"Existují znamení dekadentní společnosti, společnosti, která dospěla k sebevražednému bodu – společnosti, která sama nemá žádný důvod žít a domnívá se: proč by měl mít důvod žít kdokoliv jiný? Celá věc závisí na Americe, neboť Amerika spěchá do třetí světové války… Nebezpečí přichází z Bílého domu ve Washingtonu. To je dnes na Zemi nejnebezpečnější místo… Stále je čas, aby lidé v Americe zabránili katastrofě. Jestliže lidé v Americe nemohou nic udělat, potom tito politici zaženou všechen život na této Zemi na hřbitov."

Osho (1986)


Komentar: Americane, jsou v prumeru relativne mnohem spolecensky angazovanejsi nez Cesi, avsak vzhledem ke geopoliticke uloze USA a nakonec uz i aktualnimu vyvoji muze jejich relativni politicka apatie prinest jim samotnym a celemu svetu mnohem horsi nasledky. Za obrozeni USA musi byt Americane pripraveni prinest jakoukoliv spolecenskou i osobni obet, protoze setrvani v dnesnim stavu je setrvanim v priblizovani skazy pro USA a cely svet.

DN
--------------------------

Ministrem vnitřní bezpečnosti je hrdina Kerik

Ameriku ohlídá opravdový drsňák
04.12.2004 14:04 - S holou lebkou a masivní čelistí vypadá jako drsňák a také to drsňák je. S postavou jako skříň vypadá jako bodyguard a také jím kdysi býval. Teď je však ministrem vlády prezidenta George Bushe.

------------------------------------------------------------------------

Nového amerického ministra pro vnitřní bezpečnost Bernarda Kerika byste si sotva vybrali jako pána, na něhož byste ukázali prstem a řekli dětem: „Snažte se být jako on a dotáhnete to daleko."

Devětačtyřicetiletý muž s podezřele česky znějícím jménem má za sebou tak bohatou, rozháranou a někdy i divokou minulost, že už teď o něm bude Hollywood točit film. A to se ještě ani nestal ministrem. Je to takový americký Schimanski.

Až diváci film uvidí, nebudou mu věřit. Kerikův život je typickým naplněním amerického snu, ale někdy tak kolem roku 1880.

Posuďte sami, zda byste čekali v americké vládě ministra, který byl postupně dítětem ulice, vojákem, bodyguardem v Arábii, expertem na boj zblízka, držitelem černého pásku v taekwondo, otcem nemanželského dítěte v Jižní Koreji i uznávaným policistou, jenž však ne vždy ctil všechny předpisy.

Startoval nejhůř, jak asi mohl. Matka, alkoholička a prostitutka, ho opustila, když mu byly tři roky. Za dalších dvanáct měsíců byla mrtvá - zabil ji zřejmě pasák. Její syn později nedokončil střední školu a vstoupil do armády, kde našel sám sebe.

Kerik v sobě objevil zdravé, silné jádro, které ho vedlo na stranu dobra a k úspěchu. Po čase našel svoji nemanželskou dceru v Koreji. List The New York Times napsal, že před lety opustil dobře placené místo vězeňského dozorce, aby se za poloviční plat stal pochůzkářem v New Yorku.

Po letech se bývalý řadový policista - to už měl za sebou i zkušenost osobního strážce starosty Rudolpha Giulianiho - stal nejvyšším policistou města. Vymetl zločin ze středu Manhattanu. Pamětníci vědí, že před lety bylo Times Square odporné a nebezpečné místo plné pasáků, dealerů drog a prodejné lásky. Kerik to změnil.

Jako mladý policista byl finančně na dně, ale nyní díky spoluvlastnictví konzultační firmy (s Giulianim) vlastní miliony.

Po útocích 11. září 2001 osobně řídil policii přímo pod kouřícími věžemi hořících mrakodrapů. Tehdy zaujal George Bushe a nyní bude řídit bezpečnost Ameriky. Bude mít pod palcem Tajnou službu chránící prezidenta, Pobřežní stráž a mnoho dalších ozbrojených složek, protože bude zodpovídat za ochranu amerických hranic, letišť a přístavů.

