www.IHNED.CZ 18. 11. 2002 00:00

Joseph Nye: Čeká nás dost hádek, ale na opravdový rozvod nedojde
Říká Joseph Nye, děkan Kennedyho školy pro studia vlády na Harvardově univerzitě, o roztržce mezi Evropu a Amerikou.


Čeká nás dost hádek, ale na opravdový rozvod nedojde

Je trochu neohrabané mít organizaci založenou na shodě všech členů, ale přesto bylo NATO efektivní celá desetiletí, míní bezpečnostní expert Nye.

V americké národně-bezpečnostní rozpravě, v níž je jeho hlas jedním z nejrespektovanějších, je Joseph Nye považován za centristu. Je demokrat, ale na rozdíl od levého křídla této strany nikdy nepodceňoval důležitost vojenské síly USA. Hospodářským novinám poskytl rozhovor ve své kanceláři na Harvardově univerzitě.

OTÁZKA: hn: Jste pro výrazné rozšíření Aliance. Jakou identitu by mělo mít nové NATO?

Stále věřím, že NATO má důležitou úlohu i po skončení studené války jako bezpečnostní pojistka a jako spojovník Evropy se Spojenými státy. NATO se nikdy nepohybuje rychle, s časem se přece jenom mění. To je u organizace s devatenácti členy přirozené, obtížně se v ní hledá konsensus. Jádrem organizace zůstává euroatlantické partnerství. Je však dobré pokoušet se v rámci NATO vytvořit schopnost rychle reagovat na některé události mimo Evropu, které ji ale ovlivňují. Úsilí, které se v tomto směru vynakládá, má smysl.

OTÁZKA: hn:Evropané budou v Praze prosazovat více kolektivního rozhodování uvnitř aliance. Nemyslíte, že čím víc kolektivního rozhodování, tím méně relevantní NATO bude, protože Američané budou mít nutkání je obejít?

Je vždy neohrabané mít organizaci pracující na základě shody všech členů. Viděli jsme to u některých otázek týkajících se evropské bezpečnostní a obranné identity a tureckých obav z rozmístění vojsk NATO, takže někdy musíte hledat řešení, jež vám pomohou jít kolem těchto omezení.

Na druhé straně funguje NATO několik desetiletí docela efektivně navzdory svým složitým procedurám, a myslím, že tomu tak bude i nadále.

OTÁZKA: hn: Ve své knize Paradox Americké moci píšete, že Spojené státy by neměly jednat jednostranně, aby nepromrhaly svoji měkkou moc (píšete soft power). Jak lze najít rovnováhu mezi vedením a arogantním diktováním?

To je pro Spojené státy jedna z klíčových otázek. Jsou jedinou supervelmocí a zřejmě tomu tak bude i v následujících několika desetiletích.

Ale americká moc je komplexní, a když Amerika jedná arogantně, tak svoji moc vlastně omezuje a podlamuje. Myslím, že prezident Bush správně řekl v předvolební kampani v roce 2000, že když budeme pokorní, ostatní nás budou respektovat, ale když budeme arogantní, tak nikoliv. Teď se musí naučit chovat se podle toho.

OTÁZKA: hn: Odkud se bere americká měkká moc?

Především z kultury, je vytvářena občanskou společností. Odvozuje se od hluboce cítěných a zastávaných hodnot jako svoboda a demokracie, jež se také odvíjejí od občanské společnosti a politické tradice. Ale také ji ovlivňuje politika vlády. Pokud je tato politika inkluzívní a ohlíží se na ostatní, je atraktivní, a měkké moci to pomáhá. Pokud je ovšem politika úzce zaměřena na vlastní zájem a je arogantní, pak podlamuje měkkou moc.

OTÁZKA: hn: Není alespoň zčásti měkká moc Ameriky zvětšena jejím postavením silného muže, nebo i trochou té arogance? Přitažlivost Ameriky jako Garyho Coopera, osamělého střelce?

Existuje tradice něčeho, čemu se občas říká americká výlučnost.

