Nový antisemitismus, či co...



V Evropě a Americe se diskutuje o "nové judeofobii". Jaké jsou její příčiny?


"Nový antisemitismus" není oživením antisemitismu starého. Nemá totiž rasové, ale především politické příčiny.

Obchází Evropou znova strašidlo antisemitismu? Tato otázka je námětem řady knih, sborníků a článků vydaných v posledních měsících v Evropě i Americe. Aby zdůraznili, že se má jednat o novou podobu staré evropské nemoci, mluví někteří komentátoři o "novém antisemitismu" nebo "nové judeofobii". Slovy hlavního rabína Británie a Commonwealthu Jonathana Sackse jde o "druhou velkou mutaci antisemitismu v moderní době - od rasového antisemitismu k náboženskému antisionismu (s dodávaným předpokladem, že všichni Židé jsou sionisté)".
Starý antisemitismus byl přímočarý - přičítal špatné a pro ostatní národy nebezpečné vlastnosti Židům jakožto pokrevní či rasové skupině. Nový antisemitismus jde na věc oklikou - tváří se jako legitimní politická pozice, když za nepravosti kritizuje politiku státu Izraele, popřípadě vliv proizraelské lobby v USA. Ve skutečnosti je tato kritika zástupnou fasádou pro ventilování starých protižidovských předsudků.
Editor německého týdeníku die Zeit Josef Joffe to popisuje freudovským slovníkem. To, co bylo odsouzením zločinů nacismu tabuizováno a potlačeno do útrob nevědomí, se neúprosně dere na povrch. Tam je ovšem díky cenzuře nadjá vpuštěno pouze v akceptovatelné podobě. Rasový předsudek se nemůže prezentovat nahý, ale jen v hávu kritiky politiky židovského státu. Taková "sublimace" antisemitismu podává nevědomou touhu po vyhlazení Židů v "lite" podobě výzev ke stažení Izraele z území zabraných v červnu 1967. Tak jako měl fyzický zánik Židů zbavit svět hlavního původce všeho zla, má i toto stažení vyřešit všechny problémy Středního východu, jejichž hlavní příčinou je údajně právě neústupnost Izraele.

Izrael coby Žid mezi národy

Návrat zapovězeného rasového předsudku v podobě vnějškově legitimního politického názoru je podle Joffeho doprovázen dalším nevědomým mechanismem, který vyjádřil izraelský psychiatr Cvi Rex v nezapomenutelné větě: "Němci nikdy neodpustí Židům Osvětim." Co dělat s živoucí připomínkou minulé viny? Účinným odlehčením je její projekce na někoho jiného, nejúčinnějším odlehčením pak její projekce přímo na oběť samu. Tím je morální účet vyrovnán. Toto je podle Joffeho nevědomým smyslem přirovnávání izraelské politiky vůči Palestincům k nacistické genocidě Židů, ale i výroku německého křesťanskodemokratického poslance Hohmanna z minulého podzimu o tom, že Židé nebyli v politických hrůzách 20. století jen na straně obětí, ale kvůli účasti na bolševickém teroru také na straně pachatelů.
Nový antisemitismus jde podle Joffeho a dalších pozorovatelů za prostou kritiku Izraele za okupaci arabských území roku 1967. Kritizuje sám sionistický projekt zřízení židovského státu v Palestině. Ačkoliv se antisionisté tváří jako kritikové politického programu, nikoliv etnické identity jeho nositelů, ve skutečnosti je jejich postoj výrazem nenávisti právě vůči etnické identitě: proč by jinak bránili Židům realizovat právo na politické sebeurčení, které přiznávají ostatním národům? Noví antisemité tak přenášejí svůj diskriminační předsudek z individuálních Židů na jejich kolektiv, Izrael se slovy amerického publicisty Alana Dershowitze stává "Židem mezi národy".
Vedle toho, že se "nová judeofobie" skrývá za kritiku Izraele a sionismu, charakterizuje ji podle jejích komentátorů také to, že krajní pravici začala přizvukovat levice. Díky umně manipulovaným mediálním obrazům z okupovaných území povoluje evropská levice svému tradičnímu sentimentálnímu sklonu solidarizovat se s těmi, které chápe jako nespravedlivě utlačované a šikanované - tedy s Palestinci.
Část radikální levice ovšem již od 40. let 20. století tvrdila, že projekt státu Izrael je součástí neokoloniálního projektu Západu na ovládnutí středovýchodního regionu. Tento hlas nacházel v 70. letech podporu v antiimperialistickém nasazení tzv. hnutí nezúčastněných, avšak v západních společnostech nepředstavoval žádnou relevantní politickou sílu. Začal v nich podle editora časopisu Foreign Policy Marka Strausse intenzivně rezonovat až díky americkému úsilí o rekonstrukci Středního východu po útocích z 11. září 2001. Toto úsilí učinilo pro širokou veřejnost viditelnou vazbu mezi USA a Izraelem.
Obzvláště receptivním se přitom ukázalo antiglobalizační hnutí. Kritika Izraele a sionismu se stala pevným bodem jeho programu a vousatí islamisté a jejich zahalené sestry se začali pravidelně zúčastňovat jejich demonstrací. Vůdcové antiglobalizačního hnutí v čele s Francouzem Josém Bovém zase začali na znamení solidarity s Palestinci pořádat výlety na Západní břeh.