Všichni očekávají, že bude tvrdší a důslednější než jeho předchůdce Tom Ridge. Muž akce, který byl kdysi také tajným protidrogovým agentem a jenž je i mužem mozku, protože napsal knihu, je určitě nezklame.
MF DNES , MILAN VODIČKA

------------------------------------------------------------------------
Propuštění agenti neváhají a hned volají novinářům

V CIA se zbavují 'shnilého dřeva'
26.11.2004 01:00 - Mužům pracujícím v oddělení řízení operací se v hantýrce CIA přezdívá baroni. Možná i proto, že podobně jako šlechtici málokdy přicházejí o titul. V poslední době však baroni odcházejí na hromadný odpočinek.
------------------------------------------------------------------------



Agentura AP informovala, že z direktorátu odešli dva nejmenovaní zasloužilí důstojníci.

Krátce předtím rezignovali šéf oddělení Stephen Kappes, jeho zástupce Michael Sulick, výkonný ředitel A. B. Krongard a jeho kolega John McLaughlin, muži č. 2 a 3 v hierarchii CIA.

Zatím není jasné, zda všichni jmenovaní patřili mezi "shnilé dřevo". Právě odstranění zetlelé rostlinné tkáně považuje za svůj prvořadý úkol ředitel CIA Porter J. Goss, jak oznámil po svém nástupu v polovině září.

Speciálně za tímto účelem jmenoval svým poradcem Patricka Murraye. Bývalý kongresový poradce Murray proslul mezi zaměstnanci CIA po celém světě jako sekerník. V případě Kappese však zřejmě ťal i do živého dřeva, když mu navrhl, aby vyhodil svého zástupce Sulicka. Odešli nakonec oba.

Kolik bude mrtvých?
Ve Washingtonu minulý týden koloval vtip: sídlo CIA Langley ve Virginii se bude přejmenovávat na Fallúdžu. Otázka nezní, zda bude vyčištěno od povstalců, nýbrž kolik lidí při tom přijde o život.

S Gossem a Murrayem přichází do vedení Ústřední zpravodajské služby nová garnitura. Důstojníky námořnictva, kteří sem přišli koncem 70. let a posléze začali dominovat, nahradí bývalí poradci Republikánské strany.

Své sehrála také otázka loajality. Agent CIA Michael Scheuer vydal knihu Imperiální pýcha, v níž si vzal na mušku zahraniční politiku George Bushe. Také Scheuer v listopadu rezignoval.

Vážnější byla podezření, že CIA před volbami podpořila Johna Kerryho různými úniky informací. Například, že CIA již před válkou v Iráku Bushe varovala před různými komplikacemi.

Od vyloučených agentů vláda nemůže čekat vůbec žádné slitování. Poté, co byli vyhozeni na mráz, se většina z nich zahřívá tím, že žhaví telefonní linky všech možných novinářů a tvrdí jim, že Gossova léčba může ze CIA udělat nebezpečného pacienta.

Chtěl tady někdo reformu?
"Prožíváme období, kdy jsou tajné služby používány jako zbraně více proti nám než proti našim nepřátelům," řekl ve středu pro list Washington Post John McLaughlin.

Porter J. Goss nepůsobí zrovna jako ideální kandidát pro úkol, jakým je záchrana světoznámé instituce, jejíž roční rozpočet sice činí několik desítek miliard dolarů, ale většinu tajných informací získává sledováním CNN.

Goss studoval klasickou řečtinu na univerzitě v Yale, do CIA vstoupil v 60. letech a na starosti měl tajné operace v Latinské Americe a v Evropě. V roce 1971 tajnou službu opustil poté, co se málem otrávil neznámým jedem.

Dalších 17 let strávil v ústraní vydáváním novin Sanibel Island na Floridě. V roce 1988 byl zvolen do Kongresu, kde se však příliš neprojevoval. Když byl právě on vybrán, aby provedl v CIA největší reformu od jejího založení, letělo vzhůru nejedno obočí.