Američané se vždy vnímali jako jiní a odlišní, a to od samého začátku jejich národní existence, od založení této země a jejího oddělení od Evropy. A pak je tu tradice lidí, kteří posouvali hranice na Západ, pionýři žijící v neustálém ohrožení. To jsou velmi silné kulturní obrazy. Ale je také důležité vzít na vědomí, že dvě třetiny Američanů říkají v průzkumech, že si přejí, aby Amerika jednala ve shodě se spojenci.

OTÁZKA: hn: Jak vůbec může vláda americkou měkkou moc ovlivňovat?

Vláda nemá pod kontrolou to, co dělá Hollywood, to, jak působí americké univerzity. Většinu toho ovlivňuje občanská společnost, kterou v demokracii vláda nekontroluje a kontrolovat by neměla.

Vláda ale může sledovat politiku ve shodě s jejími ideály a formulovat ji tak, aby byla atraktivní také pro ostatní.

Velká část měkké moci však leží tam, kam vláda nedosáhne.

OTÁZKA: hn: Jaká by měla být politika USA vůči Pákistánu, zejména s ohledem na to, aby se jaderná bomba nedostala do rukou islamistů?

To je opravdu hlavní problém, tálibánizace Pákistánu by byla skutečnou tragédií. Úsilí prezidenta Bushe o udržení úzkých kontaktů s vládou Pákistánu je dobře pojaté.

OTÁZKA: hn: George Bush je v Evropě ještě stále dost často vysmíván jako hloupý kovboj, podobně, jako byl Ronald Reagan vysmíván jako přihlouplý herec. Poskytnou dějiny Bushovi satisfakci tak, jako ji poskytly Reaganovi?

Myslím, že je chyba vnímat Bushe jako hloupého. Koneckonců je to muž, který vystudoval Yale a obchodní školu na Harvardu. Není intelektuál, ale to není totéž co hloupý.

Je také chybou vnímat ho jako kovboje. Má sice kolem sebe takovou tu auru kovboje, ale moc kovbojů nevystudovalo Harvard a Yale. Bush je talentovanější a schopnější, než je jeho pověst v Evropě. A říkám to jako někdo, kdo ho nevolil.

OTÁZKA: hn: Jak byste zhodnotil politiku vlády k Iráku?

Jsem rád, že prezident přednesl projev k OSN a že nyní postupuje prostřednictvím OSN. Bál jsem se, že bude postupovat jednostranně. Spojené státy sice mohou Irák porazit samy, ale bylo by to mnohem složitější a dražší, než kdybychom jednali se spojenci. Otázka je, co přijde později, jestli se prezident zase nevrátí k unilateralismu, tedy jednostrannému jednání bez součinnosti se spojenci.

OTÁZKA: hn: Obáváte se hlubší roztržky mezi Německem a USA?

Myslím, že prezident Bush nezvládl složitý vztah s Německem dobře, a myslím také, že kancléř Schröder nezvládl vztahy se Spojenými státy dobře. Ale časem se tato situace urovná.

OTÁZKA: hn: Souhlasíte s tím, že noví členové a kandidáti NATO jsou vesměs mnohem příznivěji naladěni Spojeným státům než jejich západoevropští bratři? A pokud ano, jak toho může americká zahraniční politika využít?

Existují určité proamerické nálady ve střední Evropě, zčásti kvůli výsledku studené války. Ale budoucnost střední Evropy leží v západní Evropě. Spojené státy by se neměly pokoušet oddělit střední a západní Evropu. Zároveň je střední Evropa v NATO a je tedy členem transatlantické obce. Její celoevropská identita není v protikladu k této euroatlantické identitě, naopak, jedna by měla posilovat druhou.

OTÁZKA: hn: Rétorika na obou stranách Atlantiku však místy působí dojmem, že roztržka Evropy s Amerikou se blíží. Existuje nebezpečí opravdového rozkolu?

Je tu nebezpečí občasných třenic a napětí, ale nikoliv rozkolu. V dějinách našich společných vztahů bylo vždy dost vzájemné kritiky, ale v rozhodujících chvílích, v krizích, jsem drželi spolu. Očekávám, že to bude pokračovat.

