Hlavní stránka Českého rozhlasu ČRo 6
Arabská demokracie?
Adam Garfinkle
Obousečná demokracie
Nedlouho po událostech 11. září 2001 se vynořila rozhodující otázka: Jsme schopni
politickou kulturu na Blízkém Východě změnit? Někteří sdíleli postoj Thomase Friedmanna.
Ten cíl války proti terorismu definoval následovně: "Jde o demokracii, nedouku."
Kdo si myslí, že nebudeme muset arabské a islámské země přimět zavést demokracii a že se budeme
moci opírat o tamější represivní režimy," píše v úvodníku, který uveřejnil New York Times 20.
listopadu, "ten je zcela mimo obraz." Naopak jiní soudí, že takové cíle jsou zcela mimo
naši působnost.
Například Michael Kelly den na to v eseji, uveřejněné ve Washington Post, uvedl, že demokracie je
sice předpokladem pro vytvoření svobodného, tolerantního státu, jenž se se svými sousedy umí
dohodnout, přesto "ale zbývá zodpovědět tři následující otázky: Jsme obecně
s to nedemokratické islámské režimy svrhnout (a je jich požehnaná řádka) a nahradit
je svobodnými demokraciemi? Co se stane, pokud se o to pokusíme? A dokonce dosáhneme úspěchu?"
Odpovědi, které sám přidává jsou uzemňující: "V zásadě nejsme schopni svrhnout tyto režimy .
a pokud se přesto o to pokusíme, střetneme se se skutečným džihádem. Kdybychom nakonec byli
i úspěšnými, budeme se přesto potýkat s celou řadou předem neodhadnutelných následků", mezi
nimi to kupříkladu může být talibanský režim v Saudské Arábii.
Výměna názorů na uvedenou otázku, prostředkovaná médii odrážela do hloubky jdoucí pradávnou debatu
odborníků, stojících zejména mimo, v poslední době však i mezi lidmi Bushovy vlády. Po dlouhé měsíce
je jimi vzrušeně debatována. Prvního června, zdálo se, nakonec ve prospěch neotřesitelných optimistů
rozhodnuta. Ve West Pointu prezident Bush prohlásil : "Pokud jde o všeobecná práva a potřeby mužů
a žen, nejedná se o žádný střet kultur. Požadavky svobody platí zcela a úplně pro Afriku, Latinskou
Ameriku a celý islámský svět. Lidé v islámských zemích si přejí, vyžadují a zaslouží si tu samou svobodu
a tytéž příležitosti jako lidé jiných národů. Matky, otcové a děti v celém islámském světě sdílejí
ty samé obavy a naděje spolu se světem ostatním. Pokud jsou chudí, bojují. Pod tyranií trpí. A jak
jsme viděli v Afganistánu, když přijde svoboda, slaví."
Vláda zřejmě považuje vybudování arabské demokracie za svůj strategický imperativ, jako odpovídající
průvodní politiku preventivních vojenských kroků. Jinak řečeno, dodatečně k prevenci před raketovými
útoky a přepady šílenců jim v průběhu času zamýšlíme brát preventivně půdu pod nohama.
Politická prevence se skládá ze tří stupňů: za prvé Spojené státy zesílí svoji zahraniční pomoc a svá
zahraničně politická opatření. Vycházejí z toho, že to sice nejsou chudoba a nevzdělanost, které by
plodily terorismus, přesto chudoba a nevzdělanost poskytují pro rozvoj terorismu doslovnou
psychologickou živnou půdu. Za druhé: Spojené státy se angažují v případech selhávajících států,
nacházejících se ve strategické poloze s cílem jim pomoci je znovuvybudovat. A za třetí: Spojené
státy podporují budování demokracie nejen kvůli sobě samým, také proto, že odstranění bídy, podpora
svobodných a zodpovědných medií a národní konsolidace ztrácejí opodstatnění, nedoprovází-li je demokracie.
Z toho plyne, že americká vláda uznává nevyhnutelnost národní konsolidace v Afganistánu; že tu existuje
spojitost mezi mírovým palestinsko izraelským uspořádáním a demokratickými reformami palestinského
státu a že pád básistického režimu v Iráku vyžaduje okamžité nastolování demokracie v zemi.
Záměr přenést demokracii do islámského a arabského světa se stává náhle velmi populárním. Za prvé se
z toho zcela mimořádně radují autoři projevů a političtí poradci v Bílém domě, mohou oživit slovník,
díky kterému zcela umlčí své kritiky. Pak takové úsilí víceméně odpovídá víře Američanů v jejich globální
misi jako "učitelů lidstva na pouti k dokonalosti". O tom již jednou psal Reinhold Niebuhr.
Jestliže jsou Američané kdekoli na světě konfrontováni s problémem, pro který zrovna nemají po ruce
řešení, osvědčuje se jim odkaz na demokracii - jako náhradní řešení, na jedné straně dodané
s blahosklonnou arogancí, na straně druhé s balíkem technologických vymožeností. (Amerika jako liberální
impérium nijak nevykukuje z řady; podobná úsilí tu již byla a nesla pojmenování "břemeno bílého muže"
nebo La mission civilatrice, na základě toho nyní také lépe porozumíme, proč ve Washingtonu opět
do obliby přišel Rudyard Kipling.)
Někteří, jinak velmi opatrní komentátoři se dokonce přiznávají k projektu exportu demokracie do arabských
zemí. Jim Hoagland kritizoval řeč prezidenta Bushe z 24. června o reformě palestinských úřadů: Řeč, kterou
Bush pronesl v pondělí, se daleko více měla zabývat tím, jak arabský svět přizpůsobit moderní politické
a ekonomické demokracii - a jak Spojené státy zamýšlí jim v tom pomoci. Hoagland připomíná, že Amerika
neuvažuje úzkoprse, a prorokuje "enormně rozsáhlou vojenskou přítomnost, působící ohromujícím dojmem.
S její pomocí pak především v Iráku a v palestinském státě přivést na svět nová vedení, a ta i ochránit".
Vojenská přítomnost, zejména v Iráku, "poslouží jako rozhodující faktor demokratické transformace
velké arabské země a jako příklad pro celý region." Zavedení nového modelu v každém případě bude
vyžadovat zcela nové lidi: "Americká vláda se nebude moci opřít o místní vůdčí osobnosti, cítící
se být povinovány zavést demokracii a fungovat jako její nástroj. pokud budou rozmazlovány. Kolem nich
se nesmí chodit po špičkách, naopak musí být jednoznačně úkolovány."
Dokonce Michael Kelly odvrhl svoji dřívější opatrnost a prorokuje "během několika let" demokratický
Irák a demokratickou Palestinu stejně jako vývoj, který bude znamenat "přerod mocenských poměrů
na Blízkém Východě. Značným podílem se zaslouží o svobodný Afganistán a přiměje arabské a islámské
režimy zavádět v rozsáhlé míře demokratické reformy. Převažující část Arabů," říká, "rozpozná,
že Amerika se stala jejich rozhodujícím spojencem na cestě ke svobodě ve vlastních zemích. Dnes
prezident zavrhuje duchovní základy blízkovýchodní politiky, v rámci kterých jsme se smířili s arabským
nepřátelstvím, pokud neohrožovalo stabilitu a zásobování ropou." Kellyho závěr proto zní: "
Je to radikální a ponese to radikální plody." William Kristol v blahoslavení nové politiky přehání
pochvalným zpěvem na téma užití demokratické mírové teorie na Blízkém Východě. "Prezidentova vize
o demokratickém a mírovém pronikání na Blízký Východ, počínaje Izraelem, přes Palestinu, Jordánsko, až
po Irák," píše, "se stala rozhodujícím cílem Bushovy vlády - a navzdory tomu, jak je náročná,
je to jediná realistická cesta, jak dosáhnout na Blízkém Východě míru a vítězství ve válce nad terorismem.
"
Označit tuto vizi za "realistickou", ve skutečnosti vzbuzuje řadu otázek. Dosud byli realisté
názoru, že míru se v regionálních subsystémech dosahuje vzájemným mocenským vyvažováním protichůdných
zaměření zdejších režimů. Jestliže vůdčí člen vlády skutečně sdílí Kristolovy představy a nadšení pánů
Hoaglanda a Kellyho, pak má pravdu Gary Schmidt, když říká, že debata mezi realisty a neokonzervativci
o podstatě a charakteru státu nakonec může být ukončena jen ve prospěch Bushovy doktríny. V každém
případě nejde o řešení na dlouhou míli. V souvislosti se způsobem proměny zbývá vyřešit další tři
problémy. Nakonec samy mohou změnit náhled na věc - první dva totiž mají mimořádný význam a třetí ještě
o něco větší.
Posiluje demokracie agresivitu?
První problém předpokládá, aby se arabská demokracie snesla s "mírovým prosazením se" na Blízkém
Východě. Pravda zde má však mnoho podob. Více nebo méně institucionalizované populistické demokracie
dokonce mohou vést války, některé "země v přechodové fázi demokratizace se namísto očekávané mírové
orientace mohou proměnit v agresivní, po válce bažící subjekty".
Týká se to především současných nezápadních společností, uvnitř kterých demokratizace jde ruku v ruce
s obnovou politického života a se znovuzrozením problému politické identifikace, což vede k tomu, co
Samuel Huntington nazývá "paradoxem demokracie". Demokracie ulehčuje převzetí moci skupinami,
které jsou svázány s tradičními etnickými a náboženskými zvyklostmi a které se mohou zpravidla ve velmi
krátké době projevit jako protizápadní a - v tom právě tkví onen paradox - jako protidemokratické. Zmíněný
fenomén jsme mohli pozorovat v takových islámských oblastech, jakou je Indonésie nebo severní Nigérie.
Nakonec i v Alžírsku, zde však v zárodku potlačeném. Veřejné mínění ve většině arabských zemí je nastaveno
mnohem více protizápadně, než jejich vlastní vlády. Nastane-li situace, že veřejné mínění v těchto zemích
bude určovat jejich politickou orientaci, dnes vládnutí v nich jen komplikuje, neočekávejme, že tu
vypukne mír.
Druhý problém spočívá v tom, že úspěšná kampaň, vedoucí k zavedení demokracie v oblastech, kde vládnou
lumpové a darebáci, předpokládá následující: buď radikální proměnu postojů vůči nedemokraticky vládnoucím
třídám v Saudské Arábii, Egyptě, Jordánsku a v ostatních zemích, které po dlouhou dobu označujeme za své
přátele, nebo se pokrytectví jako trvalého nástroje zahraniční politiky dál držet. Pokud bychom se začali
náhle chovat, jakoby naši dosud dlouholetí autoritářští spojenci byli ve skutečnosti našimi nepřáteli,
kteří jsou demokratizaci svých zemí jen na překážku (ačkoli pro nás představují nejlepší ochranu před
teroristy), nenastolili bychom nic než špatné vztahy k deseti nejlépe etablovaným režimům, aniž bychom
ale měli reálný výhled, že budou vbrzku nahrazeny režimy demokratickými. Na druhé straně ani pokrytecká
politika nepředstavuje reálnou opci: Jak bychom chtěli zabránit působení demokratického Iráku (Palestiny)
na Saudskou Arábii, Egypt, Jordánsko, stejně jako na naše vztahy k tamějším politikům?