Sionismus jako "forma rasismu"

Ztotožnění antiamerikanismu s antisionismem bylo v posledních třech letech zakaleno poukazy k moci židovské lobby v USA i vlivu, který po 11. září 2001 získali v americké administrativě neokonzervativci, z nichž mnozí mají židovský původ a netají se svou podporou velkému Izraeli. Vlna nesouhlasu s americkou intervencí do Iráku otevřela antiamerikanismu a kritice Izraele i střední proud evropské politiky. Podle zastánců teze o "novém antisemitismu" tak byla latentní judeofobie legitimována i v liberálních a levicových kruzích, které byly vzhledem ke svému tradičnímu univerzalismu přirozenými odpůrci "starého antisemitismu".
Podle francouzského politologa Pierra-Andrého Tagieffa, který pomohl zavést toto spojení svou stejnojmennou knihou, má však "nová judeofobie" hlubší kořeny než souběh druhé intifády, antiglobalizačního hnutí a odporu k americké středovýchodní politice po 11. září 2001. Semínka, která díky tomuto souběhu vyklíčila, byla zaseta již dávno předtím, minimálně od izraelsko-arabské války v červnu 1967. Tehdy proběhlo částí evropské levice rychlé kyvadlové zhoupnutí od romantického obdivu k Izraeli jako socialistické zemi rovnostářských kibuců k jeho démonizaci jako výspy západního imperialismu. Míra zavržení Izraele byla u části evropské levice přímo úměrná míře jeho předešlé idealizace - jako by někdejší nadměrné naděje byly zřídlem přehnaného následného odmítnutí.
V mezinárodní situaci přelomu šedesátých a sedmdesátých let se utvořil silný protiizraelský svazek mezi hnutím nezúčastněných, radikální antiimperialistickou levicí (tzv. tiers-mondisme) a sovětským blokem. O tuto alianci bylo opřeno odsouzení sionismu jako "formy rasismu" Valným shromážděním OSN roku 1975. Také na antirasistické konferenci OSN v Durbanu v září 2001 byl některými delegáty Izrael označen za "rasistický stát". Ve zvláštním převrácení se tak z lidu, který byl kvůli holocaustu nejviditelnější obětí moderního rasismu, stal jeho nejviditelnější nositel a hlavní obžalovaný. Teze starého, reakčního a rasového antisemitismu o Židech jako strůjcích zla byla oblečena do nového hávu pokrokářské a antirasistické ideologie.