Evropa a USA sdílejí víc společných hodnot než kterékoliv jiné dvě světové části. Evropské státy a Spojené státy mají některé rozdílné zájmy, ale žádné hluboké zájmové rozpory. Bude dost hádek, ale k rozvodu nedojde.

OTÁZKA: hn: Některé americké firmy spolupracují s čínským režimem při policejním dohledu nad internetem, a tak vlastně pomáhají komunistům potlačovat svobodu slova a pronásledovat disidenty. Měla v tom americká vláda něco udělat?

Ne. Čína si bude muset vytvořit svůj vlastní pracovní rámec, jak bude užívat internetu. Její představitelé stojí před následujícím dilematem - pokud chtějí sklidit ekonomická pozitiva internetu, musejí otevřít systém aspoň do jisté míry. To však podlamuje jejich politickou kontrolu. Zkoušejí tedy vytvořit jakýsi systém internet a la carte, vybrat si jen to, co se jim hodí. Myslím, že v dlouhodobé perspektivě dostanou celý chod, ať se jim bude líbit, nebo ne.

OTÁZKA: hn: Takže vláda Spojených států nenese za v podstatě politické chování amerických společností žádnou odpovědnost?

Spojené státy se mohou snažit přesvědčit Čínu, že cenzura internetu není produktivní. Ale dynamika procesu je dlouhodobě mimo dosah čínské nebo i americké vlády.

OTÁZKA: hn: Mluvíme o amerických firmách spolupracujících s komunistickou tajnou policií na výrobě softwaru umožňujícího vládě kontrolovat obsah...

Kdyby to nedělaly americké společnosti, budou na tom pracovat čínské. Důležitější je pomoci vzdělat novou generaci Číňanů, kteří jsou zruční v užívání interentu a kteří vědí, jak tyto nástrahy obcházet.

OTÁZKA: hn: Má Rusko dnes volnou ruku k porušování lidských práv v Čečensku a Čína v Sin-ťiangu, protože Washington potřebuje jejich spolupráci v boji proti terorismu?

Útoky z jedenáctého září vytvořily mezi vládami jistou shodu o potřebě tvrdého postupu proti terorismu a i jistou toleranci vůči některým protiteroristickým opatřením. Ale Čína a Rusko by neměly mít úplně volné ruce a měl by stále existovat prostor pro kritiku.


Joseph S. Nye, Jr.

Děkan Kennedyho školy pro studia vlády na Harvardově univerzitě. Od roku 1992 do prosince 1995 byl za vlády prezidenta Billa Clintona náměstkem ministra obrany pro mezinárodní bezpečnost. V letech 1977-79 působil na ministerstvu zahraničí jako expert na nešíření jaderných zbraní.

Na Harvardu vyučuje od roku 1964, působil tam jako ředitel Střediska mezinárodních vztahů a proděkan školy humanitních studií. Vystudoval Princetonskou univerzitu, obdržel prestižní Rhodesovo stipendium na Oxfordské univerzitě a získal doktorát v politologii na Harvardu.

Vydal několik vlivných knih a jeho studie Jak rozumět mezinárodním konfliktům se letos dočkala čtvrtého vydání. V knize Paradox americké moci, vydané letos na jaře a dopracované ještě po útocích z 11. září, se věnuje tomu, v jakém vztahu je americká vojenská a ekonomická moc s tím, co označuje za měkkou moc (soft power). Ta vychází z globální přitažlivosti americké kultury a hodnot jako svoboda a demokracie, na nichž jsou Spojené státy postaveny.

---------------------------------------------------
DVĚ REZOLUCE, USA A TI OSTATNÍ
Zdeněk Jemelík, Praha
Psáno pro Britské listy

Celý svět s napětím očekával, zda se Irák podřídí rezoluci Rady bezpečnosti,
vyjadřující vůli mezinárodního společenství zabránit mu v ohrožování světa
zbraněmi hromadného ničení. Zpráva o návratu inspektorů OSN byla přijata s
všeobecnou úlevou, ale i s vědomím, že to byla obrovská ekonomická a
vojenská síla USA, která dodala výzvě OSN patřičnou váhu a naléhavost.
Sjednocení států s různými politickými postoji k společnému vystoupení proti
Saddámu Husajnovi však nebylo úplně samozřejmé. Projednávání rezoluce v OSN
ukázalo, že USA nemají tak jednoznačnou podporu světa, jak by si přály.