V Ústřední zpravodajské službě se návrh Bílého domu, aby se CIA spojila s částmi FBI, Pentagonu, ministerstva zahraničí, s národní centrálou pro boj s drogami a dalšími asi 15 institucemi a sešly se pod vládou jediného "cara", nesetkal s nadšením. Přišla by o výjimečné postavení na poli tajných služeb.

Ještě mnohem více vadí návrh zákona Pentagonu, což je zřejmě hlavní důvod, proč stále nebyl schválen. Ministerstvo obrany totiž dosud kontrolovalo čtyři pětiny ze 40 miliard vyčleněných na roční chod tajných služeb a kromě toho by ztratilo přímou kontrolu nad špionážními satelity.

Náčelník generálního štábu Richard Myers tento týden potvrdil, že se změnami nesouhlasí. Ministr obrany Donald Rumsfeld popírá, že by proti nim vystupoval, avšak tvrdí, že "názor pana prezidenta se vyvíjí".

George Bush sice s návrhem na reformu CIA přišel sám, avšak neochotně a až po tlaku ze strany komise pro vyšetřování 11. listopadu, která změny doporučila. Buď má Goss nějaký geniální plán, anebo prosazuje reformu, kterou si vlastně nikdo nepřeje.
MF DNES , Lubomír Heger

---------------------------

Martin Walker: Nová ekonomika, skutečná americká hrozba Evropě

Pro Evropany je samozřejmostí, že si stát přivlastní a spotřebuje něco mezi 40 až 60 procenty hrubého domácího produktu. Naproti tomu federální vláda USA utrácí 18 procent HDP..



