Amerika puritánská a postpuritánská


Když používám název „puritánská", nemíním tím Novou Anglii sedmnáctého století, ovládanou touhou ortodoxností puritánů,
jejichž nejradikálnější skupina otců poutníků (Pilgrim Fathers) přistála jako první k americkým břehům na slavné lodi
Mayflower v listopadu 1620. Za první lodí připlouvaly později další a další s puritány, pronásledovanými královskou vládou
a anglikánskou církví za odštěpenectví. Během dalších dvou desetiletí zde našlo domov asi čtyřicet až padesát tisíc Angličanů,
kteří opustili vlast z důvodů náboženských a ekonomických. V Novém světě hledali puritáni svobodu vyznání, svobodu
ovšem jenom a striktně pro vyznání své vlastní. Byl to tuze nesnášenlivý spolek. Věřili jenom bibli, což samo o sobě není
nic zavrženíhodného. Kázali však trest boží místo lásky boží a cestu do ráje viděli především v přísném dodržování přikázání
a posvátnosti dne Páně.

V jedné krásné a objektivní knize dějin Spojených států, vydané v roce 1921, je podrobně vylíčena doba působení puritánů
v Massachusetts. Na začátku byli nejsveřepější. Pamatuji se na popis případu nebohého hocha, přísně ztrestaného za to, že
se před nudou nedělního čtení bible ukryl na chodbu a tam si něco tajně vyřezával z kousíčku dřeva. Nebo jak malá dcerka
v té době velmi horlivého a známého reverenda utrpěla těžké popáleniny, a drahý tatíček se z toho radoval a říkal, že je to
báječné, že je to skvělé, že ať prý to dítě pozná, jak pálí pekelný oheň!

Jak je každému ve Spojených státech známo, ukázali pilgrimům indiáni Squanto, jak pěstovat kukuřici. Ti pak sklidili bohatou
žeň a v poslední čtvrtek listopadu 1621 oslavili dožínky spolu s indiány. Tomuto dnu se od té doby říká Thanksgiving Day,
Den díkůvzdání. V dnešní době je to národní svátek, nepracuje se, rodiny se scházejí k obědu, kde nesmí chybět ani krocan
(kterého prý přinesli s sebou indiáni), ani dýně, rovněž indiánského původu. Není zde kukuřice, na kterou se ve svátečním
jídelníčku zapomnělo. Dýně je velká a žlutá, z ní se připravuje nádivka do koláče, a z toho pak vzniká pumkin pie, pro naši
rodinu něco naprosto nepoživatelného. Den díkůvzdání je svátek ničím nezkalené radosti. Není to narození dítěte,
předurčeného zemřít v mukách na kříži, je to den hojnosti a děkování za ni Bohu. Příbuzným a přátelům, kteří žijí daleko,
se posílají pohlednice a pozdravy, jako Remembering you at Thanksgiving time, Peace and Plenty for Thanksgiving nebo
jednoduše Thanksgiving Greetings. Na pohlednicích neschází ani krocan, ani dýně s kukuřičným klasem. Velmi často je
na ní indián v nádherné péřové čelence a přísný puritán s biblí, kteří si navzájem podávají ruce a symbolizují mír
a porozumění mezi národy.

V okolí vznikajících anglických měst a osad žil ovšem nejenom mírumilovný kmen Squanto, ale také jiní indiáni, z nichž
se kmen Pekotů vyznačoval obzvláštní bojovností. Pekoti se nehodlali smířit s tím, že se příchozí nějak příliš na jejich území
roztahují, přepadávali je, zabíjeli a loupili. A tak se svatí otcové podle svého zvyku poradili s biblí, našli v ní precedens
a s božím slovem na rtech na indiány na Mystické řece organizovaně zaútočili. Vypálili jejich osadu a veškeré obyvatelstvo
včetně žen a dětí pobili. Indiány, kteří bydleli roztroušeně, pochytali a prodali do otroctví. A byl pokoj lidem dobré vůle.
Je jenom přirozené, že náboženská zanícenost začala u potomků stále více chladnout, ale prvky původního puritánství
přetrvávaly velmi dlouho. Tak například, když někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech devatenáctého století přijel
do Bostonu novinář, zdá se mi, že z Philadelphie, byl překvapen tím, že v bohatém a obchodně čilém městě nehrálo jediné
divadlo. Když se pak v neděli dopoledne šel projít, zastavil ho policista a z moci úřední se ptal, proč není v kostele, když
není upoután na lůžko. Načež milý novinář prchl liduprázdným městem do svého hotelového pokoje a setrval tam
do odpoledne, dokud se zbožní obyvatelé neobjevili na ulicích.

O Americe puritánské mluvím proto, že prvky puritánského pojetí mravnosti, posílené viktoriánskou prudérií, se v Novém
světě dochovaly i do poválečného období, kdy již z Evropy zcela vymizely. V prvních dnech září šedesátého osmého, asi
dva týdny po našem příletu do New Yorku, jsme se šli vykoupat na veřejnou pláž Conny Island.

„Nikdo tam nebude," ujišťoval nás Stanislavův známý z dávných let, kterého můj muž objevil v newyorském telefonním
seznamu. „Oceán nám bude celý k dispozici. Pro Američany sezona končí oficiálně prvního září, v Labor Day.Pak se již
na pláž nechodí. That's it. Američané, to je ohromné stádo ovcí! Nemají žádný vlastní názor."

A když jsme tak po koupání seděli samojediní na teplém písku pláže a jedli španělské sardinky, tenkrát byly za deset centů,
(„Vidíte, to oni také nejedí, nechutnají jim!") vyprávěl nám se smíchem o neuvěřitelné americké prudérii a přísahal, že je to
pravda.

„Představte si, již malé šestileté holčičky musí nosit něco jako podprsenčičku! Na mou duši, nevymýšlím si to!"
Nebyla to pomluva, měl pravdu: viděla jsem je později v obchodech. Plavečky a k nim okanýrkovaný proužek látky
s ramínky.

Veselou příhodu nám vyprávěla Francouzska Renée, manželka profesora francouzštiny na univerzitě v Las Cruces. Když
v šedesátém devátém přijeli s malými dětmi do Ameriky, nevím již do kterého města, šli se v létě zchladit k vodě, na břeh
něčeho, co tam zrovna bylo – moře, jezero anebo řeka, na tom nezáleží. Zaplavali si, a pak si sedli na ručníky, rozbalili
piknikový koš a pěkně si pochutnávali. Jejich malí chlapečkové, jeden tříletý a druhý sotva chodící batole, si hráli vedle nich
na písečku, evidentně zcela nazí. Opodál hodovala společnost amerických výletníků. Najednou se jeden z pánů zvedl
a přiblížil se k našim Francouzům. „Jak to, že jsou děti nahé?" tázal se přísně. „Musí mít plavky!" Rodiče byli ohromeni.
„Jsou to přece malé děti! Žádné plavky a ni nemají, pokusil se vysvětlit Jacques, který ovládal angličtinu, i když ochuzenou
o H. „A ten malý má ještě plenky." „Zaviňte ho tedy do plenek a tomu většímu dejte kalhotky!" mínil nekompromisní pán.
„Nahota na veřejnosti není přípustná! Tady vedle vás je slušná společnost."

Slušná společnost přestala mezitím žvýkat a se zájmem pozorovala závěr střetnutí dvou světů. Byl jednoznačný: domácí
zvítězili. Francouzi sbalili svá fidlátka a s tichým vrčením místo zápasu opustili.

Dalším, pro mne zcela nepřijatelným úkazem přetrvávajícího puritánství zůstával způsob, jakým se vyšetřoval pacient. Na naší
kdysi výtečné lékařské fakultě Karlovy univerzity (nepřeháním, když řeknu _jedné z nejlepších ve světě_), nás naši profesoři
učili, že pacient se vždy musí svléknout a že místo, na které si stěžuje, se má pečlivě vyšetřit, prohlédnout a prohmatat.

„Budete překvapeni, kolikrát najdete chorobné změny tam, kde jste je neočekávali!" říkali nám.

Ne však Američanům i na jejich nejslavnějších Medical Schools. Nevím, z jakých dávných dob pochází neuvěřitelný styl
vyšetřování, který teď popíši. Každá pacientka se ve zvláštním kumbálku nejdříve svlékla a oblékla se do krátké košilky
bez rukávů, kterou jí dala sestra. Často bývá tato košilka papírová pro jednorázové použití, někdy látková, ušitá stejným
stylem jako papírová, totiž jako pytel s výstřihem pro hlavu. Je nad kolena a každá žena v ní vypadá strašidelně. Pak
je pacientka takto oděná odvedena do jedné z ordinačních místností, většinou malé komůrky bez oken, zalité studeným
neonovým světlem a skoro prázdné. Jednalo-li se o návštěvu u gynekologa, seděla pacientka na stole, bimbala holýma
nohama a čekala, až přijde pan doktor. U jiných lékařů si směla ponechat spodničku a punčochy. Proto pohupovala nohama
v punčochách a botách. Doktor se objevil v doprovodu sestry (z opatrnosti, aby lékař nebyl nařčen z pokusu o znásilnění
pacientky). Sestra zůstala v ordinaci po celou dobu vyšetření. Takže kdyby pacientka chtěla položit otázku zcela intimního
rázu anebo se s lékařem poradit, musela by to učinit před našpicovanýma ušima třetí osoby, za jejíž diskrétnost lékař nemohl
ručit.