Třetí problém je rovněž zásadní povahy: Můžeme toho vůbec dosíci? Jsou islámské, zejména arabské politické
kultury natolik formovatelné, že v průběhu jedné nebo dvou generací většina z nich - anebo alespoň některé
z nich - se promění v liberální demokracii? Možná ano. Možná ale dosáhneme jen toho, že díky našemu
zoufalému úsilí vytvořit absolutní bezpečí v nově nebezpečném světě sociální historii demokracie jen
zdeformujeme a podstaty oněch společností, jejichž politickou etiku zamýšlíme přetvořit, se i tak
nedobereme. Pokud tomu tak je, propadneme značné zlosti, nemluvě o špatně nasměrovaném úsilí a využití
zdrojů v letech následujících. Walter Lippmann jednou označil lásku k nemožnému jako nemoc duše. Možná
jeho výrok uplatníme, až budeme zkoumat tento třetí problém.
To obtížné na demokracii
Demokracie je cosi zázračného. A zázračná, alespoň částečně, je díky tomu, že je stejně jako vše,
co máme rádi a čeho si ceníme, obtížně uchopitelná, a přitom neustále ohrožovaná. Pravá demokracie
neodráží přirozený stav společnosti. Je zjemnělým výsledkem společenského života. Tak soudili alespoň
Locke, Montesquieu a později otcové zakladatelé Spojených států. Byli to muži, kteří se ve svém
blahořečení svobodě za nikoho neskrývali, také ale nevěřili, že sociální, společenské a ekonomické
ctnosti se odvíjejí od existence konkrétního způsobu vlády - což Samuel Tailor mrzoutsky označil
za "talismanský vliv" státu "na naše cnosti a naše štěstí". Tito muži viděli věci
v opačném gardu: konkrétní způsob vlády do značné míry je důsledkem sociálních, mravních a historických
zkušeností národa. Rousseau Montesquieův argument shrnul:
"Svoboda není plodem stávajících poměrů a v dosahu všech národností." Locke usoudil, že zná
pro to i důvod: "Přirozený stát je určován přirozeným zákonem, jenž je závazný; rozum odvislý
od tohoto zákona, jakmile je s to to rozpoznat, požaduje po lidstvu, aby podle zásady rovnosti
a nezávislosti druhého neukracovalo na jeho životě, zdraví, svobodě a vlastnictví. Většina lidí ale
není s to nebo není ochotna řídit se rozumem. "Člověk, který se rozumem neřídí, a přitom
disponuje bezbřehou svobodou, není přesto držitelem privilegia, plynoucího z podstaty svobody,
je naopak vržen mezi nemyslící bytosti a do bědného postavení, a ocitá se tak hluboko pod lidskou
úrovní."
Američtí otcové zakladatelé, především Thomas Jefferson, byli optimističtějšími ve srovnání se svými
evropskými předchůdci, zejména pak ve vztahu k možnosti dosíci "říše svobody". I oni ale věděli,
že demokracie vyžaduje určité předpoklady, které v teorii zpravidla byly obecně přijímány, v praxi
se však uplatnily spoře. Dlouhou dobu se zřídkakde vyskytly. Před první světovou válkou se demokracie
omezila jen na anglicky mluvící svět, Francii, v zúžené podobě v Holandsku, Švýcarsku a Skandinávii.
Po roce 1919 pokusy o demokracii se objevily v Německu, Itálii, Japonsku, Polsku a ještě v dalších zemích.
Skončily veskrze žalostně. Tím také vysvětlíme, proč v první polovině 20. století nikdo ještě nepřísahal
na adjektivum "západní" ve smyslu "demokratický". Jestliže je demokracie tak obtížně
stravitelná a zřejmě i obtížně udržitelná, proč druhou polovinu 20. století vykládáme jako období po
sobě jdoucích demokratizačních "vln", a nakonec proč máme za to, že po ukončení studené války
se demokracie stala prakticky nezpochybňovanou normou korektního politického chování?
Někteří reagují tak, že si kladou otázku, do jaké míry nové demokracie jsou demokraciemi legitimními.
Posuzujeme-li opatření politického pluralismu empiricky prostřednictvím příležitostných voleb - jako
na oné polyarchické stupnici Roberta Dahla, většinou odhalíme demokracie neliberálně "řízené",
kterým nejsou vlastní masové politické strany a kde prostřednictvím voleb skutečný lokus politické autority
odstranit není možné. Jiní naopak mají za to, že tento obtížný demokratický přerod uskutečňuje daleko větší
počet společností, mnohem častěji a s dlouhodobě působícím úspěchem. Rostoucí urbanizace a alfabetizace,
informační revoluce, přibývající množství demokracií, které se upevňují v politickém i ekonomickém smyslu
a přitažlivost americké velmoci jsou faktory, které demokratickou revoluci ženou kupředu podstatně rychleji,
jak se kdysi Woodrowovi Wilsonovi ani nesnilo. Soudí, že postoje se mění v činy, naplňují se jimi
i společenská propojení - jinými slovy, tendence k demokracii jsou reálné.
Skutečnost, že ani optimisté, ani pesimisté nechápou demokracii jako dichotomickou proměnnou (to znamená,
buď existuje, nebo neexistuje), ale jako záležitost kardinální (to znamená, že se může vyskytovat
ve velkém, ale i v menším rozsahu), nám napovídá, že demokracie může být jak věcí obtížnou, tak i zároveň
věcí snadnou: lehce se v ní doufá a po ní touží, obtížně se jí v dostatečné rychlosti a rozsahu dosahuje.
Jak jsme se již jednou zmínili, vše závisí na tom, jaké zájmy se s předmětem spojí - jinými slovy,
na politickém prostředí, uprostřed kterého se rodí argumenty. V poslední letech přicházela v úvahu
prostředí, jedno po druhém po sobě jdoucím, ve třech na sebe navazujících časových fázích.
Prvé prostředí představovala doba studené války: Kdyby byl vznik demokracie snadný, říkalo se, byl
by pád komunismu - namísto aby byl pouze odstrašován a zatlačován - naprosto možný. Idealisté studené
války vnímali rozšíření demokracie jako prostředek potlačení komunismu a jako nástroj vítězství nad ním.
Tento názor zastávala druhá Reaganova vláda. Levicoví idealisté zas soudili, že relativní lehkost
demokratického vývoje protiřečí argumentům ve prospěch podpory "proamericky orientovaných tyranům"
- ve studené válce spojencům Spojených států s velmi špatnou pověstí. Obě křídla však podporovala
"export" demokracie a uznávala nejdůležitější premisy demokratické mírové teorie: demokracie
vede k dobrým sousedským vztahům a dlouhodobé působení demokracie jednoznačně pozitivně ovlivňuje
mezinárodní bezpečnostní vztahy.
Ti, kteří byli názoru, že se demokracie obtížně nastoluje, byli především realisty. Měli za to, že
studená válka se prakticky stala neměnným stavem, který má být pod kontrolou prostřednictvím rovnováhy
geopolitických sil a pomocí zahraniční politiky, založené na neustálém vyvažování. Export demokracie
považovali za natolik obtížný, že nacházeli v kulturách tamějších zemí hluboko zakořeněné zásadní
příčiny toho, proč nejsou schopny politické proměny, jak si přáli a namlouvali idealisté a liberálové.
Kladli si tak otázku, zda hodnoty Západu v dohledném čase mohou vůbec být plnohodnotně naplněny.
Zastávali se vztahů k autoritářským režimům Americe kladně nakloněným a považovali je za přijatelné zlo.
Co se týkalo demokratické mírové teorie, uznávali ji jako možnou vývojovou tendenci, rozhodně ji však
odmítali jako dějinnou zákonitost, zejména ve spojitosti s nezápadními kulturami, které s demokratickým
vývojem měly natolik nepatrnou zkušenost, aby jej vůbec mohli jakkoli vyhodnotit.
S druhým prostředím se setkáme po skončení studené války, kdy už nebylo potřeba řešit otázku, jak
podkopat komunismus šířením demokracie, ale otázku, jak může demokracie pomoci odstranit strašlivé
dědictví komunismu. Znamenal pád sovětského komunismu, že se počínaje dneškem všechny autoritářské
socialistické režimy stanou demokratickými? Dosáhli jsme tak konce dějin, anebo vzniká nějaká nová
forma Nietscheho vůle k moci? Jak se utvoří vztah mezi demokracií a tržním hospodářstvím? V prvních
letech po studené válce a v důsledku globalizace měly přednost podle názoru mnohých ekonomické reformy.
(Ironií je, že Spojené státy nyní vyvíjejí značné materiální nasazení v kdysi "druhém světě"
poté, co právě v uplynulých padesáti letech vyvíjely naopak značné úsilí v boji proti nejzáludnější
a nejnebezpečnější formě materialismu, jeho vlastní produkce.) Protože se v demokracii nikdy nehraje
způsobem "všechno, nebo nic", ale jde o proces, jehož pokroky jsou často patrné jen očím
bedlivého pozorovatele, dochází k názorovým rozmíškám nad otázkou, jak pokračuje demokracie v bývalém
Sovětském svazu a ostatních postsovětských zemích. Podle toho, jaké brýle si nasadí na nos, zda
neoliberální, neokonzervativní nebo realistické, vidí ta či ona myšlenková škola odraz svých představ.
Všeobecně převahu mají optimisté. Měli ji již během studené války, mají ji i nyní. Nakonec jejich
převaha to v Sovětském svazu zvládla, nebo snad ne? Staré argumenty, podle kterých konfuciánstvím
nebo caudillem (vůdcovským principem) ovlivněné kultury znemožňující nastolit demokracii ve východní
Asii a v latinské Americe, tím byly vyvráceny, nebo snad ne? V Clintonově době, přinejmenším do krize
v Asii v roce 1997, se zdálo, že demokracie a tržní hospodářství jsou na postupu a jeden druhého bez
viditelných rozporů a stínů doplňují. Pochybovači varovali: demokracie a tržní hospodářství jsou
revolučními myšlenkami, které vždy ve společnostech, jež s nimi měly pramalou zkušenost, vyvolají
chaos. Dokonce i tehdy, kdy sám vývoj toto potvrdil, byl duch doby již natolik zformován, že obranný
postoj proti tomuto tvrzení byl stejně samozřejmý jako tvrzení samo. Vděčíme tak tímto způsobem
dalekosáhle faktu, že skončila studená válka, a všeobecnému vývoji v posledních dvanácti letech,
a že optimisté demokracie po 11. září získali navrch.
Tři rozdíly
Váha argumetů ve prospěch demokracie ve dnech studené války byla nepochyně vysoká, stejně vysoká
byla i v následujícím desetiletí. Mnohým Američanům se ale dnes tyto nároky zdají nicotné, zejména
v porovnání s tím, co je dnes před námi. V době studené války jsme se konfrontovali s obrovským
jaderným potenciálem sovětů. Se sovětskou vládou bylo možné rozumně vyjednávat, nakonec ji i odstrašovat.
Dnes čelíme sebevražedným fanatikům. Na zdejší zemi nemají co ztratit, jsou v zásadě neodstrašitelní
a k tomu navíc vyvíjejí prostředky a způsoby, jak nás stejně účinně zabít, jak by tak byly učinily
sovětské vodíkové pumy. To je prognóza, ve světle které se strategie prevence jeví jako řešení, stejně
tak jako nutnost přivést demokracii do zemí, v nichž teroristé kují své pikle a případně nachází
podporu a útočiště. Bůh nám pomož, neboť jim čelit budeme mnohem obtížněji, než když jsme usilovali
o pád sovětského komunismu.