A nebyla to jen irácká otázka, jejíž řešení odhalilo určité odlišnosti
postojů dokonce i blízkých spojenců USA od americké zahraniční politiky.
Protože náš médii zprostředkovaný svět končí na západě Pyrenejemi a na
východě Kremlem a o to, co je dále, se zajímáme jen nahodile, naší
pozornosti ušlo, že 12.listopadu přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci
57/11, doporučující ukončení hospodářské, obchodní a finanční blokády,
uvalené Spojenými státy na Kubu. USA nemají s žádným jiným státem tak
špatné vzájemné diplomatické a hospodářské vztahy jako právě se svým
nepoddajným malým sousedem, Kubou. Výsledky hlasování o rezoluci jsou proto
pro jejich diplomacii jistě nepříjemné. Ze 191 členských států hlasovalo pro
rezoluci 173, tedy 90,57%. Z různých důvodů nebylo přítomno 11 států a 4 se
zdržely hlasování. Proti rezoluci hlasovaly jen USA, Israel a Marshallovy
ostrovy. Postoj světa k blokádě Kuby není ovšem žádnou novinkou, protože o
rezoluci se hlasuje každý rok a její podpora je již od r.1993 vysoká, a rok
od roku se zvyšuje. Svět si prostě myslí, že USA by měly ve vztahu ke Kubě
opustit politiku, která se dlouhodobě ukazuje jako neúčinná a spíše
prozrazuje omezenou účinnost amerických receptů na řešení potíží s
neposlušnými zeměmi třetího světa. Vzhledem k obrovskému nepoměru sil
znepřátelených stran a jejich zeměpisnému těsnému sousedství je neúčinnost
pokusu o zlomení svéhlavosti Kuby vyhladověním až trapná, takže jeho
zastavení by odstranilo i nehezkou pihu na tváři americké politiky. Jiným
problémem, v němž dokonce jejich nejbližší spojenci velmi často projevují
odlišné názory než Spojené státy, je palestinsko-izraelský konflikt. Vztah
USA a zbytku světa má tedy v určité sféře vztahů poněkud konfliktní
charakter.

USA prokázaly v poslední době několikrát, že jsou jedinou spolehlivou
silou, schopnou s poměrně vysokou účinností zasahovat do lokálních
konfliktů, hrozících rozšířením za hranice oblasti. Svět však toto jako by
nechtěl vidět a nepodporuje politiku USA k neposlušným zemím třetího světa
zcela automaticky, rychle a jednoznačně, přestože obraz nepřítele je
namalován tak prostě a jasně, že by mu měl rozumět i hlupák. Říká se, že
režim Saddama Husajna je přece jediný, který dokázal použít chemické bojové
látky vůči vlastnímu obyvatelstvu. Možnost, že by se nerozpakoval použít
proti svým sousedům zbraní hromadného ničení, se za těchto okolností zdá
velmi pravděpodobná. Je proto nutné Saddáma aspoň odzbrojit, ne-li přímo
svrhnout. Castrova Kuba sice bezprostředně vojensky nikoho neohrožuje, ale
soudě dle líčení tamních poměrů proamerickými novináři její obyvatelé
strádají nedostatkem svobody a hmotných statků v rozsahu, který je těžko
představitelný i pro nás, kdo jsme zažili čtyřicet hubených let budování
socialismu. Svržení Fidela Castra a podřízení Kuby pravidlům
euroatlantického světového pořádku by tedy mělo být dobrodiním. Svět by se
tedy měl s nadšením přidat k G.W.Bushovi v jeho tažení za nastolení pořádku,
svobody a blahobytu ve vzpurných zemích třetího světa. Svět však kupodivu
nejásá a nejeví sebevražednou chuť k zahájení nějakého novodobého křižáckého
tažení, čímž jakoby projevoval USA nevděk.

