Kajda napřed v představách Američanů spojena s určitou geograficko-kulturní oblastí, na niž potom mohla být uspořádána "křižácká výprava". Bush získal podporu Američanů pro protisaddámovské tažení především díky sumární identifikaci Usámy s arabsko-muslimským Středním východem. V podvědomí většiny Američanů bylo toto tažení odvetou za 11. září, a proto se podpora války a Bushe nijak významně neotřásla poté, co vyšlo najevo, že Saddám neměl zbraně hromadného ničení a nepředstavoval naléhavou bezpečnostní hrozbu.
Adekvátní antiteroristická strategie by měla používat vojenskou sílu pouze v nejkrajnějším případě. Neměla by se soustředit na válečná tažení, ale kombinovat zneškodňování teroristů policií a tajnými službami se získáváním politické podpory u společností a skupin, jichž se extremisté dovolávají. Tuto strategii použila v 90. letech britská vláda, když nelítostný boj tajných služeb a policie s Irskou republikánskou armádou doplnila postupným zapojováním strany Sinn Fein (politického křídla IRA) do mírového procesu.
Také v případě islamismu musí jít kriminalizace teroristů ruku v ruce s vtahováním neozbrojených křídel islamismu do politického procesu. Zároveň se Západ musí snažit rozvojem komunikace a ekonomické a politické spolupráce získávat "srdce a mysl" příslušníků společností a kultur, jejichž řečí mluví teroristé.
Z tohoto hlediska nemohlo napadnout Bushe nic horšího než otevřít iráckou frontu, a vtáhnout tak většinově arabský a muslimský Střední východ do konfliktu s většinově bílou a křesťanskou Amerikou. Místo toho měl dokončit afghánské tažení. Měl pacifikovat Usámovy ozbrojence, a ne je pouze vyhnat za afghánské hranice do kmenových oblastí Pákistánu. Kdyby stovky miliard dolarů, které vložil a ještě vloží do irácké války, byly investovány do této operace a následné stabilizace a rekonstrukce Afghánistánu a na zlepšení národní i mezinárodní komunikace a koordinace tajných služeb, mohli by nyní spát Američané, Britové, Španělé a další Evropané klidněji.
Jak argumentuje ve své nedávné knize někdejší expert Bílého domu pro boj s terorismem Richard Clark, Bushovým neokonzervativním poradcům však zřejmě nešlo ani tak o boj s islamistickým terorem jako spíše o využití tohoto boje coby záminky pro svržení Saddáma Husajna. Tento cíl byl formulován dávno před útoky z 11. září 2001. Jeho dosažením mělo začít uskutečňování "projektu nového amerického století" - tedy projektu nastolení globální americké nadvlády.