Dopouštět se zevšeobecňování uprostřed tolika rozdílných islámských politických kultur, nemluvě již
o menších a poněkud méně rozdílných politických kulturách arabských, je svým způsobem velmi nebezpečné.
Nejsou všechny stejné. Dokonce je velmi obtížné odfiltrovat všechny ty různé technologické, historické
a, jak bychom to nejlépe pojmenovali, antropologické faktory těchto kultur. (Islám není jen náboženství,
ale i úctyhodná vysoká kultura, jejíž obdobu v dějinách Západu nenajdeme v křesťanství, ale v
křesťanstvu.) Nemůžeme se ale nezmínit o tom, že v islámském světě nadto sotva potkáme demokracii,
vybavenou volebním právem (Turecko je ze všech zemí snad na tom nejdále) a že v arabském světě se
něco takového nevyskytuje vůbec. Odhlédnuvše od rizika, plynoucího z generalizace, nesetkáme se
s něčím takovým jen nahodile?
Nejde o žádnou náhodu. Arabským společnostem chybí dispozice, schopnost rozvinout předpoklady
k demokracii. Připomeňme si názor, že sám zdroj politické autority ve společnosti se odvozuje
od vlády většiny a uznáním zásady rovnosti všech občanů před zákonem. Bez prvého není možná myšlenka
na pluralismus - spolu s "loajální opozicí". Bez druhého nemůže být politické uspořádání
ani svobodné, ani liberální. A bez třetího se myšlenka voleb jako metody utváření vlády začne jevit
jako nepochopitelná a nevysvětlitelná. Uvedený postoj se pro Američany stal druhou přirozeností
a přispívá k tomu, že si Amerika takto definuje svoji podstatu. Citované myšlenky jsou v americkém
vědomí natolik ukotveny, že máme velmi často sklon předpokládat, že i u druhých jsou jejich druhou
přirozeností. To ale zpravidla neodpovídá skutečnosti.
Existují dvě možnosti, jak si představit použitelnou základnu politické moci: buď půjde o onu
imanentní "z lidu, skrze lid a pro lid", anebo o onu odvozenou z vnějšku (od boha, uznáním
cizí imperiální mocnosti). První z uvedených pojmů je novější a vděčíme za jeho existenci Koperníkovi.
John Donne v roce 1611 psal ve své básni: "Nové filosofování nade vše klade otazník, jiskřička
ohně je tak uhašena, slunce zapadá, země a ničí lidský mozek neukazuje správnou cestu. vše je rozbito
na kousky a souvislosti zanikly. Vše je pouhé bytí a vše je relativní: zapomenuti jsou princ a podaný,
otcové i synové." Brzo na to vypukla slavná revoluce, Thomas Hobbes a jeho následovníci učinili
konec králům z boží milosti a zahájili období moderní společnosti a politiky, založené na společenské
smlouvě.
O něčem podobném nenajdeme sebemenší stopu v islámské kultuře, která imanentní zdroj politické autority
nikdy neznala. Islám je radikální, monadišské náboženství, postavené na zjevení, a islámský politický
život se po 1300 let vyvíjel v souladu s těmito zásadami. Externí zdroj moci nemůže být předmětem pochyb,
a proto politický pluralismus jako neustálý a ideální stav ztrácí svůj smysl. Tolerance vůči jiným
sociálním a politickým zásadám je v podstatě herezí; tolerance vůči jiným soukromým náboženským představám
je vnímána jako ctihodné strpění, rozhodně ne jako uznání, že pravda může být předmětem sporu. Jistý
saudsko arabský profesor novináři, který byl u něj na návštěvě, vyložil podstatu tolerance následovně:
"Přirozeně, že vás nenávidím, protože jste křesťan, neznamená to však, že vás hodlám zabít."
Z uvedených premis plyne jistý koncept politického vedení. Vůdce je osobou, která boží zákon zjevuje
a rozšiřuje. Existuje jen jeden bůh, a v důsledku toho jen jeho zákon, podle kterého může být vytvářena
politická struktura (kalifát) v čele s vůdcem. Povinnost vyjevovat boží vůli není nic demokratického
v západním procedurálním slova smyslu, organicky vyrůstá z náboženské celospolečenské vůle. Vláda
je tehdy legitimní, jestliže je a priori v souladu v náboženskou pravdou. To je také důvod, jak nás
zpravuje Bernard Lewis, proč na konci 18. století první islámští právníci litovali Brity, když se dozvěděli,
že smyslem dolní komory jejich parlamentu, tohoto velkého, hlučného shromáždění "obyčejných"
lidí je vytvářet zákony. Svým čtenářům následně líčili svá poznání takto: "Angličané boží zákon
nepřevzali a musí ke svému dobru i zlu vytvářet zákony vlastní."
Model, postavený na vůdci je platný i v sekulární souvislosti dnešních dnů. Explicitní obsah pravdy
apriori může být změněn (nebo také ne, jako v Saudské Arábii), ale forma se nemění. William Brown, bývalý
americký diplomat a arabista shrnul předchozí následovně :
"Politické instituce, odpovídající liberálně demokratickým normám Západu jsou zde proto, aby
uskutečňovaly vůli tolerantní většiny. Na Blízkém Východě slouží politické instituce k naplnění neustálého
zjevování všem srozumitelného konsensu. Arabové věří v jediné, v uzavřenou společnost ve víře i v jazyce,
a stojí tak v přímém protikladu vůči nám, kteří lpíme na existenci si vzájemně konkurujících, avšak
současně vstřícných uskupení. Na Západě má politika příchuť řízeného konfliktu, Arabové naopak soudí,
že by něco takového společnost zničilo."
Nepřijatelný princip většiny
A tak jsme dospěli k otázce vlády většiny. Jestliže je pravda součástí společnosti a člověk chybující,
politický život musí probíhat cestou zkusmých pokusů, vedoucích k nalezení smysluplné vlády. Není-li však
nikoho, kdo slyne autoritou pravdu zjevovat nezpochybnitelným způsobem, plyne z toho, že by následně měla
rozhodovat většina o tom, kterému vůdci svěříme důvěru, avšak jen do okamžiku, kdy dosažené výsledky
opět podrobíme přezkumu a podstoupíme volbu, v jejímž důsledku se případně vydáme i jinou cestou.
Ctíme cestu zdravého rozumu, zatímco většina Arabů zastává jiný názor. Jeho zdůvodnění nemusí být nutně
nesrozumitelné. Již po několik tisíciletí - a zcela jistě i obyvatelé Blízkého Východu - žijí lidé
v obcích, které mají několik desítek, někdy stovek obyvatel. Jejich základní organizační form se proto
opírá o rodinný klan nebo kmen. Nadto žijí ve světě, který v nich vyvolává nejistotu, odkud stále hrozí
nebezpečí v podobě jiných kmenů, přírodní katastrofy nebo epidemie. Z toho důvodu odstranění vážných
konfliktů uvnitř obce představovalo vždy stav nejvyšší důležitosti. Kulturní antropologové rozhodovací
procesy v tradičních společnostech v dostatečné míře popsali. Nakonec i vládu, postavenou na dosažení
konsensu. Její naplnění bylo většinou centralizované a dědilo se. Neznamenalo to však, že by byla
bezpodmínečně despotickou. Vůdce vždy dbal o to, aby o všem vedl otevřené jednání, většinou s radou
starších kmene, zpravidla zastupujících nejdůležitější rodinné klany.
Problémy bývaly prodiskutovány, následně uzavírány kompromisy a dosahovány dohody. Všichni účastníci
tak měli možnost ve vztahu k vůdci (arabsky bayęa - ještě dnes používaný pojem) posílit svoji věrnost.
Popisovaná forma vládnutí byla islámem převzata a posvěcena. Vůdce podle ní pro svůj postoj získává
konsensus ze strany rady starších (ijma) a je tak trpěn u moci zbytkem společenství (umma). Vůdce, který
takto vytvořenou důvěru nalomí, je společenstvím odmítnut a nahrazen novým praporečníkem, který
znovuobnoví společenský konsensus.
Pomysleme v této souvislosti na skutečnost, kdy uchazeč o voličské hlasy, který dosáhne 54 procent
hlasů, získá vše, zatímco jeho soupeř se ziskem 46 procent nedostane vůbec nic. To se lidem, kteří
jsou zvyklí rozhodovat cestou konsensu, zdá jako nelogické a nefér, dokonce nebezpečné, jako výzva
k rozbroji, v případě ocitne-li se společenství pod tlakem. To je ostatně také důvod, proč Husni
Mubarak nebo Baschir Assad ve volbách získávají 95 procent, a my to vnímáme jako nesmyslný projev
egomanické perverze (Saddam Husajn v posledních volbách před napadením ze strany spojenců dostal
dokonce 100 procent - pozn. překl.) Běžný Egypťan nebo Syřan ale na tom nevidí nic mimořádného. To
také snadno vysvětluje výsledek, který se objevil v nedávno uveřejněné zprávě OSN o vývoji
v arabském světě, a z které vyplývá, že arabský region "se silou hlasu a osobní odpovědností
vyznačuje nejnižší hodnotou ve srovnání s ostatními regiony světa". V terminologii OSN jde o
vyjádření stupně politické účasti a demokracie.
A nakonec rovnost před zákonem, kterou zahrnujeme pod všeobecné hlasovací právo. Tato zásada vymezuje
rovnost všech občanů ve vztahu k jejich politickým právům. Islám jako takřka všechny tradiční
autoritářské formy se naopak opírá o nerovnost a hierarchii. Muži jsou "rovnější" žen,
vzdělanci významnější než analfabeti, urození znamenitější než obyčejní lidé, zbožní cennější než
prokletí, staří vzácnější než mladí. Ponecháme-li stranou teologii, jsou dokonce takové způsoby
a zvyky v arabském světě pro většinu lidí urážející a nesmyslné, jestliže podle nich má devatenáctiletá
negramotná rolnická žena být stejně cenná svým hlasem jako uctívaný, sedmdesátiletý gadi. Víra
v přirozenou hierarchii ve společnosti není ani úzkoprsou, ani směšnou, ale představuje předmoderní
názor, který, ta doba zas tak daleko za námi není, byl ještě před časem typickým i pro Západ.
Znejistění v důsledku emancipace žen
Pokrok ve společenském zrovnoprávnění žen v arabském světě naráží na zvláštní rezonanci. Emancipace
žen v arabském a v dalším smyslu i islámském světě představuje dnes nejrevolučnější společenskou
změnu. I když tento pokrok neprobíhá uvnitř jedné společnosti, ani mezi jednotlivými společnostmi
rovnoměrně, přesto děsí celou řadu mužů, neboť ohrožuje ve značné míře jejich společenské postavení
a jejich sebevědomí - k těmto obavám se navíc nově druží zcela nečekaný ekonomický růst žen. V národech
tak rozdílných, jako jsou Egypťané a Malaysijci, se nachází těžiště mužského vzdělávání v takových
oborech, jakým je náboženství, literatura, soudnictví či obvyklé technické obory.