Spisovatel sci-fi Robert Heinlein napsal slavnou povídku o komplikacích, které se mohou přihodit vznešenému úsilí při nivelizaci životních prostorů. Povídka natolik evokuje nedávné vzrušené evropské debaty o délce pracovní doby, že by se měla stát povinnou četbou pro přední představitele Evropské unie. A navíc se bezděky dotýká zásadních rozdílů mezi Evropou a USA.
V Heinleinově povídce se navýsost rovnostářská společnost pokouší vyřešit problém, že ne všichni se narodili se stejnými dispozicemi. Tím pádem se mladí talentovaní tanečníci musí obtěžovat zvedáním činek, neboť jen tak se v těžkopádnosti vyrovnají svým méně talentovaným současníkům. Což způsobí zánik tance.
Něco podobného se odehrává v Evropské komisi. Ta se pod záštitou "evropského sociálního modelu" snaží změnit stav, umožňující zemím jako třeba Velká Británie neřídit se direktivou o pracovní době, jež zabraňuje zaměstnancům pracovat víc než 48 hodin týdně.
Evropský sociální model je úžasný. Dovoluje lidem po dovršení šedesáti let (státním zaměstnancům i dřív) odejít do důchodu, který zohledňuje inflaci a je vypočítán z posledního platu. Je velmi složité někoho propustit, podpora v nezaměstnanosti či v případě nemoci je štědrá. Model zaručuje dobrou zdravotní péči pro všechny, vzdělání, které je zadarmo nebo masivně dotováno až po univerzitní úroveň a čtyři až šest týdnů dovolené.
Za tyto výhody se veřejnost zavazuje platit polovinu nebo i víc ze svých příjmů v daních a příspěvcích na sociální a zdravotní pojištění. Pro Evropany je samozřejmostí, že si stát přivlastní a spotřebuje něco mezi 40 až 60 procenty hrubého domácího produktu. To znamená, že ministr nebo vysoce postavený úředník je součástí vládní složky, která spravuje lví podíl národní ekonomiky. Moc peněz je tudíž doménou státu a jeho státní správy, která tak má velký vliv na život občanů.
Naproti tomu federální vláda Spojených států utrácí 18 procent hrubého domácího produktu a soukromý sektor 80 procent. Americký úředník tedy disponuje pouze zlomkem moci oproti kolegovi v Evropě. Také samozřejmě neexistuje žádný "americký sociální model".
Navíc se začíná prosazovat nový druh ekonomického systému. Během posledních deseti až patnácti let se USA orientovaly na systém, který je daleko tvrdší, pružnější a daleko více růstově orientovaný než starý evropský sociální model. A země jako Čína, Indie, Jižní Korea a Tchaj-wan se rychle adaptovaly a přidaly se.
Tato nová ekonomika vyznává řadu kvalit včetně intenzivní globální soutěže a neúprosného tlaku na zvyšování produktivity. Je charakterizována vysokými výnosy pro akcionáře a schopné manažery a zároveň nízkými daněmi, menšími jistotami pro pracovní síly a neustálým úbytkem členů v odborových svazech. Důraz na masivní továrenskou pracovní sílu je nahrazován důrazem na rozptýlenost pracovních míst a malé pružné týmy orientované na ekonomiku služeb a informačních technologií.
Nová ekonomika reflektuje svět, v němž se poměr mezi pracovní silou a kapitálem silně posunul ve prospěch managementu, zaměstnavatelů a investorů. Doplácí na to zmenšující se industriální dělnická třída. Je to svět, v němž ubývají cla a naopak vzrůstá konkurence vysoce produktivních rivalů těžících z nízkých daní a mezd. Jednoduše, je to svět, který evropskému sociálnímu modelu značně nepřeje.
Tato nová ekonomika, jejímž průkopníkem jsou USA, představuje smrtelné ohrožení pro pohodlné a civilizované způsoby staré Evropy a její ochraňované a rozmazlované pracovní síly. A co víc, tato ekonomika představuje přímou hrozbu evropskému státnímu systému a jeho obrovské státní správě, jež spotřebovává velký díl hrubého národního produktu. Tyto byrokratické říše, obrovské zástupy lidí podléhající oficiálním tlakům a regulacím, připomínají dinosaury, kteří si až nyní začínají uvědomovat důsledky dopadu meteoritu.
Takže se nesoustřeďme pouze na třenice v NATO kvůli Iráku, na transatlantické pře kvůli globálnímu oteplování, na výsledky evropských výzkumů veřejných mínění svědčících o chronické neoblibě "otravného Texasana" v Bílém domě. Evropané mají další pádný důvod, aby se jim nelíbilo všechno, co Bush představuje. On a tato nová ekonomika nebezpečně ohrožují evropský sociální model, evropský životní styl a sociálně-ekonomické struktury evropských států.
Samozřejmě, že tyto státy mohou ještě nějaký čas přežívat, zvláště pokud jejich voliči budou ochotni tolerovat nízký růst a desetiprocentní (pro mladé lidi daleko větší) nezaměstnanost.
Ale i když podíl státu na čerpání z hrubého domácího produktu dosáhne 50 až 60 procent, existují určité limity toho, co si stát v sociálních a penzijních sférách může dovolit. A tyto limity se rychle přibližují. Tak například vedení společnosti Volkswagen nedávno dalo najevo, že během příštích sedmi let buď sníží mzdy o 30 procent nebo propustí 30 000 pracovníků.
Autor, který se zúčastní konference Forum 2000, je britským novinářem

www.ihned.cz

------------------------------
Proč Francouzi nemají rádi Ameriku

Francouzský antiamerikanismus není nic nového - jeho tradici založili již vlivní meziváleční intelektuálové


André Siegfried, Alain Duhamel, Robert Aron, Arnaud Dandieu. Hvězdy meziválečného intelektuálního života, které založily tradici francouzského antiamerikanismu. Co jim na Americe vadilo?