Nepřijatelné vydírání

Ne všichni s tezí o "novém antisemitismu" souhlasí. Někteří její odpůrci z obou stran Atlantiku i z Izraele samého ji považují jen za chytrý rétorický tah, kterým se pravicoví obhájci velkého Izraele - tj. Izraele zabírajícího co možná největší část území mezi tzv. zelenou linií ze 4. června 1967 a řekou Jordán - snaží vyhnout diskusi se svými politickými soupeři tak, že z nich učiní morální (či psychologická) monstra.
Tah je to bezesporu chytrý. Jestliže jsou současní kritikové sionismu a Izraele pouze novým vtělením antisemitů včerejška, kteří přivedli Evropu až k pokusu o masové vyhlazení Židů, pak je třeba demaskovat jejich předsudky, nikoliv zvažovat jejich argumenty. Morální denunciace má za cíl vyloučit kritiky izraelské politiky do ohrady, do níž již byli vykázáni neonacisté, popírači holocaustu a kliničtí paranoici. Komu by se chtělo sdílet takovou společnost? A tak si mnozí potenciální kritikové Izraele raději zavážou jazyk.
Z tohoto hlediska je nálepka nového antisemitismu "nepřijatelným vydíráním", jak ohlašuje titul jednoho nedávno vydaného francouzského sborníku, do nějž přispěla řada liberálních a levicových kritiků velkého Izraele, většina z nich židovského původu - mezi nimi Izraelec Michel Warschawski, Francouzi Rony Brauman a Sylvain Cypel či Američanka Judith Butlerová. Podobně je zaměřen americký sborník z minulého roku "Politika antisemitismu", mezi jehož židovskými přispěvateli jsou mimo jiné Izraelci Uri Avineri a Jigal Bronner či Američané Norman Finkelstein a Bruce Jackson.
Židovští odpůrci teze o totožnosti kritiky sionismu či Izraele s antisemitismem poukazují k dlouhé tradici specificky židovské kritiky sionismu. Ten byl až do 30. let odmítán hlavními proudy judaismu i významnými představiteli sekulárního židovstva Evropy a Ameriky. Podle těchto odpůrců ohrožovalo židovské hnutí za národní sebeurčení pokračující integraci Židů do západních společností. Teprve nacismus, holocaust a posléze červnová válka roku 1967 učinily z antisionistické pozice spíše okrajové křídlo židovské diaspory. Sama existence tohoto křídla by však měla logicky a předem vyvrátit automatické rovnítko mezi antisionismem a antisemitismem.

Výše zmíněná teze Dershowitze o rozšíření diskriminace proti individuálním Židům na jejich kolektiv prostřednictvím popření jejich rovnosti s ostatními národy pokládá za samozřejmé to, co v prvních desetiletích rozvoje sionismu pro většinu Židů vůbec samozřejmým nebylo - totiž že z jejich pokrevní, náboženské a kulturní identity automaticky plyne nárok na národní sebeurčení v podobě teritoriálního státu.
Na rozdíl od jiných etnických skupin nespojoval Židy přelomu 19. a 20. století ani mluvený jazyk, ani území. Jejich vlastí byla spíše přenosná kniha - tóra. Ta sice obsahovala vyprávění o zemi, z níž byl "lid Izraele" vyhnán a kam se měl vrátit, ale toto vyprávění bylo již po staletí chápáno v náboženských termínech. Návrat měl být započat příchodem mesiáše. Představoval tedy náboženskou spásu, nikoliv politický program. Proto někteří ultraortodoxní Židé dodnes považují sionismus za nepřípustnou profanaci svatého textu, podobně jako považují obnovení hebrejštiny jako jazyka každodenního styku za profanaci posvátného jazyka.
Sionismus převedl judaismus z náboženského do politického rejstříku. Z biblického lidu víry v jediného Boha učinil etnický národ ve smyslu, který tomuto pojmu dala střední a východní Evropa 19. století - tedy s právem na suverénní politickou vládu nad určitým územím. Zřízením státu Izrael dosáhl tento projekt částečného naplnění. Avšak sám fakt, že je dnes pořád více Židů rezidenty a občany jiných národních států, než kolik jich žije v Izraeli, svědčí o tom, že jiné - nepolitické a "nenárodní" - pojetí židovské identity zůstává stále živé (což nevylučuje emocionální i politickou solidaritu mnoha diasporických Židů se státem Izrael).
"Pouze" etnonáboženské či kulturní židovství představuje stále reálnou alternativu vůči politické loajalitě k židovskému národu představovanému Izraelem. Zdánlivě logické rovnítko mezi antisionismem a kritikou Izraele na straně jedné a antisemitismem na straně druhé je tedy mylné. To samozřejmě nevylučuje jejich příležitostné spojování a překrývání.