Okupace jako revoluce s dominovým efektem

Friedrich von Hayek nazývá "konstruktivismem" představu sociálních inženýrů, že je možné vybudovat společenské instituce na zelené louce a na základě racionálního projektu narýsovaného u psacího stolu. V kritice této představy navazuje Hayek na svého konzervativního předchůdce Edmunda Burkea. Ten připomínal francouzským revolucionářům, že politika se spíše než prosazováním abstraktních morálních principů má zabývat změnami již existujících institucí, které vždy patří ke konkrétní národní či lokální skupině - Britům, Francouzům, Bretoncům či Irům. Politika, jež ignoruje historicky utvořené instituce, představy a skupinovou hrdost, které drží danou společnost pohromadě, a chce ji globálně a zvnějšku přestavět na základě domněle všelidských principů lidských práv a demokracie, musí skončit v násilí a teroru.
Neokonzervativní poradci G. W. Bushe v čele s prvním náměstkem Donalda Rumsfelda Paulem Wolfowitzem byli ve své vizi poválečného Iráku vedeni spíše konstruktivismem a naivním univerzalismem francouzských revolucionářů než politickou moudrostí jejich konzervativních kritiků. O tom svědčí série chyb při poválečné rekonstrukci okupované země. Bez ohledu na imperiální a ekonomické motivy (ropa a zakázky velkých firem jako Halliburton) a kontraproduktivitu z hlediska boje proti Usámově Al Kajdě, nemusela okupace zabřednout do současných problémů, kdyby civilní vůdcové Pentagonu naslouchali svým vojenským protějškům a také analytikům z arabského oddělení Powellova ministerstva zahraničních věcí.
První chybou bylo odmítnutí názoru generála Erica Shinsekiho, který v únoru 2003 upozorňoval na to, že zajištění pořádku v okupovaném Iráku si vyžádá několik set tisíc amerických vojáků. Neschopnost zhruba 160 000 koaličních ozbrojenců zajistit "zákon a pořádek" umožnila rozbujení kriminality do tak obludných rozměrů, že to do velké míry zabraňuje normalizaci života a rekonstrukci země.
Druhou chybou bylo rozpuštění čtyřistatisícové irácké armády (a dalších ozbrojených složek) a také propuštění úředníků a expertů ze strany Baas, která byla páteří státního aparátu. Statisíce bývalých vojáků se ocitly ze dne na den na ulici bez pravidelného příjmu a staly se ideálním rezervoárem pro kriminální gangy i ozbrojené odbojové organizace.
Rozpuštěním iráckých ozbrojených složek a sumární "debaasifikací" byly strženy základní bezpečnostní i administrativní struktury, které držely etnicky a nábožensky rozdrobený Irák pohromadě.
Třetí chybou byl podobně krátkozraký přístup k sunnitům, kteří byli nejvíce zájmově spjati se Saddámovým režimem: místo kooptace jejich elit a hmatatelných záruk toho, že se s nimi počítá při novém rozdávání karet, bylo u sunnitů posilováno podezření, že se stanou párii nového režimu. Tím byly živeny jejich sympatie k ozbrojenému odporu.
Čtvrtou chybou byla neschopnost přehodnotit výlučné spoléhání se na vlastní vojenskou sílu i ve chvíli, kdy již bylo po velkých atentátech ze srpna 2003 jasné, že ozbrojené násilí není dozníváním války, ale partyzánským odbojem, v němž se proti Američanům spojují islamisté se sekularisty, zahraniční teroristé s domácími paramilitárními sítěmi.
V září 2003 se poprvé ohlásilo strašidlo Vietnamu a začalo se mluvit o nutnosti formulovat "strategii východu". Zároveň daly Paříž, Berlín i Moskva (a s nimi řada muslimských zemí) najevo, že by se aktivněji zapojily do zajištění bezpečnosti Iráku, pokud by USA daly větší mandát OSN a zároveň slíbily co nejrychlejší předání moci Iráčanům. Tehdy Američané propásli příležitost, jak se dostat ven z irácké pasti a neztratit tvář, když si 16. října nechali schválit RB OSN rezoluci 1511, která potvrzovala jejich výlučnou zodpovědnost za okupační správu.