Kánon antiamerické literatury, sloužící jako zásobník argumentů v průběhu celého 20. století, vznikal bezprostředně po první světové válce, kdy Francií prošla velká protiamerická vlna. Na první pohled to působí paradoxně, protože vstup Američanů do války v roce 1917 zaplavil Francii euforií. Generálu Pershingovi se po jeho příjezdu do Paříže v červnu 1917 dostalo opravdu bouřlivého přijetí. A euforie z Američanů se neomezovala jen na zázemí. Historik André Kaspi, který studoval záznamy o kontrolované poště vojáků z fronty, doložil nadšení z amerických spolubojovníků citacemi z dopisů: Jsou to pořádní chlapi a dobře spolu vycházíme. Vlna francouzské amerikanofilie dosáhla vrcholu s příjezdem prezidenta Wilsona do Francie 13. prosince 1918. Chvály na amerického politika zněly jednohlasně po celé šíři politického spektra. Extrémně pravicová L'Action francaise pod vedením Charlese Maurrase uveřejnila ódu na muže činu, většina tisku, nakloněná vládě Clemenceaua, oslavovala vítěze. Dokonce i opoziční socialisté psali v L'Humanité o světoobčanovi, přinášejícím do vykrvácené Evropy new diplomacy, která již navždy zabrání dalším válkám. Tato selanka netrvala dlouho. Když byl v květnu zveřejněn návrh mírové smlouvy, tentýž list konstatoval neúspěch Wilsona a vysvětloval svým čtenářům porážku buržoazního idealismu - občas upřímného, ale vždycky neschopného. Pravice nezůstala pozadu a Charles Maurras zahájil ofenzivu proti naivnímu prezidentovi, kterého ve svém dílku z roku 1920 - Tři aspekty prezidenta Wilsona. Neutralita. Intervence. Příměří označil za nábožného neurotika, ovládaného německými Židy v Americe. Tuto prudkou změnu nelze pochopit bez vědomí o hluboké frustraci francouzských elit z přístupu Spojených států k vyrovnání válečného dluhu. Například Clemenceau tento pocit vyjádřil ve svých pamětech Velikost a bída jednoho vítězství z roku 1930, kde popsal obrovské zklamání z Ameriky, požadující vyplacení ceny krve, kterou jsme prolili. K motivu dluhu se v dílech s protiamerickým nábojem připojoval ještě další výhrůžný obraz - obraz krize evropské civilizace a nástupu Ameriky na uvolněné místo světového hegemona. Mezi lety 1927 a 1931 vznikl poměrně rozsáhlý soubor textů na toto téma. Díla André Siegfrieda, Georgese Duhamela, Roberta Arona a Arnauda Dandieua reprezentují tři hlavní proudy v této rozsáhlé produkci.