Pro vyšetřování se pacientka položila na stůl a její dolní část těla byla přikryta čistým prostěradlem. Srdce a plíce se
vyšetřovaly tím způsobem, že lékař podstrkával fonendoskop (v Americe se stále ještě používá původní název stetoscop)
pod košilku. Aby se plíce mohly proklepat, pacientka se posadila a sestra košilku vzadu nadzvedla a podržela. Vím to všechno
přesně, protože jsme měla v mládí těžkou tuberkulózu a jednou jsem se nechala prohlédnout kolegou plicním lékařem, který
mě již dávno varoval, že si nemám se svým zdravím zahrávat a musím plíce hlídat. (Připomenu, že to musí činit každý, kdo
má v anamnéze tuberkulózu může nemoc zase propuknout). Během gynekologického vyšetření zůstává pacientka cudně
přikrytá, lékař vyšetřuje pod prostěradlem jako pod stanem. Prsa se prohmatávají pod košilkou, jak jinak.

Zdálo se mi to všechno neobyčejně komické. Tragédie však byla v tom, že kdyby se na přikryté části těla začalo nevinné
mateřské znaménko přeměňovat na zhoubný melanom, ve svých začátcích nebolestivý, lékař by neměl možnost ho včas
rozpoznat.

Tato nemístná prudérie v lékařství přečkala veškeré změny a pokračovala i v době, kdy v Novém světě proběhla a zvítězila
sexuální revoluce, kdy se již otevřeně mluvilo o věcech dříve společensky nepřípustných, a promiskuita a homosexualita se
staly uznávanou nornou lidského soužití. Kdy se nejvulgárnější výrazy přimíchaly do slovníku univerzitní mládeže a módních
spisovatelů a zaznívaly také z obrazovek televizorů, kdežto slovo jako hanba, ostuda a stud upadly v zapomenutí a dětičky,
jakmile se dostaly do školy, je pečlivě ze své paměti vymazávaly. Nadešlo období vítězného postpuritánství.

Jak vlastně došlo ke zvratu, k té neuvěřitelné transformaci Ameriky z jednoho extrému do druhého? Na začátku bylo SLOVO.
Nebylo však to slovo od Boha a nevyšlo od Něho, nýbrž z pera vůdců nové levice, studentů Michiganské univerzity Toma
Haydena a Al Habera, kteří v roce 1960 vytvořily organizaci Studenti za demokratickou společnost. Hayden vydal později
Prohlášení z Port Huronu, ve kterém definoval svou nespokojenost s nedostatkem svobody jednotlivce v moderní americké
společnosti.

Co vlastně chtěl ten mladík, vyrostlý v materiálním blahobytu a duševní pohodě, o kterých jsme my nemohli ani snít? Jakou
ještě svobodu jednotlivce žádal student, jenž se dostal na studia, která si zvolil a nemusel se starat o kádrové posudky a čekat,
že může být vyloučen a odkázán k lopatě za domnělý prohřešek svých předků? Věděl, co je to žít v neustálých obavách
a ponížení, skrývat své myšlenky, ohýbat svou málo ohebnou krční páteř alespoň natolik, aby ji neuťal nad hlavou svištící
meč nepravosti? Stále se bát a strachovat o sebe a své blízké, a při tom ještě děkovat Pánu Bohu za to, že aspoň zatím není
jeho údělem potupná smrt v mučírnách vítězné levice! Levice staré, nové, nejnovější, co na tom přídavném jménu záleží? Je
vždy odchována toutéž v zásadě zhoubnou doktrínou. Proč se nespokojení studenti nové levice nezeptali těch, kteří utekli
ze zemí, kde již byla zaručena ta _svoboda_ jednotlivce, po níž tak prahli? Proč se sami nejeli za železnou oponu podívat
a na vlastní oči se přesvědčit, jak to všechno ve skutečnosti vypadá? Byli přece z blahobytných rodin a rodiče, zneklidnění
cestou, po které se jejich ratolesti ubírají, by jim to rádi finančně umožnili. Kdepak! Neptali se, když slyšeli, nevěřili,
o pravdu jim nešlo. Hošánkové se nudili, chtělo se jim změn, chtělo se jim rebelovat a jak se dnes říká, zviditelnit se.

Vyvolávali na univerzitách nesmyslné bouře, ničili hodnoty materiální, ničili a zničili americké hodnoty duchovní a morální.
Ve válce proti vietnamským komunistům se aktivně postavili na stranu nepřátel své vlasti (však dobře věděli, že je americká
demokracie nepožene před válečný soud za velezradu!) anebo aspoň pasivně demonstrovali a odmítali nástup do armády.
Výrazným představitelem mladých levičáků byl také Bill Clinton. Sám se vojenské službě vyhnul, ale jako prezident
nominovaný Demokratickou stranou, neváhal poslat americké chlapce do Somálska s absurdním úkolem vytvořit
demokratickou společnost.

Když rok za rokem přešla šedesátá léta, ležely v troskách nejenom dříve uctívané hodnoty, jako jsou láska k Americe a úcta
k vlastní armádě, ale také křesťanské základy rodiny a společnosti. Řádění levičáků přineslo své plody. Přestávalo se přísahat
na vlajku, od dob Abrahama Lincolna nezbytný začátek každé větší schůze, akt slavnostní a dojemný. „I pledge the allegiance
to the flag of the United States…" odříkávalo se s očima upřenýma k vlajce a pravou rukou na srdci.

Ze školy byla vypuzena modlitba před vyučováním. Přišlo nařízení, aby se během svátků vánočních a velikonočních
nevystavovaly v úředních místnostech a výkladních skříních křesťanské symboly. Pryč se svatou rodinou, klečícími pastýři
a třemi králi! Na jejich místě smí být jenom letící spřežení jelenů s tlustým a usměvavým Santa Klausem. Nenarodil se žádný
Spasitel! Je to jenom zimní svátek jídla, dárků a ozdobeného stromku. Jakýpak kříž a truchlící Matka Boží! Je zde zajíček,
jsou zde vajíčka a kuřátka, slavíme příchod jara a je to. Nikdo se za naše hříchy neobětoval, Syn Boží na zem nikdy nepřišel,
Haendlův Mesiáš je čirá mystifikace.

Ruku v ruce s podkopáváním základů, na kterých byla vybudována americká společnost, šlo pustošení mravních zásad, tak
zvaná sexuální revoluce. Jak je možné, že se tak dokonale zdařila, jak je možné, že celá, dříve tak striktní společnost,
ustoupila požadavkům přejedených mladých rebelů?

„Kdo to všechno diriguje?" ptali jsme se my, exulanti ze zemí zvítězivšího zla. Nezávisle na jazycích, jimiž jsme doma
mluvili, česky, maďarsky, rusky či rumunsky, zněla naše odpověď v unisonu. „To jsou ONI." Jak je vidět, zatížení pravice
agentománií je pradávného původu.

Radikální buřiči šedesátých let patřili k velmi početné generaci, které se říká babyboomers. Pojmenování pochází od výrazu
baby boom, totiž populační exploze, která nastala po druhé světové válce. Koncem čtyřicátých let, kdy se krví zalitá Evropa
jenom pozvolna vzpamatovávala, prožíval Nový svět období svého největšího rozkvětu, přetrvávajícího i v dalším desetiletí.
Hospodářská deprese byla válečnými požadavky překonána, průmysl pracoval na plné obrátky, americký dolar se stal
nejžádanější měnou. Blahobyt se rozšířil na všechny vrstvy obyvatelstva. Toto mohu tvrdit se vší určitostí, protože utečenci
ze Sovětského svazu, dokonce i padesátiletí a šedesátiletí, si našli uplatnění, byť jako uklízeči v newyorských úřadech
a bankách. (V té předfeministické době, kdy vládli mužští šovinisté, se ve Spojených státech práce s vysavačem považovala
pro ženu za příliš těžkou!) Uklízeči vydělávali tolik, že žili mnohem lépe, než když byli v Sovětském svazu univerzitními
profesory a inženýry. Žili také bez každodenních obav ze zatčení; utvářeli spolky, navzájem se navštěvovali, chválili Ameriku
a milovali New York. Mnozí se dokonce nikdy nenaučili anglicky, a přece klidně proplouvali ve vlídném prostředí tehdejšího
Nového světa.

Američané střední příjmové vrstvy se měli krásně. Proto se stalo módou bydlení ve vilových čtvrtích na předměstí anebo
dokonce v renovovaném farmářském domě, kam bylo zavedeno ústřední topení na levný topný olej, instalováno několik
koupelen a každý člen rodiny měl svůj pokoj. Ženy pracovat již nemusely, staraly se o domov a děti, na nákup si dojely
vlastním autem a muži tu hodinku a více cesty do práce také zvládli. Vždyť šlo přece o postavení. Čím dále od hluku
a lomozu městského centra, na čím větší samotě uprostřed velkého pozemku stál dům, tím viditelnější bylo dobré postavení
majitele.

Jakmile se muži v uniformách navrátili domů, začaly se rodit děti. Jev zcela pochopitelný. Jenže v té době, kdy v Evropě
rodiče po jednom dítěti již s druhým tak rychle nepočítali, stala se v blahobytu poválečné Ameriky velká rodina dalším
symbolem prosperity. Nejméně tři děti, lépe čtyři nebo dokonce pět a šest. Proč ne? Pohodlný dům ve zdravém prostředí,
zelené paloučky, stromy, květiny, několik vozů, několik zdravých, veselých, nastrojených dětí, bezstarostnost a úsměv
– toť je americký životní styl! A také byl. Není to žádná reklama, žádný filmový socialistický realismus, takhle Američané
skutečně žili.

„Spojené státy jsou nejbohatší a technicky nejvyspělejší na světě. Je v nich plno příležitostí a možností pro každého, kdo
se chce přičinit, jít tvrdě za svým cílem a vytrvat," říkali Američané s hrdostí občanů své země. „Naše děti čeká skvělá
budoucnost!" A také by je čekala.