Politické kořeny nového antisemitismu

Odpůrci teze o "novém antisemitismu" tvrdí, že hlavní příčinou mezinárodní kritiky Izraele i protižidovských útoků v Evropě není nějaká nová metastaze věčné nenávisti k Židům, nýbrž souběh eskalace izraelskopalestinského konfliktu v druhé intifádě s posílenou americkou snahou o hegemonii na Středním východě po 11. září 2001. Není přitom sporu o tom, že mediální obrazy druhé intifády umožnily "recyklaci" antisemitských předsudků a bludů, obzvláště u mnoha arabských či muslimských přistěhovalců do Evropy, ale nejen u nich. Stejně tak není sporu o nutnosti co nejdůrazněji zasahovat proti verbálním i fyzickým projevům tohoto antisemitismu. Příčinou jeho rozšíření však není nějaké metafyzické zlo, jež by, poháněno jakousi tajemnou entelechií, na sebe bralo stále nové podoby, nýbrž nové vzedmutí historického sporu, který započal před více než sto lety osidlováním většinově arabského a muslimského území za účelem zřízení židovského státu.
Je pochopitelné, proč obhájci velkého Izraele upřednostňují první vysvětlení před druhým. Tím, že odpor vyvodí z fiktivní příčiny - z antisemitismu Arabů a jim nadržujících Evropanů, daří se jim jeho reálnou příčinu - okupaci a osidlování arabského území - prezentovat jako obranné opatření. Tváří v tvář absolutní arabské hrozbě - "novému holocaustu" - by přece bylo sebevraždou stáhnout se na "nehájitelnou" zelenou linii.
Nábožensko-fundamentalistický a nacionalisticko-expanzionistický program velkého Izraele tak získává akceptovatelnou fasádou souboru opatření k zajištění národní bezpečnosti. Kdokoliv, kdo obhajuje stažení na zelenou linii, anebo dokonce dvojnárodní stát na území Palestiny, může být sám obviněn z napomáhání genocidě. (To se minulý podzim stalo britsko-americkému historikovi židovského původu Tonymu Judtovi, jehož obhajobu dvounárodního státu nazvali jeho bývali kolegové z prosionistického časopisu The New Republic "genocidálním liberalismem".)
Na stránkách únorového vydání amerického levicového časopisu The Nation vyzývá americký publicista Brian Klug k následujícímu myšlenkovému experimentu. Představme si úplně stejný stát na území Palestiny, včetně okupace Západního břehu a Gazy, jen s rozdílem náboženské identity - nebyl by to stát Židů, ale v tradici křižáckých státečků z 12. a 13. století stát křesťanů. Myslí si snad někdo, že by averze k němu ze strany okolo žijících (a převážně) muslimských Arabů byla menší než k Izraeli? Pokud je pravděpodobné, že by byla stejná, pak to znamená, že poslední příčinou protižidovského naladění Arabů není antisemitismus, nýbrž jejich pocit (ať již oprávněný, nebo ne), že jim Židé vzali jejich zemi, a to navíc za pomoci Západu, který si z Izraele učinil regionální základnu ve svém úsilí o kontrolu Středního východu. Nepřátelská reakce se může jednomu jevit pozitivně jako antiimperialistický či antikolonialistický odpor, jinému negativně jako výraz šovinismu a xenofobie. Jejím zdrojem však není nějaký hlubinný antisemitismus Arabů a muslimů, nýbrž jejich nároky na stejné území, které si nárokuje Izrael.

Centrum všech Židů

Je-li tomu tak, proč tedy francouzští výrostci severoafrického původu napadají francouzské Židy, kteří přece, jako francouzští občané, nenesou žádnou politickou zodpovědnost za blízkovýchodní dění? Není právě toto přisouzení kolektivní zodpovědnosti etnickým Židům, ať žijí kdekoliv a myslí si cokoliv, znakem čistého antisemitismu? Na tuto otázku odpovídají kritikové teze o "novém antisemitismu" kladně. Zároveň však dodávají, že amalgám mezi státem Izrael a etnickými Židy je zakládajícím kamenem sionistické ideologie samé. O tom svědčí jak Zákon o návratu, který zajišťuje okamžité udělení izraelského občanství všem pokrevním a náboženským Židům (a v praxi i jejich rodinným příslušníkům), tak diskursy představitelů Izraele, které soustavně zdůrazňují, že Izrael je domovem a politickým představitelem i těch Židů, kteří v něm nežijí a nejsou jeho občany. (Premiér Šaron jen potvrdil tuto tradici, když na prosincové bezpečnostní konferenci v městě Herclija nazval izraelský stát "národním a duchovním centrem pro všechny Židy světa".)
Z tohoto hlediska se protižidovské útoky jeví jako nezamýšlený - a hluboce zavrženíhodný - důsledek uskutečňování sionistického projektu zřízení etnického židovského státu na území, které bylo většinově obydleno Araby. Útočit na někoho proto, že je Žid, je projevem antisemitismu. Takový antisemitský útok je však srozumitelný (nikoliv omluvitelný!) tím, že Izrael formuluje a provádí svou politiku okupace arabských území právě jménem všech Židů, včetně neizraelských, a nikoliv jménem všech Izraelců - mimo jiné také proto, že šestinu z nich tvoří Arabové. Prvním krokem v léčení francouzských chuligánů z jejich kriminální úchylky tedy musí být kritika předpokladu o mystické vazbě mezi celkem židovské diaspory a státem Izrael, o nějž se zcela v duchu etnických nacionalismů 19. století opírá ortodoxní sionismus.
Výše zmíněný Brian Klug dochází k následujícímu závěru. Je-li nárůst antisemitismu především důsledkem "přelití" blízkovýchodního etnického konfliktu do Evropy (ale i severní Afriky a muslimské Asie), pak není antisionismus formou antisemitismu, jak tvrdí zastánci teze o "nové judeofobii", ale naopak současný antisemitismus je nelegitimní formou antisionismu.