Bezradní Američané

Američané působili stále bezradněji. Jen o měsíc později například sami dospěli k názoru, který předtím odmítli - že totiž nejlepší bude urychlené předání moci. Od té doby však nebyli schopni postoupit ani o píď kupředu s politickou rekonstrukcí - pokud budou na konci června předávat moc irácké vládnoucí radě, nevyřeší se ani otázka legitimity, ani otázka moci. Radu budou Iráčané stěží považovat za svého legitimního zástupce, neboť ji jmenovala koaliční přechodná správa. Nebude mít také v rukou prostředky výkonu moci, takže bude stále zcela závislá na koaličních vojenských silách.
Do této nesnadné situace se dostali Američané svou vinou. Nebyli schopni předvídat ambivalentní vztah většiny Iráčanů k okupaci: na jedné straně si mohla utlačovaná většina vydechnout po desetiletích krvavé diktatury, na druhé straně uštědřila okupace ránu smyslu pro skupinovou čest, což výrazně snížilo ochotu elit i prostých lidí ke spolupráci. U plánovačů invaze se falešný univerzalismus (podcenění skupinové hrdosti) vzájemně posiloval s revolučním konstruktivismem: instituce starého a prohnilého řádu měly být zcela rozmetány, aby na jejich troskách mohl být postaven vzorový režim podle amerického modelu.
Změna iráckého režimu měla vést k pozitivní destabilizaci regionu a dominovému efektu: okolní arabské autokracie měly padat jako domečky z karet pod nárazy demokratického větru ze svobodného Iráku. Tato revoluční vize Wolfowitze a jeho neokonzervativních soudruhů dovedla Ameriku do současné situace. Z Iráku se skutečně stalo zřídlo nestability v regionu, ale v negativním smyslu - místo majáku svobody a práva se stal terénem rozsáhlého organizovaného zločinu a partyzánské války proti USA.
Bilance dvou posledních amerických válečných tažení je nelichotivá: místo aby dokončili proměnu Afghánistánu na stabilní stát práva a zákona, odešli Američané do Iráku, aby z něj udělali další Afghánistán...

Vietnamský syndrom

Hlavní omyl Bushovy strategie boje proti globálnímu teroru odpovídá přesně Šaronovu přístupu v boji proti palestinskému teroru. Spočívá v představě, že jediným účinným prostředkem tohoto boje je použití vojenské síly v aktu kolektivní odplaty. Stejně jako neokonzervativci ani Šaron ve skutečnosti nebojuje proti teroru, ale jen ho využívá k uskutečňování svých politických cílů. Je-li hlavním cílem neokonzervativců zajištění americké globální hegemonie, pak Šaronovým cílem je zajištění izraelské regionální hegemonie. Ta má umožnit definitivní judaizaci co největšího kusu Západního břehu. Protože na to Palestinci nikdy nepřistoupí mírovými dohodami, nezbývá než udržovat s nimi permanentní válku, která umožní dospět k tomuto cíli silou a jednostrannými akty.
Mír mezi Izraelci a Palestinci i stabilní a kooperativní vztahy mezi Amerikou a společnostmi Středního východu nemohou být založeny jen na vojenské síle, ale v nemenší míře také na zohlednění nároků druhé strany. Vojenská síla stačí k vyhrání války. K vyhrání míru je třeba vzít v úvahu zájmy slabší či poražené strany a zapojit ji do politického vyjednávání. Bez toho se ocitne tato strana v pokušení vymoci si své požadavky terorem - jediným prostředkem, který jí v takové situaci zbývá.
Aby se tomu předešlo, musí být vojenská síla doplňována politickým procesem - moc musí být podpírána legitimitou. Neokonzervativní předpoklad, že porážka posledního velkého vyzyvatele Izraele a USA Saddáma srazí Araby a muslimy na kolena a učiní z nich poslušné klienty, odpovídá pravdě jen zčásti. (Za příklad snad může sloužit "obrácení" Muammara Kaddáfího.) Porážka totiž zároveň zapůsobila i opačně: vzbudila pocit ponížení a touhu po mstě.
Důraz na totožnost amerických a velkoizraelských zájmů je v neokonzervativní ideologii spjat s kritikou "vietnamského syndromu". Tak byla v 70. letech nazvána vlna nechuti k zahraničnímu zapojování amerických vojsk, kterou způsobil debakl ve Vietnamu. Invaze Iráku měla přebít vietnamský syndrom novou sebedůvěrou a ochotou k dalším vojenským intervencím. Otázkou je, zdali tak jako v případě vysněného dominového efektu nenabude i zde vrchu opačný důsledek - zdali nebude s narůstající bezradností okupační správy a počtem amerických obětí sílit právě izolacionistický syndrom, jenž měl být překonán. Odpovídalo by to tradičnímu vzorci vývoje americké zahraniční politiky, kterou charakterizuje kyvadlový pohyb mezi imperiálními výboji a izolací.
Globální vojenská hegemonie Ameriky není sama o sobě zlem. Naopak, může se stát pilířem globální stability. To však jen v případě, zvykneli si Amerika zajišťovat legitimitu používání vojenské síly multilaterálními procedurami. K tomu ji nemusí vést jen moralistická kritika imperialismu, ale i realistické zhodnocení užitečnosti mezinárodních institucí pro prosazování zájmů. V odmítnutí Bushova militarismu a unilateralismu se shodují realisté z konzervativního i liberálního tábora. Doufejme, že irácká lekce umožní jedněm či druhým brzy převzít otěže americké zahraniční politiky od revolučních idealistů a co nejrychleji začít napravovat jimi způsobené škody.