První a nejmohutnější vlny babyboomerů zalily univerzity začátkem šedesátých let. Kapacity starých vysokých škol nemohla
zdaleka stačit nebývalému přívalu studujících. Po celé Americe vznikaly univerzity nové;přeplňovala je mládež, pro kterou
deprese a válka byly jenom pojmy a která SKUTEČNOU bídu nejenže nikdy nepoznala, ale dokonce ani neviděla. To ona
se tenkrát bouřila a všechno kolem sebe slepě ničila. Teď se již její první předvoj blíží k padesátce. Ještě dekáda, ještě necelá
další a už na ni čeká důchodový věk a velká otázka: jak bude vypadat JEJÍ VLASTNÍ stáří? Nahromaděné bohatství Ameriky
se vyplýtvalo na velkoryse liberální programy podpor, převýchovy, vzdělání a poraden, které nepřinesly předpokládané
výsledky. Američané žijí v ekonomické nejistotě. Kriminalita otřásá velkými městy, narkomanie se nezadržitelně šíří, ti, kteří
nikdy nepracovali, žádají stále více a vlny legálních a ilegálních přistěhovalců zaplavují zemi. Nejsou to ti imigranti
z minulosti, ta evropská chudina, která s sebou přinášela šikovné ruce a chuť do práce. Jsou to přistěhovalci s nataženou dlaní
a přesvědčením, že mají právo na všechno. (Můžete si představit, že v Kalifornii dokonce ilegální přistěhovalci požívají
sociální výhody menšin?) Co bude s obrovským deficitem? Co bude s upadající ekonomikou? Jakou hodnotu bude mít státní
penze Social Security a kolik bude hradit Medicare? Budou na ně peníze, když zestárlá generace babyboomers (narozených
v létech 1946 až 1962) bude možná i početnější než vrstva daňových poplatníků? Jsou to otázky, které již před deseti lety
začaly trápit americkou společnost. A ti, co tak nerozvážně zasévali zkázu, se dnes dívají vstříc její budoucí žni.

Koncem šedesátých let začala vznikat _opoziční kultura_ jako protest proti ustáleným společenským normám. Do módy přišlo
šokující vzezření dlouhých vlasů, sandálů na bosých nohou a džínsů z látky denim, používané dříve výlučně pro pracovní
oděvy. Hlasitá rocková hudba a halucinogenní drogy byly jejím nezbytným doprovodem. Dokonce jeden profesor
Harvardské univerzity Timothy Leary vyzýval:"Povzbuď se drogou, vnoř se do proudu a na všechno se vykašli!" proti čemu
vlastně protestovali mladí rebelové zhýčkaní veškerým dostatkem? Co jim vadilo na rodičích, kteří pro ně zabezpečili
bezstarostné dětství? Proč šmahem odsuzovali zbožnost a morálku, proč odmítali samotné základy americké společnosti,
z jejíž práce a nadbytků žili? Mravnost byla zavržena jako přežitek starého řádu. Zámožní synáčkové a dcerušky utíkali
z pohodlí rodičovského domova, aby bydleli v komunitách hippies.

„Jako pravé děti přírody jsme zrozeni, abychom žili divoce," prohlašovali.
V mnohých komunitách byly děti společným majetkem a mnohokrát se ani nevědělo, kdo je vlastně otcem.
„Naši muži mají rádi děti," říkaly v jednom obrázkovém časopise hippičky, jedna s outěžkem a druhá s nemluvnětem
na rukou. (O psychických problémech těchto dětí, když dorostly do školou povinného věku a přišly do styku s dětským
kolektivem, se pak hodně psalo v našem lékařském tisku).

Právě v tom roce, kdy Renée byla upozorněna na nevhodnost nahoty malých chlapečků u vody, pořádal se Woodstock,
rockový hudební festival pod širým nebem. Heslem bylo „Woodstock, tři dny míru, hudby a lásky". Na pozemku
šestiakrové farmy poblíž městečka Bethel ve státě New York se čtyři sta tisíc mladých lidí oddávalo po tři dny poslouchání
hudby, kouření marihuany a možná i něčeho jiného, jídlu, pití a klouzání se v blátě. Celý tento dav z normálu vyšinutých lidí
se choval tak nevázaně, že jeden přítomný novinář napsal:"Tato země nikdy neviděla společnost tak prostou bariér".
Zpěvačky Judy Collins se tam zastavila po cestě do Massachusetts, aby se podívala na festival. Tím, co viděla, byla tak
zděšená, že i dnes, po letech, vzpomínka na déšť, louže a bahnem potřísněné davy v ní žádnou nostalgii nevyvolává.

Sexuální revoluce zvítězila. Studentské koleje se staly nejenom společné pro obojí pohlaví, ale dokonce chlapci a dívky směli
bydlet ve společných pokojích.

Výsledkem bouření se proti rasismu a hnutí na podporu neprivilegovaných byla dnešní situace, kdy se dobře míněný Civil
Rights Act, vyhlášený v roce 1964 prezidentem L.B.Johnsonem, změnil pod tlakem radikálních aktivistů k nepoznání. Dnes
je porušována záruka americké ústavy, podle níž má být každý občan posuzován výhradně jako lidský jedinec bez ohledu
na národnost, náboženství, barvu pleti a podobně. Na univerzity se přijímají studenti ne podle výsledků zkoušek, ale podle
předem stanovených kvót pro bělochy a barevné menšiny. Tak například na lékařské fakulty, kde je studium velmi náročné
a počet posluchačů omezený, jsou přijímáni příslušníci menšin s podprůměrnými výsledky zkoušek na úkor výtečných bílých
studentů, bylo-li již naplněno procento určené pro bílé. Pro nás, kteří zažili JÁ JSEM HORNÍK, KDO JE VÍC,
upřednostňování proletářského nebo jiného původu, to nebylo nic nového. Do Ameriky se toto feudální pojetí začalo znovu
zavádět poprvé po dvou stech letech demokratického ctění individuality a ne příslušnosti k určité skupině.

Zajímavé je, jak si na to Američané lehce zvykli. Přestože to bude znít pro mnohé svatokrádežně a rouhačsky, musím
konstatovat, že dnešní obyvatelé Nového světa nejsou bývalí bojovní a odvážní pionýři. Nejsou již individualisté a svoje
mínění přizpůsobují obecně uznávanému. Leví liberálové ovládli veřejné mínění a vnutili bílým Američanům pocit viny
"za tři sta let trvající utlačování menšin". Jakou vinu, prosím, nese potomek evropského chudáka, který těžce pracoval
na stavbě železnice přes prérijní státy, dostal za to náhradou pozemek, a pak zase na něm s celou svou rodinou dřel, než
ho zvelebil a udělal z něj výnosnou farmu?

Protestovalo se vzácně, a i tak proti jednotlivým případům. Pamatuji se na bílého studenta, který nebyl na lékařskou fakultu
přijat a podal stížnost pro rasovou diskriminaci. Nevím, jak to dopadlo. Pravděpodobně neuspěl. A neuspěly ani matky,
protestující proti busingu. Busing byl protismyslný fenomén ze sedmdesátých let, kdy se rasová integrace prosazovala
ohněm a mečem. Vládní liberálové nařídili, aby školní autobusy násilně převážely děti z bílých čtvrtí nebo obcí
do černošských a opačně, třeba i do vzdálenosti mnoha mil. Nikdo z toho šťastný nebyl. Matky obou ras nechápaly, proč
jejich děti nemohou chodit do školy na rohu, nýbrž jsou odváženy bůhvíkam daleko od domu a rodičovské péče. V Bostonu,
kde busing byl prováděn nejrezolutněji, se černošské a bílé matky ve svém odporu nádherně "integrovaly". Stávkovaly
společně u autobusových nádraží, držely se za ruce, snažily se nedovolit odvoz dětí a rasa nerasa, vládě shodně nadávaly.
Nic jim to nebylo platné. Pravověrní liberálové ve vládních funkcích nepovolili. Integrace musí být provedena za každou
cenu, rasová diskriminace musí být potlačena, na nesouhlas nevzdělaných matek se ohled brát nebude. (Musím dodat, že děti
zákonodárců chodily do drahých soukromých škol nebo byly posílány do finančně a akademicky náročných penzionátů,
takže ponížení busingu podrobeny nebyly).

Násilné dirigování do stejných školních lavic nepřispělo k viditelnému sblížení dětí, někdy to mělo za následek i opačný jev.
To víte, chlapci se perou na celém světě. Jenže malý černoušek je vždy svalově zdatnější a je pohybově hbitější než jeho bílý
protějšek stejného věku. Bílí chlapci dostávali na frak a dokonce moc. Nepochybnou zůstává skutečnost, že busing měl za
následek značné snížení úrovně školního vzdělání, které v Americe i bez toho pokulhávalo za evropským. Program vyučování
se musel přizpůsobit dětem s nižší připraveností a malým zájmem o vzdělání. Přestalo se zkoušet, z jedné třídy do druhé
se přeházelo automaticky. Každý mohl vystudovat střední školu, které se v Americe říká highschool, každý mohl být
středoškolsky vzdělaný. Přes to všechno bylo procento dropouts mezi černochy velké. Chození do školy do věku osmnácti
let je nebavilo. Busing byl nakonec tiše a bez halasu zrušen, a to pravděpodobně z důvodů čistě finančních. Stál přece strašné
peníze a státní rozpočet se dostával do stále většího deficitu. Nejdéle se udržel v Massachusetts, někdejší pevnosti urputných
puritánů a dnešní kolébce stejně urputných levých liberálů.

„God damned Massachusetts liberals", opakoval jeden z našich známých lékařů pokaždé, když se zase začínalo mluvit
o všeobecném pojištění.