Ženy jsou pro tato povolání považovány za nedostatečně duševně vybavené nebo se vyznačují jinými
obdobně znemožňujícími důvody. Proto byly po desetiletí odkazovány na obory, jako je medicína, vedení
firem, počítačová technologie. Ty naopak muži považovali za lepší druh kancelářských činností. Používala
se zde nejvíce klávesnice. Hádejme, co se dělo poté. V důsledku růstu povinností spojených s rozvojem
hospodářství, enormně vzrostla i relativně tržní hodnota v těchto zemích pracujících žen. Stále více
žen vstupovalo do světa práce. Proměnila se v důsledku toho i struktura prací domácích. Je velmi
obtížné někomu, kdo tyto národy nezná, vysvětlit rozsah sociálního napětí, přineseného těmito proměnami.
To poslední, co si přeje ne příliš ve vzdělávání pilný a nejistý arabský nebo islámský muž, je
"demokracie", která představuje všechny ty hrůzu nahánějící proměny v postavení ženy.
Jeho obavy jsou také příčinou, proč celá řada mužů se uchyluje k tradicionalistickému nebo
fundamentalistickému náboženství a jeho stres také vysvětluje, proč v posledních letech povážlivě
narůstá množství vražd z důvodu "cti".
Nejen, že v arabském světě rozsáhle chybí liberálně demokratické postoje k pluralismu, k vládě
většiny a k rovnosti před zákonem, naopak tento svět má v sobě hluboce zakořeněné postoje, namířené
proti těmto zásadám. Představují jejich antiteze: pojem nedělitelné politické autority, konsensuální
způsob, jak dosahovat rozhodnutí, a přirozenou společenskou hierarchii. Víme, že po staletí vytvářené
a zpevňované postoje uvnitř společenského uspořádání každé skupiny, k jejímu dobru i zlu, jsou natolik
silné, že dokonce ještě po dlouhém čase, kdy toto uspořádání zaniklo, prosakují na povrch. A tak se zdá,
že zacházíme příliš daleko, jestliže očekáváme, že se arabské národy v blízké budoucnosti stanou
liberálními demokraciemi - rozhodně ne tak brzo, aby nám to pomohlo v řešení problému apokalyptického
terorismu. A ačkoli těmto národům přejeme všechno dobré, obtížně si představíme, že by na tom mohly
něco významného změnit, samy o sobě značně usilovné, National Endowment for Democracy, nově zřízený
Office of Global Communication v Bílém domě, Charlotte Beers, která v úřadu ministra zahraničí
propaguje tržně uplatnit obchodní známku Strýčka Sama, jakož i vládou financovaná rozhlasová
stanice Radio Sava, přinášející zprávy v arabštině spolu s Jennifer Lopez a hudbou Lionela Ritchie.
Kořeny antipatií vůči Západu
Je velmi obtížné si představit, že by toto úsilí změnilo současný postoj Arabů vůči liberální
demokracii, těch Arabů, kteří liberální demokracií opovrhují jako cizí západní ideologií, a že přijde
jednou čas, kdy se arabské společnosti budou muset porovnat s modernou, přicházející ze Západu.
Nelze pominout onu skutečnost, že většina arabských národů v pozdějším 19. a ve 20. století marně
usilovala o to převzít západní způsob života, a získat tak bohatství, moc a respekt, nebo alespoň
tak nechat vyhasnout dědictví závisti a resentimentu, vyvolané předchozími selháními ( což také
vysvětluje, proč mnozí arabští mladíci ráno deklarují svoji nenávist vůči Západu a odpoledně vyjadřují
přání se na Západ vystěhovat). Společnosti, které podceňují vědecké vzdělávání, které omezují přísun
informací, své ženy současně vzdělávají i utlačují, udržují nadutou byrokracii, brání skutečné
privatizaci a svobodnému obchodu, které ekonomické rozhodování spojují s příslušností ke starým
etnickým nebo náboženským uskupením, nikdy nebudou stavu obstát v konkurenci se Západem,
i s východoasijskými zeměmi nebo - a to je ještě trapnější - s Izraelem. Úsilí, námi vyvíjená,
také nemohou zastavit vzestup politiky národní identity, snižující přitažlivost liberální
demokracie ve většině arabských zemí, brání tomu i ze svých úroků žijící elity, ovládající a
vlastnící tento svět. Pokud bychom se měli vyjádřit jemně, můžeme říci, že arabská antipatie
vůči Západu a západnímu způsobu života, včetně jeho demokracie, není problémem public relations.
Byla by tedy arabská demokracie protimluvem uvnitř sebe sama? Přirozeně ne. I jiné kultury, které
se demokratizují, nemusí se nutně pozápadnit. Nebylo by to ničím než zatuchlým historismem,
kdybychom se odkazovali na kulturní zvláštnosti reformace a renesance a následně bychom s poukazem
na údajně autoritativní osud chtěli bojovat rukama jiného. Ta "faleš" nespočívá v Arabech,
ať si jsou kognitivní nebo morální, není ani výlučně v islámu. Pro případ, že by je někdo potřeboval,
i islám obsahuje teologické a kulturní výpovědi ve prospěch demokracie - a jejich výskyt není ani
sporadický, ani skrytý. Někteří tomu dokonce chtějí. Skuteční arabští demokraté existují. Zaslouží
si naši podporu. Problém je, že jich je málo. Pokud by ze zahraničí měla "zasáhnout" pomoc,
musel by být zájem o demokracii do země nejprve pevně vklíněn a rozšířený. O takové zájemce žel
zavadíme nejvíce v arabských společenstvích, nacházejících se v exilu v Evropě a v Severní Americe -
nebo v egyptských vězeních. Dnes být demokratem v arabských zemích není proto nic záviděníhodného.
Je vojenské násilí kontraproduktivní?
Co tedy můžeme dělat? Náš postoj podpořit arabskou demokracii je jako sázet v loterii: Nevsadit si
je hřích, ale bylo by nemoudré, se spoléhat na to, že získáme hlavní výhru. Materiální pomoc se
záměrem mírnit chudobu v arabských zemích je rovněž obousečnou záležitostí. Zmenšení bídy může
přispět k tomu, že příslovečná živná půda, z níž žijí teroristé, vyschne, může však počet
apokalypticky smýšlejících teroristů současně zvýšit, jakmile se rozzlobení a o povznesení
usilující aktivisté dopátrají prostředků a cest, jak uspokojit své osobní mocenské ambice.
Stejná dvojsečnost platí v obdobném smyslu i pro vojenský zásah. Dlouhodobé a krvavé násilí,
vyvolané vojenským zásahem Američanů, uskuteční-li se zejména v důsledku unilaterálního, tedy
jednostranného rozhodnutí, může v průběhu času vyvolat ještě více nenávisti a teroristických útoků.
Stále existují lidé, kteří popírají, že možnost nasazení americké vojenské síly může být kontraproduktivní,
a je k uzoufání, když jejich myšlenková strnulost ignoruje i pověstné varování Raymonda Arona, který
prohlásil, že "jsou formy dobytí, které vítězství velmi rychle mohou proměnit v porážku."
Ještě horší ale je, když šáhneme k násilí, aniž bychom se předem, v rámci pragmaticky definovaných
hranic nezavázali dosáhnout vítězství. Jestliže Spojené státy použijí armádu, jak tak za daných
okolností budou muset učinit, vyvolá to nutně nenávist, možná násilné reakce: ale právě proto
je nezbytné násilí použít se vší tvrdostí a důsledností. Musí být zabita nebo jinak zneškodněna
většina těch, kteří Američanům přísahají smrt a plánují, že jich ještě více zabijí.
Musíme v této souvislosti obzvlášť zdůraznit, že definice "tvrdosti" a "rozhodnosti"
není naší záležitostí, naopak je záležitostí našich nepřátel. Technologická převaha polního tažení
v Afganistánu učinila mimořádný dojem na západní společnosti, na členy Al-Kajdy a její sympatizanty,
kteří zpravidla nebyli s to ani pochopit technologickou podstatu našich vojenských kroků, to přesto
neudělalo dojem ani za mák. Pochopili jen, že vedení Al-Kajdy zásah přežilo a existuje dál.
"Chápou" také, že americká armáda používala v Afganistánu pro boj místní bojovníky,
ona sama se spíš přímé účasti v boji vyvarovala. I to vysvětluje, proč americká armáda nezasáhla
bašty Al-Kajdy v Pakistánu, Jemenu a na jiných místech mapy světa. "Chápou" také, že
mnohá veřejná prohlášení o Iráku, aniž jsou doprovázena odpovídajícími akcemi Ameriky, zaniknou
v kličkování. To bylo zřejmé již tehdy, když Američané v Afganistánu popírali existenci civilních
obětí, a současně se za ně omlouvali. V tomto světle také vnímají snahu Američanů přimět Indy na
jedné straně ke zdrženlivosti vůči džihadistům v Kašmíru, na straně druhé naopak americké pasivní
přihlížení k tomu, jak se paktují Al-Kajda a Hisboláh v údolí Bekáa.
Sluší se poznamenat, ostatně tak soudí mnozí, že znakem úspěšné velmocenské politiky by bylo dosažení
maximální bezpečnosti pro vlastní spojence, a pomocí takové cesty získat nakonec přátele, naopak
zabránit tvoření nepřátelských koalicí. A za určitých, předem daných podmínek, zesílit na nejvyšší
možnou míru spolupráci zpravodajských a policejních organizací ve válce proti terorismu. Daleko méně
často autoři uvádějí, že dalším takovým znakem, především v dobách válečných, jsou strach a hrůza,
do nichž se propadají protivníci. Vláda Bushova je ve vztahu k prvnímu bodu možná až příliš,
kritizována. Jistými nedostatky se určitě vykazuje. Tvrdší, časově vymezené nasazení násilí proti
přesně vyjmenovanému počtu cílů bylo v minulém roce potřebnější, než se nakonec uskutečnilo,
a nakonec bylo bývalo potřebnější, než dosavadní přešlapování kolem mnohotvářného, přesto přesně
nedefinovaného "nepřítele" - představujícího spíš abstraktní substantivum. Zatímco vláda
usiluje arabské státy dotlačit více k demokracii, zůstává jí stále dosti času na to, aby přijala
odpovídající opatření, přizpůsobená vznikající situaci.
The National Interest, Washington DC, podzim 2002
zdroj: Europäische Rundfunk - 1/2003
Arabská demokracie?
Adam Garfinkle
Obousečná demokracie
Nedlouho po událostech 11. září 2001 se vynořila rozhodující otázka: Jsme schopni
politickou kulturu na Blízkém Východě změnit? Někteří sdíleli postoj Thomase Friedmanna.
Ten cíl války proti terorismu definoval následovně: "Jde o demokracii, nedouku."
Kdo si myslí, že nebudeme muset arabské a islámské země přimět zavést demokracii a že se budeme
moci opírat o tamější represivní režimy," píše v úvodníku, který uveřejnil New York Times 20.
listopadu, "ten je zcela mimo obraz." Naopak jiní soudí, že takové cíle jsou zcela mimo
naši působnost.
Například Michael Kelly den na to v eseji, uveřejněné ve Washington Post, uvedl, že demokracie je
sice předpokladem pro vytvoření svobodného, tolerantního státu, jenž se se svými sousedy umí
dohodnout, přesto "ale zbývá zodpovědět tři následující otázky: Jsme obecně
s to nedemokratické islámské režimy svrhnout (a je jich požehnaná řádka) a nahradit
je svobodnými demokraciemi? Co se stane, pokud se o to pokusíme? A dokonce dosáhneme úspěchu?"