Politické urovnání, anebo apokalypsa

Odlišná vysvětlení příčiny nemoci, která podávají dva tábory sporu o "nový antisemitismus", vedou k odlišným názorům na typ a možnosti léčby. Je-li hlavní příčina současného vzedmutí antisemitismu politická, pak by mělo být v silách zainteresovaných stran dojít k politickému řešení. Je-li naopak jeho hlavní příčina metafyzická, pak mu čelíme jako osudu, s nímž pouze lidskými silami nic nezmůžeme.
Zastánci druhé teze jistě namítnou, že nehlásají smíření s osudem, ale nesmiřitelný boj s Araby (a jejich evropskými napomahači) jako posledním vtělením onoho zla. Jenže války proti zlu nekončí v profánním čase politiky, ale v posvátném čase spásy. Jejich vyústěním není politické urovnání, nýbrž apokalypsa.

* * *

Sionismus byl až do 30. let odmítán hlavními proudy judaismu i významnými představiteli sekulárního židovstva Evropy a Ameriky

V mezinárodní situaci přelomu 60. a 70. let se utvořil silný protiizraelský svazek mezi hnutím nezúčastněných, radikální antiimperialistickou levicí a sovětským blokem

Zdánlivě logické rovnítko mezi antisionismem a kritikou Izraele na straně jedné a antisemitismem na straně druhé je mylné. To samozřejmě nevylučuje jejich příležitostné spojování a překrývání.

Války proti zlu nekončí v profánním čase politiky, ale v posvátném čase spásy. Jejich vyústěním není politické urovnání, nýbrž apokalypsa.

O autorovi|POLITOLOG Pavel Barša je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů

Lidové noviny, 28. 02. 2004, Pavel Barša

ČESKO-AMERICKÉ LINKY
czechoffice.org xxx	SPUSA Spolecnost pratel USA	czech.cz xxx
YMCA YMCA v USA	YMCA YMCA v CR	Y-klub Y' s Men's International
NASA xxx	HISTORIE LETECTVA xxx	OBCANSKA VALKA xxx
CIA xxx	FBI xxx	VYHLEDAVACE HLEDÁNÍ LINEK A LIDÍ
unforgettableczech.com xxx	eurorailways.com xxx	ceska media xxx
czech.org xxx	czech.com xxx	prague.indymedia.org xxx
czechbrowser.com xxx	czechrepublicseek.com xxx	czech-tourism.com TURISTIKA V CR
ctg.cz Czech Travel Guide	czecham.com Czech AM-Morning News Digest	cas.cz Academy of Sciences of the CR
ncsml.org National Czech + Slovak Museum + Library - Cedar Rapids, Iowa USA	czechcenter.com Czech Center New York	fsv.cvut.cz Czech Orienteering Federation
dictionaries Cz/A xxx	dictionaries A/Cz xxx	hotelsczech.com xxx
czechphilharmonic.cz xxx	iarelative.com xxx	romanticczechtours.com xxx
czechheritage.org Czech Heritage Society of Texas	cgu.cz Cesky geologicky ustav	texasczechs.homestead.com xxx
cgsi.org Czechoslovak Genealogical Society Int'l	rootsweb.com	csagsi.org xxx
E-MAILY: Jan Sammer (Czech Coordinating Office)	E-MAILY: Petr Bisek (Americke Listy)	E-MAILY: (Spolek pro vedy a um., Washington)

HOME
SUPERHOME DARIUS.CZ	HOME AGENTURA E-ZIN AGENTURA NIKOLA	HOME ZVON HNUTI ZVON