Breviář antiamerikanismu André Siegfrieda

Kniha Les États-Unis d'aujourd'hui André Siegfrieda vyšla v roce 1927, česky se objevila v překladu Karla Hocha už v roce 1928 ve státním nakladatelství Orbis pod názvem Amerika po válce. André Siegfried, pocházející z protestantské rodiny ministra Julese Siegfrieda, vystudoval proslulou École libre des sciences politiques, vyznačující se zaměřením na anglosaský svět. Kariéra tohoto profesora a vášnivého cestovatele se od počátku do konce vyznačovala schopností skvěle podat a prodat odborně prezentované výsledky pozorování ze svých mnoha cest. Amerika po válce je v tomto směru naprosto typickým Siegfriedovým výtvorem. Do Spojených států se vypravil několikrát a po svém šestiměsíčním pobytu v roce 1925 napsal tuto studii, kterou tehdejší kritika označila za jedno ze soudobých mistrovských děl. Podle historika Phillipa Rogera se stala nejméně pro dvě generace studentů základní příručkou (...), breviářem amerikanistů až do padesátých let. Z čeho pramenil výrazný ohlas této publikace? Především citlivě reagovala na společenskou poptávku 20. let. V průběhu první světové války se totiž značná část Francouzů poprvé zblízka setkala s americkou "civilizací" (klíčový siegfriedovský pojem) v podobě amerických vojáků a uvědomila si, že o ní vlastně nic neví, že ji musí objevit. Celou Siegfridovou studií prochází motiv odcizení, vzájemného neporozumění a nepochopení, aby nabyl svou definitivní, koncentrovanou podobu v samém závěru knihy, kde autor zformuloval tezi, že americký lid právě tvoří naprosto originální společenskou formu, jejíž podobnost s naší společností není než povrchní. Amerika je jiná než Evropa: stará evropská civilizace (...) za Atlantik nedorazila. Siegfried se nebál dotáhnout svou úvahu do všech důsledků - americká civilizace nemá jen odlišný charakter, její jedinečnost spočívá právě v tom, že se stala opravdovým symbolem jinakosti pro Evropu - evropským Jiným. Amerika totiž obětovala některá práva jedince, která starý kontinent počítá mezi nejzákladnější výdobytky svého civilizačního úsilí. V knize pak následuje pasáž o zotročení individua nekonečnou honbou za ziskem (teokracií zisku), konzumem, všudypřítomným imperativem maximalizace výnosu, krátce kolektivní tyranií, kde člověk ztrácí svou svobodu. Siegfried také akademickou vahou své osobnosti a "vědeckostí" svého popisu legitimizoval či banalizoval některé "pravdy o Americe", které tak získaly pevné místo v antiamerickém kánonu. Šlo zejména o zviditelnění výše zmíněného maurrasovského propojení Amerika - Židé. Siegfried popsal New York jako největší židovské město na světě, z jehož downtownu (...) se valí uspěchané davy rozježených Hebrejců. Vliv Židů pochází podle Siegfrieda zejména z faktu, že se jejich identita v americkém kotli nerozpouští, vzdorují amerikanizaci, a proto je můžeme najít mezi vedoucími intelektuálními a finančními veličinami země. Antisemitská přísada antiamerické produkce se stala dominantní v době druhé světové války. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že André Siegfried, příznivě nakloněný režimu ve Vichy, proplul v poklidu okupací, publikoval články rozvíjející tematiku rasového zeměpisu, hierarchie mezi národy, obrany Západu, až ke svému zvolení do Francouzské akademie v říjnu 1944 a v následujícím roce jmenování do funkce prvního prezidenta Národní společnosti politických věd. Na prestižním pařížském Institutu politických studií vzpomínka na Siegfrieda stále žije, v roce 2003 dostala místní rekonstruovaná knihovna jeho jméno.