Zajímavé je, že dnes, po třiceti letech trvání neúspěšného integračního úsilí levých liberálů, jsou právě oni, jeho strůjci,
obviňováni z celkového nezdaru. A to ne z pozic bílé pravice, nýbrž ze strany černošské. Říká se, že veškeré liberální
počínání levicových aktivistů neplynulo z porozumění skutečné potřebě utlačovaných vrstev obyvatelstva, nýbrž z pocitu
viny za křivdy napáchané v minulosti a proto, aby se uchlácholilo vlastní svědomí. Celou tu dobu označují jako "éru hanby",
stejně jako námahu zajistit vzdělání menšinovým skupinám lidí jako "kompenzační uctivost", která nevedla k ničemu
dobrému. Přece i přednostní přijímání černochů na univerzity vyústilo v dvaasedmdesátiprocentní college dropout! Je to prý
důsledek toho, že střední školy měly nedostačující úroveň a nepřipravily posluchače pro vysokoškolské studium. Proč jste,
říkají, neudělali pro barevné menšiny školy s rigorózním akademickým vzděláním, jako je tomu v drahých soukromých
školách, v tak zvaných prepschools? Teprve pak by mohla černošská mládež být skutečně připravená a úspěšně konkurovat
bílé

Veškeré tyto vládní zásahy a udělování výsadních práv barevným menšinám dospěly k neoddiskutovatelné skutečnosti, že
místo vytvoření „barvoslepé" společnosti vznikla společnost na barvu velmi háklivá a citlivá. Uplatňování rozdílných kritérií
pro různé skupiny obyvatelstva muselo vést k hluboké propasti a pocitům křivdy na jedné i na druhé straně.

Na konci buřičské dekády se ke všem novotám připojilo i hnutí feministek, pro mne zcela nepřijatelné. Upřímně řečeno, při
pohledu na fotografie zakladatelek hnutí vzniká zlomyslná představa, proč na muže zanevřely a zahájily proti nim boj.

V sedmdesátých letech došlo i na etnické menšiny, které se hlásily o svá zvláštní práva. Stojí za povšimnutí, že přičinliví
Asiati se za menšinu neoznačili a pro sebe žádná privilegia nepožadovali. Své postavení si zajišťovali bez vládní pomoci.
Uznávanou menšinou se stali Hispanics – Mexičané a Portorikánci. Také homosexuálové se prohlásili za menšinu. Liberální
ovzduší je povzbudila k boji za uznání svých práv na sexuální odlišnost. Homosexuálové a homosexuálky, úředně zvané
lesbičky, vyšli ze skrýší na světlo boží (came out of tho closet), otevřeně demonstrovali na ulicích před ohromenými
a pohoršenými zraky diváků a žádali legalizaci. Jelikož mezi ně patřili i lidé dobře situovaní a často společensky významní,
dosáhli toho, co žádali. Dosáhli i mnohem více, stali se vlivnou skupinou, která prosadila v Asociaci amerických psychiatrů,
aby je přestala považovat za duševně úchylné, a na zákonodárcích ochranu svých práv.

Pro znázornění uvedu následující incident. Když ve studentské koleji napsal jeden student na své dveře, že je vstup teploušům
zakázán, byl pranýřován za diskriminaci menšiny a z koleje vyloučen. Co ještě dodat?


------------------------------------

Děsivý stín


Stalo se někdy na samém začátku osmdesátých let, kdy se celý vědecký svět poprvé ocitl před dosud neznámou, záhadnou nemocí.
V jednom z lékařských časopisů byl uveřejněn případ mladého muže hospitalizovaného s těžkým infekčním onemocněním, způsobeným
jinak málo agresivním patogenem. Již delší dobu před nástupem akutního stadia trpěl pacient nechutenstvím, únavou a slabostí,
a měl zvětšené lymfatické uzliny. Na první pohled by to vypadalo jako lymfatická leukémie. Nejednalo se však o ni, nýbrž
o nedostatek imunních látek, anglicky immunodeficiency. Jeho chorobný stav se proto označil jako immunodeficiency syndrome,
a jelikož nebyl vrozený, nýbrž získaný, dostal přídavné jméno: acquired. Byl to první popsaný případ Acquired Immunodeficiency
Syndromu, AIDS (který se vyslovuje ei a ne ai !). Avšak otázka, jak a proč došlo k tomuto získání nedostatku imunních látek,
zůstala nevyřešena.

Po prvním zveřejnění začaly z různých nemocnic docházet zprávy o výskytu dalších podobných případů. Postižení AIDS nebyli
příbuzní, dokonce se ani navzájem neznali, a z jejich anamnézy se nedalo usoudit na žádný společný faktor. Vesměs se jednalo
o mladé muže až donedávna zdravé. Ve své anamnéze neuváděli žádné závažné choroby, ani užívání léků, totiž všechno to, co by
mohlo vyvolat imunologické selhání. Dokonce u těch, kteří již nemoci podlehli, neposkytla pitva žádný klíč k rozluštění. Až
jednou prozradil nový pacient s AIDS, že je gay – veselý, totiž homosexuál. Načež cílené otázky potvrdily, že i ostatní
nemocní mají stejné sexuální preference. V nemocnici, každý z nich smrtelně nemocný, nebyli již veselí a jeden za druhým
umírali buď na Kaposiho sarkom nebo na infekci.

Co je sarkom Kaposiho? Je to celkem mírné zhoubné bujení vaskulární (cévní) tkáně, které se do _předaidsových_ dob vyskytovalo
v Americe vzácně. Postihovalo starší muže židovského nebo italského původu a vyvolávalo u nich na kůži dolních končetin
nebolestivé, ale neustupující nafialovělé pupence.
U nemocných s AIDS se Kaposiho sarkom změnil v agresivní a neúprosně zhoubný neduh. Rovněž začíná kožními projevy ve formě
rozsáhlých plošných nebo pupínkových vyrážek, pigmentovaných od růžové až po tmavě fialovou. Brzy se však rozsévá do různých vnitřních orgánů a tím působí nemocnému velké utrpení. Na interferon, ozáření a cytostatické léky reaguje Kaposiho sarkom jenom ve čtyřiceti až padesáti procentech., a i to pouze přechodným zlepšením. Vždy se vrací a svou oběť nakonec zahubí. Nejrychleji usmrcuje forma plicní, při níž pacient, než zemře, zakusí pekelná muka.

U osob s rozvinutým Acquiered Immunodeficiency Syndromem je zničen obranný mechanismus proti infekcím. Proto přepadávají
nemocného jednat původci běžných chorob, kterými trpíme i my všichni, ale rovněž i mikroorganismy, jež nedokáží vyvolat nemoc
u zdravého jedince s normálně fungujícím imunním systémem. Těmto mikroorganismům se říká patogeny oportunistické, příležitostné,
totiž takové, které jsou schopné zapříčinit onemocnění jenom v případě styku s velmi oslabeným jedincem. Právě ony se staly
metlou a zhoubou pacientů s AIDS.
Celá mračna názvů těchto oportunistických patogenů se najednou vyrojila v lékařském tisku. O nich se dříve učilo pouze
ke zkouškám a byly pro nás stejně abstraktní, jako například infekční nemoc kuru, která se vyskytuje u domorodců na nějakém
kopci nějakého ostrova. Nyní ale přímo v amerických nemocnicích umírali mladí lidé, infikovaní právě těmito neobvyklými
mikroorganismy. O nich se nyní muselo zjistit co nejvíce, a to co nejdříve; staly se středem zájmu lékařského výzkumu.
Nejčastější skupinou, napadající pacienty s nedostatkem imunních látek, prou PROTOZOA. Jeden z nich, PNEUMOCYSTIS CARINII,
vyvolává oboustranný zápal plic. V typických případech je postup nemoci pomalý, ale není vyloučen ani fulminantní průběh.
Pacient trpí suchým kašlem, teplotami a stále se zhoršujícím nedostatkem kyslíku. Přesná diagnóza je možná jenom pomocí biopsie
plicní tkáně a prokázáním výskytu protozoa nebo jeho cyst. U pacientů ohrožených krvácením se biopsie neprovádí, nahrazuje ji
bronchiální laváž. Pouhý rentgenový snímek nemůže uspokojit odborníky. A tak mladík, ještě před nedávnem zdravý a v každém slova
smyslu veselý, leží nyní na svém posledním loži utrpení, dusí se, bolestně kašle a hrozí se stínu přicházející smrti. Nikdo mu
však, dokud není stanovena přesná diagnóza, žádný lék nepodá. Musí se podrobit plicní biopsii nebo snést bronchiální laváž. On,
který i bez toho sotva stačí lapat po dechu!