Nemyslím však, že jde o nevděk, ale o přirozenou různost názorů, danou
odlišnostmi tradic a postavení ve světě, přes všechnu jeho nedokonalost
přece jen ovládaného demokratickými pravidly. Obrovská hospodářská a
vojenská převaha nad ostatními zeměmi a tradiční izolacionismus snižují
citlivost USA k svébytnosti hodnotových měřítek, jimiž se řídí jiné národy,
i k prohlubování propasti mezi Severem a Jihem. Evropské státy právě pro
svou menší moc a paměť zatíženou vzpomínkami na staletí stále ničivějších
válek jsou vnímavější k bolestem rozvojových zemí. Hodnotící kriteria zemí
třetího světa pak jsou zcela přirozeně těm americkým velmi vzdálena.
Například Kubánci, když už je o nich řeč, se určitě raději obejdou bez
radostí našeho hýřivého konzumního způsobu života, než by znova přijali
nadvládu Američanů a podřizovali se jejich životnímu stylu."Antiyankeeismo"
je pevnou součástí myšlení nejen Kubánců, ale i ostatních Latinoameričanů a
lze je vystopovat i u některých Španělů. Měli bychom tomu rozumět, my,
občané země, která se na jedné straně nedokáže oprostit od tradičního
strachu z Němců, a v které se současně při nejmenším viditelným osmnácti
procentům národa stále stýská po socialistické minulosti. Váhání nebo
dokonce odpor v přijímání zahraniční politiky USA prozrazují, že nelze
jednoduše vměstnat všechny národy světa do svěrací kazajky jednotného,
samozřejmě amerického, životního stylu, byť by jej provázelo skvělé hmotné
zabezpečení obyvatelstva, a konečné řešení problémů, které mají kořeny v
hladu, chudobě, nedostatečném vzdělání a špatném přístupu k využití
vědeckotechnických poznatků nelze dosáhnout ozbrojeným násilím. Nehmotné a
tedy zdánlivě moci prosté prvky způsobu života národů, jako jsou tradice,
náboženské zaměření, kultura, příbuzenské vztahy, mají stejné vlastnosti
jako hmota. Vzdorují tlaku a chovají se jako stlačovaná pružina. Jejich
zpětná reakce se může zhmotnit do výbuchu násilí.

Politika euroatlantického společenství k třetímu světu je iracionální.
Drancování přírodních zdrojů rozvojových zemích přispívá k našemu bohatství
dnes, investice do řešení jejich problémů by přinesly zisk až ve vzdálené
budoucnosti. Proto se nesnažíme léčit rozpory světa odstraňováním jejich
příčin u kořene, ale zasahujeme ozbrojeným násilím tam, kde již nesnesitelné
bolesti vyvolaly požár. Násilí pak plodí další násilí a dostáváme se do
vzestupné spirály, po které můžeme jednou dojít až k definitivnímu
sebezničení lidstva. Větší respekt k odlišnosti kultur, tradic a svébytnosti
národů a velkorysost v hmotné i nehmotné podpoře vzdělání a
vědeckotechnického rozvoje třetího světa by patrně předešly konfliktům,
které lidstvu hrozí v budoucnosti a svou ničivostí by předčily vše, co až
dosud pamatuje.

Kdyby Spojenci po 2.světové válce nastoupili politiku dlouhodobého
vykořisťování poraženého Německa a nechali je hladovět, Evropa na počátku
21.století by nebyla bezpečným prostorem. Kdyby miliony Němců, odsunutých z
východoevropských zemí nedostaly příležitost vybudovat si nové domovy v
podmínkách hmotného blahobytu a slušných společenských poměrů, kdyby žily v
uprchlických táborech a místo másla by dostaly zbraně, možná bychom dnes
měli problémy se sudetoněmeckým terorismem. Řešení poválečného uspořádání
Evropy by mělo být návodem i pro rozumnou nápravu poměrů v jiných částech
světa.

---