Naše děsivá budoucnost

Označoval-li Siegfried Ameriku za ztělesnění "jinakosti" ve vztahu k Evropě, Georges Duhamel, další z antiamerických klasiků meziválečného období, svou argumentaci - či přesněji vášnivé odsouzení americké civilizace - představil jako varování před děsivým scénářem možného vývoje Evropy. Své dílko pojmenoval příznačně Obrazy z budoucího života a shrnul v něm své pocity ze severoamerického kontinentu po šestitýdenním přednáškovém turné po Spojených státech. V dubnu 1929, kdy jeho kniha vyšla poprvé, byl Duhamel, původní profesí lékař, hluboce ovlivněný zážitkem první světové války, už vcelku známý autor několika novel, románového cyklu a mnoha článků a esejů. Obrazy z budoucího života nicméně znamenaly předěl v jeho kariéře - staly se opravdovým bestsellerem (150! dotisků mezi dubnem 1929 a srpnem 1930, česky vyšla v překladu Františka Kovárny v roce 1931). Francouzským zájemcům o Spojené státy Duhamel poskytl čtivé shrnutí klasické obžaloby modernity, ztělesněné nyní americkou civilizací. Dominantním motivem Duhamelova líčení je především odlidštění americké civilizace, zaviněné stroji všeho druhu. Za zmínku stojí velmi expresivní pasáž o automobilu symbolu vulgarizace síly, ve kterém naprosto neschopný muž, jenž by si netroufl vnutit svou vůli koni, získává pocit mužnosti díky mechanice, od níž může žádat vše, co se mu zlíbí. Nejenže automobil dodává obrovskou materiální potenci lidem, kteří často žádnou nemají a ani si ji nezaslouží, ale co hůř - auto má na všechny bez rozdílu zhoubný vliv, neboť zhoršuje naše chyby a nepodporuje naše světlé stránky. Nejpůsobivější kapitolou knihy dodnes zůstává Království smrti, popisující návštěvu svatostánku masožravého lidstva - chicagských jatek. Duhamel zasazuje naturalisticky podanou cestu smrti zvířat do pochmurného rámce sychravého Chicaga, kde stále jen prší a nebe nikdy neztrácí barvu šedé bavlny. Působí na čtenářovy smysly, když se opakovaně vrací k nepříjemnému chicagskému zápachu. Nevynechává ani sluchové vjemy, výkřiky vražděných zvířat naplňují prostor až po okraj, prasata sborově kvičí svůj zpěv smrti. Duhamel ironicky uvažuje o tom, jak je možné, že se pro tolik zvukové energie dosud nenašlo použití ve světě, řídícím se příkazem maximálního využití všeho. Nepochybuje však, že se nakonec něco vymyslí a skřeky zabíjených zvířat budou zpracovány třeba do nějaké krásné jazzové melodie. Na tomto pozadí se pak před očima čtenáře odehrává základní akt naprosto mechanické porážky. Zabiják - atletický negr bez jakéhokoli zaváhání zabíjí stovky prasat, dobytka, ovcí, postupujících na pásu: potok krve se slévá s ostatními potoky, pás jede dál... Duhamel zvířata personifikuje, chicagská jatka mu připomínají jeho traumatický zážitek lékaře ze zákopů první světové války. Stává se obětí Chicaga, ztrácí radost ze života, každé příští potěšení bude mít příchuť jatek. Když ho elevated express veze zpátky k hotelu, uvědomuje si podobnost jatek s masovou americkou společností - jejíž vzorek s ním cestuje, natěsnán do vagonu městské hromadné dopravy: Zmatené stádo cestujících. Přijde nějaký negr, aby nás dobře mířenou ránou vysvobodil z téhle zvířecí existence? Tyto Duhamelovy apokalyptické vize trvale poznamenaly frankofonní antiamerickou produkci - hrůzu chicagských jatek zvěčnil například Belgičan Hergé, autor kreslených dobrodružství mladého detektiva Tintina, komiksového seriálu s neobyčejným vlivem ve francouzsky mluvícím světě.

Americká rakovina

Duhamelovu metaforu americké nemoci nejdále a nejodvážněji rozvinuli mladí rozhněvaní muži Robert Aron a Arnaud Dandieu, patřící do kruhu nonkonformistických intelektuálů třicátých let. Svůj pamflet z roku 1931 nazvali Americká rakovina: Rakovina, sžírající moderní svět, se zrodila daleko od válečných mrchovišť, na dobře chráněném území ... Je to americká rakovina. Projevy této choroby se v principu neliší od příznaků popsaných Siegfriedem či Duhamelem. Aron a Dandieu snad jen ostřeji akcentovali zhoubný vliv ďábelské americké centrální banky. Zajímavé je spíše alternativní vysvětlení původu nemoci: Americká rakovina pro Arona a Dandieua představovala monstrózní důsledek evropského racionalismu. Duch yankeeho v obrovském měřítku sériově zreprodukoval nejpolitováníhodnější omyl, jakého se kdy Evropa dopustila, omyl racionalismu. (...) Moderní barbarství, to je rozum v americké formě. Oslabenou Evropu zasáhla zmutovaná metastáze zla, které sice sama zplodila, ale s jehož neškodnou formou dlouho ve zdraví přežívala. Jedinou šancí Evropy bylo postavit se této hrozbě tváří v tvář. Na poslední stránce Aron a Dandieu volali: Evropo, vzbuď se! Produkce nejvlivnějších francouzských intelektuálů na téma americké civilizace po druhé světové válce v podstatě plynule navázala na tradice 30. let. V antiamerické tvorbě dominovali komunisté. Historik Pierre Nora správně podotýká, že komunisté ve 40. a 50. letech pokračovali ve válce, v boji proti fašismu, jen vyměnili nálepky a z prezidenta Trumana se stal skutečný následník Hitlera. Ke komunistům se na různou dobu a s různou intenzitou přidávali i bezpartijní spolupoutníci - mezi nejznámější patřil Jean-Paul Sartre - jeho článek z roku 1953 Zvířata nakažená vzteklinou má své pevné místo v antiamerickém kánonu. Sartre, rozlícený popravou manželů Rosenbergových, varoval Evropu: Pozor, Amerika má vzteklinu. Zpřetrhejme všechna pouta, která nás k ní vážou, jinak nás pokouše a i my se vztekneme. Odsuzování a ostuzování Spojených států a jejich civilizace však překračovalo politické bariéry: komunisty vynalezený termín koka-kolonizace převzal i časopis Křesťanské svědectví (Témoignage chrétien), reprezentující levicově-křesťanskou odnož "neutralistické" části francouzského studenoválečného politického spektra. K problematice kokakoly se vyjádřil v březnu 1950 a oznámil svým čtenářům: Nám bohatě stačí francouzské víno, nepotřebujeme ani kokakolu, ani vodku.