„Proč se musí trápit ještě více?" myslela jsem si zcela laicky, když jsem četla popis dalšího případu AIDS, komplikovaného
plicní infekcí. „Proč nezačít s léčením okamžitě, při prvním podezření?"
Týdeník New England Journal od Medicine, vědecky neústupný, mi stroze odpovídá:

„Neoddiskutovatelný důkaz správné diagnózy musíme mít v rukou před zahájením terapie, protože samotné léčení vede ke spoustě komplikací.
Mohli bychom být nařčeni z malpractice."
K léčení přichází v úvahu přípravek, který je u nás znám pod názvem pod názvem BISEPTOL. Podává se většinou intravenózně,
v obrovských dávkách a po celé tři týdny bez přerušení. Přináší kladný výsledek jen u sedmdesáti až osmdesáti procent léčených. Ale
až u osmdesáti procent vyvolává současně těžké negativní reakce.Pacienta sužuje nyní nejenom nemoc samotná, ale navíc ještě i nausea,
zvracení a různé alergické projevy ve formě svědivých vyrážek, horeček a bolestí kloubů a svalstva. V terapii se však pokračuje i přes
tyto reakce, které se průběžně tlumí. Její zastavení si vynutí pouze životu nebezpečné komplikace a postižení sliznic.
Další protozoa přepadávají zažívací trakt a vyvolávají vodové průjmy, podvýživu a vysílení. Jiná pak postihují centrální nervovou
soustavu. Léčení spočívá v kombinaci léků, podávaných vždy ve velkých dávkách, s nejistým úspěchem a s téměř jistým vznikem tíživých
vedlejších reakcí.
Tkáně, nechráněné imunními látkami, se lehce stávají obětí různorodých plísní. Tak například postižení ústní sliznice Candidou albicans
je často prvním příznakem rozvinutého AIDS. Husté, bílé plísňové povlaky, podobné sraženému mléku, pokrývají dutinu ústní, šíří se do
jícnu, působí bolest za hrudní kostí a ztěžují polykání a příjem potravy. Jiné plísně jsou schopné vyvolat smrtící diseminovanou chorobu.
Bezbranný organismus pacienta s AIDS je vyvolán na pospas také virům a baktériím, které zapříčiňují nemoci hrozivých rozsahů. Tak
například původce obyčejného oparu, HERPES SIMPLEX, nabývá na takové agresivitě, že občas může diseminovat do vnitřních orgánů
a zapříčinit smrtelné choroby. Nejčastěji se však prezentuje jako chronické, progresivní vředové onemocnění, zachvacující nejen sliznice
ústní, nýbrž také genitální a sliznice kolem řitního otvoru. Každý, kdo si vzpomene, jak pálí jediný nevinný opar, může si lehce
představit, jaká muka musí snášet takto postižený nemocný.

Původce tuberkulózy, MYCOBACTERIUM TUBERCULOSIS, bývá často prvním, kdo se chytí příležitosti. Projevuje se jako těžká plicní tuberkulóza
a často postihuje také mimoplicní orgány a lymfatické uzliny. Všudypřítomný původce ptačí tuberkulózy nezpůsobuje za normálních okolností
u lidí žádné onemocnění. Přepadává však nemocné s AIDS a často u nich vede k akutní, téměř neléčitelné generalizované infekci.
Jedna trýznivá choroba střídá druhou, občas se navzájem kombinují a doplňují, až konečně udolají svou oběť k smrti. A lékaři země
s technologicky a farmakologicky nejlépe vybaveným, nejvyspělejším zdravotnictvím stojí u postele pacienta umírajícího před jejich očima
a jsou v koncích s možností pomoci mu.

V těch prvních dobách ohromení novodobým morem naplňovaly stránky odborného tisku popisy záhadné nemoci a rozbory každého nového případu.
Hrozný syndrom se mezitím šířil a zachvacoval další a další oběti.
„Máme již dvacet popsaných případů AIDS," hlásily časopisy, „třicet, padesát, STO!" Jak to již v novém světě bývá, pronikl AIDS
do laického tisku a do televize, stal se senzací.
Jednou mi přivedla mladá matka do ordinace asi dvanáctileté děvčátko s angínou. Vyšetřila jsem ji a předepsala penicilin. Matka váhala
s odchodem. Dívala se na mě očima plnýma slz. „Co to vlastně moje Rosita má?" ptala se a její hlas se chvěl úzkostí. „Přece angínu,
řekla jsem vám to. Za pár dní bude v pořádku." „A co ty uzliny na krku?" zavzlykala matka. „Sama jste je přece prohmatávala. Co
vlastně znamenají?!"
Stále jsem ještě nechápala, proč se tolik strachuje. Vysvětlila jsem jí, že zvětšené uzliny jsou součástí onemocnění. „Rosita mívala
angínu i dříve. Copak se na to nepamatujete? Lymfatické uzliny byly vždy zvětšené a bolestivé."
A teprve nyní to přišlo: „To bylo dříve a ne teď! Mám strach, že Rosita má AIDS!"

Prvními oběťmi strašlivé nemoci byli homosexuálové. Proč právě oni, nikdo nemohl vysvětlit. Hypotéza, že je to trest Boží za prostopášnost, se
do vědeckého světa nehodila. Mezitím výzkum již prokázal, že se jedná o onemocnění dosud neznámým virem, který napadá a ničí T-lymfocyty, které
dříve velký zájem nevzbuzovaly. Nyní se hromadily nové poznatky o mechanismu imunity, o výrobě a úloze různých globulinů, o komplementech,
o interferonu, a o tom, co a jak a proč. Moc jsme se tenkrát poučili. Každý týden přinášel něco nového a zajímavého.
V té počáteční době tápání a hledání způsobu přenosu nákazy byla veřejnost otřesena případem chlapce hemofilika, který onemocněl AIDS.
Protože opakovaně dostával krevní transfuze a koncentráty faktoru VIII, dospělo se k logickému závěru, že virus AIDS se přenáší krví.
Potvrzovaly to nejen zprávy o dalších obětech transfúzí, ale také případy s AIDS hospitalizovaných narkomanů, kteří používali stejnou
jehlu se svými druhy.
Ale co mají gays společného krví? Nu ano, mají. Přece je zde anální soulož a s ní spojené trhliny, krev. To znamená také, že virus je
přítomen ve spermatu, a když tam, třeba také v jiných tělesných tekutinách. Možná, že dokonce i ve slinách! „Jak bezpečné jsou restaurace?"
ptali se zděšení obyvatelé velkých měst. Případů AIDS přibývalo. Velmi brzy se napočítávaly desítky, a pak již i stovky mrtvých
a umírajících. Začalo se mluvit o epidemii.

Po celé Americe pokračovalo horečné hledání léku a očkovací látky. Vláda vyčlenila velkou částku na výzkum AIDS. Bohatá homosexuální
sdružení, zalarmovaná na ně se valící pohromou, štědře přispívala. Ve městech jako San Francisco a New York vznikly organizace Gay Men_s
Health Crisis – Centra zdravotní krize homosexuálů. Sledovala pokroky farmakologického výzkumu, informovala o nich _společenství
veselých_, ze dne na den očekávala objevení účinného prostředku a zatím dodávala nemocným naději v brzkou pomoc. Nasadila přitom veškeré
legální páky, aby se potlačil odpor a strach veřejnosti před stykem s nakaženými AIDS.
Původce strašlivé choroby izolovali ve stejné době vědci v Americe a v Pasteurově institutu v Paříži. Zjistilo se, že je to virus ze
skupiny retrovirů, blízký, ale ne totožný s HTLV-I a HTLV-II, objevenými již v šedesátých letech. Proto dostal americký název
HTLV-III, kdežto v Paříži byl pojmenován LAV. Aby nedocházelo k řevnivosti, dlouho se psaly oba názvy dohromady jako HTLV-III/LAV,
což se dalo těžko zapamatovat. Na štěstí se pak dohodla nová zkratka HIV – Human Immunodeficiency Virus. Zjistilo se totiž, že je
příbuzný s různými odrůdami opičího viru SIV, Simian Immunoeficiency Virus.
Má se za to, že veškeré viry HTLV jsou také původně viry opičí a že k nákaze a šíření mezi lidmi došlo sekundárně. Všechny tři napadají
stejný druh lymfocytů. Jeden z nich, HTLV – 1, se nevyznačuje agresivitou. K zjevné nemoci dochází jenom u pěti procent nakažených
osob, a to také po latentní době, trvající desítky let. Projevuje se buď TSP – paralyzujícím neurologickým onemocněním – nebo leukémií
a lymfomy. Okolnost, že také u AIDS dochází ke vzniku sarkomu Kaposiho, vedla k úvahám o možném virovém původu VEŠKERÉHO zhoubného
bujení. Což logicky vzbudilo naděje, zatím bohužel neuskutečněné, že intenzívní výzkum AIDS dopomůže k nalezení účinného léku proti
rakovinám.