Odpovědi, které sám přidává jsou uzemňující: "V zásadě nejsme schopni svrhnout tyto režimy .
a pokud se přesto o to pokusíme, střetneme se se skutečným džihádem. Kdybychom nakonec byli
i úspěšnými, budeme se přesto potýkat s celou řadou předem neodhadnutelných následků", mezi
nimi to kupříkladu může být talibanský režim v Saudské Arábii.
Výměna názorů na uvedenou otázku, prostředkovaná médii odrážela do hloubky jdoucí pradávnou debatu
odborníků, stojících zejména mimo, v poslední době však i mezi lidmi Bushovy vlády. Po dlouhé měsíce
je jimi vzrušeně debatována. Prvního června, zdálo se, nakonec ve prospěch neotřesitelných optimistů
rozhodnuta. Ve West Pointu prezident Bush prohlásil : "Pokud jde o všeobecná práva a potřeby mužů
a žen, nejedná se o žádný střet kultur. Požadavky svobody platí zcela a úplně pro Afriku, Latinskou
Ameriku a celý islámský svět. Lidé v islámských zemích si přejí, vyžadují a zaslouží si tu samou svobodu
a tytéž příležitosti jako lidé jiných národů. Matky, otcové a děti v celém islámském světě sdílejí
ty samé obavy a naděje spolu se světem ostatním. Pokud jsou chudí, bojují. Pod tyranií trpí. A jak
jsme viděli v Afganistánu, když přijde svoboda, slaví."
Vláda zřejmě považuje vybudování arabské demokracie za svůj strategický imperativ, jako odpovídající
průvodní politiku preventivních vojenských kroků. Jinak řečeno, dodatečně k prevenci před raketovými
útoky a přepady šílenců jim v průběhu času zamýšlíme brát preventivně půdu pod nohama.
Politická prevence se skládá ze tří stupňů: za prvé Spojené státy zesílí svoji zahraniční pomoc a svá
zahraničně politická opatření. Vycházejí z toho, že to sice nejsou chudoba a nevzdělanost, které by
plodily terorismus, přesto chudoba a nevzdělanost poskytují pro rozvoj terorismu doslovnou
psychologickou živnou půdu. Za druhé: Spojené státy se angažují v případech selhávajících států,
nacházejících se ve strategické poloze s cílem jim pomoci je znovuvybudovat. A za třetí: Spojené
státy podporují budování demokracie nejen kvůli sobě samým, také proto, že odstranění bídy, podpora
svobodných a zodpovědných medií a národní konsolidace ztrácejí opodstatnění, nedoprovází-li je demokracie.
Z toho plyne, že americká vláda uznává nevyhnutelnost národní konsolidace v Afganistánu; že tu existuje
spojitost mezi mírovým palestinsko izraelským uspořádáním a demokratickými reformami palestinského
státu a že pád básistického režimu v Iráku vyžaduje okamžité nastolování demokracie v zemi.
Záměr přenést demokracii do islámského a arabského světa se stává náhle velmi populárním. Za prvé se
z toho zcela mimořádně radují autoři projevů a političtí poradci v Bílém domě, mohou oživit slovník,
díky kterému zcela umlčí své kritiky. Pak takové úsilí víceméně odpovídá víře Američanů v jejich globální
misi jako "učitelů lidstva na pouti k dokonalosti". O tom již jednou psal Reinhold Niebuhr.
Jestliže jsou Američané kdekoli na světě konfrontováni s problémem, pro který zrovna nemají po ruce
řešení, osvědčuje se jim odkaz na demokracii - jako náhradní řešení, na jedné straně dodané
s blahosklonnou arogancí, na straně druhé s balíkem technologických vymožeností. (Amerika jako liberální
impérium nijak nevykukuje z řady; podobná úsilí tu již byla a nesla pojmenování "břemeno bílého muže"
nebo La mission civilatrice, na základě toho nyní také lépe porozumíme, proč ve Washingtonu opět
do obliby přišel Rudyard Kipling.)
Někteří, jinak velmi opatrní komentátoři se dokonce přiznávají k projektu exportu demokracie do arabských
zemí. Jim Hoagland kritizoval řeč prezidenta Bushe z 24. června o reformě palestinských úřadů: Řeč, kterou
Bush pronesl v pondělí, se daleko více měla zabývat tím, jak arabský svět přizpůsobit moderní politické
a ekonomické demokracii - a jak Spojené státy zamýšlí jim v tom pomoci. Hoagland připomíná, že Amerika
neuvažuje úzkoprse, a prorokuje "enormně rozsáhlou vojenskou přítomnost, působící ohromujícím dojmem.
S její pomocí pak především v Iráku a v palestinském státě přivést na svět nová vedení, a ta i ochránit".
Vojenská přítomnost, zejména v Iráku, "poslouží jako rozhodující faktor demokratické transformace
velké arabské země a jako příklad pro celý region." Zavedení nového modelu v každém případě bude
vyžadovat zcela nové lidi: "Americká vláda se nebude moci opřít o místní vůdčí osobnosti, cítící
se být povinovány zavést demokracii a fungovat jako její nástroj. pokud budou rozmazlovány. Kolem nich
se nesmí chodit po špičkách, naopak musí být jednoznačně úkolovány."
Dokonce Michael Kelly odvrhl svoji dřívější opatrnost a prorokuje "během několika let" demokratický
Irák a demokratickou Palestinu stejně jako vývoj, který bude znamenat "přerod mocenských poměrů
na Blízkém Východě. Značným podílem se zaslouží o svobodný Afganistán a přiměje arabské a islámské
režimy zavádět v rozsáhlé míře demokratické reformy. Převažující část Arabů," říká, "rozpozná,
že Amerika se stala jejich rozhodujícím spojencem na cestě ke svobodě ve vlastních zemích. Dnes
prezident zavrhuje duchovní základy blízkovýchodní politiky, v rámci kterých jsme se smířili s arabským
nepřátelstvím, pokud neohrožovalo stabilitu a zásobování ropou." Kellyho závěr proto zní: "
Je to radikální a ponese to radikální plody." William Kristol v blahoslavení nové politiky přehání
pochvalným zpěvem na téma užití demokratické mírové teorie na Blízkém Východě. "Prezidentova vize
o demokratickém a mírovém pronikání na Blízký Východ, počínaje Izraelem, přes Palestinu, Jordánsko, až
po Irák," píše, "se stala rozhodujícím cílem Bushovy vlády - a navzdory tomu, jak je náročná,
je to jediná realistická cesta, jak dosáhnout na Blízkém Východě míru a vítězství ve válce nad terorismem.
"
Označit tuto vizi za "realistickou", ve skutečnosti vzbuzuje řadu otázek. Dosud byli realisté
názoru, že míru se v regionálních subsystémech dosahuje vzájemným mocenským vyvažováním protichůdných
zaměření zdejších režimů. Jestliže vůdčí člen vlády skutečně sdílí Kristolovy představy a nadšení pánů
Hoaglanda a Kellyho, pak má pravdu Gary Schmidt, když říká, že debata mezi realisty a neokonzervativci
o podstatě a charakteru státu nakonec může být ukončena jen ve prospěch Bushovy doktríny. V každém
případě nejde o řešení na dlouhou míli. V souvislosti se způsobem proměny zbývá vyřešit další tři
problémy. Nakonec samy mohou změnit náhled na věc - první dva totiž mají mimořádný význam a třetí ještě
o něco větší.
Posiluje demokracie agresivitu?
První problém předpokládá, aby se arabská demokracie snesla s "mírovým prosazením se" na Blízkém
Východě. Pravda zde má však mnoho podob. Více nebo méně institucionalizované populistické demokracie
dokonce mohou vést války, některé "země v přechodové fázi demokratizace se namísto očekávané mírové
orientace mohou proměnit v agresivní, po válce bažící subjekty".
Týká se to především současných nezápadních společností, uvnitř kterých demokratizace jde ruku v ruce
s obnovou politického života a se znovuzrozením problému politické identifikace, což vede k tomu, co
Samuel Huntington nazývá "paradoxem demokracie". Demokracie ulehčuje převzetí moci skupinami,
které jsou svázány s tradičními etnickými a náboženskými zvyklostmi a které se mohou zpravidla ve velmi
krátké době projevit jako protizápadní a - v tom právě tkví onen paradox - jako protidemokratické. Zmíněný
fenomén jsme mohli pozorovat v takových islámských oblastech, jakou je Indonésie nebo severní Nigérie.
Nakonec i v Alžírsku, zde však v zárodku potlačeném. Veřejné mínění ve většině arabských zemí je nastaveno
mnohem více protizápadně, než jejich vlastní vlády. Nastane-li situace, že veřejné mínění v těchto zemích
bude určovat jejich politickou orientaci, dnes vládnutí v nich jen komplikuje, neočekávejme, že tu
vypukne mír.
Druhý problém spočívá v tom, že úspěšná kampaň, vedoucí k zavedení demokracie v oblastech, kde vládnou
lumpové a darebáci, předpokládá následující: buď radikální proměnu postojů vůči nedemokraticky vládnoucím
třídám v Saudské Arábii, Egyptě, Jordánsku a v ostatních zemích, které po dlouhou dobu označujeme za své
přátele, nebo se pokrytectví jako trvalého nástroje zahraniční politiky dál držet. Pokud bychom se začali
náhle chovat, jakoby naši dosud dlouholetí autoritářští spojenci byli ve skutečnosti našimi nepřáteli,
kteří jsou demokratizaci svých zemí jen na překážku (ačkoli pro nás představují nejlepší ochranu před
teroristy), nenastolili bychom nic než špatné vztahy k deseti nejlépe etablovaným režimům, aniž bychom
ale měli reálný výhled, že budou vbrzku nahrazeny režimy demokratickými. Na druhé straně ani pokrytecká
politika nepředstavuje reálnou opci: Jak bychom chtěli zabránit působení demokratického Iráku (Palestiny)
na Saudskou Arábii, Egypt, Jordánsko, stejně jako na naše vztahy k tamějším politikům?
Třetí problém je rovněž zásadní povahy: Můžeme toho vůbec dosíci? Jsou islámské, zejména arabské politické
kultury natolik formovatelné, že v průběhu jedné nebo dvou generací většina z nich - anebo alespoň některé
z nich - se promění v liberální demokracii? Možná ano. Možná ale dosáhneme jen toho, že díky našemu
zoufalému úsilí vytvořit absolutní bezpečí v nově nebezpečném světě sociální historii demokracie jen
zdeformujeme a podstaty oněch společností, jejichž politickou etiku zamýšlíme přetvořit, se i tak
nedobereme. Pokud tomu tak je, propadneme značné zlosti, nemluvě o špatně nasměrovaném úsilí a využití
zdrojů v letech následujících. Walter Lippmann jednou označil lásku k nemožnému jako nemoc duše. Možná
jeho výrok uplatníme, až budeme zkoumat tento třetí problém.