Raději útlak než nezájem

Proč právě mezi francouzskými elitami dosáhla tato antipatie ve 40. a 50. letech tak obrovských rozměrů? Není samozřejmě možné pominout vliv militantně protiamerické Komunistické strany Francie mezi intelektuály. V poválečném období však také došlo k aktualizaci pocitu ohrožení intelektuálů jako zvláštní sociální skupiny. "Inteligence z levého břehu Seiny" útočila na Ameriku, protože podle ní americká civilizace vůbec a Spojené státy Trumana a McCarthyho ještě zřetelněji ohrožovaly právě intelektuály. Pro francouzskou etablovanou, jasně vymezenou intelektuální elitu, formovanou na nejprestižnějších pařížských vysokých školách, byla nepochopitelná a nepřijatelná role (stereotypně) přisuzovaná intelektuálovi za mořem - role experta, politicky neangažovaného akademika a vědce spíše než nonkonformního myslitele-aktivisty, komentujícího všechny žhavé otázky současnosti. Interpretaci francouzského intelektuálního antiamerikanismu nabídl Raymond Aron, když srovnal postavení intelektuálů v tolik obdivovaném Sovětském svazu a v tak hluboko zatracovaných Spojených státech. S obvyklým sarkasmem napsal: Sovětský svaz intelektuály zotročuje, cenzuruje, ale aspoň je bere vážně. (...) Spojené státy své intelektuály neperzekvují natolik, aby u nich mohly také vzbudit tu podivnou přitažlivost strachu. Některým z nich dají na okamžik pocítit slávu, srovnatelnou s proslulostí hvězd filmového plátna či hráčů baseballu, většinu nechávají ve stínu. Inteligence lépe snáší útlak než nezájem. Francouzský antiamerikanismus si svůj konjunkturální a elitářský charakter udržel až do konce 20. století. V éře globalizace však antiamerické motivy začaly oslovovat stále širší vrstvy francouzské veřejnosti. Svědek protiamerických pařížských demonstrací na jaře 2003 nemůže než souhlasit s analýzou týdeníku L'Express, podle jehož autora dnes hraje antiamerikanismus důležitou roli v (re)konstrukci francouzské národní identity. V protiválečných pochodech totiž manifestovali svůj odpor ke všemu americkému francouzští teenageři spolu se svými kamarády arabského původu. Zažívali přitom dosud nepoznaný pocit národní sounáležitosti, poprvé přijímali pozitivně svou francitude (francouzskost): vždyť se v jejich vnímání s protiamerickým postojem ztotožnili i nejvyšší představitelé francouzského státu.

***

Článek je ve zkrácené podobě převzat z časopisu Dějiny a současnost, který vychází tento týden

Lidové noviny, 13. 03. 2004, Ondřej Matějka; Autor studuje moderní dějiny jako doktorand na FSV UK v Praze a na Ecole Normale Supérieure v Paříži

HOME
SUPERHOME DARIUS.CZ	HOME AGENTURA E-ZIN AGENTURA NIKOLA	HOME ZVON HNUTI ZVON