HTLV – 1 se chová různě v různých zemích. Tak například v Japonsku dochází k nákaze tímto virem ještě v děloze infikované matky,
totiž transplacentárně. Latentní doba je tak dlouhá, že onkologické onemocnění začíná až u šedesátiletých. V Karibské oblasti, kde
se stejný virus přenáší pohlavním stykem, je latentní doba kratší. Tam dochází k projevům nemoci již ve čtyřicítce.
Jemu příbuzný HTLV – 2 se vyskytuje v západní Africe a rovněž se chová rozdílně za rozdílných okolností. V izolovaných a odlehlých
senegalských vesnicích nevede jeho infekce k žádnému viditelnému onemocnění. Ale v urbanizovaném Pobřeží slonoviny vyvolává nákaza
tímto virem smrtelný AIDS, neodlišitelný svými projevy od infekce HIV.
Jak došlo k zanesení AIDS do Spojených států? Na začátku osmdesátých let jsem se zúčastnila konference o infekčních chorobách,
na které AIDS byl samozřejmě zlatým hřebem programu. Slyšela jsem na ní, že nemoc se začala vyskytovat v Africe pod jménem slim
(hubený) teprve nedávno. Byla původně infekcí opičí, u nich však žádnou smrtelnou nemoc nezpůsobuje. K přenosu na lidi došlo
vzhledem k těsnému soužití opic s černošskými vesnicemi. Opice, které se hrabou v odpadcích, se mohly případně poranit o okraj
konzervy. Slouží také za potravu. Při stahování a přípravě jídla snadno dochází k poranění a styku s opičí krví, kontaminovanou HIV.
Jedná-li se o nový virus anebo o pradávný, který náhlou mutací nabyl virulence a začal se u lidí (ale ne u opic) hrozivě šířit,
zůstalo předmětem dohadů; nikdo nemohl nic ani prokázat, ani vyvrátit. Šíření nákazy HIV a zjevného AIDS se přirovnávalo na konferenci
ke vzniku a vyhasínání moru a jiných epidemií ve starověku a středověku.
Nakažení emigranti zanesli HIV z Afriky na Haiti, kde se virus začal nerušeně šířit. Asi v polovině sedmdesátých let objevily
gay-kluby tento ostrov se slunným podnebím, teplou vodou zálivů a písčitými plážemi, a co je nejdůležitější, s velmi promiskuitním
obyvatelstvem náchylným k laškování. Uznaly ho za místo vhodné pro dovolenou a pěstování svého Great Sex. Jezdili tam, bavili se mezi
sebou a bavili se rovněž s místními chlapci. A pak to propuklo…
Jakmile byl nalezen původce AIDS, začaly se objevovat na trhu testovací výrobky pro zjišťování protilátek v krvi. ELISA byl prvním
z nich. Nyní se již mohli identifikovat infikovaní jedinci, i když zatím vypadali a cítili se úplně zdrávi. Dárci krve se začali
testovat. Po úředních tahanicích s Červeným křížem došlo nakonec ke zničení veškerých zásob krevních transfuzních výrobků. Než se to
stalo, byl každý, kdo dostával transfuzi, ohrožen jistou smrtí z nákazy AIDS. Proto se známí a členové rodiny, zaručeně straight, totiž nehomosexuálové, vytvářeli dvojice a trojice se shodnou krevní skupinou, aby v případě nutnosti mohli poskytnout jeden druhému neinfikovanou krev. Pro přípravu k operaci, s kterou se mohlo počkat, si nechávali pacienti odebírat a uskladňovat svou vlastní krev pro příští potřebu.
Ochrana být musela. Velmi brzy se počítaly případy AIDS na stovky, a pak již i na tisíce osob. Přibývalo také nešťastníků,
infikovaných transfúzemi někdy i před dvěma, třemi lety. Do nemocnice začaly s AIDS přicházet partnerky bisexuálních mužů na důkaz
toho, že se virus přenáší také stykem heterosexuálním. Ženy, nejenom s AIDS, ale i jenom HIV pozitivní, rodily nemocná nemluvňata,
odsouzená na krátký a bolestný život. Vydat však nařízení o povinném potratu infikovaných těhotných žen nebo sterilizaci
infikovaných, znemožňovaly zákony na ochranu lidských práv. Nikdo přitom nectil PRÁVO NENAROZENÉHO DÍTĚTE.

Marně se zkoušely různé léky. Na začátku se ještě věřilo, že se v brzké době najde účinný prostředek. Americké výzkumné ústavy
a Pasteurův institut v Paříži se předháněly, kdo dříve. Nemocní byli ochotni užívat jakýkoli jed, jen když pomůže. Ale všechno,
co vyvinuli v laboratoři, nemocným buď nepomáhalo nebo bylo příliš toxické. Největší naděje se skládaly v jedovaný lék AZT.
Nesplnily se. Nepomohlo ani jeho preventivní užívání HIV pozitivními osobami; hrozná nemoc je stejně dostihla.
ACQUIRED IMMUNODEFICIENCY SYNDROM se nedá léčit. HIV, jeho původce, je zatím nezničitelný. Vyznačuje se nejenom virulencí, ale
také neuvěřitelnou mutabilotou. To znamená, že při jeho reprodukci dochází ke vzniku tisícerých mutantních odrůd. Zasáhne-li
a zničí-li lék jednu anebo i několik z nich, množí se odolné odrůdy, bují, infikují a hubí lymfocyty dál, až do zničení imunní
obrany organismu a propuknutí klinického onemocnění.

Jak bojovat s epidemií nemoci, proti které nejsou léky a na kterou se tak dlouze a tak strašně umírá? Jak ji zastavit? Na
začátku, kdy veřejnost byla ještě zděšená novou morovou ránou, kdy se ohromená sdružení homosexuálů ještě nestačila
vzpamatovat a přejít do protiútoku, se ozývaly hlasy, volající po izolování nemocných a po evidenci a karanténě veškerých
infikovaných osob. Neprošlo to. Logickým postupem by bylo zkoumat krev všech hospitalizovaných pacientů, v ambulatoriích pro
pohlavní choroby, před pojištěním a podobně. Především by se musel povinně provádět test na HIV před uzavřením manželství.
Přece je uzákoněna povinnost, aby ženě k žádosti o povolení sňatku předkládaly průkaz buď přestálých zarděnek nebo očkování
proti nim! Budoucí dítě je ohroženo AIDS více než zarděnkami, musí se dbát o jeho bezpečí. To říkali lékaři a pojišťovny,
diktoval to zdravý rozum. NESTALO SE NIC. Zasáhli aktivisté pro práva homosexuálů, kteří pochopili, že boj proti epidemii
vedený uzákoněnými opatřeními by ohrozil jejich těžko vydobyté legální postavení. Stejně se již na ně začalo ukazovat prstem
a šuškalo se o Božím trestu. Proti zákonům, jež by chránily každého občana, dokonce ještě nenarozeného, postavili hráz obvyklých
hesel. „Došlo by k porušení LIDSKÝCH PRÁV!"
„Člověk testovaný pozitivně by si nenašel práci, lidé by se ho štítili, vyhýbali by se mu, byl by DISKRIMINOVÁN!" Zvítězili.
Zvítězily jejich peníze, jejich vlivní přátelé a sexuální soudruzi v zákonodárném systému. Dokonce i pozdější namátkové odběry
krve na HIV u prostitutek narážely na protesty zastánců lidských svobod a práv. Práva má každý, kdo se prohlašuje za MENŠINU,
lidská práva nemá VĚTŠINA těch průměrných, přízemních Američanů, kteří zakládají rodiny, vychovávají své děti a platí své daně!
Na jejich ochranu se nic neudělalo. Skoro ve všech státech bylo ZAKÁZÁNO testovat na HIV před pojištěním! Na syfilis, na TBC,
na cukrovku, prosím! Ale AIDS je tabu.

Průměrný občan je nucen platit zvýšené pojistné, aby se kryly obrovské výdaje a léčení nemocných s AIDS, jdoucích z jedné těžké
infekce do druhé. Nejdražší je terminální fáze, kdy umírající je násilně udržován při životě, který již není ničím jiným než
mučením. V roce 1986 se počítalo s nejnižší částkou padesáti tisíc dolarů na jeden případ, ve skutečnosti to bylo asi sto
padesát. U pacientů bez pojištění a na Medicaidu tato částka šla a jde ze státního rozpočtu na veřejné zdravotnictví. V témže
roce se již předvídalo, že vzrůstající počet nepojištěných nemocných s AIDS ho natolik přetíží, že vláda sáhne k zavedení
všeobecného zdravotního pojištění, aby i tyto náklady uvalila na ramena daňových poplatníků. (Chybělo málo, aby byl uzákoněn
do konce volebního období prezidenta Clintona. Na štěstí zdrcující porážka levičáckých Demokratů v listopadu 1994, tak zvaná
_republikánská revoluce_, tyto záměry zmařila.)

Místo radikálních zákonů a opatření proti šíření neléčitelné nemoci se zavedlo bezzubé volání po _bezpečném pohlavním styku_.
Místo zodpovědného přístupu – záměrné zlehčování problému. Rozesmáté dívenky a mladé ženy pochodovaly po ulicích velkoměst
a na obrazovkách televizorů s obrovskými nafouklými kondomy, vznášejícími se nad jejich hlavami. Velká podívaná a pikantní
atrakce moderního Nového světa!

Všude vznikaly poradny s heslem STOP AIDS! Jak? No přece monogamií a ochranami. Jako kdyby to bylo proveditelné v zemi, kde
proběhla sexuální revoluce a smetla a zesměšnila veškeré konvence a mravnost, kde se promiskuita stala uznávanou a vítanou
normou mezi nejohroženější věkovou skupinou obyvatelstva! V zemi, kde se otevřeně chodí do singles bar na drink, kus řeči
a pro partnera třeba jenom na jednu noc. Radilo se: „Alespoň ne ihned po prvním setkání! A vyžádejte se od partnera výsledek
testu!

Prokázalo se však, že již nakažený a schopný nakazit je testován negativně ještě aspoň půl roku, než v krvi dojde k vytvoření
protilátek, díky kterým se infekce HIV prokazuje. Čekat tak dlouho? A pak se ještě jednou nechat testovat?To přece ničí veškerý
požitek spontánnosti!
V přepychových lázních pro homosexuály, kde se před propuknutím _aidsového_moru nezřízeně koupalo v párech a v družných houfech
(někteří rozveselení vyskakovali do zahrady a pokračovali tam v prostných před zraky dítek sousedů a jejich zděšených babiček),
stín smrtelné nemoci přece jenom poněkud ztlumil hluk veselých hodů. Stěny ozdobily plakáty: „OHROMNÝ SEX! Nedopusťme, aby nám
ho AIDS zastavil! Dodržujme bezpečnostní pravidla!"

A pod tím dlouhý výpočet, co se smí a co ne. Organizace "Gay Men's Health Crisis" prováděla osvětu a doporučovala
homosexuální monogamii a bezpečný pohlavní styk. Pořádala celodenní semináře i s demonstrací a praktickým cvičením vhodných metod.
Je docela možné, že bylo docíleno určitého úspěchu. V současné době již homosexuálové v Americe v nárůstu onemocněných nevedou.
Největší podíl na epidemii mají narkomani. Mezi nově onemocnělými přibývá heterosexuálních mužů, žen a nebohých dětí.

Když v roce 1984 umíral na AIDS jako první z hvězd stříbrného plátna herec Rock Hudson, ztělesnění drsné mužné krásy, veřejnost
zatajila dech soucitným úžasem: „Jak je to možné? Kdo by to do něho řekl!"