O autorovi|POLITOLOG Autor je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší na FF UK
Lidové noviny, 24. 04. 2004, Pavel Barša

---------------------------------------------------------

Zahraničí
Bývalý ministr vystoupil proti Bushovi

Bush prý připravoval svržení Saddáma již před 11. září 2001

WASHINGTON 12. ledna 2004 | 09:01
Bývalý americký ministr financí O'Neill tvrdí, že prezident Bush využil otázku iráckých zbraní hromadného ničení pouze jako
záminku k invazi. Za dva roky působení ve vládě Paul O'Neill žádný důkaz o existenci zakázaných zbraní v rukou Iráčanů
neviděl.

"Poznám rozdíl mezi důkazem a tvrzením a iluzemi nebo narážkami a závěry, které je možné odvodit ze série předpokladů,"
řekl O'Neill týdeníku Time. "Nikdy jsem neviděl ve zpravodajských materiálech nic, co by se dalo označit jako skutečný
důkaz," uvedl v souvislosti s údajnými iráckými zbraněmi hromadného ničení, které byly hlavním veřejně proklamovaným
důvodem Bushovy vlády k invazi do Iráku. O jejich existenci nebyly dosud nalezeny žádné důkazy.

Ministr financí prý nedostával tajné informace
O'Neill v rozhovoru se CBS řekl, že Bush se připravoval na svržení iráckého prezidenta Saddáma Husajna od samého nástupu
do Bílého domu ještě před teroristickými útoky z 11. září 2001.
Nejmenovaný představitel Bushovy vlády řekl týdeníku Time, že O'Neill nebyl v takovém postavení, aby dostával
zpravodajské informace o zbraních hromadného ničení.
O'Neill, který na sebe během svého působení ve funkci upozornil i často nediplomatickým a otevřeným vyjadřováním, dal
najevo také pochyby nad doktrínou preventivních úderů prosazovanou Bushovou vládou. "Pro mě je pojem preventivního
úderu, tedy že Spojené státy mají jednostranné právo udělat cokoli, k čemu se rozhodnou, opravdu velikou změnou," řekl
bývalý ministr CBS. Jeho televizní rozhovor byl jedním ze série vystoupení věnovaných nové knize Rona Suskinda The Price
of Loyalty (Cena loajality), pro níž byl O'Neill hlavním zdrojem.
Podle O'Neilla byl Bush také proti jeho agresivnějším plánům na boj s hospodářskou kriminalitou, který prosazoval po sérii
korupčních skandálů ve velkých amerických společnostech. Bush údajně poukazoval na odpor "lidí z velkých firem", kteří
jsou významnou skupinou podporující republikány.
Na deficitech nezáleží
O'Neill se také údajně snažil varovat viceprezidenta Cheneyho před hrozbou rostoucího rozpočtového deficitu, který by měl
jen letos činit 500 miliard dolarů. Cheney ho však přerušil. "Víš Paule, (bývalý prezident Ronald) Reagan prokázal, že
na deficitech nezáleží," řekl údajně viceprezident.
O měsíc později Cheney oznámil O'Neillovi, že přišel o místo. Podle agentury AP Bush potřeboval člověka, který by důrazněji
prosazoval v Kongresu nové daňové škrty.
V interview se CBS také O'Neill kritizoval Bushův způsob komunikace se svými spolupracovníky a přirovnal ho na
zasedáních vlády ke "slepému v místnosti plné hluchých". Další demokratický kandidát Richard Gephardt v neděli CBS řekl,
že měl z Bushe podobný dojem. "Je to příjemný člověk. A je chytrý. Ale nemá zkušenost. Nemá znalosti. A není vůbec
zvědavý."
Rána do zad
Republikánský poslanec Sněmovny reprezentantů Mark Foley obvinil O'Neilla z toho, že "přistupuje shakespearovsky
k podpoře své kariéry a prodejnosti svých knih". "Od dob Julia Caesara jsem neviděl takové bodnutí do zad. I ty, Paule
O'Neille?" prohlásil.
Podle autora knihy Rona Suskinda volal ministr obrany Donald Rumsfeld O'Neillovi a vyzýval ho, aby na jeho knize
nespolupracoval. Myslím, že to bylo ze strany Bílého domu znepokojení, ne varování nebo hrozba, řekl Suskind CBS.