To obtížné na demokracii
Demokracie je cosi zázračného. A zázračná, alespoň částečně, je díky tomu, že je stejně jako vše,
co máme rádi a čeho si ceníme, obtížně uchopitelná, a přitom neustále ohrožovaná. Pravá demokracie
neodráží přirozený stav společnosti. Je zjemnělým výsledkem společenského života. Tak soudili alespoň
Locke, Montesquieu a později otcové zakladatelé Spojených států. Byli to muži, kteří se ve svém
blahořečení svobodě za nikoho neskrývali, také ale nevěřili, že sociální, společenské a ekonomické
ctnosti se odvíjejí od existence konkrétního způsobu vlády - což Samuel Tailor mrzoutsky označil
za "talismanský vliv" státu "na naše cnosti a naše štěstí". Tito muži viděli věci
v opačném gardu: konkrétní způsob vlády do značné míry je důsledkem sociálních, mravních a historických
zkušeností národa. Rousseau Montesquieův argument shrnul:
"Svoboda není plodem stávajících poměrů a v dosahu všech národností." Locke usoudil, že zná
pro to i důvod: "Přirozený stát je určován přirozeným zákonem, jenž je závazný; rozum odvislý
od tohoto zákona, jakmile je s to to rozpoznat, požaduje po lidstvu, aby podle zásady rovnosti
a nezávislosti druhého neukracovalo na jeho životě, zdraví, svobodě a vlastnictví. Většina lidí ale
není s to nebo není ochotna řídit se rozumem. "Člověk, který se rozumem neřídí, a přitom
disponuje bezbřehou svobodou, není přesto držitelem privilegia, plynoucího z podstaty svobody,
je naopak vržen mezi nemyslící bytosti a do bědného postavení, a ocitá se tak hluboko pod lidskou
úrovní."
Američtí otcové zakladatelé, především Thomas Jefferson, byli optimističtějšími ve srovnání se svými
evropskými předchůdci, zejména pak ve vztahu k možnosti dosíci "říše svobody". I oni ale věděli,
že demokracie vyžaduje určité předpoklady, které v teorii zpravidla byly obecně přijímány, v praxi
se však uplatnily spoře. Dlouhou dobu se zřídkakde vyskytly. Před první světovou válkou se demokracie
omezila jen na anglicky mluvící svět, Francii, v zúžené podobě v Holandsku, Švýcarsku a Skandinávii.
Po roce 1919 pokusy o demokracii se objevily v Německu, Itálii, Japonsku, Polsku a ještě v dalších zemích.
Skončily veskrze žalostně. Tím také vysvětlíme, proč v první polovině 20. století nikdo ještě nepřísahal
na adjektivum "západní" ve smyslu "demokratický". Jestliže je demokracie tak obtížně
stravitelná a zřejmě i obtížně udržitelná, proč druhou polovinu 20. století vykládáme jako období po
sobě jdoucích demokratizačních "vln", a nakonec proč máme za to, že po ukončení studené války
se demokracie stala prakticky nezpochybňovanou normou korektního politického chování?
Někteří reagují tak, že si kladou otázku, do jaké míry nové demokracie jsou demokraciemi legitimními.
Posuzujeme-li opatření politického pluralismu empiricky prostřednictvím příležitostných voleb - jako
na oné polyarchické stupnici Roberta Dahla, většinou odhalíme demokracie neliberálně "řízené",
kterým nejsou vlastní masové politické strany a kde prostřednictvím voleb skutečný lokus politické autority
odstranit není možné. Jiní naopak mají za to, že tento obtížný demokratický přerod uskutečňuje daleko větší
počet společností, mnohem častěji a s dlouhodobě působícím úspěchem. Rostoucí urbanizace a alfabetizace,
informační revoluce, přibývající množství demokracií, které se upevňují v politickém i ekonomickém smyslu
a přitažlivost americké velmoci jsou faktory, které demokratickou revoluci ženou kupředu podstatně rychleji,
jak se kdysi Woodrowovi Wilsonovi ani nesnilo. Soudí, že postoje se mění v činy, naplňují se jimi
i společenská propojení - jinými slovy, tendence k demokracii jsou reálné.
Skutečnost, že ani optimisté, ani pesimisté nechápou demokracii jako dichotomickou proměnnou (to znamená,
buď existuje, nebo neexistuje), ale jako záležitost kardinální (to znamená, že se může vyskytovat
ve velkém, ale i v menším rozsahu), nám napovídá, že demokracie může být jak věcí obtížnou, tak i zároveň
věcí snadnou: lehce se v ní doufá a po ní touží, obtížně se jí v dostatečné rychlosti a rozsahu dosahuje.
Jak jsme se již jednou zmínili, vše závisí na tom, jaké zájmy se s předmětem spojí - jinými slovy,
na politickém prostředí, uprostřed kterého se rodí argumenty. V poslední letech přicházela v úvahu
prostředí, jedno po druhém po sobě jdoucím, ve třech na sebe navazujících časových fázích.
Prvé prostředí představovala doba studené války: Kdyby byl vznik demokracie snadný, říkalo se, byl
by pád komunismu - namísto aby byl pouze odstrašován a zatlačován - naprosto možný. Idealisté studené
války vnímali rozšíření demokracie jako prostředek potlačení komunismu a jako nástroj vítězství nad ním.
Tento názor zastávala druhá Reaganova vláda. Levicoví idealisté zas soudili, že relativní lehkost
demokratického vývoje protiřečí argumentům ve prospěch podpory "proamericky orientovaných tyranům"
- ve studené válce spojencům Spojených států s velmi špatnou pověstí. Obě křídla však podporovala
"export" demokracie a uznávala nejdůležitější premisy demokratické mírové teorie: demokracie
vede k dobrým sousedským vztahům a dlouhodobé působení demokracie jednoznačně pozitivně ovlivňuje
mezinárodní bezpečnostní vztahy.
Ti, kteří byli názoru, že se demokracie obtížně nastoluje, byli především realisty. Měli za to, že
studená válka se prakticky stala neměnným stavem, který má být pod kontrolou prostřednictvím rovnováhy
geopolitických sil a pomocí zahraniční politiky, založené na neustálém vyvažování. Export demokracie
považovali za natolik obtížný, že nacházeli v kulturách tamějších zemí hluboko zakořeněné zásadní
příčiny toho, proč nejsou schopny politické proměny, jak si přáli a namlouvali idealisté a liberálové.
Kladli si tak otázku, zda hodnoty Západu v dohledném čase mohou vůbec být plnohodnotně naplněny.
Zastávali se vztahů k autoritářským režimům Americe kladně nakloněným a považovali je za přijatelné zlo.
Co se týkalo demokratické mírové teorie, uznávali ji jako možnou vývojovou tendenci, rozhodně ji však
odmítali jako dějinnou zákonitost, zejména ve spojitosti s nezápadními kulturami, které s demokratickým
vývojem měly natolik nepatrnou zkušenost, aby jej vůbec mohli jakkoli vyhodnotit.
S druhým prostředím se setkáme po skončení studené války, kdy už nebylo potřeba řešit otázku, jak
podkopat komunismus šířením demokracie, ale otázku, jak může demokracie pomoci odstranit strašlivé
dědictví komunismu. Znamenal pád sovětského komunismu, že se počínaje dneškem všechny autoritářské
socialistické režimy stanou demokratickými? Dosáhli jsme tak konce dějin, anebo vzniká nějaká nová
forma Nietscheho vůle k moci? Jak se utvoří vztah mezi demokracií a tržním hospodářstvím? V prvních
letech po studené válce a v důsledku globalizace měly přednost podle názoru mnohých ekonomické reformy.
(Ironií je, že Spojené státy nyní vyvíjejí značné materiální nasazení v kdysi "druhém světě"
poté, co právě v uplynulých padesáti letech vyvíjely naopak značné úsilí v boji proti nejzáludnější
a nejnebezpečnější formě materialismu, jeho vlastní produkce.) Protože se v demokracii nikdy nehraje
způsobem "všechno, nebo nic", ale jde o proces, jehož pokroky jsou často patrné jen očím
bedlivého pozorovatele, dochází k názorovým rozmíškám nad otázkou, jak pokračuje demokracie v bývalém
Sovětském svazu a ostatních postsovětských zemích. Podle toho, jaké brýle si nasadí na nos, zda
neoliberální, neokonzervativní nebo realistické, vidí ta či ona myšlenková škola odraz svých představ.
Všeobecně převahu mají optimisté. Měli ji již během studené války, mají ji i nyní. Nakonec jejich
převaha to v Sovětském svazu zvládla, nebo snad ne? Staré argumenty, podle kterých konfuciánstvím
nebo caudillem (vůdcovským principem) ovlivněné kultury znemožňující nastolit demokracii ve východní
Asii a v latinské Americe, tím byly vyvráceny, nebo snad ne? V Clintonově době, přinejmenším do krize
v Asii v roce 1997, se zdálo, že demokracie a tržní hospodářství jsou na postupu a jeden druhého bez
viditelných rozporů a stínů doplňují. Pochybovači varovali: demokracie a tržní hospodářství jsou
revolučními myšlenkami, které vždy ve společnostech, jež s nimi měly pramalou zkušenost, vyvolají
chaos. Dokonce i tehdy, kdy sám vývoj toto potvrdil, byl duch doby již natolik zformován, že obranný
postoj proti tomuto tvrzení byl stejně samozřejmý jako tvrzení samo. Vděčíme tak tímto způsobem
dalekosáhle faktu, že skončila studená válka, a všeobecnému vývoji v posledních dvanácti letech,
a že optimisté demokracie po 11. září získali navrch.
Tři rozdíly
Váha argumetů ve prospěch demokracie ve dnech studené války byla nepochyně vysoká, stejně vysoká
byla i v následujícím desetiletí. Mnohým Američanům se ale dnes tyto nároky zdají nicotné, zejména
v porovnání s tím, co je dnes před námi. V době studené války jsme se konfrontovali s obrovským
jaderným potenciálem sovětů. Se sovětskou vládou bylo možné rozumně vyjednávat, nakonec ji i odstrašovat.
Dnes čelíme sebevražedným fanatikům. Na zdejší zemi nemají co ztratit, jsou v zásadě neodstrašitelní
a k tomu navíc vyvíjejí prostředky a způsoby, jak nás stejně účinně zabít, jak by tak byly učinily
sovětské vodíkové pumy. To je prognóza, ve světle které se strategie prevence jeví jako řešení, stejně
tak jako nutnost přivést demokracii do zemí, v nichž teroristé kují své pikle a případně nachází
podporu a útočiště. Bůh nám pomož, neboť jim čelit budeme mnohem obtížněji, než když jsme usilovali
o pád sovětského komunismu.
Dopouštět se zevšeobecňování uprostřed tolika rozdílných islámských politických kultur, nemluvě již
o menších a poněkud méně rozdílných politických kulturách arabských, je svým způsobem velmi nebezpečné.
Nejsou všechny stejné. Dokonce je velmi obtížné odfiltrovat všechny ty různé technologické, historické
a, jak bychom to nejlépe pojmenovali, antropologické faktory těchto kultur. (Islám není jen náboženství,
ale i úctyhodná vysoká kultura, jejíž obdobu v dějinách Západu nenajdeme v křesťanství, ale v
křesťanstvu.) Nemůžeme se ale nezmínit o tom, že v islámském světě nadto sotva potkáme demokracii,
vybavenou volebním právem (Turecko je ze všech zemí snad na tom nejdále) a že v arabském světě se
něco takového nevyskytuje vůbec. Odhlédnuvše od rizika, plynoucího z generalizace, nesetkáme se
s něčím takovým jen nahodile?