Ale pak v následujících měsících a letech se to jenom jiskřilo známými hvězdami a létavicemi. Přestalo to udivovat. Čekalo se: kdo
bude další? A následovali: proslulý choreograf Michael Bennet, skladatel Warren Casey, známý maskér Way Bandy, který _stvořil_
filmovou podobu Elisabeth Taylor, herečka Amanda Blake a další řady slavných jmen. Spolu s dalšími, ne již tak slavnými, plnili
nemocniční lůžka velkých měst, v mukách umírali a postupovali svá místa jiným. AIDS zdomácněl, velikost problému přestala děsit.
A když v roce 1993 zemřel v Paříži proslavený tanečník Nurejev, věnoval Newsweek v čísle s titulkem AIDS a umění mnoho stránek
smutku nad _ztracenou generací_. Téma devastace v každém odvětví kultury a nenávratnosti zničených talentů se probíralo takovým
stylem, jako kdyby šlo o přírodní katastrofu nebo dýmějový mor a ne o nemoc, kterou si lidé na sebe přivolali svým chováním sami.
Tento závažný fakt se podařilo během let zcela odstranit z povědomí veřejnosti. Při čtení článku mi tanula na mysli Paříž
šestnáctého století, kdy příjice, v té době virulentní a rychle usmrcující, byla považována za maladie de coq, kterou se má
pařížský světák spíše chlubit než se za ni stydět, a kterou nemají pouze zaostalí venkovští bulíci. Kde jsou doby prvních několika
případů!
Kolem roku 1995 bylo na světě infikováno podle nepřesných odhadů třináct miliónů obětí. V roce 2000 počet stoupl na ČTYŘICET
MILIONU. Největší podíl měla před léty Afrika, a to na jih od Sahary. Je docela pravděpodobné, že je v Africe mnohem více případů
AIDS, než se uvádí ve statistikách. Africké úřady AIDS tají, úmrtí vedou pod jinými diagnózami. Dárci krve nejsou testováni,
proto je mnoho onemocnění zaviněno transfúzí a ne pouze zakořeněnými návyky pohlavní nezdrženlivosti a promiskuity.

V roce 1994 zachvátil AIDS jižní Asii a šíří se tam alarmující rychlostí. Tak například v Thajsku se napočítalo čtyři sta tisíc
případů, infikovaných převážně v nevěstincích. Prostituce je tam formálně zakázaná, ale policie je na měsíční výplatní listině
majitelů masážních salónů a jiných podniků s nebohými prodejnými děvčaty.

Děsivý stín již překročil české hranice. Případů onemocnění AIDS je ještě málo, ale – pozor! – také ve Spojených státech se před
dvaceti lety začínalo s desítkou obětí! Každá epidemie je jako lesní požár. Nabude-li na síle, těžko se zastavuje. Naši lidé mají
příliš mnoho každodenních starostí a příliš málo peněz, než aby se oddávali bohapustým radovánkám. Střídmá a rozumná česká povaha
nemá sklon k promiskuitě a pochybuji, že by se někdy vyvinula v širším měřítku. Takže se nemusíme obávat šíření infekce mezi
naším normálním obyvatelstvem.

Je tu však jiné nebezpečí. Za prvé vzrůstá narkomanie a nejsou zde žádné účinné zákony, které by ji omezily. Uživatelé
intravenózních narkotik patří právě k ohroženým AIDS a ve Spojených státech není vedou ve statistikách nových případů. Za druhé
nás nepochopitelné odsouvání uzákonění boje proti prostituci staví na jednu rovinu s Thajskem a před hrozbou přenášení HIV právě
touto cestou. Podívejte se na záběry televize ze sirotčinců s pohozenými dětmi prostitutek! Co to znamená? Jednoznačně to, že se
ochrana nepoužívá, že hloupé mladé poběhlice vůbec nechápou, v jakém jsou nebezpečí. Zemřou samy, ale stanou se rovněž nechtěným
zdrojem roznášení strašné nákazy.

A což transfuze? S nezodpovědností a nefunkčností kontrolních mechanismů se u nás setkáváme na každém kroku. Podle novodobého
rčení _selhává lidský faktor_a nikdo ho za to netrestá. Kdo zaručí, že se do krevní banky nedostane infikovaná krev? Stalo se
to ve Francii, tutlalo se to deset let, proč by se to nemohlo stát také u nás? I když je naše zdravotnictví v chaosu a čeká
lékařská společnost nemá ve svých věcech žádné rozhodující slovo, přece by se ještě mohla pokusit o prosazení patřičných
nařízení. Může být uzákoněno povinné testování hospitalizovaných, vedení záznamů HIV – pozitivních osob a především registrace
a testování nevěstek a jejich pasáků. Doufám, že i ochránci lidských práv mají u nás zdravý selský rozum a pochopí nutnost
takových opatření.
Chraňme se, dokud není pozdě! Chraňme naše lékaře (především chirurgy a dentisty) a střední zdravotní personál před nahodilou
nákazou kontaminovanou krví. Všichni musíme mít jistotu, že nebude nedostatek léků a zdravotnického personálu, protože bylo
odčerpáno velké množství finančních prostředků a lidských zdrojů na náročné a bezútěšné ošetřování stovek nemocných s AIDS.
Místo bezmocného výkřiku: STOP AIDS! by se měly natáčet krátké filmy se záběry z nemocnic, kde umírají pacienti s AIDS,
a ukázat jejich trýzeň. Dále je nutné neustále zdůrazňovat, že patogen HIV je tak mutabilní, že vzdoruje každému léku a není
možné jej zahubit, že se diagnóza AIDS rovná rozsudku smrti a že umírání na něj je strašné. Bylo by to užitečnější než noční
erotické filmy a propagace spolehlivých kondomů!

Vím, můj hlas je hlasem volajícího v poušti. Počínaje americkými filmy pro děti a konče všemi těmi podřadnými seriály
a westerny, zaplňují nyní televizní obrazovky scény násilí, vražd a sprostoty. Hluk výstřelů a rozbíjených aut, krev,
obnažená těla, ukázky vztahů, které se ještě před nedávnem nazývaly "intimní". Někdo na tom vydělává, je to prý
normálně fungující trh. Koupě, prodej, kdo dá více?
DUŠE NAŠICH DĚTÍ JSOU NA PRODEJ.
Země česká, domove můj, co s tebou provedli?

------------------------------------

Archimédův zákon a jiné odlišnosti


Kontrola nadváhy spočívá nejen ve správné výživě, ale také ve zvýšení svalové aktivity. To jsem vždy zdůrazňovala a doporučovala jsem plavání každému, kdo měl bazén anebo přístup k vodě.
„Je to nejzdravější druh sportu. Procvičujeme svaly celého těla, dýcháme čistý vzduch nad vodní hladinou, a mimo to, nezatěžujeme nosné klouby. To víte," odvolávala jsem se na autoritu, „platí zde Archimédův zákon. A platí tím účinněji, čím větší je otylost a zvětšení tělesného objemu."
Pacienti zbožně poslouchali, nespouštěli oči z mých rtů (aby lépe chápali cize znějící angličtinu) a přikyvovali: ano, budeme plavat. Až najednou, bylo to již v Las Cruces, jsem postřehla zkoumavý pohled lektora dějepisu tamní univerzity sedícího proti mně.
„Je vám samozřejmě znám Archimédův zákon?" zeptala jsem se ho s důrazem na _znám_.
„Ne," odpověděl klidně ten vysokoškolsky vzdělaný Američan, „není."
„A to jste se ho neučil ve fyzice na střední škole?"
„O! V highschool jsem si vzal jeden semestr fyziky, ale o Archimédovi jsem nic neslyšel."
Přeložila jsem mu tedy do angličtiny Archimédův zákon. „To je skvělé" pochválil Američan. „Very interesting."
Ušetřila jsem si poznámku, kdo byl vlastně Archimedes a kolik staletí se již jeho zákon memoruje. Jakmile odešel můj college graduant Američan, běžela jsem do obytné části domu a po schodech nahoru do manželovy pracovny.
„Rychle, Stanislave, odříkej mi Archimédův zákon!" Manžel, který právě něco soustředěně vypisoval z archivních dokumentů, jej pro mne odříkal česky, aniž by pozvedl hlavu od papírů. Než jsem začala s novým pacientem, zavolala jsem naším domácím telefonem sekretářku Lori:
„Spojte mě, prosím, s doktorem Schumanem."
Dotyčný, svým původem z Německa, měl soukromou praxi v jednom pouštním městysi.
„Doktore Schumane," položila jsem mu otázku, jakmile byl na drátě, „jak zní Archimédův zákon německy?"
Dostalo se mi okamžité odpovědi. Kolega Schuman se odtud brzy odstěhoval. Pamatuji si však dodnes, jaký byl, když jsem se s ním poprvé setkala v nemocnici. Nazrzlý, s pihovatým obličejem seveřana, rudým od slunce. Na otázku, jak se mu v poušti vede (měla jsem při tom na mysli to pro jeho zhoubné záření), odpověděl:
„Jako v poušti, jako všude zde. Die seelische Wueste."
Tenkrát jsem se zasmála, považovala jsem to za dobrý vtip. Ten výrok se mi však vryl do paměti a s každým rokem mě stále více znepokojoval. Die seelische Wueste." Duševní poušť.
Zpět k Archimédovu zákonu. Měla jsem tedy verzi českou, německou a z mých školních let také ruskou. V tentýž den jsem zavolala Renée a pozvala ji s manželem na večeři.
„Jacques," obrátila jsem se k lingvistovi poté, co jsme skončili s povídáním o různých běžných věcech, „ řekněte mi Archimédův zákon. Chtěla bych ho slyšet francouzsky.
Jacques spolkl sousto, které měl právě v ústech, otřel si ubrouskem rty a odrecitoval zákon francouzsky s nenapodobitelným pařížským ráčkováním.
„Tak vidíte!" řekla jsem. „Každý z nás, cizinců, ho zná. Proč ne Američané?"
„Certainement!" přisvědčil Jacques. „Nemohou ho znát. Je na střední škole, tak na univerzitách dostávají vzdělání kouskovité, roztříštěné a neúplné. Schází zde náš zavedený ucelený a logický systém, který postupuje od elementárního k složitějšímu. Neměl jsem nikdy v lásce ani matematiku ani fyziku. V lyceu jsem jimi proplouval jen tak tak. A na zdejší univerzitě někdy poučuji profesora matematiky. Zní to neuvěřitelně, ale je tomu tak."