čtk, ap
HN.IHNED.CZ 13. 10. 2004 00:00


Jan Macháček: Ideál malé vlády skomírá





Co je nejdůležitějšího na nadcházejícím klání, které rozhoduje o příštím prezidentovi Spojených států? Je to Irák? Jsou to otázky politické kultury? Jsou to hodnoty? Nebo jde snad o to, že osmdesát miliónů tzv. baby boomers odchází do důchodu? Jde o to, že příští prezident s velkou pravděpodobností obmění významnou část Nejvyššího soudu?
Všechna tato témata jsou podstatná, ale každého liberála musí zaujmout (a hlavně zabolet), že liberální koncept a ideál tzv. malé vlády je zřejmě na dlouho politicky mrtev. Oba soupeři, jak "levicový" John Kerry, tak "pravicový" Bush chtějí a potřebují velký a silný stát s podstatnými přerozdělovacími a regulačními funkcemi.
Bývalo to všechno jinak. Od konce 70. let až donedávna platil v Americe a Británii (a později i jinde v Evropě a ve světě) následující koncept. Socialistická ideologie s vysokými daněmi, vysokým přerozdělováním, protekcionismem, zestátňováním a všudypřítomnou a přílišnou regulací v praxi zkrachovala. Způsobila hospodářskou krizi, inflace, vysokou nezaměstnanost. Nové hlavy dominujících pravicových stran se měly vůči čemu vymezovat a začaly v praxi prosazovat ideál malého státu. Ideologie Ronalda Reagana i Margaret Thatcherové stála na nižších a jednodušších daních, na malém přerozdělování, na omezování státních výdajů, na deregulaci.
Reagan i Thatcherová nevařili z vody. Podle zákona akce a reakce bylo předepsání liberální diety logickou reakcí na zbankrotovanou ideologii socialismu a státu, který se o všechny hezky postará a za všechny všechno vyřeší a rozhodne. Hlavně byli ale oba obklopeni týmy poradců, ekonomů, politiků, novinářů, akademiků, idealistů, kteří ekonomickoliberální koncept psali a vytvářeli.
USA jsou nejmocnější zemí a Británie je dosud kolébkou mnohých konceptů a nápadů. Nepřekvapí tedy, že tuto koncepci (toto chápání politického sporu) převzal na dlouhou dobu zbytek světa, včetně postkomunistických zemí, pochopitelně. Pravice rovná se malý stát, svobody, individuální zodpovědnost. Levice rovná se stát, který se o všechny postará.
V praxi bylo mnohdy všechno jinak. Reaganovi se stát příliš zmenšovat nedařilo, Thatcherová byla o něco úspěšnější. Přesto zůstal ještě celá 90. léta minulého století spor malý versus velký stát zachován alespoň v ideologii a rétorice. Tento spor se značně ztlumil už v prezidentských volbách v roce 2000, nyní se bohužel zastírá úplně.
Není to levice, kdo se změnil. Levice je dnes možná rozumnější, modernější a fiskálně konzervativnější, ale je to hlavně pravice, kdo se mění. Ještě v polovině 90. let ideologicky vévodil americkým republikánům Newt Gingrich, který chtěl očistit vládu od zbytečných výdajových programů, vymést z Washingtonu lobbisty, parazity a desetitisíce zbytečných byrokratů. Podařilo se mu ušetřit pár miliónů dolarů, lobbisty nevymetl a jako politik skončil záhy "na smetišti dějin".
Jak si dnes stojí Bush? Jako prezident nevetoval jediný výdajový program, jakkoli by prospíval pouze nějaké lobby. Jeho volební program slibuje další a další výdaje. Celkové federální diskreční výdaje (kromě sociálních dávek předepsaných zákonem) vzrostly za jeho vlády z 6,3 na osm procent HDP. Rozšíří se nákladný program Medicare (léky pro důchodce) nejvíce od 60. let, o stovky miliard dolarů. Bush není vášnivý proponent ideálu svobodného obchodu (protekcionistou ale také není), rád straní především velkému byznysu v oblasti těžby surovin. Bush rozhodně "nestraší" Američany malým státem a jeho partaj mu to schvaluje. Devadesát procent členů republikánské strany jeho politiku podporuje.
Říká se, že ve státech střední Evropy žije tak pět procent liberálů. Nyní to vypadá, že ani v dnešních Spojených státech jich o moc víc není. Koncepce malého státu se vrací z pódia velké a vlivné politiky zpět mezi hrstku intelektuálů, idealistů a malých think-tanků, které si moc ještě nekoupila. A vliv na světovou politiku? Je jistě něco jiného, když vlajkou malé vlády mává nejmocnější stát světa, než když s ní mává malé Estonsko, Nový Zéland či slovenská vláda.
jan.machacek@economia.cz