Nejde o žádnou náhodu. Arabským společnostem chybí dispozice, schopnost rozvinout předpoklady
k demokracii. Připomeňme si názor, že sám zdroj politické autority ve společnosti se odvozuje
od vlády většiny a uznáním zásady rovnosti všech občanů před zákonem. Bez prvého není možná myšlenka
na pluralismus - spolu s "loajální opozicí". Bez druhého nemůže být politické uspořádání
ani svobodné, ani liberální. A bez třetího se myšlenka voleb jako metody utváření vlády začne jevit
jako nepochopitelná a nevysvětlitelná. Uvedený postoj se pro Američany stal druhou přirozeností
a přispívá k tomu, že si Amerika takto definuje svoji podstatu. Citované myšlenky jsou v americkém
vědomí natolik ukotveny, že máme velmi často sklon předpokládat, že i u druhých jsou jejich druhou
přirozeností. To ale zpravidla neodpovídá skutečnosti.
Existují dvě možnosti, jak si představit použitelnou základnu politické moci: buď půjde o onu
imanentní "z lidu, skrze lid a pro lid", anebo o onu odvozenou z vnějšku (od boha, uznáním
cizí imperiální mocnosti). První z uvedených pojmů je novější a vděčíme za jeho existenci Koperníkovi.
John Donne v roce 1611 psal ve své básni: "Nové filosofování nade vše klade otazník, jiskřička
ohně je tak uhašena, slunce zapadá, země a ničí lidský mozek neukazuje správnou cestu. vše je rozbito
na kousky a souvislosti zanikly. Vše je pouhé bytí a vše je relativní: zapomenuti jsou princ a podaný,
otcové i synové." Brzo na to vypukla slavná revoluce, Thomas Hobbes a jeho následovníci učinili
konec králům z boží milosti a zahájili období moderní společnosti a politiky, založené na společenské
smlouvě.
O něčem podobném nenajdeme sebemenší stopu v islámské kultuře, která imanentní zdroj politické autority
nikdy neznala. Islám je radikální, monadišské náboženství, postavené na zjevení, a islámský politický
život se po 1300 let vyvíjel v souladu s těmito zásadami. Externí zdroj moci nemůže být předmětem pochyb,
a proto politický pluralismus jako neustálý a ideální stav ztrácí svůj smysl. Tolerance vůči jiným
sociálním a politickým zásadám je v podstatě herezí; tolerance vůči jiným soukromým náboženským představám
je vnímána jako ctihodné strpění, rozhodně ne jako uznání, že pravda může být předmětem sporu. Jistý
saudsko arabský profesor novináři, který byl u něj na návštěvě, vyložil podstatu tolerance následovně:
"Přirozeně, že vás nenávidím, protože jste křesťan, neznamená to však, že vás hodlám zabít."
Z uvedených premis plyne jistý koncept politického vedení. Vůdce je osobou, která boží zákon zjevuje
a rozšiřuje. Existuje jen jeden bůh, a v důsledku toho jen jeho zákon, podle kterého může být vytvářena
politická struktura (kalifát) v čele s vůdcem. Povinnost vyjevovat boží vůli není nic demokratického
v západním procedurálním slova smyslu, organicky vyrůstá z náboženské celospolečenské vůle. Vláda
je tehdy legitimní, jestliže je a priori v souladu v náboženskou pravdou. To je také důvod, jak nás
zpravuje Bernard Lewis, proč na konci 18. století první islámští právníci litovali Brity, když se dozvěděli,
že smyslem dolní komory jejich parlamentu, tohoto velkého, hlučného shromáždění "obyčejných"
lidí je vytvářet zákony. Svým čtenářům následně líčili svá poznání takto: "Angličané boží zákon
nepřevzali a musí ke svému dobru i zlu vytvářet zákony vlastní."
Model, postavený na vůdci je platný i v sekulární souvislosti dnešních dnů. Explicitní obsah pravdy
apriori může být změněn (nebo také ne, jako v Saudské Arábii), ale forma se nemění. William Brown, bývalý
americký diplomat a arabista shrnul předchozí následovně :
"Politické instituce, odpovídající liberálně demokratickým normám Západu jsou zde proto, aby
uskutečňovaly vůli tolerantní většiny. Na Blízkém Východě slouží politické instituce k naplnění neustálého
zjevování všem srozumitelného konsensu. Arabové věří v jediné, v uzavřenou společnost ve víře i v jazyce,
a stojí tak v přímém protikladu vůči nám, kteří lpíme na existenci si vzájemně konkurujících, avšak
současně vstřícných uskupení. Na Západě má politika příchuť řízeného konfliktu, Arabové naopak soudí,
že by něco takového společnost zničilo."
Nepřijatelný princip většiny
A tak jsme dospěli k otázce vlády většiny. Jestliže je pravda součástí společnosti a člověk chybující,
politický život musí probíhat cestou zkusmých pokusů, vedoucích k nalezení smysluplné vlády. Není-li však
nikoho, kdo slyne autoritou pravdu zjevovat nezpochybnitelným způsobem, plyne z toho, že by následně měla
rozhodovat většina o tom, kterému vůdci svěříme důvěru, avšak jen do okamžiku, kdy dosažené výsledky
opět podrobíme přezkumu a podstoupíme volbu, v jejímž důsledku se případně vydáme i jinou cestou.
Ctíme cestu zdravého rozumu, zatímco většina Arabů zastává jiný názor. Jeho zdůvodnění nemusí být nutně
nesrozumitelné. Již po několik tisíciletí - a zcela jistě i obyvatelé Blízkého Východu - žijí lidé
v obcích, které mají několik desítek, někdy stovek obyvatel. Jejich základní organizační form se proto
opírá o rodinný klan nebo kmen. Nadto žijí ve světě, který v nich vyvolává nejistotu, odkud stále hrozí
nebezpečí v podobě jiných kmenů, přírodní katastrofy nebo epidemie. Z toho důvodu odstranění vážných
konfliktů uvnitř obce představovalo vždy stav nejvyšší důležitosti. Kulturní antropologové rozhodovací
procesy v tradičních společnostech v dostatečné míře popsali. Nakonec i vládu, postavenou na dosažení
konsensu. Její naplnění bylo většinou centralizované a dědilo se. Neznamenalo to však, že by byla
bezpodmínečně despotickou. Vůdce vždy dbal o to, aby o všem vedl otevřené jednání, většinou s radou
starších kmene, zpravidla zastupujících nejdůležitější rodinné klany.
Problémy bývaly prodiskutovány, následně uzavírány kompromisy a dosahovány dohody. Všichni účastníci
tak měli možnost ve vztahu k vůdci (arabsky bayęa - ještě dnes používaný pojem) posílit svoji věrnost.
Popisovaná forma vládnutí byla islámem převzata a posvěcena. Vůdce podle ní pro svůj postoj získává
konsensus ze strany rady starších (ijma) a je tak trpěn u moci zbytkem společenství (umma). Vůdce, který
takto vytvořenou důvěru nalomí, je společenstvím odmítnut a nahrazen novým praporečníkem, který
znovuobnoví společenský konsensus.
Pomysleme v této souvislosti na skutečnost, kdy uchazeč o voličské hlasy, který dosáhne 54 procent
hlasů, získá vše, zatímco jeho soupeř se ziskem 46 procent nedostane vůbec nic. To se lidem, kteří
jsou zvyklí rozhodovat cestou konsensu, zdá jako nelogické a nefér, dokonce nebezpečné, jako výzva
k rozbroji, v případě ocitne-li se společenství pod tlakem. To je ostatně také důvod, proč Husni
Mubarak nebo Baschir Assad ve volbách získávají 95 procent, a my to vnímáme jako nesmyslný projev
egomanické perverze (Saddam Husajn v posledních volbách před napadením ze strany spojenců dostal
dokonce 100 procent - pozn. překl.) Běžný Egypťan nebo Syřan ale na tom nevidí nic mimořádného. To
také snadno vysvětluje výsledek, který se objevil v nedávno uveřejněné zprávě OSN o vývoji
v arabském světě, a z které vyplývá, že arabský region "se silou hlasu a osobní odpovědností
vyznačuje nejnižší hodnotou ve srovnání s ostatními regiony světa". V terminologii OSN jde o
vyjádření stupně politické účasti a demokracie.
A nakonec rovnost před zákonem, kterou zahrnujeme pod všeobecné hlasovací právo. Tato zásada vymezuje
rovnost všech občanů ve vztahu k jejich politickým právům. Islám jako takřka všechny tradiční
autoritářské formy se naopak opírá o nerovnost a hierarchii. Muži jsou "rovnější" žen,
vzdělanci významnější než analfabeti, urození znamenitější než obyčejní lidé, zbožní cennější než
prokletí, staří vzácnější než mladí. Ponecháme-li stranou teologii, jsou dokonce takové způsoby
a zvyky v arabském světě pro většinu lidí urážející a nesmyslné, jestliže podle nich má devatenáctiletá
negramotná rolnická žena být stejně cenná svým hlasem jako uctívaný, sedmdesátiletý gadi. Víra
v přirozenou hierarchii ve společnosti není ani úzkoprsou, ani směšnou, ale představuje předmoderní
názor, který, ta doba zas tak daleko za námi není, byl ještě před časem typickým i pro Západ.
Znejistění v důsledku emancipace žen
Pokrok ve společenském zrovnoprávnění žen v arabském světě naráží na zvláštní rezonanci. Emancipace
žen v arabském a v dalším smyslu i islámském světě představuje dnes nejrevolučnější společenskou
změnu. I když tento pokrok neprobíhá uvnitř jedné společnosti, ani mezi jednotlivými společnostmi
rovnoměrně, přesto děsí celou řadu mužů, neboť ohrožuje ve značné míře jejich společenské postavení
a jejich sebevědomí - k těmto obavám se navíc nově druží zcela nečekaný ekonomický růst žen. V národech
tak rozdílných, jako jsou Egypťané a Malaysijci, se nachází těžiště mužského vzdělávání v takových
oborech, jakým je náboženství, literatura, soudnictví či obvyklé technické obory.
Ženy jsou pro tato povolání považovány za nedostatečně duševně vybavené nebo se vyznačují jinými
obdobně znemožňujícími důvody. Proto byly po desetiletí odkazovány na obory, jako je medicína, vedení
firem, počítačová technologie. Ty naopak muži považovali za lepší druh kancelářských činností. Používala
se zde nejvíce klávesnice. Hádejme, co se dělo poté. V důsledku růstu povinností spojených s rozvojem
hospodářství, enormně vzrostla i relativně tržní hodnota v těchto zemích pracujících žen. Stále více
žen vstupovalo do světa práce. Proměnila se v důsledku toho i struktura prací domácích. Je velmi
obtížné někomu, kdo tyto národy nezná, vysvětlit rozsah sociálního napětí, přineseného těmito proměnami.
To poslední, co si přeje ne příliš ve vzdělávání pilný a nejistý arabský nebo islámský muž, je
"demokracie", která představuje všechny ty hrůzu nahánějící proměny v postavení ženy.
Jeho obavy jsou také příčinou, proč celá řada mužů se uchyluje k tradicionalistickému nebo
fundamentalistickému náboženství a jeho stres také vysvětluje, proč v posledních letech povážlivě
narůstá množství vražd z důvodu "cti".