Věřila jsem Jacquesovi. Musela jsem mu věřit. S nedostačující vzdělaností vzdělaných Američanů jsme se s manželem setkávali již při našich newyorských začátcích. Jak to? Řeknete vy. A což ty špičkové výzkumné ústavy, co ta vyspělá technologie, co ti supervědci a Nobelovy ceny? Ano, veškeré to ,super_ a ,nad_ a ,nej_ v obrovském Novém světě skutečně existuje. Nemá však nic společného se vzdělaností průměrného občana střední vrstvy, který absolvoval tu nebo onu college. Stejně jako neuvěřitelný přepych hrstky vládnoucích boháčů v zemích, kde je také neuvěřitelná bída a chudoba mas, nemůže vypovídat o prosperitě společnosti. Ve Spojených státech, zemi špičkových sportovců a držitelů olympijských medailí, má většina lidí svalstvo jako huspeninu! To mi můžete věřit.

Když jsme ještě bydleli v Bedfordu a náš synek chodil do čtvrté třídy, poprosila jsem jej, aby mi odříkal násobilku. Byla jsem zvědavá, jak to zní v angličtině.
„Co je to – násobilka?" informoval se.
„Nevím, jak se to říká anglicky, ale je to například dvakrát dva nebo pětkrát šest. Kolik bude pětkrát sedm?"
Chvilku přemítal, díval se soustředěně před sebe, a pak mi váhavě odpověděl:

„Třicet pět. Je to správné?"

Přisvědčila jsem a vybídla jej, aby v té pětce pokračoval. Nechápal, jak pokračovat. Nechápal on, nechápala jsem já, proč nechápe, až se mi konečně dostalo vysvětlení, že násobilka se již nememoruje, že je to zastaralé, že podle nejnověhšího názoru musí člověk na všechno přijít vlastním uvažováním.


„Mimo ro," řeklo mi moje dítě s americkou sebedůvěrou, „na složitější výpočty jsou kalkulačky a pro dospělé – počítače!"
„A budete nuly bez přístrojů, které za vás vynalezl někdo jiný!" měla jsem na jazyku, ale neřekla jsem nic.
Chlapce jsme do Nového světa přivezli my, žije v něm, přijímá jeho pořádky a my zde nemáme právo vnucovat mu pochyby. Ještě dobře, že se s námi snaží mluvit česky, nestydí se za nás před kamarády, ba co dím, právě před nimi na mě volá v češtině.
Jak dopadlo to moderní vyučování matematice si každý může představit. Když mladý Američan nemá v ruce kalkulačku, je zcela bezmocný. Ke stejnému ,zdaru_ přivedl Američany experiment učit číst děti od samého začátku globálně, totiž neskládat slovo z písmen a slabik, nýbrž ho celé poznávat. Důsledkem toho bylo, že již nevím, jaké strašné procento Američanů je prakticky neznalé čtení. Jakmile se setká s novým slovem, neumí ho přečíst.

Když náš syn začal chodit do střední školy, překvapil mě prosbou o radu, jaké předměty by si měl zapsat na příští semestr. Podle moderních amerických metod má totiž takový dvanáctiletý človíček sám své vzdělání určovat a směrovat! Výsledky jsou tomu odpovídající.
Moji novosvětští pacienti se nepodobali československým, se kterými bylo dorozumění snadné, a to díky pevným základům školního vzdělání. Byla jsem nyní nucena přihlížet k rozdílnému myšlení amerického obyvatelstva. Jakkoli jsem s tím počítala, přece jenom mě svou odlišností občas překvapili. Jednou ke mně přivedla schopně vypadající mladá žena svou babičku na celkové vyšetření.

„Sedněte si zde na pohovku," vybídla jsem ji, „a můžete si zatím prohlédnout ten časopis. Potrvá to aspoň půl hodiny."
„Nepotřebuji časopis," odpověděla. „Mám s sebou svůj projekt!"

Vyšetřovala jsem starou paní a koutečkem oka jsem se dívala, co to tam má za projekt. K mému velkému překvapení si vytáhla z tašky místo očekávaných papírů vyšívací rám a začala soustředěně píchat jehlou do natažené látky. Když jsem skončila s babičkou, přistoupila jsem k pohovce a nechala si výšivku ukázat. Byl tam pestrý papoušek.

„Tak to je váš projekt?! Tázala jsem se. „To jste si sama nakreslila?"

Protože jedině tak jsem si mohla jakž takž vysvětlit použitý výraz. Avšak projektantka mi vážně odpověděla:

„Kdepak sama! Ten projekt je předtištěn na látce. Musím ho velmi přesně dodržovat."

Jiná pacientka mi během vysvětlení zásad zdravé diety sdělila, že je vegetariánka. Přikývla jsem.

„Dobře. Co nejvíce zeleniny – nic proti tomu. S obilovinami však musíte být opatrná, obsahují padesát procent uhlohydrátů, po nich se nezhubnete. A jaké jíte živočišné bílkoviny? Pro naše zdraví jsou nezbytné. Doufám, že neodmítáte mléčné výrobky a vajíčka."

„Žádná starost," odpověděla, „živočišné bílkoviny dostávám. Jím drůbež a ryby."

Byla jsem udivena:
„Jakápak jste vegetariánka?"
Odezva zněla:
„Jsem ástečná vegetariánka!"

V posledních letech, kdy americká touha dosáhnout nesmtelnosti cestou zákazu toho či onoho pokru zavrhla i hovězí, nejednou jsem vyslechla, že pacientka samotná nebo její manžel nejí MASO. Předchozí rozmluva se opakovala se stejně překvapivým zjištěním, že se za maso považuje jenom HOVĚZÍ. Vysvětlila jsem, že každé maso je vlastně svalstvo a nezáleží na tom, z jakého pochází zvířete. Pacientka mi brebentila něco zmateného a pletla do toho kornatění tepen a záchvaty zuřivosti důstojných anglických džentlmenů, známých beef eaters. U dalších jsem již byla připravena a mimo krátké vysvětlení významu anglického slova MASO jsem se do žádného dialogu nepouštěla.

Ach ano. Sémantika, chápání významu slov a výrazů – jak je můžete očekávat od populace, která již dávno nečte a své vědomosti čerpá ze slovních obratů nekonečných reklam a televizních pořadů? Řeč chudne, skomírá, ztrácí svou barvitou rozmanitost. Používají se stejná slova, stejné výrazy, stejná klišé. Živá lidská řeč se stává standardizovanou šablonou. To, že se na vývěsních tabulích trpí nedodržování pravopisu, mě vždy pobuřovalo. Jak to, že se místo night píše jednoduše nite a místo for – pro – se použije 4 (například 4 sale), jestliže každý ví, že čtyřka se píše four? Říkali mi, že se to dělá, aby ten nápis na sebe upozornil. Dejme tomu. Ale jednou jsem uslyšela v místních rozhlasových zprávách, že úroda pekanových ořechů bude letos dobrá, protože počasí spolupracovalo. Nevěřila jsem svým uším, ale bylo to tak řečeno. The weater was cooperative. Počasí může být příznivé, to ano, to je již ustálené znění v mnoha jazycích. Ale spolupráce? Ta přece předpokládá vzájemnou aktivní dohodu. Jak je možné přivést počasí ke spolupráci? Krvavými oběťmi?
Nevadí, řekla jsem si, je to Nové Mexiko. Ovládají sice angličtinu perfektně, nemají však pro ni ten správný cit. Zanedlouho jsem zase uslyšela v rozhlase, a to ve zprávě z Floridy, z Cape Canaveralu, kde jsou odpalovací rampy vesmírných raket, že raketa se neodpálí, NEBUDE-LI POČASÍ spolupracovat.

„To je tedy konec," napadla mě slova otce Povondry, která pronesl v Čapkově Válce s mloky, když uviděl ve Vltavě prvního mloka.

Ale co je mi po nich? Říkala jsem si tenkrát. Co je mi po jejich , po tom, že nemají úctu k vlastní řeči a tudíž k vlastní zemi a k sobě samotným?

Od té doby se stalo něco neočekávaného: mohli jsme se vrátit domů. Avšak zpoza oceánu přišlo za námi i mnoho nejhoršího. Mezi jiným také neúcta k mateřštině, potupa vlastního jazyka. Globálně, konsenzuálně, implicitně, explicitně, iniciovat, zkontaktovat a expandovat…
„I tebe musím pochválit, jazyku český…" Jak je tomu již dávno, co Karel Čapek pronesl svou nesmrtelnou Chválu české řeči. Černá mločí hlava se vynořuje z vltavských vod.



(posledni kapitola je kracena/ z knihy Nonny Auské: Český lékař v Americe)

HOME
SUPERHOME DARIUS.CZ	HOME AGENTURA E-ZIN AGENTURA NIKOLA	HOME ZVON HNUTI ZVON