Autor/ři:Jan Macháček

jan.machacek@economia.cz

ČESKO-AMERICKÉ LINKY

czechoffice.org

xxx

SPUSA

Spolecnost pratel USA

czech.cz

xxx

YMCA

YMCA v USA

YMCA

YMCA v CR

Y-klub

Y' s Men's International

NASA

xxx

HISTORIE LETECTVA

xxx

OBCANSKA VALKA

xxx

CIA

xxx

FBI

xxx

VYHLEDAVACE

HLEDÁNÍ LINEK A LIDÍ

unforgettableczech.com

xxx

eurorailways.com

xxx

ceska media

xxx

czech.org

xxx

czech.com

xxx

prague.indymedia.org

xxx

czechbrowser.com

xxx

czechrepublicseek.com

xxx

czech-tourism.com

TURISTIKA V CR

ctg.cz

Czech Travel Guide

czecham.com

Czech AM-Morning News Digest

cas.cz

Academy of Sciences of the CR

ncsml.org

National Czech + Slovak Museum + Library - Cedar Rapids, Iowa USA

czechcenter.com

Czech Center New York

fsv.cvut.cz

Czech Orienteering Federation

dictionaries Cz/A

xxx

dictionaries A/Cz

xxx

hotelsczech.com

xxx

czechphilharmonic.cz

xxx

iarelative.com

xxx

romanticczechtours.com

xxx

czechheritage.org

Czech Heritage Society of Texas

cgu.cz

Cesky geologicky ustav

texasczechs.homestead.com

xxx

cgsi.org

Czechoslovak Genealogical Society Int'l

rootsweb.com csagsi.org

xxx

E-MAILY:
Jan Sammer (Czech Coordinating Office)
E-MAILY:
Petr Bisek (Americke Listy)
E-MAILY:
(Spolek pro vedy a um., Washington)

HOME

SUPERHOME

DARIUS.CZ

HOME AGENTURA

E-ZIN AGENTURA NIKOLA

HOME ZVON

HNUTI ZVON

HOME

HOME USA

AMERIKA NA KŘIŽOVATCE

HOME AGENTURA

E-ZIN AGENTURA NIKOLA

HOME ZVON

HNUTI ZVON