Nejen, že v arabském světě rozsáhle chybí liberálně demokratické postoje k pluralismu, k vládě
většiny a k rovnosti před zákonem, naopak tento svět má v sobě hluboce zakořeněné postoje, namířené
proti těmto zásadám. Představují jejich antiteze: pojem nedělitelné politické autority, konsensuální
způsob, jak dosahovat rozhodnutí, a přirozenou společenskou hierarchii. Víme, že po staletí vytvářené
a zpevňované postoje uvnitř společenského uspořádání každé skupiny, k jejímu dobru i zlu, jsou natolik
silné, že dokonce ještě po dlouhém čase, kdy toto uspořádání zaniklo, prosakují na povrch. A tak se zdá,
že zacházíme příliš daleko, jestliže očekáváme, že se arabské národy v blízké budoucnosti stanou
liberálními demokraciemi - rozhodně ne tak brzo, aby nám to pomohlo v řešení problému apokalyptického
terorismu. A ačkoli těmto národům přejeme všechno dobré, obtížně si představíme, že by na tom mohly
něco významného změnit, samy o sobě značně usilovné, National Endowment for Democracy, nově zřízený
Office of Global Communication v Bílém domě, Charlotte Beers, která v úřadu ministra zahraničí
propaguje tržně uplatnit obchodní známku Strýčka Sama, jakož i vládou financovaná rozhlasová
stanice Radio Sava, přinášející zprávy v arabštině spolu s Jennifer Lopez a hudbou Lionela Ritchie.
Kořeny antipatií vůči Západu
Je velmi obtížné si představit, že by toto úsilí změnilo současný postoj Arabů vůči liberální
demokracii, těch Arabů, kteří liberální demokracií opovrhují jako cizí západní ideologií, a že přijde
jednou čas, kdy se arabské společnosti budou muset porovnat s modernou, přicházející ze Západu.
Nelze pominout onu skutečnost, že většina arabských národů v pozdějším 19. a ve 20. století marně
usilovala o to převzít západní způsob života, a získat tak bohatství, moc a respekt, nebo alespoň
tak nechat vyhasnout dědictví závisti a resentimentu, vyvolané předchozími selháními ( což také
vysvětluje, proč mnozí arabští mladíci ráno deklarují svoji nenávist vůči Západu a odpoledně vyjadřují
přání se na Západ vystěhovat). Společnosti, které podceňují vědecké vzdělávání, které omezují přísun
informací, své ženy současně vzdělávají i utlačují, udržují nadutou byrokracii, brání skutečné
privatizaci a svobodnému obchodu, které ekonomické rozhodování spojují s příslušností ke starým
etnickým nebo náboženským uskupením, nikdy nebudou stavu obstát v konkurenci se Západem,
i s východoasijskými zeměmi nebo - a to je ještě trapnější - s Izraelem. Úsilí, námi vyvíjená,
také nemohou zastavit vzestup politiky národní identity, snižující přitažlivost liberální
demokracie ve většině arabských zemí, brání tomu i ze svých úroků žijící elity, ovládající a
vlastnící tento svět. Pokud bychom se měli vyjádřit jemně, můžeme říci, že arabská antipatie
vůči Západu a západnímu způsobu života, včetně jeho demokracie, není problémem public relations.
Byla by tedy arabská demokracie protimluvem uvnitř sebe sama? Přirozeně ne. I jiné kultury, které
se demokratizují, nemusí se nutně pozápadnit. Nebylo by to ničím než zatuchlým historismem,
kdybychom se odkazovali na kulturní zvláštnosti reformace a renesance a následně bychom s poukazem
na údajně autoritativní osud chtěli bojovat rukama jiného. Ta "faleš" nespočívá v Arabech,
ať si jsou kognitivní nebo morální, není ani výlučně v islámu. Pro případ, že by je někdo potřeboval,
i islám obsahuje teologické a kulturní výpovědi ve prospěch demokracie - a jejich výskyt není ani
sporadický, ani skrytý. Někteří tomu dokonce chtějí. Skuteční arabští demokraté existují. Zaslouží
si naši podporu. Problém je, že jich je málo. Pokud by ze zahraničí měla "zasáhnout" pomoc,
musel by být zájem o demokracii do země nejprve pevně vklíněn a rozšířený. O takové zájemce žel
zavadíme nejvíce v arabských společenstvích, nacházejících se v exilu v Evropě a v Severní Americe -
nebo v egyptských vězeních. Dnes být demokratem v arabských zemích není proto nic záviděníhodného.
Je vojenské násilí kontraproduktivní?
Co tedy můžeme dělat? Náš postoj podpořit arabskou demokracii je jako sázet v loterii: Nevsadit si
je hřích, ale bylo by nemoudré, se spoléhat na to, že získáme hlavní výhru. Materiální pomoc se
záměrem mírnit chudobu v arabských zemích je rovněž obousečnou záležitostí. Zmenšení bídy může
přispět k tomu, že příslovečná živná půda, z níž žijí teroristé, vyschne, může však počet
apokalypticky smýšlejících teroristů současně zvýšit, jakmile se rozzlobení a o povznesení
usilující aktivisté dopátrají prostředků a cest, jak uspokojit své osobní mocenské ambice.
Stejná dvojsečnost platí v obdobném smyslu i pro vojenský zásah. Dlouhodobé a krvavé násilí,
vyvolané vojenským zásahem Američanů, uskuteční-li se zejména v důsledku unilaterálního, tedy
jednostranného rozhodnutí, může v průběhu času vyvolat ještě více nenávisti a teroristických útoků.
Stále existují lidé, kteří popírají, že možnost nasazení americké vojenské síly může být kontraproduktivní,
a je k uzoufání, když jejich myšlenková strnulost ignoruje i pověstné varování Raymonda Arona, který
prohlásil, že "jsou formy dobytí, které vítězství velmi rychle mohou proměnit v porážku."
Ještě horší ale je, když šáhneme k násilí, aniž bychom se předem, v rámci pragmaticky definovaných
hranic nezavázali dosáhnout vítězství. Jestliže Spojené státy použijí armádu, jak tak za daných
okolností budou muset učinit, vyvolá to nutně nenávist, možná násilné reakce: ale právě proto
je nezbytné násilí použít se vší tvrdostí a důsledností. Musí být zabita nebo jinak zneškodněna
většina těch, kteří Američanům přísahají smrt a plánují, že jich ještě více zabijí.
Musíme v této souvislosti obzvlášť zdůraznit, že definice "tvrdosti" a "rozhodnosti"
není naší záležitostí, naopak je záležitostí našich nepřátel. Technologická převaha polního tažení
v Afganistánu učinila mimořádný dojem na západní společnosti, na členy Al-Kajdy a její sympatizanty,
kteří zpravidla nebyli s to ani pochopit technologickou podstatu našich vojenských kroků, to přesto
neudělalo dojem ani za mák. Pochopili jen, že vedení Al-Kajdy zásah přežilo a existuje dál.
"Chápou" také, že americká armáda používala v Afganistánu pro boj místní bojovníky,
ona sama se spíš přímé účasti v boji vyvarovala. I to vysvětluje, proč americká armáda nezasáhla
bašty Al-Kajdy v Pakistánu, Jemenu a na jiných místech mapy světa. "Chápou" také, že
mnohá veřejná prohlášení o Iráku, aniž jsou doprovázena odpovídajícími akcemi Ameriky, zaniknou
v kličkování. To bylo zřejmé již tehdy, když Američané v Afganistánu popírali existenci civilních
obětí, a současně se za ně omlouvali. V tomto světle také vnímají snahu Američanů přimět Indy na
jedné straně ke zdrženlivosti vůči džihadistům v Kašmíru, na straně druhé naopak americké pasivní
přihlížení k tomu, jak se paktují Al-Kajda a Hisboláh v údolí Bekáa.
Sluší se poznamenat, ostatně tak soudí mnozí, že znakem úspěšné velmocenské politiky by bylo dosažení
maximální bezpečnosti pro vlastní spojence, a pomocí takové cesty získat nakonec přátele, naopak
zabránit tvoření nepřátelských koalicí. A za určitých, předem daných podmínek, zesílit na nejvyšší
možnou míru spolupráci zpravodajských a policejních organizací ve válce proti terorismu. Daleko méně
často autoři uvádějí, že dalším takovým znakem, především v dobách válečných, jsou strach a hrůza,
do nichž se propadají protivníci. Vláda Bushova je ve vztahu k prvnímu bodu možná až příliš,
kritizována. Jistými nedostatky se určitě vykazuje. Tvrdší, časově vymezené nasazení násilí proti
přesně vyjmenovanému počtu cílů bylo v minulém roce potřebnější, než se nakonec uskutečnilo,
a nakonec bylo bývalo potřebnější, než dosavadní přešlapování kolem mnohotvářného, přesto přesně
nedefinovaného "nepřítele" - představujícího spíš abstraktní substantivum. Zatímco vláda
usiluje arabské státy dotlačit více k demokracii, zůstává jí stále dosti času na to, aby přijala
odpovídající opatření, přizpůsobená vznikající situaci.
The National Interest, Washington DC, podzim 2002
zdroj: Europäische Rundfunk - 1/2003
ČESKO-AMERICKÉ LINKY |
||
| czechoffice.org
xxx |
SPUSA
Spolecnost pratel USA |
czech.cz
xxx |
| YMCA
YMCA v USA |
YMCA
YMCA v CR |
Y-klub
Y' s Men's International |
| NASA
xxx |
HISTORIE LETECTVA
xxx |
OBCANSKA VALKA
xxx |
| CIA
xxx |
FBI
xxx |
VYHLEDAVACE
HLEDÁNÍ LINEK A LIDÍ |
| unforgettableczech.com
xxx |
eurorailways.com
xxx |
ceska media
xxx |
| czech.org
xxx |
czech.com
xxx |
prague.indymedia.org
xxx |
| czechbrowser.com
xxx |
czechrepublicseek.com
xxx |
czech-tourism.com
TURISTIKA V CR |
| ctg.cz
Czech Travel Guide |
czecham.com
Czech AM-Morning News Digest |
cas.cz
Academy of Sciences of the CR |
| ncsml.org
National Czech + Slovak Museum + Library - Cedar Rapids, Iowa USA |
czechcenter.com
Czech Center New York |
fsv.cvut.cz
Czech Orienteering Federation |
| dictionaries Cz/A
xxx |
dictionaries A/Cz
xxx |
hotelsczech.com
xxx |
| czechphilharmonic.cz
xxx |
iarelative.com
xxx |
romanticczechtours.com
xxx |
| czechheritage.org
Czech Heritage Society of Texas |
cgu.cz
Cesky geologicky ustav |
texasczechs.homestead.com
xxx |
| cgsi.org
Czechoslovak Genealogical Society Int'l |
rootsweb.com | csagsi.org
xxx |
| E-MAILY: Jan Sammer (Czech Coordinating Office) |
E-MAILY: Petr Bisek (Americke Listy) |
E-MAILY: (Spolek pro vedy a um., Washington) |
HOME |
||
| SUPERHOME
DARIUS.CZ |
HOME AGENTURA
E-ZIN AGENTURA NIKOLA |
HOME ZVON
HNUTI ZVON |
HOME |
||
| HOME USA
AMERIKA NA KŘIŽOVATCE |
HOME AGENTURA
E-ZIN AGENTURA NIKOLA |
HOME ZVON
HNUTI ZVON |
